veronika4001 komentáře u knih

Začíná to sexem, místo neuvádím, ačkoliv se domnívám, že je v příběhu nejdůležitější, protože tam se bude odehrávat veškeré dění. Hlavou se mi komíhají myšlenky na film, protože i to čtené máte před sebou a zrovna nedávno jsem jeden béčkový horor viděla. Začíná to stejně - nic netušícími lidmi v normálním zaběhaném dni. Nic, co by se nečekalo, nic, co by nebylo naplánováno.
Někdo je ale při sexu šmíruje.
Film v knižním vydání. Nejprve historická nebo starší linka, pak následuje současnost odehrávající se ve stejné věcné rovině.
Začátek je skvělým rozjezdem do temnoty příběhu a samotnou knihu považuji za doplněk béčkových hororů, které mám tak hrozně ráda, protože oplývají nejdivnějšími kreacemi a naše představivost jim jen přidává a uchopuje je z její perspektivy. Přitom začátek knihy poskytuje představivosti hodně prostoru.
Je to kultovní horor, který se dočkal filmového zpracování, jen nevím, zda pod stejnojmenným názvem.
Rok 1984 a komiksy. Pamatuji si ten věk, kdy spolužáci listovali papírovými komiksy a několikrát ty samé četli. Ani dnes nejsou komiksy vyjmuty ze žánrové literatury.
Náhrobky propadají do země. Vznikají propadliny a hřbitov je jich plný. Hlína se asi po týdnu usadí... Možná to není propadlina, vypadá to vyhloubeně, ne propadle. Možná jsou tam podzemní jeskyně. Vyrobíme mapu a budeme do ní jeskyně postupně zakreslovat.
Kdo si jako dítě nehrál na hřbitově nebo blízko něj?
Při čtení je mi trochu nevolno, když si představím, jak ghúl požírá lidi. Mlaskavě. Visí kůže a kusy látky. Jsou vidět útroby.
Dohoda s netvorem. Zabíjel, aby bylo zabito - snězeno. Pow wow jsou symboly, které měly udržet démona v zajetí.
Cítíte zápach. Slyšíte bzukot much. Vidíte pohybující se zčernalou kůži, maso, vnitřnosti pod kroutícími se červy. Ghúl žije. A má rád tmu.
Kniha je vysoce čtivá a přestože jsou kapitoly delší, četba ubíhá rychle. Pro zastánce četby hororové literatury plně doporučuji!

5 05.07.2023

Mám ráda hororové romány časově zařazené do období po roce 1900 nebo těsně před tímto obdobím, protože dávná tajemství, alespoň z pozice současnosti, vždy budí tajemné minulé události.
Tady se mi z počátku líbilo hodně postav, jejichž počty se v minulosti zvyšovaly služebnými, hospodáři, příbuznými a zpříbuzněnými, kteří sídlo též obývali. Nyní jich je pomálu, což pomáhá plynulé četbě.
O to temnější jsem chtěla, aby příběh byl.
Zaznamenávám vypravěčský styl.
Greyswick.
Miluju takové to lezavé ticho a plíživé mrazení po těle, které začíná nenápadně a zcela neutkvěle do doby, než se jím začnete zabývat a pídit se po jeho původu.
Začíná to služkou Annie Burrowsovou, která je zvláštní a temnota jde od Havertin Hallu směrem k venkovskému sídlu Greyswick, dříve obývanému původními příbuznými. Vzhledem k tradici spojování zpanštělých rodin, zde Burrowsových a Marchanových následovaných rodem Brightwellových si říkám, jestli za podivínstvím služky Annie není něco víc, protože podivínskou byla už v Haverton Hallu. To temné přinášela Annie s sebou a venkovské sídlo Greyswick na to reaguje. Tímto směrem se moje myšlenky ubíraly.
Příběh je plně zasazen do výjevové symboliky - podivné zvuky, pláč, šepot, pocit něčí přítomnosti v pokoji, figurky dětských vojáků, samovolné(?) otevírání dveří.
Annie není jediná, kdo drží tajemství.
Hlavní obyvatelé domu jakoby souzněly s domem a spikli se i za cenu znevažování ostatních. Co stojí za neoblomností obyvatel? Obyvatelé se nechtějí vázat myšlenkou na ducha; co je nedotknutelné a není z masa a kostí, to neexistuje. Jak tedy může někdo něco cítit?
Poprvé se zkouší exorcismus. Nevyšel. Příznaky ducha se množí a nově příchozí obyvatelé si oproti stávajícím starousedlíkům začínají něco uvědomovat. Začíná "detektivní práce" dvou příchozích, ke kterým se přidává neúspěšný exorcista, jejíž součástí je skrývání se ve skulinách domu, výzvědy, špehování, uzavírání tajných dohod a odkrývání dalších tajemných částí domu.
Je to jiné zlo než Annie, alespoň takhle mi to doposud připadalo.
I když se v průběhu četby postupně dozvídáte, kdo nebo co za vším stojí, kniha není detektivka ani thriller, abyste bez dalšího odhalovali pachatele. Tato kniha má za účel udržovat napětí, hororově ladit, protože děj je hororové konzistence, a ten hororový nádech na pozadí 19. století jsem si moc užívala.

7 02.07.2023

Lehce hororový nádech. Při čtení jsem si přála, ať jsou Vánoce, ať se ponořím do četby víc v teple u krbu nebo u kamen, protože popis nočního života zvířat je v této knize excelentní a já se oddávám jeho každému doušku, tak jako tomu teplu sálajícímu a tepajícímu každý pór mé mysli.
Příběh v některých okamžicích navodil atmosféru manželů Warrenových, ale ti tam nefigurují a ani nic, co by se jejich vlivem vybavilo na příběh v knize, protože tady se pracuje s něčím jiným. Tajemno a podezření prostupuje celou knihou, pokud k tajemnu přidáme hloubku naší mysli.
Začíná to duchařinou, ale nakonec lze vše vysvětlit přirozeným jevem. Eugenicky. Přesto bedlivost k hororovým prvkům duchařského podtextu neustává a já se příběhem kochám.
Jen pozor, nešlápnout vedle, stezka není pravidelná, je příkřejší a trnitá. A minulost je vždy připravena se ozvat.
Musela jsem to dočíst, protože jsem chtěla vědět, kdo je tím monstrem (monstry). Nechtěla jsem se držet monstra jako ducha, protože v příběhu zaznívalo, že to bude člověk a přímo se psalo o ghúlovi. Nedůvěra roste do obřích rozměrů, vědeckost ztrácí na přitažlivosti a do popředí se dere ublížení na zdraví, smrt. Poznáváme tichou zlodějku životů.
Dobrá myšlenka s tvorbou ghúla. U většiny hororů se vyskytují vlivem událostí a běžných lidských skutků, tady je to úmyslná tvorba něčeho, co překračuje hranice normálnosti a převyšuje lidské chápání. Zde je ghúl vystavěn jako nepřirozený jev nepocházející z půdy, je to vytvořená identita v umělém prostředí, stejně jako monstrum. Na rozdíl od ghúla se monstrum narodilo nejprve jako lidský artefakt, ale své schopnosti získalo v umělém prostředí (lékařská klinika, psychiatrické sanatorium). Domov je domov.
Tato kniha má zvláštní vlastnost, a to, že i když zjišťujete, že vás z poloviny děj nebaví, stejně ji čtete. Myslím si, že příběh sám o sobě nemá takovou hodnotu jako jeho vlastnost, protože nikoli za příběh, ale mimořádnou čtivost dávám 5 hvězd.

3 26.06.2023

Začátek je velice poutavý a několik časových rovin spolu se zdrobnělým písmem tomu i napomáhá, neboť znamená více časových dějů. Nadto je zde předkládáno minimalistické měřítko v rozsahu 291 stran, ačkoliv příběh vzhledem k vícero časovým rovinám může působit rozvláčně. Děj je vystavěn velice dobře, a typická je jeho hutnost, která ve výsledku vyznívá pozitivně, neboť má tendenci čtenáře připoutat k textu pevněji.
Styl autorky je narativní, lehce čitelný, měkký.
Problémem je, že nevidím řád ve střídání časových linií a není lehké, i vzhledem k tomu, že jsem byla skutečně začtena, se zorientovat v tom, co právě čtete, protože se příběh hemží roky a vy musíte zabrzdit a říci si, co do toho roku patřilo a kdo v něm působil. Musíte se tedy od textu, který čtete, vracet zpět k již přečtenému. Nejlepší je si to psát. Ale přesto se musíte rozpomenout, do jakého roku představitelka a ostatní aktéři patřili, co tam bylo jiné, co se tam řešilo a přisvojit si, v jakém roce byla představitelka mladší či starší. Střídání dat po kratších textech četbu narušuje. Autorka by dataci vyřešila tak, kdyby za datem nechala mohutnější celek textu a začala od minulosti po současnost nebo od současnosti po minulost, způsobem, jak jdou roky za sebou, tzn. popořadě. A ne přeskakovat, jak se jí to hodí. Čtenáře to mate a o plynulosti četby nemůže být řeč. Osobně jsem s tím měla problém, už kvůli tomu, že jsem četla mnoho jiných a lepších knih, které byly horory nebo se za ně vydávaly. Kniha by mohla zaujmout, ale chtělo to v časovém řádu postavit jinak. Umět si zorganizovat to, co budu psát a v jakém běhu budu psát tak, aby vše bylo ucelené, poutavé a nenechalo čtenáře vydechnout (zvláště u hororů), je velice důležité, proto výše uvedené považuji za vážnou trhlinu, která pro mě znamenala jediné: knihu již neotvírat.

3 18.06.2023

I domovy a domy mají své jméno ať již po předcích nebo historických událostech. V průběhu četby mi to trochu připomínalo filmový horor Case 39, ve kterém byla dívka zpočátku nastavena divákovi jako oběť, než se ukázalo, co je ve skutečnosti zač. Možná, že zde to bude jiné.
Tady se něco skrývá a to něco není jen tajemství. Co stojí za vší proměnou?
Příběh se všemi součástmi prožitého a současného života je temný a skladebně je hororem. Připadá mi, že si autorka dává záležet na tom, aby to horor byl, aby nesklouzla do thrilleru nebo jiného žánru, nebo aby horor nebyl pouze upřednostněním hororových prvků. Hororové prvky se zde vyskytují přirozeně. Příběh vyvolává nejistotu, obavy, stísněný pocit a strach, který postupně odkrývá. Můžete se pokusit odhadnout, zda je zde zlo nebo jen nadpřirozeno a zda je ztělesněno a všudypřítomné.
Vlastnosti postav se liší, některé mají složitější charakter. Spatřujete obraz smrti blízkého, zdá se to být jako němý úsvit, jako mrtvá duše, která se dere na povrch a vtírá se vám na a pod kůži jako mast, kterou rozetřete a začínáte nosit v sobě. Vidíte ducha zemřelého? Je to ozvěna mrtvého?
"Někdy duch zůstane s tím, koho miloval" (z filmu Shutter, 2004). Je to i v tomto případě?
Kdyby neexistovala zákoutí mysli, představy a plíživý pocit, ke kterým nás dovádí text a jimiž se necháváme unášet...
Nevidoucí přítomno anebo dech beroucí a dusivé nepřítomno, které cítíte?
Obraz a dotyky, které podvědomě cítíte, to zhmotnění nebo to prchavé nic, které se prodírá k vám. Zaneprázdňujete mysl, aby to vysvětlila. Chcete věřit, že došlo k pomatení smyslů. Zvuk? To je vítr. Kroky? Ty jsou moje. Pohyb věcí po podlaze? Podlahy jsou vetché, to dělám já pohybem svých nohou.
Příběh čerpá z mnoha hororových prvků a autor si hraje s vašimi pocity. O rituál není nouze, nechybí symbolika.
Cítíte, že někdo nebo něco vyplňuje místnost. Těžký vzduch, nasáklý čím? Zeminou? Hnilobou? Starobou? Nemůžete dýchat.
Příběh je 100% horor. Tato prvotina rozhoupala autorku vysoko a já budu doufat, že bude psát horory, které budou lepší a lepší, protože tohle bylo dobré.
Dávám čtyři a půl hvězdy.

4 16.06.2023

Dílo mě delší dobu lákalo, ačkoli jsem jeho četbu neustále odkládala. Příběh je napsán kultivovaným jazykem zakotveným v roce 1847 a uveden je Aramem Usherem a Edgarem Allanem Poem. Začíná to nocí za vydatného deště a skrze něj brodícím kočárem. Klapavé zvuky koňských kopyt na dlaždicích se rozléhají. Narážíme na levnou spodinu - zloděje, násilníky, opilce, nevěstky.
Prolíná se historie se současností, ale Usherovi ovládají obě časové linie. I druhou linii opanovává déšť. Opět temnota. Namísto kočáru auto.
Archaické, trochu rozvláčnělé, vyprávějící, ale každé slovo jakoby odráželo mysl autora a bylo přesně propočítáno. Je to prodchnuté něčím, co neumím popsat. Četba vás přitahuje, je to okultní. Příběh se většinou odehrává v současnosti.
Tajemná a zvláštní rodina Usherů trpí záchvaty a vzácnými nemocemi, později jeden z nich vidinami. Rodina má řadu aristokratických osobností, jejichž zvláštnosti a temné stránky se dědí.
Když se řekne, že kniha je krásně napsána, má se tím na mysli nejen myšlenka zosobněná v příběhu, ale i jeho překlad. Je elegantní. Je to kniha o dvou příbězích, kde někdo něco tají, skrývá, ať již obyčejná žena z domácnosti nebo patriarcha z rodu Usherů.
Palác Usherů jako kdyby bobtnal - rozšiřoval se a rostl do výšky, jako kdyby všechny, kdo jsou v jeho dosahu, pohlcoval. Zatímco jsou zde ty povídačky, že v Paláci a na hoře Briartop straší, ten spisovatel hororů, nebo spíše věčný pisálek - mladý Usher - musí na něco přijít; od jisté doby je v knihovně a bádá hloub a hloub; chce psát rodinnou historii. Shání podklady, kde se dá, ale... život v knihovně a u nemocného otce mu je předkládá sám. Ten příběh je už napsán, musí jen podklady shromáždit dohromady.
Podklady byly do Knihovny převezeny z Paláce.
Co se to děje? Kam ho to má dovést?
Je to tak vypravěčské, že se na horor jaksi pozapomnělo, alespoň do strany 135, kde sice autor kouzlí s hororovými prvky, ale vše spíše připomíná ságu rodu Usherů s jeho spletitými vztahy, přitom horor je odsunut do pozadí.
Jedna linie Usherů upadá do stejné nemoci, vždy jde o otce, nebo otce otce atd. Jsou to zrůdy.
Kdyby byl rod Usherů skutečný, mohlo by se jednat o autobiografii.
Velká představivost, soustředění a telekineze provází druhý příběh.
Dýňák, Žrava, zlo v Paláci.
Prodíráte se příběhem jako když luštíte křížovku - abyste získali tajenku, musíte ji vyplnit do posledního písmene. Líbí se mi, že jednotlivé ukázky a zvláště vsuvky z minulosti jsou vedeny v přímé řeči jako akce, když se natáčí film.
Zajímal mě ale ten Palác. Škoda, že je ho tam tak málo. Toho Paláce chtělo tak na půl knihy, aby se mohlo bez dalšího jednat o horor.

4 12.06.2023

Pocit zamrazení, když se jejich pohledy střetnou, a ten s nikým jiným neprožila. Osudově svázáni. Ty oči, hlas, hladící ruce. Ten pocit odevzdanosti. Dostává se do vězeňského prostředí, byla odsouzena k pěti letům odnětí svobody za to, že kryla vraždu. Ve vězení s nejvyšší ostrahou je znásilněna spoluvězeňkyní. Ve vězení přistoupila na veškeré podmínky, ale musí si přivyknout na něco jiného. Ano, vysoce postavená žena dobře zavedené společnosti a snoubenka spolumajitele této společnosti.
Drsné vězeňské klima, dohody mezi vězni, podivná přátelství, sex mezi vězni navzájem a vězňů s dozorci.
Je to všechno kvůli zakázané lásce? Lásce, která neměla prostor vyrůst a přesto silné, hluboké a ztracené? Nebo je to kvůli toxickému vztahu, který neměl nikdy začít?
Vraždy. A znamení, že je to on a ona je s tím spjata. Ukázky toho, co je spojovalo, co jí dával, co měl rád on a co měla ráda ona. Znamení tohoto spojení.
Ona, on.
Společný život, který je dávno minulostí, se jí zjevuje před očima. Jako ozva, jako připomínka.
Jak se ho zbavit? Kdo byl tím závislým v "lásce"? S ním se ponořila do dna a stále se nořila hloub a hloub do jeho útrob.
Jakmile se vrátí z vězení, má omezené zdroje, omezený počet přátel, kterým může věřit. Vlastně jen jednoho. Každý je podezřívavý a nikdo nechce s ní nic mít. Skutečně kryla vraždu? Kdo je on?
Příběh, který ukazuje na to, jakým očistcem musí člověk projít, aby sebe poznal a dokázal za sebou stát. Knihu, jako velice čtivou, doporučuji.

7 08.06.2023

Na reality show vždycky vidím adrenalin a moc si přeji, aby to bylo i tady. Zábavné, dobrodružné, vzrušující a nebezpečné.
Hledá se nedotčené útočiště k založení společnosti a vytvoření nové utopie. Hlavně se adaptovat na nové prostředí, podmínky hry a ostatních účastníků, na vývoj událostí a operací v terénu. Vyplatí se znalost botaniky; názvů bylin, jejich poživatelných částí, léčivých účinků, vyplatí se být lovcem, a hlavně být praktický a ve všem mít alespoň zběžné zkušenosti. Fyzická zdatnost neškodí.
Hlavní postavy zatím jen přežívají a nevyvíjí se. Dělají a vytváří věci, aby přežili; tak, jaká a kde má být ta nová společnost?
Vztahy mezi účastníky jsou nerovné. Z počáteční pohody vzniká předstírání, neshody, vnitřní boje. Nespravedlnosti a křivdy vystřídají naschvály a šikana.
Sociální experiment se zadrhává, vzájemné nevraživosti ustupují, aby se změnily v bitvu celku vůči jedinci, na kterém všichni parazitují. Jedinec je vytlačován ostatními pro "prospěch celku".
Nakonec si říkám, jestli to není záměr celé reality show vypíchnout slabosti účastníků a zkoušet jejich psychickou odolnost nejen vůči klimatu a omezeným zdrojům, ale kvůli chování ze strany ostatních.
Někteří jsou tam věkově starší, proto nechápu jejich reakce. Na druhou stranu byl to boj o přežití a reality show má jinou mechaniku než soutěže. Není to soutěž, ačkoliv ve výsledku jde o výherce. Ale výherce čeho? Výherce politiky? Výherce podlosti? Štěstí? Výherce přežití?
Jde o zneužívání. Šikanovali ji, protože byla nejlepší. Byla jiná, hodnotnější, dávala smysl bytí na ostrově a přežití. Přesto přese všechno jim pomáhala, výkonnostně byla hlavní tahoun.
Ostatní v ní vyvolávají pocit viny. Jinak zdravá kritická sebereflexe není u ní důvodem, proto se podivuji, proč k ní dochází. Kvůli zhodnocení dosavadního stavu? Ne, kvůli sebeobviňování, sebemrskačství, které chtějí ostatní v ní vyvolat a zakonzervovat.
Vše je plné nevyřčeného nesouhlasu. Uniformita ostatních vůči jedinci byla v nenávisti. Věřila jednomu člověku z ostatních, tomu jsem zase nevěřila já. Každý byl přelétavý pro zachování sebe samého, pro svoji záchranu.
Objevuje se první fyzické násilí, drogy z hub, otravy. Byť odsouzená k samotě ve svém týpí, začíná být kořist. Drobné krádeže kvůli jídlu, příručkám pro přežití, hygienickým a zdravotním pomůckám. Týpí je podpáleno. Po pronásledování se přemístila do jeskyně, kde je po nalezení ostatními pohřbena zaživa.
Přežila.
V jejích myšlenkách se objevuje čarodějnice z příběhu, který jí kdysi vyprávěla teta. Čarodějnice se stává smyšlenkou karmy a tou se vypořádává s ostatními přeživšími.
Lepší knihu o reality show jsem dosud nečetla. Doporučuji pro velkou čtivost a možná pro poučení.

8 04.06.2023

Říkala jsem si, jestlipak ji tady najdu. Jedna z pohádkových knih mého dětství. Nejvíce se mi líbily ilustrace pana Jiřího Trnky.
Tato kniha byla pro mě jako dítě zvláštní tím, že pohádky nebyly pohádky jaké jsem znala z ostatních knížek, z filmového zpracování, z ústního vyprávění. Tyhle byly takové neurčité a pohádkového neměly nic. Byly ale poučné. Je to jedna z knih, kterou jsem si raději prohlížela než četla. Pro mě to byl skicák Jiřího Trnky.
Někdy v databázi knih s melancholií vyhledávám ze zvědavosti, zda zde najdu to, co obohatilo roky, které už dávno setřel čas. Kupodivu, je zde celá řada knih.

3 01.06.2023

Polská autorka díla v bezvadném překladu jakoby šlo od počátku o češtinu.
Útrapy manželství přecházející z neporozumění a hádek v mučivou až sebetrýznivou tichost, ignoranci, útěk od reality do spásy vlastního života bez mužského/ženského protějšku.
Začátek skvostně popsán. Tichá mučivá agrese a vzpomínky na léta, kdy manželský vztah ještě fungoval. Pokusy o otěhotnění berou za své. Samé předstírání ze strany obou manželů a přitom si každý vede svůj vlastní vnitřní život, než se tento život obrátí ve vnější.
Možná bych knihu zařadila do psychologické prózy; v průběhu četby se mi doteď nejevilo, že by se jednalo o thriller, spíše by šlo o psychologické drama, temnější prvky nespatřuji.
Do života manželů jsou postupně přimícháváni další lidé; takhle je skládán příběh. Když se řekne pravda, lidé to podvědomě cítí jako lež a když sladce zalžete, považují ji za lichotivou pravdu, která je přijímána.
Tu chtějí slyšet.
A potvrdit.
Pravdě nevěří.
Najednou se u vás objevují cizí věci - šaty, které nenosíte, kosmetika, kterou nepoužíváte. Vztahové propletence, výčitky svědomí a obsedantní chování jsou hlavním námětem příběhu, který se nakonec schyluje k podobenství thrilleru.
Cizí věci a úmrtí domácího mazlíčka. Stojí za tím některá z milenek, nebo soused, kterému ledacos vytýkáte, anebo kolega, který převezme službu za vás? Nezpůsobuje to nakonec některá z hlavních postav sama?
Nevěra, lži. Krátké románky, aby si člověk uvědomil, že chce tu pravou/toho pravého. Sbližování, sex, oddálení, konec "vztahu". Přece jen nevěrou narušený vztah Anity a Adama je hlubší. A ten mě v knize zajímal, protože v něm došlo k více akcím a průlomům.
Trojúhelníkový vztah Erika a jeho dvou milenek je v příběhu zpočátku upozaděn a při četbě čekám návaznost na vztah Anity a Adama, která se dostavuje s blížím se závěrem.
Příběh má silný vztahový repertoár, z psychologické prózy se mění na psychologické drama a až za polovinou knihy mohu mluvit o prvcích psychologického thrilleru.
Každý to ve vztazích hraje na více stranách.
Je to příběh s vazbou na Prahu. Proč to zmiňuji? Příběh je psán s vyzněním do detailů a v tomto smyslu mi připomíná české autory. Není to překladem, překlad z anglofonních zemí je jiný, nepoužívá tolik typických českých výrazů, které si poskládáte někdy jen do české hovorové řeči. Autorka umí plynně přecházet z oblasti Polska do oblasti Česka; to, že Erik je v Praze bylo zpočátku nerozpoznatelné.
Příběh se, se stále proudící četbou směřující ke konci, stává ucelenější.
Vysoce čtivé.

8 31.05.2023

Sharon J. Bolton bydlí na malém městě, v hrabství Lancashire, kde se natáčel seriál Vraždy v Midsomeru. Jsem příznivcem tohoto seriálu! A Bolton opět ví, jak na mě! Neuvěřitelně dynamický pátý případ Lacey Flintové. Ze začátku mnoho otázek, které se s vámi táhnou a ne a ne je rozuzlovat; pořád to samé - kolem dokola děj, který jako spořádaný neustále plyne a proplouvá případem, ale řešení otázek v nedohlednu. A to je to dobré, jakkoli negativně to zní.
Někdy události neberou konce, nebo naopak nabírají rychlý spád. Jako čtenářka Sharon Bolton vím, že vyzrazení jména hlavního pachatele v první čtvrtině knihy znamená otevření děje v úžinách, které budou důležité a rozhodně nekončící.
Na tvorbě Sharon Bolton se mi líbila někdy kritizovaná překombinovanost a tady jsem si ji moc přála. Ne, zde překombinovanost není, narozdíl od knih Už mě vidíš? (tam to bylo o neustálém kombinování a hravosti, přitom vše bylo vyvážené, ale zároveň velmi vygradované), Tak to je, tak to bude, Temné říční proudy a Volavka.
Hloubka nenávisti, ač patřící do stejnojmenné série, je trochu jiná, rozhodně není tak bouřlivá a hravá. Autorka vnáší do díla mnohem modernější prvky ovládané problematikou incelů a frustrátů. Má syna, který studuje na univerzitě, snad proto proplouvá těmito problémy mladých mužů.
Ačkoli na povrchu velké zlo jakoby ustalo, vnitřně se zakořeňuje a probublává ven. Objevuje se po částech, vystaveni jsou mu muži, ženy, děti, v podobě jednotlivostí a maličkostí, které vysílá do všech stran v rozmanitých intervalech, podobách a hloubkách. Zlo jakoby se utlumilo a zase vyvstalo. Agitace, fyzické a psychické násilí ve všech podobách, jehož cílem je zradikalizovat vztah k ženám.
Když čtete, cítíte; a cítíte mnoho zvuků, které se k ději váží a ten kořeníte o atmosféru četby, tedy tu, kterou si sami vytvoříte a do které nenecháte nikoho vstoupit.
Kniha má velké grady a četla se lehce a svižně, ostatně jako všechno ze série Lacey Flintové. Domnívám se však, že větší spisovatelskou dospělostí, ustáleností a jakýmsi vydobitým (jistějším) polem na mě kniha působí jako menší převrat nebo posun od dosud čteného ze série Lacey Flintové. Knihu určitě doporučuji!

9 28.05.2023

Co na to říct? Škoda, že jde o eknihu. Papírovou v pevné vazbě nebo v paperbacku bych si pořídila raději. Vždyť se jedná o horor! Proč zrovna jen ekniha?

Přívětivé uvítání čtenářů od Stana Leeho na úvod. Otec a Nia, rodič a dítě, učitel a žák. Reminiscence do dětství. Cameron, který prozkoumává Erijské jezero, protože chce být úspěšný.
Mají Cameron a Nia něco společného?
Jezero Erie je tajemné se záhadnými lodními vraky, pohřešovanými osobami a nevysvětlitelnými elektrickými bouřemi. Samota, odevzdanost a spalující energie.
Mimozemský virál.
Kyberkeneze, která zesiluje. Tajemství už nejsou tajemstvími. Dostává pod kontrolu virtuální svět, reálný svět se ztrácí. O jaké míře postižení kyberkenezí můžeme hovořit? Čím víc se ztrácí skutečný svět, tím víc má ten virtuální pod kontrolou. Prvně boj a potom spolupráce. Může se stát z živého člověka avatar (vrhá avatar stín)? Vytrácí se mechanika a automatické napojení na elektroniku nastává v mysli jednoho člověka.
Jste virál; cítíte, jak vás fotí, sledují, nahlíží na vás. Všechen virál máte v sobě a jste virálem pro virální prostředí. Je to ohlušující, přitěžující až panické. Přesto využitelné. Mysl, která skenuje, chytrá čočka v oku, celé tělo virálně sonduje a očekává přísun dat ze všeho, co data má. Všichni jakoby byli robotičtí. Víte, kdo co má v mobilu, jakou a komu odesílá sms, e-mail, bez toho, abyste mu do mobilu nahlíželi. Vy víte a oni vědí. Virální manipulace a zneužití myslí. Zneužití člověka umělou inteligencí. Vše je "chytré". I tělesné implantáty, které zvyšují IQ, měří tuky a cukry v těle, krev, hormony apod. Ti, co sledují jsou rovněž sledováni. Některá tajemství jsou ale tajnější a mnohem hlubší, než internetový život. A internetový život nám nechává mnoho prostoru pro budování svého vlastního digitálního světa. Moc internetu je v lidech, ne v technice. Prozatím, zdá se, je nejvyšší vědátorská inteligence (uvědomělá vědátorská inteligence) ta lidská.
Lidé, avataři, androidi, boti. Je v digitálním světě tohle celé AI? I sofistikovaná AI je omezenější než lidský mozek, když se dostanete za hranici jejích naprogramovaných reakcí.
Přesto je umělá inteligence jako lidé - vytváří. Některé druhy jsou propracovanější, vybavenější, mají více možností, jsou nebezpečnější.
Přítomnost není jen chytrá, je inteligentní. A tato inteligence umožňuje reminiscenci v lidech, v času, kdy se prožitky vracejí do budoucnosti. Je minulost skutečná? Vrátil se opravdu do svého dětského těla? Nejde jen o živé lidi a mrtvé lidi, ale jde i o lidi z filmů skutečné a fiktivní. Ti všichni sehrávají roli umělé inteligence. Digitální lidé, digitální hlasy. Je člověk se svou umělou inteligencí portál, který je schopen se napojit na vyšší umělou inteligenci?
Knihu doporučuji pro silnou akčnost, vzhledem k tomu, že nejsem čtenářem sci-fi, nevím, zda je akčnost pro tento žánr typická, ale tady je to velice žhavé a dobře načasované - ne, že nevíte, co bude na další stránce, ale ani nevíte, co bude na dalším řádku. Nevíte, co čekat, a to je asi na tom to nejlepší, protože se necháváte unášet vzhledem k námětu, k jakému umělá nebo superumělá inteligence patří.
Obálka knihy? Když víte, o čem je obsah, obálka je dokonalá. Je to science-fiction/dobrodružná kniha, nabitá akcemi a umírněnými hororovými prvky.

21.05.2023

Několikrát mnou otevíraný multižánrový životní román o lidskosti, obětavosti, štěstí, úsilí, lásce, nespravedlnosti a marnosti. Román, který uchopuje život jedné rodiny v 19. až 20. století za mexické revoluce následované válkou a za rozvíjející se nové techniky a technologie, která znamená zjednodušení života. Román má politické vsuvky k revoluci, která byla podnětem pro boj o moc ke svržení tehdejší vlády a prezidenta a ke španělské chřipce. To, co mě fascinovalo bylo přítmí a nezbytnost neustálého boje o život. Je to román v soukolí několika tragédií, které vystupují do popředí každého lidského života, který je jimi unášen. V tomto řádu se směšují vaše pocity v jeden celek. Knihu bych zařadila do kategorie sociálních románů, kde vyvěrá celek s nezbytností zapojit každého jedince. Ačkoliv je kniha situována na Simonopia, uchvátila mě atmosféra tehdejšího prostředí a sociálních poměrů.

5 15.05.2023

Máte rádi domy, ve kterých straší nebo strašidelné domy jako živé organismy? Dokážu si představit vrzající podlahy pod náporem počasí nebo letitosti domu, hustě osrstěné a prošívané koberce, těžké závěsy plné prachu, historický nebo historizující nábytek, dusivé dupání a neobratné pohyby, tísnivý a chladivý vzduch.
Už při nepatrném náznaku obhlídky se zachvěji očekáváním přízraků, děsů, duchů, ghúlů, pazuzu a upírů obývajících starý dům. V příběhu mi trochu zaznívá venkovský styl jako námět z denního života typického prostředí. Příběh ze začátku nevyvolává negativní emoce, pouze pochyby, a znejisťuje.
Nejvíc mě přitahuje psycho horor s nadpřirozenými úkazy mimo realitu a běžný život, s prvky okultismu, kdy se brána z něj otevře do mimolidského světa. Když cítím tajemno, to nevyřčené, ale bytostně napjaté ticho, očekávání a soustředění se na sebeminimalističtější zvuky, v krku se mi roztahuje tíseň, jsem lekavá, úzkostná, a už vím, kudy cesta půjde. Tento příběh cestu má a ví, kam má vést.
Kniha se četla velice lehce a svižně. Je napsána přímým nezavádějícím textem bez metafor a jiných příkras. Hodně si zahrává s psychikou čtenáře, od sotva povšimnutých drobných faktů nezapadajících do běžného života lidí k soustředění až upjaté pozornosti na život domu a v domě.
Kumulace a takovéto táhnutí v napětí. Je to temné, pocitově hluboké a intenzivní. Není to nové, přesto je tam něco, s čím jsem se ještě nesetkala. Viděla jsem spoustu filmů, četla spoustu knih, ale něco jakoby se otevřelo. Taková ta připomínka toho, že jde o stále živé téma (nejen u Darcy Coates), přesto je zde něco jiného, možná jiný pocit.
Správní lidé na správném místě, ve správnou dobu, a ďábelský večírek může začít.
Milujete staré domy? Chcete se bát?

4 14.05.2023

Ďáblův hřbet. Možná ďábel vyobrazený na hřbetě knihy a tedy snad ďábelská kniha. Četbu knihy jsem dlouho odkládala, nechtělo se mi do ní. Nakonec jsem jí dala šanci. Horor - to byl pravý důvod, proč jsem se rozhodla ji chtít třímat ve svých rukou.
Kristina mi nepřipadá na 13. století a na naše poměry jako vhodně zvolené jméno. Vyznívá mi příliš novodobě, v kontextu bije do očí i do uší. Spíše Kristla, ale i to se mi zdá přetažené. Jakmile jsem si přisvojila tuhle myšlenku, začala jsem se obávat, že mi to bude rušit text. Odhodlala jsem se k další četbě a abych mohla pokračovat dál, musela jsem si jméno odmyslet. Říkala jsem si, buď odečíst rok a území, nebo Kristinu. Zajímal by mě původ a historický vývoj jména. Tak moc mi to jméno v textu vadilo.
Život v přírodě. Les jako by byl živý; ta příroda odemykající a zamykající zároveň. Dýchá, má smysly, pohybuje se. Je to něco, co nemusíte spatřit, ale cítíte to. V tomto okamžiku lituji, že jsem si knihu nenechala na víkend. ...
... Jsem v přírodě zpět. Stále více se oddávám hrátkám se slovy, vše vyznívá pevně zharmonizovaně, metaforicky až jemně zidylizovaně. Letmý nádech a povzdech nad tou jemností. Čeština je velice krásný a bohatý jazyk. To si pochvaluji. Nechce se mi uvěřit, že lahodné, měkce prokreslené věty mají být podtextem pro hrubé násilí. Nicméně líbí se mi příběh, který si všímá maličkostí, ne pro ty maličkosti samotné, ale pro pozornost čtenáře.
Plynule přecházím do Matúšovy země, leden, rok 1297.
Říkám si, že Anna může být matkou malého Petříka z úvodního textu o Kristině. Odkud přesně tedy Anna pochází? Také by se možná hodilo více textu, proč Ďáblův hřbet. Čeština prokládaná metaforou, slovními obraty a hříčkami se mi moc líbí, jen se mi při další četbě zdá, že je jí v tomto příběhu až příliš. Než se tím proklestíte, přečtete mnoho textu beze smyslu.
Třetí kapitola dává jen tušit, na koho navazuje. Na začátku nevíte, kde jste. Je třetí kapitola o Kristině, nebo Anně? Pak až dál zjišťujete, že je o Kristině. Nevěděla jsem, že také pochází z Matúšovy země.
Zmatečné.
Četla jsem dál, a to proto, že jsem čekala, kam až mě to zavede.
Sex s kozlem (snad - s kozlem). Nejprve mnou projel záchvat hnusu, bylo mi na zvracení, potom jsem se musela smát. Cituji ze str. 51: "Tenhle tady ještě nebyl, blesklo její myslí." ... "Je mladý a je tu prvně." ... "Je nezkušený, ale mladicky odhodlaný." ... "Ostatní možná ani neví, že je tady."
Co to je? Očekávala group-sex? "Tenhle tady ještě nebyl". ... Takže ona už s kozlem sex měla? Asi ano, vyhodnotila pocitově, že tenhle tady nebyl, protože ve tmě ho přece nemohla vidět (viz str. 50, kde se hovoří o přítmí a o obrysech ve tmě). Kromě toho kozel jako kozel! Nebo Kozel? :-D Vždyť všichni kozlové jsou stejní, ne? Jak mohla ve tmě rozlišit Kozla od kozla, tj. velikost těla, barvy srsti, tvar a/nebo délku rohů atd. "Ostatní možná ani neví, že je tady." Možná v té chýši byla jen kvůli nim! :-D
"Kdoví, jestli tohle není jeho poprvé." "Minulou zimu jí jeden v zápalu chtíče vyryl do zad krvavou brázdu."
Takže ano, sex s kozlem už zřejmě měla. No moment, třeba to nebyl kozel, i když vydával Mé-é-é! Měl bradku. A kožešinu.
V knize jsou nevyjasněná místa, která měla být jasná od počátku. Není to dotažené, vysvětlené, chybí víc informací a vhodně použitá pointa. Měl to být horor nebo humor?

2 11.05.2023

(SPOILER) Druhý díl ze série Zoe Bentleyové.
Čím dál víc se mi líbí vitální Marvin, který je v knize nejoriginálnější a hlavně svůj, vzdorovitý a nezdolatelný. Je s ním jiná komunikace, tak aby ji vzal a člověk se s ním dohovořil. Ale hlavně, i když je mu 87 let, není senilní! A lékaře nepotřebuje. S bouchačkou to umí, věru, dobře. ;-) Nenávidí Tatumova kocoura a kocour zase jeho. Ještě, že je zde ta rybka, ta mlčí a v klidu si pluje, alespoň prozatím, než se stane přílohou kocourovi. Marvin zvládl se v okolí seznámit s kdekým a v Tatumově bytě uspořádal dva mejdany, přičemž toho druhého se musela zúčastnit policie... No, vitální stařík je ten Tatumův dědeček.
Je horko. Chce to přenosnou ledničku, ve které budu bydlet. To řekla Zoe Tatumovi. Přestřelky mezi nimi jsou trefné a ne moc nápadité, v běžném životě akorát, což nahrává mluvě, která není hraná, takže děj má běžný rytmický spád a kadenci. Slovních přestřelek není moc, ale jsou kontextově plně zasazeny.
Vyšetřování stíhá vyšetřování. Jak jinak. A opět k Tatumovi.
I v této knize na pokračování jsou dvě časové osy - rok 2016 a rok 1986, který se prodlužuje o další vývoj a tedy rok 1990, 1994, 1999. Jednotícím prvkem je zavírání lidí do stísněných prostor a časová linie roku 1986 až 1999 je vsuvkou do vrahova života.
Na scéně se objevuje uprchlý Rod Glover. "Dědek" Marvin má větší charisma než Tatum, kterého z poloviny jeho života vychovával, když mu zemřel otec (Marvinův syn).
Pak je tu Joseph, gentleman k Zoe - muž, se kterým se Zoe stýká. Ačkoliv se zdá být k ní opravdový a upřímný, ostatně ona k němu také, nevěřím mu.
Prozatím jsou tu dvě oběti, jejich počet rychle narůstá. Proč by vrah jednu hned zabíjel a zakopával a u druhé měnil model svého trestného jednání tím, že ji někde držel, "nechal" ji zavolat své matce a jako za vyučenou ji znovu unesl, zabil a zakopal? Je pohřbívání žen zaživa naplněním sexuální fantazie vraha?
Některá videa oběti nejsou aktuální, policie našla tělo, ale matka ještě včera s dcerou mluvila. Která byla vrahova první vražda? Existuje ještě jedna, původní oběť, vražda číslo nula. Obětinami vrah píše příběh. S policií si hraje. Pro oběti má připraveno k zakopání několik jam, živé vysílání na videu může kdykoliv zastavit a aranžuje prostředí tak, aby policii zmátl.
Na str. 273 se už více blížíme k odhalení identity vraha. Říkala jsem si doposud, jen aby to nebyl policista ve funkci nadřízeného. To jsem nevěděla, jak blízko k odhalení jsem, ale správně jsem netipla.
Jedna oběť ale byla jiná...
Nerozumím hlouposti sestry Zoe, ale to tak bývá pro atraktivitu příběhu a nutno dodat i děje, protože jsme zase na výši a očekáváme, chceme, skluz dolů. Zoe a oběť číslo čtyři.
Závěr je opět překvapivý. Je dobře, že i když znáte vraha, musíte knihu do úplného konce dočíst a nejhorší je, že ten konec nechcete, ale chcete číst dál stejnou knihu.

7 10.05.2023

(SPOILER) Nini. Jak bohatou imaginaci mají děti. "Tatínek odjel do Boží země." Taková bujná představivost. Bella je zvláštní dítě, o čemž je přesvědčená její matka Veronica a pomalu o tom začíná přesvědčovat i své okolí. Matka stále přikládá věrohodnost tomu, co Bella tvrdí. Nini je možná dětský duch, ale jde o synonymum se slovy "hřmět" a "vyděsit", anebo je to schizofrenie, která je součástí rodinné anamnézy. Manžel Veronicy má pracovat jako letec v Diamond Corporation, v budově, která má mít 22 poschodí. Ve skutečnosti jich má 15.
Belle moc nerozumím, je opředená záhadou, mluví útržkovitě, v hádankách a člověk si musí domýšlet. Nerozumí jí ani její matka Veronica. S ohledem na nezvěstného manžela Veronicy je vedeno policejní vyšetřování.
Kdo je Nini?
Kdo je Bella?
A kdo je Veronicin manžel Micah?
A kde je?
Podvádí Veronicu? To je až to poslední...
Boží země je Boží kraj, a to jsou lesy na severu Wisconsinu. Tam nefunguje nikomu mobilní signál... Srub poblíž jezera Plum Lake.
Najednou zvoní telefon, číslo je skryté. Šepot: "Naslouchej své dceři."
Někdo obhlíží jejich dům. Něco se děje.
Neušlo mi, že vyšetřovatel doporučuje Veronice, aby nechala žaluzie zatažené, přitom, když byl u ní v domě, měla je vytažené (ještě se divila, že je jako v akváriu) a zatáhla je až několik dnů po jeho návštěvě. Možná to podezřelé je na straně Veronicy a policie ji prověřuje.
Je zvláštní propojenost mezi obrázky, které Bella (její imaginární kamarádka Nini) maluje, a skutečností, protože ty wisconsinské lesy, dům, maják a bójka vypadají, jako kdyby ta místa Bella už navštívila.
Není to z manželovy strany jeden velký podvod?
Manžel zřejmě žije více životů. Objevuje se Gabrielle, padne i jméno Natashy (Tashe). Veronica potratila dva chlapce a teď vidí v domě v Key Westu fotografie svého manžela se změněnou vizáží a se třemi dětmi - dvěma chlapci a holčičkou. Někdo na zahradě pozoruje dům v Key Westu. Situace se opakuje jako v domě na Shadowlands.
Co se to děje? Na případu manžela Veronicy pracovali federální agenti, vždyť ji jeden z nich přišel ještě domů v Shadowlandsu navštívit. Byla jím sledována i v bance. A teď se od vyšetřovatele dozvídá, že federální policie případ nikdy nepřevzala a nikdy na případu jejího manžela nepracovala. Jsou to klamy Veronicy, nebo ji chce někdo zneužít?
Dozvídáme se o Connorovi a Brandonovi. Jsou to další Bellini imaginární přátelé? "Bydleli u maminky v bříšku." Takže se jedná o chlapce, které Veronica potratila. Ale proč s tím Bella začíná až teď? Nini už dříve byla v Shadowlandsu, Key Westu a všude, kde byl tatínek...
Mnoho detailů, které do sebe vůbec nezapadají. "Naslouchej své dceři." Telefonát z telefonního čísla s předvolbou pro Key West, které je registrované na Veronicu vzbuzuje další podezření. Synchronizace telefonní linky s počítačem a generování volání má za následek, že mohla zavolat sama sobě.
Říkám si, proč policie tak dlouho otálí s vyslechnutím Veronicina tchána, když měl s jejím manželem Micahem neshody. Bella si představuje tatínka, komunikuje s ním. Jsou to skutečně představy?
Příběh je plný zvratů, očekáváte něco, co se nakonec neuskuteční a máte za skutečnost to, co nemusí být skutečné. Knihu doporučuji.

06.05.2023

(SPOILER) Skvělé! Strana 7 až 10 je hororová esej, absolutně vygradovaná, bez chyby. Tu ale, bohužel, trochu tlumí představování přátel a známých hlavního hrdiny. Nicméně pak se zase vrací zpět a dostává se do předchozí verze.
Líbí se mi srovnávání a slovní improvizace, která je sice nadužívána, přesto ladí a vyznívá plynule spolu s ostatním textem. V některých pasážích mi příběh připomíná a snese srovnání kombinace Smrtelného zla I. a II., kdy hodiny přestanou odbíjet, klika u dveří se začne hýbat a promění se v hada, hlava jelena připevněná na zdi se začne kývat ze strany na stranu a smát se všude kolem, lustr máchá svými rameny a rozpínající se šlahouny se začnou plížit, sápat se a vydávat mlaskavý zvuk. To je přeneseně rajská hudba pro moje oči, metafora pro další vnímání.
Říkala jsem si, buď je to horor, nebo hlavní představitel užil halucinogenní látku. Rozsvítil světlo a nic; všechny věci, pohyby a zvuky zmizely.
Prý trpí nočními můrami. Možná to nebyly jen noční můry, ale objevovaly se i děsy. Noční můry a děsy přicházejí, když jste sami...
Policie a sousedé se rozešli a temno, chlad, vlhkost a zápach se opět začaly sbírat a kolem vás stahovat, žárovky poblikávat, tmavé kouty začaly nabírat tvary.
Druhá kapitola je snad až překvapivým vpádem, a já se těším, až se Martin Drást s malou Marií Svobodovou potkají. Jakmile jsem četla, že si Mája začala vybalovat věci ve vlhkém, zatuchlém a tmavém pokoji, který měla prozatímně obývat, tušila jsem, co je doopravdy bude spojovat. Už i to, jak Šváp tiše našlapoval a díval se nejistě kolem, když Marii vedl ke stavení, mě zneklidnilo.
A pak je tu ten les...
Autor si chtěl příběh se setrvačností užít. Bylo to patrné při popisu lesní přírody a při roztáhnutí děje, aby to skutečně děj byl, ne to lankovité jeho utrhávání na akce, abyste se před skončením jedné začali unášet na začátku druhé, jak to ostatně mám ráda. Také ho prozrazují delší (někdy dlouhé, někdy kratší) kapitoly. Ta imaginace rozehrává všechny smysly, hlavně zvukové, prostorové, sluchové, pohybové. Neuvěřitelné, jak tohle dokázal ve mně rozehrát. Možná je to tím, že původem pocházím z malého města, téměř venkova, a lesy, pole, louky, pastviny a řeka byly základem mého dětství. Vzpomínkové představy spící v podvědomí se probudily. Autor předložil kvalitní základový materiál pro vnímání již vytvořených obrazů. Dobře použity jsou asociace a příměry hororu.
Ale co Martin? Nevěděl o sobě? Co se mu stalo s pamětí? Jaký vliv mělo na něj zlo a jak se od něj odvrátí? S hlavním hrdinou si hrají věcné události a časové souvislosti. Možná žije život mimo svůj život. Žije ho ve stejném okamžiku? Kde je nyní a kde je teď? Nebo je Martin Drást psychotik? Anebo jde o věc a událost neběžnou. To natahování, ty představy za každým koutem naší mysli. Je tím zlem psychická nemoc, nebo je to zlo mimo tento svět, které lze vyléčit jedině mimozemskými silami/způsobem?
Co posedlo Martina Drásta a Švápa? Je to to stejné?
Jak čtu dál, už vím, že hlavní spojitost je jinde.
Krypta pod rozpadajícím se kostelem, kde byla Marie Švápem uvězněná, temný bunkr hluboko v lese, kde měla být ukryta přítelkyně Martina Drásta.
Mája zřejmě zešílela, až do poslední "dětské" chvíle věřila, že rodiče nezemřeli, a že ji oni nebo její babička přijdou zachránit.
A čtenář neví, čemu má věřit on sám. Skutečně byli ti lidé zahrabaní v půdě její rodiče? Nejspíše ano. Marie měla na útěk bezpočet šancí, všechny promarnila. Byla slabá. Nakonec "zachráněna", nelidsky se s ní zacházelo čím dál víc, byla mučena, týrána, stala se předmětem zvrácených praktik, pouhou věcí; stala se jakousi insignií moci svého věznitele. Porodila.
U Martina Drásta je to takové iluzorní, intenzivní bludy, ale nevíte, co je iluze nebo blouznění a co realita. Nakonec se to spojí, ale říkám si, jestli ten jeho život na střední škole nebyla představa a to blouznění, možná šílenství, skutečnost. Kostra, stvůra, Marin Drást. A Klára.
Nechybí tady něco? Třeba racionalita?
Hodně závisí na formě podání a tady jde o horor. Je ale poněkud vláčný, má méně akcí, protože ho více přebíjí plynulé psychologické a somatické vyprávění, které probouzí vaše vjemy. Není to vyloženě temné, ani mrazivé, lekací scény nejsou. Není to nárazové jako když zbrkle řídíte auto a musíte rychle zabrzdit, nebo se vyhnout výmolům na silnici, dalším vozidlům apod. I když nevíte, co přijde na další straně, je tohle taková svižná jízda bez výmolů.

5 02.05.2023

Upřímně nevím. V průběhu rozehrané šachové partie jsem cítila tíživé dusno pod návalem přemítání nad strategií. Affleck v šachové partii vyhrál, ale následně se dozvídá o nehodě, která postihla jeho rodinu.
Začátek příběhu s sebou nese spoustu eskapád; Matta navštíví policie, aby mu řekla o nehodě a vzápětí jela s ním do baru pro mobilní telefon, kde si ho předešlé noci zapomněl a aby ho pak SUV a následně vrtulníkem dopravila k bratrovi do vězení, kde si odpykává trest, a tam aby mu Matt sám pověděl o rodinné tragédii.
Tohle je přece hloupost. Navíc hodně zvratů najednou, na to, že se vše odehrálo v prvních dvou kapitolách.
Příběh ze začátku dramatický mi připadá tříštivý. Kapitoly navazují na to, co bylo předtím. Ale co se stalo předtím? Děj, který se stal předtím, autor dávkuje postupně, ale pro tuto knihu bych raději pro to, co se v minulosti stalo, viděla odrazový můstek a hlavně už od začátku nějaké souvislosti. Neříkám, že to tak nedopadne, ale jde o to zaujmout čtenáře. Alespoň ten rámec toho, co se stalo a jaké to bylo - to je potřeba, aby zahrálo na struny zaujetí čtenáře. Detaily toho, co se stalo, co tam bylo zvláštního apod. to si nechat až v průběhu nebo třeba nakonec, ale po rozehrávce.
Kniha potřebuje větší provázanost, na začátku zaujala, fajn, ale už to takhle nepokračovalo. Kniha potřebuje něčím zaujmout, potřebuje větší soustředění co do zabarvení příběhu. Na to, bohužel, počáteční "šachy" nestačí.

4 29.04.2023