zanzara komentáře u knih

Opět Turgeněv zapojuje do románu své zkušeností, mám pocit, a představí dva protikladné proudy chování, výrazné v jeho době v Rusku, ale aktuální i dneška: tradiční (ruské) postoje a hodnoty, jako víra, přímočarost, smíření s osudem oproti revolučním a nihilistickým myšlenkám, založeným jen na rozumu (západní způsob uvažovaní). Jak je z děje vidět, to první pomáhá v životu, což čtenáře dokonce trochu mrzí. Bazarov (poboční postava, která se najednou stane hlavním, nejdůležitějším hrdinou románu) - zastánce nihilizmu, sám sebe zkláme, když se zamiluje do Anny, a ta, i když taky ho má ráda, není ochotná obětovat pro lásku svobodu a pohodlí bohatého života. Řídí se, jako Bazarov, více rozumem, než citem. Turgeněv zesměšňuje nihilismus, když kreslí osud Bazarova. Zda se, že Bazarov je silný, skoro neporazitelný jeho podporovatel, a přece selhá jako ideolog a člověk. Ukáže se, že oproti tomu, co říká, je podlehlý zamilovaní, stejně jako romantici, kterým se posmívá. A zklame taky jako vědec a doktor, který by měl léčit jiný, a přece sám sebe není schopný vyléčit - umírá od úplně náhodné nemocí.
Spisovateli to vůbec nevyčítám, že krutě zachází se svým hrdinou. Naopak: fakt, že člověk myslící, inteligentní a snažící se žít po svém, odvažující se jít proti společností, proti proudu, je odsouzen k selhání, je u Turgeněva radši věc zkušeností, než idealistické morálky. Je to jeho cit pro tragedií, protože je vidět, že je mu Bazarova hodně líto. Ale prostě ví, že takový člověk nemůže, zvlašt'ě v tehdejším Rusku, jinak dopadnout.
Zajímavé, že sám Turgeněv byl možná trochu v situací Arkadije, když obdivoval Vissariona Grigorjeviče Bělinskeho, jež je asi takový prototyp Bazarova.

8 02.02.2019

Neuvěřitelný, ač krátký, pozdní (1872) román tehdy už 54-letného Turgeněva. Jako obvykle o lásce, ale přece jinak... Děj přípáda málem, jak na tohoto autora, schematický, nejsou tam něžné popisy přírody - možná proto, že miloval ruskou zemí, a Německo, kde se odehrává děj, je pro něj cizí? Je taky vidět, že si děla - i když jen letmo - legraci z Němců. Asi neměl je příliš rád, i když v Baden-Baden vlastnil dům a bydlel tam... Rytířský na první pohled ruský mladík zamiluje se do pěkné, mladé a nevinné Italky, Gemmy, ale hned, když se dostane do ruk dychtivé, zkoušené femme fatale a salonní lvicí, Marií Polosové, která je opravdový lovec trofejí, zapomene na svou lásku, a to i přes hanba zrady a zklamaní prý milované dívky. Turgeněv tady ukazuje skvělé postavy žen: jsou velmi silné, vášnivé a vědí co chtějí. A ještě umí odpustit. Naopak můží jsou slabí a nevěrní, jen se tváří, že máji čest. Ve všem jsou podlehlí ženám a vůbec nedokážou řídít svým osudem.
Marie přímo - otevřeně a čestně - říká Saninoví:
- "Chcete vědět co miluju ze všecho nejvíc? Svobodu. Nemyslete, že se tim chlubím - na tom není nic chvalihodného. Jenže je to tak, a bude to tak až do mé smrtí. (...) Mne se neprotiví přemýšlet - je to zábavné, a na to nam býl dán rozum. Ale o následcích toho, co sama dělám, nepřemyšlím nikdy. A když na to přijde, nelituju sebe ani takhle! Nemá to cenu. Vždyť na tomto světě mne nebude nikdo volát k zodpovědností. A tam? Tam ať mne soudí podle sebe!"
Je možné, že pro postavu Sanina a Marií autor použil své vlastní zkušenost s přátelství s Paulinou Viadrot - jeho dlouhodobou láskou a možná i milenkou, a taký vzpomínku ze své mladí: opravdové setkání s mladou Italkou, kterou poznal ve Frankfurtu nad Mohanem v 1841 roku.

12 02.02.2019

Přemyslel jsem, co je extremalního podle Ashleye na těchto povídkách, a co je spojuje. Ve většině z nich, děj je přesunutý hodně do budoucna - o miliony a miliardy let, často lide existují jen jako virtuální bytosti, které si svobodně zvolí tělo a pleť, a je to možné díky nanotechnologií. Ale skoro všichni autoři příběhů podřizují jednotky totální společností, která rozhoduje o jejích být či nebýt. Tehdy totalita budoucna je podle anglicky mluvících autorů asi nevyhnutelná... What a pitty.
B. Vallance (1909) vidí tuhle totalitu ještě možná jako varování, zbytek autorů ale asi jako nezbytnost. Nejméně se mi líbily: povídka Simaka (1932: vycucaný z prstu příběh, ukazující Boha jako vědce-experimentátora, který nemá vůbec zájem o lidstvo a dívá se na ně zvnějšku mimo časový rámec jako na nepovedený experiment), a Oltione (nechutný a nesměšný...prd, ale možná je tohle slabé jen pro Slovany, jakože nejsou zvyklí na fekální narážky, když dávají přednost genitálním). Prozatím velmi vtipný Sturgeon, a velmi zajímavý: Ellison, McDonald a Egan. Tehdy já jsem měl radši ty nejnovější historky.

4 02.02.2019

Romany Turgeněva se nadprůměrně dobře čte, i když je to lyrická proza 19. století. Bude to asi tim, že spisovatel hodně se snaží, aby čtenář byl schopný vcítit se v děj, jež odehrává se hlavně v pocitech a emocích protagonistů, i když k tomu máme taky krásně popsanou ruskou krajinu. Ve "Šlechtickým hnězdě" autor zabývá se hlavně otázkou, jestli by se mělo bojovat za své vlastní, osobní štěstí nebo ne. Úkazany jsou v protikladu dvě generace, dvě ženy, dva muže. Na jedné straně je západní, francouzský a velkoměstský přistup k životu, kde zábava a společenství, flirt a uměni jsou ty nejdůležitější - Barbara Pavlovna Lavrecká de domo Korobiná a Vladimír Nikolajevič Panšin jsou schopní dostat všechno co chtějí, protože nemají vnitřní zábrany. Na druhé straně - tradiční ruské hodnoty, jako skromnost, poctivost a náboženství, což zastavuje hlavně venkovské obyvatelstvo, tady hrdinové "částečně z lidu": Lizaveta Kalitiná (vychována sedlačkou) a Fedor Ivanovič Lavrecký (mamka sedlačka}. Při čem nevinnost a poctivost skončí dost tragicky, protože "tichý a mající čisté srdce" neodváží se vzdorovat vnitřnímu přesvědčení, internalizovánému smyslu pro slušnost a mravnost - neodváží se bojovat o lásku z tradiční morálkou a naboženskymí zvyky. Tak když ne, musí odstoupit, zkrachovat a smířit se se svým neštěstím. Možná, jako to upřímně věřícím slíbil Ježíš: "budou potěšeni", a "dojdou milosrdenství". Asi ne na zemí a po smrtí. Ale nevěřícího Fedora tohle snad nepotěšilo. Je těžké také uvěřit, že s tím spokojená byla i Liza, když se musela smižít z osudem v klášteře. Jenomže "the bad end" je asi bližší životu, než veškerý současné literární a neliterární "vesterny", končicí povinným happy endem.
V biografiích hrdinů, kterým Turgeněv věnuje hodně stránek, je vidět taky jak zvláštně mohla vypadat výchova dětí ve dvoře, a jakým způsobem žili majitele ruských zemských majetků. V šlechtickém prostředí je víc trochu slepé úcty pro Evropu (Paříž a Baden-Baden), než pro svou rodnou zemí. Právě pro ně, pro odcizenou zemanskou inteligencí, autor výtvořil kategorií "zbytečných lidí" v ruské společností. Zajímavé, a možná i trošku pikantní je, že prý Turgeněv psal vždycky ze života, trochu jako Hrabal. Tehdy popsané v románu město O... muže být jeho rodný Orel, a komplikované manželské vztahy mohou odrážet něco z jeho vlastního života - sám žil "na okrájí rodiny" Pauliny a Louisa Viardot, operní pěvkyní a ředitele pařížského divadla, kteří vedli u sebe významný literární a hudební salon. Asi uměli zacházet s drby .

7 29.01.2019

Čtu Bourdaina poprvé, a chápu, za co ho lidé mohou milovat, i když píše o papalášských restauracích, ve kterých pracoval (anebo je natáčel), a který si mohou zaplatit skoro jen mafiány a celebrity. Mimochodem sám byl televizní celebrita. Zaprvé: používá hovorový jazyk a nedodržuje pravidla korektností, zadruhé: bývá vtipný, zatřetí: i když vypráví o drahým jídle, sám upřednostňuje jednoduchou kuchyní. Radši tehdy si da něco čerstvého a nového ve stanku na ulicí ve Vietnamu anebo Singapuru, než si sedne v obleku a se šlajfkou ve smutným, drahým podniku s hvězdičkou Michelina. Tehdy chová se jako samotní kuchaři, kteří toto drahé jídlo připravují: ti jsou obvyklí lide, často nelegální imigranti, a jedí obvykle věci, protože na to papalášské jídlo prostě nemají prachy. A navíc po tichu se posmívají lidem, kterým se zdá, že příliš málo platí za své brambory. Hlavní pravidlo, říká autor, jak nejíst špatně je: snažte se jíst věcí s určitého místa a od konkrétních lidí. A prozatím: radši se vyhýbejte restaurací s předvídatelnými názvy a smutným menu...

A přece není mi sympatické přesvědčení Bourdaina, že pro chuť (i když chuť je součástí chuti života) lze udělat všechno - zabít a sníst i posledního ďasa mořského anebo zahradního strnada. Autor má taky teorií, proč v osmdesátých letech všichni se najednou začali neobvykle zajímat o vaření, a s kuchaři se staly (televizní) osobností: prostě ze strachu z AIDS lidé se vrhli na jídlo. Je to bezpečná náhražka za sex, forma sublimace sexuálního pohonu.

6 26.01.2019

Pozor lidé!
Poté, která část - první nebo druhá - se vám víc líbí, dáváte najevo, zda patříte do Světla nebo do Tmy. Komu se obě časti líbily stejně, a navíc žije v Praze - vše je také jasné: patří k Inkvizicí...;)

5 13.01.2019

Vypravování z uhlu pohledu průměrného, amerického četaře - tehdy nakolik se to da posoudit po morálce a světonázoru Hectora Crosse (nomen omen? křiž - současné kladivo na muslimské čarodějnice?), vyprávěče a hlavního hrdiny románu. Svět není komplikovaný. Muži a ženy? Každá žena potřebuje muže hlavně jako ochránce, a bude šťastná jen když on bude mít s ní sex přesně jako v nejhnusnějším pornofilmu. Amerika a islam? Určitě někde žijí dobří Arabové, a jsou to právě ti, kteří Amíkům za peníze pomáhají proti jejím bratrům ve víře, jež májí tu chybu, že jsou přilíš ortodoxní. Poslední jsou stejně piráti a vrazí, tak musí se je prostě zabit, nejlíp nějakým, sofistikovaným způsobem. Pomsta je islámské právo? Tak pro pomstu budeme výjimečně řídit se zákonem šaría. A čím můžeme se vzdorovat fanatikům islamu? Máme přece nejlepšího boha: peníze! Jen peníze zachrání svět. Podrobný popis typů rolexů, lodí, drahých aut apod. dává pocit, že román byl napsán pro umístění produktu. A možná ještě z pocitu bezmocí a touhy pomsty po teroristickým útoku na WTC v 2001 roku. Dost naivní a nehutné. K bleskovému zapomenutí, jako většina amerických filmů.

Inteligentní vtip, nadprůměrná představivost ale jinak nic víc...

6 25.11.2018

Všechno je tady přehnané: jazyk, extravagantní a nenutná představivost, nucený happyend... Jenom ty postavy přehnané nejsou - naopak, ty jsou jednorozměrné, úplně papírové. Pohádky pro děti a milovníky sentimentality, i když autor určitě měl dobré úmysly. Ale dobrými úmysly není vydlážděna cesta do čtenářského nebe...

3 31.10.2018

O nemožností ráje v nebe (moderní teologie nebe nemá ráda...) a na zemi (ráj dovolený je umělý, ráj sexu nejistý). A přece poctivost a přímočarost stojí za něco. Vtipný doklad, že klidný pohovor s blízkou osobou děla zázraky, pokud jde o psychologii a lásku.

4 25.10.2018

Vypravováni snů erotomanského pohádkáře. Typický, dost kýčovitý a velmi předvídatelný příběh. Lehká pornografie pro padesátniky, kteří zpravidla touží po mladých holkách. Navíc zda se, že autor? / propagátor prodeje? zakládá falešné účty čtenářů svých knih a píše jím plné obdivu komentáře, což je naivní až legrační...

Maličká brožura, ve které autor se v páru slovech snaží charakterizovat celé dílo Karla Čapka. Bohužel měl jsem pocit, že snaží se příliš, aby ho mohl zařadít mezí "pokrokové" spisovatele, tehdy skoro ty socialistické. Nejzajímavější pro mě část, tehdy Čapkův život ve Strží, je shrnuta do pěti stránek. Uvnitř jsou taky černobílé fotky (celkem 16), ukazující spisovatele a jeho dům, a také pohledy z muzea kolem roku 1980, jsou tam i Čapkové kresby. Na konci chronologický seznám prvních vydání jeho knih.

3 19.08.2018

Skvělé okomentován ne samotný letopis, tehdy tzv. Kronika tak řečeného Dalimila, ale obsah ilustrací, jaké byly připravené v Italii pro její latinský překlad, jaký v 2005 roku Národní knihovna ČR koupila v Paříží do své sbírky.

3 18.08.2018

Vynikající román Frische, jehož hrdina - neúspěšný švýcarský sochař - když má pocit, že i přes snahu není schopný být šťastný a dát štěstí v aktuálním manželství, a taky ne s milenkou, odejde do ciziny, aby začít druhý život jako úplně jiný člověk. Což samozřejmě nejde, i když se to muže člověku od nitra zdát. Proto, zadržený po sedmí letech na hranicí, dlouho popírá, že je totožný s hledaným Stillerem. Ale přijatý rodinou, přáteli a bývalou manželkou a vyšetřovaný soudem, musi se vzdát. Vzdává se ale neúplně: opět snaží se splnit sebou vymyšlený manželčiny sny, a to jen svým způsobem, což jí nejen neuspokojuje, ale i ničí, a celý vztah přivede k výchozímu bodu, jako před lety. Příběh o nepoznatelností lidí, dokonce i v blízkým vztahu, o nemožnosti útěku od sebe samého, a o plýtvaní časem, který je nám do života dán, taky ke poznání a sblížení se s druhými lidmi. Skvělé popsané společenské vztahy, které se uplatňuji v plným rozsahu až teď, tehdy 50 let po napsaní knihy. Důležité, někdy vtipné a symbolické historky o mužským přátelství (o Ripu van Vinkelovi a o objevování jeskyní) aneb o neporozumění mezi mužem a ženou (povídka o manželce, která se pořad ptá na to, kde manžel byl).

4 22.06.2018

Zajímavé: nemrávnost a nespravědlnost, zlodějské elity v období Restaurací Bourbonů a Druhé republiky hodně připominají tolík věcí, se kterema se setkaváme i dneška... Budeme si číst a čekat na mstitele a zachránce - nějakeho Monte Christa anebo jiného svatého Vaclava?

10 30.03.2018

Pohadka pro dospěle o dospivání muže - jak a proč citlivý, plný života chlapec stáva se úzavřeným v sobě, studeným, skoro mrtvým androidem.

4 29.03.2018

Skvělé zpracování historického příběhu, aby lehkým a zajímavým způsobem připomenout o civilizaci Mayů (hodně postav a příběhů je autentická!), a k tomu zamyslet se nad tím, co je líp: znát předem svůj osud, anebo mít stále nadějí, že se mu můžeme vyhnout, že je možné vyhýbat se smrtí... Gluchovský snaží se vskutku taky pojasnit, proč Mayové opustili své velké města ještě před příchodem Španělů.

Je tam i trochu zahalená a hodně ironická kritika současného Ruska. Kde? Glukhovsky představuje organizované vládou, falešné zbožňování "Veliké Otečestvěnné Vajny", tehdy druhé světové, vedené přece proti německým fašistům, a přesně tahle ruská vláda, včetně speciálních služeb, podporuje dnes ruské fašisty... Bývalí důstojnici komunistické strany - kdysi kněží státního ateismu, dnes staví církve, slaví Boha a státní církev požehnává jejich limuzíny... Pozice "boha", ve kterého hlavě se všechno odehrává, stává se jasná teprve teď, když v jeho roli si představíme Vladimíra Vladimiroviče, prezidenta Ruska, který vše upravuje ručně a po svém.

A přece největším překvapením pro mě bylo, že Juri Knorozov je skutečná postava. Byl to ruský lingvista a kryptolog, který dešifroval psaní Mayů. A zajímavé se mi zdálo taky, že poprvé přišel na toto psaní, když knihy z vypálené Královské pruské knihovny z dobývaného Krásnou armádou Berlina dorazily v 1945 do Ruska (Tady otázka: vypálena, aby dorazily do Ruska? Aby je už nikdo nehledal?). A mezi nimi bylo guatemalské zpracování od bratrů Villacortů, ve kterým přetištěno tyhle 3 zachovalé v Evropě kodexy Mayů.

7 20.03.2018

Román o smrtí a nesmrtelností psaný jako škvár, asi aby Češi nezabili spisovatele smíchy. Protože se nesmí psát vážně o něčem, co neexistuje, jako smrt nebo život věčný, že? Dneška aspoň tak to chodí. Proto Céline, kterého Bukovski velmi považoval, je tady pořad živý, skoro nesmrtelný (smrtka není schopna ho najít, protože jeho knihy zařizují mu nesmrtelnost), a jako symbol absolutna objevuje se červený vrabec. A možná rudý? Co to je? Americký sen o komunizmu? Že prý lepší vrabec v hrsti než holub na střeše? Zajímalo by mě, jaký mafián přemaloval Nickovi Belane'ovi vrabce-absolutno vevnitř... Protože vevnitř už je žlutý (činský, nebo co?)! Že prý vždycky budeme překvapení, cokoliv čekáme, když už nás zubatá zobne?

4 13.12.2017

Nechutné k zblití. Ale opravdu čtivé. A je to o lidech, který existovali skutečně, kterých si Palahniuk nemusel vymyslet. Takže máme tady postgotický román, ve kterém nejstrašnější a nejhnusnější strašidla nejsou už klasické živé mrtvoly jako Frankenstein (Mary Shelley), upíři (Polidori) anebo lupiči a duchové (E.T.A. Hoffmann, H. Walpole), ale obvyklí lide - naše sousedy a my samotni. A k tomu autor dodává tuny humoru a ironií, které věnuje lidské blbé touze po slávě, po soucitu, po penězích, a odměňování za utrpení. A tim způsobem uspěl ještě v zábavném románu uzavřít kousavou kritiku současného vývoje společnosti. Respekt! Prostě větší hnus a horror než v gotické literatuře máme dneška na ulicí a v televizí.

7 28.10.2017

Velká parabole dospívaní člověka, aby byl schopný rozlišít, co je a co není v životě duležité. Pochopil jsem to až na posledních 20 strankach románu. \"Sova Minervina zahajuje teprve s počínajícím soumrakem svůj let\", psál Hegel pro vyvoj civilizacií: ty prý moudřejí až tehdy, když pádají. Hrabal použiva stejnou paraboli pro vnitřní vyvoj jednotlivce. Právě proto tolikrát opakuje: \"štěstí bylo vždycky v tom, že mne potkalo nějaké neštěstí\" - každý člověkův pád dava mu šancí uvidět oblohu, tehdy smysl života. Aby ho pochopít \"je třeba být sám\" a prozatím jen \"večer jsou vidět hvězdy a v poledne jen z hluboké studny.\" Tehdy když dobíhame života, a nebo když jsme v tísní. A mám pocit, že Hrabal žil pravě timhle způsobem.

18 28.10.2017