Y.F.N. komentáře u knih

Tentokrát mi přišlo setkání s Houellebecqem prázdné. Postrádal jsem hlubší myšlenku a každá stránka mi přišla ještě prázdnější, až mě nuda donutila přestat - možná by přišel zvrat v závěru, ale jsem příliš starý na to, abych se trápil ve 3/4 knihy a stále čekal na změnu... takže v tomto případě žel slabší 2*.

1 30.04.2022

Překvapivě svěží zpracování politického tématu na hranici grotesky. Autor dobře pracuje s větším množstvím postav, plynule se přesouvá od jedné k druhé a přitom si zvládá ze všech udělat legraci.
Děj plyne rychle, má zajímavé zvraty a košatou stavbu. Postavy jsou různorodé a neméně zajímavé s dobrým vývojem.
Celkově vzato lepší 4 hvězdy, vřele doporučuji, zvlášť pokud se zajímáte o českou či slovenskou politiku.

05.05.2021

Po Anně K. mé druhé setkání s Tolstém a znovu brilantní. Úžasně napsané, rozmanité a hlavně uvěřitelné charaktery postav, a to jak mužské, tak ženské, které se vyvíjejí v čase. Opětovně nádherně vykreslená scenérie ruských měst, stavů i přírody a do toho velmi dobře popsané tažení vojáků k bitvě u Slavkova. Kolikrát jsem měl chuť navštívit alespoň wikipedii a přečíst si víc o bitvě u Ulmu, caru Alexandrovi apod.
Přečteno jedním dechem za maximálního nadšení a obdivu k autorovi.

3 22.10.2020

Po Serotoninu a Platformě mé třetí setkání s Houellebecqem (to jméno mi stále činí problém napsat, natož vyslovit) a znovu skvělé. Tentokrát skrz audio (dík patří Českému rozhlasu). Na začátku skvělé představení hlavních postav a nástřel děje, takže jsem byl stejně jako v původních dvou případech nadšen a netrpělivě očekával rozuzlení. Místy retrospektivní vyprávění je také na místě - čtenáři hlouběji umožňuje pochopit jednání a skvěle podaný vývoj postav, leč bohužel pro mne je poslední třetina knihy jen přešlapováním na místě. Autor zde opakuje teze, které již zmínil či zdůraznil na řádcích o pár stran dříve, také vědecké pasáže z Micheleho linie pro mne byly těžko stravitelné. Celkově vzato je můj dojem z Elementárních částic dost rozpačitý - potěšily, ale nelze se zbavit pocitu, že zde šlo vytěžit víc.

5 22.10.2020

(SPOILER) Chrám jsem si chtěl přečíst již po vzplanutí pařížské Notre Dame vloni v dubnu, leč nakonec jsem se k tomu dostal až prostřednictvím Českého rozhlasu.

A udělal jsem dobře, protože si nejsem jist, jestli bych u samotné knihy vydržel. Začátek je opravdu zdlouhavý, neboť V. Hugo patrně považoval za nutné nejprve všechny postavy a scénu dokonale vykreslit. Zde může mít čtenář problém rovněž s faktem, že v celém příběhu není vyloženě kladné postavy (snad vyjma kozy).
Postavy jsou však nejlepší částí této knihy. Marnivý kapitán Phoebus, pro kterého je život jen hra a který se stal osudným pro Esmeraldu. Esmeralda, která dává přednost Phoebusovu tělu před Quasimodovou duší. Quasimodo, jenž se neváhá bít s kde kým na počkání, aby skončil ve smrtelném objetí s platonickou láskou. Mladý Gringoire, který dá v rozhodujícím okamžiku přednost záchraně kozy, před svou manželkou, které vlastní záchranu dlužil. Gudula, která jednak prožije takřka polovinu svého života v askezi a modlitbách za svou dceru a zároveň jí v nevědomosti při náhodných setkáních přeje smrt. A nebo spravedliví měšťané či spíše měšťanky, které chtějí v jedné chvíli smrt Esmeraldy a vzápětí tleskají jejímu zachránci. A v neposlední řadě páter Claudius Frollo.

Právě Frollo je podle mě nejlépe napsaná postava příběhu a jedna z nejlépe charakterizovaných postav v literatuře vůbec. Na první pohled je prezentován jako hlavní antagonista příběhu, ale ani to není jednoznačné. Vždyť je to právě Frollo, který zasvětí svůj život vědě, a to na úkor vlastních radovánek. Právě tento kněz zachraňuje bezbranného Quasimoda, když jej chtějí bohabojní měšťané utopit nebo ještě lépe upálit. Je to však také tento muž, který zahořkne a z nedostatku lásky se změní v karikaturu kněze, který intrikuje a neváhá jít přes mrtvoly..

Na závěr mám trochu problém s celkovým vyzněním příběhu. Co má být poselstvím příběhu, je-li vůbec nějaké? Že vzhled není roven duši? Nebo že kameny katedrál mají mnohdy víc zbožnosti, než Evropané, kteří se neváhají hlásit ke křesťanským kořenům?

Tak jako tak, Zvoník od Matky Boží bezesporu patří mezi klenoty světové literatury.

9 11.07.2020

(SPOILER) Pátý díl Malazu je oproti trojce i čtyřce velké zlepšení, to bezpochyby. Autorovi jen svědčí, že naoko začal od znova, přes to je i v tomto díle několik věcí, které jej sráží hodně dolů.
Úvod je vcelku přitažlivý, nový svět, nové postavy, jenže zde nastává problém číslo jedna: postavy nejsou zas až tak nové - motivy se až nápadně podobají předchozím dílům, charaktery postav se opětovně překrývají - viz ženy v Lederu, které by se daly charakterizovat jako muži bez penisu a varlat (laskavý čtenář této "kritiky" promine). Autor nám naznačuje intriky v paláci, ale bohužel už není schopen je uvést v život, a tak sledujeme jen sérii hloupých, nelogických rozhodnutí záporáků, respektive těch, kterým podle autora nemáme fandit, to jest zejména prince a královny.
Dějová linka u Edurů je ještě horší a banálnější. Chybí zde překvapení, čtenář tak nějak od začátku tuší, jak to dopadne. Ví, že žádný hlavní Edur při sebezběsilejší výpravě nebude zabit. Což je škoda, protože to pozbývá moment překvapení, oproti např. GoT. V případě malazu víte, komu máte fandit, kdo má být ten klaďas a nic proti tomu, v případě pána prstenů to funguje skvěle, jenže tam jsou zas kladné postavy opravdu kladné. Tady to neplatí, takže bych ocenil, kdyby autor byl více nestranný, stejně jako v případě 1. dílu.
Cca v půli příběhu už se dostává vyčerpání, děj je naplněn k prasknutí rádoby filozofickými úvahami každé druhé postavy, kterým všichni okolo připadají hloupí a chamtiví. A možná to byl autorův zájem, stvořit svět, kde je každý přesvědčen o zkaženosti všech ostatních jen o své dokonalosti, leč je to poněkud otravné, když se takto chová takřka každá postava.
Ke kvalitě literárního jazyku není moc smysl se vyjadřovat, opětovně je katastrofální. Každá kapitola je zakončena potutelným úsměvem, chechotem vševědoucna, údiv je charakterizován jen a pouze koulením očima, fráze se opakují apod. Začínám být přesvědčen, že je to způsobeno překladem, nechce se mi věřit, že by někdo mohl takhle špatně psát. Fyzicky mě bylo z několika stránek zle a někdy jsem opravdu nezvládl více jak stránku či dvě přečíst najednou.
Závěr je lepší, zde čtenář promine stylistické chyby, protože děj nabírá spád a je plný zajímavých zvratů. Na druhou stranu se jeví počínání většiny postav, jako nesmyslné a bizarní viz smrt Tehola, Cedy - ta byla obzvlášť vtipná, čímž se dostávám k další slabině malazu, která se opakuje z předchozích dílů. Autor vypracuje směsici zajímavých dějových linek, aby je utnul tím, že se ze stínu objeví ruka, meč, oštěp a ukončí životy druhých.
Celkově vzato je Malazská kniha padlých pohodová oddechovka pro dlouhé dny v karanténě, ale podobně jako hotovka od vitany ničím neoslní ani nezaujme. Lepší 2/5.

15.05.2020

Doposlouchal jsem jako mnozí další krátce před popeleční středou, a tedy i před obdobím půstu. Lepší průpravu na "suché" dny jsem si nadělit nemohl.
Hlavní postava je v podstatě budižkničemu, který si za všechna svá příkoří může jen on sám, tedy za vydatné pomoci alkoholu. I tak jsem mu však celý příběh musel fandit, ačkoliv již od první kapitoly bylo autorovi, Ervínovi i mně jasné, že tady šťastný konec nebude.

4 29.02.2020

SPOILER

Stejně jako v předchozích dílech je forma otřesná. Bylo pro mne fyzickým i duševním utrpením číst stále se opakující větné spojení a obraty. Autor operuje s velkým počtem postav, ale co z toho, když nezvládá jejich charakteristiku. Polovina z nich mluví a jedná totožně. Napadá mě snad jen to, že je vychovala jedna a táž víla kmotřenka a oni tak převzali její obyčeje a mluvu. V tom případě se panu autorovi hluboce omlouvám.
Postavy si nikterak nevyvíjejí anebo jednají zmateně. Např. pobočnice Tavore je popsána jako klidná, takřka vševědoucí žena a přitom je skoro ve všech dialozích překvapená a v rozpacích. Menší vývoj prodělal též Karsa - z arogantního blba se během své výpravy proměnil v již ne tak arogantního blba, co si osedlal koně a umí lépe máchat mečem.
Ale abych jen nekritizoval, tak je tu docela dobře budováno napětí. Od poloviny knihy až po naprosto zmršenou "bitvu" na konci. Dost jsem se pobavil, jak hromotluk karsa zosnoval svou pomstu, aby ji nakonec autor podal tak, že se Toblakai prostře zjeví ze tmy a protivníka chytne pod krkem. To jsem opravdu nečekal, to přiznávám.
Je tu pár světlých míst a škoda, že dějové linky Kvítka+Apsalar a Iccaria+Mappa, které měly potenciál nakonec vyšuměly do ztracena. Asi to má být pobídka k nákupu další knihy, ALE aby se příběh rozbíhal ještě při čtvrtém díle, tak to nevím..

1 05.01.2020

Tak tohle je hodně solidní počin. Mé první setkání s Houellebecqem a naprosté ohromení a úžas. První co mě při čtení napadlo je, že tento pán je důstojným následovníkem Camuse, Buzzatiho a dalších, co tak krásně a pravdivě psali o lásce.
Protože tohle je v první řadě kniha o lásce. O lásce k ženám, k půdě, k domovu a k životu. Již se nejedná o prvotní zamilovanost, ani ne o upadající či bolestivou náklonost, ale o lásku vyprchanou, po které zbyly jen vzpomínky a prázdnota. To je život, C'est La Vie.
Skvělému obsahu zdatně sekunduje forma, nemohu tedy hodnotit jinak než 5/5.

6 02.01.2020

Má první skušenost s LGBT literaturou, snad ji tak mohu zařadit. Knihu jsem dostal od kamarádky, neb jsem jí prý přišel homofóbní. No dejme tomu, že sem tam nějaký nejapný vtip o homosexuálech utrousím, ale to také o židech, katolících, Řecích, ženách atd. Dělá to ze mě snad homofoba, sexistu, šovinistu?! Patrně ano.
Ale zpět k Buzíčkům. Autor nasazuje vysokou laťku již v první povídce, která je vtipná, uvěřitelná i smyslná. Škoda moralizujícího konce, jinak bych ji mohl hodnotit velmi kladně. Rovněž druhá povídka drží vysoký standard, třebas anebo právě proto, že je psána v úplně jiném duchu.
Žel následně jsou tu velmi slabé příběhy, kterými nebylo řečeno vůbec nic a jejich charaktery byly vykresleny banálně a prvoplánově (dopis do Vietnamu, Třídní sraz, Slohová práce).
Propletení charakterů jednotlivých povídek je sice pěkný nápad, ale jaksi nedokončen. Škoda.
Sakum prásk jsem rád, že jsem se k této literatuře dostal. Určitě mi dala mnoho náhledů do života této minority.
Celkově vzato - slabší 3.

3 02.01.2020

H. de Balzac čtenáře již na první stránce varuje před tragikou příběhu. Po přečtení nebohého otce Goriota, jednoho z nejlaskavějších a nejnaivnějších lidí, jaké jsem kdy poznal, musím dát autorovi za pravdu. I když tou naivitou si nakonec nejsem jist, myslím, že si byl stařec vždy vědom nerovnováhou mezi dáváním a přijímáním lásky mezi ním a jeho dcerami. Avšak, jak už to tak u milujících bývá, poklesky milovaných přehlíží a omlouvá.
Rád bych vyzvedl kvalitu jazyka, vývoj psychologií postav je skutečně krásně zachycený.
Dnešnímu (uspěchanému) čtenáři však může přijít na obtíž mnohdy zdlouhavý, leč důležitý popis, typický pro realisty.
I tak nemohu hodnotit jinak než 5/5. Vřele doporučuji.

8 27.12.2019

Velmi sympaticky vyprávěný příběh, který dává čtenáři nahlédnout do tajů řecké kultury a středoevropského vnímání nás Moravanů.
Kvalitní forma i obsah a mnoho zajímavých myšlenek jen tak pohozených kolem hlavní dějové linky.

6 08.12.2019

Velmi čtivý příběh konvertity z Íráku. Autobiografie stojí na silném příběhu, podobně jako je to u Motýlka od Charriéra. Hodnocení bych pak mohl napsat přímo opačné; zde se jedná o sympatického hrdinu s uvěřitelným jednáním a ryzí touhou po svobodě vyznání. Největší slabinou je naopak psaná forma, která zejména na začátku působí dost krkolomně.

4 21.08.2019

To byl ale boj! Žel, prohrál jsem a několik stran jsem musel přeskočit. Chápu, proč je tento román bestsellerem. Kdyby mi bylo tak 14 až 16 let a byl dívkou, tak by mě asi taky nadchl.
Román má znáčné množství sexuálních scén, leč jsem již z generace, která je všudypřítomnou sexualitou otupělá natolik, že tyto scény pouze ruší.
Námět zajímavý, sic již dost ohraný a předvídatelný. Postavy se nikterak nevyvíjejí.
Bohužel ani krásné japonské prostředí tu není vykresleno (leda, že by bylo v těch řádcích, co jsem vynechal).
Takže celkově 1 hvězda za sympatickou první kapitolu.

3 30.06.2019

Tohle je prostě velká nádhera. Úžasná formá, typická pro Sorrentinovy filmy převedená na papír. Tolik osobitých postav, které prožívají strasti i radosti. Bolest vepsaná do pár vět, a přesto to jsou jen nepodstatné záležitosti. Přesně tak, na světě je přes sedm miliard lidí, kteří právě dnes žijí své nepodstatné záležitosti. A znamená to něco? Ne, vůbec nic.

2 25.06.2019

Po prvních dvou dílech přišlo velké zklamání. Literární jazyk je slabý, několik frází se opakuje stále dokola. (Až podezřele velké množství postav, po každé pronesené větě kulí oči, takže nevím, jestli autor nestvořil svět, kde každá druhá postava trpí daltonismem či jiným zrakovým postižením. ) Příběh obsahuje velké množství postav, které se ovšem až příliš často podobají sobě navzájem. Bez jejich titulování, by tak čtenář měl velký problém poznat, zdali mluví postava A, či B, C a podobně. Výjimkou budiž Kruppe, který dialogy alespoň trochu osvěžuje. Velkou slabinou, jinak dobře vystavěného příběhu, jsou udávané počty armád. Například počet kondorů ve finálové bitvě stoupá a klesá, bez ohledu na jejich původní počet a jejich postupné zabíjení.
...
V průběhu četby jsem hodně bojoval, abych vzpomínky ledu, dočetl. Některé postavy mi byly nesmírně nesympatické, bohužel pro mne, byly i přes svou "nevýznamnost" často přítomny. (např. Hetan a Stonny Menakis).
Plusem tohoto titulu je propletený děj a návaznost na první dva díly.
Celkově tedy slabší tři.

2 25.06.2019

Zajímavé prostředí a široká plejáda postav. Zprvu to může působit dost chaoticky, doporučuji vytrvat, po sté stránce jsem nemohl takmer přestat.
Děj je poměrně čtivý; pěkný vývoj postav s jejich subjektivními pohledy na svět a dostatek zvratů.
Dobrá oddychovka.

07.03.2019

Láska 5/5
Nepamatuji si, kdy naposledy jsem při četbě tak trpěl. Nechápal jsem jednání hlavního hrdiny a zároveň rozuměl jeho neschopnosti s tím cokoli udělat. Autor zde záměrně udává pouze myšlenkové pochody hlavní postavy a jeho vnímání světa. Sám jej však z pozice třetí osoby brilantně kritizuje.

Tatarská poušť 4.5/5
Dílo se záměrně vleče a představujeme nám hrdinu, který má takřka všechny atributy na to, aby uspěl a prorazil. Nicméně jej svazuje pohodlnost, řád a vidina slávy v pevnosti. Příběh je o mužské ješitnosti, marnosti, ale také o odvaze a vytrvalosti.
Vřele doporučuji.

3 01.02.2019

Knihu jsem zakoupil, protože jsem věřící a zároveň vědec. I když je pravda, že v dnešní době panují jisté pochybnosti o tom, jestli je geologie skutecně vědním oborem..
Nicméně právě studium vývoje planety, prohlubování znalostí o vzniku života mě přivedlo k hlubší víře. Zároveň jsem však narazil na mnohé nejasnosti, které jsem chtěl poodkrýt s pomocí otce Váchy. A zde musím dát za pravdu kolegu Antisovi, ctihodný pán se zde dopouští několika dobromyslných přešlapů a zjednodušení, ale možná je to také proto, že my ani otec Vácha opravdu nevíme a vědět nemůžeme. Máme jen svědectví miliónů lidí co zažili dotyk boha, včetně mé maličkosti a ucelený soubor spisů seřazený v bibli... nezbývá nám nic než hledat, každý sám za sebe, ať už v osamělé četbě svatých knih, ve společenstvích anebo v knihách teismu kritických,jako to dělá Antis.
Tak jako tak je kniha bezesporu zajímavá a rovněž mi dodala trochu látky k zamyšlení, ale jen těžko by mohla přinést odpovědi na všechny otázky. To od ní nečekejte, ani autor toho při psaní jistě docílit nechtěl.

3 01.02.2019

Dočetl jsem, leč bylo zapotřebí maximální nasazení, zrovna takové jaké měli spojenci v Normandii... Pro Hrabala bylo asi důležité povyprávět o příteli V. Boudníkovy a lásce k pivu, a tak to udělal jazykem, kterému by Boudník zřejmě rozuměl.. já nikoli.

3 11.03.2018