zlovlk komentáře u knih

Už jste někdy šli z Vortolu do Roghosu s kamennou koulí na noze? V této knize si můžete vyzkoušet, jaký je to pocit, protože přibližně prvních čtyři sta stran se vleče přesně takto. Ilan přemýšlí, zvažuje, vede neurčité a banální rozhovory o hlubokánskosáhlých záhadách, znova přemýšlí a ještě jednou zvažuje. Čtenáře přitom zajímá to podstatné: Kdo zemře? Prdí nasterey? Kdo přijde o ruku, nohu či slezinu? Dají se Vargas a Erno dohromady? Kdo si nechá na lopatku vytetovat prasečí řiť? A zkrátka jak to celé bude a budou mít sklenaři co žrát? Jenže ouha, místo řešení těchto skutečně významných otázek se většina knihy utápí v nekonečných spekulacích a tlachalství. Přísahal bych, že některé rozhovory se i opakovaly.

Snad nejhorší na zmíněných záhaděnkách je zcela neúnosná míra aritmetických hrátek. Jak určíme, kde se nachází hledaný artefakt? Snadno! Stačí odečíst počet schodů ve všech městech dohromady od množství případů, kolikrát je v knize odkázáno k sedacímu svalu vepřů (ano, opět nechvalná a nepřehlédnutelná prasečí řiť!), z výsledné hodnoty pak vzít jenom sudá čísla (protože Ilan právě sedí na sudu!), sečíst je (protože jí to sekne!), a nakonec ještě vypočítat faktoriál (nejspíš proto, že daná scéna se odehrává v továrně!). Jak očividné. V tomto ohledu se autorka naučila vybrušovat absurditu lépe než protagonistka sklenitové zbraně.

Vytknout se dá i skutečnost, že ani ve třetím díle se téměř nikdo z Pětadvacítky nevyprofiloval jako trojrozměrná bytost. Zůstávají teskně ve svých rolích definovaných jedinou vlastností: potížista, změkčilec, opilec, svalovec, svalovec, svalovec... však to znáte. Zatímco v prvním díle to byl pochopitelný a vlastně i zábavný postup, tady už to působí dojmem neodpustitelné lenosti a vysychající studnice nápadů. Co hůř: místo, aby byly opečovávány a cizelovány staré postavy, jsme zásobeni množstvím pojmenovaných i nepojmenovaných nových. Pravděpodobně nejhrůznější z nich je záhadný „bunny“, který nemá heboučká ouška a chuť na mrkev, jak by naznačovalo jeho označení, zato však předvádí obratně eskamotérské balancování na hraně mezi rasistickou karikaturou divocha a žoviálním košickým pradědečkem po pěti sklenkách borovičky. Doporučuji proto, když se tento „bunny“ objeví na scéně, nakreslit si jej na příruční list papíru a pak do obrázku při čtení mimoděk bodat kudlou. Trochu to pomáhá.

Ne všechny postavy lze ovšem jen hanět: zajímavou úlohu si uzurpoval nezvedený brašulík Ödön, také senátorka Kozlowská vnáší do hry svěží vítr a řádí jako kůzlátko. Vyznění pak také zachraňuje poslední stostránka, kde se vše náhle děje ozlomkrk – občas ta lapidarita málem připomíná poznámky k románu, spíše než samotný román, ale po předchozím mučení pomalostí je i toto velmi vítáno. Ne, že by se toho až tolik odhalilo, ale aspoň létají orgány vzduchem, intriky intrikují, emoce mlaskají a retea bzučí jak zamlada. Snad se i další díly ponesou v tomto lepě svižném duchu a už nebudu muset žehrat společně s Jaroslavem Seifertem – že Stehlík zpívá špatně.

49 19.05.2021

Zaslouženě obdivované dílo. Jeden z unikátních případů, kdy erotická literatura dovedně míchá sexuální sršení s milostně romantizujícími přeprškami dojmem v dokonale funkčním poměru. Všechny hlavní postavy, ať už se chovají jakkoliv, jsou téměř nesnesitelně k pomilování a zdatně roztáčejí žentoury syžetu: od samotné heroinky přes nebezpečně hebkého Reného a kouzelně přísného sira Stephena až k celé plejádě vedlejších postav, které občas O. nastavují zrcadlo a občas ji nechávají pořezat se o jeho střepy.

Máločeho si na románech cením tolik jako nejednoznačnosti – a té se mi tady dostalo v množství akurátně uspokojivém. Čistá, čisťounká člověčina, jak by jistě řekl pan Werich, kdyby mu čtení této knihy nezakázal pan Voskovec. Diamantové ostří krásy bylo ve vyprávění o Krásné nabroušeno z obou stran: ze strany objektivizační, neboť O. může být čtena coby nádherný předmět, kus vzácné horniny, který je jednotlivými pasážemi dále opracováván do rozkošné podoby a oceňován svým majitelem (tím je míněn přirozeně čtenář či čtenářka); současně však zůstává hrdinka zcela plnoprávným subjektem, její duše je načrtnuta dostatečně hluboce na to, aby se v ní čtoucí osobisko utopilo a nechalo se jí zcela prostoupit. Líbí se vám fantaskně freudiánská vysvětlení individuálních zálib prostřednictvím odhalení potlačeného traumatu z toho, že masochistovi rozdrtil v dětství parní válec jeho oblíbený nočník, a on proto usiluje o opakování této zkušenosti? Podobně ukoptěné berličky zde nečekejte. O. je jednoduše skutečná – a proto nevysvětlitelná.

Za jeden z největší kladů románu považuji skutečnost, že ukazuje, že i padesátá léta lze vnímat jako něžně krásná: jakási hedvábnost narativu zde upomíná na půvaby starých filmů a polaroidových fotografií. Ba právě, jako by vším prostupoval zvláštní optimismus té zpola utopické a zpola zcela odporné doby, kdy futuristické nadšení ze syntetických materiálů opanovávalo těla i mysli. Scény, kdy se zcela přirozeně a laskavě setkává nylon punčošek, parfémem i potem políbená ženská kůže a cigaretovým kouřem vydělaná kůže sedačky zvráceně luxusního vozu jednoduše už nikdy a nikde nemůže být zopakována. Zkrátka: čtení tohoto románu je skoro lepší než bičování! (Skoro.)

Existuje hra, ve které je nebohá oběť nucena sáhnout úzkým otvorem do krabice, aniž by věděla, co je uvnitř, zatímco informovaní přihlížející se dobře baví. V podobné situaci se ocitá čtenář, který si vybere knihu nazdařbůh. Já tentokrát sáhl mezi slimáky naložené ve žluklém másle... a přiznávám, že pokud se někdo mým zděšením nad knihou veselil, pak plným právem. Šlo o slimáky thrillerových konvencí naložené ve žluklém másle stylistického neumětelství, abychom tedy dále rozvinuli onu rozkošnou metaforku.

Anotace – spolu s přilehlými komentáři ostatních čtenářů – přitom působila tak rozpustile a lákavě! Člověk by čekal dílo rovným dílem napínavé, tajemné, poučné i krásné. Žádné z těchto přídavných jmen se ovšem při čtení nezhmotnilo. Napětí? Zločiny na lidských životech a důstojnosti byly prováděny natolik bezduše a statisticky, že jsem si při čtení připadal jako otrlý člen NKVD. Tajemno? Patrně jsem ho měl hledat ve významném popotahování z cigarety v režii kníratého vězně, bezostyšně se odkazujím k Rustu Cohleovi z Temného případu. Poučení? Ano, zjistil jsem, jak nepsat, to autorce uznejme. A krása? Tu si představuji jinak než v imitování zlenivělého turistického průvodce, který nám s nepřesvědčivou ležérností sděluje, že Vitoria je opravdu pěkné město.

Trumfové eso antiliteratury kniha vynáší v okamžiku, kdy dojde na sexuální pasáže. Nejenže nejsou erotické, smyslné ani smysluplné, ony si pro sebe ve své neohrabané grotesknosti dokonce uchvátily titul nejděsivějších částí knihy. Tam, kde popisy vražd selhávají, dokáží popisy dravých milostných průniků vyvolat až neřádnou husinu. Všechna ta chlípností tepající lůna, málem vybuchující varlata, legíny klouzající ze zpocených hýždí a vášnivá políbení přitahovače stydkého kloubu... Před válkou, morem a souložnickými scénami tohoto typu chraň nás, ó Pane.

Jednu hvězdičku udílím za podivuhodný vhled do baskické vyšetřovací praxe. Zatímco v románech z jiných zemí detektivové a superintendanti zůstávají v práci po zavírací době, nasazují bezpočty zkoumavých pochůzkářů a čuchavých psisek, aby byl vrahoun co nejrychleji vypátrán (a v nejhorším případě hledají indicie na dně chlácholivé flašky), policisté z Pyrenejského poloostrova si uprostřed řádění maniaka s hypertrofovaným vraždícím orgánem klidně vyjedou oddechnout na víkend na vesnici. Možná je to realističtější než povídánky o poctivých a pracovitých polďácích, to nevím, ale frustuje to tedy značně. Jako ostatně celé Sněžné město.

16 11.07.2020

Psát blábolivé fráze o vrcholu současné české literatury (natožpak současné české sci-fi) zde není namístě! A víte proč? Protože spíše než srovnání s kvákavými žábami a oplzlými čolky smrdutého českého rybníčku snese Opus magnum kadleckiensis srovnání s velkými a vynalézavými autory sedmi světových moří moderního a myšlenkově podnětného sci-fi. Xenoantropologická hravost občas dosahuje takových výšin, že by i Simmonsův Štír sám sebe mohl uštknout závistí; objevuje se cynicky posmutnělý humor martinovského střihu, lemovská posedlost životem Člověka uprostřed divů vesmíru, cardovské dumky o střetech a spolupracích kultur. A z vrcholu vědeckofantastického parnasu nad tím vším moudře pokyvují hlavou Clarke s Asimovem. A vůbec, klidně si doplňte kterékoliv další velké autory fantastiky, kteří sedí na plasmogravitronových trůnech vašich čtenářských srdéček: je značně nepravděpodobné, že vyhrabete někoho, ve srovnáním s kým by Kadlečková zaostávala.

Světové parametry však neznamenají, že by Mycelium nebylo čímsi ryze české: pravděpodobně z něj emanuje neopakovatelná zkušenost člověka, který prožil normalizační nudu osmdesátých let (přičemž frustrace z ní vyvřela na povrch fantastické literatury v podobě biopunku) vystřídanou podobně zvrhlou nudou a falší korporátní kultury (u níž příslušné frustrace dost možná začínají vyvěrat právě nyní a Mycelium je prvním libě sirnatým závanem tohoto léčivého pramene). Postavy v Jantarových očích a navazujících románech zkrátka žijí... ono nakonec není důležité rozsekat každého na potkání magnetickými zbraněmi a psychotronickými údery, je třeba zvažovat zejména to, jak se k čemu postaví medianti (to jest tisk), co lze komu o čem prozradit, jak skloubit loajalitu k zaměstnavateli a dalším významným sociálním skupinám a vůbec všechny tyto každodenní nesmysly. V Myceliu to vše funguje tím spíše, že děj je důkladně a důvěryhodně psychologicky ukotven (původní záměr hovořit o psychologickém podhoubí jsem zavrhl coby příliš laciný). Tolik stránek o myšlenkách, a přesto to není nuda?! Nevěřím! Inu, věř.

Důraz na psychologizaci je přirozeně umožněn skutečností, že i když jde o epopejózní osud kdečeho a ještě i lecčeho dalšího, je Mycelium vlastně dosti komorním příběhem. Kdyby šlo o orchestr, byl by jedním z těch, co můžou cvičit v kumbálku před obecenstvem mopů a košťat. Stydlivé housličky slečny Pinkertýny se svými něžnými tóny proplétají s temnými a chorobnými bicími pana Lucase; občas zakvílí zobcová ezoflétna jisté Fiony a chrabré gleewarinské dudy jisté Kamëlë a někde v pozadí brumlá záhadný telepatický bassaxofon mistra z Fomalhiwy. Jistě, občas ještě úspěšně zasekunduje někdo z druhé vlny postav, ale v zásadě je to všechno. Není radno očekávat přelidněnou supergalaktickou fresku! A nakonec, proč taky? Mnoho velkých hráčů tahle kapela nepotřebuje, aby úspěšně bourala koncertní síně a kulturáky písemnictví.

32 20.04.2020

Nesnesitelné. A to jsem se podle řičivých chvalořečí domníval, že půjde přesně o můj nejmilejší typ literatury: ohňostroj nápadů duhovější než Prague Pride, nesený barokním étosem a jazykem rozmáchlým jako zlatý olympijský medailista v oštěpu. A co hůř, dokonce jsem měl na několika místech dojem, že se do této polohy pomalu dostáváme... dokud to nejapný vrahoun zvaný autor nezahubil některým dalším ze svého nekonečného repertoáru fekálních či sexuálních žertů ve stylu mateřské školy pro obzvláště nevycválaná dítka.

Tyto vtipy jsou asi nejčastěji motivovány až fanatickou nenávistí k ženám, jako vystřiženou z deníčku nějakého wahhábistického imáma, a prezentují ženy jako pošetilé a naivní užvaněné husy, které všechno pokazí, jakmile dostanou volební právo; a zároveň jako sexuální předměty, vzdychající nadšením pokaždé, když je hlavní hrdina sexuálně napadne. Z nějakého mně neznámého důvodu má navíc tato kniha v oblibě předvádění této náruživosti vůči gerojově údu především u děvčátek na začátku puberty, zásadně však ze snědších etnik. Patrně nějaká bizarní pedorasistická fantazie. Objevuje se však také vzteklé skučení nad tím, že by někdo chtěl ochraňovat přírodu, milostné vzdychání nad představou hranic s ostnatým drátem, burácivá zášť vůči všemu nečeskému (zejména německému), chudým lidem (kteří jsou přece chudí proto, že nepracují) a elitám (které přece kradou prostor statečnému českému človíčkovi s nadváhou, selským „rozumem“ a mohutným klounem). Na mnoha místech jsem měl pocit, že čtu spíše než román nějakou ne úplně zdařilou politickou agitku internetového diskutéra z Novinek, kdesi na pomezi mezi konzervativním komunismem a ustrašeným náckováním.

Dojem jisté infantilnosti dodává Mlýnu na mumie také jeho neodbytná těkavost – neustálé nadhazování nových nápadů a zavrhování těch starých, přece jen tu a tam s určitým potenciálem zábavnosti, aniž by byly dovedeny k jakémukoliv uspokojivému vyvrcholení. Řekl bych, že většina epizod by fungovala dost možná lépe jako samostatné povídky, ale to bych knize příliš přidával: obávám se, že většina pasáží jest nakonec až příliš nevyléčitelně stupidní, než aby mohla vyvolat libé pocity za jakýchkoli okolností. A protože je kniha prošpikována imaginárními recepty, ukončeme to také jedním: Mlýn na mumie je jako guláš uvařený z fekálií, louhu a několika málo kousků docela příjemně chutnající pečeně. Dobrou chuť!

23 15.08.2019

Číst tento román je jako poslouchat rázovitou tetičku, jak mele na svatbě o všech svých příbuzných, místech, kde bydlela, sexuálních zkušenostech a vaření. Třebaže to může být v prvních chvílích poutavé, exotické, ba až uhrančivé, po pár hodinách (respektive po pár stovkách stran) se to začne zajídat hůře nežli kožní svrab a člověk lituje, že místo na veselce není přítomen na funusu za řečenou tetkou.

Paměť mojí babičce tento přístup k vyprávění ještě vyšperkovává až příliš velkou snahou o jazykovou charakterističnost – občasné užívání mongolských výrazů ještě text zdárně koření, ovšem sledovat snahu o přirozenou řeč žen z lidu je chvílemi vysloveně mučednický zážitek. Ne, že by v tom byla Hůlová mezi českými spisovateli sama, napsat běžný hovorový jazyk nižších vrstev patří mezi těžko zdolatelné vrcholky, na které se zatím podíval jen málokdo; ovšem zde to působí obzvlášť falešně a hloupě, asi jako plastový náhrobek místo mramorového. Zkrátka a dobře, není nic horšího – a nic typičtějšího pro nejnovější českou kulturu – nežli pitvoření.

Na rozdíl od jiných dokázala Hůlová tento třeštivý handicap vynahradit alespoň originálním prostředím a neobvykle naturalistickými příběhy jednotlivých hrdinů. Lze dokonce říci, že všechny postavy jsou uvnitř mrtvé, což je na jednu stranu dobrá věc, jelikož to asi docela zdařile zachycuje vyprázdněnost života lidí z tradičních komunit, kteří se pod vlivem imperialistických snah (zde ruských) začali přesouvat do panelákových sídlišť a ubíjet čas nudnou průmyslovou výrobou či jinou nepřirozenou prací, pitím vodky a prostitucí. Na druhou stranu se člověku opravdu nechce věřit, že by všech pět vybraných vypravěček fungovalo jako lidské automaty bez špetky citu nebo čehokoliv, co byť jen nepatrně přesahuje každodenní materiálno žraní a reprodukce – tím spíše, že ještě k tomu všechny hovoří naprosto totožným jazykem a trousí dokonale shodný typ mouder (většinou něco jako „bezdětný matky jsou jako vopuštěný stromy ve stepi“ v tisíci a jedné variantě). Každopádně doporučuji komukoliv, kdo si chce trochu zazoufat.

18 04.08.2019

Také druhá návštěva kraje, kde zpívá retea, dopadla velmi solidně. Přestože uděluji Fajovi o trochu nižší hodnocení, doopravdy si asi nemyslím, že by ta kniha byla horší než Naslouchač, určitě ne řemeslně – jen jsem zkrátka čekal, že po silném úvodu se druhý díl odlepí od země a provede nás výšinami nečekaných zvratů a odvážných literárních výpadů, zatímco on si dál vesele hrká po cestičce pozvolného budování nového světa a představování různých tajemství k budoucímu odhalení. Což jsou postupy, které fungovaly v prvním svazku a stejně spolehlivě se podílejí na poutavosti knihy i zde.

Ve Fajovi už jsem si ovšem, obzvláště v první čtvrtině, téměř říkal, zda se těch informací o historii, společnosti a jejích institucích a o fungování všemožných technologií nesesypává na čtenáře trochu moc najednou. Ona je to nakonec v mnoha ohledech vlastně spíše tradiční postapokalyptická dystopie než mnohými očekávaný dobrodružný fantastický román. Ale když se nad tím zamyslím, je nejspíše dobře, že se čeští fanoušci dokážou nadchnout i něčím jiným než honičkami, rvačkami a bitvami. Na ty ovšem samozřejmě v tomhle románu nakonec také dojde, i když možná trochu v trochu stručnějším podání než by naší krvelačnosti bylo milé.

Asi nejpříznivěji se zvolený pozvolný přístup podepsal na charakterech. V první řadě stojí za ocenění postava kapitána Joela; i přesto, že mu bylo v románu věnováno více pozornosti než blondýnce na senegalské pláži, si vlastně ani na samém konci nejsem jistý, co si o tom nakyslém popudlíkovi myslet. Rozhodně však jde o poutavé cvičení na téma, jak mohou určité činy ovlivnit neočekávaným způsobem budoucnost, jak snadno se věci vymykávají z rukou a jak obtížné je se ke své minulosti hlásit. Zaujaly mne rovněž osobnostní kotrmelce Ilan během zápasů s hormonální nerovnováhou vzkypělého dospívání. Naopak bych uvítal trochu hlubší průzkum povah zbývajících členů Pětadvacítky nebo alespoň několika z nich – to, že většina z nich je charakterizována jen jedinou vlastností, působí trochu ploše a bezmála komediálně. Asi nebudu sám, když prohlásím, že i z této příčiny by si Faja zasloužil přinejmenším dvojnásobný počet stran!

31 30.07.2019

Nejvrcholnější manifest svobody. A ne snad proto, o čem se v té knize vypráví – koneckonců Sal Paradise a jeho beatničtí přátelé se po Americe pohybují trochu jako zmatená žába uvězněná v kbelíku a málokterý dnešní čtenář by s nimi asi chtěl doopravdy měnit. Důležité je spíše to, jakým způsobem je román napsán: jako by z každého slova, každého kroku na upršené výpadovce z Bostonu nebo polopouštní dálnici z Denveru do Friska záhadným způsobem crčela láska k zemi, k věčným proměnám a možnostem, k hledání a nenacházení, k milostně pobledlým úsvitům nad americkými dálavami. Přitom bych ale nedokázal vypíchnout, čím přesně je ten dojem vzbuzován. Vím jen tolik, že jakkoliv jsou všechny ty cesty a pobyty u svérázných přátel bezpochyby notně přibarvené, za stránkami se skrývá něco skutečného, živého a dýchajícího.

Nemyslím si, že je bezpodmínečně nutné „být ve správném věku“ nebo „mít náladu na cestování“, úplně stačí těm lidem jejich volnost a neukotvenost z celého srdce přát a radovat se z ní, byť trochu melancholicky. Naplňují mě zármutkem všichni zdejší komentátoři, kteří se rozčilují, že hrdinové knihy nejsou upracovanými kolečky v hnilobném systému sociálních, ekonomických a kulturních vazeb hlavního proudu. I kdybychom přijal názor, že jásavá budovatelská kultura a přísná společenská pravidla (stanovená obvykle nezaslouženě a náhodou privilegovanými osobami) nejsou jen obyčejnou šikanou, nýbrž objektivně správným způsobem žití, stejně budu oceňovat rebelii a individuální touhy a sny – protože nic není důležitější než právo mýlit se, právo být nespokojený a smutný, právo být na cestě.

Obzvláště se po knížce vyplatí sáhnout v okamžiku, když člověk cítí potřebu infuzi spontánnosti do svého chudokrevného oběhu: když potřebuje vědět, že život není jednou provždy determinován a jako ženština v korzetu sešněrován rozhodnutími, která už udělal, ale že existuje sladká možnost se jednoho dne vzít, nasednout na libovolný dopravní prostředek a vyrazit... třeba do té Kalifornie.

V Tanci s draky toho tolik chybí! Už před vydáním knihy bylo jasné, že navzdory vzrušujícímu názvu nebudou již z logiky pozvolného tempa vyprávění hrát ohňostrůjní veleještěři až takovou roli, jakou by jejich příznivci rádi viděli. I tak jsem ale doufal, že se dočkáme alespoň pořádného meereenského tanga – a i toto přání bylo splněno jen tak polovičatě. Schází také část postav, která si své odehrála v Hostině pro vrány, chybí velká odhalení o Jiných a jejich záměrech, která byla inzerována už jen přítomností Branových kapitol... a v neposlední řadě musí člověk oželet řinkot a běsnění nějaké té pořádné bitvy, neboť oba dva zásadní konflikty, ke kterým se v Písni ledu a ohně již delší dobu schyluje, totiž velká sněhová bitva na severu a velká zpocená bitva na jihovýchodě, byly vinou přílišné obtloustlosti textu odsunuty až do následujícího svazku ságy. Jenže: způsobuje kterákoliv z těchto absencí, že by snad Tanec nebyl skvělým fantasy románem? Ve jménu bohů starých a nových, jistěže nikoliv!

Dílo je důstojným pokračováním svých předchůdců, respektive – vezmeme-li v potaz průměrnou rychlost četby těchto návykových textů – svých předběžců. Na čelných místech místech stojí Tyrionova linie neboli sentimentální pouť po orientálních pamětihodnostech a starožitnostech, svými melancholickými akordy upomínající na dávno zesnulou slávu zašlých civilizací, a tím trochu připomínající Martinovy starší sci-fi romány a povídky záhvězdného osamění, dále pak Daenerysina linie těžkého života reformátorky aneb anatomie kulturního šoku a receptář grilovaných cvrčků s medem... a především Jonova linie, dokonalý příklad toho, jak zkonstruovat co nejdeptavější psychologický horor. Snad ještě nikdy jsem při čtení čehokoliv neměl tak vlezlý pocit toho, že je něco špatně, že atmosféra houstne hrůzostrašněji než za průmyslové revoluce a že se blíží smrtonosný pravý hák nějaké děsivé katastrofy – a to přitom většinu času jenom sčítali množství uskladněných tuřínu ve sklepeních!

Na Georgu R. R. Martinovi si nejvíce cením toho, že neustále dokáže překvapovat ve velkých otázkách i v drobnostech. Nenechává příběh plynout samospádem znuděné řeky, nýbrž ho vhání do věru nečekaných koryt, přes všemožné peřeje a úskalí. Kdo by byl čekal, že jedna z postav bude potetována na neobvyklé části těla, jiná si málem pustí do gatí při spatření želvy, další pak bude pravděpodobně zkonzumována během aktu veselého kanibalismu... a dokonce se na scéně objeví i svůdná trpaslice? A že to všechno bude současně naprosto logické a smysluplné jak z hlediska pravidel fantastického světa Západozemí (a přilehlých končin), tak z hlediska narativního? Drahý pane Martine, klidně další díl pište třeba dvacet let, pokud si udržíte tuto kvalitu!

25 26.07.2019

Jedna z těch knih, u kterých když řeknu, že se mi nelíbila, nemyslím tím to, že by mě v ní cokoliv vysloveně rozčilovalo: spíše toho uvnitř bylo málo než příliš mnoho. Přitom se v ní ale najdou některé neobyčejně silné ingredience! Nechybí konstelace svébytných a malinko pofidérních charakterů, různými způsoby nadaných, a současně povahově nedokonalých a zatížených tajemnou minulostí, přičemž jejich vzájemné vztahy slibují mnohé vzrušující konflikty. Zasazeno je to do originálního světa čerpajícího z možností nabízených nizozemským, ruským a skandinávským raným novověkem a kořeněných magií. A idea vloupání do nejstřeženějšího místa světa je skvělý výchozí bod nejdivočejší horské dráhy.

Jenomže mi přišlo, že autorka sice umí rozestavit figurky, ale ne už s nimi hrát takovým způsobem, aby mě to nadchlo. Čekal jsem vynalézavé průniky do nedobytných komnat, plížení a složité intriky, dechberoucí způsoby zabezpečení a ještě více dechu beroucí metody, jak je překonat, čekal jsem, že jako čtenář budu neustále o krok pozadu. Jenže ono to všechno bylo takové... očekávané a standardní. Jako by stačilo říci, že budova je neproniknutelná; co na tom, že ten průnik samotný je pak nakonec velmi jednoduchý. Jako by stačilo říci, že hrdinové jsou nedostižně inteligentní a vynalézaví; co na tom, že to nikdy nemají šanci osvědčit. Ani jednou se mi při čtení nestalo, že bych byl doopravdy překvapen, natožpak ohromen nebo konsternován, což jsou přesně pocity, po kterých jsem s takovou vervou pásl.

Jsem nakonec přesvědčen, že popularita Šesti vran je způsobena především trefou do právě žádaného tématu – lidé jsou rádi, že narazili na něco, co vypráví o nepříliš kalých osobách. A libují si v estetice zlých hochů a děvčat a už nechtějí zachraňovat svět. To beru. Jen je mi líto, že téhle módy nedokázal využít trochu šikovnější tvůrce. Mnohem vynalézavější fantasy příběhy o nadaných zločincích a vzájemném přechytračování vypustil do světa už před lety třeba Scott Lynch sérií Páni parchanti; ale jeho Lži Lockeho Lamory si navzdory vysokému hodnocení přečetla oproti Šesti vranám sotva desetina lidí. Inu, knižní trh je nevypočitatelné. Rozhodně nevypočitatelnější než Šest vran!

9 26.07.2019

Prohlásit, že se vám z celého Shakespeara nejvíce líbí Hamlet, je z hlediska osobní reputace trochu riskantní: možná by měl člověk dát přednost některé méně známé hře a tvářit se povzneseně. Ale když on je Princ dánský ve všech směrech tak brilantní, že za obvinění z poněkud banálního vkusu stojí!

Už jen pro ty nesčetné možnosti, jak celou hru vykládat. Je možné ji přečíst tucetkrát a pokaždé vnímat motivace postav a celkové ladění úplně odlišně. Je to tragédie, ano, ale je to i komedie, absurdní drama, příběh o Hamletově dospívání, příběh o tom, že Hamlet už dávno dospělý je a trpí za to, je to příběh o Hamletově hlouposti a povrchnosti, příběh o Hamletově genialitě a strašlivé moudrosti, příběh o neodvratnosti osudu a opakujících se rodinných vzorcích... a tak dále a tak podobně. Vždy znovu a znovu užasle vrtím hlavou nad otázkou, zda velký stratfordský bard tuto mnohoznačnost skutečně zamýšlel vyrobit a odlišit se tak od všech těch na první pohled podobných alžbětinských tragédií o synovské pomstě, anebo zda se ten prvek vloudil do jeho psaní nějakou nepochopitelně šťastnou náhodou či zásahem jakéhosi hravého božstva.

Kromě všech těch pomilováníhodných postav v čele s Hamletem, Laertem a Ofélií mě pravidelně uchvacuje úrodnost užívaného jazyka. Různé hříčky a vtipnosti jsou sice přítomny ve všech Shakespearových dramatech, ovšem v Hamletovi atakoval ten milý Angličan silou a jadrností svého řečového eskamotérství ta nejvyšší nebesa humoru. Dokázal navíc skloubit smích vyvolávající potřeštěnost s nejasným pocitem neklidu, hrůzy a blížícího se zmaru. Smát se a zároveň cítit, jak úsměv na tváři zamrzá? Naslouchat pseudo-šíleneckému blábolení, plácat se do kolem, a přitom vědět, že se právě slyšenými slovy otevírá neprobádatelná hloubka všech výšin a ubohostí lidské zkušenosti? Toť zážitek tak závratný, až se divím, že při představeních každý druhý člověk z toho vertiga nezvrací!

Knihu jsem dlouho odkládal, protože se mi nelíbil autorčin účes. Mějte si mě třeba za povrchního, ale nevěřil jsem zkrátka, že člověk se zkosenou ofinou by byl schopen byť jen minimálního estetického cítění. Žítkovské bohyně mě nicméně poučily, že mezi úpravou kadeří a schopností skládat slůvka v krásné větné obrazce patrně nebude žádných silných vazeb – protože ten román se mi líbil.

Řekne-li se, že dílo pojednává o ženách „bohyních“, které v zapadlé končině Bílých Karpat uzdravovaly, radily a předpovídaly, může člověk rovněž nabýt dojmu, že půjde o cosi podezřele esoterického. Nic však není dále od pravdy, a to i přesto, že magická moc bohyní vlastně nikdy v románu vysloveně popřena není (a kdybych měl posuzovat jen na základě této fikce, téměř bych byl nakloněn jí věřit). Text v každém případě velmi artisticky balancuje na příjemném ostří mezi syrovou realističností a náznakem něčeho tajuplnějšího, a tak to má být.

Jako heslo do erbu by si ovšem Žítkovské bohyně mohly vepsat zejména uvěřitelnost. To může u příběhu o „čarodějnicích“ znít trochu zvláštně, ale je tomu skutečně tak: přestože jsem si plně uvědomoval, že hrdinka je smyšlená, celou dobu jsem si říkal, že taková nešťastná osoba existovat nejen mohla, ale v různých obměnách vlastně i doopravdy existovala. Za nadmíru cenné považuji zachycení obhroublého šikanátorství totalitních režimů, nacistického i komunistického, a to nejen v podobě vyloženě násilné a brachiální, ale také postupným rozkladem lidských životů a jejich důstojnosti... a současně schopnost mnohých bezpáteřníků těmito režimy zdárně proplouvat k svému vlastnímu prospěchu. A proto: nejste-li schopni snášet nespravedlnost, raději po téhle knize vůbec nesahejte – ježto demiurgická bohyně Tučková jí svým postavám nadělila v míře vrchovaté.

43 25.07.2019

Představte si, že jste starověký národ. V průběhu tisíciletí máte miliony příslušníků, desítky tisíc spisovatelů, kněží, vizionářů a bájeslovců, bezpříkladné množství času a prostředků. S vynaložením titánského úsilí vymyslíte komplikovanou a krásnou mytologii, přičemž si konkurujete s podobně snaživými kulturami na celém světě. A je to tuhé soupeření! A pak si prosím v nějakém 20. století přijde jeden jediný člověk, sedne si do kamrlíku někde v Oxfordshiru a vypálí všem těm namyšleným starodávným národům rybník svou vlastní mytologií – úplně nejkomplikovanější a úplně nejkrásnější. To naštve, ne?

Abych pravdu řekl, i přes veškerou racionalitu a vědecké myšlení odmítám uvěřit, že by to se stvořením světa a jeho prvními věky bylo jinak, než se píše v téhle knize. To by totiž byla nesmírná škoda, kdyby se to nikdy nebylo bývalo stalo! Zlatý strom Laurelin a stříbrný strom Telperion mísící svá světla, probuzení Provorozených u stínů sladkého Cuiviénenu, dlouhý pochod přes hory a pláně zatímco duněla Naharova kopyta nad světem... a všechny ty velké bitvy a srdce protínající milostné příběhy, Lúthien tančící pro Berena na palouku mezi bolehlavy a Finrod Felagund vzdorně zpívající čarodějnou píseň, aby obětavě zachránil přítele... Mám vypočítat úplně vše? Skoro by se mi chtělo!

Musím se na tomto místě též přiznat, že příliš nevěřím výrokům o tom, že přečtení knihy umožňuje čtenáři prožít další život: do hrdinů se obecně vzato odmítám vžívat, neboť to obvykle bývají pošetilí a sobečtí všiváci. Jsou však výjimky, u kterých ten omšelý citát platí – a příběh o válce o silmarily je z těch výjimek dost možná tou nejzářivější. Protože pokaždé, když knihu vyjmu z police a pustím se do ní, jako bych znovu cítil hanebnou lásku k dílu svých rukou, znovu prožíval ty strašlivé roky ve stínu Morgothovy hrozby a hrdě pochodoval vstříc zachmuřenému severu a zradě, bez naděje v srdci, ale s hrdostí o to bodavější. A to prosím i přesto, že většině bohů, elfů a lidí v Silmarillionu vystupujících (s hrdinnými Noldor v čele) to pošetilé a sobecké všiváctví také už asi nikdo neodpáře.

V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit! Mohlo by se zdát, že napsat knihu pro děti musí být jednoduché, jenže opak je pravdou. Ty nejzdárnější a fantazii nejdráždivěji stimulující příběhy totiž nejsou žádné náhodné infantilní povídačky, nýbrž hluboký ponor do vypravěčského umění – protože děti jsou zhusta ti nejpřísnější kritikové, a kdo je chce skutečně zaujmout, a ne jen přelétavě pobavit povrchním pozlátkem, ten musí skutečně milovat dobrodružství. Z tohoto hlediska Hobit obstál na až neuvěřitelnou výbornou.

Samozřejmě, Tolkien k tomu měl k jeho napsání jakožto znalec mýtů a pověstí všemožných národů a pronárodů ty nejlepší předpoklady. Stejně je ovšem fascinující, že si s tím dal tu práci a nemávl nad dětským světem prostě rukou jako mnozí jiní. Obzvláště když si člověk uvědomí, jak nezměrná a důvěrná znalost literatury a dějin myšlení je v Hobitovi ukryta. Vůbec přitom ovšem nevadí, že si toho někdo při prvním čtení vůbec nepovšimne – ono to v Hobitovi zůstává ukryté a čeká to, až se čtenář vrátí vyzbrojen povědomím o tom, jak se příběhy vyprávěly v dávných časech. Vlastně se dá říci, že tahleta Tolkienova kouzelná próza je taková cesta proti proudu času: od domáckých edvardiánských historek o neočekávané návštěvě, přes pohádky o obrech z 19. století, dále pak přes starší vrstvu raněnovověkých pohádek o pronásledování vlky a setkání s měničem, přes renesanční povídky o tom, jak (ne)zabloudit do lesní férie hodujících elfů, až nakonec k nejstarším kořenům anglické imaginace (či indoevropské, chcete-li) v podobě brutálního střetnutí s drakem a účasti v krvelačné bitvě pod Osamělou horou.

To vše se dá v Hobitovi nalézt, nad tím vším se bude tetelit jak dítě, tak dýmkou vyzbrojený vzdělanec oxfordského typu. A proč se o všechny ty otázky historie, literatury a mýtu začne jeden vůbec zajímat, ptáte se? Dost možná i proto, že ho k tomu Tolkienovo dílo v mladém věku nepatrně ponoukne, asi jako když malinko zlomyslný čaroděj vyšle zpohodlnělého hobita vstříc spoustě dobrodružství v širém a dojemném světě.

38 25.07.2019

Jedna ikonická kapitola vedle druhé. Každého jiného autora bych kladl do nejvyšších míst literárního parnasu už jen za to, kdyby dokázal sepsat byť jen jednu takovou. Tolkien z nich však dokázal složit tisícistránkový román, v tomto závěrečném svazku gradující až k nesnesitelně nádherné velkoleposti Pelennorských polí, slzopudnému zpívání na Cormallenu a strašlivě zraňujícímu vědomí šednoucího světa a přicházejících konců, které nevynahradí žádné nové začátky, a přirozeně také nemožnosti skutečného obnovení původního života poté, co byly vykonány velké činy. Je to tak, milí lidé, elfové a půlčíci: Pán prstenů není v zásadě ničím jiným než biblí melancholie.

Napsal-li jsem u Společenstva Prstenu, že mám nejradši první kapitoly románu, jsem zde téměř v pokušení svůj názor přehodnotit ve prospěch závěrečné části. Nemyslím si, že by někdy byla napsána silnější a pravdivější slova o smrti, vzpomínkách nebo návratu domů. A o křiku racků, přirozeně...

A samozřejmě Dodatky! Nepochybuji o tom, že je mnoho čtenářů přeskočí: a netvrdím, že informace o hobitích kalendářích a způsobem zápisu run jsou skutečně pro každého. Nicméně doplnění příběhu Aragorna a Arwen patří bezpochyby k nejpůvabnějším a nejtruchlivějším částem celého románu, byť je zastrčeno v takto nenápadném koutku. Kromě toho, že celému textu dává taková struktura punc skutečného učeného pojednání, sestaveného na základě zápisků o válce o Prsten, je možné toto umístění číst i jako jistý autorův naschvál. Ano, poslední vynalézavá rána přímo do čtenářského srdce, jež už přestálo tolik zármutků... Možná je nakonec dobré přečíst si všechny ty doplňující údaje, letopočty a zdánlivě ubíjející povídání o výslovnosti hlásek, aby si člověk uvědomil, že bez špetičky té akademické nudy se drtivá tíha Sudby zkrátka přežít nedá.

Pokaždé, když Dvě věže znovu čtu, mě překvapuje, jak rozdílné – a přitom vzájemně se výtečně doplňující – je ladění obou polovin svazku. Jako by šlo o dva pohledy na hrdinství: hrdinství válečnické, aragornovské, vítězné a odvážné, ochotné jít do velkolepé bitvy a střetu s mocným čarodějem na jedné straně; a na druhé straně pak hrdinství Frodovo a Samovo, pomalé, odolné, trpící a snad ještě odvážnější, vedoucí úmorným pochodem v nepěkné společnosti napříč ještě méně pěknou krajinou vstříc černavým horám a sebevražedné misi.

Od zhlédnutí filmů, jež jsou ostatně také vynikající, mě vždy zaráží také to, jak jsou určité pasáže stručné, zejména pak bitva o Helmův žleb. Na síle jim to však nikterak neubírá, spíše naopak – syrová strohost jistých aktů působí na vyprávění jako steroidy. Pozoruhodnou vlastností, která ovšem vůbec není něčím samozřejmým, je rovněž to, že text působí pořád stejně svěže a silně, bez ohledu na to, jak moc jsme ve Středozemi doma. Každá věta čpí stejnou mýtickou mocí při prvním čtení stejně jako při desátém opakování se znalostí kompletní historie Ardy a každého jednoho gondorského a rohanského krále. Zvláštní a skvělé.

V kouzelně zběsilém tempu pokračuje i ve Dvou věžích objevování Středozemě, zdokonalené nyní ještě hlubší inspirací minulostí a záhadnými místy, a to tím více, čím víc se příběh stáčí k jihu a dál od domáckého Kraje. Prostřednictvím národa Rohirů na čtenáře dýchne anglosaský středověk... a ještě hlouběji míří tajemný a starobylý hvozd Fangorn, pozůstatek nejdávnějších pralesů, a to včetně původních obyvatel. Středomořskou magií pak zasrší kouzelný, rozcuchaný a voňavý Ithielen, nořící se nečekaně uprostřed zmaru. Inu, kdo by nechtěl žít ve Středozemi i za cenu toho, že ho krutě umučí skřeti – jen řekněte?!

Na rozdíl od mnoha jiných nemůžu říci, že by mě Tolkien přivedl k literatuře. Je mi nicméně ctí, že se mohu přihlásit alespoň k těm čtenářům, v nichž byla jeho zásluhou láska k psanému slovu – a mýtům a kouzlům a jazykům a historii! – na věčné časy upevněna. Vědomí tajuplného nebezpečí ve velkém světě, čarodějové a potomci králů, dlouhý pochod temnotou pod horami, návštěvy elfských panství Imladris a Lothlórien, nesoucích v sobě odlesk Starých časů... je touha po všech těch věcech člověku vrozená, nebo ji dokázal zasadit a vypěstovat až JRRT? Těžko říci – ale v každém případě dokázal ten dobrý profesor kultivovat to nejcennější z lidské povahy, troufám si říci.

Úvodní kapitoly Společenstva jsou mému něžnému nitru nejblíže snad ze všech částí Pána prstenů, a to i přesto, že se proti nim dá vznést mnoho výhrad. Jistě, plynou pomaleji než velká řeka Anduina na místech, kde se doširoka rozlévá mezi travnatými pláněmi Rohanu a hnědými zeměmi Rhovanionu. Jistě, Tom Bombadil je nesnesitelně bodrý a trochu strašidelný; a o Kraji se vlastně dá říci něco podobného. Jistě, tyhle úvodní pasáže jsou laděné úplně jinak než zbytek románu, pohádkověji a kouzelněji, nevinněji. Jenomže když ono to pak tak skvostně navazuje, když nebezpečí pomalu narůstá! A onen dokonale bezešvý přechod od domáckého prostředí ve stylu staré dobré Anglie, kde vás paní Červíčková pohostí velkou mísou hub, až k nejhrdinštější představitelné fantasy, to všechno se odehrává na velmi malém prostoru, a přece ani jedno slovo nechybí a ani jedno písmeno nepřebývá!

Nemyslím si, že ještě někdy zažiji něco podobného, jako když mi bylo jedenáct, letní slunce svítilo do pokoje, ale já cítil jen chlad a šero, protože na cestě se ozývala kopyta koně Černého jezdce. Ale ta vzpomínka ve mně zůstává – a dost možná je silnější než emoce z leckterých děl, která čtu dnes, nebo i než mnohé zážitky z života takzvaně osobního.

Urban oplývá téměř všemi atributy, které jsou mi u tvůrce sympatické: má bohatý a nápaditý jazyk, píše o neobyčejně vzrušujících tématech jako historie, vraždy, milostná dobrodružství, konspirace, architektura, svůj svět zalidňuje bizarními, deformovanými a zvrhlými postavičkami; a konkrétně Sedmikostelí je navíc situováno do nejkrásnějšího města Evropy (čímž přirozeně myslím Úštěk). Tak proč jsou jako celek přinejmenším tyhle sedmikostelecké uzeniny pro má ústa nepoživatelnější než polévka z žížal?

Především je to asi způsobeno tím, že celý román je jen sledem naprosto náhodných a na sílu uplácaných epizod – už po několika desítkách stran mě přepadl dojem, že to autora opravdu silně nebaví... anebo možná, že by sice rád psal a ví, jak na to, jenže neví, o čem vlastně. Pravděpodobně proto do děje po způsobu marnotratného generála vrhá nové a nové motivy, které odněkud vyčetl (nejspíše u pánů Browna, Eca a Poea) a které se mu zdají dostatečně poutavé a „gotické“. Se stejnou marnotratností je pak opouští, nevyužívá a nechává odumřít. Že tímto způsobem nemůže vzniknout nic, co by stálo za námahu spojenou s luštěním podivných znaků zvaných písmenka, to asi dá rozum. Proč jsou ty postavy takové, jaké jsou? Proč se dějí věci, které se dějí? Proč inzerovat tajemství, když jeho rozluštění je vždy hloupé a banální?

Abych nezapomněl: přirozeně nesmí chybět ani rádoby-erotický vztah s nakousnutíhodnou ženou, svádějící svými obnaženými vnadami neschopného a nezajímavého hlavního hrdinu, a to bez většího příběhového opodstatnění. Vážně začínám mít pocit, že pro české spisovatele mužského rodu existuje jakási tajná podzemní centrála, která jim tyhle oslizlé nápady vnucuje do mozku prostřednictvím nějakého telepatického cerebra; započalo to Hrabalem a přes Párala a Viewegha jsme se dostali až k těmto hlubinám. Jsem nicméně ještě mladý, a tak doufám, že se časem třeba dožiju populárního českého autora uchopujícího romantiku a sexualitu mezi mužem a ženou trochu originálnějším nebo odvážnějším způsobem.

15 24.07.2019

Kdo by řekl, že zrovna nejdelší a z knihovny nejhrozivě zahlížející Dostojevského dílo bude z jeho opusů na čtení dost možná nejsnazší? Přišlo mi, že zatímco Bratry Karamazovými jsem jako čtenář prošel snadněji než nůž máslem, zatímco jiná jeho velká díla, která jsem měl v ruce dřív, řekněme Idiot nebo Běsi, mi vzdorovala mnohem drsněji. Snad je to dáno věkem a zkušenostmi, kdoví. Raději si ovšem budu říkat, že to bylo způsobeno v první řadě tím, jak blízké mi tady všechny ty postavy byly: nepřekonatelně vtipný a krutý filosof Smerďakov, božsky rozkošná a krutá Grušeňka, moudrý a svou dobrotivostí také nakonec takřka krutý Aljoška... a všichny ostatní nezapomenutelné karyatidy držící tento gigantický román v uměleckých výšinách.

Jak je vlastně možné, že je to tak dlouhé? Na Dostojevském mě nikdy nepřestane udivovat, jak moc se vymyká zavedeným standardům pro vedení psaného vyprávění, především silným prvkem odbíhavosti a zdánlivé rozvláčnosti. Dokáže věnovat desítky stran soudnímu přelíčení, rozhovoru o náboženství nebo náhledu do minulosti některé z naprosto vedlejších postav – a celou tu dobu si udrží pozornost! Celou tu dobu si člověk uvědomuje, že čte Karamazovy a že se vše, co se dozvídá, skládá v jeho podvědomí do jakési velkolepé fresky zachycující bolest ruské duše. A šampaňské a okurčičky, samozřejmě.

V každém případě ovšem patří Bratři Karamazovi mezi ta ambiciózní díla, která zachycují úplně všechno, dočista celý svět. Charaktery zahrnují všechny lidské typy; také všechna důležitá prostředí, do nichž se člověk může v průběhu svého života dostat (to jest chudý dům, bohatý dům, klášter a hospoda) jsou přesně vykreslena. A bohatost žánrů, které se v románu snoubí a vesele kopulují, také udivuje. Je to ďábelský psychologický horor? Je to detektivní krimi-thriller? Je to filosoficko-psychologická lukulská hostina? Je to mýtus o pádu a znovuzrození hrdiny? Nebo je to nakonec teologický traktát? Ne – je to všechno!

27 24.07.2019

Na obálkách fantastických velkorománů se někdy setkáváme s obrázkem mrštného šermíře s vražednou čepelí v každé ruce. Muž bez vlastností je fantastický nanejvýš svou kvalitou, nikoliv tématem, a takovou obálku nemá. Ovšem mohl a měl by mít – jeden meč by symbolizoval nesmírnou obtížnost textu, druhý meč jeho obludnou délku.

Mohlo by se zdát, že nikomu by se nemělo chtít číst takřka nekonečné spirály povětšinou dočista planých (a velmi, velmi složitých) úvah o společnosti, filosofii, právu, morálce, lidství a dalších giganticky náročných tématech. To ovšem tím spíše dokazuje Musilovu genialitu, dokázal-li blábolení o řečených otázkách podat takovým způsobem, že je nutné s každou další stránkou uhranutě číst dál a sedmisetstránkovou cihlu nepustit z ruky. Co na tom, že všechny ty obsáhlé pasáže a textové zdi nářků nakonec nic neřeknou, když se jim daří zachytit lidské myšlení lépe než kdejaký proud vědomí?!

Muž bez vlastností je bezpochyby cenný i jako historický dokument: svou tíživou kultivovaností a vybroušeným opěvováním jakýchsi nejasných duchovních hodnot zachycuje zcela výjimečně povahu odumírající habsburské říše. A za tou výjimečností si stojím, ač jde ve středoevropském literárním kánonu o oblíbené téma, dost možná stejně bravurně zpracované Rothem v Pochodu Radeckého nebo Mannem v Čarovné hoře. Musilovi se totiž podařilo vystihnout jakousi bezčasou velebnost, s níž jsem se v žádném jiném textu nesetkal. Koneckonců snad nejzábavnější skutečností je, že ten román vlastně ani doopravdy nezačíná, čtenář je prostě hozen do hlubokých a nebezpečných vod jeho namáhavých kapitol; a ani doopravdy nekončí, už jen proto, že nebyl dopsán. Začátky a konce ponechává Musil jiným, menším spisovatelům: on je mistrem střední hry, a tak nehraje nic jiného. Doporučuji hrát s ním.

18 24.07.2019