Vjeerus
komentáře u knih
Krátký druhý život Bree Tannerové
Stephenie Meyer
Vždy jsem se divila, proč zrovna Bree dostala svoji samostatnou knihu a upřímně, po přečtení stále netuším. Vzhledem k tomu, že konec známe, tak člověk očekával nějaký velký zvrat, boom, novou informaci… ale nic takového nepřišlo.
To, co zajímá novorozené a jejich choutky známe z původní tetralogie a jak se Victoriina banda chová, taky. Otázku kolem Volturiových jsem si kladla už předtím a její odpověď mě nepřekvapila a za skutečně zajímavé jsem považovala jen krátký popis schopností Jane, jak je vnímají upíři.
Celkově ale za mě docela zklamání, romantická linka je taková asi spíš zbytečná a z ničeho vzniklá a k vzteku je příběh Freda, který je prostě neuzavřený, což je škoda, protože on je za mě rozhodně zajímavější postava, než samotná Bree.
Díky bohu, že kniha má pár stránek a autorka se umí poměrně svižně a jednoduše vyjadřovat, takže i přes absenci nějakého zvratu má člověk za chvilku dočteno. Přesto si myslím, že je tato kniha naprostá zbytečnost i pro fanoušky Stmívání.
Holmes z Kjóta 2
Mai Močizuki
Druhý díl mě opravdu překvapil a můžu s klidným svědomím prohlásit, že série má hodně dobře našlápnuto.
Opět jsme dostali tu detektivní část, kde Holmes dostál svého jména a záhadu vyřešil vcelku rychle. Ubylo historických poznámek pod čarou, ale rozhodně jsme se náhledů do minulosti nezbavili a mě tyhle drobné detaily opravdu baví.
Vztahy hlavních hrdinů se trošku vyjasňují a konfrontace s minulostí byla opravdu pěkně pojatá. Hlavní hrdina ukázal, že jeho všímavost se opravdu nezaměřuje jen na záhady a případy, ale i na emoční rozpoložení přátel.
Stále trošku čekám, kdy se z hlavní hrdinky stane něco víc, než přihlížitel při řešení záhad a jakýsi opěrný bod pro položení těch zásadních otázek – jak na to Holmes přišel. I tak je mi ale sympatická a jako parťák pro hlavního hrdinu skvěle zvolená.
Zkřížené hnáty
Patricia Briggs
Opět velmi povedený díl, který jsem si užila, sice o chlup míň, než ty předchozí, ale to spíš kvůli dvěma různým dějovým linkám, které tříštili mou pozornost, zda se nakonec propojí nebo ne. Ale naopak mě hodně nadchla romantická část, která se sice stále odehrávala na pozadí, ale rozhodně dostala víc prostoru a já jsem za to neskutečně vděčná.
Faktem je, že se mi série líbí díky hlavní hrdince, která si je vědoma svých silných a slabých stránek, těží ze svých zkušeností a snaží se dělat vše, co může, aby přežila ve světě. Autorka se nám rozhodně nesnaží nakecat, že je to chudinka, která by měla sama zachránit celý svět, ba naopak, i když se Mercy občas ocitne sama, je důležité aspoň uvažovat, jak si zavolat pomoc přátel.
O akci v knize opět není nouze a čte se prakticky sama. I díky své délce prostě není tolik prostoru na zbytečné okecávání a tak si člověk příběh užije na pár zátahů. I na tak malém počtu stran člověk najde hodně i z reálných životů – třeba že řešení traumata není jen tak a zametat to pod koberec opravdu nepomůže.
Společenstvo Prstenu
J. R. R. Tolkien
Uf, tak tedy nevím, kde se stala chyba, ale při prvním čtení mi nepřišlo, že by byla ta kniha tak neskutečně utahaná. Upřímně, zlatý film, který, ač vynechal pár scén, ve výsledku vycucnul z příběhu to důležité a netrvalo čtvrt knihy, než se Frodo vůbec vypravil z Kraje a další půlku knihy, než se vůbec utvoří společenstvo.
Když pominu fakt, že autor potřeboval popsat každý lísteček na stromě ze všech stran, ideálně dvakrát, tak svět a jeho promyšlenost prostě nedají spát a člověk musí jen smeknout za tu propracovanost. Stejně jako je neuvěřitelné, kolik různých písní a básní je v díle užito (i když o jejich důležitosti pro příběh by šlo taky polemizovat, jestli to není jen zbytečná vata).
Audiokniha v podání Aleše Procházky se poslouchala opravdu velmi příjemně a já neměla sebemenší problém odlišit postavy nebo pocítit emoce v ději, takže v tomto bodě je za mě volba interpreta naprosto perfektní.
K samotnému ději asi není co dodat, v kostce je to určitě o něco akčnější a míň pohádkové, než Hobit. Hlavní hrdina mi je stále spíš nesympatický, protože krom toho, že nese prsten pro mě nemá žádný výraznější rys ani charakter. Ale co chybí Frodovi, to naštěstí dohánějí ostatní postavy. Příběh je prostě taková klasika, kterou zná asi každý, minimálně z doslechu a naprosto chápu tu obrovskou fanouškovskou základnu.
Nezkrotná říše
Stacey Marie Brown
Při čtení této knihy jsem si připadala jako strašně prudérní a úzkoprsý člověk, protože já tam prostě ten žhavý náboj, jako spousta jiných, nevidím. Naopak mě ty rádoby sexem nabité scény obtěžují a nevidím v nich valný smysl, spíš jen natahování příběhu.
Děj je sám o sobě vlastně hodně dobrý a promyšlený. Užívám si postupné odkrývání charakterů jednotlivých postav, obzvláště pak mezi lidmi, protože ti jsou od začátku představováni jako ti dobří, ale není zlato všechno, co se třpití, že? Většina víl pak vypadá jako naprosto průměrní jedinci, kteří nemají levotu za potřebí.
Trošku mě mrzí, do jakého postavení autorka dostala hlavní hrdinku. Protože v tomto díle z ní byla jen princezna, co musí být neustále někam eskortována. Jediná její síla de fakto plynula z přežití prvního dílu a to za mě k udržení sympatií nestačí.
Korunou na zklamání pro mě je prvek jakéhosi cestování časem, nebo jak to nazvat. Čekala jsem trošku víc od toho tajemného a magického pouta, ale vlastně mě docela zajímá, jak logicky tohle autorka vysvětlí, protože já bych do téhle problematiky rozhodně nešťourala. Na zájem o další díl má samozřejmě i fakt, kam se hrdinka právě přesouvá. Jen doufám, že se bude příběh míň točit kolem sexuálního nabití a víc kolem postav a jejich role v příběhu.
Poslední noc
Zara M. P. Cole
První, co mě na knize neskutečně bavilo, tak je styl vyprávění. Mám ráda, když musím u knihy i trošku přemýšlet a pátrat, jak se nějaké věci asi mohli stát. A tím, že autorka zvolila dvě časové roviny, které se k sobě postupně blížili, můj mozek rozhodně pracoval po celou dobu.
Hlavní hrdinka mi byla opravdu sympatická, protože se hodně řídila pořekadlem „důvěřuj, ale prověřuj“ a tím vytvářela hezké souvislosti i tam, kde se mohla dostat do sporu s tím, co jí bylo celý život vtloukáno do hlavy a nesnažila se všechna vodítka hodit za hlavu.
Trošku mě mrzelo tempo, kdy se některé věci děli až moc snadno a přímočaře, hlavně pak důvěra mezi hlavní hrdinkou a jejím přítelem. Neříkám, že ten vztah není krásný a takový bych přála každému, ale asi by mi přišlo reálnější, kdyby alespoň jedna obava byla pravdivá, i kdyby jen na chvilku.
Nejvíc mě ale překvapil konec. Doufám, že se někdy dočkám druhého dílu, protože těch teorií, jak se dá na ten závěr nevázat mám tolik, až to bolí. A ten definitivní si prostě nepřipouštím, i když uznávám, že ten by šokoval asi nejvíc, hlavně vzhledem k tomu, že je kniha fantasy.
Zápisník smrti 8
Cugumi Óba (p)
Noo, za mě spíš ne. Kvalita příběhu šla hodně dolu a nelze se zbavit pocitu, že od tohoto dílu je příběh prostě psán jen proto, aby se z něj vyždímalo co nejvíc vzhledem k epickým soubojům L s Kiri a pokusilo se nastavit laťku aspoň do stejné úrovně. Ale to nejde, protože vypadnutím L ze scény se příběh dostal opravdu do velkých rozměrů, protože kdy se stane, že zlo má navrch?
Celý díl se dle mého plácal na mrtvém bodě, kdy žádná strana nemohla moc dělat a snažila se vytěžit z vědomostí minulých a tak jsem měla pocit, že postavy jsou zakrnělé a tak nějak hloupější a míň dospělé.
N se snaží být opravdovou náhradou za L, ale něco mu k tomu chybí, možná jistá dávka lstivosti. M je naopak až moc sebestředný a nakloněný k těm špatnostem a tak spíš vyznívá jako laciný protivník pro dvě „hlavní“ strany. Light se tak trošku ztrácí mezi tím, co ho dělalo perfektním na začátku, jak se snaží vybalancovat to, aby se neprozradil.
No, do konce příběhu mi chybí pár dílů, takže to doklepnu a doufám, že se kvalita trochu zvedne.
Spoutáni magií
Richelle Mead
Tento díl měl perfektní začátek a skvělý prostředek. Byla jsem naprosto nadšená, že se neopakuje utahané cosi z předchozího dílu, ale že se příběh rozjel a já si opět užívala to ponoření do světa VA, který autorka vytvořila.
Všechny hlavní postavy dostali kapku rozumu (v rámci těch šíleností, ke kterým se dostali), a prostě nějak žili dál s vědomím, co se stalo a snažili se s tím srovnat.
Ale bohužel to nevydrželo věčně, hlavně co se Rose týče. Ta v poslední třetině knihy naprosto ztratila mozek, ne jen logiku a selský rozum, ale absolutně jakýkoliv náznak zdravé příčetnosti a stala se z ní naprosto sobecká a neempatická kravka, která měla totálně vymeteno. A to ne jen ve vztahu k Adrianovi, ale i k Dimitrijovi a Lisse (a to Lissin fanoušek rozhodně nejsem, ale kdybych si po pátém díle měla vybrat, bude to ona).
Díky bohu, že děj nestojí jen na romantické lince, ale dostáváme i dost divoký náhled do života a chystajících se změn v morojském systému. Zde se naskytlo dost postav, které možná nejsou na první dobrou úplní klaďasové a sympaťáci, ale mají dost rozumu na to, aby vytěžili to lepší z toho špatného. Jsem opravdu zvědavá, co dalšího nám o sobě prozradí nejen Abe, ale i další členové (ne)královského dvora.
Tajemství domu Thornů
Margaret Rogerson
Příjemná jednohubka pro fanoušky Kouzel, protože kdo by se na chvilku nechtěl vrátit k hlavním hrdinům a hlavně k Silasovi.
Kniha je opravdu zaměřená na vztahy, ať už milostné, tak ty přátelské a tím nám vlastně původní knihu dějově nijak neobohatí, spíš tak nějak uzavře tu naťuknutou romantiku, která měla svým způsobem dost otevřený konec.
Moc mě bavilo pátrání hlavní dvojice po záhadě, proč se dům a jeho ochrana doslova zbláznila a zapojení předků Thornů. Bitva s bombarďáky naprosto trumfovala svým humorem vše, co mohla.
Upřímně jsem vlastně ráda, že autorka z původního příběhu opravdu neudělala sérii a dopřála fanouškům jen novelu, protože další díl by dle mého ztratil tu jiskru. Takhle mi zůstalo nadšení a díky svižnému a údernému ději jsem neměla pocit nějaké zdlouhavosti a dočetla jsem prostě s culením a láskou pro všechny tři hlavní postavy.
Pokoj v barvách štěstí 6
Hakuri
Kniha se pomalu, ale jistě překlápí do úplně jiné roviny, kdy se z uťápnuté a týrané holky stává docela slušný tyran, který nabývá jistého sebevědomí a sebestřednosti. Naopak hlavní hrdina se pro mě stává čím dál tím víc zajímavý a vyhlížím každý střípek jeho minulosti.
Jak jsem se bála propojení linky s najatým detektivem, musím uznat, že se díky tomu příběh dost posunul a trošku odpadlo riziko jednotvárnosti. A také přinesli tu možnost postupného odhalování povah.
Na další díly jsem rozhodně zvědavá, protože absolutně nemám ponětí, jakým směrem se teď příběh bude odvíjet, protože se zdá, jako by postavy došli k jakési křehké rovnováze. Kdo bude tím ničitelem je asi jasný, jen se bojím, co za bláznivinu se jí zase urodí v hlavě.
Železný polibek
Patricia Briggs
Opět jsem knihu zhltla na pár zátahů a tohle prostě na autorce musím kvitovat. Je to svižné, promyšlené a dobře uchopitelné a člověk nemá vůbec problém se orientovat v tom vlkodlačím prostředí, jelikož k němu se hlavní hrdinka nejvíc vrací.
Myslím, že jsme opět dostali o kus víc drsných momentů, než tomu bylo v předchozích dílech, ale tady musím udělat mini výtku, jelikož absolutní vynechání téma sexu mě tak zmátlo, že jsem z počátku věřila, že k ničemu nedošlo. A to byla škoda, protože ten šok z toho, co se může ve světě dít přišel opožděně až o několik stran později a troufám si říct, že na mě pak nezapůsobil tak, jak by mohl.
Fae jsou rozhodně dost zajímavá a rozmanitá rasa, se kterou se dá vyřádit a já jsem nadšená, co jsme dostali. Věřím, že tam toho je mnohem víc, protože jsou prostě zvrácení, tajnůstkářský a mistři přetvářky, takže lze očekávat i nemožné. Jestli o nich bude něco dál nevím, ale asi bych se nezlobila. Je mi ale jasné, že linka se požene jiným směrem – dořešení upířího problému a romantické linky, která mě baví svojí nenuceností a i když je vlastně dost důležitá, je v každém díle utlumená na pozadí a tím neruší tu neskutečnou akci, co autorka vytváří.
Naše zakázané vášně
Chloe Gong
Tak s touto knihou jsem se opět dost potrápila. Námět zní víc, než skvěle, ale to zpracování. Nemůžu si pomoct, ale poslední zhruba rok, dva mám pocit, že se autoři předhánějí v počtu znaků na knihu (nebo jsou placení od slov?) a tím totálně zničí potenciál celé knihy svou nekonečností.
Moje rada zní, vynechte zhruba prvních 200 stran a pak si příběh užijete, protože až v ten moment se začne něco dít, nevyřčené věci se začnou odkrývat a mi přestaneme s hlavními hrdiny naoko řešit problém, ale opravdu se začne vyšetřovat a pátrat.
Krom nehorázně vleklého začátku jsem zároveň úplně nepřišla na chuť jménům, které mi vzhledem k době a národnosti nesedli, ale chápu autorčin záměr na odkázání právě na Romea a Julii. Dále jsem pak hodně válčila s tím, že jsou všichni až moc nadaní na jazyky (ne jeden dva lidi, ale fakt všichni hrdinové, co stáli za zmínku), takže jsme dostali zástup lidí ve věku 18-19 let, co ovládali plynně (včetně přízvuků a nářečí) s klidem 5 jazyků – a to dost často tak rozdílných, jako je ruština, francouzština a čínština.
Z hlavních hrdinů mi víc seděl mužský protagonista, Juliette na můj vkus byla moc zahleděná na svou pravdou a málo kdy se snažila mrknout na svět optikou druhé strany. Roma byl v tomto ohledu ohebnější a celkově odhalení jeho života nebylo vůbec veselé.
Závěr knihy měl určitě nalákat na další díl, ale krom jisté zvědavosti, jak se dva hlavní hrdinové dají zase dokupy, tak děj jako takový mě nezajímá, protože co autorka nastínila působí jako „zopakujeme si první díl, jen s více příšerama“.
Holmes z Kjóta 1
Mai Močizuki
Musím se přiznat, že do této mangy jsem šla s jistými obavami, protože kolem mě byla až moc chválená, podobně jako Brutal, který pro mě byl nehorázným zklamáním. Ale překvapila a to víc, než mile.
Hlavní dvojice spolu perfektně funguje a i ten námět starého dobrého Holmese je vzat opravdu z pěkného konce. Originál to nijak nevykrádá a záhada jména je vysvětlena vcelku brzy a tak použitá přezdívka v kombinaci s inteligencí dává krásný smysl.
První případ mě bavil, odsýpal a dokonce jsem hned na první dobrou neodhadla jeho řešení a to člověka svým způsobem frustruje, ale i potěší, že děj není tak předvídatelný, jak si myslel. Stále tvrdím, že mangakové jsou prostě mistři v kreslení emocí a tady tomu není jinak, takže kniha ve mně vyvolala takový pohodový pocit linoucí se ze starožitnictví prodchnutý impulzem řešit záhadu s konečným uvolněním tajených emocí v rodině.
Jsem upřímně zvědavá, jak bude nakonec zpracována linka hlavní dvojice, která je prostě milá a strašně mi k sobě pasuje.
První střet
Christie Golden
Christie Golden umí svět Warcraftu opravdu předat dobře a nikdo mi asi jen tak nevymluví, že obzvláště nátura Hordy ji prostě sedí. Jasně, děj si z původního příběhu vzal jen kostru a kvůli filmu je obzvláště zjednodušený, nic to ale nemění na tom, že se kniha čte opravdu dobře a rychle.
Mám dost rozporuplné pocity, proč vlastně kniha vyšla. Fanoušci her nemají moc důvod si toto dílo oblíbit, jelikož toho překopává až moc a ten, kdo viděl film nebude o nic obohacen, protože je to vlastně doslova a do písmene jeho přepis. Takže možná jen prostě doplněk pro fanoušky?
Když se ale oprostím od toho rozkolu, musím říct, že jsem se začetla hodně rychle, střídání pohledů od různých postav a frakcí bylo skvělé a díky tomu byl člověk dobře v obraze ohledně nálady v jednotlivých táborech.
Postavy jsou velmi rozmanité a dobře uchopitelné. Garona je perfektně uchopená a krásná ukázka hrdinky, která se snaží přežít, když je totálně vyčleněna ze všech kolektivů. Stejně jako „kladná“ Aliance, tak i Horda má své čestné postavy, které musí dřív, nebo později, dojít k velmi těžkému rozhodnutí. Takže příběh jako takový je opravdu na vysoké úrovni.
Cukrárna v Paříži
Julie Caplin
Moje třetí kniha od autorky a uznávám, že těm příběhům přicházím na chuť víc, než bych čekala a Cukrárna v Paříži mě zatím bavila nejvíc.
Hlavní hrdinku jsem si zamilovala vlastně okamžitě, taková pozitivita, která z ní čišela úplně nabíjela. Stejně jako prostředí, kdy jsem opět měla chuť vyjet na dovolenou a vrhnout se na každou cukrárnu v okolí.
Už jsem si asi zvykla, že má autorka vcelku pomalé rozjezdy knih, ale u téhle mi to opravdu nevadilo, naopak jsem si užila každou minutu v podání Veroniky Lazorčákové, která mi svým přednesem naprosto sedla a její podání všech postav je tak barvité, že už jen dle intonace vím, kdo mluví.
Knihu si pouštím pro oddych a proložení žánrů a v tomto ohledu příběh splňuje vše, co chci. Navodí skvělou atmosféru, hodí do pohody a člověk si krásně odpočine. Romantická linka je sice průhledná, ale v které romantice není :). Já se těšila, jak hlavní hrdinka vybruslí z toho vršícího se problému a musím říct, že nakonec jsem velmi spokojená, jak to autorka uchopila a že vše nehodila jen na jednu stranu a tím opět ukázala, že komunikace je to jádro ve vztazích.
Tma pod srdcem
Lucie Ortega (Navrátilová)
Jestli se vám líbil první díl, tak druhý je o několik stupínků výš. Velký vliv na to dle mého má krásně zapracované psychické rozpoložení hlavní hrdinky a jak se se svými klacky pod nohami více čí méně vyrovnává, jak se snaží žít.
Opět jsem si užila krátké úvahy (?) na začátku každé kapitoly, které nutí k zamyšlení nejen nad následujícím dějem, ale i v životě. Ne jednou jsem si pokývala hlavou, že s tím naprosto souzním.
Celkově za sebe mohu říct, že Tma pod srdcem nabízí možná a trošičku míň mystična a fascinace zasazení do světa slovanské mytologie, ale o velkou dávku víc rozpracovaných charakterů, jelikož se v příběhu motá prvek lidských emocí zasazený právě do drsného prostředí toho nejtemnějšího z temného. Vždy mě v příbězích nadchne úvaha nad tím, co by se stalo, kdyby byl někdo schopný prostě vypnout emoce.
Takže za mě naprosto perfektní příběh. Krásná nevtíravá romantická linka, která se udrží v uvěřitelných mezích i vzhledem k okolnostem (a ano, dojde i na to, že láska občas nedává smysl, ale opět je to pojato uvěřitelně). Témata jako rodičovství či psychické zdraví a to celé zaobalené do slovanské mytologie s kapku hořkosladkým závěrem, kdy je čtenáři naservírován fakt, že při cestě ke štěstí je většinou potřeba něco obětovat. Víc takových promyšlených knih, prosím.
The Black Moon Rising
Tite Kubo (p)
Jeden z těch dílů, který se dá shrnout jednou větou, ale zároveň nabízí opravdu hodně, protože otvírá kupu otázek a tím čtenáře naláká na další díly.
Konečně se uzavře ten hlavní a očekávaný souboj mezi Ichigem a Byakuyou a ani při něm není nouze o překvapení. Na jedné straně stojí otázka, proč je Rukiin bratr tak úzkoprsý, na straně druhé – co je Ichigo zač? A jasně, že tohle jsou otázky nesoucí se do dalších částí příběhu.
Na začátku knihy se pročistí vzduch mezi dvěma dost zajímavými ženami, jejichž příběh se zdá být vcelku uzavřen a naťukne téma dlouho skrývané křivdy a co dokáže s člověkem udělat, když nemá šanci si s nikým promluvit a je takzvaně postaven před hotovou věc bez vysvětlení.
Nejvíc na další díl mě ale bezkonkurenčně nalákal právě konec, který rozhodí karty zajímavým směrem a nadhodí velmi důležitou otázku, zda celá záchranná akce nemá úplně jiné pozadí a k některým soubojům by třeba ani nemuselo dojít. Těším se na to velké odhalení!
Život svatých
Leigh Bardugo
Musím říct, že mě příběhy vlastně docela překvapili. Díky tomu, že každý svatý dostal opravdu dvě tři stránky a vymazlené ilustrace, kniha odsýpala pod rukama dost svižně a já se nestihla nijak výrazně nudit.
Co se týká obsahu, to je na pováženou. Obohatí to svět Grishavers? Spíš ne a bez těchto příběhů se člověk s klidem obejde. Ale pro fanoušky to bude skvost v knihovně alespoň díky zpracování.
Někteří svatí měli dost zajímavý život i s drsným koncem a já jsem chápala, proč se dostali do této knihy. Ale bylo i dost takových, kteří v mých očích neudělali nic závratného a nebo byl hodně zvláštně zvolen vypravěč z třetí strany, který se jen modlil, aby mu někdo pomohl a tadá, svatý se zjevil, takže jsme se víc dozvěděli o noname člověku.
Povídky jsou svižné, nejdou nijak do hloubky a kloužou opravdu jen po povrchu, ale u některých je vidět snaha poukázat na lidskou společnost a jak funguje stádový efekt, nebo naopak na to, že když je jednotlivec jakýkoliv, neznamená to, že takoví jsou všichni.
Takže jo, kniha je fajn, ale hlavně díky ilustracím a délce. Být všechny příběhy jako poslední tři, rozhodně by kniha byla v hodnocení hodně níž, ty se skoro nevyplatí číst, jak jsou i ničem.
Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky
J. R. R. Tolkien
Knihu jsem už kdysi četla a byla jsem překvapená, jak moc pohádka pro děti to je, vzhledem k mému zkreslenému pohledu z filmů. Takže do rereadingu jsem šla s tím, že to bude pohádka na pár procházek po venku ve formě audioknihy.
Přednes byl skvělý, ale nějak mě nevtáhl tak, jak jsem doufala. Upřímně pod dobrodružnou fantasy si představuji trochu víc toho dobrodružství a napětí, ale tady je většina těch scén hodně osekaná a nebo úplně vynechaná (závěrečná bitva) a co se stalo se dozvídáme v pár odstavcích jako shrnutí. Věřím, že tento problém má na svědomí spíš stáří knihy, kdy se tolik nenosilo popsat i dětem každé máchnutí mečem s každým zásahem do soupeře. Ale bohužel to nic nemění na mém pocitu mírného zklamání.
Plus je rozhodně čtivost, vcelku jednoduchý jazyk a přímočarost děje bez odboček. Sledujeme cestu z bodu A do bodu B a nikdo namyslí na budoucí problémy, ale jen na ty aktuální, které se většinu času pro hobita točí kolem jídla nebo záchranně trpaslíků.
I když je autor mistr v popisování prostředí, já bych ho asi preferovala o kousek míň, protože pro navození ponurosti, nebo naopak veselosti, krajiny nepotřebuji tolik popisů a defakto by mi stačila i ta mnou použitá dvě slova. Pak by pro mě možná bylo i snažší si připustit, že se původně jedná opravdu o pohádku pro děti na pár večerů před spaním.
Dluh
Dmitrij Rus
Abych řekla pravdu, vlastně mě strašně mrzí, jaké pocity jsem z knihy měla. Začátek vypadal slibně, minimálně co se týká toho, kde se hlavní hrdina octnul, ale na můj vkus z toho vybruslil opět příliš snadno s rychle. Ale stále si to drželo jistou dávku svižného děje.
Další část knihy ale byla jak na houpačce, kdy jednu kapitolu hltáte téměř bez dechu a další se modlíte, ať už je konec. Autor se víc a víc zaměřuje na malé vsuvky z reálného světa, které jsou delší a delší, mohli by být i zajímavé, ale dost často spíš působí jako vytržené z kontextu a nevíte kdy a kde se odehrávají a jakou mají momentálně hodnotu pro samotný děj.
Můj hlavní problém s příběhem tkvěl hlavně v tom, že herní logika a systémy šli hodně do pozadí a vše stálo na imaginární božské náklonnosti. Hlavní hrdina pozapomněl ne jen levelovat, ale i přemýšlet nad něčím jiným, než nad penězi (a skoro jsem měla pocit, že jeho stylem se nedá vydělat, když utratí hned i to, co nemá, za žoldáky, místo aby použil svého OP peta) a o vlastnostech jeho postavy už vůbec nejde, protože mu do klína doslova padaj nezískatelné ability.
Gradace děje se táhla docela pomalu, ale byla tam i přes tu kupu odboček v nahonění si ega ruského státu, a když už byl člověk opravdu napnutý, jak se vypořádají s finálním bossem, přišlo naprosté zklamání na stránku a půl trapné rozuzlení.
Abych řekla pravdu, do teď mě vždy autor koncem knihy nalákal na další díl, ale u třetího se žádný takový wow moment nekoná a upřímně je mi tak nějak jedno, do jakých ještě absurdnějších výšin se Glebovo štěstí může dostat. Momentálně tedy nemám v plánu se sérií pokračovat, což mě vlastně i mrzí, protože první díl mě naprosto uchvátil.