Vítězný oblouk

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Paříž v předvečer vpádu nacistické armády. Příběh německého emigranta vynikajícího chirurga doktora Ravica vykonávajícího zde ilegálně svou profesi.

https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35484/big_vitezny-oblouk-x4F-35484.jpg 4.41296
Žánr:
Literatura světová, Romány, Válečné

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Arc de Triomphe, 1946


více info...
Nahrávám...

Komentáře (139)

Kniha Vítězný oblouk

podko_lenka
14. července

EMR mám ráda. Tahle knížka mě ovšem neoslovila. Zbytečně dlouhé rozhovory o ničem, k Joan jsem si nenašla žádný pozitivní vztah.

mdracek
11. července

Mám Remarquea ráda. Jeho styl psaní, plnost vět a text čtenáře vždy o něco obohacující. I tady jsem tohle všechno našla. Ale tentokrát mne příběh příliš neoslovil. S postavou hlavního hrdiny, ač je to také lékař, jsem se dlouho nemohla přimět k sympatiím, ale nakonec to nebyl tak špatný hrdina. Vážnost, morálku a život meziválečné doby dílo vystihlo dokonale. Jako bych tam byla s nimi. Přesto mi v srdci stále zůstanou jiné autorovy knihy.


jaroslav0572
13. června

Jistěže téma nacismu a okupace roztodivných zemí touto odpornou mašinerií je vždy pohlcující a většinou k pláči, tomuto románu jsem nepřišel na chuť. Zarazilo mne už oslovování ve vokativu hlavního hrdiny chirurga ( „pane Ravicu"?!), nicméně to je otázka na překlad. Problémem je, že jsem postavy, kterých bylo v Paříži přehršel zkrátka nepochopil. Koho vlastně Ravic miloval? Joan, nebo pacientku na svém oddělení, které provedli císařský řez a on zcela „nezištně" šel až k jakési porodní bábě, jež všechny gynekology proklíná? A chtěl teda nakonec vzít roha, nebo se mu mlhavá Paříž zalíbila až příliš?

Promiňte pane Remarque, ale tohle se Vám až tak moc nevyvedlo. Mohu dát nanejvýš 45%.

Kabuky
29. května

Nádhera.

intelektuálka
16. dubna

Toto je moje sváteční delikatesa .... setkání po letech s oblíbenou románovou postavou ...

.... " starý, dobrý, snivý cynik .... ubohý romantik bez iluzí, nakrátko pobývající na tomto světě pod jménem Ravic ...."

Ano, tohle je doktor Ravic, štvanec bez domova v mezidobí válek .... muž, který přes všechny útlaky dokáže v sobě zachovat člověka ...
A ani jeho pomsta ve mně nedokázala vyvolat nepochopení ....ve válce jsou jiná pravidla ....
A vždy velmi ráda čtu o pravém mužském přátelství s Morosovem ....

A ten závěr - kde Arc de Triomphe může jen bezmocně přihlížet nastupující fašistické mašinérii se mne vždycky dotkne ....

Při každém z dalších setkání je mi EMR bližší .... musím doporučit.

a304
01. dubna

(+ SPOILER) Díla umělců stále promlouvají k dnešku. Nebudu přehlcovat komentář, kvalitu lidé dokáží ocenit i bez zbytečné reklamy, tu bych zakázala . Doporučuji.

Ivan Kučera
12.10.2021

„Potom opatrne zišla po schodoch na ulicu, štíhla a ešte pružná, a kráčala pomaly do fialového večera a do vlastnej skazy. Už sa neobzrela.“ Jeden z najlepších románov, aké som kedy čítal. Silná atmosféra povojnového (resp. predvojnového) Paríža so slnečnými dňami, mrholiacimi nocami, tajuplnými zákutiami, svojráznymi taxikármi, charizmatickými, životom otrieskanými utečencami, lacnými i drahými hotelmi, útulnými kaviarničkami, nemocnicami a zafajčenými nočnými klubmi, kde káva a calvados tečú prúdom a kurva je často lepším človekom, ako riaditeľ nemocnice. Dve stratené duše blúdia francúzskym mestom, dávajú si nádej, nemajú budúcnosť (a minulosť je zlá), milujú sa a ubližujú si a nad všetkým sa vznáša atmosféra dezilúzie, zmaru, skazy a zbytočnosti (nevolalo sa to Stratená generácia pre nič za nič). Fantastické dialógy, vybrúsené postavy a perfektné vzťahy. Kniha bola viackrát sfilmovaná; napr. v roku 1985 s Anthonym Hopkinsom v úlohe realistického, ilúzií zbaveného Ravica (nebolo to zlé, ale oproti knihe to tvorcovia museli poňať z rýchlika, mnohé veci boli inak a mnohé scény, zápletky a postavy chýbali). „Človek nemá robiť dobré skutky. Hneď za ne pyká.“

mirektrubak
07. ledna

„Láska! Co všechno se už skrylo za tím jménem! Od nejjemnější něžnosti kůže až k nejzazšímu zjitření ducha, od nejprostšího přání mít rodinu až ke smrtelné křeči, od zběsilého chtíče až k Jákobově boji s andělem. Tady si jdu, muž více než čtyřicetiletý, odchovanec mnoha škol, kterého sráželi k zemi a jenž se znovu vzpřímil, se zkušeností a věděním, prosetý sítem let, tvrdší, kritičtější, chladnější – nechtěl jsem to a nevěřil jsem tomu, nemyslel jsem si, že to ještě někdy přijde – a teď je to tady, a veškerá zkušenost není k ničemu, veškeré vědění jen zvyšuje palčivost – a co hoří líp na hranici citu než suchý cynismus a nashromážděné dřevo kritických let?“

Nejsilnější dojem jsem měl při čtení románu z vykreslené atmosféry, z té působivé kombinace velmi reálného popisu konkrétní historické situace v konkrétním místě a zvláštně přízračného bezčasí, které trochu připomínalo náladu filmů noir a ještě trochu víc ... no, bude to znít nejspíš dost divně, ale kdybych měl jmenovat jeden žánr, do které bych knihu zařadil, byl by to western. Bez legrace. Ravic mi opravdu připomíná hrdinu divokého západu: svojí pečlivě prezentovanou odtažitostí (řekl bych: okázalou neokázalostí) a neochotou k projevům citů vůči lidem, která ale neznamená, že by přestal rozlišovat dobro a zlo a přestal jednat ve prospěch dobra. To se projevuje ve slovech (třeba když v momentu upřímnosti řekne: „Čas je krátký. Přežít znamená všecko. Jednou bude člověka zapotřebí. Pro tu chvíli se měl člověk zachovat zdravý a připravený.“), ale zejména v činech, kdy neodmítne lékařskou pomoc zraněnému, ač ví, že tím podstupuje riziko deportace. Nejspíš i proto jsem si nevizualizoval Ravika jako Anthony Hopkinse, ale jako Charlese Bronsona. :-)

Méně chvály mám pro dialogy. Nejde ani tak o to, že by podobně stylisticky vybroušené a do sebe zapadající věty hrdinové v reálném životě nedokázaly takhle říkat (určitě ne při tom množství vypitého calvadosu), spíš jsem měl pocit, že nám v nich Remarque někdy předhazuje docela laciná životní „moudra“. Výroky jako „ženy máme zbožňovat nebo opustit, nic mezi tím“, „láska se nemá pošpinit přátelstvím“, nebo Joanino údivné „zvláštní, že člověk může umřít, když miluje“ mi při čtení překážely.
Ale nepřekážely příliš: Remarqův literární talent se projevil i v tom, že jsem s Ravikem spolucítil, i když jsem se nedokázal koukat na svět jeho očima (vlastně už si ani nepamatuji, kdy mi naposled byl někdo takhle sympatický, s kým jsem přitom nesdílel jeho světonázor). Náš nesoulad byl zejména v jeho vztahu k Joan. Nemyslím si, že láska je tím větší, čím v ní člověk víc trpí, a že když není bolestivě zraňující, tak to vlastně není dost láska. Ale zároveň se mi zdá, že právě ve vztahu k Joan se ukazuje nejvíc tragika Ravikova příběhu jako příběhu člověka, který sice touží po blízkosti druhého, ale vinou předchozích zkušeností zůstává nešťastně zaseklý někde mezi potřebou si city nepřipouštět a city naplno prožívat a k někomu se připoutat. Dojde tak k paradoxní situaci, kdy Ravic má sice dost odvahy zabít člověka, kterého nenávidí, ale nemá dost odvahy darovat se člověku, kterého miluje.

1 ...