VikyKleinik komentáře u knih

Platónovi dialogy jsou prý jako chrámy. Mají mnoho zákoutí a chodeb. Znalý čtenář v nich uvidí víc než začátečník. Vyznačují se mnohovrstevnatostí.
- Sokrates rozmlouvá s Faidrem o lásce a žádosti k tělu, přičemž mezi jimi samotnými je erotické napětí, jenž čtenář může vycítit mezi jejich dialogy. Faidros nejdříve započne číst Lysiovu řeč, jež tvrdí, že člověk by měl být raději po vůli příteli než milovníkovi, páč ten je spíše city pomatenou pijavicí a způsobuje mu strádání na duši, jelikož ho chce mít jen pro sebe.
Sokrates usoudí, že Lysiova řeč neni technicky příliš zdařilá, čímž Faidra pobouří a nasledně je jím vyzván, aby přednesl řeč lepší na stejné téma.
Sokrates věru složí strukturovanější, obecně lepší řeč, ale zarazí se, protože mu je z toho, co říká na nic.
Tyto první dvě řeči mi byly dobré. Nelze je chápat plošně, páč existují milostné vztahy, které jsou lepší než jakákoliv přátelství. Přesto poukázali na jité dění v rámci tzv. toxických vztahů a jisté věci jsou platné do dnes.
- Sokrates dále nehodlá hanobit boha lásky Eróta a pokusí si ho opět naklonit díky palinódii (básni, která odvolává původní báseň) a právě palinódie mi byla odpornou. Není v ní příliš relevance a zní mi jako emocionální výblitek, kde se složitou stylistikou mluví o duši, v kterou přirozeně nevěřím. Ano, prý v ní není příliš rozumového. Celá řeč má být spíše krásnou formálně, ale to nejsem schopen posoudit, protože překlad je trochu kostrbatý a jednotlivá souvětí mnohdy bývají příliš roztříštěné a myšlenkový proud neplyne s takovou hladkostí. Avšak já se tím prokousal a nyní soudím, že to byla sračka. Tato Sokratova snaha udobřit si Boha je směšná a niterně se mi příčí. Prý že by neměli hanobit lásku, páč ta je ztělesňována Bohem a co je božské, nemůže být špatné. Nejsou právě řečtí bohové zajímavý tím, že chybují a jsou více lidští? Krom toho tento úzkostlivý strach z bohů je k zechcání. Jistě se stával i stále stává patologickým u některých jedinců.
Nečetl jsem Platónových dialogů zas tolik a Sokrates mi byl doposud sympatický. Jeho pozici v obraně Sokrata beru jako ideál a on se mi v ní jeví jako idol. Nutno mít však odstup, protože Platónský Sokrates pravděpodobně není zcela věrný skutečným Sokratem a někteří ho považovali za sofistu, který rozmělňoval základy tím, že řečnicky dělal ze slabších důvodů silnější (a naopak) pomocí dvojznačnosti, sylogismů i jiných triků, dále klamal a manipuloval i tomu učil druhé.
Sokratova druhá řeč nemá být rozumově založená, ale přesto ji formálně i obsahově ji považuji za odpudivou hromadu smrdutého hnoje. Snad je dobré ji znáti pro kontext. Představa duše se vyvíjela a křesťanské chápání vychází právě z toho řeckého. Já však vidím v konceptu posmrtné duše mnoho špatného a zavrženíhodného, což historie mnohokrát potvrdila (ok, možná to vidím hlavně proto, že to historie mnohokrát potvrdila) a tak se mi to přirozeně příčí. Připočtěme si k tomu důvod, ze kterého Sokrates řeč pronáší i její obsahovou relevanci. Není divu, že mi je z toho do blití. Takové kecy. Já se u těch 20 stránek trápil dva dny, protože mě šíleně vytáčelo, že se nutím do čtení takových nesmyslů, které bytostně zavrhuji. Tato část dialogu Faidros byla jednou z nejnudnějších a nejotravnějších srač*k, co jsem za dlouhou dobu četl, avšak pro kompletnost jsem to přelouskal.

- Druhá část textu pojednává o rétorice (předchozí dvě témata rozložila základy pro uchopení a poznání tohoto tématu). Rétorika je vedení duší, která je založena na umění činit všechno všemu podobný. Nutnost znát skutečnou pravdu o věci je příliš náročné. Stačí znát podobnosti. Je to umění přesvědčovat druhé. K tomu je potřeba znalost jejich povah/duší i schopnost vidět podobnosti. Díky těm je řečník schopný malými krůčky dospět u posluchače k přesvědčení. To však může být na škodu, jelikož by posluchač mohl být uveden v nepravdu a pod svým nabytím domněním natropit zlé sobě i druhým. Podmínkou krásné řeči je tedy vědění pronášejícího. Aby řeč byla krásná, musí být založena na skutečnosti. Musí být založena na dialektice, na poznání pravdy.
Část věnující se řeči mi přišla mnohem zajímavější a užitečnější. Dobře se mi v ní orientovalo a přelouskal jsem ji rychle. Škoda jen, že toto téma nebylo rozvětveno více. Zde se mi zdá být snad pouhým základem. Nedivil by se ale, pokud by se tomu Platón věnoval i v jiných spisech.

11.01.2021

2x jsem se pousmál nad nějakými situacemi nebo myšlenkami, které však nemají příliš valnou hodnotu. Zbytečná novela o zbytečnosti.

6 22.12.2020

Není to tak zajímavá literatura, abych ji četl tolik hodin. Poslouchal jsem ji během práce. Vzpomínám si, že mě v souvislosti s okolnostmi relativně bavila, ale nic mi nedala a dnes si druhý díl Milénia už téměř nepamatuju.

Obtěžuje mě číst stovky stran nudy, ale tohle jsem přelouskal, protože mi to pučila přítelkyně s tim, že by se mi to mohlo líbit. Pár básníček pobavilo, ale 99% z nich jsem přečetl bez špetky emočního pozdvižení. Báseň, o které po dočtení nezpozoruji vzrůst zájmu, pobavení nebo nedetekuji žádnou výpovědní hodnotu, považuji za zbytečnou sra*ku.
Krchovský se baví nad svou vlastní mrzkostí. Někdy se mu to podaří a pobaví i mě, ale většinou jsem byl tou jeho pózou a variováním už jím řečeného (mnohdy i líp) znuděn.
Aby sbírka uspěla jako dílo, musí mít větší výpovědní rozsah a kadence kvality musí být vyšší.

17.11.2020

Ti, které nestrhne humor a dialogy budou osočovat dílo z obsahové repetetivnosti a bezobsažnosti. Poutavost díla by neměla být redukována pouze na příběh, ač ten se na ní přirozeně podílí velmi. Třeba takový film "Once Upon a Time in Hollywood" od Tarantina takřka žádný příběh nemá a lze ho interpretovat jen jako milostný dopis oné době a kinematografii jako takové. Přesto to poutavý film bezpochyby je.
Dílo tedy nemusí být charakterizováno příběhem (beztak už byly všechny příběhy řečeny), ale klidně pocitem, atmosférou či kritikou nějakým dobových poměrů.
Hellerův Gold právě tak nastavuje zrcadlo americké politické scéně a židovské zkušenosti. Pro mě to byl dostatečný podmětný stimul na to, abych se bavil. Nemluvě pak o ztřeštěných postavičkách, absurdních dialozích a morálně pokrouceném protagonistovi. Heller je skvělej humorista. Opravdu vkusné a vytříbené. Diametrální rozdíl oproti "humoru", jenž je užit ve filmech od Disney. Potřeštěnost Hellerových postav je takřka dokonalá a dialogy mě vyloženě rozesmívaly. Tohle se mi často nestává.
Současně ale musím říci, že Hlava 22 je poněkud stravitelnější a otevřenější. Gold totiž vyžaduje alespoň nějaké ponětí o tom, o čem pojednává a současně tam jsou pasáže i zmatené, případně nepříliš poutavé. Dle mého hodnocen je však zřejmé, co převažuje a současně musím dodati, že mé povědomí o americké politice osmdesátých let, židovství, Kissingerovi a Nixonovi nebylo kdoví jak velké.

Vermes dokázal zkombinovat Hitlerovu osobitost s velkou dávkou satiry. Velmi humorná kniha, která ve své podstatě vypovídá i o současné společnosti a její otevřený konec má děsivé zabarvení.

3 05.10.2020

Cenit Petera Jacksona, že z tý otravné předlohy dokázal vyextrahovat působivé a epické dílo.
Pán Prstenů je první opravdové fantasy, které jsem četl. Filmovou adaptaci mám rád a říkal jsem si, že je to notoricky známé a přověřené časem. Proto mě překvapilo, jak špatně to na mě působilo.
- Naivní příběh dějem. Hobiti jsou neustále zachraňování. Tolkien je měl napsat schopnější a ne z nich udělat neschopná děcka. Alespoň tak se zprvu jeví.
- Kniha má vyloženě otravné části. Co měl být do hajzlu ten Tom Bombadil?
- Otřesně znějící písníčky a básníčky (až na tu o jednom jediném prstenu, ta je dobrá).
- Obecně se mi obsah stránek nelíbil. Od příběhu po popisy krajiny to mě mne působilo rozvlekle, blbě a nudně.
Soudím, že další díly knižní trilogie budou snesitelnější, ale abych se o tom přesvědčil - to vůbec. Dál s tou unylou hovadinou marnit čas nebudu.

Říkal jsem si, že by to vzhledem k sebevraždě autora krátce po předání rukopisu mohla být podmětná kniha, jelikož autor musel psát o tom, co se ho jistě hluboko dotýkalo. Autor píše ve druhé osobě příteli, jenž se zabil. Pravděpodobně pujde o dialog sám se sebou. Dialog, plný otázek typu: "Bude ti tvá žena dávat za vinu, žes jí tu nechal?" nebo "Definovala tvá smrt tvůj život?" a žádných odpovědí. Kniha je monologem fragmentů přítelova života, které mi řekli jen to, že přítel život nevychytal co se biochemie týká. Nemá důvod být nešťastný, ale prostě je. I to se stává. Člověk nemohl být šťastný, tak se vypsal ze své melancholie a ukončil. Napadá mě, že dílko to je relevantní hlavně pro ty, jenž jsou na tom stejně jako Levé, či pro ty, jenž tíhnou k melancholii. Mně však daná melancholie a absence příběhu těžce nudila. Teď jsem se asi nevyjádřil dost správně. Nepotřebuji příběh k tomu, abych si knihu užil. Bavit mě můžou jednotlivé odstavce. A bavit mě může i melancholie textem prostoupená. Nevyžaduji jen humor. Zde mě však melancholiické vyznění, spolu s obsahem odstavců jen nudilo a věty níže citované mě jen odpuzují.
"Spolu s tím, jak se přibližovala přáž, opouštěl jsi bdělý sen, do nějž tě ponořily vlny."
"Tvá mysl plula touto scenérií kamenů zjemnělých tmou, jako bys byl na pomezí života a smrti."
Nedokážu hned říci, proč jsou mi takové výroky proti srsti. Proč mi to zní tak blbě? Zdá se mi to jen o trošku míň nevkusné než tweety nějaké depressed hoe. Nedokážu do takových stavů proniknout? Vlastně pochybuji, že do toho lze proniknout. Zní mi to uměle, směšně a hloupě. Nezpochybňuji, že autor cítil melancholii a přemítal nad smrtí. Pochybuji však, že byl dost dobrý spisovatel na to, aby to byl schopný vkusně zaznamenat v textové podobě.

Osobně s knihou nemám žádný intelektuální ani morální problém. Jsem však jiný člověk, pro kterého je takýto obsah zcela nepodstatný. Nic mi těch 90 stran nedalo (trojverší posledních 10 stran jsem ani nečetl).

1 01.10.2020

Fantasy prvek je nadbytečný a závěr neuspokojivý (trochu mi to připomíná Kingovu neschopnost).
Pokud by se to drželo reálií, ale přesto bylo fiktivním příběhem a dedukcí toho, jak výprava mohla probíhati (protože záznamů je málo), jistě by mě to bavilo více. Postavy by potřebovaly více hloubky, aby proti sobě jejich individuální vůle byly silněji opřené, příběh by tím byl zajímavější ve svém průběhu, páč by ho šlo lépe vymyslet, zašmodrchat, učinit šťavnatějším so se osudů postav týká, prohloubit, vygradovat, zatraktivnit a ukončit tak, jak by bylo hodno názvu.

Alespoň teď však vím něco o Franklinově ztracené expedici.

5 20.09.2020

Zbytečné číst. Jsou totiž lepší příběhy o snaze skupinky lidí přežít v nehostiném prostředí (třeba Malevil). Závěr Trifidů musel nějak vyšumět, protože si nepamatuji, že by to mělo nějaký ucelený konec. Na nudu, kterou jsem cítil po celou dobu poslechu však nezapomenu.

3 20.09.2020

Kniha se mi líbila více nežli filmy, protože dala více vyniknout svým postavám, čímž se pro mě stala atraktivnější. Film (alepsoň tedy ten první mám v živé paměti) má sice vizuální kumšt, ale obsahově mi přišel slabý, páč postavy nebyly dostatečně prokresleny, aby se mě jejich osudy dotkly. V knize je též lépe přiblíženo fungování této New Yorkské rodiny a porovnáno například s Caponovic famílií ze Chicaga.
Narozdíl od mnohých kritiků se mi části odbočující od hlavní linie rodiny Corleonů bavily. Knihu to v mých očích učinilo rozměrnější a plnější, když jsem mohl nahlédnout třeba pod naleštěnou pokličku starého Hollywoodu díky prostoru, jenž dostal Johny Fontano. Jeho osud mě zajímal možná nejvíc, páč jeho životní trable jsou nejvíc rozvětveny a jeho mysl se projevuje častěji, než mysl kohokoliv z famílie.
Kmotr bavil, ale neohromil. Četl jsem lepší příběhy.

2 20.09.2020

V závěru se tato sága dosti odchýlila od původního tématu samotné Nadace a zašla tam, kde mě její obsah nijak nebavil. Ani jeden díl neni dokonalý, ale původně mě facinovalo téma a jeho nosný rámec, který je schopný utáhnout zajímavé příběhy. Ten poslední je však těžce neuspokojivý. Asimov asi dokázal propojit svá Robotí díla a vytvořit univerzum, ale přesto ponechal osud galaktické říše nedořešený. Dle mého moc spěchal v prvních třech knihách a pojmul jen malou část historie Nadace, přičemž prvek, který ji narušil (Mezek) přišel příliš brzy a koncept nemohl dále stát. Zbytek knih přišel až o desetiletí později a se značnou odchylkou od svého původu. Poslední díl je pak ze všech nejhorší. Hledání zapomenuté planety Země nebylo zábavné. Postavy byly spíše otravné. Dění nepříliš vábné a rozpor mezi lidskou individualitou a jednotou lidstva jakožto superorganismu nijak zvlášť zajímavě rozpracované.
Nudilo.

20.09.2020

Rozsah knihy je příliš útlý a příběh svou zkratkovitostí a jednoduchostí ztrácí na údernosti. Námět přitom potenciál má a těch několik málo popisů zjevu pana Hydea mne zaujalo a zaroveň zamrzelo, že tato postavička nebyla natolik prokreslena a čtenář s ní nemohl strávit více času. Je to totiž jediný charakter, který má šanci bavit a zaujmout. Prostřednictvím zvytku postav se jen nepříliš dobře buduje záhada okolo doktora Jekylla, jehož morální rozdvojenost je v závěru vyřčena, ale psychologický aspekt knihy je vlastně neexistující. Já bych chtěl byt svědkem doktorova chování. Chtěl bych vidět jak a při čem se zachoval hanebně a při čem dobrosrdečně. Kniha by mohla mít zajímavý materiál, ale autor se rozhodl, že ho přeskočí a napiše jen doktorovu zpověď v závěru, při které vylíčí, že v něm vždy byl takýto rozpor a že se chová zle i dobře. To mi rozhodně nestačí. S takovou plytkostí není třeba ztrácet čas a rozhodně knihu nelze chápat jako příbeh o rozporu dobra a zla v člověku. Na to je to přiliš plytké. Škoda - mohl z toho být příběh úrovně Obrazu Doriana Greye.

Nelze tomu upřít atraktivní námět a dvě kratičké působivé scénky s panem Hydem. Jako celek je to však při nejlepším průměrné a lidé hodnotí průměrné se značnou vřelostí. Hlavně, že ta knízka byla jednohubkou bez prušivých elementů. Lidem chybí představivost a pak to dopadá tak, že něco takto nezáživného tu má 84%.

Je to velmi grafické a zábavné. Jistě nejsem jediný, kdo Americké Psycho shledává jako skvělé satirické dílo. Filmovou adaptaci zbožňuju - je to film jisté dávky preciznosti - ale knihy jsem se trochu obával, protože jsem slyšel stížnosti na dlouhé nezábavné popisy oblečení jednotlivých postav. Nemám rád, když musím číst něco, co není nijak důležité a je to o to horší, čím víc toho je. Čím jsem však knihou prostupoval, tím více mě bavila. První kapitola neni nikterak úderná, ale s dalšími kapitolami kniha jen nabírá na kadenci výlevech Batemanovi vyjebanosti, u který jsem se zkrátka výborně bavil. Netrvalo dlouho a uznal jsem, že snad pokaždé, kdy knihu otevřu, tak se u ní rozesměju (převážně u konverzací).
Baví mě však samotný fakt, že Patrick Bateman je fyzicky dokonalej - perfektní kondice, neodolatelný odstín pleti, čistá pleť, ale psychicky je naprosto rozesranej.

06.08.2020

Příběh o člověku, jehož alkohol přivedl na zcestí. Přitom Ervín nebyl nijak dobrým člověkem než začal pít - byl málo schopný, slabý, neživelný ňouma, kterého nad vodou držela jeho žena a střízlivost. Bez ní se mu nedařilo v obchodě i jejich vztah začal kolísat. Myslím, že alkoholu propadl, protože ho jaksi vykurveným způsobem dodával pocit síli. Najednou se živelným stával - sváděl boje s ženou, těšil se na konflikty, otvíral si pusu na jiné ženy a užíval si brikule, které vyváděl. Ne nadarmo se říká, že alkohol je ďábel. Uzavřel s Ervínem smlouvu, poskytl mu (ač pokřiveně) co chtěl, ale současně s ním vyjebal a všechno mu vzal.

Respektive alkohol mu to nevzal. Tato kniha neni totiž čiistě o alkoholismu, protože od poloviny knihy se Ervín k pití nedostane. Jeho rozhodnutí, mezi nimiž bylo i nadměrné pití, ho zavedla přímo do prdele. Zavislý však asi nebyl, páč neprodělal delírium. Pil hodně a tvrdej, avšak pouze krátce. Nemyslím si tedy, že ta závislost přišla v příběhu přiliš rychle, jak mnozí vytýkají.

Jakmile se Ervín dostane do krimu a později do ústavu pro psychicky narušené, tak mi to silně začalo připomínat Vyhoďme ho z kola Ven. Jen s tím rozdílem, že Kesey se přihlasil dobrovolně jako pokusný králíček testů s LSD, zatímco Fallada nebyl schopný prozarit byrokracii těchto zařízení a byl zde vyloženě zavřený mezi labilními jedinci, kteří nejsou žádnými poťouchlými postavičkami, s nimiž se lze skamarádit, ale těžce otravní imbecilové zanedbávající vlastní hygienu a škodící si navzájem různými malichernostmi, které postihují jejich mysl. Vykreslení jednotlivých postaviček, se kterými Ervín přijde od styku, se autorovi povedl a přesto nesklouzl ke grotesce. Pijan si stále zachovává potemnělý odstín zkaženého osudu. Děj sice nemá takový rozměr "napínavé hry" jaký jsem cítil u Neviditelnýho, ale přec baví a zajímá po celou dobu.

Říkám si, že Pijan funguje jako varování, protože jsem po celou dobu měl pocít, že něco takového se člověku klidně může stát. Toto mi následně potvrdil kontext tvorby tohoto díla (z podstatné části je totiž zpovědí). Každopádně - nevím sice, jestli jsou na tom dnes ústavy lépe, ale faktem je, že člověk by měl přemýšlet, jak na něj působí to, čemu se oddává, proč tak činní a mít trochu představivosti, aby věděl, kam to může zajít. Pokud ji nemá, doporučil bych mu přečíst Pijana. Pokud ji má, stejně si ho užije.

2 30.07.2020

Solidní staré scifi se zajímavým tématem o komplikaci střetu naší civilizace s jinou inteligencí. Přišlo mi to ale dost utahané a matoucí. Po dvou letech už ani nevím, jaký děj se tak odehrál. Pamatuji si však, že mě bavily části o novém vědním oboru - solaristice.

Jelikož jsem knihu poslouchal jakožto audioknihu při výkonu manuální práce, tak je mé hodnocení zkresleno. Kniha si jistě žádá pečlivější čtení.

3 12.07.2020

Jeden z nejhorších čtenářských zážitků. Né, že by mě ta kniha tak srala, jako třeba Stepní Vlk, jehož přeromantizovaný sloh jsem nenáviděl každý okamžik který jsem se nad knihou nutil strávit, protože jsem měl zato, že se v ní skrývá příběh hlubokého lidského nitra, avšak ve finále byla protagonistova osobnost spíše otravná svou stupidní emoční nestabilitou a ubohostí. Ani myšlenka samotná pro mě už nějakou dobu známá nebyla ničím v úžas přivádějící.

Jan Křesadlo napsal jakousi hříčku z pohraničního městečka, ve kterém se promíchají osudy několika postav. Prý satira na tehdejší socialistické poměry. Ano, opravdu to má nějakou výpovědní hodnotu i snahu o absurdum a vtip. Ani jedno ale pořádně nevyzní. Přemýšlím, čím to bylo, že mne ta kniha tak nudila. Vždyť mě by ten ten polodementní pasák myslící si, že je šlechtic jenom proto, že dostal k bydlení zámek, jenž současně slouží jako kravín jeho krávám, které šoustá protože má přiliš silný sexuální apetít, měl bavit, ale snad je to humornou složkou, jenž je jaksi přítomná, ale autor ji přec nehraje na správnou notu. Asi je na vině i sloh, výběr slov, vypávění, to jak se příběh nese kupředu. Nechalo mě to po celou dobu chladným. Vypravěč vypráví kapitoly pojímající činy postav, ale polodementní Slovák vypráví sám za sebe. Tyto kapitoly jsou napsány jakousi staroslovenštinou, která se špatně čte. Je to trhanej, špatnej, neladnej, núplnej, kostrbatej jazyk. Teoreticky by to mělo přispět k vytvoření obrazu o jeho debilitě, avšak v rozporu je ten fakt, že to co říká (obsah jeho vět) moc debilně nezní. Sice myslí, že je pán zámku a je ochotnej v nouzi prcat krávy, ačkoliv je od nich celej osranej. Nadšenej z toho neni. Furt by radši pěknou kulatou ženskou riť. To by snad měly být výrazná značky vypovídající o jeho osobnosti, které se z něj snaží učinit bizarní postavičku, avšak co se jeho smýšlení týká, není takovým retardem, takovou karikaturou. V nastalých situacích narativu knihy se dokáže pohybovat jako relativně rozumně smýšlející člověk, ač negramotnej a jednoduchej/prostej. V tom zřím psychologický rozpor a neukočírovaný vtip. Já se během knihy pousmál jen jednou (podobizna Stalina v kumbálu).
Žádný jiný pocit ve mně však nevzbudila (krom nudy a otravy - což však nebylo uměleckým záměrem, ale jen neschopností bavit a zaujmout)
Samotné události nejsou přiliš zajímavé a příběh se mi ke konci jevil příliš vyumělkovaný - to proto, aby osudy jednotlivých postav a nastalé situace tak nějak zapadly do sebe, nějak se završily a knize byl konec. Čim déle jsem to četl (po celou dobu však z povinnosti, nikoli radosti) tím sklesalo hodnocení, které jsem knize hodlal dát (zprvu jsem si říkal, že asi 2/5). Postupně jsem si však začal uvědomovat jakousi nefunkčnost tohoto zbytečného dílka i též žačal být otrávený z Křesadlovi neschopnosti mne pobavit, či ve mě vzbudit zájem o jeho postavy. Na nich mi nezáleželo. Bylo mi jedno, jak skončí, což vždycky považuju za velký autorův neúspěch. Když si teď navíc uvědomím, že vlastně nikdo na nic nedoplatil všichni skončili nejlíp jak mohli, tak mi ta výpovědní hodnota knihy přijde jaksi podivná, umělá, nepřirozená... Stejně takové se mi zdály postavy, které postrádaly opravdovost, což je zvláštní, protože autor se jim snažil vtisknout psychologickou roviny a vměstnat je do řady pestrých situací. Možná je to tím, že se je autor snažil vtisknou do situací, které v sobě měli jen pramálo přirozenosti - to kvůli té přidimenzovanosti a snaze o nějakou katarzi, které však chyběla údernost a celé to vyznělo tak nějak do prázdna.
/Jak je možné, že to nemá špetku přirozenosti? Vždyť třeba všechny přímé věty jsou psány autentickou mluvou. Trhané neestetické vyjadřování. No možná se to nečte nejlíp, ale ta čtivost může být na škodu, pokud jde o vytvoření něčeho unikátního s jistým uměleckým záměrem.
-Já si myslím, že umění má hlavně zprostředkovat nějakou vědomost, myšlenku, poetiku, tedy pocit a zážitek a to celé zaobalit do estetické krásy. Taky si myslím, že dobré umění má bavit. Přirozeně by ta zábavnost měla být přítomná, protože pokud dílo dobře zprostředkovává *výše jmenované*, tak to musí bavit/zaujmout. Taky mám dojem, že samotná zábavnost přispívá i k údernosti a pamětihodnosti díla. Kvůli nudě, jenž jsem cítil během trvání díla, ve mně *výše jmenované* nemusí ulpět v celém svém rozsahu a můžese stt, že za čas si na nic z toho nevzpomenu, Zůstane jen přesvědčení, že to dílo bylo prostě špatné.
To už se zakecávám.

Proč to na mě teda nefungovalo? Stále nad tím přemýšlím. Myslím, že jsou díla značně rozporuplná. Díla, která mají nějaký potenciál, ale tvůrce je nedokázal dobře ukočírovat a tak se mu rozpadly pod rukama. Pokud bych na Zámeckého Pána pohlížel jaksi jednoduše, mohl bych o něm mluvit v superlativech a předložit argumenti dokazující pozitiva. Já jsem ale přesvědčen, že každé pozitivum je narušováno nějakým jiným aspektem. No jak říkám, není to dobře ukočírovaný. Netrefuje to tu správnou linku. Možná je to jakoby někdo hrál oblíbenou melodii špatnými akordy (nevyznám se v hraní na hudební nástroje, ale snad se chápeme). Tohle mé přesvědčení vychází z toho, že po celých 256 stran jsem se nebavil/nebyl jsem zaujat.

09.07.2020

Kniha, narozdíl od filmu, dokázala poměrně dobře nastínit jak byla mafie napojena na odbory a já konečně zhruba chápu to, co se tam dělo. Taky Frank "Irčan" Sheeran u mne nabyl na lidskosti, protože přestárlý De Niro se svou provařenou mimikou ho na poli toho nedokonalého scénáře ztvárnil osobnostně ploše. Kniha je ve všech ohledech lepší. Jenom jí chybí ta krása filmu, kterou Irčan v některých technických aspektech oplývá (nikoli v omlazování dědků, ale ve vyobrazení doby, skrz kulisy, kostými a kameru). Jinak je to soliní faktická literatura, která dává nahlédnout do zákoutí americké historie. Charles Brandt odvedl kus práce.

2 30.06.2020

(SPOILER) King opakovaně tvrdil, že své příběhy nevymýšlí, ale že v něm jsou, proplouvají jím a on je jenom háže na stránky. Někdy se mu to povedlo an jedničku. Takové TO je dokonalým příkladem perfektně vedeného narativu a já ho považuji za jeho magnum opus. Nečetl jsem všechno, ale nemyslím, že by ho něco překonalo. Laťka je moc vysoká. Přesto King považuje právě Temnou Věž za své mistrovské dílo a mě to prostě zajímalo. Nikdy byl to nečetl. Nehodlam tolik pozornosti a času investovat do takového vyumělkovaného fantasy. Pokud bych vůbec dočetl třetí díl, tak čtvrtý bych už zahodil. Já však audioknihy poslouchal během práce a držel mne u toho fakt, že byly bravůrně namluveny, nestálo mne to žádné úsilí a byl jsem zvědav, jak to skončí, ačkoliv série pro mne byla od čtvrtého dílu vyloženě slabá. Přesto jsem si říkal, že v závěru se linky sejdou, dobře vyvrcholí a celé to putování bude mít nějaký smysl.
Poslední díl.
King svůj příběh nedokázal udržet. Postavy umíraj docela trapně (ale já už vlastně ke všem stejně přestal chovat zájem). Mordreda, v němž jsem spatřoval potenciál dosti zajímavé linky, byl ve výsledku zbytečnej. Hlavní záporák Karmínový Král je tu naprosto směšně vyobrazen a nudně vyřešen. Než pak pistolník Roland vstoupí do Temné Věže, tak si King neodpustí ten stupidní proslov o důležitosti cesty, nikoliv cíle, což z hlediska děje nedává smysl, z hlediska zábavnosti taky ne, protože ta cesta za moc nestála a jedinou smysluplnnost vidím jen v tom, že King sám nevěděl, jak příběh uzavřít, tak ho prostě bezpředmětně vrátil na začátek první knihy, což nevyznělo chytře (jako tak, že se všechno zacyklí), ale pouze samoúčelně. Ještě předtím urazí čtenáře - že prý já, který si nedám říct a nutně chci znát to, co se ukrývá v Temné Věži, jsem právě ten, kterému záleží jen na konci, prý na orgasmu a nehledím na prožitek během milování samotného.
Naprosto zcestné - mě jde hlavně o to milování.

Původně jsem si říkal, že autora, který napsal perfektní TO, musím prostě mít za kvalitního spisovatele (či snad vypravěče?). Teď ale vidím, že bez drog to tvorba stojí víceméně za prd.
King napsal pár dobrých knih a minimálně jednu perfektní sepsal. Věřím však tomu, že většínou nejsou hodny pozornosti ani času.

Dvě relativně jednoduché novely o spiknutí okolí proti ženě a o roli ženy v manželství během šedesátých let USA.

Rosemary byla za 2/5. Kdysi jsem už viděl film a věděl jsem, k čemu to přesně směřuje. I jako nezasvěcený si to však lze podle indícií a očividného pocitu, že Rosemary je klamána lidmi, mezi kterými se pohybuje, domyslet, kam příběh směřuje. Autor tedy nebyl krok před čtenářem. Četl jsem, že si to lze vykládat i jako rozvoj psychózy, ačkoliv na tuto dualitu interpretace není autorem kladen důraz a čtenář si jí tam spíš dosazuje sám od sebe, ačkoliv v příběhu nemá prostor a proto o tom nelze vést konverzaci, ve které by se hledala pravda mezi dvěmi možnými výklady. Problém je i ten, že není komu fandit a proto to mnouvcelé prošlo bez jakéhokoliv pozdvižení.

Paničky za 1 z 5, protože z tématu toho nebylo moc vytěženo a celé to zůstalo jen na dost jednoduché rovině, ze které si lze vzít to, že ženy patřili mezi pračku a kuchyni a jinde jejich přítomnost potřeba žádána nebyla. Kvůli tomu, ale netřeba číst desítky stran "příběhu" jenž za moc nestojí.

2 11.06.2020