Nevábné chuťovky

Čtu Bourdaina poprvé, a chápu, za co ho lidé mohou milovat, i když píše o papalášských restauracích, ve kterých pracoval (anebo je natáčel), a který si mohou zaplatit skoro jen mafiány a celebrity. Mimochodem sám byl televizní celebrita. Zaprvé: používá hovorový jazyk a nedodržuje pravidla korektností, zadruhé: bývá vtipný, zatřetí: i když vypráví o drahým jídle, sám upřednostňuje jednoduchou kuchyní. Radši tehdy si da něco čerstvého a nového ve stanku na ulicí ve Vietnamu anebo Singapuru, než si sedne v obleku a se šlajfkou ve smutným, drahým podniku s hvězdičkou Michelina. Tehdy chová se jako samotní kuchaři, kteří toto drahé jídlo připravují: ti jsou obvyklí lide, často nelegální imigranti, a jedí obvykle věci, protože na to papalášské jídlo prostě nemají prachy. A navíc po tichu se posmívají lidem, kterým se zdá, že příliš málo platí za své brambory. Hlavní pravidlo, říká autor, jak nejíst špatně je: snažte se jíst věcí s určitého místa a od konkrétních lidí. A prozatím: radši se vyhýbejte restaurací s předvídatelnými názvy a smutným menu...

A přece není mi sympatické přesvědčení Bourdaina, že pro chuť (i když chuť je součástí chuti života) lze udělat všechno - zabít a sníst i posledního ďasa mořského anebo zahradního strnada. Autor má taky teorií, proč v osmdesátých letech všichni se najednou začali neobvykle zajímat o vaření, a s kuchaři se staly (televizní) osobností: prostě ze strachu z AIDS lidé se vrhli na jídlo. Je to bezpečná náhražka za sex, forma sublimace sexuálního pohonu.