woodward komentáře u knih

Mám švagra Frantu, kterej když se ucházel o moji sestru, chtěl si šplhnout u budoucího tchána . Jednou se to nějak sešlo, že táta jel na chatu a nějak nestíhal, tak mu Fanda nabíd, že ho tam hodí autem. Odjeli nějak vpodvečer a jak to tak bývá, kdesi za Lahovicema mu to auto (zbrusu nový) kleklo a nakonec na tu chatu dojeli až dlouho po půlnoci. Zrovna tou dobou naši oba četli tuhle legraci o Kondelíkovi a Vejvarovi a tak od té doby náš tatík Fandovi dlouho neřek jinak, než "náš Vejvara".

15 04.08.2016

Mám Remarqua rád a dost jsem toho od něj přečetl, ale Na západní frontě klid je nepochybně jeho nejsilnější dílo: Syrová výpověď o hrůzné každodennosti nekonečně dlouhé války, podtržená žoviální nablblostí učitelských blábolů o vlastenecké povinnosti a pivních kecálků, poučujících toho, kdo tu hrůzu prožívá na vlastní kůži, že "nejdřív musíte dát pánům Francouzům na frak". Nic lepšího a pravdivějšího, pokud jde o žánr protiválečné literatury, od té doby nenapsal ani Remarque, ani nikdo jiný.

15 21.11.2015

Podle mého soudu nejlepší verneovka ze všech. Kdyby bylo deset hvězdiček, dostala by je.

15 18.08.2015

Moje nezodpovědná sestra mě naučila číst asi ve čtyřech letech a pak mě musela s sebou brát do knihovny. Tam jsem jednou objevil Křest sv. Vladimíra a dle svého tehdejšího zvyku jsem začal číst nahlas. Přítomné maminky se svými ratolestmi žasly, že takovej prcek umí číst. Jenže když jsem začal číst "Cár necár, svátek nesvátek, všechno je mi rovno, ne a ne a nebudu hřmít, co z toho mám? Hovno!" tak si šly stěžovat paní knihovnici, protože takové věci by přece jejich děti v knihovně neměly poslouchat. Paní Rolečková byla hrozně hodná a moudrá paní, takže je nějak uchlácholila. Ale Karla Havlíčka jsem od té doby nepřestal mít rád a jeho básnické dílo včetně Křtu sv. Vladimíra mám dodnes doma.

15 16.08.2015

Hm, paní spisovatelka umí vyprávět, ale nezná míru. Je to místy až moc užvaněné. Popisné odbočky do minulosti, rádoby psychologické rozklady některých podivných úvah a skutků jednotlivých postav; navíc často zapomíná, co už o svých hrdinech napsala, takže se někdy chovají poněkud "nekonzistentně". Neúměrně rozvláčné líčení hrůz a ukrutností ignoruje známou zásadu že nejúčinnější jsou hrůzy nespecifikované, poodhalené jen náznakem. Nezná míru ani v tom, jak svoji zemi, Spojené království prezentuje v nejtemnějších barvách - očividně po vzoru svých podobně postižených skandinávských kolegů. Vzpomínám si, že jsem kdysi kdesi četl popis člověka, který "potřeboval odborně ubrat na intenzitě" - byl příliš vysoký, přehnaně mladistvě oblečený atd. Podobnou redukci by snesly i příběhy paní Fieldsové. Tři hvězdy.

14 09.02.2021

V tomto vyprávění o krvavé vraždě páně Erbenův vaudevillový hrdina kromě obvyklých eskapád - když jedna krasavice vybouchne, hned se najde nová - odhalí vraha, který (pozor, spoiler!) na svou oběť číhal za bukem!

Velmi svědomitě pojatá analýza americko-čínských vztahů a rizik vzájemného konfliktu v číhající "osudové pasti" rostoucího napětí mezi mocností na vzestupu a mocností etablovanou. Je to většinou (zvlášť pro západní čtenáře) poněkud depresivní čtení. Autor v úvodu slibuje, že v poslední kapitole čtenáři nabídne řešení, jak se obě velmoci mohou vyhnout válce, jenže všechny jeho rady lze shrnout do jediné: než politici cokoliv udělají, měli by si všechno pořádně rozmyslet. Ne že by ty rady nebyly dobré. Ale co ti politici?

Věřím panu Sapkovskému jako evangeliu, že všechno bylo tak jak to napsal. A jestli nebylo, tak určitě mělo být.

Přízrakům hradu Rozrog musely bohatě stačit zkušenosti z předcházející noci, protože nevykazovali známek života. Výjimku tvořil pouze kostlivec ověšený zbytky rubáše, který se znenadání zvedl za Aglovalovými, Myšilovovými a Freixenetovými zády.
Kníže, baron i druid však byli tak hluboce vtaženi do diskuze o politice, že si zjevení ani nevšimli. Kostlivec se kvůli tomuto nedostatku pozornosti velice rozčílil, přesunul se kolem stolu a zacvakal zuby na Triss Ranuncul. Čarodějka, něžně přitulená k paži Eskela z Kaer Morhen, zvedla půvabnou ručku a luskla prsty. O kosti se postarali psi.

14 27.06.2017

Přečetl jsem, pak jsem to ještě viděl v divadle s autorem v hlavní (a jediné) roli, a dal bych této knížečce třeba všechny hvězdy z celého vesmíru, kdyby byly k dispozici.

14 19.08.2015

Mám tu knihu rád, i když mi dlouho nebylo jasné, který z hrdinů mi je nejsympatičtější. Kapitán Nemo je "divnej" - to mi bylo jasné od začátku. Profesor Arronax je potrhlej vědátor, který ani neví, jestli by na Nautilu radši zůstal nebo z něj uprchl. Ned Land je cholerickej trotl. Takže mi nakonec vyšel jako můj oblíbenec Conseil. Kliďas každým coulem, za každého počasí. I on má své mouchy, ale z těch čtyř je jednoznačně nejnormálnější. (Poznamenávám, že toto hodnocení jsem učinil někdy ve věku 12-13 let, takže za něj nemohu být činěn odpovědným).

14 17.08.2015

Tihle dva autoři toho spolu moc nenapsali, ale Ó Jeruzaléme a Už hoří Paříž jsou po mém soudu mistrovská díla literatury faktu. Autorů pilných a pečlivých, kteří si dají práci fakta nasbírat, roztřídit a naklást na papír, je spousta. Ale aby to všechno ještě bylo i ke čtení, aniž by se čtenář zahltil (aby naopak pocítil rozmrzelost, že už je konec), to je kumšt.

13 19.04.2020

Edgar Allan Poe je velkým vypravěčem příběhů někdy hrůzných, někdy tajemných, vždycky však velmi poutavých. Některá jeho díla - třeba Dobrodružství A.G. Pyma se už moc nevydávají, což je trochu škoda; myslím, že by si tenhle autor (někdy považovaný také za zakladatele žánru západní detektivky) zasloužil souhrnné vydání všech svých textů, včetně nádherných básní. Povídka Jáma a kyvadlo, nepatří k jeho vrcholným výtvorům, ale její název vyvolává tak pěkné mrazení v zádech, že by bylo marné hledat pro soubor poeovských děsů a záhad lepší titul.

13 03.02.2016

Aby člověk pochopil Van Goghovo šílenství, musí pocházet z deštivého severu, poznat zářivé scenérie v kraji kolem Arles, porovnat jeho temné obrazy havířů se Slunečnicemi - a ze všeho nejlíp je přečíst si o tom všem v románu Irvinga Stona. Na životopisy slavných umělců si moc nepotrpím, ale tohle je opravdový román.

13 21.11.2015

Zkušenosti emigrantů prchajících před nacisty byly pestré, často skličující i děsivé. Remarque na toto téma napsal tři romány a vzpomínám si, jak jsem při jejich četbě upřímně nenáviděl vlády a úřady zemí, které těmto lidem bránily najít nové místo k životu. V době, kdy jsem tyhle knihy četl poprvé, byla emigrace běžnou součástí našich životů; každou chvíli se člověk dověděl, že ten či onen zdrhnul za kopečky a ze zpráv které zpoza kopečků přicházely se nezdálo, že by je tam někdo dusil tak, jak to zažívali Remarquovi hrdinové v předvečer války. Dnes jsme o několik desetiletí dál a je to tu zas. Evropou proudí lidé prchající před zvůlí a válkou, o které nikdo nestojí. A když si někdo dovolí připomenout, že ještě před nedávnem i naši lidé záviseli na dobré vůli těch, kdo je za hranicí přijímali a umožnili jim najít nový domov, a bylo by tedy nyní vhodné projevit stejně dobrou vůli vůči těm, kdo se stejným cílem a z podobných důvodů přicházejí k nám, je mu odpovědí záplava blbých xenofobních, často rasistických keců. Až o tom někdo napíše román, příští generace bude číst a zas nechápavě vrtět hlavou, co to bylo za hajzly, ti lidé, kteří se tak hnusně chovali ke svým bližním v nouzi.

13 29.09.2015

Ray Bradbury je dokonalý a tahle jeho vize mi připadá čím dál hrozivější. Stačí si přečíst některé komentáře ke knihám na těchto stránkách a je zřejmé, že spousta lidí už vůbec nechápe, co to je literatura. Od nepochopení ke strachu a nenávisti je pak už jenom krůček.

Proboha lidi, co se to tady děje? To přece není žádný román! Steinbeck si opravdu pořídil obytné auto a vyrazil na vejlet po Státech. Je to cestopis, ne fikce. Všechno, o čem se tam píše, se doopravdy stalo. Farmář, co si na krávu napsal že je to KRÁVA a stejně mu ji myslivci zastřelili, Chruščov v New Yorku, čínský kuchař, co chodil po lovecké sezoně sklízet olovo z padlého kmene, který z dálky vypadal jako jelen, i ty hnusný vyvolávačky v New Orleansu. Je to úžasné čtení, a dneska možná ještě úžasnější, protože si člověk zpětně uvědomuje, jak tenkrát věci vypadaly z druhé strany plotu. Doopravdy. Ne jenom jako.

13 23.06.2015

Jedna z Knih s velkým K, které mě provázejí od poměrně útlého dětství. Naštěstí jsme měli doma vydání příběhu od Daniela Defoa z konce 40. let, protože většina mých vrstevníků četla paskvil od J.V. Plevy, který má s Defoovým dílem společné jenom jméno Robinsona a Pátka a to, že se odehrává na ostrově po ztroskotání. Původní Defoovo vyprávění člověka dokonale pohltí, ocitnete se v duši a mysli anglického středostavovského synka, který se vydal na moře za dobrodružstvím, jako to v jeho čase i v pozdějších dobách udělalo tolik jiných. Vidíte svět očima člověka omezeného nepříliš rozsáhlým věděním, přecpaného předsudky všeho druhu, ale opírajícího se o pevnou víru v boha a nadaného nezlomnou vůlí a dobrým srdcem. Je to zápas o holý život i o zachování zdravého rozumu a duše, sledovaný v přímém přenosu z trosečníkovy mysli. Svou dobu tato kniha předběhla o několik staletí. Pět velkých, zářivých hvězd.

13 21.06.2015

Tohle pan Flanagan trochu odflákl. Chápu, že je to čtení pro dvanáctiletý děcka, ale i tak je základní konstrukce příběhu mírně řečeno přitažená za vlasy. Kromě toho se autorovi očividně zalíbilo sekat knihy vejpůl, aby si čtenáři užili napětí než vyjde pokračování; a dvě knihy se přece jenom dají prodat dráž než jedna. Ale je to má oblíbená série, tak dám aspoň tři hvězdy.

12 02.01.2021

Dočetl jsem tenhle třetí díl a vyprávění je to vskutku strhující, i když jsem se původně domníval, že se do třech svazků vejde celý Jiříkův život nebo aspoň všechno, co předcházelo jeho zvolení českým králem. Autor se rozhodl napsat román pokrývající jen mladá léta budoucího panovníka - osou vyprávění ovšem není životní příběh samotného vypravěče, ale osudy království sedraného válkou a zmítaného politickými půtkami a intrikami. Mám jen jednu výhradu: Pokud jde o samotného Jiříka, nevím, jak dalece měl Václav Erben možnost čerpat z dostupných pramenů, ale mám pocit, že ve snaze přiblížit čtenáři co nejvěrněji atmosféru těch starých krvavých časů, vymaloval budoucího krále snad ještě v temnějších barvách než postavu jeho zlotřilého mentora Hynce Ptáčka z Pirkštejna - to je lotr non plus ultra, ale nechybí mu lidskost. Jiřík, tak jak nám ho autor vylíčil, v sobě vlastně nic lidského nemá - tomu se dá těžko věřit. Ale jak už bylo řečeno - je to především příběh celé země, ne vyprávění o životě jednotlivce, a za ten příběh dávám pět hvězd.

12 18.05.2020

Staletí trvající střety křesťanů s muslimy se poté, co se pod prapory islámu postavili osmanští Turci jako nový hegemon muslimského světa, staly pro křesťany dlouhou sérií porážek a zoufalých ústupových bojů. Předznamenáním zvratu tohoto nepříznivého vývoje jsou dvě důležité porážky Osmanů, které učinily definitivní přítrž jejich pokusům o expanzi do západního Středomoří. O prvním z těchto mezníků, porážce tureckých sil obléhajících Maltu, vypráví velmi fundovaně kniha Luboše Taraby, který sepsal i příběh druhého z oněch dvou slavných křesťanských vítězství, zkázy osmanského loďstva v bitvě u Lepanta. Došlo k ní šest let po zahnání Turků od břehů Malty, v roce 1571.
Historie obléhání Malty je velký, drsný, hrdinský příběh a očividně není náhodou, že hlavní město Malty dodnes nese jméno statečného velitele obránců ostrova, velmistra řádu maltézských rytířů Jeana de la Valette.
Autor odvedl skvělou práci, ale totéž už nelze říci o kvalitě redaktorů či korektorů, kteří v textu ponechali celou řadu překlepů a jiných nepřesností. Je to škoda, ale z úcty k autorovi dávám pět hvězd.

12 24.12.2018