ZdivocelaReny komentáře u knih

Nevím, co přivede člověka k tomu, přečíst si předlohu filmu, jehož historická "autenticita" ho přiváděla k střídavým výbuchům smíchu a "zoufalství". Ale děkuju za to, že mě přesně tohle napadlo, protože film si z téhle Binetovy knihy vzal snad jen název a naprosto nejzákladnější osu příběhu.

Ta kniha totiž není ani tak rekonstrukcí tehdejších událostí, dokonce ani jejich beletrizovanou podobou. Mám dojem, že je to ze všeho nejvíc příběh nás všech, které uhranula kuráž, odvaha, těch sedm kluků z krypty v Resslovce, a stovky dalších hrdinů nejen jara roku 1942...
Protože Laurent Binet je rozhodně "jedním z nás", dokonce zřejmě jeden z "nejzasaženějších". ("Sestra se bude vdávat 27. května" --- "To je výročí!") Je to naprosto skvělé. Bavilo mě jeho polemizování o tom, jak a proč píše, co píše a snad právě proto jsem mu byla ochotna odpouštět mnohé historické nešvary a seky, kterých se dopustil (Jen tu Aničku Malinovou v náručí Jendy Kubiše asi nepřenesu přes srdce, neb myslím, že Jožka Gabčík by to nepřenesl rovněž :-) ). A když už byly ty omyly lehce přes čáru, obyčejná tužka a pár poznámek do knihy vše rychle urovnala ("VŠECHNO O ČURDOVI ŠPATNĚ"). Ano, s tou knížkou jsem si skutečně tak trochu hrála, střídavě se u ní culila jako měsíček na hnoji, pláclala se do čela, smála se i mračila. Odvážela jsem si ji z Žiliny, kraje Josefa Gabčíka, pochopitelně ve slovenštině a dočítala ji ve vlaku na trase Žilina-Praha, poslední stránku těsně před stanicí Libeň.
Líp si to nedovedu představit.

9 12.08.2017

Ano. Byl to boom. Byla to mánie. Dnes nad tím většina z nás, někdějších čtenářů, s úšklebkem mávne rukou.
Ano, děj není nijak světoborný a milostný trojúhleník zrovna dvakrát báječný. Ale musím uznat, že díky Stmívání jsem se dostala k žánru fantasy a vlastně k čtení jako takovému, dále k psaní vlastních povídek a v neposlední řadě i k mnoha skvělým (pravda, někdy i ne tak skvělým) povídkám dalších čtenářek... Přestože mi Bella ani Edward nebyli nikdy extrémně sympatičtí (mnohem radši mám Alici, Jaspera, Setha - zkrátka postavy vedlejší), ráda na ně s nostalgií narazím v úžasně čtivých a často vtipných příbězích povídkářek - dua Hanetka - MisaBells či Ambry, které mají stále odvahu a chuť si s těmi postavami hrát.
Samotné Stmívání je čtivé a jak je psáno níže, bylo to něco nového. V žánru upířích romancí ho v mých očích značně převyšuje Vampýrská akademie, ale je pravda, že je na druhou stranu mnohem lepší než další tucet podobných knih, které se po úspěchu této ságy začaly obejvovat jako houby po dešti. Zejména první díl má opravdu něco do sebe a pro náctileté čtenářky to je příjemná četba.

Musím se přiznat, že při čtení Marťana se ve mě přely dva přístupy ke knize - na jednu stranu mě hrozně moc bavil ironický a vtipný pohled na svět hlavního hrdiny (už první věta knihy, "Jsem v hajzlu" mě dostala) a celkový styl jeho deníkových zápisů. Na tu druhou jsem ale knihu četla dost dlouhou dobu a necítila to správné zapálení do četby. Takže nevím...
Je pravda, že na čtivosti knize ubírají časté technické popisy toho, co Mark musí vymyslet a zrealizovat kvůli přežití na Marsu - je to však naprosto logické a na místě, takže to chápu. Je to spíš můj problém, že zkrátka nejsem technický typ (stejně jako mnoho dalších čtenářů, jak tak čtu reakce níže). Ve většině případů jsem vůbec netušila, o čem je řeč. Autor na to zřejmě myslel, když se Mark vykašlal na "killowathodinu za sol" (nebo něco takového, čert ví, jak to bylo správně) a říkal jí "pirát-nindža". V záplavě technických řečí to vykouzlilo úsměv na tváři.
Teď si tak říkám, že čtení knihy bylo zvláštně zdlouhavé, ale nikoli nudné... nebyl právě takový pro Marka pobyt na Marsu?
Největším plusem knihy je určitě Markova osobnost a způsob, jakým A. Weir popisuje jeho myšlenky. Nevím sice, jestli by si v takové situaci dokázal člověk dělat starost z toho "Jak může aqua-man ovládat velryby, když jsou to savci.", ale kdo ví. Lidská mysl je zvláštní...
PS: Lewisovou a její zálibu v disku chápu! Co proti němu sakra máš, Watney? :-D :-D :-D

3 18.09.2015

Extrémně čtivé!
Jako první jsem viděla film, který mě značně zklamal - absence příběhu, vtipu, nějakého rozuzlení (tedy snad krom zjištění, že ošklivka je v konečném důsledku v životě spokojenější než kráska). Přesto - anebo právě proto?, jsem dala šanci knížce. A byla velmi mile překvapená. Přelouskala jsem ji během jednoho dne a k některým pasážím se i opakovaně vrátila (hlavně k tomu krátkému, prchavému sblížení Hujerové s Tomem na maturitním večírku). Rozhodně nejsympatičtější postavou je právě Hujerová, upřímná, ironická... a každá obyčejná holka se v ní může snadno najít – nebo to je alespoň můj případ :). Druhá postava, které jsem fandila byl Tom.
!SPOILER! Ten, bohužel, dopadl znatelně hůře. Věčné hledání "druhé Evy" ho zkrátka naprosto semlelo. Tom je možná nejdepresivnější postavou celé knihy - mladý básník plný elánu a vzletných slov na začátku... stárnoucí alkoholik na konci. Ach jo. -KONEC SPOILERU-
Postavy jako Eva, Jeff nebo Skippy mi nijak zvlášť k srdci nepřirostly, ale nemám k nim ani nějaké velké výtky. Snad jen k Evě – zkrátka mě nebavila. Je sice fajn, že je příkladem toho, že krásky to v životě nemají lehčí než ty méně pohledné, ale… nevím. Oba mi s Jeffem přišli jaksi… ploší. Nebo možná spíš nezajímaví. Na druhou stranu, asi to byl trochu záměr. Jak řekl Tom, čekal na ně scénář telenovely. Skippym vyprávěné části mě většinou nezaujaly. Oproti tomu na pasáže z pohledu Hujerové a Toma jsem se prostě vysloveně těšila.
Vsuvky o „autorovi“ bych stejně jako většina tady nejspíš vypustila. Smysl pro knihu měly snad jen u vzniku názvu knihy, jinak spíš mátly…
Knížka na rozdíl od filmu měla vtip (opět hlavně díky dvěma výše vyzdvihnutým postavám), přeci jen nějaký příběh a správnou špetku rozuzlení. Věci, které byli ve filmu jen epizodními se tu dostaly do souvislostí (např. vojenská služba Jeffa a úmrtí jeho spolužáka). Vybíjená je spíš hořká než veselá, ale já mám tyhle příběhy svým způsobem ráda... je to zkrátka reálné. Bohužel?

1 05.07.2015

Potěšila mě povídka Rybak z Koločavy, miluju ten kraj a šuhajovskou legendu :)

Nádherná kniha. Snad ještě lepší než Jozova Hanule - i když... těžko říct. Na Želarech mě naprosto okouzlila atmosféra, zapadlá horská vesnice počátku minulého století je mým milovaným motivem (například v knihách Nikola Šuhaj loupežník Ivana Olbrachta a Cejch Zdeňka Šmída). Vztahy obyvatel takovýchto "bohem zapomenutých míst" totiž bývají velmi zajímavé, odtržeností od okolí umocněné i vyhrocené. Z nějakého důvodu mě nejvíce pohladil po duši příběh Pavla Jurigy a Julišky Gorčíkové, ačkoli nešlo o žádnou velkou romantiku - vlastně naopak. V mysli mi také utkvěli Lenka a Vilém... zvláštní příběh, vážně zvláštní...
Všechny postavy by stály za zmíňku - svérázná bosorka Lucka Vojčinová, rošťák Vratislav Lipka, "přemoudřelá" malá Bojarová Helenka, šašek Honza, počtářka Žeňa... každý měl něco do sebe ;).

4 26.04.2015

Příběh, který mě nikdy nepřestane bavit. Parta třicátníků, Bára Dušková a čtyři adrenalinové výpravy... Bezvadná kombinace, zvlášť když je z autorské dílny manželů Pelantových.
Nejradši mám příběh Losera a Pavly, je takový (ne)všední a pravdivý... ;)

19.03.2015

Nádherný a smutný příběh... Jako první jsem viděla film a jeho atmosféra mě nadchla, stejně tak Joza v podání Györgyho Cserhalmi. A jelikož film se celkem věrně drží předlohy, byla jsem i z té nadšená. Prostředí zapadlé horské vesnice je něco, co mě nikdy neomrzí. Nesmírně zajímavé a propletné vztahy jejích obyvatel, utužené i vyhrocené održeností Želar od okolního světa. Sbližování Hanule (Elišky) s Jozou... Po většinu knihy (jakmile byla Hanule v bezpečně v Želarech) jsem vlastně vůbec nebrala na vědomí, že se odehrává za 2. světové války... o to horší pak je, když o sobě dějinné události dají vědět...

1 06.03.2015

Na tuhle knížku nedám dopusit, snad ale z velké části proto, že byla svědkem mého vlastního lyžáku, kde jsme si s oblibou "hráli" na Sněženky a Machry. Mám k ní zkrátka osobní vztah... ;-)
Nicméně, v příběhu jako takovém mi zkrátka učarovaly postavy Radka a Hanky... už ve filmu, ale knížka to zpečetila. Tyhle dva mám prostě ráda a jejich společné scény - ať už před nebo po čtvrt století /odmítám říkat po 25 letech, ten původní název, který téhle knize Ivo Pelant a Radek John dali je mnohem lepší/, mě nepřestanou bavit. Dřív mě nejvíc mrzelo, že to s nimi (ne)dopadlo. Čím déle ten příběh ale znám, tím víc mi dochází, že z toho vlastně vyšli docela dobře... s naději :).

PS: A zobrazení toho, jak se probíhá školní akce typu lyžařský výcvik je podle mého nadčasové! Nepotvrdil mi to ani tak můj vlastní lyžák, ale krajinářský kurz (a o pár let později také seznamovací kurz na vysoké)... to bylo tak výstižné!

20.02.2015

Po téhle knize jsem sáhla v době, kdy jsem se sama rozhodla zpracovat jedno svědectví o Sudetech. Sudetské osudy mi rozhodně pomohly ;). Měla jsem možnost přečíst si několik různých pohledů lidí, kteří se do Sudet dostali všemi možnými cestami osudu - s Němci, s Čechy i s mnoha jinými. S vyhnanými i osídlenci...
Naprosto mě pak nadchlo, že jsem zde objevila i příběh z Hory Svatého Šebestiána... vždyť to je přeci Svatý Štěpán ze Zdivočelé země! Samozřejmě, Maděrův příběh se tam ve skutečnosti neodehrál, i tak jsem ale ráda v knize setkala s místem, které mě k Sudetům jako takovým defacto přivedlo...

2 16.01.2015

Princ dvojí krve sice možná není tolik poutavý jako Relikvie - nebo mi aspoň v mysli neutkvěl tak silně, ale má rozhodně bezvadné momenty. Nejradši se vracím k vzpomínkovým pasážím o Voldemortově mládí... Je to nesmírně zajímavé... a nové. Voldemortova postava začíná být plastičtější, má minulost...
Jinak jde také o Harryho poslední ročník v Bradavicích a na triu je znát, že vztahy se upevňují i vyostřují...

PS: Nezapomenu na Pobertův pokřik "Potrhlík miluje Střelenku", kterým okomentoval Harryho pozvání Lenky na Křikův večírek ;)

2 04.01.2015

Pro mě asi nejpoutavější Potterovka... Přestože jsem ji četla až po shlédnutí filmu, narozdíl od rovněž oblíbených Relikvií... Přestože jsem veděla, jak to se Siriusem, Remusem a Peterem je, hltala jsem takřka každou stránku... A prožívala to s Harrym ;). Hrozně mě potěšily Lupinovy vzpomínky na pobertovská léta... tyhle podrobnosti, které film vynechal, byly naprosto báječné... mám moc ráda Poberty... jsem nadšená, když můžu nahlédnout do jejich studentských let a možná i proto u mě Vězeň z Azkabanu vede, je jim v něm totiž věnováno nejvíc prostoru... ;).

Přečteno za jedno odpoledne, přesto silně zapůsobilo. Remarque zkrátka uměl vyprávět. Povídky jsou psány docela "jednoduše", ale jsou silné a člověka zasáhnou. Většinou nemají "úderný" konec, spíše tak nějak vyplynou do ztracena (snad podobně jako lidské žití), o to více ale zapůsobí. O to jsou tragičtější...

1 03.01.2015

Relikvie smrti mám ráda... Je pravda, že Potter sérii jsem četla v dost zvláštním pořadí... začala jsem samozřejmě Kamenem mudrců, ale tehdy mě to moc nechytlo... to bylo někdy na prvním stupni ZŠ.... potom, někdy v osmé nebo devaté třídě, se mi do ruky dostal Princ dvojí krve a Relikvie... a protože jsem předchozí osudy HP znala z filmů (ano, teď přiznávám, to je trochu naivní si myslet, že díky filmům člověk pozná vše, co by znát měl :D), vrhla jsem se rovnou na šestý a sedmý díl... A od té doby na Relikvie prostě nedám dopustit, protože ta knížka je úžasně čtivá a moc se mi líbí, že boj proti Voldemortovi a celé tyhle temné časy pojala J. K. R. jako kouzelnický odraz našich mudlovských historických událostí... Líbily se mi ale i ty méně těžké chvíle, třeba Harryho narozeniny a Ginny... včetně toho Ronova vstupu na scénu :-D.
Souhlasím, že "šokující" novinky ohledně Brumbála byly jenom k dobru - najednou to nebyl ten pohádkový dědeček, ale o to víc pak možná zapůsobí ta scéna z "Nádraží King´s cross"...
Snapeův příběh je jedním z nejpoutavějších a nejméně očekávaných... proto je tak skvělý...
Je toho mnoho, co bych ráda jmenovala, nicméně od toho komentáře nejsou... dodám tak jen, že se k Relikviím ráda vracím a spolu s Vězněm z Azkabanu (konečně také přečteným) je považuju za nejlepší v celé sérii...

2 02.01.2015

Nebezpečná hranice... poutavě drsný příběh z předválečných Sudet. Byl to zase o poznání jiný pohled na toto téma, které tak často vyhledávám. O sudetských Němcích jakožto pašerácích jsem četla zatím jen v knize Duchové Šumavy P. Sichingera. Příběh F. Frýdy se mne však zaujal mnohem víc. Snad pro nesmírně zajímavé vztahy mezi pašeráky (Hans, Kreschmer, Mariechen) a finančníky (Karban, Kučera), kteří se navzájem respektovali a "nepřáteli" se stávali jen na hranici a ve službě. Jinak dozákali zcela bez problémů žít vedle sebe. Ani vztah mezi financem a dcerou pašeráka nebyl problémem... Poklidný život v Kirchberku naruší až rozpínající se nacistická ideologie, nenávist a zloba, která zakořenila i v Sudetech.
Jsem ráda, že mám zase o pohled na situaci v pohraničí navíc. A že byl zase o něco jiný - z jiného prostředí, situace.
Každou "sudetskou" knížku označuji nějakým přívlastkem. Nezbývá říct nic jiného, než že Frýdovy Sudety byly právě nebezpečné...

04.12.2014

"Svět bude vypadat jinak!"
"Svět bude pořád stejný..."

Miluju Baladu pro banditu. Nikolku, Juru, Eržiku, Pavla, Mageriho... Písničky jako Zabili, zabili, Řekněte mamce, Pod javorem, Tam u řeky... Mám ráda tu krásnou, i když krutou baladu o boji za... svobodu? Nebo právo žít si po svém? Boji za lásku? Za život? O co vlastně Nikola bojoval? Netřeba to nazvat přesným názvem, každopádně se rval o něco, po čem všichni toužíme a proto je nám Šuhajovská legenda tak blízká...
Mám ráda Olbrachtův román, ale snad ještě více Uhdeho divadelní hru. Pro tu živočišnost a sílu příběhu z podkarpatských polonin... A jsem moc ráda, že mám díky tého knížce možnost si ten divadelní příběh promítnout před očima znovu a znovu, jen díky jejímu přečtení...
Některé výroky mi utkvěly v mysli - ať už výše zmíněný rozhovor Nikoly a Derbaka o tom, jak bude vypadat svět, úžasné, ačkoli v kontextu hry mrazivé Nikolovo "Jiní jsou jiní, a já jsem já" nebo Eržičino "Nikola je jako svátek a ten je jednou do roka a Pavel všechno ostatní... pánbůh stvořil všední dny i neděle."

(SPOILER) Příběh Gerty Schnirch je drsný. Hodně, hodně drsný a krutý.
Jestliže Körenerovy Sudety byly tragické, Frýdovy nebezpečné, Šmídovy někdy tragikomické, jindy nostalgické, občas také kurté, ale pořád tam byla naděje a chuť do života, Funda je bral s nadhledem, Stránský je pojal dobrodružně... Česko-německé soužití v podání Kateřiny Tučkové je kurté. Drsné. A bezjnadějné.

Zpočátku jsem měla problém se do Gertina příběhu začíst. I přesto, že popis válečných let je pojat víc než poutavě.
Gerta měla opravdu smůlu. Vše začíná už u její rodiny v čele s tvrdým a chladným otcem Friderichem a povýšeným bratrem Fridríškem, pokračuje milovaným Karlem, nechtěnou Barborou, otřesnými Pohořelicemi a pak Pernou, a všemi těmi poválečnýmu léty - tím vším, čím si Gerta prošla s cejchem brněnské Němky, ačkoli odmala veděla, že patří do té české poloviny jejich rodiny.

Od chvíle, kdy se román začal odehrávat v roce 1945, však problém se začtením pominul a román mě opravdu chytnul. Trochu mě sice mrzelo, že například vztah Gerty a Karla během války byl zmíněn jen okrajově, ale i tak jsem se od knihy nemohla odtrhnout - zvláště pak, když se děj přesunul do Perné. Babička Zipfelová a Hubert Šenk, postavy, které svou vřelostí, ohleduplností, soudržností s Gertou a ostatními Němkami, celá ta atmosféra Perné - připoměla mi právě Stránského Zdivočelou zemi, knihu, která mě k mému tématu č. 1, k Sudetům, přivedla...

- obsahuje SPOILERY -
Druhá polovina byla vskutku skličující. Vždycky to vypadalo nadějně a pak přišel tvrdý pád. Celé to ještě umocňují osudy vedlejších postav, se kterými se život nemazlil - Hubert, Ida, Karel... A do toho ty příšerné věci, které za války dělal Gertin bratr a vzpomíná na ně na konci svého života... Strašné. A určitě je dobře, že i o tom kniha mluví, protože si zase díky tomu člověk uvědomí, co nacisté páchali za války. A úplně neotřesnější je to, s jakými myšlenkami a představou Friderich ze života odchází...
A Gertin konec... velmi zdrcující.

- KONEC SPOILERŮ -

Kniha je velmi dobře napsaná, je čtivá a určitě je dalším vynikajícím, ačkoli velmi skličujícím článkem do mozaiky česko-německých osudů, které si prostřednictvím české literatury tak nějak spotánně dávám dohromady...

11 08.11.2014

Jak by řekl Wyrňák: "Ty vado..."
To je asi to nejvýstižnější, co mohu na úvod použít.
Vlčí pouto je prostě… jiné. Nelze ho zaškatulkovat a rozhodně nelze předvídat, co všechno se jeho hrdinům přihodí.
Zpočátku mě zaskočilo, jak drsný způsob života Wyrňák a spol. žijí. Přestřelky, honičky po lese a podobně. Znepokojoval mě i způsob jejich uvažování a v normálním případě bych si podobné postavy nejspíš vůbec oblíbit nedokázala. Další podobnou výjimkou je snad jen Olbrachtův Šuhaj, ale to je něco trochu jiného...
Každopádně, od příchodu "Bosorky" a celého jejího světa plného magie a tajemství, jsem začínala mít ráda nejen ji, ale celou partu… smečku.
To, jakým způsobem jsou popisovány Wyrňákovi myšlenky (tedy - způsob jejich popisu. Jak jsem řekla - jejich samotný obsah mě zprvu spíš znepokojoval), se mi líbilo od začátku. Jak výstižně a uvěřitelně. Prostě to jeho „ty vado“ případně „ty vogo“ – protože tu druhou obdobu používám i já už od dětství namísto peprnějších výrazů, kterými se vyjadřovali „voráchlejší“ kamarádi. Je super (pardon, zupr) najít to v knížce. Hned vám její hrdinové přijdou blížší…
Až do konce jsem čekala, co se z toho nakonec vyklube a nebyla jsem zklamaná. Přes všechny fantastické postavy a šílené příhody to skončilo docela "normálně" a nemůžu říct, že bych si to představovala líp.
Při dočítání už měli Wyrňák, Bosorka, Kyborg, Inky, Dežo a Dolf jasné místo v mé mysli a to takové, že se s nimi teda rozhodně loučit nehodlám. A tak hurá přečíst si znovu povídky Pentličky, Oko v hlavě, Bráška nebo Mravenci, které jsem dodneška moc nechápala a teprve teď mi dávají ten správný smysl… a hlavně, jsou o nich… o smečce. Tak.

02.11.2014

Naprosto skvělá knížka, u které jsem se nespočtkrát zasmála a perfektně si odpočinula. Štěpán Šafránek je báječná postava, mám moc ráda ten jeho trochu ironický a přitom poetický pohled na svět :). Budoucí režisér a všeuměl Kendy jako jeho parťák také nemá chybu... Zvláště pak v třetí novele "Jak básníkům chutná život" ve chvíli, kdy se přichomítne k jedné z Štěpánových poetických chvilek s "Píšťalkou" a splní, pro Štěpána nepříliš příjemný, slib, který mu kdysi daroval...
I přes tuto báječnou scénu však mám dojem, že právě zmíněná třetí část knihy je nejméně poutavá. Možná proto, že snílek Štěpán se nám z "chlapce" doopravdy stal mužem...

"Jako kluk jsem nebyl tolik hloupý, měl jsem vyznamenání a roupy..."

1 31.10.2014

Tak tohle bylo nejlepší pojetí sudetského tématu, jaké jsem doposud četla.
Cejch je úžasně čtivý, má spád, na relativně malém prostoru je odvyprávěn příběh od 15. století do poloviny století minulého - a přesto to není uspěchané. Jak už jsem řekla u k samotnému autorovi - pan Šmíd byl mistrem malých knih s velkým obsahem. Jeho díla nikdy nebyla objemnými bichelmi, ale vždycky stála za to.
Líbí se mi ten nečernobílý pohled - z postav, které vám mohly být v časech svého mladí sympatické, se v dospělosti stali lidé poblouznění ideologií, touhou po pomstě, po moci... Nebyli to hodní Češi a zlí Němci, nebo naopak zlí Češi a hodní Němci... byli to lidé, lidé různí, lidé ve víru dějinných událostí...

- obsahuje mírné SPOILERY-
Rodina Schmelzerových byla krásně rozmanitá - od pradávných předků - bašské dívky Markéty a Benátčana, přes pobožnou Barboru a bláznivého Matyáše, silnou Annu, fanatického Lothara, bojácného Ernsta, krásnou Hildegardu a jejího českého manžela Jana, až k Josefovi - který je na jednu stranu Čechem, na druhou potomkem odsunutého německého rodu z Bachu a v konečnému důsledku hlavně člověkem, který nikdy nepotlačil svůj vztah k pozapomenutému kraji svého dětství, k zaniklé sudetské obci a ke svým kořenům...
A mezi tím vším stojí ještě Jakob, hlavní hrdina. Syn Barbory a Matyáše, otec Lothara, Ernsta a Hildegardy, dědeček Josefa. Poznamenaný od dětství činem svého otce, v dospělosti zraněním z první světové války, ve stáří událostmi války druhé a následným osudem (a odsunem) Němců ze Sudet - k nimž patří. Právě Jakob měl v sobě zvláštní kouzlo, které zapříčnilo to, že si jej nešlo neoblíbit, nevytvořit si k němu vztah. A vnuk Josef něco z toho zdědil také...

PS: Divadelní adaptace Západočeského divadla v Chebu je výborná. Jakob Jana Jedlinského jako by dočista vystoupil ze stránek knížky...

8 22.09.2014