VikyKleinik komentáře u knih

Zprvu si mě novela získala svou melancholií a psychologií snílka, který prožívá život ve své hlavě, ve svých fantaziích. Bavilo mě prvních několik stran, jenž čtenáři střídmě dovolí nahlédnout do hlavy tohoto fantazíranta, který líčí jak promlouvá s domy a vytváří si symbolický vztah k muži, kterého prostě jen vídá:

"Tehdá, po tom, co jsme se neviděli celé dva dny a na třetí den se střeli, jsme už skoro zdvíhali klobouky, ale naštěstí jsme se včas vzpamatovali, spustili jsme ruce a se sympatiemi jsme prošli kolem sebe."

Později pak dobře poznamenal, že takto prožitý život je životem v hříchu. Roky s takovým smýšlením z něj udělaly slaboduchého a nevyzrálého ubožáka, který se zamiluje do té, jenž mu jako první věnuje pár vřelých slov. Nastenka je zase nesmyslně upnutá k někomu, kdo jí před rokem slíbil, že si jí vezme. Takto si dvě labilní postavy začnou vylívat své nešťastné situace a později city. Ač Nastenka čeká na jiného, tak se zamilovává do svého přítele snílka, který jí je dobrým přítelem a on samozřejmě neúprosně propadne jí. To všechno po několika nocích nechutných dlouhosáhlých teatrálních výlevů citů. Lásku tu Dostojevskij ždímal jak špinavou vodu z utěrky. Ke konci už mi bylo na blití z těch afektovaných žvástů předramatizovaných zavrženíhodných postav.

Pustil jsem se do knihy, páč mne kamarád nalákal na panickou osobnost básníka protagonisty a já cítil potenciál synáčkovství. A ano, smál jsem se, když malíř poukazoval na to, že Jaromil je stále panic a on rudl jako rajčátko. Smál jsem se, když na pláži maminka chtěla, aby se její stydlín převlékl do plavek. Avšak představa, že mu maminka udělá závoj z ručníku, byla stále natolik trapná, že neviděl jiné východisku úniku, než-li panický útěk.
Grotesknost tohoto románu však překrývá závoj melancholie.
Jaromilova osobnost byla zformována labilní výchovou jeho nesebevědomé maminky, která si ze svého synka udělala nezpochybnitelný důkaz vlastní podstatnosti. Nepřipravila ho do života, nedala mu svobodu - jen ho svou škodlivou láskou mačkala ke své hrudi, ke svému prsu... Kolik jen lidí by se nemělo množit, protože není schopno vychovat solidní lidskou bytost?
Jaromil je do jisté míry obětí vlivu své maminky, ale to neomlouvá jeho chování. Nejistý panic se bál vlastní budoucnosti a tak sympatizoval s komunismem, protože v něm nacházel jistoty. Ideu použil jako náplast pro vlastní strachy a dopadl stejně uboze jako žil.
Chtěl shořet jako pochodeň - být světlem, zářivým bodem, ale nakonec se utopil ve své vlastní niterní hlubině.

Není to i do jisté míry sebekritická zpověď, jenž je zakryta právě tou Kunderovou perspektivou jenž je přeci krutá svojí chladnou konstancí a trefností, jenž poukazuje na to, jak uchcaný vystrašený slabý človíček dělá ubohé chybičky a skrývá se za něco, čim není, ač být by chtěl... Kundera není Jaromil, ale nějaké jeho neduhy můžou být znásobeny a začleněny do jinak smyšlené postavy.

3 29.09.2019

Jako výpověď člověka, který jako mladý nastoupil na frontu a byl válkou změněn tak, že už nebyl schopný znovu navázat na běžný život, to funguje skvěle. Je to čtivé, občas dokonce milé, když protagonista vzpomíná, jak ukradl (husu), udělal si jí nad ohněm se svými přáteli ve zbrani a však jim to pochutnání kouzlilo úsměvy na tváři jako malym klukům.
Jinak ale čtenář pochopí, že válka je chladné, zžíravé, nespravedlivé svinstvo, která nebere v potaz jednotlivce, ačkoliv se její hrůzy do každého jednotlivce promítnou.

6 29.09.2019

Yalom se čte sám. Krasný ladný sloh. Byla radost obracet stránky a líbí se mi, když autor otiskne do příběhu svou vlastní profesi. Yalom jako psychoterapeut píše o Breuerovi, jenž se rozhodne vymyslet novou léčbu, kterou by ulevit příliš pyšnému Fridrichovi Nietzschemu od zoufalství a zachránil tak německou filosofii. Přitom sám Breuer trpí krizí středního věku (což je též tématem knihy) a v tomto jinak smyšleném ději bylo načrtnuto mnoho z tehdejších skutečností.
Zárodek psychoanalýzy v 19. století, Nietzscheho osobnost a filosofie z ní vycházející, myšlenky, které vedou mladého Freunda k domnění o nevědomí...

5 29.09.2019

Oceňuji snahu o psychologické provedení protagonisty skrz jeho myšlenkové postupy, ale nezdálo se mi to příliš zajímavé, ani zábavné a kvůli afektovanosti závěru ani věrohodné.

Kdysi jsem zašlápl mrtvého ptáčka, abych slyšel jak mu kosti zakřupali. Někteří lidé se však vůči tomuto činu vyhrazovali. Prý nemám úctu k mrtvím a prý oni by nikdy živýmu ani mrtvýmu zvířeti neublížili. Žižek to trefil, když napsal, že hrůza násilných činů působí jako překážka v přemýšlení.
- Oni by sice neublížili tlejícímu tělu vrabčáka, ale přitom si k obědu si dají hovězí. Oni mají úctu k mrtvým, ale přitom neocení solidní myšlenku a radši se obklopí levnou zábavou.
Tato esej je plná solidním myšlenek, cynických poznámek a snaze vidět za rok. Kde se násilí bere, v čem tkví, není to vždy tak očividné, zvlášť v takto složitém světě. Autor dokáže nalézat souvislosti v komplexním spektru vztahů a vyvozovat důsledky, jejich příčiny nejsou pro běžného hňupa očividné.
Kniha mě občas pobavila, občas poučila (nebude hrát, že jsem se nikdy v myšlence neztratil, ale v nejhorším jsem vždy alespoň zhruba věděl, kam autor směřuje), po většinu času mě však pěkně intelektuálně stimulovala. Jistě se k ní v budoucnu ještě vrátím.

Doporučuji Slavojovi filmy:
Perverzní Průvodce Filmem, Perverzní Průvodce Ideologií.

2 29.09.2019

Den Opričníka se mi hned dostal pod kůži, ale do Vánice jsem se musel vyloženě nutit. Kniha mě pobavila až po 50 stranách (když trpaslík mlynář nadával Kuckovi do čůráka), což je bída. Opričník měl úžasný slovní projev, jenž kombinoval archaismy s moderní mluvou a číst ho byla radost jak kvůli formě, tak kvůli obsahu, protože protagonista byl prostě prase, strážce totality a bylo zábavné skrz jeho smýšlení a denní rutinu poznávat Sorokinův svět. Obsah vánice mě ale nebavil. Doktor Garin i Kucka nejsou zajímavé postavy a jejich vztah oddaného sluhy a občas arogantního pána nebyl natolik poddajný. Pousmál jsem se až v momentech, kdy se doktor naštval a začal prostému Kuckovi nadávat:
"Celý život aby člověk poslouchal pitomce a ptáky!"
"Proč si proboha takový dobytek?"
Bohužel to není tak časté, aby to tvořilo celý koncept nějakého humorného aspektu knihy.
Prvek Vánice, která funguje jako nepřítel, mi byla na obtíž stejně jako těm postavám. Podle Sorokina je prý Ruský systém taky takovou vánicí, takovým nepřítelem - souhlasím, ale vymáčknout z toho šlo snad více. Na druhou stranu, co s tím udělat? Od vánice vím co čekat. Bude ukrutná zima, nebude vidět na cestu, pohyb bude obtížnější - to nejsou atraktivní problémy z hlediska narace. Nudí mě i otravuje číst o tom, jak postavy zase ztratily cestu, jak se jim zase zlomila sanice u samohybu...
Na druhou stranu kniha měla pár momentů, které mi radost udělali. Tak třeba Sorokinova vymyšlená droga (pyramida) a celý ten stav. to je nejlepší moment knihy, ačkoliv droga z Opričníka byla o něco zajímavější. Zprvu se zdá, že příběh se odehrává v minulosti, ale následně se objevují futuristické výdobytky, které se však na světě okolo ani na myšlení obyvatel nijak nepodepsali. To mě vedlo k myšlence, že Rusko jest zakletým územím, jenž je odolné vůči pokroku budoucnosti. Vtipně doplněno zprávou z holografické televize, že automobilka vyrábí auta, pro které jsou pohonem brambory.

1 28.09.2019

Povídka o zlidštěném alkoholu, který jako kouzelný dědeček vysedává v hospodách a pozoruje, jak si s ním lidé zahrávají, jak se stávají jeho nejlepšími přáteli a jak si nedokážou dát pokoj. Dědeček alkohol měl docela dobré argumenty.
Povídka "Den a noc" je pak jedna z nejlepších povídek, kterou jsem kdy četl. Úžasně nápadité, hravé i zábavné. No ano, povídka má být úderné a už kvůli téhle mi stálo za tuto knížečku utratit 4 kila.

3 29.08.2019

Hlavní otázkou této knihy je: "Co je ten Meursault vlastně zač?"
Zdál se mi jako sociopat, ale n tu definici mi plně nesedí. Sociopati jsou manipulativní a jdou za mocí. Když však Meursaultovi šéf nabídl lepší pracovní pozici, tak odpověděl, že to klidně vezme, ale že je mu to vlastně jedno a nevidí důvod, proč svůj život měnit. Když se ho přítelkyně ptá, jestli ji miluje, tak odvětí, že je to bezvýznamné, ale že asi teda ne, což jí nejdříve zachmuří, ale po chvilce se zasměje, že je to podivín, ale asi proto ho má ráda. Když jeho soused potřebuje pomoci s napsáním dopisu, který by přilákal jeho přítelkyni, aby jí mohl následně vypráskat, tak mu dopis napsat pomůže, protože proč by mu nepomohl. Když mu umře matka a on potřebuje uvolnit z práce a uvidí, že šéf z toho nadšený není, tak dodá, že za to nemůže a až pak až si pomyslí, že to říkat neměl. Těší ho jen takové povrchní věci... Sex, bílá káva, cigareta - "Dal jsem si cigaretu. To bylo dobré. To mi přišlo vhod." Takové suché konstatování. Ke spoustě věcí přistupuje jen s takovým lehkým zájmem. Všimne si ženy, která vzbudí jeho zájem a tak jí sleduje. Pak se mu ale ztratí a tak se otočí a jde zase nazpátek. Ještě chvilku na ní myslí a pak na ní zapomene. Osobně na mě chvílema působil jako mimoň. Prostě Cizinec mezi svým vlastním druhem. Nebyl zlý, ačkoliv jisté sociopatické tendence měl. Zdál se spíše odproštěný.
Možná o tomhle chtěl Camus mluvit - O tom, abychom se odprostili, protože z dalekého měřítka nic co tu po sobě lidstvo zanechá nebude věčné. To nám může pomoci si uvědomit, co vlastně důležité je. Ta perspektiva je validní. Škoda, že to tam není rozpracováno podrobněji. Knížka je to poměrně krátká a snadná.

PS: Odehrává se to v Alžírsku a motiv pražícího Slunce se nese celou knihou a když je nejneúnosnější, tak Meursault vždy něco pokazí. Jakoby měl až fyzickou nesnášenlivost k vedru.

2 13.08.2019

Některé povídky jsou úžasně absurdní, rázné, syrové i úchylné. Některé jsou jenom bezbarvým výplachem. Jindy jenom kecá o dostizích a říká svý přihlouplý holce, ať si stáhne sukni. Ačkoliv zrovna Bukowski si mohl dovolit psát o dostizích, to je pravda. Nemám to Bukimu za zlý. Stejně psal hlavně pro sebe a já jeho styl žeru.

1 12.08.2019

Činy, kterých se dopustíme, poznamenávají naší persónu.
O tom ta kniha je, o rozkladu charakteru.
Obraz Doriana Graye je poměrně profláklý, ale o to víc mě překvapilo, jaká zlá kniha to vlastně je. Obzvláště sympatická mi byla postava Lorda Henryho, aristokrata, jenž žije jen pro svou vlastní rozkoš. Jeho pohled na svět je sice naprosto amorální, ale právě to mě fascinovalo. - "Ženy jsou pohlaví ozdobné. Nemají co říct, ale říkají to roztomile." Nevychází tento sexismus z Wildeovo homosexuality? Přeci jen Dorian je zprvu představován jako nádherný mladík, tabula rasa/nepopsaný list, takové čisté poupátko, v němž se odráží sebemenší podmět. Toho se chytí Lord Henry a začne na jeho duši tisknout svou vlastní zkaženost. Tím se zhostí role Mefistofela. Jednak mu dělá radost, jaký vliv na Doriana má a druhak si tím i vytvoří společníka. Takto sebestředný člověk neměl důvod to neudělat.

8 01.08.2019

Sorokin, to je mi tedy autor. Mistr pera a dokazoval mi to po celou dobu, jelikož číst jeho knihu bylo potěšením. To nikoli jen kvůli obsahu, jenž je pestrý, groteskní, perverzní, hravý, nápaditý, zlý, perverzní i geniální, ale i kvůli slohu. Antiutopické Rusko se navrací do minulosti a autor tomu přizpůsobil i jazyk. Ten je archaický, ušlechtilejší povahy a tím ještě pozvedá samotnou amorálnost obsahu. Celé je to o jednom dni Opričníka, tajného policisty, který slouží Rusku a představuje nám své profesní úkony i svět Ruska, ve kterém se pohybuje. Samotný Opričnina byl zvláštní správní systém v carském Rusku, zavedeném roku 1565 a v knize existuje, protože v roce 2027 zase Rusku vládne car a potřebuje ty, jenž mu pomůžou udržet moc. Opričníci věru rádi poslouží a poslouží dobře. Vždyť oni ctí svou profesi a jelikož stojí mimo zákon, tak si na ně nikdo nemá právo stěžovat!

3 29.07.2019

Kéž by mi tuto pohádku předčítali rodiče v dětství před spaním.

Je to skvělá a čtivá alegorie na komunismus, ale řekl příběh šlape, i kdyby člověk neznal dějinný kontext.
Současně to ale funguje i opačně. Stává se, že převod jedné situovanosti do jiné dře, ale nezdálo se mi, že toto byl ten případ a to i přes to, že Orwell celou událost velmi zredukoval.

Uf...tohle teda bylo něco. Bytostně mě uspokojuje, když čtu dílo, které naplňuje svůj úplný potenciál a je přesně tím, čím být chce. zde si mě Havlíček vedl krásným slohem, šíleným i šíleně vygradovaným příběhem a já neměl klidu, dokud jsem nedočetl poslední řádky této 80 let staré deprese.
Bravůrně rozehraná hra uvnitř rodinného kruhu, do něhož se přižení protagonista a vypravěč, Petr Švajcar, jenž je sám o sobě zajímavou postavou. Člověk, který je schopný tvrdé dřiny, ale všech svých cílů dosahuje kalkulem. Jedná jako sociopat. Já mu ale přál, ať mu život vyjde, protože... no nepřemýšlí snad do jisté míry takhle každý? Nesnažíme se všichni hrát takovou psychologickou hru s ostatními jednotkami této společnosti? Snad mi ten Švajcar byl i sympatický, páč díky svému vhledu do jiných a vydedukování jejich záměrů dokázal předvídat kroky, vyčkat si a pak sám vhodně táhnout. Dokázal ostatní psychologicky obehrát a já ho vnímal jako intelektuálně nadřazeného. Nebyla snad větší svině ta babizna, jenž sebe samou pasovala na hlavu rodiny a umožněno jí to bylo, protože Sonin otec nebyl rázné povahy. Celá kniha je pak podána jako Švajcarova výpověď o tom, co se mu v životě stalo, takže je i dobrým spisovatelem. Nelze si však myslet, že nemá chyby. Postrádá smysl pro humor a neumí se povznést nad sebe samého, takže v momentě, kdy se nad něj povyšuje dlouholetý schopný zaměstnanec švagrovo firmy, tak místo toho, aby hledal společnou řeč a oba si dopomohli k lepším pracovním výsledkům, tak ho bere jako nepřítele a typicky švajcarovsky ho vyšachuje ze hry. Kdyby však zaměstnanec neměl prořízlou hubu, tak by o práci nepřišel. "Co by kdyby" - takhle Švajcar v závěru reflektuje vlastní jednání, které ho nakonec dostalo tam, kde skončil.
Nenutí to člověka k přemýšlení nad vlastním jednáním a nad tím, jaké to může mít v budoucnu následky? Nenutí to jen člověka uvažovat nad tím, aby s rozvahou volil mezi citem a přísnou logikou, páč přílišná přemíra jednoho nad druhým ho může do zmaru vrhnout.

PS: Nerad bych, aby mi takhle s karty zamíchal nějaký Neviditelný.

Lidské s citem pro portrét osobnosti a zahalené v hávu posmutnělé nostalgie. ten den jsem zrovna maloval obraz a chtěl jsem při tom něco poslouchat. Audiokniha měla 10 hodin a celou jsem jí slyšel vkuse. Nejde o žádné velké dílo, nebo nějakou originální střelu, ale je to důstojný milostný příběh, který nemá slabé místo a který mi malování zpříjemnil. Vlastně mi i dopomohl k tomu, abych na plátně odvedl dost práce, jelikož je lepší u audioknihy něco dělat (pokud to nerozptyluje). Zkrátka jsem se od toho nechtěl odtrhnout. Jednotlivé postavy mě zajímaly a jejich vzájemná interakce mě bavila, což je dle mého pěkné poznávací znamení dobrého spisovatele. Mnohem víc mě baví nižší narativ s dobře vyprofilovanými postavami, jenž pronáší solidní dialogy, než vysoký narativ s nezábavnými či nevěrohodnými postavami.

6 18.07.2019

Bombardéry lítaj nad hlavami, ale nikoho nijak zvlášť nezajímá, že probíhá válka. Lidi jsou mnohem spokojenější, když nemusí přemýšlet nad nepěknými věcmi. Život je mnohem jednoduší a snazší s arogancí a ignorancí. lepší si zapnout nějaký hloupý pořad v bedně a brát prášky na spaní. Pozor však na ty, jenž by chtěli něco víc! Inteligence není žádána, proto se pálí knihy, které však společnost sama zavrhla.
Ta myšlenka zdegenerované společnosti je na knize to nejpoutavější, jelikož je to stále aktuální. I dnes v roce 2019 mohu pozorovat, jak spoluobčané konzervují do svých bublin názorů, jenž jim vyhovují. Jsou líní, zpohodlnělý a neudrží dlouhodobou pozornost, na čemž mají podíl sociální sítě, které předhazují rychlý, intenzivní, zábavný ale vesměs prázdný obsah a na lidech se to nevědomky podepisuje.
Mám rád dystopické vize budoucnosti. jednak mi ta myšlenka mi vždy přišla fascinující a druhak to sebou nese varování, nad jehož validitou je dobré se pozastavit. A taky je dobré číst knihy, protože dobré příběhy nám rozšiřují emoční inteligenci. Empatická a vzdělaná společnost je pak nejhorším nebezpečím pro totalitní režim - nebo pro dystopii.

11 18.07.2019

Dobré téma, ale poměrně ploché a nezábavné. Crews je prostě mechanik, nikoli spisovatel.

02.07.2019

Celou dobu to na mne však působilo poměrně zvláštně vychcaně. Možná za to může celý strojený dialog, který jakoby fungoval přesně tak, jak má, aby byly sděleny přesně ty myšlenky a prupovídky, kterými Platón chce čtenáře poučit. Proč ale? Tak schválně:

Sokrates nechtěl Hermogena poučovat, nýbrž s ním nacházet správnost věcí. Přitom se zdá býti vypočítavým. Pokládá jednoduché otázky, které vedou k souhlasu. Staví jedny příklady k druhým, a ačkoliv 2+2 a 4+4 jsou si v mnohém podobné, tak výsledkem jednoho je 4 a druhého 8. Celé se mi to zdá manipulativní a Sokrates byl za takové činy později odsouzen k smrti a jinými nazván sofistou, jenž ze slabších důvodů činí silnější a naopak. Přesto se však samotný Sokrates nepřímo označuje za dialektika (muže schopného odkrývat struktury pravd a neupírám mu, že toho vlastně schopný je), který může posuzovat správnost jmén, páč on je ten, jenž umí pokládat otázky a předestírá správné odpovědi, které jsou v souladu s pravidly jeho logiky. Řekne i Hermogenovi, ať platí a je vděčný sofistům/učitelům moudrosti (filosofům), kteří mu pomohou odkrýt správnost jmen a kteří ho vzdělají. Vsadím se, že Sokratovi by se nějaká ta sumička hodila, protože on na práci moc nebyl. Ta nebyla nic pro dialektika, jehož nejvyšším zájmem bylo bosí pobíhati po Athénách a dokazovati všem, že nic neví.
Hermogen však nebyl bohatý a tak mu Sokrates poradil, ať odpovědi hledá v textech básníka Homéra, kde jak lidi, tak i Bozi jmenují věci a tím diskuzi ukončí.
Nelze přeci pochybovati o správnosti, když tak jmenují věci samotní Bohové.
Není-liž pravda?
Tento motiv mi však čtený text činil značně zábavným. Sokrates/Platón manipuluje, ale ty texty by nebyly tak relevantní, kdyby v nich nebylo i mnoho pravdy.

1 18.06.2019

Kniha o klukovi, kterého spousta věcí štve, nemá žádné vyhlídky do budoucna, prostě se chce jenom tak svobodně bavit, zamilovávat se do holek, smát se a dělat voloviny, které jsou mu zrovna po chuti. Kontinuita povahy protagonisty je mlhavá. Osobně to vnímám jakožto střep, který se snad dotkne jen tohož, kdo je stejného tvaru. Osobně v tom zla shledávám méně než hloubky. Nevím, proč to Chapmana inspirovalo k zabití Lennona. Na druhou stranu možná právě v té bezprostřednosti chování a postoji k světu se určití lidé viděli a řekli si, že Holden je sympaťák, že je jako oni. Já v tom uzřel , jistou duševní rozmazlenost a nedisciplinovanost, což jsou taky osobností rysy hlavní postavy. Těžko říct. Možná jsou tací, kteří to nevzali jako své nedostatky, ale jako prostou nesynchronizaci se systémem, do kterého byli vrženi a ve kterém nedostahují výsledků, které si podle vlastních soudů zaslouží. Těžko říct. Jenom tak plácám.

1 27.03.2019

Číst výklady z hodin morální filosofie bylo dobré, ale zbytek autor nedokázal napsat moc dobře.

23.03.2019