zanzara komentáře u knih

Pán Smrtka se hrozně nudí - jmenuje se to pracovní vyhoření. Z te nudy hledá jinou práci. A přesto občas kniha doslova zabíjí. Smíchem...

12 03.06.2020

Tohle, co se tady objevuje v textu, byla na začátku řada velmi otevřených rozhovorů, jež Hrabal vedl na přelomu let 1984-5 u piva v Dunajské Středě s tehdy mladým maďarským novinářem László Szigetim. Szigeti nahrál rozhovor do magnetofonu, a rok poté odeslal spisovateli text. Hrabal se vyděsil. Nemělo to hlavu a patu, a navíc bylo to na různých jazycích. Tehdy sedl k tomu sám, a upravil všechno jako autobiografický román, a zároveň odstranil příliš osobní otázky a citace z zakázaných tehdy v Československu "Domácích úkolů".

Hrabal hovoří m. j. o své oblíbené literatuře a hudbě a táke představuje svůj názor, jak by měli žít spisovatele - alespoň na začátku svého literárního dobrodružství. A tak měli by žít mezi normálními lidmi, a nikoliv v luxuse. Říká taky, že zármutek a melancholie je tvůrčí stav (což si myslel i Jaspers) - blíží se stavu epifanie, a je možné ho navodit umělé pomocí alkohole. Stejně jako Descartes věřil, že pouze skrze negaci můžeme vidět, co je pozitivní, takže jen ateista může pochopit, co je Bůh. Vlastní psání považoval za určitý druh zpověďi.

Název odkazuje na maďarského mistra driblování Nándora Hidegkutiho, kterého obdivoval Hrabal.

8 03.06.2020

Tato kniha není pokračování „Jako zabít ptáčka“, což, zda se, hodně lidem vůbec nedojde. Harper Lee napsala tohle nejdřív (1957), ale v roku 1960 bylo to pořád příliš aktuální (sociální nepokoje po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v kauze "separate but equal" v 1954). Politický mainstream severních států a publikum velkých měst nebyly schopné nejen přijmout názory, ale vůbec naslouchat argumentům spoluobčanů jihu, odkud autorka pochází. A tamhle příliš rychle společenské změny ohrožovaly klid a bezpečí života, navíc byly v podstatě zlomením konstitucí... Kvůli tomu vydavatel požádal Harper Lee, aby knihu přepsala nově jako pro dětí: aby všechno bylo černo-bílé - jako ve westernu. Asi měl pravdu, protože se to (skoro) všem líbilo - tak určitě se to vyplatilo v dolarech. Až po 50 letech lide dospělí k tomu, aby se podívat na to, jak tohle viděli ti druzí. A je vidět, že ti byli pragmatičtější, že se řídili realitou, místo ideologickým násilím. Jenom když se ideologie chytí mocí, nikdo neposlouchá argumenty opačné strany, protože ideologie neberou v úvahu realitu. Což je v podstatě smutný. A dopadne to tak skoro vždycky, když velcí měšťané reformují život vesničanům, anebo když popřípadě laici snaží se věřícím organizovat kostel.

10 26.05.2020

Neobvyklé bohaté metafory, krásný jazyk, ale čtení vyžaduje hodně koncentrací. Témata jsou skoro vždycky stejná: smrt, strach, lítost a touha po blízkých a domovině. V prvních poválečných básních pořad živý vzpomínky na obklíčení a pronásledování Židů v Německu, i když autorka nikdy nepíše to přímo, a jen ve formě apostrofu k pronásledovaným, emigrantům a uprchlíkům.

5 08.03.2020

Juraj Hordubal, hlavní hrdina tohoto románu, je vnímán sousedy jako příliš měkký pro svou nevěrnou ženu. Soudci si kvůli tomu myslí, že je prostě tupý. A on, zda se mí, je prostě citlivý chlap, asi miluje svou ženu a je dobrákem, který nechápe, že staré hodnoty selské poctivostí už neplatí. Že svět se změnil. On to odmítá přijmout. Když se vrátí z Ameryki, kde už viděl ten celý pokrok, chce žít, jako se žilo kdysi. Sám znám takového chlapa - v dnešní době. Nevydělá moc na rodinu, protože nestojí o peníze, nebo radši neumí a nechce bojovat za ně. Jedna věc, na které záleží, je dobře odvedená práce. Když takový najde tu správnou ženu - takový dva mohou být spolu šťastní. Ale musela by to být velmi trpělivá baba, navíc s porozuměním tradičním hodnotám. Měla by doma opravdového, věrného chlapa, ale žili by tak trochu v 19. století, skoro jako amišové. Mám pocit, že Čapkův Juraj je až trochu příliš jemný - chová se trochu jako hrdina středověkého dvorského románu. Jenomže v příběhu Tristana a Izoldy umírá žena, aby udělala místo pro milenku rytíře, tady zase toto je schopný pro ní udělat chlap...Hodnotím vysoce provedení zápletky a jazyk románu.

19 26.02.2020

Tvrzením, že pravá moudrost nepřichází s věkem anebo se zkušeností, ale z pádů a stoupání z nich, Formánek mi připomína Hrabale a jeho "Obsluhoval jsem anglického krále". I když příběh románu je ještě víc neuvěřitelný, než to máme ve filmu Agnieszky Holland "Evropa, Evropa", přijatý princip "vyprávění pravdy" mě zde k celému dění a k hrdinovi konečně přesvědčil. Vyprávění Holland nebyl jsem schopný věřit ani minutu. Formánek to dokázal - skoro stejně jako Hrabal: tak nějak ke konci knihy. I když to začalo z chlastu a hrdina byl esesak-dobrovolník, dvojíte svědectví - tohoto hrdiny a autora - přináší určitou katarzi.

8 23.02.2020

Poslední hlídka není vůbec poslední díl řady - zatím existují už 3 další - tady jde jen o název nové party Jiných, kteří si rozjedou vlastní a samozvanou hlídku. Anton si odjede do Skotska a do Uzbekistánu na delegací, potká hrdiny přímo z mytologie, jako perský Rustam a keltský Merlin, a je to... Zbytek si každý přečte sám. A není to nuda - naopak: radši detektivka. Což já osobně nemám moc rád. Příliš často se prali, příliš málo bylo to o Rusku. Ovšem, je tam maličko, i když jen jednou. Jako vždycky líbila se mi zlobivá ironie autora, která stačí za politický komentář: Geser si pořídil terrarium z pavouky, jež pro něj funguje jako simulacrum (napodobení) asi ruské společností. Hlavny pavouk sedí na nejdůležitějším místě (je to miniaturní záchodová mísa z plastu čínské produkcí), a druhý hraje roli obránce a opatrovníka. Že by narážka na Dmitrije a Vladimíra?

7 03.02.2020

Po 200 letech Blake probudí se jako průkopník ochránců přírody a domácích zvířat, co se dneška stává tak módní. A možná jen tolik z toho zbylo? Protože pokud jde o nesouhlas s žárlivým a krutým Bohem starého zákona (a protestantů jeho doby), a také o udělaní bohem člověka, tak už básníka v tomto překonal Nietsche... A teď jsme pravě v tom bodu, jako jsem to jednou viděl odřený do lavice v nějaké univerzitní knihovně:
"Bůh umřel - Nietsche."
A pod tímto jiným rukopisem:
"Nietsche umřel - Bůh."
A co teď ?

6 21.01.2020

Když bych to četl v mládí... Děj byl dost zajímavý, představivost krásná, ale vadila mi trochu naivita nebo sentimentalita vztahu k dětem...asi to bude tím, že psala to žena? Možná jen nejsem na to zvyklý, že draky se chovají úplně jako psí, dokonce mají srst, a přitom ještě trpí jako mladý Werther a chtějí spáchat sebevraždu ...
Jako román pro mladé připadlo mi to dost avantgardní a průkopnický, že škola pro začínající kouzelníky má nevěstinec pro učitele a některé studenty, a pracují tam nejen nezletilé holčiny, ale i kluky...

3 21.01.2020

I když v romanu čteme o Gerbersau, jde vskutku o Calw - rodinné městečko autora. A všechno tam sedí: jako výpada topografie, z čeho žijí jeho obyvatele, dokonce jméno hlavního hrdiny - Giebenrath - je převzato od pekaře, souseda rodiny Hesse. Take ukázaná na příkladu švece Haiga pietistická zbožnost byla spisovateli známá, protože jeho rodiče a děd byli pietisté a misionáři. Na mě udělala velký dojem atmosfera semináře pro evangelické pastory v Maulbronn. Je to trochu jako vzpomínky Jamese Joyce'a v knize "Portrét umělce v jinošských letech" nebo výuka Thomase Bernharda v "Autobiografiích". Hesse umí popsat přírodu a mládí velmi jemně. A jde poznat, že byl zkušený rybář.

3 21.01.2020

Samotář Mácha, noční poutník v českých zemích, nachází v lese poblíž Bezdězu kříž, a když mu hostinský vypraví historii, odkud se tam vzal, popíše pak tento příběh svým způsobem, jako dějiny tragické lásky. Samozřejmě nejde jen o ní: vnímá přece posvátný chram přírody kolem sebe a chválí krásu českých zemí - věří pevně, že příště ty se kdysi vrátí Čechům. A přitom sám pro sebe nemá žádnou naděje... Strčí sám sebe do toho svého děje, a sám k sobě vola ke konci: "Hynku!". Přesně jako tyto dva volali jeden k druhému skrz jezero. A všechno marně...
Takže vůbec to není o tom, co se tam dělo původně, a z čeho Mácha si asi vzal tento celý příběh: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1252685-reporteri-ct-machuv-maj-je-inspirovany-skutecnosti
Je to o nešťastné lásce, samotě a smrtí, když člověk nevěří, že za hrobem ho ještě něco čeká.

22 07.01.2020

Čtu rád a často dokumentární prózu, reportáže, ale tato kniha není
průměrná: má úplně výjimečnou intenzitu vypravování. Mluvicí přímo k nám lide - vojáci, lékaři a sestřičky, členové ruského kontingentu v Afghánistánu, a jejích matky - svěřují se nám neuvěřitelně upřímně a emocionálně, jako by poprvé měli možnost říct pravdu, jako by se právě odtamtud vrátili. Částečně bylo to takhle. Neuvěřitelná krutost a lstivost tohoto boje - bez ohledu na to, jestli jsou to dětí, ženy anebo zvířata - a nelidské podmínky: nedostatek vody, jídla, medicíny (protože všechno se kradlo a prodávalo), nedostatek jakékoli morálky, na konci i disciplíny - a všechno jen aby přežit. Pohrdání ženami ve vlastní posádce - všichni velitelé a vojáci s nimi zacházejí jako s děvkami. Ohromuje přede vším falešné svědomí, v jakem žijí ti lide, což je výsledkem státní propagandy, a lež a cynismus systemu, jež se jích důvěrou živi. Stejně jako samotná kniha jsou zajímavé její dějiny: Alexijevič pro tuto knihu musela se mnohokrát dostavit k soudu. Byla obviněna z hanobení vojáků.15 tisíc padlých Rusů, a přes milion Afghánců... A toto falešné imperiální svědomí pořad a pořad ještě v Rusku žije.

15 21.12.2019

Příběh vyprávěný metaforický, krásně, jako kdysi "Malý princ" od Saint-Exuperyho, se skoro stejným potenciálem, aby ho chápat jako paraboli člověčenství, i když hrdinové teto knihy žijí v opravdu těžkých časech a kvůli tomu i dehumanizovaném prostředí. Ke konci, po 400 stránkách, začal jsem mít ale pocit, že autor trochu přehnal se soucitem se všemi těmito lidmi, kteří s takovým nadšením hajlováli a nenáviděli...

18 31.10.2019

Básník svěřuje se, že nebyl ani básník, ani pisničkař, ani dokonce sukničkař... Asi nas trochu koketuje? Děla to ale hrozně půvabně. Propletají se tady smělé erotiky a smiření se se staří. Cohen překvapí i kreslením: opravdu pěkné akty. A má skvělý inkan - japonskou kaligrafickou pečeť: překrývajicí se dvě srdce ve formě židovské hvězdy se zaoblenými konci.

12 13.10.2019

Víc je to drama než román... Autor skrz 160 jen načrtnutých postav-dušiček snaží se luterským způsobem přesvědčit čtenáře, aby se bál pekla, a nejmíň očistce, který tady je moderním, synkretickým způsobem (a trochu i nekřesťanský) modifikován. Proč? Protože "boha stejně člověk přece nepochopí". Odkud to známe? Ale s bardem - buddhistickým pojmem - nemá to bohužel nic společného. Pro mě celý tento příběh smrdí naftalenem z 19. století: nápady jako v romantismu, jen trochu víc vulgarity. Ale autor nic nového anebo důležitého tím neříká. Prostě jen anglikánská kazatelna a americké budování státu: Saunders staví památník prezidentovi Lincolnovi a černoší mu zpívají Aleluja! Navíc pomocí vynalezených citací z neexistujících dopisů, knih a novin chce autor asi ukázat, že lidé nejsou schopní nic přesně vnímat anebo popsat, proto by se na jejich názor neměl nikdo spoléhat.
Dodatečná hvězdička za namáhavou formu vyprávění: čtenář si musí sám sestavit z drobek (SMSek, jak to někdo psal) celý příběh.

6 12.08.2019

Nostalgie, nostalgie, nostalgie... po rakouském Haličí, po monarchií, po minulostí. Povídka o tom, jak jeden hrabě zaostal, a nechtěl se smířit s vývojem politiky a světa. Dneška možná zažili byste to těžce sami, když by jste si postavili na svým pozemku sochu Lenina. I když na rozdíl od Lenina, touha po císařovi Franzovi Jozefovi je asi víc srozumitelná. Zvláště když si člověk pomyslí, že v jeho době, už 100 let před Schengen, dalo se jezdit bez víza do Chorvatska... Na druhou stranu znal jsem Turka, který taky říkal, že kdysi půl Evropy byla jedná, turecká země, "a komu to překáželo?"...

5 27.06.2019

Směs obrazů, hrst vzpomínek, jež - jako Hrabalovy zlaté včely: každá je trochu o něčem jiným - evokují autorovo dětství ve Zlíne, které připadlo právě na první roky po válce a pak po komunistickém pučí (Vítězný únor). Autor diva se na svou minulost trochu tak, jako to děla skoro stejným zpúsobem memoárový film Felliniho "Amarcord" ('vzpomenu si'). Všecko v dopisech sestře. S nostalgií, která patří ke vzpomínkám na dětství, která ale neskrývá znechucení hnusem a odporností komunizmu. A Bajaja umí taky skrz tohle své odlehlé dětství nakouknout i do dneška, aby hořce o tom přemýšlet, proč v osvobozené od komunizmu zemí soudy vypadají, jak vypadají a nadále funguje princip komunistické "sociální spravedlnosti", což pro ně znamenalo ukrást to, co si ostatní vydělali v potu tváře, a aby to vzít sobě anebo předat ostatním papalášům. Hodně zajímavých informací o Zlínu a okolí, ale taky o lidech a věcech, jež stojí za zapamatování. Neobvyklé bohatý zážitek.

8 13.06.2019

Max Brod udělal Kafce edicí těchto zlomků pěknou medvědí službu... Představy o Americe autor vzal asi z filmů Bustera Keatona? Pravda, moc to nepřekáží - Kafka stejně pozoruje jen vztahy mezi lidmi. Ale tady je to všechno tak naivní: hlavní hrdina sám svým chováním prosi o potrestaní, a pak lituje sám sebe: "já jsem ideální a svět nespravedlivý". Možná je to mužská variace na "Justinu aneb prokletí ctnosti" de Sade'a, anebo současná parodie na Volterův "Candide, čili Optimismus"? Sice pěkné pozorování detailů, jako vždycky u Kafky, ale celé nemá to hlavu a patu. Protože neexistuje rozluštění, závěr, smysl. Že by jako v životě?

10 20.05.2019

Dobře, že někdo píše pro Hlučinsko. Ale mám pocit, že takovou kompilací mohl by napsat každý - pro kámoše a sousedy - o libovolné vesnicí. Možná by měl? Zajímavé osudy jednotlivých lidí - dovolí se trochu vcítit v osudy celého obce. Pozoruhodné úvahy, jak se mění naše okolí v povídce "Vyhlídkový let". Jinak - jen pro fanoušky. Ze čtení objeví se možná trochu překvapující úsudek: Hlučínské obce možná nejdéle vzdorovaly komančům, tehdy "silám pokroku a ziskům socialismu". Že by se vesničan obtížněji dávalo zkurvit, než vzdělaných obyvatel velkých měst?

4 20.05.2019

Není to jen pohádka z minulostí o tom, jak mizely lidové pověry a tradice, jak byli chudí lide na kopanicích, a co bylo základem folkloru regionu. Je to o silných, krásných ženách, jež neodolaly organizovanému režimoví fízlů a slabochů (německý Schwanz = čurák - nomen omen!), kteří dodnes nebyli potrestaní za svou hanebnou zlobivost, a jsou nadále chráněny před jejich oběťmi... Smutné. Ale kniha geniální. Hodně jsem se dozvěděl.
A možná už se domyslím kdo zabil. Nebo aspoň tohle, jakým směrem chce řídit naší myšlenky autorka. Ale vím taky, že ne prokletí, a reální lide stojí za vraždou. A "opravdové prokletí" zabijí, když někdo spáchá sebevraždu - střeli si do zad, anebo se oběsí se svázanýma rukama.
A co tohle dítě Švance? Ten by dneška udělal kariéru.

26 05.03.2019