veronika4001 komentáře u knih

Drsný realismus spatřující úděl žen v rukou mužů(!). Tato kniha zcela reálně popisuje život francouzské společnosti druhé poloviny 19. století. A otevřela mi oči. To ne muži byli silní a bez záměru se vždy zastávající ženy. Jejich síla byla povrchní, hraná a záměrná. Kvůli čemu? Kvůli svému pohodlí, blahobytu, rozmarům. Pokud byla žena svobodná, byla samostatná, vydělávala si na své živobytí a měla v životě vystaráno. Jakmile se vdala, svobodné a tudíž ty šťastné vody se nad ní uzavřely a musela se starat nejen o děti, ale i o manžela, který, jak se později a vždy ukázalo byl alkoholik, děvkař (pardon), kamarádíček pro všechny a pro všechno, hlupák a hlavně násilník a tyran. Peníze se rozkutálely, hospodářství tolik vydržované ženou začalo chátrat a rozpadat se. Žena vlivem muže se tak ocitala na hranici bídy a poté se z ní stala žebračka. Muž bezostyšně využíval komfortu, který mu žena poskytovala a dokonce ji i veřejně hanil a pošlapával. Ona vlastně vždy byla základem jeho blahobytu a on naopak tím, kdo ji táhl dolů - do bídy, nuzoty, k prostituci, na dno svých sil a sebeúcty. Velice smutná kniha, snad příliš realistická až pesimistická. V ledasčem otevře oči.

3 20.10.2020

Kniha Právo nálezce byla od S. Kinga moje první detektivka. Vzpomínám si, že mě to až vyděsilo a byla jsem stále v přesvědčení, že jsem se musela zmýlit, a že kniha je horor. Nějak jsem nedokázala vstřebat, že King také píše detektivky. Tak krásně zaškatulkovaného jsem ho měla - tvůrce hororu a dost! A teď tohle. Po této knize jsem si nebyla jista, zda nepíše i romantické knihy. Každopádně Právo nálezce je výborná detektivka (snad na pokraji detektivky a thrilleru) a rozhodně stojí za přečtení. Nalákala mě a já se až do přečtení konce knihy neodtrhla. Skvělé.

6 20.10.2020

Bez této knihy bych v dětství nevyležela žádnou chřipku ani angínu. Krásné dětské příběhy sourozenců Honzy a Aničky.

5 19.10.2020

Prý se dnes už moc nepoužívají. Možná to je pravda, neboť technologie v podobě internetu si žádá dobu a doba si žádá technologii, a to stále vyspělejší, výkonnější a méně uživatelsky i časově náročnou. Že je to povídání kruhem? Ano, společnost a technický pokrok. Jenže ani toto mě neodláká od fyzických knih, zvláště od těch, které popadnu a můžu si v nich něco vyhledat. Tyto knihy neexistují samy o sobě a vždy musí mít u sebe další, ještě minimálně jednu knihu, nebo sešit, papír a tužku. Ano, jedná se o slovníky, které jsem v době jazykové přípravy nedala z ruky. Stále je mám, jsou to skvosty a velice rozsáhlé, což předvídá pracnost jejich autorů ... a až někdy nebude fungovat technologie a všichni kolem budou naříkat, že nejde internet, mám co vzít do ruky pro případ, že mě zase popadne chuť překládat si anglicky psané knihy.

19.10.2020

Správní vědu - teorii veřejné správy považuji za obecný přídatek k vysokoškolským skriptům do Obecného správního práva, kolektivu věhlasných především českých autorů. Některé knihy jsou osvěžující a přitom mají takový ten naučný temperament a sklon vysvětlit to, co je třeba a pak v tichosti odejít, a to ostatní v detailnějším pojetí přenechat jiným knihám, třeba monografii, které se dostávají až za hranici chápání v obecných, nebo obecně seznatelných pojmů. Po takových knihách, uvádějících do tématu, je svěží vzduch, neboť mnohé je vysvětleno a vy si můžete vykasat rukávy a jít do práce, tedy do další, rozsáhlejší a více prejudikované literatury. Páni, takové knihy... To je spouštěč!

19.10.2020

(SPOILER) Tato kniha byla pro mě velice poutavá, zřejmě proto, že jde o realistický horor, jehož děj můžete prožívat jako skutečný bez fantasy, mýtů či předsudků. Zcela jednoduše to je horor, sice slabší, ale hororové prvky hned pocítíte, když se dozvíte, že holčička se ztratila, a že místo, aby se vracela, bloudí dál a dál, hlouběji a hlouběji. Čím hlouběji do lesa proniká, tím více se jí zjevují nadpřirozené věci s jejich ekvivalenty (hluk, křik, dýchání, náhlé světlo, močál tam, kde prve nebyl, krev v trávě), které mají za následek úprk holčičky z místa a tudíž další noření se do lesa a bažin, za účelem najít cestu zpět k autu, ve kterém má matku a sestru. Nedaří se a holčička je ponechána napospas svému osudu, ve kterém řeší jídlo, pití, spánek a útěk od nadpřirozena. Nadchlo mě tajemno a taková ta zákoutí, které může poskytnout les jako typické hororové dějiště, pohybující se větve jakoby ve vánku, šelest (zvířat?), náhlé osvícení (prodírající se paprsky?). Prchá před něčím, co nevidí, ale cítí jeho existenci, cítí, že tam je a že mu jde o něco, něco, co má nadvládu, něco, co jí chce ublížit. Pro mě jednoznačně výborná kniha, která byť je tenčí než jsme na Kinga zvyklí, splnila u mě kvality hororového žánru, protože vygradovala ve mně strach, na některých místech se mi až zatajil dech, jak jsem byla ve velkém napětí a očekávání, co bude dál. Skvělé.

7 19.10.2020

Dílo Stephena Kinga Pod kupolí bych srovnala s Kingovým dílem To, ovšem zde za absence prvků hororu. Nevím, proč je kniha Pod kupolí řazena mezi hororové žánry, když se o horor ani na chvíli nejedná. Jde spíše o sci-fi příběh s prvky špionáže, ale horor bych v tom nehledala jednoduše proto, že chybí psychologicky podprahové vybízení ke strachu, strach, mrazení v zádech, očekávání tajemna, stupňování vzrušení a jeho eskalace do tajemné hrozby něčeho, co spíše neexistuje, co je strašidelné, co má moc. Pro mě to bylo prozatím nejpropracovanější dílo, jaké jsem kdy u Kinga četla. Kniha To byla také velmi podrobná a rozsáhlá svým detailním postupem, ale Pod kupolí bylo skutečně až nad míru detailistické, takže čtenář se dostává hlouběji a hlouběji do zákoutí spisovatelova vyjadřování, myšlení a vůbec děje, neboť tady se opravdu jedná o příběh se všemi sepětími, stromy, větvemi, květy a plody, které si lze vůbec představit. Jsem ohromena, jaké miniaturistické pojetí dokáže King obsáhnout, do jakých až ambivalencí musí jít, aby je podrobně vysvětlil a došlo tak k parádnímu rozuzlení. Za mě jedna z výborných knih S. Kinga, které ovšem nelze podřadit pod jeho oblíbený hororový a detektivní žánr.

6 19.10.2020

Každý píše učebnice jinak, ale u každého je materie stejná. Autoři Správního práva obecného se drží stejné osnovy, stejné struktury, takže ani tato učebnice nepřekvapí. Je to dobře, nebo špatně? Těžko říci, každopádně každá učebnice Správního práva je moje kmenová a mám ji v úctě. Nutno dodat, že bych se někdy ráda vrátila k těm starším, napsaným před 80 až 100 lety, neboť tam teprve vznikal onen základ, ze kterého lze při delších a hlubších úvahách o českém správním právu vycházet. To je teprve ta správná nota, to co mě oslovuje, neboť to do současného života klade otázky a umožňuje více si "hrát".

1 18.10.2020

Tak skvělou knihu s unikátním námětem od tak mladé autorky jsem nečekala. Zřejmě je to její prvotina a tou si právě získala celou řadu čtenářů s přízviskem knihomolové nebo milovníci knih a všeho knižního. Čím jiným čtenáře nadchnout než vztahem dívky/ženy ke knihám a knihovnám a později jejím milostným vztahem ke knihovníkovi? Napsáno spisovným, plynulým a svižným jazykem. Děj jsem přímo hltala a i když bylo jasné, kam vztah pečlivé, trochu hubaté a zásadové asistentky s arogantním a nespolehlivým knihovníkem dojde, četla jsem jako o závod. Nedalo mi to a oběma jsem fandila, ačkoli oba byli zdánlivě protichůdných povah. Nakonec jsem usoudila, že jsou k sobě vlastně blíže, než jak autorka okatě popisuje. Zásadovost a lpění si na vlastním životě a koloběhu v něm je součástí obou hlavních hrdinů. Jednoduchý příběh, ale kvalitní svým podáním i pro náročnější čtenáře.

7 18.10.2020

Moje hodnocení je nižší, než bych si ještě před otevřením knihy dokázala představit. Tato tvorba je narozdíl od proslulého TO poměrně krátká a také je tomu přizpůsobena kvalita obsahu. Paradoxně naopak by každý od Kinga očekával, že jeho kratší knihy budou prima jízda, tak nějak čím kratší příběh, tím více bude čtenář vystaven pohotovějšímu a intenzivnějšímu strachu. Bohužel. Příliš povrchní vracení se na hřbitov a přespříliš opakující se (a navíc stejné a stejně intenzivní) zážitky. Dočetla jsem, ale ještě jsem stačila u toho sledovat mobil a nakonec jsem tvrdým spánkem usnula. King umí lépe vystihnout podstatu strachu, barvitěji umí vtáhnout do děje, psychologizovat a ve čtenáři vyvíjet představu hororové scény na teď. Věci tady nemají ani spád, pořád jakési rozmýšlení, cesty sem a tam, proměny hlavních hrdinů, okořeněné jejich představivostí. Ale nikoli čtenářů, na jejich chtíč po představivosti King už zapomněl. Škoda.

3 18.10.2020

Nemusela jsem číst ani pár stránek, abych věděla, kdo je potvora a jaké vlastnosti odlišují typickou potvoru od hodné holky. Každá žena je hodná holka a každá je potvora, jen jde o tu percentuální část toho, co zaujímá co a v jakém rozmezí. Naše osobnost, vnitřní síla a zkušenosti tomu napomáhají.

Potvora je moje nejlepší kamarádka, kterou uvnitř sebe vyživuji tak, aby jí bylo ve mně co nejvíce. Nežertuji. Potvora je v mém životě důležitá. Potvora si nenechá nic líbit a ihned vycítí, zda a kdo s ní manipuluje. Nenechává sebou cloumat, není rohožka, nebo hadr či podložka, je to žena.

Žena, která není čekatelkou na zázrak, žena, která ví co chce a rozhoduje sama za sebe. Tato žena má v sobě vnitřní limity, které nepřekračuje. Pokud se stane, že s ní muž jedná tak, jak by neměl, ukáže mu jeho jednání z druhé strany, takže muž nakonec pochopí, nebo se jím vůbec nezabývá.

Síla ženy je tedy vnitřní síla, její vnitřně přesvědčená osobnost lpící na hranicích toho, co obstojí a co ne. Není ale strohá ani zatrpklá, jen zná svoji hodnotu a ví, co je schopna tolerovat. Žena potvora může být na povrchu submisivní, subtilní, jemná, křehká bytost hodna ochrany, ale uvnitř ta, která má pevně vymezené hranice a nedovolí nikomu, aby s ní smýkal.

Tato žena nechce to, co je pro ni nepřijatelné a dokáže se ohradit. Dokáže nesouhlasit, mít svoji hlavu, svůj názor. Potvoru nedělá oblečení, nebo něco, co je vidět na povrchu, něco, co je naoko přitažlivé.

Potvora má smysl pro humor, ale není samozřejmostí. Muž ji nemá nikdy jistou a na začátku nebo v průběhu vztahu dokonce muž může zaznamenat neúspěch. Chce ji? Musí to být znát, musí dobývat.

Potvory vycítí, kdy je zapotřebí odejít a prostě odchází. Potvora je svá a zná svoji hodnotu. Potvora je výsada. Je to žena. Elegantní, důstojná a vědoma si své ceny.

2 17.10.2020

Mrtvé tělo staré 40 000 let, objevené pod arktickým ledem. Částečně mumifikované mrazem, oděné do zvláštní látky, která zaručovala dobré izolační podmínky. Anomální artefakt z řádu homo sapiens, což je neuvěřitelné a vědecky dosud neobsáhlé, protože lidský rod homo sapiens před 40 000 lety nežil. Nejedná se ani o jeho předchůdce. Veškerá vědecká tvrzení o lidském rodu jsou vyvrácena. O tělo bojuje vědkyně Evelyn Edwardsová, která ho našla a její bývalý manžel Matt Adams. Oba se stávají ostře pronásledovanými uprchlíky, protože zůstávají jedinými, kteří o nálezu ví. Vláda a prezident USA mají s tělem v úmyslu něco jiného, něco, co je určeno jen pro jejich soukromé účely. To něco má zahubit lidstvo, včetně jejich nejbližších spolupracovníků. Z Lynn a Adamse se stávají spiklenci bojující o vlastní holý život. Myslela jsem si, že jde o horor. Mýlila jsem se. Příběh bych zařadila mezi špionážní thrillery, při jejichž četbě také zažijete napětí, i když trochu odlišné od napětí hororového. Mrazení v zádech, psychologické procesy strachu a zvýšeného vnímání vůči tajemnu zde nebylo, ale bylo zde něco, o čem bych řekla, že se jedná o pocit štěstí a vrcholu. Takový ten pocit, že musíte fandit někomu, o kom víte, že vyhraje a přitom skáčete přes překážky s ním. Ty překážky zdoláváte také a máte radost, že je zdolává i váš hrdina, který je obdařen rozumem, vědomostmi, zkušenostmi, pílí, odvahou a štěstím. Za mě výborný příběh vybavený nástrahami a postupy v nebezpečných situacích.

4 30.09.2020

Neuvěřitelná spisovatelka, která mě vždy dostane do kolen. Její díla, ať již série thrillerů, nebo samostatné thrillery (romantický žánr jsem u ní ještě nečetla) jsou opravdu skvělá a bezpochyby vygradovaná do nejtenčího detailu, přestože thrillerový a detektivní žánr obvykle postrádají hloubku na úkor psychického prožívání, analýzy funkčně tělesných procesů, napětí, mrazení v zádech a očité i jinak smyslově vnímané situace nebo vnitřně očekávané i mimosmyslově získané situace (informace). I v této knize se čtenářka snadno vžije do role hlavní hrdinky a fandí ji, i když ne vždy a ne zcela s jejím rozhodnutím souhlasí, přesto se s ní vždy vnitřně ztotožní a přijme ji za svou, tedy za svou osobnost, za svoji vůli, se společností a atmosférou, kterou hlavní hrdinka spolu s dějem přináší. Ta s sebou nese vždy temné stránky života v podobě příbuzných, blízkých, přátel, nebo bývalých lásek a milostných spletitostí, které postrádají psychickou normalitu, resp. osob, kteří trpí psychickou nevyvážeností (abnormalitou v podobě psychického nedostatku nebo přebytku). Lisa Jackson si umí vyhrát s lidskou nápaditostí a fantazií v prostoru, který příběh nabízí. A tento prostor byť vypadající omezeně, nakonec rozšíří o osobu vraha, který je zpočátku nepatrný, ale který příběh nakonec rozvětví o dvě nebo další dekády dál. A ta neurčitost a přitom upřímnost a pravdivost v neurčitosti má teprve tu pravou "požehnanou" sílu.

1 26.09.2020

Lepší knihu o živých mrtvých jsem nečetla. Výborný nápad upoutat tématiku zombií světovou válkou a dát je jako hlavní a vysoký kalibr v boji o přežití. Evropský, asijský, americký kontinent, různé státy, stejný problém. Nákaza v podobě viru se šíří dál. Hranice států a demarkační linie neplatí. Zpočátku chtějí lidé z místa odjet, neví kam, snad na sever, kde je zima a větší šance na to, že živí mrtví umrznou. Bohužel, neděje se tak. Vymýšlí se zbraně, jak zombiím nenávratně ublížit, usmrtit je. Nedaří se. Jsou to chytří tvorové, přemýšlí jak lidé, vyvíjí se. Někde se objevují i quislingové, těžko je rozeznat, následky jsou ale stejné. Usmrcují kousnutím. Všichni "Z". Pokousaný chlapec, uprchlíci, malá holčička s odtrženým obličejem, lékař transplantující srdce infikované virem, matka odvádějící dítě do školky, rodina zaklíněná v autě zapadlém v bažině, turistka, vojáci, vysocí zástupci států... Ti všichni a ostatní před svým nakažením v obavě o svůj život utíkali. Bylo zde něco, co se masově šířilo, něco, co likvidovalo. Oživlé mrtvoly. Vyvalené oči, napřažené ruce, šourající se, mručící... Samotní, ve skupinách, masově. Zpráva je napsaná skvělým reportážním jazykem. Nemohu uvěřit, že nebyla sepsána na základě skutečných událostí. Jak to Max Brooks mohl vymyslet? Slovo od slova, souvětí, příběh, děj jako součástky vše zapadá, vše je jednolité. Neuvěřitelné. Příběhy, které svazuje zpráva jsou zcela objektivisticky zpracovány. Vyvolávají představu uskutečnitelnosti, to, že ten příběh se stal a osoba coby přeživší vypravěč jej prožívala. "Strach je nejcennější komoditou ve vesmíru." To je světová válka Z.

4 20.09.2020

Stylisticky jsem věděla, co mám očekávat, protože temný otec Dan Simmons je pro mě osvědčená volba. Ohně z ráje mě překvapily velkým výběrem bohů a bohyň v dějinách Havajského souostroví. Přiznávám, že se mi to ze začátku trochu pletlo, ale žraločí muž mě zaujal nejvíce, snad proto, že v příběhu mu byl dán větší prostor v projevu než ostatním, ze kterých byl jen nepopsatelný strach, takže se dalo očekávat, jakou funkci bude žraločí muž mít. Příběh rozvinul moji představivost a vyvolával dojem nadčasově převyprávěných mytologických příběhů a bájí. Skutečnost, že celý příběh byl vymyšlen byla známa již na začátku, kdy autor užil dvou časových a dějových linek (současnost a doba, v níž žil Mark Twain). Nejprve mizí lidé, pak je nalezena v golfové jamce useknutá ruka, vytvoří se puklina ve zdi, která odkryje dlouhý tunel. Deník tetičky Loreny Stewartové, zvané Kidder, tomu jen přihrává, neboť vypráví tentýž příběh, který prožívá hlavní hrdinka Eleanor. Časová reálie s Markem Twainem a tetičkou Kidder v hlavní roli se začíná prolínat se životem Eleanor Perryové. Jednotícím bodem je Velký ostrov na Havaji.

2 16.09.2020

Na začátku jsem si myslela, že kniha je hororovým žánrem, ale není tomu tak. Jde o životní příběh hlavní hrdinky Ellen Rimbauerové, jehož základní doménou je sexuální náruživost a zneužívaní (především) žen. Na mnoha místech mě Ellen překvapuje svojí vnímavostí, zaujatostí pro spravedlnost, ale také zrcadlem chladnosti a chuti po odvetě. Žena je zde popisována jako bytost, která se svému manželovi a jiným mužům ve všem podřizuje; podvoluje se jejich sexuálním touhám, choutkám, přitom si nemyslím, že sex by byl pravým účelem. Tím hlavním a snad jediným účelem sexuálního chtíče muže je jeho nadvláda nad ženou. Autor pod pseudonymem popisuje sexuální úděl ženy, sexuální rozkoše s manželem, její služebnou a s manželem a služebnou dohromady. Ellen, stejně jako ostatní ženy jsou sexuálně zneužívány hlavně jejím manželem Johnem Rimbauerem. Sexuální chtíč a náruživost. To je to, oč se v knize jedná. Nikdy by mě nenapadlo, že budu číst knihu o tom, jak to bylo s pohledem na sex v letech 1907 až cca 1928. Na několika místech je kniha hororově laděná, ale hororový žánr to rozhodně není. Pocit strachu a mrazení v zádech kniha nenavodila, což mě v tomto případě nevadí, protože příběh je svěží, zajímavý a poutavý, i když jinak, než jsem očekávala. Rozhodně nelituji, že jsem knihu přečetla, bylo to pro mě něco jiného, něco, co mi možná chybělo v repertoáru přečtených knih, nebo knih, které mám přečíst. Knihu hodnotím poměrně vysoko. Proč? Zaslouží si to.

1 06.09.2020

Kniha Domov od Matse Strandberga mě oslovila. Nejedná se o psychologický horor, ani thriller, spíše o klasický horor, jehož děj se odehrává v individualizovaném prostředí. Hororový začátek je pozvolný, využívá prvků nadpřirozena, tajemna, napětí, vyvolává pocit strachu a u mě v případě posledních 40 stran pocit děsu. Mats Strandberg zapojuje lidskou fantazii a schopnost představivosti a hravosti; tím propojuje existenci nadpřirozených sil s lidskými schopnostmi a povahou, např. pohybující se stíny, přesouvající se skvrna, démon, který je schopen převzít nadvládu nad lidským tělem a mluvit běžným jazykem. V hororové extenzi, v žáru nadpřirozena, v myšlence zabývat se ďáblem a v jeho pojetí spočívá klad celého příběhu. Ze začátku se příběh odehrává ve dvou dějových liniích, jednak ze života Joela a jednak ze života domova v Tallskugganu. Obě od sebe odtržené (poté pozvolna přibližující se a nakonec propojené) dějové linie považuji za nedopatření, protože pro zajímavost knihy a tedy žánru, který chtěl Strandberg v příběhu představit, by bylo zajímavější, kdyby se Joel objevil až v příběhu vztahujícím se k domovu v Tallskugganu. Myslím si, že pestrá drogová minulost Joela není pro koncepci tohoto hororu nijak důležitá, naopak si myslím, že důležitější by bylo, kdyby byla více propracována psychika postav, tedy to, jak situaci jednotlivé osoby vnímají, jaké je jejich psychické rozpoložení, uvažování, očekávání, jejich naplnění/nenaplnění, vnitřní rozbroje, zvažování možností v situaci. Autor se tedy měl více zabývat duševním světem obyvatel domova, vždyť se jednalo o hospic pečující o staré nemocné občany stižené zejména duševními poruchami, včetně stařecké demence, kterou tyto poruchy často provázejí. V tom spatřuji tolik materiálu k použití, vždyť tento na první pohled ponurý svět může být v příběhu tak barevně pojat. Vždyť smyslové vnímání je opatřeno takovou dávkou představivosti, obraznosti a prostoru, v nichž se mohou všechny tyto funkce projevit. Tolik by si to zasloužilo více pozornosti, větší hloubku včetně propojení všech stařeckých nemocí a změn osobnosti s realitou. Ta je v příběhu trochu odtržená, proto má-li se jednat o posedlost ďáblem, zcela evidentně by přišly vhod prvky (výrazy) z psychiatrického prostředí, které by byly promíchány s ďáblovým poselstvím. Používala bych třeba iluzí. Patří ďábel do reality, nebo do iluzorního světa?
Je to výborný příběh s vlastnostmi hororu, myšlenka, že horor bude uvržen do prostředí starých a nemocných lidí je skvělý nápad, koncepce začátku i konce příběhu je absolutně dovršená. Posledních 40 stran knihy jsem dočítala v sobotu večer (za tmy), což nevím, zda to byl dobrý nápad (za iluzorní existence pohybujících se stínů v knize a skutečné existence naštěstí nepohyblivých stínů u mě v pokoji). Tolik pro slabší povahy. Na druhou stranu, kdybych věděla, že v této téměř končící fázi knihy bude Mats Strandberg v příběhu vykreslovat pohybující se stíny, sedící stíny, plíživé stíny, o to více bych se nechala strhnout četbou a donutila bych se knihu přečíst. Knihu doporučuji. PS: "Něco tam je, něco co nevidíte, ale co vidí vás."

5 30.08.2020

Od počátku kniha poskytuje mrazivý příběh a tedy něco, s čím se u knižních hororů málokdy setkávám. Zcela kontinuální mrazivost, napětí, psychické drama vyúsťující v zápletku, nepřetržitý strach z pohybů, zvuků, stínů, nehmatatelného cosi, co je mezi třemi lidmi. Něco, co skrývá identitu, má ji vůbec? Těžko říci, na zemi později předvídavá silueta postavy chlapce tomu naznačuje, ale panická až fobická hrůza, všudepřítomný strach z něčeho, co z podzemí jako slupky ožívá, oznamuje něco jiného, něco, co je zapotřebí prozkoumat, něco, co záhadu vysvětlí a ozřejmí. Kniha je čtivá, má v některých pasážích strhující účinky, zařadila bych ji mezi psychologické horory, neboť to mrazivo, napětí a zákeřno vyplouvá na povrch z lidské psychiky prostřednictvím jejího obyčejného vnímaní a naší fantazie. Knize ubírám jednu hodnotící hvězdičku, a to proto, že se mi spíše zdá, že skvělý rozjezd na začátku je někdy uprostřed trochu utlumen. Myslím si, že v hororech není nikdy strachu dost natolik, aby ho bylo nutné brzdit. Naopak si myslím, že když se napětí, mrazení v zádech a další polytématické vlastnosti psychologického hororu vyskytují hned na začátku, mělo by se v tom pokračovat a postupně je gradovat. Začátek mi připadá hodně vygradovaný, což označuji za přínos, ale poté jde stupnice směrem dolů a když zbývá cca 100 stran do konce, eskaluje se děj zase nahoru. Pečlivě propracovaná psychika hlavních postav a její vnímání v kombinaci s vnějším světem s typicky severským zpracováním. Doporučuji a těším se na další (stejné, snad i děsivější) knižní horory.

6 25.08.2020