Zelený_Drak komentáře u knih

(SPOILER) Hodně mi to připomínalo Brave New World, ale optimističtější. Je to vlastně až utopická dystopie. Hrdinové nedojdou zásadnější úhony, jen se postupně vymaňují z toho, co považovali za svůj normální život. Bohužel, práce s charaktery není až tak tip top, ale v rámci sci-fi z 20. století je to pořád spíš nadprůměr. Jestliže jsem o Hauxlyho vizi napsala "Společnost jako perfektně fungující stroj.", tak tady bych měla napsat "Kniha o tom, jak to vypadalo delší dobu poté, co se ten Hauxlyho stroj porouchal.". Líbilo se mi to např. víc než nedávno přečtený (a mnohem slavnější) Den trifidů (přitom, kdyby se mě někdo zeptal, jestli mi přijde jako zajímavější svět s pokročilými roboty nebo svět, kde exitují rostlinní predátoři, hlasovala bych pro druhou možnost).

Nevím, co víc bych napsala, abych neopakovala klady i zápory z předchozích 154 komentářů. Snad jen takovou zajímavost (a možná už ji někdo napsal), která třeba není známá každému. Mockingbird (drozd) je doslova "napodobující pták", proto je v angličtině oblíbeným symbolem dystopií, kde se "jen napodobuje to skutečné". Překladem se tento detail částečně vytrácí, pokud si čtenář nevzpomene, že drozd je známý imitátor.

11 08.01.2023

Za sebe tedy rozhodně nemohu říct, že by mi kniha dala víc než filosofie na gymnáziu i univerzitě dohromady, jak tu mnozí píší. Přesto je právě jako průlet dějinami filosofie kniha zajímavá. Bohužel, celkový styl autora mě nebavil, pointa knihy mi nijak zlomová a úžasná nepřišla a jakkoliv mám ráda příběhy založené na dialogu, tak bych si asi raději podruhé přečetla Hobbsova Leviathana nebo tři svazky Foucaultových Dějin sexuality než toto. Možná to byl autorův záměr, ale postavy jsou úplně ploché a nudné. Na Sofii přímo vidíte, jak existuje jen proto, aby měl kdo pokládat otázky.

Jakkoliv je tato kniha na povrchu "feministická", pod povrchem je docela "patriarchální". Všimněme si, že Helena i Marie jsou "ztracené" ženy-matky, které obě mají dceru-pannu na prahu dospělosti a vychovávají ji většinu času samy, ale nedokážou ji nasměrovat do světa dospělých. K tomu je zapotřebí výrazně staršího muže-otce (Alberta a Alberta, tedy ne nutně skutečného otce), který postupně zasvěcuje "dceru" do "tajemství", vyplňuje tuto "prázdnou nádobu vytvarovanou matkou" "životně důležitou informací" a obdarovává ji "kritickým myšlením". Matka je během tohoto procesu degradována na "nudnou hlupačku", která nemá dívce, co nabídnout, zatímco ta se cítí čím dál tím dospělejší a "hodnotnější". Je to syrové, je to lecjaké, ale určitě ne feministické.

Co mě zaujalo byla absurdní Zahradní slavnost, zajímalo by mě, zda se autor nějakým způsobem inspiroval stejnojmenným dramatem Václava Havla.

11 30.12.2017

K sáze o zaklínači jsem se dostala až po seriálu od Netflixu. Víc než dekádu patřila tato série k těm "rozsáhlejším, u kterých věřím, že budou dobré, takže si četbu raději nechám na někdy, kdy na ni budu mít opravdu čas". Jako obvykle to byla chyba. Měla jsem o Geraltovi číst už na střední, beztak to bylo poslední období, kdy jsem nějaký čas měla.

Velmi se mi líbí Sapkowskiho styl a slovanský humor. Polští autoři mi jsou rozhodně bližší než třeba autoři němečtí, kteří svou fantastiku zpravidla pojímají buď příliš vážně nebo příliš jednoduše. V rámci žánru je Zaklínač vyzdvihován zcela právem. Geralt je pravděpodobně první hrdina z pera slovanského autora, který úspěšně boří zažitá dogmata fantasy meče a magie a vydává se vlastním směrem. Zachraňování pannen pravda nevadí a Geralt by snad ani nějakým tím panenstvím tu a tam nepohrdl, ale mutant se taky musí nějak živit, že... Jako velký fanoušek Zeměplochy a fantasy parodující fantasy, ze které se vyklube víc než jen parodie a ještě je to nakonec i docela vážná zábava, si hodně všímam nejen co a jak, ale také kdy bylo napsáno a v jakém kontextu. Hráči Zaklínače a ti, kteří se podívali na seriál a napadlo je si knihy přečíst, byť jinak nečtou nebo nečtou fantasy, to podle mě nikdy nemohou plně ocenit, protože jim chybí odpovídající rozhled ve fantastice 20. a 21. století.

Také mám ráda knihy, kde autor pracuje s postavami a netahá je jen po mapě světa sem a tam jako bezduché loutky. Poslední přání k nim patří. Navzdory povídkovému formátu (který mi vůbec nevadí, protože vím, co od povídky čekat a román to není) se v rámci knihy o vývoji postav hovořit dá, protože povídky pocházejí z různých let a tak je vývoj postav v područí vývoje Sapkowskiho autorských dovedností.

Povídky jsou výborné, akorát je trochu nešťastné chronologické zařazení povídky Cesta, z níž není návratu. Úplně novým a Zaklínačem dosud nedotčeným čtenářům dá hned z kraje pocit, že půjde spíš o generickou fantasy. Podle mě by jako bonusový příběh měla být úplně někde na konci. Nejvíce se mi líbily povídky Otázka ceny a Poslední přání, ale Zaklínač byl v těsném závěsu.

10 20.03.2020

(SPOILER) Tohle je Terry Pratchett mého pozdního dětství, tak jak si ho pamatuju a ve výborné kondici. Nenucený humor, povedené slovní obraty. Byla jsem nadšená tehdy i teď. Jen jako o něco sečtělejší jsem ocenila i narážky na draka Šmaka a poněkud zvláštní právní systém Velké Británie, kdy platí každý zákon, který nebyl výslovně zrušen. Karotka Rudykopalson a Samuel Elánius mě neomrzí ani ve stoosmdesátemtřetím dialogu. Příběhy o dracích byly moje nejoblíbenější. Jak by se mi mohla nelíbit lady Berankinová, nadšená chovatelka Draco vulgaris? Jak by se mi mohl nelíbit kapitán Elánius v noční košili a pantoflích s růžovými bambulkami, který se ostřízlivělý a ozbrojený dračím nepodarkem postavil do dveří dračince a ochránil dámu v nesnázích a její draky před rozběsněným davem? Odvaha, vášeň, nebezpečí! Památeční figurka draka, jen za tolar, ať se picnu!

*

Je to strašná věc, když je někomu šestnáct, a k tomu ještě zjistí, že patří k jinému živočišnému druhu!
"Nechtěli jsme ti to říct dřív, chlapče", řekl mu smutně otec. "Doufali jsme totiž, že z toho vyrosteš."
"A z čeho?" zeptal se Karotka.
"Z toho, jak pořád rosteš. ... Tam nahoře budeš mnohem víc doma. Máš to v krvi. A taky jsou tam mnohem vyšší stropy", řekl starý trpaslík a v duchu dodal: Nemůžeš se věčně mlátit do hlavy a ztrácet vědomí.

*

Kapitána Elánia jsem našel ve veřejné pivnici. Pamatuju si, co jsi mi říkal, totiž, že pořádný trpaslík na taková místa zásadně nechodí, ale protože on nešel ven, musel jsem jít dovnitř.

*

"Jak se zdá, má Noční hlídka nějaké potíže s cechem zlodějů", řekl Patricij. "Byl tady von Fuj a stěžoval si, že ho dokonce jakýsi člen hlídky zatkl."
"A proč, pane?"
"Očividně proto, že je zloděj."

*

"Máte pravdu, pane sekretáři", prohlásil. "Dohlédnu na to, aby si dobře zapamatoval, že zatýkání zlodějů je proti zákonům."

*

Jeho věk byl neurčitý. Pokud bychom to ovšem měli hodnotiti podle cynismu a celkové unavenosti světem, což je něco jako uhlíková metoda stanovení stáří osobnosti, mohl být stár zhruba sedm tisíc let.

*

" ... Patří to k jejich etnickejm zvykům, nebo tak nějak. Do etnickejch zvyků se člověk plést nemá."
"Ale, ale," zajíkal se Karotka, "to je můj národ. Tedy jako když. Je to strašlivá ostuda, že se takhle chovají. Co si o nás pomyslí všichni ostatní?"
"My si o nich myslíme, že jsou to nebezpeční malí zkurvysyni," prohlásil Noby.

*

"Víte, pane," zaváhal, "všichni víme, že draci se už přes tisíc let počítají k vyhynulým zvířatům, pane, ale -"
"Ale co?" Patricijovy oči se zúžily.
Elánius vstoupil na tenký led. "Ale, pane, je tady důležitá jedna věc, vědí to ti draci?"

*

"Uvědomujete si, že vidíme něco, co lidé neviděli celá staletí?"
"Ano, vidím prašivého krokodýla, který se snaží podpálit moje město!" vykřikl Elánius. ... "Žádný pitomý létající mlok nebude podpalovat moje město! ... Podívejte, jestli má tohle město někdo zapálit, tak to budu já."

*

Hruď lady Berankinové stoupala a klesala jako impérium.

*

... seržant Tračník říká, že když je na hlídce a zvoní a křičí "To slyšíte dvanáctou bít a všude je ticho a klid", zatímco někde kus dál rozpouští drak ulice, cítí se tak trochu jako lupič mrtvol.

*

Kdyby měl člověk říct, co se mu líbí na obyvatelích Ankh-Morporku, tak to bude jejich neochvějná nezávislost. Neupírají nikomu stejné právo loupit, zpronevěřovat, vraždit. To se Elániovi zdálo naprosto správné. Mezi boháčem a chudákem nebyl prakticky žádný rozdíl, kromě toho, že ten první měl spoustu peněz, dostatek jídla, moc, pěkné šaty a pevné zdraví. Ale nebyl o nic lepší. Jen bohatší, tlustší, mocnější, líp oblečený a zdravější. A tak už to bylo nějakou tu stovku let.

*

Vznešení draci nemají přátele. Bytost, která je nejblíže jejich chápání významu tohoto slova, je nepřítel, který je ještě naživu.

*

"Nemůžeme pro toho chudáka něco udělat?" zeptala se lady Berankinová.
Noby jí předpisově zasalutoval. "Mohl bych ho za vás kopnout do koulí, pokud si přejete, madam."

*

"Vždyť už nějaké lidi zabil," připomínal mu Karotka. "To odporuje všem šestnácti základním vyhláškám, odsouhlaseným v radě."
"No, to jo. Jenže znáš to, bylo to odhlasovaný, když se nic nedělo, víš, jak se to dělá, nezdržujte, stejně vo nic nejde, ať můžem na oběd," vysvětloval mu Tračník. "A teď, když o něco půjde, lidi budou mít strach a budou s ním určitým způsobem spolupracovat. Prostě mu předhoděj nějakýho chudáka holku a budou stát vokolo a koukat, jako kdyby to bylo všechno legální a v pořádku, a to je, hochu, k zeblití."

*

Co by teď udělal kapitán Elánius? Dal by si panáka. Ale co by udělal, kdyby neměl panáka?

*

"... je mou povinností vás informovat, že jste byl zatčen a budete obviněn z -" v té chvíli vrhl Karotka silně bolestný pohled na Elánia, "- mnoha trestných činů, které zahrnují mimo jiné několikanásobnou vraždu tupým předmětem, konkrétně drakem, a další případy všeobecného napomáhání, jejichž přesný charakter bude objasněn později. Máte právo mlčet. Máte právo nebýt bez výslechu vhozen do nádrže s piraňami. Máte právo na výslech na mučidlech. ..."

*

"Tam dole jsou lidé," pokračoval, "kteří by ... přistoupili na každou ohavnost. ... Oni přijímají zlo, ne tím, že říkají ano, ale protože nedokážou říci ne. Lituji, pokud se vás to nějak dotklo," dodal a znovu poklepal kapitánovi na rameno. "Ale vy nás, lidičky, opravdu potřebujete. ... My jsme jediní, kdo vědí, jak mají věci fungovat. Víte, jediná věc, ve které jsou dobří lidé dobří, je umění sesadit ty zlé lidi. V tom jste opravdu dobří. Jenže bohužel je to ta jediná věc, ve které jste dobří. Jeden den vyzváníte na zvony a svrhnete zlého tyrana a druhý den už všichni sedíte a stěžujete si, že od chvíle, kdy tyran padl, pořád ještě nikdo neuklidil svinstvo. Zlí lidé umějí plánovat. Je to, dalo by se říci, součást jejich specifikace. Každý zlý tyran má plán, jak ovládnout svět. Nezdá se, že by takový dar měli i hodní lidé."

9 23.03.2023

Body nahoru za tu experimentální botaniku před objevem struktury molekuly DNA. Kniha má dobrý rozjezd a trifidi jsou prima. Dost mě to bavilo, řemeslně to nebylo až tak marné (mám spoustu srovnání s méně uspěšným starým sci-fi, které jde jedním okem tam a druhým ven), ale že by to bylo dokonalé, to tedy nebylo. Umím si představit, že by to dnes někdo přepsal na román s lépe propracovanými postavami, více trifidy a kvalitnějšími dialogy. Námět totiž nezestárnul. Specializace "západního" člověka je taková, že opravdu málokdo si dnes umí obstarat vše sám. Jak je i v závěru knihy naznačeno, ono to ani není žádoucí. Čím více času se stráví zajišťováním základních potřeb, tím méně času zbývá na to něco vymyslet nebo se o někoho nemohoucího postarat. Řekla bych, že to je ne zrovna dokonalá, ale podnětná kniha, která se hodí k ukrácení případných přebytků volného času intelektuální diskusi (ať už se studenty, kteří to díky rozsahu zvládnou pochopit i z článku na Wikipedii a tvářit se, že si to přečetli, nebo u piva k rozhorlení se nad skutečností, že řada lidí má ve srovnání s diskutujícími obě ruce levé).

Typově patří Den trifidů ke knihám jako Příchod noci (Asimov o 10 let dřív, o tom, co se stane když na planetě se 6 slunci jednou za 2049 let nastane Noc) nebo Helikonie (Aldiss, nevím kdy o světě, kde rok trvá 2 500 pozemských let) a jejím největším přínosem tedy jsou právě ti rostlinní oportunisté. Je škoda, že si to autor neuvědomil a nevěnoval se jim víc (jakože hlavně botanicky, chtěla bych tam nějaké pasáže, které by měly blíž k Marťanovi třeba).

Bohužel jsem přehlédla relativně novou audioknihu a z praktických důvodů jsem sáhla po vydání z roku 1972 (i když doma mám z roku 1990) a až teď jsem si přečetla, v komentářích, že je poněkud cenzurované. Ale domnívám se, že nějakou úplně zásadní změnu dojmu by mi necenzurované vydání nepřineslo.

9 31.12.2022

Knihu jsem zachránila od popelnic a aspoň rok mi nepovšimnutá ležela doma (což u mě není nijak dlouhá doba), aby mě následně nadchla ve své audiopodobě. O co se Lewis v (podle mého mínění nepříliš povedených) Letopisech Narnie urputně snažil, totiž o chytrý příběh pro děti s poučením, to se Ursule Le Guin později podařilo na menším prostoru a s větší elegancí. Kniha mě zaujala jakmile se Ged vydal na cestu a pak už mě zájem neopustil. Je, pravda, napsaná velmi stručně a to je i důvod, proč dávám jen čtyři hvězdičky, ale vezmu-li v potaz, kdy byla kniha napsána a pro jakou věkovou kategorii je určena, nejde to autorce zase až tolik vyčítat. Přijde mi úplně mimo srovnávat dětskou knihu z konce 60. let s tvorbou současných autorů fantasy pro dospělé. Kdyby mi bylo 12 let, moje nadšení pro Čaroděje Zeměmoří by neznalo mezí. Chtěla jsem si vypsat všechny skvělé kousky, ale bylo jich tolik, že jsem to brzy vzdala. Určitě knihu budu číst znovu a přečtu si i další díly Zeměmoří.

"Promáčený a rozmrzelý Ged se skrčil mezi keře, z nichž crčela voda, přemítal, k čemu je moc, když je člověk příliš moudrý, než aby ji použil, a litoval, že se raději nedal do učení k tomu starému počasníkovi z údolí -- to by aspoň spal v suchu."

9 05.09.2020

Jedna z mých nejoblíbenějších Zeměploch. Běžně si při poslechu audioknihy zaškrtávám oblíbené pasáže v e-knize, ale tady jsem to vzdala. Musela bych zaškrtat celou knihu. Přečetla jsem ji podruhé letos v srpnu a teď v říjnu bych ji už klidně četla znovu. Nedokázala bych si vybrat, jestli se mi víc líbí "Stráže! Stráže!" nebo "Muži ve zbrani", druhá kniha o hlídce navazuje hladce na první a funguje skvěle, přestože staví na stejném námětu. Skoro jsem ani neměla ten dojem, že čtu ten samý příběh s několika novými protagonisty. To prostě ani nemá cenu zkoušet popsat všechny ty drobnosti a detaily, které tu do sebe zapadají. Poprvé jsem knihu četla ve 14 a pamatuju si, že i tenkrát mě na ní bavilo úplně všechno. Možná, že až přečtu "Muži ve zbrani" potřetí nebo počtvrté, napíšu k tomu komentář dlouhý jak týden.

***

"To bych chtěl vidět, jak by mě někdo přinutil chovat se uctivě k nějakému chlapovi jenom proto, že vytáhl meč z kamene. To nedává smysl, protože to z nikoho krále neudělá. Já vám teda něco řeknu," rozohňoval se Tračník, "chlap, kterej dovede meč do kamene zarazit... takovej chlap, to je podle mě král!"
"Jenže takovej chlap by byl na esu," odporoval Noby.

8 24.10.2023

(SPOILER) Úplně první Zeměplocha (ale ne první kniha od Pratchetta), kterou jsem si v páté třídě půjčila v knihovně. Tehdy ji souběžně se mnou četla i máma a nedočetla. Nebavilo ji to. Já jsem se stala nadšeným čtenářem dalších dílů. Teď, když jsem knihu četla podruhé, trochu mě překvapilo, že jsem zvládla i "nudnější" části natáčení, ale myslím, že jsem se tehdy zrovna chtěla stát filmovým režisérem, takže to byla šťastná náhoda, že jsem si půjčila zrovna tuhle knihu. Dnes mě filmový průmysl zajímá asi tak, že vůbec. Na rozdíl od prvního čtení mě rozladilo, že se někteří trolové opakovaně dotazovali, zda budou moci sníst toho nebo onoho člověka (nebo psa), a to i ostatních trolů, tedy nemohlo jít o strašení. Také yettiové jedli maso. To není konzistentní s tvrzením, že trolové jedí kameny a maso je pro ně nejedlé. Dokonce to je vysvětlováno i přímo v tomto díle. Druhá věc, která se mi na knize zdála méně zdařilá, byl úplný konec. Zdá se mi, že by tam mělo být jasněji popsáno, co se stalo s Viktorem a Ginger. Já si tedy myslím, že nejméně jeden z nich zůstal v Holy Woodu a ráda bych věděla, jak nové "udržování vzpomínek" vypadá. Hádám, že ohně třikrát denně a zápisky o chození na záchod už to pak nebyly. Naopak jsem tentokrát asi více ocenila "Oswalda", "Společnost století Ovocného netopýra" a skutečnost, že tady se už konečně objevil můj nejoblíbenější arcikancléř. A úplně jsem zapomněla na to, jak se mágové maskovali za poctivé obchodníky. Moje nejoblíbenější pasáže jsou převážně ty s mágy, i když se nejedná zrovna o nosné části příběhu.

*
Zdálo se, že je to ideální muž.
"Takového chlapa potřebujeme," souhlasili všichni. "Dá to tady do pořádku. Nové koště. Venkovský mág. Návrat ke kouzlům myslivosti, k těm kořenům magie. Bodrý starý brach s dýmkou a přimhouřenýma, veselýma očima. Takový ten venkovský mudrc, který pozná jednu kytku od druhé, rozumí si v lese s každým zvířetem, ptákem nebo broukem a je bratrem a přítelem celému světu. Pravděpodobně spává pod širým nebem. Neudivilo by nás, kdyby rozuměl větru. Umí pojmenovat všechny stromy, na to vsaďte krk. A rozmlouvá s ptáky jejich vlastní řečí."
Vyslali posla. Výsměšek Hnědý si zhluboka povzdechl, vyprskl několik peprných nadávek, po krátkém hledání našel svou magickou hůl, která v zahradě podpírala strašáka, a vydal se na cestu.
"A kdyby s ním náhodou byly nějaké potíže," dodávali si mágové v hloubi svých lbí, "zbavit se člověka, který rozpráví se stromy, to by měla být velmi jednoduchá záležitost."
Pak dorazil na univerzitu a ukázalo se, že Výsměšek Hnědý skutečně hovoří k ptákům. Přesněji řečeno na ně křičel a jeho slova obvykle zněla: "Aby ti křídla uhnila, ty ksindle!"
Všechna zvířata, ryby i ptáci Výsměška Hnědého skutečně znali. Jejich vztah k němu byl tak vyhraněný, že v okruhu zhruba třiceti kilometrů kolem jeho pozemků se při spatření špičatého klobouku ukrývali, dávali na útěk, nebo ve výjimečných případech na něj podnikali sebevražedné útoky.
*
"No, chtěl jsem s vámi promluvit o jednom ze studentů, pane."
"O jednom ze studentů?" vyštěkl na něj arcikancléř.
"Ano, pane. To jsou takoví ti hubení, s bledými obličeji, vzpomínáte? My jsme totiž univerzita, víte? Musíme se s nimi smířit stejně jako s krysami "
*
Nikdy netoužil po tom stát se mágem. Nikdy vlastně nechtěl nic moc, kromě toho, aby mu všichni dali pokoj a nebudili ho před polednem. Když byl malý, říkali mu lidé věci jako: "A čím bys chtěl být, chlapečku?" a on pravidelně odpovídal: "Nevím, co byste pro mě měl?"
Tohle není odpověď, kterou by vám lidé trpěli dlouho. Lidem nestačilo, že jste, čím jste, oni chtěli, abyste neustále pracoval na tom stát se něčím jiným.
*
"Papíry, papíry, papíry," zabručel. "Kolik měl těch zatracených papírů, co?"
"Ehm 23 613, arcikancléři," odpověděl kvestor. "Vedl si o tom záznam."
"Podívejte se na tohle," ozval se arcikancléř. "Hvězdný numerátor Otáčkoměr k použití v církevních oblastech Močálmetr! Ten chlap byl blázen!"
"Měl velmi přesně uspořádanou mysl," odpověděl opatrně kvestor.
"To je totéž."
*
Použít na Navážku jízlivost bylo naprosto zbytečné, stejně jako bylo zbytečné použít na něj cokoli, myšlenkou počínaje a střešním trámem konče.
*
Jestliže je něco zavřeno za těžkými vraty a ta jsou zasypána v nitru kopce, nebude to asi proto, že by si lidé přáli, aby to noc co noc vylezlo a zaběhlo jim to umýt nádobí, že?
*
Univerzitní ošetřovna, respektive nemocniční pokoj nebyl velký a používal se jen velmi zřídka. Mágové bývali buď víceméně zdraví, nebo mrtví.
*
Arcikancléř zajistil jeden cíp mapy, který se neustále zvedal, přetékajícím popelníkem. Prstem přejel po špinavém pergamenu.
"Tady je napsáno Zde jsou draci," podivil se, "přímo uprostřed města. Zvláštní."
"To? To je jen Sluneční svatyně chorých draků lady Berankinové," odpověděl mu nepřítomně kvestor.
*
"No, víš, tam mně napadlo, že si před promítáním rychle prohlídnu film "
"Vážně?" zamračil se Kolík.
"A víš, co jsem našel uprostřed té části s hořícím městem? Pět minut filmu, na kterém není nic jiného než jeden a tentýž obrázek, talíř Hargových speciálních žebírek se sójovou omáčkou. Je mi jasné proč. Jenom mi není jasné, proč jsi to udělal takhle?"
Kolík se provinile ušklíbl. "No podívej, když jsem se doslechl, že jeden malý obrázek dokáže lidi přimět kupovat bůhví co, dokážeš si představit, co by s nimi udělalo tohle!"
*
Myšlenky se mu hnaly jako o závod. Jak se to říkalo o bozích? Když v ně lidé přestanou věřit, přestanou bohové existovat. A tak to bylo se vším. Realita je vlastně to, co se odehrává v lidských hlavách. A tady před ním byly stovky lidí, kteří pevně věřili tomu, co viděli na plátně...

8 18.04.2023

Erika jsem četla už potřetí. Je to první příběh s Mrakoplašem, který mám opravdu v oblibě. Jednak mám ráda příběhy na téma "pozor na to, co si přeješ", jednak je to jedna z mála Zeměploch, která je podle mého mínění snadno srozumitelná i pro čtenáře, kteří běžně fantasy příliš neholdují. Aztékové (Mayové? Inkové?), Trója, mýtus o stvoření světa a peklo by měli být známí snad téměř každému aspoň rámcově. Tedy by si parodii měl mít tentokrát šanci užít kdokoliv, kdo má všeobecné vzdělání. Zároveň je kniha krátká, takže ji zvládne i méně odhodlaný jedinec. Chápu, že pro některé velké fanoušky Zeměplochy může být naopak trochu zklamáním, ale podle mě je to propracovaná kniha a je to ta, kterou bych doporučila zkusit, kdyby se mě na Pratchetta zeptal někdo, kdo učí literaturu.

8 05.04.2023

(SPOILER) První "opravdové" čarodějky. Za své dvanáctileté já, které bylo ze Soudných sester na té nejvyšší větvi lancerského pralesa, musím dát i teď po druhém čtení *****, i když bych nikomu nevymlouvala názor, že se to možná místy malinko vleče. Tehdy mi ten (vcelku předvídatelný) děj přišel neprokouknutelný. A zapomněla jsem, jakou tomu Pratchett na posledních řádcích nasadil korunu. Takový drobný detail mě obvykle potěší a ve dvanácti mi určitě připadal geniální. Od té doby jsem četla i viděla nějaké Shakespearovy hry, takže jsem teď ocenila zase jiné aspekty. Jen inscenaci samotných Soudných sester jsem, bohužel, ještě neviděla.

Od Pratchetta nečekám strhující akční děj, ale spíš zábavné a osvěžující uchopení tématu. Ta nenucenost, která mi chybí v Magickém prazdroji, tady funguje dobře. Líbilo se mi divadlo, byť ho tam někdy bylo na můj vkus skoro až moc. Líbilo se mi, jak měl vévoda problém pochopit lancerský lid a jak šašek vysvětloval vévodkyni, jak prodat lidem nepopulární změny.

A jak to vůbec Kantůrek myslel s těmi soudnými sestrami? Čeština disponuje slovem sudičky. Chtěl snad zdůraznit, že čarodějky zachovávají soudnost i tehdy, když ji ostatní ztrácí?

***

Výběrčí si odkašlal. „No, pane, víte, já jim vysvětlil, že potřebujete vybudovat stálou armádu a tak dále, ne? A on prý na co, a já že kvůli lupičům, ne? A ony že je lupiči nikdy neobtěžovali.“
„A co civilní sféra?“
„Vidíte, málem jsem zapomněl, ne? Dokazoval jsem jim, že musíte stavět a udržovat mosty, ne?“
„No a?“
„A ony na to, že je nepotřebujou.“
„Aha,“ prohlásil vévoda hlasem znalce. „Jenže jak se dostanou přes řeku? Tekoucí širokou vodu neobejdou!“
„Nejsem si tak docela jistý, pane. Já si myslím, že čarodějky obejdou cokoliv.“

***

Dole na pláních to bylo něco jiného. Tam když jste do lidí kopli, snažili se oni kopnout do vás. Jenže tady? Když jste kopli do lidí tady, tiše vám ustoupili z cesty a trpělivě čekali, až vám noha sama upadne. Jak se měl král dostat do historie, když vládl takovým lidem? Ty jste mohli utiskovat se stejným výsledkem jako matraci.

***

„Copak ty nechceš zemřít vznešenou smrtí pro spravedlivou věc?“
„Já budu pro tu věc raději tiše žít. S vámi čarodějkami je to jinak, vy si můžete dělat, co se vám zlíbí, ale moje možnosti jsou omezené.“

***

„Jsme povinny mluvit pravdu,“ řekla. „Ale nikde nebyla řeč o tom, že musíme všem vytroubit i věci, na které se nikdo neptal.“

8 30.01.2023

(SPOILER) Morta jsem četla už 3x a považuju ho za první díl Zeměplochy, který se dá doporučit jako vstupní. Osobně se mi moc líbí, jak se strefuje do klišé o mistrovi a jeho učni, které ve své četbě potkávám nerada. Zároveň je to kniha, u které asi nikdy nepřijdu na to, kolik toho měl Pratchett vymyšleného dopředu, protože samostatně funguje dobře, ale při čtení dalších příběhů se Smrtěm se jeví jako velmi reálná možnost, že Smrť byl o pár tahů napřed, což by dobře sedělo jeho charakteru. Jako dítěti mi Mort učaroval (i když moje první Zeměplocha to nebyla). Samotná zápletka možná není zrovna překvapivá a bez znalosti toho, co přijde později, bych asi byla závěrem trochu zklamaná, ale když pak člověk zná pokračování, už si prostě musí klást otázku, co všechno bylo pečlivě naplánované už tady a co byly původně jen takové parádičky. A slabost pro jména typu "filozof Li-tin O’Wevidle" nebo "meče ko-nam" mi už asi zůstane trvale.

***

Krátce řečeno, Mort byl jedním z těch lidí, kteří byli nebezpečnější než pytel chřestýšů. Byl rozhodnut proniknout na kloub logice, která leží v pozadí vesmíru.
To ovšem bylo velmi těžké, protože tam žádná logika nebyla. Když dával Stvořitel svět dohromady, měl spoustu skvělých nápadů, ale rozhodně k nim nepatřil záměr, aby svět byl srozumitelný.

***

„Tisíce chlapců na světě by bylo otci vděčných za takové pěkné a teplé, é, to –“ začal Lezek, ale pak se zarazil a dodal, „oblečení, jako máš ty, hochu.“
„Nemohl bych se o ně s těmi chlapci podělit?“ zeptal se Mort hlasem plným naděje.

***

AHA. STÁJ. Smrť se odmlčel s rukou na hřbetě silného svazku. PROČ SI MYSLÍŠ, ŽE JSEM TĚ POSLAL DO STÁJE, CO? PŘEMÝŠLEJ DOBŘE.
Mort zaváhal. Mezi počítáním koleček ve stáji opravdu přemýšlel. Napadlo ho, jestli mu ta práce má procvičit koordinaci ruky a oka, nebo ho naučit poslušnosti. Pak chvíli myslel, že je to proto, aby si uvědomil, že i malé úkoly jsou důležité nebo že i největší lidé museli začít od podlahy. Ani jedno z těch vysvětlení se mu nezdálo to pravé.
„No já si myslím…“ začal pak váhavě.
NO?
„No, já si myslím, že proto, že jste byli po kolena v hnoji, abych řekl pravdu.“
Smrť se na něj dlouze zadíval. Mort začal nejistě přešlapovat z nohy na nohu.
NAPROSTO SPRÁVNĚ, přikývl nakonec Smrť. JE VIDĚT, ŽE MÁŠ JASNÉ MYŠLENKY A REALISTICKÝ PŘÍSTUP K VĚCEM. TO JE V NAŠEM ZAMĚSTNÁNÍ VELMI DŮLEŽITÉ.

***

„A proč to vlastně všechno dělal?“
Albert zabručel. „Víš, co se stane klukům, kteří jsou zbytečně zvědaví?“
Mort chvilku přemýšlel.
„Ne,“ řekl nakonec. „Co?“
Chvíli bylo ticho.
Pak se Albert narovnal a řekl: „K sakru, já taky ne. Ale asi jim někdo odpoví, a dobře jim tak.“

***

Kolem Cori Celesti se shlukla řada dalších hor. Ve srovnání s ústředním pilířem vypadaly jako termitiště, ale ve skutečnosti byla každá z nich majestátní kombinací propastí, hřebenů, vrcholů, kolmých stěn, ledovců a lavinových polí takových rozměrů, že by si každá normální hora považovala za čest, kdyby byla z příbuzenstva.
Mezi nejvyššími z nich, na konci protáhlého údolí podobného rukávu, sídlili Naslouchači.
Byla to jedna z nejstarších zeměplošských náboženských sekt, i když i mezi samotnými bohy občas docházelo ke sporům, jestli se jedná skutečně o náboženskou sektu. Jediné, co zachránilo Naslouchače před několika dobře mířenými lavinami, které by byly už dávno smetly jejich klášter z povrchu Plochy, byla skutečnost, že i bohové byli zvědaví na to, co vlastně Naslouchači slyší. Jedna z mála věcí, které dovede bohy opravdu namíchnout, je, když něco nevědí.

***

Byly tady zpočátku jakési problémy způsobené tím, že v údolí nebylo slyšet slaboučkou ozvěnu Prvních slov, ale zato všechny zvuky Zeměplochy. Aby byli mniši schopni rozeznat První slova, museli se nejdříve naučit poznávat všechny ostatní zvuky. To vyžadovalo určitý talent a k výcviku byli přijímáni jen ti novicové, kteří prostým sluchem poznali na vzdálenost devíti set metrů, kterou stranou dopadla na zem mince vyhozená do vzduchu. Do vlastního řádu je pak přijali teprve tehdy, až podle zvuku poznali, jakou měla ta mince barvu.

***

A co? Mágové přece to, neto – nechodí s děvčaty. Oni žijí v nelíbátu.
Nelíbátu?
No, předpokládá se, že nikdy nebudou… vždyť víš co.
Cože? Nikdy žádné vždyť víš co? Prohlásil jeden z jeho vnitřních hlasů a zněl, jako když se nevěřícně ušklíbá.
Totiž, je to prý špatné na magii, pomyslel si Mort zatrpkle.
Tak to se jim ta magie soustřeďuje na divném místě.

***

Ankh-Morpork koketoval s různými formami vlády a skončil nakonec u klasické formy demokracie, kterou tady nazývají jeden muž – jeden hlas. Patricij byl ten muž, a proto mu patřil i hlas.

***

„Když to jinak nepůjde,“ přikývl neochotně. „A když zvítězím –“
KDYŽ ZVÍTĚZÍŠ, BUDEŠ V POSTAVENÍ, VE KTERÉM SI BUDEŠ MOCI DĚLAT, CO CHCEŠ, odpověděl mu Smrť. NÁSLEDUJ MĚ.
Vyšel kolem Morta do chodby.
„Rozmyslel sis dobře, co děláš?“ zeptal se Dobrořez.
„Ne.“
„Mistra nemůžeš porazit,“ řekl Albert a těžce si povzdechl. „Dej si říci aspoň ode mne.“
„Co se stane, když prohraješ?“ zeptala se Keli.
„Já neprohraju, v tom je ta hrůza,“ usmál se na ni nejistě Mort.

(SPOILER) I Čaroprávnost jsem četla už potřetí. Ani Čaroprávnost ještě tak úplně není ta Zeměplocha. Je to určitě příběh z paralelní Zeměplochy, protože na té "naší" by se musel odehrát trochu jinak. Pozná se to snadno. Má jinou barvu. Je tam víc malachitové zeleně a malinové červeně. Je to tmavší (ne temnější) a kontury jsou ostřejší. Více pohádkové inspirace se odráží v barvě. Také Bábi Zlopočasná ještě není ta Bábi. S Bábi, tak jak ji známe, by se příběh nikdy neodehrál, protože Bábi by nikdo do řeči neskočil. A určitě ne dvakrát. Také Ostrúhel jaksi není Vzoromil Výsměšek, mág, který mohl být nejšťastnějším mužem na světě, kdyby se nerozhodl stát největším mágem a jeho děvče největší čarodějkou. Toto podání prostě musí pocházet z velmi paralelní Zeměplochy, kde Bábi skutečně přijme místo na univerzitě a nosí i trochu toho červeného hedvábu. A je tak nějak jasné, že Pratchett pořád ještě netušil, že se na Zeměplochu bude vracet až do konce života.

Přesto je Čaroprávnost dobrý příběh, který vychází ze skutečných událostí. Není to tak dávno, kdy žena nemohla být doktorem, ale povolání sestry nebo porodní báby bylo považováno za velmi vhodnou kariéru pro děvče... zde se specifiky britských ostrovů. Není to možná ta nejzábavnější a nejvtipnější zeměplošská kniha, ale je evidentě první, kdy Pratchetta napadlo, že Zeměplocha by nemusela být jen na jedno použití a dal by se na ní vyprávět i trochu vážnější příběh, než jakým je parodické dobrodružství prvního turisty.

***
„Ale ona s tím bude mít spoustu starostí.“
TAKOVÝ JE ŽIVOT, ALESPOŇ MI TO ŘÍKALI. SÁM TO POCHOPITELNĚ NEZNÁM.
***
„Jdeme se podívat na starou Zlopočasnou.“
„Ale ty s náma nemusíš.“
„Stejně bys nás jenom zdržovala a nakonec bys brečela.“
Esk se na ně z výšky zachmuřeně podívala. Málokdy plakala, protože brzo zjistila, že to celkem k ničemu nevede.
„No, když mě s sebou nechcete, tak já jdu,“ prohlásila. Takové reakce se u většiny sourozenců považují za logické.
„Ale jo, my budeme rádi, když s náma půjdeš,“ dodával spěšně Gulta.
„To ráda slyším,“ prohlásila Eskarina a seskočila na udupaný sníh.
***
Kozy mezi sebou používaly jména, to věděla, ale byla to jména typu: „koza, co je moje matka“, „koza, co je moje dítě“, „kozel, co je vůdce stáda“, a tucet dalších podobných jmen, mezi nimiž nechyběla ni taková jako „koza, co je tamta koza.“
***
„Co je to slon?“
„To je odrůda jezevce,“ odpověděla Bábi, aniž hnula brvou. Nezískala si svou pověst přírodního znalce tím, že by každému přiznala, co neví.
***
„Je to čarodějnický klobouk, protože ho nosíš zrovna ty. Jenže ty jsi čarodějka taky proto, že nosíš tenhle klobouk. Hm.“
„Takže –“ pobízela ji Bábi.
„Takže lidé tě vidí přicházet v plášti a tomhle klobouku, podle toho poznají, že jsi čarodějka, a proto tvoje kouzla účinkují?“
„To je ono,“ přikývl Bábi. „Tomu se říká hlavologie.“
***
Bábi, která většinu svých vědomostí o Zeměploše načerpala ze stránek svého Kalendáře, si byla jistá, že míří do světa plného zemětřesení, přílivových vln, masových epidemií a masakrů, mnohé z nich dokonce budou rozličné, nebo ještě horší. Byla však pevně rozhodnuta, že je všechny překoná. Čarodějnice spoléhá na slova tak pevně a často, že se jich v takových případech nepoleká.
***
Potíž je v tom, že lidé, kteří se zajímají o magii a mysticismus, stráví dost času tím, že se potulují na Okraji světla. To má za následek, že si jich dříve nebo později všimnou stvoření z Podzemních rozměrů a pokusí se jich využít ve svých nekonečných pokusech proniknout do mentální skutečnosti.
***
„Nejdůležitější na celé magii je to, jak ji neužíváš,“ řekla Esk a vzala za paži Simona, jenž se rozhlížel kolem po rozpadajících se postavách.
...
„Dobrá,“ prohlásil a zaujal klasické postavení pomstychtivého mága. „Teď jim ukážu!“
„Ne, špatně.“
„Jak to myslíš? Proč by to mělo být špatně? Mám přece moc!“
„Ty Věci jsou vlastně jakýmsi odrazem nás samých,“ vysvětlovala mu Esk. „Nemůžeš porazit vlastní odraz, ten bude vždycky tak silný jako ty sám. Proto se k tobě začnou přisunovat, hned jak začneš používat magii. Nikdy se neunaví. Oni se magií živí, takže je magií nikdy neporazíš. Ne, je to v tom… prostě když používáš magii, protože to neumíš, není to k ničemu. Ale když nepoužíváš magii, když to umíš, hrozně je to rozčiluje. Nenávidí tu myšlenku. Kdyby lidé přestali používat magii, všechny Věci by zahynuly.“
...
„Ty tedy tvrdíš, že skutečná síla je v tom, že se pustíš přímo, projdeš magií a vyjdeš na druhé straně?“

Barvu kouzel jsem četla už potřetí. Kdybych měla ukázat prstem na nejslabší kousek z celé Zeměplochy, byla by to právě Barva kouzel. Samostatně totiž obstojí jen těžko. Příběh se skládá spíš z volně navazujících povídek a směřuje tak nějak odnikud nikam, což samozřejmě musí rozčilovat řadu lidí, kteří se ve fantasy neorientují nebo neocení parodii. Tentokrát mě kupříkladu oslnil motiv, který jsem dříve víceméně ignorovala - hra bohů. Taková jasná parodie na dračí doupě a já to přešla téměř bez povšimnutí. I když fungování magie je úplně jasný dračák, zase jsem zapomněla, že tam Pratchett dal i ty hráče. Cthulhu je dost jasný, ale Fafhrd a Šedý Myšilov (Brav a Lasička) u nás nejsou tak známí (jakože třeba já jsem to nečetla, a to je co říct). Taky pochybuji, že každý četl nejdřív Drakeny z Pernu (Wyrmberg), ke kterým jsem se dostala náhodou až několik let po prvním přečtení Barvy kouzel a vůbec se mi to nespojilo. Hrun je parodie nějaké jiné parodie na Conana a mluvící meč, to bude nějaký Moorcock, který psal asi v 60. letech? Naivní turista, který cestuje po Zeměploše, to je výborná legrace pro každého, komu fantasy psaná před rokem 1983 už lezla krkem, ale těžko to oslní někoho, kdo se narodil po roce 2000 a nejen, že nečetl nic moc staršího (proč by to taky dělal, kromě těch Drakenů z Pernu to nestojí za řeč), ale ani nevyrostl na seriálech jako Xena nebo Herkules a jméno Arnold Schwarzenegger si spojuje spíš s politikou než s Conanem. Se Zeměplochou bych prostě nikomu nedoporučila začít prvním dílem, který skutečně je jen sérií volně provázaných vtipů a celý se nese v tomto duchu:

„To chceš utéct a nechat Hruna s tou věcí samotného?“
Mrakoplaš se na něj nechápavě podíval. „Proč ne?“ zeptal se. „Vždyť je to jeho zaměstnání!“
„Ale ono ho to zabije!“
„No, mohlo by to dopadnout hůř,“ zakýval hlavou Mrakoplaš.
„Cože?“
„Mohlo by to zabít nás,“ zněla Mrakoplašova logická odpověď.

8 06.12.2022

(SPOILER) 2015 byl těžký rok. Nejdřív naše babča, pak Pratchett a nakonec Bábi (takhle dlouho po vydání originálu už je snad i velký spoiler malý). Hodně toho skončilo. Už žádné další příběhy. A ani se to nestihlo odvyprávět všechno. Počkala jsem 7 let, než jsem si knihu přečetla (a je to trochu podvod, protože to je poslední příběh ze Zeměplochy ale není poslední Zeměplochou, kterou jsem nečetla).

Pastýřská koruna je důstojným závěrem jedné éry. Mnohokrát jsem slyšela nebo četla názor, že Pratchett, to je jen takový humorista, žádná opravdová literatura. Čekám, že se do učebnic literatury dostane. Vedle vší spotřební fantasy, toto jsou knihy psané opravdově. Je jasné, že nemalá část fanoušků bude fňukat, že si autor dovolil nepsat od roku 1961 (kdy mu bylo 13 let a vyšla mu 1. povídka - ve školním časopise) resp. od roku 1971 (kdy mu v nějakých 23 letech vyšel 1. román) až do roku 2015 (kdy v 66 letech zemřel) stále stejně. Překvapení, že? Ať se nad tím ve svých 66 letech zkusí zamyslet, třeba jim to dojde.

Velmi se mi líbil konec knihy. Mám ráda Pratchettovo otáčení kolem i jeho přístup k tvorbě ("slepování scén" a práce na více románech najednou) a toto je přesně takový konec, který bych od něj čekala a který se mi líbí. Škoda, že nebyly také více rozpracované ty kůlny.

***

Jenže odměnou za tu spoustu práce se zdálo být ještě víc práce. Když kopete větší jámu, dají vám prostě větší rýč

***

"Budeš to dělat, mladíku a bude se ti to líbit. Musel jsem to dělat já, když jsem byl mladý, a stejně tak přede mnou i můj otec. A ty to budeš dělat také. To je tradice. Rozumíš? Každý mužský člen naší rodiny prožil ve tvém věku křest krví. Kdo si myslíš, že jsi, abys říkal, že je to špatné? Stydím se za tebe!"

***

Zatímco se Toniččina ruka plížila k zápěstí Bábi Zlopočasné, ještě teď, kdy každý atom jejího těla čarodějky hlásil, že Bábi tady už není, pokoušelo se to mladé děvče v ní zachytit byť jen sebemenší záchvěv života.

***

"Víte, když jsme byli oba mladí, spojovalo nás jisté pouto, ale ona chtěla být nejlepší z čarodějek a já doufal, že se jednoho dne stanu arcikancléřem. Bohužel, naše sny se nám vyplnily."

***

"Kolik jsi vlastně měla manželů, Stařenko?" napadlo Toničku.
Zdálo se, že Stařenka chvilku počítá. "No, tři vlastní a řekněme, že při počítání těch cizích mi došly prsty."

***

Novinka se rychle rozšířila a vypadalo to, jako by každý z blízkého i širokého okolí chtěl nechat nějaký dárek Bábi Zlopočasné, čarodějce, která tam pro ně vždycky byla, i když ji doopravdy moc v lásce neměli. Esme Zlopočasná nedělala hezké věci. Dělala věci, kterých bylo zapotřebí. Byla tam pro ně, když dorazili k jejímu domku, a když ji potřebovali, vyšla ven v jakoukoliv denní či noční dobu, když ji požádali (a někdy i když ji nepožádali, což nebylo vždycky příjemné), a díky ní se tak nějak cítili bezpečnější.

***

Tonička se ze všech sil držela na uzdě. Jestli bylo něco, co nenáviděla víc než drahé děvče, tak to bylo drahá Toničko.
...
"Bábi Zlopočasná vždycky říkala: Udělej to dobro, které máš před sebou, a mně je úplně jedno, kdo mě vidí prát prádlo nějakému starému člověku. Je tady spousta práce a velká část z ní je špinavá, paní Našpitálová."
...
"Já se pohybuju na tom namáhaném konci čarodějnictví, což znamená, že dělám to, co je třeba, a nejlépe, jak umím. A všechno je v lidech, paní Našeptávalová, ne v knihách. ... Jsem uznaná nástupkyně Bábi Zlopočasné, kterou na čarodějku vychovala Sousedka Břichobolná, která se učila od čarodějek, jejichž rodokmen se táhne až k Černé Alisse, a to se nezmění bez ohledu na to, co si o tom myslíte vy."
...
Tonička se podívala na dveře a pomyslela si, já dělám, co je potřeba, paní Našeptávalová, ne to, co bych dělat chtěla.
Bouchnutí dveří, které bylo jakousi tečkou za jejich rozhovorem, přinutilo Toničku k zamyšlení a najednou si řekla, já to chci dělat po svém. Nevím, jak si ostatní čarodějky myslí, že bych to dělat měla, udělám to po svém. Nemohu pro ně být Bábi Zlopočasnou. Mohu být jen sama sebou, Toničkou Bolavou. A uvědomila si ještě něco jiného. "Paní Našeptávalová ale měla v jedné věci pravdu," řekla nahlas. "Vážně zkouším udělat příliš mnoho. A jestli má Žanina pravdu a blíží se něco děsivého otřásla se, s čím si budu muset poradit, no, pak musím pevně věřit, že se paní Klíšťové podaří najít nějaké děvče, které bude užitečné. Potřebuju nějakou pomoc."
...
"No dobrá," řekla Tonička. "Mohli byste mi udělat laskavost?"
"Šak ba," přikývl Rob. "Chtěla bys, aby tá Našeptávalová kepka sletěla cestú do mláky, co?"
Tonička si povzdechla. "Ale ne. Já nejsem takový druh člověka."
"No ja, ale my zme," odpověděl jí pohotově Rob. "A také to je to totok tradica, kapíro? Šak by si akorát šňupla svojého pepřu. A my sa tradicijí držíme, lebo zme vlastně súčásťú folklóra." pak se na Toničku usmál s výrazem plným naděje.

***

Tonička si myslela, že v Pošukovi Lulu často zápasí jeho fíglí polovina s jeho polovinou městskou, ale protože každý Fígl miluje dobrý boj, je pro něj takový vnitřní boj výjimečnou rozkoší.

***

"Moc by mě zajímalo, Graciáne, začala, proč chceš být čarodějkou a ne mágem, což je tradiční mužské zaměstnání?"
"Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, že jsem muž, slečno Toničko. Neberu to tak, že jsem někdo. Já jsem prostě já," odpověděl tiše.
Dobrá odpověď! pomyslela si Tonička.

***

"Tohle nejsou obyčejné borovice, jsou to Věštecké borovice. Znají budoucnost. I když vezmi mě čert, jestli vím proč. K čemu potřebuje taková borovice znát budoucnost? Dokážou předvídat, kdy budou pokáceny ale my je stejně pokácíme. Utéct nám přece nemůžou, ne? ... "

***

"Dobrá," přikývla Stařenka Oggová, "se mnou můžeš počítat. Já byla vždycky bojovnice. Když chceš být čarodějkou, musíš být bojovnice. ..."

8 13.08.2022

Hned na začátku u prohlídky líhní mi došlo, jak stará ta kniha musí být. Bylo jasné, že je o hodně starší než objev struktury DNA. Vzhledem k tomu, že jde o dílo z počátku 30. let 20. století, překvapila mě odborná přesnost. Tak jsem zjistila, že autor měl bratra biologa. Kdepak pozdější Orwell, tohle mě bavilo mnohem víc a přišlo mi to i výstižnější. Zároveň tím, jak je kniha stará, bezděčně podtrhuje, jak moc se jedná o společnost, kde se prosadil mužský přístup k... civilizaci. Společnost jako perfektně fungující stroj. Na všechno je prášek. Všechno se dá naplánovat. Všechno je pod kontrolou. Všechno se dá opravit. Co se nedá opravit, dá se aspoň nějak zužitkovat. V knize není snad ani jediná žena alfa. Všechny ženy jsou přinejlepším bety a nijak se nepodílí na řízení stroje. To je výborné. Viděla jsem nedlouho po dočtení první díl seriálu a tam to úplně pokazili. Kdybych na knihu narazila o několik let dřív, asi bych z ní byla úplně nadšená. Dnes už mi tam k dokonalosti něco chybělo. Ale stejně si ji někdy budu muset přečíst ještě jednou.

7 05.09.2020

(SPOILER) Všech pět knih ságy vytváří dle mého mínění jediný román. Proto je také hodnotím a komentuji dohromady. Navíc tedy přivírám oko nad nedostatky a hodnotím tak, jako bych hodnotila, kdybych se k Zaklínači dostala mezi 13 a 15 lety. To by se asi dílo zařadilo svou oblibou někam k Harrymu Potterovi. Celkový dojem mi asi nejvíc kazí to, že jsem příběh zkonzumovala příliš rychle. Přesto jsem si román užila stejně jako povídky, akorát na pointu jsem čekala déle než u povídek. Sapkowskiho humor je toho druhu, který mě asi neomrzí nikdy, i když mě ani nedostává tak jako humor Pratchettův. K sáze se určitě ještě ráda vrátím. Jsem přesvědčená, že tentokrát mi utekly některé drobnosti, které bych byla ocenila, kdybych si jich všimla.

Krev elfů mi vedle všech neduživých západních současných knih, kde probíhá výcvik dívky na bojovnici učarovala. Konečně kniha, jejíž autor ví, že ženy menstruují. A žádý zázrak s křidélky, který v reklamě perfektně saje jakousi modrou tekutinu, nezajistí, že budou mít pocit sucha a bezpečí i v bílých kalhotách. Nevyčítala bych Triss, že udělala kvůli Cirině menstruaci z Geralta a ostatních zaklínačů zbytečně pitomce, jako některé čtenářky. Autor je ročník 1948, tipla bych si, že čerpal ze života. I v roce 2020 se jistě najdou muži poněkud posedlí sportovním výkonem, do kterého tlačí své potomky, aniž by si všimli, že tělo jejich potomka má zrovna na práci důležitější věci než překonat poslední výsledek. Věřím, že kdyby zaklínači neměli takové pochopení, jaké předvedli, Triss měla v rukávu ještě uřknutí v podobě zvracení, omdlévání a několika hodin křečí. Část, kdy se Ciri učí magii od Yennefer je také skvělá. Jediný problém Krve elfů je, že se odehrává v příliš krátkém čase. Ciri se příliš rychle naučila příliš mnoho.

Čas opovržení je velmi důležitý z hlediska rozvoje příběhu. Nilfgaard, Veverky, Thanedd... všehno do sebe zapadá. Nepamatuji si ale, kde "díl" končí. Jeho konec mi úplně splynul se začátkem Křtu ohněm. Ve Křtu ohněm přišly asi první části, které mě nebavily. Hodně čtenářů si stěžuje na Geralta a jeho společníky, mě ovšem od čtení odrazovali spíše Potkani. Za celou dobu jsem nepochopila, proč se od nich Ciri při první příležitosti neodtrhla a nevyrazila na Kaer Morhen. Možná to bylo vysvětleno a zrovna jsem nedávala pozor, nebo mi to nepřišlo dost věrohodné a nezapamatovala jsem si to. Každopádně mi toto období v jejím příběhu sedělo nejméně. Zato Regis ex machina byl pro mě vítaným přírůstkem do příběhu. Trpaslíci mě taky neomrzeli. A Geralt z Rivie jako Geralt z Rivie byl super.

Věž vlaštovky vybočuje stylem, kterým Ciri vypráví svůj příběh. Právě tento prvek jsem si v této části velmi užila. Také příběh Yennefer mě bavil. Ovšem Geraltova pauza v Toussaintu mi přišla zbytečně dlouhá. Stačilo by, kdyby se celá odbočka točila kolem Marigolda. A Leo Bonnhart je děsivý, ale mám pocit, že Ciri o něm prozrazuje příliš málo. Kdejakou náhodnou hrůzu války autor neváhal vylíčit, ale tohle poodkrývá jen zlehka. Pozdější scény s Bonhartem v Paní jezera, pak vyvolávají otázky.

V Paní jezera se mi nejvíc líbila část s elfy. Nejen, že to byl vlastně klasický elfí příběh o průchodu do země vil ostrovního typu. Sapkowski dokázal naservírovat v jedné knize elfy i jednorožce, aniž by to byl kýč, což je něco, o čem jsem něvěřila, že to někdy uvidím. Také jeho celkové vykreslení elfů mi přišlo velmi zdařilé. A Cirina nervozita snad zodpovídá některé otázky, i když mně osobně tyto odpovědi přišly nepravděpodobné. Jak už někdo v komentářích poznamenal, nejodpornější část dílu je scéna s lesním dědou. Takové obyčejné, očekávané a neuvěřitelně průhledné... a stejně. Brr. Závěrečná bitva mě sama o sobě příliš neoslnila, ale odhalení na závěr bylo skvělé a vystřelilo pro mě ságu zpátky do hvězdných výšin (ze kterých, nebudeme si nic předstírat, v předchozích dílech už přeci jen pomalu padala). A najednou je tu konec.

A vlastně pořád nikdo neví, co je Ciri zač, co je jejím osudem a jak se naplní nebo nenaplní věštba. Na konci je tedy i trochu zklamání. Tohle bylo ono? To bylo velké finále? To už nemá víc kapitol? Jakto?

7 14.06.2020

Poctivě jsem přečetla oba díly, abych si konečně doplnila všeobecný přehled, když z tohoto díla vychází tolik jiných autorů. Za celou dobu se mi líbila jedna jediná věta, a to známé "We're all mad here.". Tato kniha se u mě zařadila k těm, u kterých mám silné podezření, že je mnoho lidí hodnotí velmi kladně jen proto, že je to "klasika", takže se stydí přiznat, že tento "klenot" jim ve skutečnosti připadal jako totální slátanina a k smrti je nudil. Nelíbí se mi to ani jako příběh pro děti, ani jako satira, ani jako kritika... prostě se mi ta kniha nelíbí, ničím mě neoslovila a nic jsem si z ní neodnesla. Pozdější příběhy, které "jsou jako Alenka", nabízejí mnohem více. Věřím, že by se mi kniha nezamlouvala ani jako dítěti, protože jsem v dětství viděla útržky různých filmových zpracování a i ta mě nudila.

Tak tohle nedávám. Vydržela jsem šest kapitol (kniha by potřebovala hodně seškrtat). Pak jsem se podívala na nějaké ty "erotické" pasáže. A na závěr (to je ale bláznivá vanilka). Ne, nebudu číst víc než 500 stran (originál) o tom, jak ona o něm přemýšlí a když ne o něm, tak o jejich vztahu a sexuálním životě. Slovní zásoba autorky je podobná jako moje (jenže ona je rodilá mluvčí) a Ana je mi nesympatická. Kate je mi nesympatická. Grey je aspoň trochu narušený, ale je od začátku vykreslený jako někdo, kdo vlastně touží po plnohodnotném vztahu. Kdyby byl tím, za koho se vydává, když říká, že o žádný vztah nestojí, tak by se vůbec neohlížel na Anu. Viděl by ji jen jako zdroj potěšení a šel by si tvrdě za svým. Jeho vnitřní nejistota a potřeba sebepotvrzení mě nijak neoslnila.

Tuto knihu jsem odložila po 2/3 po té, co jsem narazila na tvrzení, že všechny ženy s Turnerovým syndromem jsou extrémně feminní v každém svém chování a postrádají jakoukoliv prostorovou orientaci. To je buď dezinterpretace, nebo zastaralá informace.

Uvedené by mohlo platit zhruba pro 50 % těchto žen. Zbylých 50 % těchto žen by naopak mělo mít minimální problémy s matematikou a prostorem, ale zato potřebovat delší čas na zorientování se ve společenském životě. Když pomineme toto rozdělení na dvě skupiny, které by mělo být důsledkem parentálního imprintingu, tak nevidím důvod, proč by přibližně 10 % zárodků žen s Turnerovým syndromem nemohlo být vystaveno vysokým dávkám testosteronu (stejně jako 10 % zárodků žen bez syndromu) a mít tedy mužský mozek. Ženy s Turnerovým syndromem navíc nemají vlastní ženské hormony a tedy bych hodně váhala označit i jen tu první polovinu za extrémně feminní (v chování), protože případný ženský mozek zde není podporován hormonálně (respektive hormonální cyklus je jen uměle napodobován).

Věřím, že někomu může kniha dát něco pro partnerský život, ale bude to platit zejména u párů "žena s ženským mozkem a muž s mužským mozkem" nebo "muž a žena s prohozenými mozky". Jako žena s "mužským mozkem" mám na výběr buď mezi jinou ženou (která bude mít pravděpodobně mozek přinejmenším v "poli překrývání" nebo "mužský") a mužem (který bude mít pravděpodobně "mužský mozek", protože proč si vybírat někoho s výrazně odlišným fungováním?). 10 % žen, které se myšlením podobají spíš opačnému pohlaví, nemá kniha zas tak moc co nabídnout. Takže po tom nesmyslu o všech ženách s Turnerovým syndromem jsem knihu odložila. Nač si zanášet mozek hovadinami?

Poslouchala jsem jako audioknihu. Od příběhu jsem nečekala mnoho, protože Stockerův Drákula mě zklamal a na další slavné kousky z 19. století jsem tedy až tak zvědavá nebyla. Nevšimla jsem si ovšem, že ačkoliv jsou obě knihy z 19. století, reálně jsou z dost odlišných dob a Frankenstein mě příjemně překvapil. Asi jen málokdo z těch, kteří tyto dvě knihy srovnávají, si uvědomí, že Dracula vyšel až 79 let po Frankensteinovi. To je o 19 let víc, než kolik dělí Hobita od Harryho Pottera. Srovnávání by tedy mělo zahrnovat úvahu, jak se čtenář liší od svých prarodičů, protože autory dělí 2 generace. Když jsem toto zahrnula do náhledu na příběh, byla jsem po všech stránkách nadšená. Vzhledem k tomu, že rok 1818 se mi zdá poměrně vzdálený, netroufám si ale posuzovat, zda se postavy chovaly dostatečně realisticky nebo ne.

6 17.02.2023