veronika4001 komentáře u knih

Kniha Domov od Matse Strandberga mě oslovila. Nejedná se o psychologický horor, ani thriller, spíše o klasický horor, jehož děj se odehrává v individualizovaném prostředí. Hororový začátek je pozvolný, využívá prvků nadpřirozena, tajemna, napětí, vyvolává pocit strachu a u mě v případě posledních 40 stran pocit děsu. Mats Strandberg zapojuje lidskou fantazii a schopnost představivosti a hravosti; tím propojuje existenci nadpřirozených sil s lidskými schopnostmi a povahou, např. pohybující se stíny, přesouvající se skvrna, démon, který je schopen převzít nadvládu nad lidským tělem a mluvit běžným jazykem. V hororové extenzi, v žáru nadpřirozena, v myšlence zabývat se ďáblem a v jeho pojetí spočívá klad celého příběhu. Ze začátku se příběh odehrává ve dvou dějových liniích, jednak ze života Joela a jednak ze života domova v Tallskugganu. Obě od sebe odtržené (poté pozvolna přibližující se a nakonec propojené) dějové linie považuji za nedopatření, protože pro zajímavost knihy a tedy žánru, který chtěl Strandberg v příběhu představit, by bylo zajímavější, kdyby se Joel objevil až v příběhu vztahujícím se k domovu v Tallskugganu. Myslím si, že pestrá drogová minulost Joela není pro koncepci tohoto hororu nijak důležitá, naopak si myslím, že důležitější by bylo, kdyby byla více propracována psychika postav, tedy to, jak situaci jednotlivé osoby vnímají, jaké je jejich psychické rozpoložení, uvažování, očekávání, jejich naplnění/nenaplnění, vnitřní rozbroje, zvažování možností v situaci. Autor se tedy měl více zabývat duševním světem obyvatel domova, vždyť se jednalo o hospic pečující o staré nemocné občany stižené zejména duševními poruchami, včetně stařecké demence, kterou tyto poruchy často provázejí. V tom spatřuji tolik materiálu k použití, vždyť tento na první pohled ponurý svět může být v příběhu tak barevně pojat. Vždyť smyslové vnímání je opatřeno takovou dávkou představivosti, obraznosti a prostoru, v nichž se mohou všechny tyto funkce projevit. Tolik by si to zasloužilo více pozornosti, větší hloubku včetně propojení všech stařeckých nemocí a změn osobnosti s realitou. Ta je v příběhu trochu odtržená, proto má-li se jednat o posedlost ďáblem, zcela evidentně by přišly vhod prvky (výrazy) z psychiatrického prostředí, které by byly promíchány s ďáblovým poselstvím. Používala bych třeba iluzí. Patří ďábel do reality, nebo do iluzorního světa?
Je to výborný příběh s vlastnostmi hororu, myšlenka, že horor bude uvržen do prostředí starých a nemocných lidí je skvělý nápad, koncepce začátku i konce příběhu je absolutně dovršená. Posledních 40 stran knihy jsem dočítala v sobotu večer (za tmy), což nevím, zda to byl dobrý nápad (za iluzorní existence pohybujících se stínů v knize a skutečné existence naštěstí nepohyblivých stínů u mě v pokoji). Tolik pro slabší povahy. Na druhou stranu, kdybych věděla, že v této téměř končící fázi knihy bude Mats Strandberg v příběhu vykreslovat pohybující se stíny, sedící stíny, plíživé stíny, o to více bych se nechala strhnout četbou a donutila bych se knihu přečíst. Knihu doporučuji. PS: "Něco tam je, něco co nevidíte, ale co vidí vás."

5 30.08.2020

O automumifikaci ne po smrti, ale před ní, jsem slyšela poprvé.
Kletba spojená s talismanem a se 7. Bouře s krupobitím a ohněm.
Upřímně, vadila mi Seichan, vzhledem k její nedůvěryhodnosti a selhání, o kterém jsem četla v uplynulém díle. Najednou jí věřit? Vždyť chtěla všechny, na jejichž stranu se teď naklání, zabít! Honila se za nimi, jen aby je zlikvidovala a nakonec se stali pro ni cílem!
Využívala je, a teď má být jednou z nich, tedy tou dobrou?
Tohle mi nesedlo a nejsem si jista, jestli je dobrá cesta tímto způsobem zásadně pozměňovat roli hlavní postavy.
Nicméně román je napsaný stylem, na jaký jsme u Rollinse zvyklí. Tentokrát na hodnocení ubírám a dávám 3,5 *.

4 18.05.2024

Souznění s přírodou.
Příběh je krásnou ukázkou narativního stylu.
Cape Wrath. Trek Cape Wrath Trail. Nebo Penniny? Anebo trek Sheigra Trail?
Skotsko je prodchnuté historií, mýty a legendami.
Dobrý nápad prohnat příběh covidem, protože co je zakázáno, je dáno a omezení a zúžení prostoru "vidět" poukazují na krásu viděného. Díky nevyhnutelnému se ukazují nové možnosti. Příběh věčně a přitom citlivě popisuje vztah dvou lidí k sobě a jejich vnímání k okolní "obyčejné" a současně neobyčejně krásné přírodě. Líbí se mi, jak si uvědomují, že jsou její součástí.

4 03.05.2024

Oduševnělé, pocitové, procítěné a niterně ospravedlňující jednání hlavní hrdinky.
Stále s někým a o něco bojující hlavní hrdinka Phoebe byla nepochopená.
Kniha má neobyčejný námět a potenciál, se kterým se dalo lépe pracovat, kdyby například autorka zapracovala historii ocelárny a jejích dělníků, a tu proklestila strachem, aby čtenáři měli s čím se setkat a těšit se z další četby.
S dívkami se něco děje, něco u nich vevnitř roste, puká, dívky získávají nové vlastnosti, rozkládají a mění se fyzicky.
Tohle se mohlo stát už dříve, anebo třeba něco jiného, napadá mě zaplavení nebo vyhoření ocelárny a jiná její likvidace či poškození. Ocelárnu již na začátku mohla autorka vynést velice zajímavě a poutavě jako temnotu nebo bránu do temnoty.
Všechny "nakažené" jednají jako celek, jako jeden člověk, cítí se navzájem a cítí, jak se druhá rozhodne; dívá se zaujatě jedna, dívají se zaujatě všechny. Jsou samy sebou, ale zároveň něčím jiným.
Příběh je o nezměrném přátelství a sounáležitosti.
Není to horor, protože ten má ve svém podání vyvolat pocit strachu a děsu, není to horor ani z poloviny, alespoň já se nebála, protože prvky hororu zde nejsou obsaženy. Je to spíše městská fantasy, ačkoliv ze začátku příběh měl hororový nádech a já se díky němu těšila na horor, případně dark fantasy.
Příběh je ale imaginativní a originální, proto dávám čtyři hvězdy.

4 18.03.2024

Je to originální.
Říkala jsem si, tohle psal autor? Vsadila bych na ženu. Je to velice vtipné, obratně napsané, každé slovo má pevné místo. Příběh má nápad.
Děj s nešťastníky a nešikovnými mouly, kteří jsou šikovnější než leckterý šikula, ubíhá rychle, protože mají trefné poznámky, které dokáží odrazit i geometricky přesně nastavený granát, a vy cítíte, že je vám s nimi dobře.
Jejich společnost není žádaná, ale je žádoucí, protože vylučuje všechno možné a životně normální a nastoluje vše nemožné, nenormální a životně problematické.
Jednotlivé příběhy zformované do jednoho mají spíše neuvěřitelný než hororový podtext, strach z toho rozhodně nevyznívá; spíše je to hravé, absurdní až ztřeštěné.
Komické a leckde až tragikomické přestřelky jsou jako svěží vítr.

4 09.03.2024

Lucy Clarke opět dokazuje zaujetí pro spisovatelské angažmá, protože i tento příběh má spád, nenápadné postavy se skrývanými charaktery a pro ni typické přímořské prostředí, které je tentokrát sledováno spíše zpovzdáli.
"Když si promýšlíte hlavní zápornou postavu, nezapomeňte, že stále platí: Obvykle je to někdo, koho znáte. Úkolem spisovatele je prozkoumat, jak dobře ho ostatní postavy ve skutečnosti znaly."
Jedna spisovatelka, dvojí tvář?
Kdy je fanouškovská základna vášeň a kdy posedlost?
Jako spisovatelka se mi Elle zdála příliš nesoustředěná, roztěkaná, snadno se nechávala odvést od pozornosti. Na druhou stranu zkušenosti k psaní pomáhají, a to, co by se jí nestalo, by k psaní nepomohlo.
Z přátel se snadno stávají nepřátelé. A ona, zdá se, jich má hodně. Ale kdo se jí snaží ublížit?
Vlastní bezpečí je nejdůležitější a Elle na dráze bestsellerové spisovatelky ho trochu podcenila.
Záškodníka jsem odhadovala na takřka stech závěrečných stranách. Název "Pozvala mě dál" mě popouzel k vylučovací metodě. Elle k sobě nezvala Marka a jeho rodiče, ani Lukea Lindena (mohl se náhle objevit, policie mohla zjistit, že utonulý není Luke), ani své bývalé spolužačky/kamarádky. Koho zvala, byla její sestra, manžel, formální pozvání dostaly knihovnice. Pozvala i Flynna.
Kdo z nich měl skutečně od všeho klíč?
Kdo je skutečně záškodník?
Nečekané rozuzlení a absolutní trhák!
Knihu doporučuji.

4 05.02.2024

Neuvěřitelný vypravěčský prolog mě absolutně vtáhl do jiného světa.
"Úvod do hororu v populární kultuře." Tuto přednášku bych si také ráda poslechla. A rozhodně další o moderním gotickém hororu.
Autor umí hrát na struny nejen strachu, ale i jakési bázně ve smyslu kultivovanosti, rezervovanosti a obav z očekávání.
Jestlipak autoři hororu mají vlastní pohnutky, k nimž dochází z vlastních zkušeností?
Je zde příběh, který píší, skutečně jimi prožitý (přijímaný)? Jejich příběhy, označené formálním "beletrie", "science-fiction" zní tak opravdově a vy cítíte, že byste ten příběh prožili taky.
Nejde o pouhý popis stávajícího stavu?
Skutečný příběh máš v sobě.
Temnou atmosféru umocňuje vztah těch dvou - Wainwrighta a Kate - a jejich vědoucí úsměvy. Našlapáváte zlehka hororově, alespoň prozatím, a dozvídáte se o palčivých problémech autorů hororu s vydavateli, o jejich tvorbě a vztahu k hororu. Mainstream.
Autor stylem tvorby připomíná hlavního hrdinu Sama.
Příběh by se neobešel bez vidin, které mají autoři za skutečné a bez skutečných událostí, které se naopak snaží vytěsnit jako vidiny. Čemu věřit?
Myšlenky hororových autorů upevňují atmosféru. Hledání původu zla je dotváří.
Z klevet se často překvapivým způsobem stává skutečnost. Žádná chladná místa, žádné optické anomálie.
První cihla se uvolnila...
Tajuplný začíná být i jeden z autorů.
Možná.
Je to ten dům!
Knihu všem příznivcům hororu mohu jen doporučit.

4 01.02.2024

České autory nevyhledávám a moc nečtu, ale tenhle dle mého prvního úsudku horor, jsem chtěla zkusit; jakmile se jedná o duchařské scény na pozadí domů starobylých nebo novostaveb (nicméně pod nimi se může nacházet základ staré stavby nebo pohřebiště), jsem k neudržení. Vyjadřování autor zvládá s přehledem, barvitá pointa a hlavně nápad se starou promítačkou v návaznosti na Roučného se v příběhu dobře uchytily (možná tady jsem čekala hororové zážitky a zde podle mého názoru autor trochu zaškobrtal, protože nevyužil dobře rozehraný potenciál, který do příběhu vložil).
Je to jemně napínavé mysteriózní čtení s nádechem chiméry a jakéhosi absolutna, které cítíte za Dveřmi.
Opona. Dveře. Za Dveřmi. Sousedé/sousedka s proměnlivou osobností.
Ačkoliv jsem očekávala hororové ladění, mysteriózní román s prvky fantasy obstál a já ho pro lehčí čtení doporučuji.

4 24.12.2023

Od knihy Za ledovou bariéru jsem se posunula dál, a to k zakladateli kosmické hrůzy. Je to náhoda nebo štěstí, že se mi kosmická hrůza propojila se dvěma autory - Lincolnem Childem a H. P. Lovecraftem.
Dunwichská hrůza.
Písařský skvost s nádhernými kresbami na celkem 80 stranách.
Je v České republice nějaká obec "Dunwich"?
Že není kosmická hrůza jako kosmická hrůza, jsem se vzápětí přesvědčila. Je to osobité u každého z autorů a kosmická hrůza jako podžánr hororu je skutečný portrét pouze Howarda Phillipse Lovecrafta. Tento autor ve své době umí popisovat okamžiky hrůzy.

4 10.12.2023

Udivilo mě, že na jednom případu se podílelo tolik detektivů, policistů a dokonce agentů FBI. Jejich jmény se to na začátku příběhu hemží. Začala jsem si je všechny zapisovat, protože jsem si myslela, že jména Zubik a Asherová stačit nebudou. Jména všech v příběhu ale nepůsobila rušivě.
Je to zajímavé zmizení a spletité cesty k pochopení jeho řešení. Zkrátka je to až do samého konce adrenalin.
Thriller řadím mezi masterpieces.

4 19.11.2023

Nenadálá přátelství?
Seznamování ve vlaku. Zkusil to někdo?
Může se rozběhnout přátelství, romance, nebo jenom takové popovídání si, z čehož nevyplývá nic nebo naopak konzultace problému anebo jen flirt?
Někdy JE TO VÝZVA. Otevřenost a upřímnost nade vše.
"Vůbec nejsem takový, jak si představujete."
"No tak do toho", vyzvala ho Iona. "Překvapte mě."...
..."Byl Emmie okouzlen, protože četla obyčejnou knihu, neměla čtečku ani kindle."
Vám všem přeji krásný (ne)čekaný Zázrak na nástupišti třeba číslo 5.

4 31.10.2023

Je to zvláštně temné, poctivě temné, neboť kult pro mě představuje nadpozemský vztah k něčemu, co podle vzývajících zasluhuje uznání. Dostala jsem se do prostředí, kde praxe kultu je považována za standard.
Kult, v tomto příběhu, stejně jako svépomocný spolek kultu by měl obsahovat vyšší intenzitu vzývání se všemi nástroji a dalšími prvky, začlenění, sounáležitosti, měl by obsahovat historii, zajímaly by mě jeho kořeny a měl by popisovat skutečnou hloubku dění, aby mě kniha ve svém cílovém efektu zaujala.
Zaujala mě snad natolik, abych si literaturu o "kultuře kultu" někdy přečetla, protože u kultu by mě zajímaly temné síly, které člověka dělají "otrokem" svázaným ke kultu vlastní vůlí.
Kniha mě nezaujala vlastním příběhem, ale ponoukla mě, abych se pro "další příště" věnovala kultovnímu dějství a jeho místu v hororech filmových nebo knižních. Odborná literatura o kultu nikoliv o ďáblu a exorcismu, jak jsem několikrát četla, by byla příkladná pro tuto knihu a další beletristická vydání.
Pro samotný příběh si myslím, že kult měl být popsán více reálně a možná více temně, a prodchnut více s náboženstvím a s nadpozemskými silami, aby právě kult se svojí zaujatostí a zvláštními ekvivalenty - nejen rituály, vpravil čtenáře do děje.
Zvrácený kult v odlišné/vzdálené kultuře.
To si zasloužilo lepší propracování.
Nikoliv za příběh, ale za to, k čemu příběh vede, nebo že k něčemu vede a tedy za inspiraci k dalšímu zájmu (tentokrát zájmu o "kulturu kultu" a jeho posvátnost i neposvátnost/nečistotu), dávám čtyři hvězdy.

4 20.10.2023

Kniha je orientována na přehlednost, podání hlavních/důležitých informací, nezachází do detailů, autorka jakoby si nekladla dotazy, přesto je znát, že se jimi zabývala, protože používá informace, o kterých jste neslyšeli/nečetli, nebo které nemusí být pro vás známé.
Nakolik jsou ověřené, nakolik pracuje s pravdivými informacemi, nevím, protože autorka nepoužívá poznámkový aparát pod textem, čímž ve mně umocňuje dojem, že chtěla, aby kniha byla určena co nejširšímu okruhu čtenářů a aby byla příjemným, nikoliv rušivým, rozptýlením.
Přesto mi tam chybí dokumentace podporující historické události a zároveň podporující vývoj autorčiných názorů a hledisek, které přichází v úvahu vlivem rozmanité literatury použité na sepis této knihy, ačkoliv na druhou stranu si velmi silně uvědomuji, že ji z let cca 620 - 1000 těžko lze dohledat.
Přesto si myslím, že se o to měla alespoň pokusit, aby čtenář nebyl na pochybách, že se o to pokusila. Začala bych s dokumentováním v místě a čase, jakmile by byla dokumentace zjistitelná, byť útržkovitě (o to je to důležitější pro vytváření vědeckých názorů), dohledatelná a použitelná, tedy v knize by můj text podporovala (třeba analogicky, mojí metodikou s jakou jsem dospěla k závěrům, výňatky z různých textů).
Co na knize obdivuji, je zachycení četného množství sporů, výbojů, nájezdů, vršících se bitev, válek, mord, bratrovražd, vražd mezi dalšími příbuznými, sebevražd, krutých a nelítostných úkladů, paktů, politikaření.
V historických knihách s vladaři a jejich (kolikrát protivládnoucími) příbuznými jsem si vždy přála mít zasunutou mapku pro orientaci a obraznost, abych viděla jednotlivé rodové větve, jejich příbuzenské linie (přímé, nepřímé, "adopce") a kam až sahaly.
Dále mapky jednotlivých zemí jak se utvářely v časové ose, která se kterou sousedily, kde přesně na jakém území a jak situovaném území (např. hornaté pásmo?) se bitvy odehrály a proč (proč zrovna na tomto území a ne na jiném geograficky a geopoliticky podobném území) a hlavně, jak tzn. za jakých paktů, politických ujednání (pokud možno sepsaných) se náš stát za jakých existujících vladařů a mocností utvářel.
Zastavila jsem se u výčtu ilustrovaných husitských zbraní. Škoda, že zbraně a jejich popisky nebyly očíslovány, aby si je čtenář správně přiřadil.
Přes kritiku mohu říci, že při prohlížení a letmé četbě ve mně vyvstaly příjemné vzpomínky.

4 10.10.2023

Dvě časové linky ze současné doby, a ačkoliv vím, že přijde doba historická, tzn. rok 1929, prozatím si libuji v jejich rivalitě. Příběh se mi zdá více osobní než domy Darcy Coates, je více v lidech než o nich, také autorka je pragmatičtější.
Tajemství pramenů. Když jsem si přečetla název knihy, hned jsem po ní sáhla a těšila se, o jakých záhadných dokumentech se dozvím. Někdy je dobré nečíst anotaci; dokumentů se záhadnými klíči, reliéfů a map je v hororových pojednáních hodně, i když ne natolik, aby jich bylo dost.
Jennifer McMahon je další mojí oblíbenou autorkou, žel tento horor je nevýrazným duchařským kusem, necítila jsem ani mrazení, pouze závan nadpřirozena; Zimní lidé jsou o úroveň výš. Miluju spíše nervy drásající horory, ačkoliv pěkné počtení to bylo. Od této autorky jsem ale čekala víc.

4 26.08.2023

Carcharodon megalodon, prapředek dnešních bílých lidožravých žraloků obrovských, 18 m, 20 t. Pravidla pozdní doby křídové jsou právo silnějšího, lov silnějšího. Tito predátoři vymizeli až před 100 000 lety. Z geologického hlediska to je pouhé tiknutí hodin. Mariánský příkop je/byl životem nejednoho mořského či podmořského biologa. Vědec se musí umět poprat s posměchem i nenávistí. Autor využívá poznatky z mořské či podmořské biologie, která mě druhovou bohatostí, převážně savci, procesy a jevy, upoutala. Vše jsem si musela vyhledat. Tak pohlcující, tak úžasné a přitom kniha z roku 1997. Bitvu mega jsem si užívala a tohle napětí autor příjemně dávkuje. V nebezpečí se jinak známé charaktery ještě více projeví, jako když někdo přijde k něčemu zadarmo nebo se "chlubí cizím peřím". Příběh tyto podstaty odkrývá. Z hlediska hlavních postav to není jen práce, záliba nebo zaujetí. Je to hazard z důvodu vášně pro věc. A meg není jen predátor, je to chytrý predátor.
Přes věk kniha neztratila nic na své působivosti a absolutně naplnila moje očekávání.

4 10.08.2023

Přechod od života ke smrti, přelom mezi životem a smrtí: "Zesnulý odchází do světa, jenž se od světa pozemského odlišuje jen mnohem menším mocnitelem."
Autor cituje filozofy, básníky, ale své myšlenky na přechod života ke smrti vyjadřovali jako živoucí bytosti. Nikdo nemůže dokázat pravdivost svých slov, vše je jen filozofie, ke které se uchyluje každý. Nepřikládala bych pravdivost slovům k přechodu jen proto, že je pronesl ten, jehož díla pochází z období starověku či středověku a jsou citována jako díla úctyhodná.
Jak to mohli vědět?
Odkud pochází ty informace?
Kam až museli proniknout?
Zřejmě se autor na nic a nikoho jiného nemůže odkázat. Těch, co prožili nebo měli prožitek na hranici mezi životem a smrtí je pomálu, a zvláště těch, kteří by byli schopni o vlastním prožitku učinit záznam.
Důvěra a nevíra ve smrt. Autor se odvolává ke zvyklostem jako dokladu dochovaných historických pramenů, u nichž čerpá z literatury, jejíž výčet se nachází v poznámkách za každou kapitolou. To je celá materie. Není toho málo, to ne. Jak jsem již uvedla výše, zpověď, nyní praktická zpověď ze současnosti, zvláště co se týká přechodu mezi životem a smrtí, chybí. Neříkám, že by se autorovi podařilo za tímto účelem navštívit nemocnici nebo jiné instituce a zabývat se vědeckým výzkumem. Ani neříkám, že by se mu to nepodařilo. Ale nevím, zda o to projevil zájem a vyvinul nějaké úsilí. Moc by mě zajímaly skutečné zprávy z prahu onoho světa, nikoliv jen domnělé, filozofické.
Kniha je teoreticky ucelená, nemohu zhodnotit, zda autor použil literaturu vyčerpávajícím způsobem. Nicméně náznak praxe nebo pokusů o praxi chybí. Kniha je další v teoretické řadě, tentokrát přeložená do češtiny. Říkám si, kdybych nechala přeložit něco z literatury, kterou autor za každou kapitolou uvádí, zda by to nebylo stejné? Co nového do knihy autor dal? Přesto musím ocenit autorovu mravenčí práci, i když mi připadá, že autor jenom konstatuje. Kniha mu jistě musela dát mnoho práce a snaha zachytit co nejvíce sběrem informací je zřejmá, protože kniha je velice podrobná.
Z knihy jsem si pouze vybírala, co mě zajímalo, tedy kvůli čemu jsem si ji půjčila (kvůli faktům a ďábelskému/hororovému nádechu). Bohužel, vlastní autorovu praxi v 1. části Ochočená smrt (nebo mimo tuto část, např. na konci knihy), kde se hovoří o přechodu od života ke smrti, jsem postrádala. A že by mohla být zajímavá!

4 02.08.2023

Autor se ubírá směrem storytellingu; tento způsob podání vtiskuje nejen v Prokletí rodu Usherů, ale i v této knize, kde předpokládám stejný situační kompromis, tj. stejnou intenzitu akčnosti a akci následující po akci, kde je podoba vypravěčského stylu vyhraněná. Na několika místech autor používá humor způsobem opisu významu, kterým nechává čtenáře, aby si pravý význam domyslel.
I když se zde pojí hned několik žánrů, líbí se mi spojení hororu s realitou, které můžeme vysledovat na začátku. Je to takový ten přibližující se horor, kdy autor popisuje běžnou situaci, do které přimíchává hororové prvky tak, aby čtenář v hororu myslel. Asociuje horor.
Nápadité je příliš mnoho mystických náhod.
"Neber to jako psaní. Ber to tak, že vyprávíš nějaký příběh kamarádům." To mě přivádí na myšlenku, že autor vypráví příběh o sobě. Klukovské dětství.
Kniha je noir románem; zčásti horor, thriller, detektivka, fantasy, nese prvky subjektivního zabarvení. Příběh nemusí tolik přitahovat, zajímavý je způsobem podání, ve kterém autor zpečeťuje svůj um. Děj obsahuje magické prvky, některé z nich působí přirozeně jako náhoda, shoda okolností. Chvílemi mi to připomínalo tvorbu Stephena Kinga IT (parta kluků, temný řidič), ale zde horor není hlavní proud, protože výsledkově největší místo zaujímá magie, která prostupuje vícero žánry.
Autor dokázal, byť idealisticky, nastínit hranici mezi světem živých a mrtvých v podobě "zemřelého živého" psa a "zemřelého živého" chlapce. Pes, který zemřel a obživl (byl napůl cesty mezi životem a smrtí, spíše více na cestě ke smrti) se všemi aspekty smrti, se nechtěl vrátit k živým.
V malém městě roku 1964 neustále doznívá nesnášenlivost "bílých" s černošskými obyvateli.
Autor využívá představivosti, aby to bylo zajímavé; využívá kontrastů, vynalézavosti a až vyumělkovanosti a vzájemného rozporu charakterů, využívá působivosti a rekonstrukce (triceratops). Autor používá moc magie, která ovládá životy hlavních postav a která vyúsťuje v jejich duchovní proměnu a rozvoj anebo v konec jejich životní etapy. Neživým věcem přidává vlastnosti věcí živých.
Připadalo mi to jako cesta kolem světa; akce za akcí, magie, čarodějnictví (Dáma), všechno nové, neznámé, nepředvídatelné. Napadá mě říct: "Bohatý příběh."

"Ty bys měl být spisovatel, Cory!"
"Máš ohromný dar pro jazyk!"
"Ano, podle mě by z tebe byl velmi dobrý autor."
Spisovatel? Autor?
Já se rozhodl pro vypravěče.

4 26.07.2023

I domovy a domy mají své jméno ať již po předcích nebo historických událostech. V průběhu četby mi to trochu připomínalo filmový horor Case 39, ve kterém byla dívka zpočátku nastavena divákovi jako oběť, než se ukázalo, co je ve skutečnosti zač. Možná, že zde to bude jiné.
Tady se něco skrývá a to něco není jen tajemství. Co stojí za vší proměnou?
Příběh se všemi součástmi prožitého a současného života je temný a skladebně je hororem. Připadá mi, že si autorka dává záležet na tom, aby to horor byl, aby nesklouzla do thrilleru nebo jiného žánru, nebo aby horor nebyl pouze upřednostněním hororových prvků. Hororové prvky se zde vyskytují přirozeně. Příběh vyvolává nejistotu, obavy, stísněný pocit a strach, který postupně odkrývá. Můžete se pokusit odhadnout, zda je zde zlo nebo jen nadpřirozeno a zda je ztělesněno a všudypřítomné.
Vlastnosti postav se liší, některé mají složitější charakter. Spatřujete obraz smrti blízkého, zdá se to být jako němý úsvit, jako mrtvá duše, která se dere na povrch a vtírá se vám na a pod kůži jako mast, kterou rozetřete a začínáte nosit v sobě. Vidíte ducha zemřelého? Je to ozvěna mrtvého?
"Někdy duch zůstane s tím, koho miloval" (z filmu Shutter, 2004). Je to i v tomto případě?
Kdyby neexistovala zákoutí mysli, představy a plíživý pocit, ke kterým nás dovádí text a jimiž se necháváme unášet...
Nevidoucí přítomno anebo dech beroucí a dusivé nepřítomno, které cítíte?
Obraz a dotyky, které podvědomě cítíte, to zhmotnění nebo to prchavé nic, které se prodírá k vám. Zaneprázdňujete mysl, aby to vysvětlila. Chcete věřit, že došlo k pomatení smyslů. Zvuk? To je vítr. Kroky? Ty jsou moje. Pohyb věcí po podlaze? Podlahy jsou vetché, to dělám já pohybem svých nohou.
Příběh čerpá z mnoha hororových prvků a autor si hraje s vašimi pocity. O rituál není nouze, nechybí symbolika.
Cítíte, že někdo nebo něco vyplňuje místnost. Těžký vzduch, nasáklý čím? Zeminou? Hnilobou? Starobou? Nemůžete dýchat.
Příběh je 100% horor. Tato prvotina rozhoupala autorku vysoko a já budu doufat, že bude psát horory, které budou lepší a lepší, protože tohle bylo dobré.
Dávám čtyři a půl hvězdy.

4 16.06.2023

Máte rádi domy, ve kterých straší nebo strašidelné domy jako živé organismy? Dokážu si představit vrzající podlahy pod náporem počasí nebo letitosti domu, hustě osrstěné a prošívané koberce, těžké závěsy plné prachu, historický nebo historizující nábytek, dusivé dupání a neobratné pohyby, tísnivý a chladivý vzduch.
Už při nepatrném náznaku obhlídky se zachvěji očekáváním přízraků, děsů, duchů, ghúlů, pazuzu a upírů obývajících starý dům. V příběhu mi trochu zaznívá venkovský styl jako námět z denního života typického prostředí. Příběh ze začátku nevyvolává negativní emoce, pouze pochyby, a znejisťuje.
Nejvíc mě přitahuje psycho horor s nadpřirozenými úkazy mimo realitu a běžný život, s prvky okultismu, kdy se brána z něj otevře do mimolidského světa. Když cítím tajemno, to nevyřčené, ale bytostně napjaté ticho, očekávání a soustředění se na sebeminimalističtější zvuky, v krku se mi roztahuje tíseň, jsem lekavá, úzkostná, a už vím, kudy cesta půjde. Tento příběh cestu má a ví, kam má vést.
Kniha se četla velice lehce a svižně. Je napsána přímým nezavádějícím textem bez metafor a jiných příkras. Hodně si zahrává s psychikou čtenáře, od sotva povšimnutých drobných faktů nezapadajících do běžného života lidí k soustředění až upjaté pozornosti na život domu a v domě.
Kumulace a takovéto táhnutí v napětí. Je to temné, pocitově hluboké a intenzivní. Není to nové, přesto je tam něco, s čím jsem se ještě nesetkala. Viděla jsem spoustu filmů, četla spoustu knih, ale něco jakoby se otevřelo. Taková ta připomínka toho, že jde o stále živé téma (nejen u Darcy Coates), přesto je zde něco jiného, možná jiný pocit.
Správní lidé na správném místě, ve správnou dobu, a ďábelský večírek může začít.
Milujete staré domy? Chcete se bát?

4 14.05.2023

Upřímně nevím. V průběhu rozehrané šachové partie jsem cítila tíživé dusno pod návalem přemítání nad strategií. Affleck v šachové partii vyhrál, ale následně se dozvídá o nehodě, která postihla jeho rodinu.
Začátek příběhu s sebou nese spoustu eskapád; Matta navštíví policie, aby mu řekla o nehodě a vzápětí jela s ním do baru pro mobilní telefon, kde si ho předešlé noci zapomněl a aby ho pak SUV a následně vrtulníkem dopravila k bratrovi do vězení, kde si odpykává trest, a tam aby mu Matt sám pověděl o rodinné tragédii.
Tohle je přece hloupost. Navíc hodně zvratů najednou, na to, že se vše odehrálo v prvních dvou kapitolách.
Příběh ze začátku dramatický mi připadá tříštivý. Kapitoly navazují na to, co bylo předtím. Ale co se stalo předtím? Děj, který se stal předtím, autor dávkuje postupně, ale pro tuto knihu bych raději pro to, co se v minulosti stalo, viděla odrazový můstek a hlavně už od začátku nějaké souvislosti. Neříkám, že to tak nedopadne, ale jde o to zaujmout čtenáře. Alespoň ten rámec toho, co se stalo a jaké to bylo - to je potřeba, aby zahrálo na struny zaujetí čtenáře. Detaily toho, co se stalo, co tam bylo zvláštního apod. to si nechat až v průběhu nebo třeba nakonec, ale po rozehrávce.
Kniha potřebuje větší provázanost, na začátku zaujala, fajn, ale už to takhle nepokračovalo. Kniha potřebuje něčím zaujmout, potřebuje větší soustředění co do zabarvení příběhu. Na to, bohužel, počáteční "šachy" nestačí.

4 29.04.2023