Ganbare! Workshopy smrti

Silná výpoveď o následkoch zemetrasenia a havárii jadrovej elektrárne vo Fukušime. Hoci kniha je obšírna, žiadna kapitola mi neprišla nadbytočná. Či už pre kontext prírodných tragédií, jadrovej energie v Japonsku alebo vnímania života, smrti, vnútorného vysporiadania sa so stratou blízkych, domova, majetku a vlastne všetkého, čo bežne poznáme.

Veľký rešpekt pred autorkou. Muselo byť náročné niektoré výpovede preniesť na papier. Zvládla to skvelo.

Workshopy smrti sa spomínajú na záver knihy. Tú kapitolu som si prečítal dvakrát. Človek sa prirodzene zamyslí.

Prokletí reportéři z nakladatelství Absynt mají svoji poličku v mý knihovně. Jako první jsem četla Šáhinšáh a zatím poslední Ganbare - workshopy smrti. A tu nemůžu dostat z hlavy. Ostatně tyhle knihy jsou tak skvělý, že málokterá vám z tý hlavy vypadne docela. Teď se chystám na Impérium.

Knihu Ganbare! Workshopy smrti jsem si pořídila za „bloody money“, protože jsem na PR narazila pozdě a kniha už nebyla běžně k dostání. Zpětně ale nelituji – tohle je přesně ten typ knihy, který má v knihovně své pevné místo.

Na první pohled působí jako zvláštní příručka přežití při tsunami, což je něco, co člověk doufá, že nikdy nebude potřebovat. Přesto mě čtení hodně vtáhlo. Do té doby jsem věděla v podstatě jen to, že když moře náhle ustoupí, není to dobré znamení. O to silněji na mě zapůsobily pasáže, které mi připomněly vlastní zážitek z Thajska – krátce po ničivém zemětřesení a tsunami, kdy byl „jen“ odliv, ale strach byl velmi reálný.

Autorka ale knihu pojímá mnohem šířeji. Nejde jen o fakta, ale i o praktické rady: orientace v barevných zónách ohrožení, připravené evakuační zavazadlo nebo třeba zdánlivá maličkost, jako je otevření dveří při zemětřesení, aby se člověk vůbec dostal ven. To jsou věci, které mi zůstaly v hlavě. Díky "pane Žába" :o)

Silné jsou i pasáže věnované duchům bez tváře – tam jsem se místy opravdu bála a noční můry nebyly daleko :o))) Přesto jsem ráda, že jsem mohla nahlédnout do jiné kultury a způsobu myšlení. Kniha obsahuje krátké reportáže lidí, kteří se ocitli tváří v tvář jedné z největších katastrof světa. Jejich osudy jsou tragické, ale zároveň obdivuhodné – zejména v tom, jak dokázali jednat ve chvílích, kdy šlo o holý život i o existenci rodin, měst, vesnic nebo firem. Nekonečné hledání ostatků blízkých, zoufalý boj o pozornost vlády a institucí, které měly pomoci, patří k nejsilnějším momentům knihy.

Kniha je vynikající a rozhodně stojí za pozornost. A tímto silným kouskem jsem završila letošní knižní výzvu.

Tohle byla strašně zvláštní kniha. Četla se dobře, střídaly se styly psaní i obsah jednotlivých krátkých kapitol od osobních příběhů přes faktické údaje až po příběhy o strašidlech a přesto dohromady vytvořily střípky obraz o japonské nátuře, houževnatosti a přístupu k životu a smrti, informace o tsunami a jaderné havárii ve Fukušimě.

*Chceš si poslechnout příběh o dni, kdy napřed došlo k zemětřesení, potom přišlo cunami a nakonec explodovala jaderná elektrárna?*

Možná si říkáte, že vlastně raději ani nechcete. Že nechcete číst o utrpení jiných, že vám Japonsko nic neříká, že srdceryvné příběhy o nezdolnosti ducha stejně v bleděmodrém znáte z jiných katastrof, že to či ono... Jenže chcete, jen to zatím nevíte.

Na ploše bezmála padesáti minireportáží autorka předkládá komplexní mozaiku (zdaleka nejen) o 11. březnu 2011 a jeho důsledcích skrze nečekané úhly pohledu, předměty i osoby zájmu a ostatně i literární žánry (procedurální thriller, bestiář, manuál, klasická povídka atd.), do kterých mnohé z reportáží stylizuje. Nikdy... No, spíše většinou nikoli na úkor celkového dopadu, rozhodně se nejedná o stylistické cvičení či vítězství vymazlené formy nad obsahem. Autorce nejde o celkový popis událostí a nejde po vděčných tragických osudech. Skrze intimitu, detaily a mnohdy zdánlivě nesouvisející témata však u čtenáře dosahuje absolutní empatie, jakou by jeden u tak tématicky rozkročené knihy, navíc tak stylisticky úsečné, vlastně vůbec nečekal.

Emočně zdrcující (mnohdy však i povznášející) je to i díky tomu, že autorce jako málokomu jde úderná dualita, kdy v posledních větách reportáže mnohdy pointuje a dává jim novou druhou (několikrát i třetí) rovinu. A tak úskalí návratu lososů do řek překlopí v posledních dvou větách v jinou paralelu či detailní "suchý" popis postupu, významu pro zemřelého i pozůstalé a obřadu buddhistického pohřbu dá do souvislosti vyprávění z první osoby matky, která po cunami nenašla těla svých dětí. Jak popis pohřbu, tak absence těl by samy o sobě byly silné reportáže, ale takto pospolu je jejich drtivý dopad znásoben. A to ani zdaleka nejsou ty nejlepší ze zdejších reportáží.

A jakkoli to tedy je o onom tragickém 11. březnu, o přírodních silách a o jaderné energii, tak ve výsledku je to především o japonské nátuře podobným "jen tak mimochodem mezi řádky pohledem ze střední Evropy" stylem jako byl/je Gottland o naší nátuře. V tomto se novodobá polská reportážní škola prostě nezapře.

PS: Co ovšem zarazí jsou překlepy (pravopisné i logické; rok 2013 u lososů namísto 2011) a někdy ne zcela pocitově štymující překlad. Kupříkladu hned úvodní věta je tak nešťastně dvojznačná, že neznalým historické japonské uzavřenosti může nechtíc dát přesně opačnou informaci. Pokud to tedy neměl být vypečený úmysl, který mi unikl.

Další kniha ze série a další skvělá reportáž. Moc děkuji za nahlédnutí do Japonska, na zemětřesení, tsunami a příběhy stím spojené.

Svého partnera prý nejlépe poznáme v nemoci, bez peněz a na cestě. Autorka vlastně postupuje podobně při seznamování se se zcela odlišnou mentalitou, kulturou a národností. Definici jiného národa hledá v extrémních, kritických a smrt přinášejících situacích. Odpovědi na kulturní odlišnosti ve výpovědích lidí vystavených silnému radioaktivnímu záření, ve výpovědích evakuovaných obyvatel, kterým život odnesla vlna tsunami, v otevřených zpovědích směřujících k neznámé Polce, cizince pocházející ze zcela jiného kulturního prostředí. Poznávání japonské kultury a smýšlení skrze trojí katastrofickou a smrt přinášející zkušenost tamějších obyvatel. Trojitá tragická posloupnost neustále prohlubuje dno lidského utrpení. Zemětřesení – tsunami – výbuch jaderné elektrárny. Kompilace desítek reportáží spojuje kataklyzmatický oblouk, jednotlivě však nenavazují. Postup notně asociuje nobelistku Světlanu Alexejevičovou, publicistický styl zase Mariusze Szczygiela. Kniha je silná a její síla čerpá především z tragických osudů. Dobře zpracovává široké spektrum japonských specifik. Katastrofickým prizmatem pohlíží na krizovou a sociální politiku, kulturně podmíněné sociální a psychologické vzorce, kulturní a historické souvislosti, enviromentální aspekty, a na mystické a duchovní přesahy vyplývající nejen ze ztráty nejbližších. A kniha obsahuje smrt. A smrt je moje téma.

Strhne tě to jako vlna, ozáří jako radiace.

Není úniku, před tímhle se neschováš.

Na straně 267-273 jsem řvala jak želva. Položme si prostou otázku: Co uděláme se svými životy, pokud víme že dýcháme? Uvědomujeme si jak tenká hranice mezi nádechem a výdechem je? Jak rychle se to vše může proměnit?

Líbilo se mi nejen reportážní vyjevení katastrofy spojené s tsunami a Fukušimou, ale i poodhalení mysteriozity Japonska a jejich legend a bubáků.

Skvěle komponovaná reportáž o podobách vyrovnávání se s neštěstími a se smrtí. Ačkoliv se týká Japonských reálií (zemětřesení, tsunami, havárie Fukušimy) zachycené prožitky lidí jsou univerzální. Knížka navzdory tématu ale nevyznívá ryze depresivně a sem tam v ní dokonce probleskne humor.

Na zemětřesení a tsunami, které postihly Japonsko v roce 2011, si matně pamatuji ze zpráv, ale až teď jsem se z této knihy detailněji dozvěděla a uvědomila si, jak velká tragédie to tehdy vlastně byla. Úplně mi při čtení této knihy mrazilo v zádech a na mnoha místech mi bylo skoro do breku. Je to hodně silné čtení a málokdo si z nás asi umí představit, jak se museli cítit ti, kteří v postižené oblasti tehdy žili a sami to zažili na vlastní kůži.
Kniha se zabývá nejen tím, jak zemětřesení a tsunami zasáhly oblasti v dosahu hypocentra. Část knihy je věnována také jaderné elektrárně Fukušima, která byla taktéž zasažena, a událostem, které v souvislosti s elektrárnou ohrožovaly nejen přilehlé okolí, ale mohly způsobit katastrofu daleko většího rozsahu na větší ploše. Právě na tu Fukušimu si matně pamatuji ze zpráv, které v roce 2011 kolovaly v televizi a novinách.
Pokud vás zajímají témata nedávné historie, tuto knihu určitě mohu doporučit. Je to založené na výpovědích konkrétních lidí, které katastrofa zasáhla. Je to tak dost autentické a člověk to má vlastně zprostředkované takřka "z první ruky". Je to navíc zpracované velmi srozumitelně a lidsky, citlivě - s ohledem na oběti i na přeživší. Autorka na této knize odvedla velký kus práce.

(SPOILER) Přijde mi, že tahle absyntovka je tak trochu v pozadí zájmu - moc se o ní nemluví, zmínek o #ganbareworkshopysmrti je na internetu málo. A to je škoda! Kniha je to totiž výborná. Polská škola reportáže se nezapře.

Zemětřesení, cunami, jaderná katastrofa. Jak se vypořádávají Japonci s těmito velmi extrémními situacemi? Odpověď najdete v knížce Katarzyny Boni, která se tématu věnuje opravdu komplexně.

Knížka je velmi čtivá - u kapitoly Bum! popisující havárii v jaderné elektrárně Fukušima Daiiči jsem ani nedutala. U příběhu dvou Japonců, kteří se naučili potápět, aby mohli hledat na dně moře kosti svých ztracených blízkých, mi ukápla slza. Taky jsem byla naštvaná, kolik lidí zemřelo zbytečně - ať už kvůli špatné informovanosti o výšce cunami (řada lidí zůstala na střechách níže položených budov, protože jim úřady tvrdily, že bude jen 6 metrů vysoké a oni žili v domnění, že tam jsou v bezpečí), či bagatelizování vlivu radiace a důsledků záření (obyvatelé oblastí zasažených radiací tam zůstávali zbytečně dlouho, protože věřili, že kdyby jim něco hrozilo, vláda by nařídila hromadnou evakuaci).

Jedna z nejlepších absyntovek, co jsem četla.

Velmi zajímavá kniha. Budu souhlasit se všemi 4 -5*
Já dám plný počet.

Paráda! Velice čtivé, velice zajímavé, nové informace a okolnosti.

Ač reportážní literatura, moc dobře se mi četla. Hltala jsem informace a dozvěděla jsem se toho spoustu nového o světě, který je mi dost vzdálený.

Strašně mě zaujala myšlenka, jestli vůbec stojí za to posílat lidi do zamořených oblastí a vynakládat nemalé prostředky na dekontaminaci vesnic a měst zasažených havárií ve Fukušimě, když se do svých obydlí chce vrátit (prý) jen pětina obyvatel. A těžko se lidem divit, pokud se vracet nechtějí, když neví, jestli se v jejich městě znovu otevře škola, jestli se vrátí doktoři, jejich oblíbený řezník, přátelská sousedka, jestli si děti budou moct hrát v lese, jestli budou moct jíst nasbírané houby a bambusové výhonky (dekontaminuje se jen okolí 20 metrů od cest a obydlí). Škoda, že to v knížce nebylo rozebráno nějak hlouběji.

,,Pro zápis cizích výrazů nebo pro zdůraznění Japonci používají zvláštní abecedu, katakanu. Její znaky jsou hranaté, jakoby vyříznuté mečem.
Když byla na Hirošimu svržena bomba, v novinách uváděli jméno katakanou. Ve slově ヒロシマ byla obsažena hrůza oblaku ve tvaru hřibu, ohořelých těl, kůže oddělené od svalů, dýmajících ruin, vypadaných vlasů a neklidu, kdy rakovina dostihne i mě.
Po březnu 2011 se katakanou začala zapisovat i Fukušima. フクシマ
Obyvatelé prefektury začali protestovat. Nechtěli být spojováni s poskvrněnou oblastí kolem elektrárny Fukušima Daiiči. Používají druhou abecedu, hiraganu, jejíž znaky jsou oblé a ženské. ふくしま
Hiragana je neutrální. Katakana konotuje výjimečnost. Něco cizího, neznámého.
Lidé se snaží nepoužívat ani čínské znaky pro Fukušimu (福島). Kandži jsou poskvrněné stejně jako půda v prefektuře. V roce 2011 se znaky učili i cizinci - kvůli kontrole etiket v obchodech. Nikdo si nechtěl koupit zeleninu, ovoce či rýži z Fukušimy.
Fuku je štěstí. Šima je ostrov.
Ostrov štěstí."

Přečtěte si i skvělou věc Fukušima I poté.

Veľmi zaujímavou formou podaná téma vyrovnávania sa s prírodnou a ekologickou katastrofou (zemetrasenie, tsunami, havária v jadrovej elektrárni Fukušima) a s jej dôsledkami na životy ľudí z postihnutých oblastí (strata blízkych, strata domova, zdravotné dôsledky). Kniha podaná bez príkras a bez zbytočného sentimentu, no o to srdcervúcejšie čítanie to je. Niektoré pasáže čítate so stiahnutým hrdlom a napriek 9.000 km vzdialenosti a najmä mentálnej odlišnosti Slovákov od Japoncov, sa často pristihnete pri premýšľaní nad tým, ako by ste sa zachovali na mieste ľudí spomenutých v knihe, ako by ste sa s danou situáciou popasovali, ako by ste to celé psychicky znášali.

Jedná sa o mozaiku na prvý pohľad nesúrodých a nesúvisiacich kapitol, ktoré však spolu poskytujú ucelený obraz o danej téme. Najviac ma zaujali práve časti o tsunami a jeho histórii, ďalej veľmi sugestívny opis priebehu havárie v elektrárni Fukušima a celá záverečná tretina knihy, vrátane kapitol podaných v druhej osobe, ktoré čitateľa úplne pohltia. Menej ma bavili niektoré rozhovory o japonských kulinárskych špecialitách. Môžete mať predstavivosť akú chcete, ale ak čítate o morských tvoroch ešte k tomu v češtine, tak vám to aj tak všetko splynie do jednej bezfarebnej ryby. Menej záživné boli aj časti popisujúce japonskú mytológiu. Na druhej strane keď k tomu pridáme informácie o japonskej kultúre a mentalite, zrazu nám aj čudácke postavy z Murakamiho kníh začnú pripadať ako bežní priemerní Japonci.

Jedna z hlavných vecí, na ktoré chcela autorka poukázať je slepá dôvera Japoncov v autority (vláda, štátne inštitúcie, rôzne organizácie), ktoré viedli k zbytočnej smrti tisícok ľudí. Ľudia napríklad verili tvrdeniu, že vlna tsunami bude mať 6 metrov, tak vyšli na strechu 10 metrovej budovy a mysleli si, že sú v bezpečí. Ani sa len nepokúsili presunúť do vyššie položených budov vzdialených pritom len pár sto metrov (pritom času bolo dosť), kde by v suchu prečkali aj tú 13 metrovú vlnu, ktorá nakoniec prišla. No úplne najviac ma šokovala slabá informovanosť zo strany úradov a neskôr aj vedomé zavádzanie obyvateľov z oblasti zasiahnutých radiáciou o dôsledkoch žiarenia, ktoré spôsobili, že ľudia ostávali vo svojich domovoch, lebo opäť raz verili, že ak by im niečo hrozilo, vláda by nariadila hromadnú evakuáciu. Toto by som čakal v Rusku alebo v Číne, ale rozhodne nie v roku 2011 vo vyspelom Japonsku.

Záverečné hodnotenie: 9/10

Ganbare je japonské slovo pro "do toho!", které vzniklo spojením slov gangbang a bukkake. Pokud víte, co znamenají oba termíny, pak byste se měli nad sebou zamyslet, prasata!

V týhle knížce bohužel nejde o sex, což je rovnou pět hvězdiček dolů. Na druhou stranu je v knize cunami a nukleární katastrofa a to je taky cool. Katarzyna sleduje především jak se změnil život po katastrofě, a jde jí to dobře, přeci jenom se jmenuje Katarzyna, tak asi ví něco o katarzi. Za nejlepší bych ovšem označil kapitolu o tom, jak to probíhalo v elektrárně, která je přímo, ehm, elektrizující! MUHEHE. Taky byla dobrá kapitola o japonských duchařských báchorkách a tak dále. Co mě ovšem trošku otravovalo bylo to, jak se Katarzyna občas spustila s nějakou japonskou babkou, která ji povídala o suši, a k tématu tam mnoho nebylo. To bylo trochu sušši. Ale i tak hodnotím hezkými 8/10.

Spôsob spracovania trochu pripomína knihy Svetlany Alexijevič, najmä pri druhej časti knihy som si niekedy akoby musela uvedomiť, že nečítam Černobyľskú kroniku, ale príbeh z úplne inej doby a kultúry.
V každom prípade je kniha veľmi zaujímavá, pripadá mi až neskutočné, s čím sa musia niektoré národy denno-denne vysporiadavať.

Na prvni pohled se muze zdat, ze se jedna o nesouvisejici pribehy. Ale jsou poskladane tak, do sebe naprosto dokonale zapadaji, ze to ve mne zanechalo hroznou diru. Asi o to je to horsi, ze se nejedna o vyplody neci mysli, ale o opravdove utrzky z zivota lidi, kteri si prosli pro nas nepredstavitelnou katastrofou. Uvedomit si realitu je na tom to nejhorsi. Neumim to vysvetlit. Mozna by mi bylo lip, kdybych to necetla. I tak dekuji autorce, ze se setkala se vsemi temi lidmi, navstivila vsechna ta nestastna mista a priblizila nam silu japonskeho lidu.