zlovlk komentáře u knih

Žízeň tak trochu klame názvem. Člověk by odhadoval, že bere do ruky zevrubnou románovou analýzu chlastáctví, že se zde zkrátka Harry na straně jedna zanoří do sudu s Jimem Beamem a zůstane v tom místě blaženství přinejmenším do strany šest set a občas jen spokojeně vypustí pár bublinek. Nuže, není tomu tak. Pan Beam sice možná ke slovu přijde také, ale jinak je název románu pozoruhodně mnohosmyslný. Lze jej spojit s vyšetřovatelem, s pachatelem, hned s několika vedlejšími postavami a také - jak si tady někteří v komentářích všimli - i s neukojitelnou obcí čtenářskou. Nezbedný pan Nesbø se tváří, že se dopustil politováníhodné prvoplánovosti, že mu to zkrátka již moc nemyslí a že mu docházejí nápady... a pak se ďábelsky zasměje a podtrhne kobereček, na němž stojí vratká stavba našich předpokladů. A tak to, prosím, dělá se vším, ne jen s názvem! To jen, abyste věděli a byli varováni.

Ačkoliv je autor větším padouchem než jeho imaginární vrahouni, je naprosto nezbytné, aby byl čten. Totiž proto: na rozdíl od většiny detektivek a thrillerů (které občas čtu, leč na které v žádném případě nejsem odborníkem ani encyklopedií, a proto vás vyzývám, abyste má slova brali s rezervou) je Harryho stvořitel velmi informovaný. A nejsou to jen vědomosti vyčtené z knížek! Přijde mi, že Nesbø se prostě zajímá o věci kolem sebe - nu ano, má v sobě tu obyčejnou lidskou zvídavost, do všeho strká čenich, a tak ví, co je to Tinder, jak je to v lidském těle s hormony, k čemu všemu lze použít 3D tiskárnu a zda je lepším týmem Fenerbahce nebo Galatasaray (a tohle si nikde nepřečtete, pro tohle poznání musíte opravdu jít do toho baru mezi ty turecké přistěhovalce!). Nesbø je zkrátka svobodomyslný postmodernista každým coulem a po samaritánském způsobu vytahuje své čtenáře ze zahnívajícího rybníčku zvyku, zkostnatělosti a ignorance.

Též se chci podělit o zjištění, že ze všech jedenácti Harry eskapád má Žízeň patrně nejblíže ke klasické detektivce. Ve starších "holeovkách" občas převažovaly zákonitosti nepřevídatelného thrillerového masomlýnku; v Žízni je vysoké napětí samozřejmě přítomno, ale ne tak mocně, aby zaclánělo onomu tradičnímu způsobu vyprávění. Jistě víte, co mám na mysli: "Popatři, ó čtenáři, zdeť zkrvavená zbraň, zde nešťastná číča oběti, natlačená do placatky, a zde konečně stopy člověka zdánlivě třínohého... víš již, kdo je vrahem?" Nemysleme si ale, že je vše podřízeno mordování. Kdepak. Příběh Žízně je velmi rafinovaný stroječek, takový antikythérský mechanismus. Každé ozubené kolečko zde má svoji roli a každý motiv nalezne svůj kontrakpunkt a své opakování. Daní je občas jistá předvídatelnost, ale kdo poslouchá Händela, nemůže čekat, že náhle zazní dobře temperovaná vuvuzela. Vpravdě se věc má takto: málokdy si u historek o nejslavnějším norském vyšetřovateli řeknu "to je ale blbost!", mnohem častěji si říká "ano, přesně to jsem čekal, ale je to o tolik lepší, než jsem si myslel, že to bude!". A to je dobře!

22 25.05.2017

Tyhle sebrané spisy jsou báječná věc. Tak by se to mělo dělat, a ne vydávat neustále výbory "toho nejlepšího" (rozuměj: nejslavnějšího). Škoda jen, že chybí dílka, která napsal Lovecraft v kolaboraci s jinými osobnostmi své doby, ale chápu, že tam by byla potíž s právy. A dají se dohledat ve starších zlatokoňských vydáních.

Někdy se i mezi téměř neznámými kousky dají najít překvapivé perly - dost často se to, kterým tovarem se autor proslaví, zakládá jen a pouze na náhodě - začne se o něm psát, začne se číst, začnou se dělat studie, začnou se točit filmová a televizní zpracování roztodivné kvality... a už to je. Zkrátka efekt sněhové koule kutálející se ze svahu.

Než zpátky k šarlatové ozdobě knihovny! Již zde se projevuje trojjedinost Lovecraftova génia.

Zaprvé narazíme na povídky, jež z nedostatku lepších termínů označím jako gotické - například eponymní Hrobka. Děs a pitvornost v nejlepším slova smyslu; šílenství, melancholie a degenerace, co víc si člověk může přát? Jistě, jsou to dvacátá léta, ale zároveň je z toho cítit pocit fin de siécle, který nám od konce století dospěl a zbytněl a dostal chuť na lidské maso.

Zadruhé tu máme povídky spojené s Prastarými. Třeba Dagon. Poznají se podle toho, že se vždy vyznačují pyramidální majestátností a číst je znamená zažívat pocity, jež má osoba pohřbená pod kamennými bloky milionů tun a bezejmennými eóny milionů let - a takové pocity jsou dost zřídkavé, pokud zrovna nejste mumifikovaný živočich hnusné a zapovězené rasy z dob před úsvitem člověka.

A konečně zatřetí se objevují první tápavé krůčky ve Snových říších. To je třeba Bílá loď nebo Ultharské kočky, skvostná a neuvěřitelně lyrická záležitost, tolkienovsky poetická, wildeovsky smutná a neodolatelně prchavá. Nakonec se ukáže, že všechny tyhle povídky spolu nějak souvisejí a vyvrcholí (o dva svazky později) Snovým putováním k neznámému Kadathu. Ponor do hlubin hrůzy imaginace, hrůzy mytologie, hrůzy historie: vlastně takový návrat do doby, kdy se ještě dalo skutečně cestovat, kdy vycházely cestopisy jako Milion a Mandevilla a kdy se vymýšlely divukrásné hagiografie (nebo se jim ještě stále alespoň trochu věřilo). Reálný svět je procestován, ale zprávy o stavu věcí ve Snových říších jsou přinejmenším stejně zajímavé.

Najdou se i povídky stojící trochu mimo. Čím dál v Lovecraftově díle půjdeme, tím méně jich bude. Některé ale stojí za to... i když takové Vzpomínání na dr. Samuela Johnsona ocení jenom vzdělanci, lidé se zálibou v literatuře a Britové (ti ostatní se pak po demaskování své nedostatečnosti buď strašlivě naštvou na autora, nebo vstoupí do jedné ze jmenovaných skupin; první možnost je značně pravděpodobnější). Jediný příběh, který mě příliš nenadchl, byl Starý poděs - ten myslím dost zjevně ukazuje, jak nepostradatelnými katalyzátory byly pro Lovecraftův talent věci snové, nadpřirozené, hrůzné a... prostě das Ungeheimliche. A zároveň je zjevné, že sebedůkladněji promyšlená zápletka je ničím proti povídkám bez výraznější pointy, zato však s atmosférou.

22 04.09.2013

Na základě rozličných pochvalných reakcí, vzrušeně pištících fanyn i fanynek, absence špačkovitě nadávajících literárních estetů a samozřejmě i díky svému neomylnému literárnímu instiktu jsem usoudil, že Vampýrská akademie patří k tomu nejlepšímu v žánru nadpřirozených edukačních systémů, jakož i v žánru knihovny, která je stejně rudá jako onen poněkud slaný merlot, který její protagonisté s takovou vášnivostí popíjekí. Rozhodl jsem se si to ověřit a ukázalo se, že nedošlo k omylu.

Kupodivu nejde v první řadě o školní úspěchy ani o to, s kým, jak a kolikrát kdo stráví noc, a to i přesto, že hlavní hrdinka zásadně přemýšlí nejkudrnatější částí ženského těla. Je to spíše takzvaný příběh s tajemstvím, či lépe řečeno s tajemstvími. Něco na způsob detektivky, ale bez Sherlocka. V akademii se dějí divné věci a mezi spolužáky se potuluje mnoho podezřelých typů (což se rozumí samo sebou: když má někdo špičáky tvarem i velikostí podobné elfím uším v podání malířů mangy, už z principu věci nemůže podezřelý nebýt). Kromě toho se postupně odhaluje fungování upírské komunity. A obojí je kupodivu celkem dobře promyšleno a dávkováno ve správné míře: nejvíce různých odhalení přijde samozřejmě na konci, ale čtenář je na to připravován a fakta do sebe zapadnou. Mezi současnou bestsellerovou literaturou jev vskutku nevídaný.

Vampýrská akademie nadchne výrazně užší skupinu než takový Harry Potter, ale i to je logické: étos dítěte je vhodný víceméně pro kohokoliv, zatímco knihu podkreslenou povahou chlípné sedmnáctileté dívky snesou zase jen osoby podobného ražení (a případně nějací ti velkorysí zvědavci odjinud, jako třeba já). Sonda do života alkolohově a drogově činných mladistvých může být pro leckoho frustrující, obzvláště pro intektuály a moralisty (do obou skupin se počítám), ale tím vším prosakuje vlhký dech života a pravdivosti. Jaký opak proti mrtvě mramorovým svalům jistého Edwarda!

Jediné, co bych vytknul (ale co mě zároveň určitým zvráceným způsobem fascinuje), je jazyk. Nikdy bych nevěřil, že může existovat zcela bezpříznaková řeč: i ten, kdo se snaží psát objektivně a přísně oddělovat svou povahu od textu, stejně se nevyhne jisté subjektivizaci narativu. To jsem si myslel. Houby. Pravda je taková, že úmyslně to asi nejde, ale omylem to možné je. Autorka se o absolutní absenci jakéhokoliv uměleckého stylu nesnaží, ona na jakýkoliv umělecký styl prostě kašle. Vlastně nekašle, ta ignorace je tak dokonalá, že snad ani netuší, že jazyk by bylo možné použít i k něčemu jinému informačnímu přenosu po způsobu počítačů. Knížka je psána jako prosté sdělení. Jazyk neupozorňuje sám na sebe, jazyk je neviditelný, jazyk si nasadil Prsten. Ručička kontrolky umění-zábava je směrem k zábavě vychýlená způsobem, jaký jsem nepovažoval za možný. Fascinující. A zároveň děsivé.

(a nejlepší je stejně Christian!)

22 12.05.2013

Vlastně docela nerad chodím proti proudu a močím proti větru, u této knihy se však řečeného musím dopustit, aby dostál předsevzetí žít v pravdě a v otázkách literárních vkusu se nepřetvařovat, nesnobařit a nepitvořit se. A pravda je taková: Píseň krve se mi nelíbila.

K tomu na vysvětlenou dodávám, že existují dva základní druhy nelibosti: jedna z nich je nelibost vzrušená, konvulzivní a podrážděná, nelibost z knihy špatně napsané, ohavné a zlé, nelibost, která ponouká čtenáře k tomu, aby nadával a lál a vrhal se ozbrojen krutými slovy proti oněm hlupákům, kteří snad nalezli v oné mrzké knize zalíbení. Ale tento typ pohoršení já vůči Písni krve nepociťuji! Ryanovo dílo ve mně probouzí druhý typ nelibosti: znuděné, omámené a vyprahlé. Občas jsem se při čtení docela bavil - a musím autorovi přičíst k dobru, že neudělal nic vyloženě špatného. Jenže ani nic vyloženě dobrého! Vše je sázka na jistotu - rány mečem, mužná přátelství, tajemný řád a výpravy jako z počítačové hry. A k tomu nudný, úsporný jazyk; ale zase ne dost nudný a ne dost úsporný, aby to bylo geniální.

Vélin Al Sorna mi přijde jako kadlub generického "jedermana", hrdiny, s kterým se může ztotožnit každý - od uhrovitého mladíka školou povinného, přes pracovitého traktoristu vesnického družstva poblíž Šumperku až po kostýmkovanou manažerku nadnárodního korporátního zločinu, jež má čas na čtení jen během ranního dojíždění, zatímco semafor hlásí červenou. Můžete ale Vélina doopravdy milovat, doopravdy nenávidět, když jediné, co je na něm charakteristické, je nadpřirozená dovednost zacházení se zbraněmi?

21 03.06.2017

Nejlepší díl série? Ta slova svrbí na jazyku hůř než nějaký groteskní ústní parazit. Chce se to říci. Ale přesto tak nakonec asi neučiním, a když už ano, tak s nějakým tím falešným slovíčkem typu "zřejmě" či "patrně". S takovýmito majestátními sériemi je to totiž stejné jako s řekami. Kdo posoudí, jestli je půvabnější rozverná horská bystřina, líný střední tok vonící po hnoji a domově, kaskády vodopádů, nebo okázale rozvrkočená delta ověnčená krokodýly?
Píseň ledu a ohně zkrátka připomíná kvalitní prostibolo: nabízí lecjaké požitky.

V Bouři mečů většina čtenářů nejspíše ocení onoho splašeně ubíhajícího hřebce, jenž slyší na jméno Děj. To je asi v pořádku. Ovšem pozor! To, co je nejdůležitější, možná není tak docela neviditelné, ale rozhodně je to občas vybaveno dosti zákeřnými mimikrami. Vracejí se témata a motivy z minulých dílů: význam cti, konflikty přísah, láska proti věrnosti, neurčitost dobra a zla (nebo naopak jejich dost jasná určitost), lež milosrdná i nemilosrdná, vztah vazala a lenního pána... a tak dále. To všechno se rafinovaně proplétá celou knihou jako křečové žíly nohama penzionované kadeřnice.

Všechny tyhle věci ale budete vnímat spíše instiktivně. Při čtení asi nebude čas se nad nimi zamýšlet, i když jste možná přemýšlivé typy a možná byste dumali rádi. Dechberoucí scény, zvraty a převraty jsou zde zkrátka nakupeny příliš hutně. Musím se přiznat, že při každém otevření Bouře mečů jsem si musel vypomáhat plně automatizovaným respiračním přístrojem. A to jsem ji přečetl třikrát - vždy s otevřenou hubou (nebo lépe řečeno tlamou, ať zachovávám dekorum).

Fakt, že jde o třetí díl série, dost pomáhá. Martin umně zužitkovává půdu, kterou si připravil předchozími dvěma kusy: se sympatickou postavou, která vás provází už tři tisíce stran, nelze jinak než se sžít natolik, že pro vás budou její osudy skoro stejně důležité jako vaše. To je něco, čeho by se u povídky nebo i románu dosahovalo dost obtížně. Podobným případem jsou obraty, kdy zjistíte, že nenáviděný zloduch vlastně tak docela špatný chlapík není...

Kriticky zastřílet bych si mohl třeba na ne úplně obratný a přesný překlad (Martin si zaslouží víc než jen průměr!) nebo na občasné dráždění strachujících se čtenářů až na hranici únostnosti. Ale neudělám to: na to, jak moc je Bouře mečů vydařená, jsem vlastně chválil dost málo, takže začít hanět by asi nebylo fér. A jiní to jistě rádi udělají za mě.

GRRM o Tolkienovi jednou řekl, že mu nejvíce vyčítá Gandalfovo vzkříšení. Mohlo by se zdát, že se sám podobného prohřešku nevyvaroval. Ale než mu to půjdete vyčinit ozbrojeni meči, sekerami, válečnými motykami a vázanými Bouřemi mečů (přičemž tato poslední zbraň je vzhledem ke své velikosti a váze rozhodně nejvražednější), raději počkejte na to, co teprve přijde. Není dobré se unáhlovat, jak říkají páni entové, a obzvláště to platí u spisovatele, jehož druhé jméno je zákeřnost a třetí jméno intrika (a čtvrté jméno Raymond a páté jméno Richard).

Snad by bylo lepší, kdyby si autor některé dějové zvraty z konce knihy nechal až do Hostiny pro vrány, jež je - zejména po tomhletom paroxysmickém gejzíru akce - přece jen trochu pomalá. Na druhou stranu jsem rád, že Bouře mečů je taková, jaká je. Zažít toho tolik v jedné knize, to se mi asi hned tak znovu nepoštěstí.

21 05.02.2012

Prohlásit, že se vám z celého Shakespeara nejvíce líbí Hamlet, je z hlediska osobní reputace trochu riskantní: možná by měl člověk dát přednost některé méně známé hře a tvářit se povzneseně. Ale když on je Princ dánský ve všech směrech tak brilantní, že za obvinění z poněkud banálního vkusu stojí!

Už jen pro ty nesčetné možnosti, jak celou hru vykládat. Je možné ji přečíst tucetkrát a pokaždé vnímat motivace postav a celkové ladění úplně odlišně. Je to tragédie, ano, ale je to i komedie, absurdní drama, příběh o Hamletově dospívání, příběh o tom, že Hamlet už dávno dospělý je a trpí za to, je to příběh o Hamletově hlouposti a povrchnosti, příběh o Hamletově genialitě a strašlivé moudrosti, příběh o neodvratnosti osudu a opakujících se rodinných vzorcích... a tak dále a tak podobně. Vždy znovu a znovu užasle vrtím hlavou nad otázkou, zda velký stratfordský bard tuto mnohoznačnost skutečně zamýšlel vyrobit a odlišit se tak od všech těch na první pohled podobných alžbětinských tragédií o synovské pomstě, anebo zda se ten prvek vloudil do jeho psaní nějakou nepochopitelně šťastnou náhodou či zásahem jakéhosi hravého božstva.

Kromě všech těch pomilováníhodných postav v čele s Hamletem, Laertem a Ofélií mě pravidelně uchvacuje úrodnost užívaného jazyka. Různé hříčky a vtipnosti jsou sice přítomny ve všech Shakespearových dramatech, ovšem v Hamletovi atakoval ten milý Angličan silou a jadrností svého řečového eskamotérství ta nejvyšší nebesa humoru. Dokázal navíc skloubit smích vyvolávající potřeštěnost s nejasným pocitem neklidu, hrůzy a blížícího se zmaru. Smát se a zároveň cítit, jak úsměv na tváři zamrzá? Naslouchat pseudo-šíleneckému blábolení, plácat se do kolem, a přitom vědět, že se právě slyšenými slovy otevírá neprobádatelná hloubka všech výšin a ubohostí lidské zkušenosti? Toť zážitek tak závratný, až se divím, že při představeních každý druhý člověk z toho vertiga nezvrací!

Zaslouženě obdivované dílo. Jeden z unikátních případů, kdy erotická literatura dovedně míchá sexuální sršení s milostně romantizujícími přeprškami dojmem v dokonale funkčním poměru. Všechny hlavní postavy, ať už se chovají jakkoliv, jsou téměř nesnesitelně k pomilování a zdatně roztáčejí žentoury syžetu: od samotné heroinky přes nebezpečně hebkého Reného a kouzelně přísného sira Stephena až k celé plejádě vedlejších postav, které občas O. nastavují zrcadlo a občas ji nechávají pořezat se o jeho střepy.

Máločeho si na románech cením tolik jako nejednoznačnosti – a té se mi tady dostalo v množství akurátně uspokojivém. Čistá, čisťounká člověčina, jak by jistě řekl pan Werich, kdyby mu čtení této knihy nezakázal pan Voskovec. Diamantové ostří krásy bylo ve vyprávění o Krásné nabroušeno z obou stran: ze strany objektivizační, neboť O. může být čtena coby nádherný předmět, kus vzácné horniny, který je jednotlivými pasážemi dále opracováván do rozkošné podoby a oceňován svým majitelem (tím je míněn přirozeně čtenář či čtenářka); současně však zůstává hrdinka zcela plnoprávným subjektem, její duše je načrtnuta dostatečně hluboce na to, aby se v ní čtoucí osobisko utopilo a nechalo se jí zcela prostoupit. Líbí se vám fantaskně freudiánská vysvětlení individuálních zálib prostřednictvím odhalení potlačeného traumatu z toho, že masochistovi rozdrtil v dětství parní válec jeho oblíbený nočník, a on proto usiluje o opakování této zkušenosti? Podobně ukoptěné berličky zde nečekejte. O. je jednoduše skutečná – a proto nevysvětlitelná.

Za jeden z největší kladů románu považuji skutečnost, že ukazuje, že i padesátá léta lze vnímat jako něžně krásná: jakási hedvábnost narativu zde upomíná na půvaby starých filmů a polaroidových fotografií. Ba právě, jako by vším prostupoval zvláštní optimismus té zpola utopické a zpola zcela odporné doby, kdy futuristické nadšení ze syntetických materiálů opanovávalo těla i mysli. Scény, kdy se zcela přirozeně a laskavě setkává nylon punčošek, parfémem i potem políbená ženská kůže a cigaretovým kouřem vydělaná kůže sedačky zvráceně luxusního vozu jednoduše už nikdy a nikde nemůže být zopakována. Zkrátka: čtení tohoto románu je skoro lepší než bičování! (Skoro.)

Fascinující, silná literatura a zasloužená Nobelova cena. Vůbec nechápu, jak ta paní dokáže nechat lidi o tak závažných tématech a nechávat stránkami prosakovat tak tuze mnoho jejich bolestí, aniž by to byť jen na vteřinku sklouzlo do nabubřelého patosu nebo laciného sentimentu. Nějaká síla autenticity, nejspíš.

Výpovědi lidí postižených černobylskou havárií jdou až na krev a morek a možná ještě hlouběji... ale zachycené city přitom působí opravdově a nehraně. Určitá umělecká kompozice a stylizace je tam přitom znát, ale vše je podřízeno síle příběhů těch lidí, na které jako by dopadl nějaký hrůzný Boží trest - a oni se s tím naučili žít. Struktura knihy hladí a uhlazuje, ale nikdy proti srsti.

A možná je to daleko více než výpověď o neviditelném nebezpečí radiace svědectví o hlubinách ruské (běloruské, ukrajinské a vůbec východoevropské) kultury - toho prazvláštního amalgámu pověrčivosti, víry, šílenství, krásy a orientální despocie. Možná jedna z nejstrašlivějších knih vůbec!

19 15.01.2018

Chaloupka strýčka Toma ve mně zanechala, přiznám se, poněkud rozporuplné pocity. Na jednu stranu příjemnou náladu z čtivého, hezky rozvrženého a občas v tom nejlepším smyslu dobrodružného románu, který se dotýká vážných témat a na některých místech dokáže vzbudit emoce. Na stranu druhou nemůžu popřít trpkou pachuť přehnané sentimentality, cukrkandlovitosti, snad až kýčovitosti a onoho nesprávného druhu patosu - všichni stále pláčou, omdlévají, pronášejí melodramatické deklamace a s velebnými posledními slovy umírají. Jak na divadle! A to ani nemluvím o takzvaných moralizujících kecech, jež tyto okamžiky často doprovázejí. Srovnám-li to s romány například Dickensovými nebo Turgěnovovými - které koneckonců také poukazují na nepravosti své doby - je Chaloupka strýčka Toma napsána o dvě úrovně hůř. Nikterak nechci paní Beecher Stowe upírat historický vliv (i když Lincolnův výrok o ní je samozřejmě smyšlený), ale jako literátka mezi smetánku tak docela nepatřila.

Je zvláštní, jak moc se liší zpracování bělošských a černošských postav. Někteří běloši jsou pozoruhodně plastičtí a vyvedení v mnoha odstínech,pomineme-li tedy některé čistě záporné otrokářské "obry lidožrouty". Objevují se hrdinové v zásadě dobří, ale zároveň zbabělí, nerozhodní nebo požitkářství, popřípadě puritánsky upjatí - zkrátka hrdinové z masa, kostí, chrupavek a dalších zcela přirozených součástí lidského těla. Docela citlivě je tím vystižen fakt, že k velkému utrpení je potřeba nejen činné zlo, ale často i mlčící a stranou hledící, zpohodlnělé dobro. U postav tmavé pleti ovšem autorka na jakékoliv snahy o povahokresbu živého člověka zcela rezignovala - všichni černoši jsou zkrátka nesmírně dobří, hodní, laskaví, citliví a ušlechtilí; a pokud se náhodou objeví výjimka, pak je k tomu ten nešťastník donucen dlouhou a tvrdou bělošskou výchovou ke krutosti. Dokonce ani Karel May, který si podobným způsobem idealizoval Indiány, nesklouzl k takovémuto až nábožnému uctívání. A kdyby si náhodou čtenář nevšiml, že se černoši chovají výhradně citlivě a čestně, vypravěčka jej na to neopomine upozornit, někdy dokonce i několikrát na jedné stránce ("toto skvělé, citlivé, nenásilné plemeno" a tak dále). Na některých místech do žel přerůstalo až v docela vyhrocený rasismus, jako by snad černoši byli lepší než jiní lidé - a to je, myslím, stejně špatné (a stejně podivné) jako tvrdit, že jsou horší, není-liž pravda?

19 03.02.2015

Pan Gončarov vytahuje z klobouku hned dva ušaté paradoxy. Ten první: přestože hlavní hrdina, Ilja, je v podstatě myšlenkovým stachanovcem, nikdy nic neudělá. Ten druhý: přestože nikdy nic neudělá, je těch skoro pět set stran mimořádně strhujícím zážitkem. No, skutečně. Je to jako plavit se po přehledné řece, kde nejsou žádné peřeje a kde každý zákrut vidíte už z pořádné dálky - a vychutnáváte si to, jak se k němu blížíte.

Musím ale říci, že mě šokuje, s jakou bohorovností si různé učebnice, sumáře a anotace o Ilju Oblomova otírají své inkoustové huby. Není to žádný zoufalec, i když si tak v některých chvílích připadá; v konečném součtu je ve své pasivitě šťastný. A prostě jen ukazuje alternativní cestu životem, v něčem horší, v něčem snad i lepší než Štolcovu. Ani sám vypravěč v této knize nesoudí. Oblomov je takový, Štolc je makový. Oba dostanou, co jim přísluší a co jejich jest - snaha předělat se na něco jiného je marná.

Svým způsobem se dá Oblomovovi i závidět.

19 26.01.2011

Číst tento román je jako poslouchat rázovitou tetičku, jak mele na svatbě o všech svých příbuzných, místech, kde bydlela, sexuálních zkušenostech a vaření. Třebaže to může být v prvních chvílích poutavé, exotické, ba až uhrančivé, po pár hodinách (respektive po pár stovkách stran) se to začne zajídat hůře nežli kožní svrab a člověk lituje, že místo na veselce není přítomen na funusu za řečenou tetkou.

Paměť mojí babičce tento přístup k vyprávění ještě vyšperkovává až příliš velkou snahou o jazykovou charakterističnost – občasné užívání mongolských výrazů ještě text zdárně koření, ovšem sledovat snahu o přirozenou řeč žen z lidu je chvílemi vysloveně mučednický zážitek. Ne, že by v tom byla Hůlová mezi českými spisovateli sama, napsat běžný hovorový jazyk nižších vrstev patří mezi těžko zdolatelné vrcholky, na které se zatím podíval jen málokdo; ovšem zde to působí obzvlášť falešně a hloupě, asi jako plastový náhrobek místo mramorového. Zkrátka a dobře, není nic horšího – a nic typičtějšího pro nejnovější českou kulturu – nežli pitvoření.

Na rozdíl od jiných dokázala Hůlová tento třeštivý handicap vynahradit alespoň originálním prostředím a neobvykle naturalistickými příběhy jednotlivých hrdinů. Lze dokonce říci, že všechny postavy jsou uvnitř mrtvé, což je na jednu stranu dobrá věc, jelikož to asi docela zdařile zachycuje vyprázdněnost života lidí z tradičních komunit, kteří se pod vlivem imperialistických snah (zde ruských) začali přesouvat do panelákových sídlišť a ubíjet čas nudnou průmyslovou výrobou či jinou nepřirozenou prací, pitím vodky a prostitucí. Na druhou stranu se člověku opravdu nechce věřit, že by všech pět vybraných vypravěček fungovalo jako lidské automaty bez špetky citu nebo čehokoliv, co byť jen nepatrně přesahuje každodenní materiálno žraní a reprodukce – tím spíše, že ještě k tomu všechny hovoří naprosto totožným jazykem a trousí dokonale shodný typ mouder (většinou něco jako „bezdětný matky jsou jako vopuštěný stromy ve stepi“ v tisíci a jedné variantě). Každopádně doporučuji komukoliv, kdo si chce trochu zazoufat.

18 04.08.2019

Na obálkách fantastických velkorománů se někdy setkáváme s obrázkem mrštného šermíře s vražednou čepelí v každé ruce. Muž bez vlastností je fantastický nanejvýš svou kvalitou, nikoliv tématem, a takovou obálku nemá. Ovšem mohl a měl by mít – jeden meč by symbolizoval nesmírnou obtížnost textu, druhý meč jeho obludnou délku.

Mohlo by se zdát, že nikomu by se nemělo chtít číst takřka nekonečné spirály povětšinou dočista planých (a velmi, velmi složitých) úvah o společnosti, filosofii, právu, morálce, lidství a dalších giganticky náročných tématech. To ovšem tím spíše dokazuje Musilovu genialitu, dokázal-li blábolení o řečených otázkách podat takovým způsobem, že je nutné s každou další stránkou uhranutě číst dál a sedmisetstránkovou cihlu nepustit z ruky. Co na tom, že všechny ty obsáhlé pasáže a textové zdi nářků nakonec nic neřeknou, když se jim daří zachytit lidské myšlení lépe než kdejaký proud vědomí?!

Muž bez vlastností je bezpochyby cenný i jako historický dokument: svou tíživou kultivovaností a vybroušeným opěvováním jakýchsi nejasných duchovních hodnot zachycuje zcela výjimečně povahu odumírající habsburské říše. A za tou výjimečností si stojím, ač jde ve středoevropském literárním kánonu o oblíbené téma, dost možná stejně bravurně zpracované Rothem v Pochodu Radeckého nebo Mannem v Čarovné hoře. Musilovi se totiž podařilo vystihnout jakousi bezčasou velebnost, s níž jsem se v žádném jiném textu nesetkal. Koneckonců snad nejzábavnější skutečností je, že ten román vlastně ani doopravdy nezačíná, čtenář je prostě hozen do hlubokých a nebezpečných vod jeho namáhavých kapitol; a ani doopravdy nekončí, už jen proto, že nebyl dopsán. Začátky a konce ponechává Musil jiným, menším spisovatelům: on je mistrem střední hry, a tak nehraje nic jiného. Doporučuji hrát s ním.

18 24.07.2019

Není to horor, není to thriller, není to laskavé povídání o životě a není to ani žádný jiný žánr, které King obvykle píše. Je to... asi filosofický traktát na téma absurdity a neřešitelnosti některých záhad. Maskuje se sice jako próza, a dokonce poměrně úspěšně, ale nás, zkušené lamače stránek, už máloco dokáže oblafnout.

Po dočtení jsem si uvědomil, že text naprosto přesně vystihl některé mé úvahy, do té doby smutně a osamělé bloumající v katedrále mé lebeční kosti; že King napsal něco, co jsem si vždycky chtěl přečíst, ale vlastně jsem o tom nevěděl. A sice podivné vyznání obdivu k nevysvětlitelnu (což není totéž jako nadpřirozeno!) - chvalozpěv a žalozpěv zároveň, dalo by se říci, protože absurdita některých událostí je tak silná, že dává životu skoro smysl.

A je jedno, jestli jsou to klíče od vlastního bytu nalezené v zataveném balíčku sušenek nebo mrtvola na pláži, jako v téhle novelce; některé věci zkrátka vyžadují tak neuvěřitelnou shodu náhod, že boří každou ztěžka budovanou věžičku lidské racionality a nutí nás vystavět ji znovu a lépe. A dost možná se proto mohou směle měřit s chůzí po vodě a jinými slovutnými zázraky dávnověku.

Takže ještě jednou bravo. King je famózní, že i přes svůj věk, množství uklohněných knih, lepších a horších, a zkrátka přes celou tu nikdy neutuchající spisovatelskou potenci dokáže jen tak mimochodem přijít s takhle svěží a originální jednohubkou!

18 17.01.2018

Myši a lidé patří mezi ty knihy, o nichž celý život slýcháte jeden kladný ohlas za druhým. V slzách pro ni prolitých by se možná utopil i Phelps. Když jsem ovšem s hlodavci a humanoidy seznámil sám, dojmy byly spíše rozpačité. Čímž samozřejmě nechci říci, že to je špatná kniha. Jenom své pověsti nešahá ani po holeně.

Nejspíše jsem cynik, protože dokonce ani vychvalovaný konec na mě nijak zvlášť nezapůsobil. Anebo ne, do temného cynického společenství se prozatím raději zařazovat nebudu - jiné knihy mě totiž srážejí na emocionální kolena celkem spolehlivě. Nejspíše jsem jen nedostatečně citlivý jen v některých ohledech. Tedy, to, že je někdo mentálně postižený, mě samo o sobě příliš nedojímá. Omlouvám se všem spasitelům a spasitelkám světa, ale je to prostě tak.

Určitým problémem pro mě snad bylo i to, že jsem celou dobu zůstával nad věcí. Poměrně jasně jsem viděl, jaké prostředky jsou v novele používány a jaký kalibr mají kulky, kterými se mě pan Steinbeck snaží zasáhnout do srdce. Skutečně vžít jsem se ale nedokázal. Viděl jsem, že je všechno přesně a svým způsobem dokonale vypočteno... ale právě tahle dokonalost mi neustále bránila v tom, abych do příběhu sám vstoupil. Preferuji spíše intuitivní typ psaní, kdy výsledek překvapí a dojme i samotného autora. Nemyslím si, že něco takového mohlo proběhnout zde, i když se samozřejmě mohu mýlit.

Doporučuji přečíst a udělat si vlastní názor.

18 19.09.2011

Představte si, laskaví čtenáři mého komentáře, že musíte na dvě hodiny strčit ruku do terária plného hladových, neklidných obřích pavouků chlupatých zhruba jako hrudník průměrného Balkánce. Zhruba takto jsem se já cítil při čtení Candida. Ale pozor - neucukl jsem!

Již dříve jsem se zařekl, že díla klasická nebudu hodnotit nejnižším možným způsobem - jsou klasická a doporučovaná z nějakého důvodu; pro mě nechť je výzvou po něm pátrat. Prozatím jedinou výjimku jsem nicméně musel udělat právě u Voltairova opusu. Protože je prostě úděsný. Nemůžu souhlasit s názorem, že jde o utrpení - ten, kdo řve trýzní, má ve srovnání se čtenářem Candida ještě docela přívětivý osud.

Co říci o knize samé? Bylo by ji možno shrnout do zhruba půlstránkové anekdoty. A tím myslím anekdotu spíše podprůměrného ražení. A protože vás mám rád, shrnu ji dokonce do jedné jediné věty (bacha! spoilery!): "Církev je zlo, víra je zlo a veškerá filosofie kromě té voltairovské je taky zlo."

Možná si říkáte, že na takových úvahách přece není nic špatného. Do jisté míry by se s nimi dalo i souhlasit nebo nad nimi přinejmenším uvažovat, že? To je pravda. Ale aby k něčemu takovému došlo, musely by být předloženy alespoň trochu přesvědčivé argumenty. Co přesvědčivé, alespoň malinko zajímavé kdyby byly! Místo toho se dočkáme nekonečné kolovrátkové variace na téma "Candidovi se stalo něco špatného, a proto... (viz věta na konci předchozího odstavce v tomto komentáři)".

Pan Goebbels údajně řekl, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Pan Voltaire mi svoje přesvědčení zopakoval dokonce sto osmdesátkrát, ale kromě vyvalených bulv, zaťatých pěstí a pěny stékající od úst až někam na pupek ničeho nedosáhl.

Samotná osobnost autorova tomu ještě nasazuje korunu. Proč věřit někomu, kdo bojuje proti "tmářství" a "reakci", ale sám je ve své samolibosti, ješitnosti a bohorovnosti horší než všechny tyto tepané nešvary? Ba ne, Voltaire, ty pokrytče, ropucho nafouknutá metanem, děláš svým ideám službu nejen medvědí, ale přímo kodiakovskou.

Tuhle knihu doporučujte všem psovitým šelmám, aby nemusely žrát trávu, až si budou chtít pročištit žaludek.

Když se ohlížím za tou snůškou knížek od Murakamiho, které jsem přečetl, připadne mi, že tahle utkvěla v zlovlčí paměti nejsolidněji. Což pro ni znamená asi něco velmi lichotivého.

Celou dobu jsem nedůvěřivě čekal, jak a jestli se ty dvě na první pohled naprosto nesouvisející dějové linie, spojené hlavní postavou, protnou nebo navzájem osvětlí.

Dystopické podzemní Tokio, šmrcnuté občas hodně bizarními průniky nadpřirozených, hororově pohádkových jevů; a proti tomu záhadné bezčasí města plného ztřeštěných, přesto však uvěřitelných pravidel. Nic není dovyřčeno do konce, svoboda interpretace řádí jako urvaná z řetězu - a stejně jako by v tom bylo cítit nějaký hluboký záměr. Možná je to všechno mýdlová bublina, ale pokud ano, pak jsou autorovy schopnosti ještě obdivuhodnější. Spíše se ale kloním k tomu, že Murakami je postmoderní upír sající krev přímo z tepny reality.

Nakonec to do sebe zaklaplo velmi pěkně, i když jinak, než jsem předpokládal. Oproti většině jiných děl tohoto ztřeštěného Japonce jsem měl u Konce světa nejsilnější pocit ukončenosti. Pokud tedy lze smísit pojmy "konec" a "nekonečno". Mám dojem, že u Murakamiho to možné je.

17 16.04.2011

Existuje hra, ve které je nebohá oběť nucena sáhnout úzkým otvorem do krabice, aniž by věděla, co je uvnitř, zatímco informovaní přihlížející se dobře baví. V podobné situaci se ocitá čtenář, který si vybere knihu nazdařbůh. Já tentokrát sáhl mezi slimáky naložené ve žluklém másle... a přiznávám, že pokud se někdo mým zděšením nad knihou veselil, pak plným právem. Šlo o slimáky thrillerových konvencí naložené ve žluklém másle stylistického neumětelství, abychom tedy dále rozvinuli onu rozkošnou metaforku.

Anotace – spolu s přilehlými komentáři ostatních čtenářů – přitom působila tak rozpustile a lákavě! Člověk by čekal dílo rovným dílem napínavé, tajemné, poučné i krásné. Žádné z těchto přídavných jmen se ovšem při čtení nezhmotnilo. Napětí? Zločiny na lidských životech a důstojnosti byly prováděny natolik bezduše a statisticky, že jsem si při čtení připadal jako otrlý člen NKVD. Tajemno? Patrně jsem ho měl hledat ve významném popotahování z cigarety v režii kníratého vězně, bezostyšně se odkazujím k Rustu Cohleovi z Temného případu. Poučení? Ano, zjistil jsem, jak nepsat, to autorce uznejme. A krása? Tu si představuji jinak než v imitování zlenivělého turistického průvodce, který nám s nepřesvědčivou ležérností sděluje, že Vitoria je opravdu pěkné město.

Trumfové eso antiliteratury kniha vynáší v okamžiku, kdy dojde na sexuální pasáže. Nejenže nejsou erotické, smyslné ani smysluplné, ony si pro sebe ve své neohrabané grotesknosti dokonce uchvátily titul nejděsivějších částí knihy. Tam, kde popisy vražd selhávají, dokáží popisy dravých milostných průniků vyvolat až neřádnou husinu. Všechna ta chlípností tepající lůna, málem vybuchující varlata, legíny klouzající ze zpocených hýždí a vášnivá políbení přitahovače stydkého kloubu... Před válkou, morem a souložnickými scénami tohoto typu chraň nás, ó Pane.

Jednu hvězdičku udílím za podivuhodný vhled do baskické vyšetřovací praxe. Zatímco v románech z jiných zemí detektivové a superintendanti zůstávají v práci po zavírací době, nasazují bezpočty zkoumavých pochůzkářů a čuchavých psisek, aby byl vrahoun co nejrychleji vypátrán (a v nejhorším případě hledají indicie na dně chlácholivé flašky), policisté z Pyrenejského poloostrova si uprostřed řádění maniaka s hypertrofovaným vraždícím orgánem klidně vyjedou oddechnout na víkend na vesnici. Možná je to realističtější než povídánky o poctivých a pracovitých polďácích, to nevím, ale frustuje to tedy značně. Jako ostatně celé Sněžné město.

16 11.07.2020

Román, který člověka donutí zpomalit.

Osvobození od uspěchané doby, osvobození od kávy pité za poklusu. Místo toho je nám naservírován čaj z počátku devatenáctého století; a to se, jářku, žilo jinak. Magie, jak má být, skutečně mocná a záhadná, žádná lacinost, žádné kočičí zlato, mňau. Vše je servírováno postupně, bez kalupu. Postavy dýchají osobitostí. Místa dýchají atmosférou.

Nebo ještě jinak: paní Clarke nějakou záhadnou spisovatelskou alchymií proměnila esenci Anglie v med. Ve spoustu medu. A do toho my máme po hlavě skočit a potápět se. Nečekejte, že vám ta kniha přinese vzrušení! Ale jedinečný zážitek a zvláštní pocit spokojenosti, ten by přinést mohla...

16 25.01.2011

Urban oplývá téměř všemi atributy, které jsou mi u tvůrce sympatické: má bohatý a nápaditý jazyk, píše o neobyčejně vzrušujících tématech jako historie, vraždy, milostná dobrodružství, konspirace, architektura, svůj svět zalidňuje bizarními, deformovanými a zvrhlými postavičkami; a konkrétně Sedmikostelí je navíc situováno do nejkrásnějšího města Evropy (čímž přirozeně myslím Úštěk). Tak proč jsou jako celek přinejmenším tyhle sedmikostelecké uzeniny pro má ústa nepoživatelnější než polévka z žížal?

Především je to asi způsobeno tím, že celý román je jen sledem naprosto náhodných a na sílu uplácaných epizod – už po několika desítkách stran mě přepadl dojem, že to autora opravdu silně nebaví... anebo možná, že by sice rád psal a ví, jak na to, jenže neví, o čem vlastně. Pravděpodobně proto do děje po způsobu marnotratného generála vrhá nové a nové motivy, které odněkud vyčetl (nejspíše u pánů Browna, Eca a Poea) a které se mu zdají dostatečně poutavé a „gotické“. Se stejnou marnotratností je pak opouští, nevyužívá a nechává odumřít. Že tímto způsobem nemůže vzniknout nic, co by stálo za námahu spojenou s luštěním podivných znaků zvaných písmenka, to asi dá rozum. Proč jsou ty postavy takové, jaké jsou? Proč se dějí věci, které se dějí? Proč inzerovat tajemství, když jeho rozluštění je vždy hloupé a banální?

Abych nezapomněl: přirozeně nesmí chybět ani rádoby-erotický vztah s nakousnutíhodnou ženou, svádějící svými obnaženými vnadami neschopného a nezajímavého hlavního hrdinu, a to bez většího příběhového opodstatnění. Vážně začínám mít pocit, že pro české spisovatele mužského rodu existuje jakási tajná podzemní centrála, která jim tyhle oslizlé nápady vnucuje do mozku prostřednictvím nějakého telepatického cerebra; započalo to Hrabalem a přes Párala a Viewegha jsme se dostali až k těmto hlubinám. Jsem nicméně ještě mladý, a tak doufám, že se časem třeba dožiju populárního českého autora uchopujícího romantiku a sexualitu mezi mužem a ženou trochu originálnějším nebo odvážnějším způsobem.

15 24.07.2019

Jednu hvězdičku dávám za různorodé, rozměrné a půvabné ilustrace. Kdyby se kniha sestávala jenom z nich, nacházelo by se mé hodnocení na opačném konci osy; ovšem text Václava Cílka tuhle publikaci zadupává do země způsobem, o jakém mohlo francouzské středověké rytířstvo jen snít; a asi ani přirovnání k moderní tankové rojnici není dostačující.

Nedovedu posoudit Cílkovu geologickou a přírodovědeckou erudici, ale co se týče lidských dějin a kultury, působí dojmem dryáčnického výrobce horoskopů: cucá si z palce tak, že bych se divil, kdyby se již neprocucal ke kosti. Spoustu věcí nepřiměřeně zjednodušuje, jindy tvrdí vyložené nesmysly. Představte si, že by vyšla popularizační kniha o astrofyzice a vycházela by z geocentrického modelu - tak zhruba toto provádí Cílek historiografii. Když hovoří například o raném novověku, dělá klasickou chybu těch, kdo o období nic neví - představují si, že existovalo jen pár autorů, kteří se navzájem inspirovali. Přitom mu nedochází, že o nespočetných zástupech myslitelů a spisovatelů se prostě jenom nemluví, protože jsou tak trochu pohřbeni časem, ale že přesto existovali a utvářeli svou dobu a i dnes se o nich lze leccos dozvědět; summa, že i sedmnácté století mělo rozsáhlou a spletitou kulturu, tak mohutnou, že není v silách jednotlivce ji pojmout - a každé vynášení soudů musí být proto opatrné. Opatrnost je přitom dokonalým protikladem Cílkova postupu: pravděpodobně si něco najde v podezřelém internetovém zdroji, pak něco zaslechne od paní v masně, spojí si to... a šup s tím na papír!

Všemožné cílkoviny je samozřejmě možné dost snadno vyvrátit pomocí odborné literatury. Proti tomu se autor pojišťuje horlením proti knihám (jimž, jak praví, současné Evropané a hlavně Američané věří, i když by neměli) a opěvováním "intuice". K tomu si připočtěte banality coelhovského rázu (opakující se snad v každém odstavci!), hranou bodrost žoviálního mudrce, který vypráví "o životě", a tuze úpornou lásku k lidovým představám, které jsou stejně hloupé jako zažrané. Ušlechtilí divoši žijící v souladu s přírodou v této knize vesele obcují s propagací vyhroceně konzervativních představ (co je staré, to je dobré) a jakési podivného luddismu. O hrdinně stachanovské práci na utváření stereotypů (mezi nimiž asi vévodí "anglosaská krutost a touha po majetku") ani nemluvě.

Prostě fuj. Neuvěřitelná opojenost sebou samým a absence kritického myšlení. Od Cílka raději ruce pryč, je silně toxický.

15 26.03.2016