Ventimiglia komentáře u knih

Kniha tak skvělá, že mi ji někdo z přátel nevrátil...

4 03.03.2019

Silný zážitek, určitě se ke knize ještě vrátím. Koupila jsem si ji - a to už něco znamená!:)

1 03.03.2019

Doposlouchala jsem a je mi smutno: něco mi v životě chybí... Chci se dozvědět, jak to bude dál se všemi postavami, které mě provázely během poslechu celé ságy. Když bude nejhůř, přečtu si to celé znovu...

5 25.01.2019

Není to knížka, na kterou se nezapomíná, ale je to knížka, která rozhodně stojí za přečtení. Máša je rebelka, kterou bych sice osobně těžko snesla, ale která si zaslouží respekt za svou zásadovost a neochvějný boj proti nespravedlnosti. V kratičkých momentkách z přípravy vystoupení v chrámu Krista Spasitele, z vyšetřovací vazby a následně z vězení ukazuje, jakými rafinovanými metodami lze zpracovávat lidi, kteří se postaví proti těm, kteří jsou u moci. Jestli máte pocit, že ve 21. století se v civilizovaných zemích ve vězení lidé netýrají, zaskočí vás, jak jednoduché je ztrpčovat život lidem, které mají věznitelé v absolutním područí. Malý příklad za všechny. Budíček je v 5.20. Nemáte žádný budík, který by vás vzbudil. Bachař vás vzbudí v 5.45 - "zaspal jsi a to je přestupek!" Dva tři přestupky a máš smůlu - následují trestné body, potupné tresty, utažení šroubů. A takových absurdit, které ženou žluč do krku, je mnoho...

2 25.01.2019

Asi jsem měla docela přehnaná očekávání vzhledem k tomu, jak nekriticky nadšená je valná většina hodnocení. Proto mě až zaskočilo, že jsem žádné nadšení při četbě nepocítila. Děj předvídatelný, postavy málo uvěřitelné a nezajímavé, jazyk toliko referující. Škoda, protože příběh nabízí možnosti... Je to stejně zvláštní, jak nějaká knížka získá úžasnou pozornost, jako třeba Hana, a jiné, mnohem zdařilejší knihy, zapadnou. Na Hanu mi nejspíš za pár týdnů zbyde mlhavá vzpomínka, zatímco Kapitáňové Kniha o cintoríne je nezapomenutelná - a jak se zdá, bohužel, neštěkne tu po ní ani pes. Život není fér...

15 25.01.2019

Dokonalé čtení pro všechny, kdo nemilují předvídatelné knihy: když už někdy náhodou mám pocit, že vím, kam to směřuje, vzápětí přijde zvrat a všechno je jinak. A konečně vím, proč se to jmenuje Temný les!:) Jako bonus působivé popisy vesmíru, technologií i katastrof. A velká dávka existenciální skepse. Přežití je primární potřeba každé civilizace. Civilizace se neustále rozvíjí a šíří, ale celková hmota ve vesmíru zůstává konstantní. Řetězec podezření se rozjíždí. Jdu si přečíst trojku.

7 13.01.2019

Krásný jazyk, dokonalá výstavba (půvabný je např. opakovaný motiv se snítkou jasmínu, kterou posléze Agnes odevzdá Krysařovi), ale marná sláva, celé mi to připadá příliš patetické - a patos příliš nemám v oblibě. Nicméně je zajímavé, jak rozdílné výklady novela vzbuzuje; sama vnímám jako zásadní Krysařovo váhání, zda se nechat spoutat láskou, či zda se nevázat. A romantická rozporuplnost této postavy. Zaváhání ho stojí příliš mnoho...
Tak snad jen pár citátů jako důkaz: "Nemiluj přespříliš, chceš-li býti milován; vyčerpáš sám všechnu lásku, určenou pro dva. Přemíra lásky, kterou dáváš, ničí možnost lásky, kterou bys měl bráti; to ti radí krysař, který mnoho viděl."
"A cože činí nepokojným jeho hrdé nitro? Krysař jde, kam chce, stane, kde chce, a odejde, kdy chce. Byl by opravdu zajat?"

7 26.12.2018

Přečetla po letech znovu kvůli výzvě. Kdysi jsem od V. Párala četla prakticky vše (do 90. let, pak už nic), takže návrat ke stylu, který docela důvěrně znám a který mi dnes přijde poměrně laciný: všechno, co popisuje, má lákavé barvy a delikátní chutě, ale brzy se přejí a začne nudit. Dalo se číst vlastně jen kvůli tomu procesu pokoušení, který má svá rafinovaná místa (touha jedné z postav publikovat amatérské verše; ale svou roli hrají, jak jinak, i i střevíčky z hadí kůže; to druhá ženská představitelka už je jenom pitomá...). K zamyšlení je popis toho, jak nic ze zázračně nabytých radostí (ať už je to kariéra či kosmetická vylepšení) nepřináší postavám trvalejší pocit štěstí a často se obrací proti nim. Touha po lásce a po štěstí je velké téma, ale to už Páral rozebral třeba v Soukromé vichřici - a mnohem lépe.
Ovšem ženy, ach, jsou zde bytosti slabé a bezbranné, tak snadno podléhající; jedině muži, třeba i ti, co volný čas naplňují šoupáním modelů autíček po koberci, nějaký čas pokušení vzdorují, a kdyby nebylo těch nemožných žen, třeba by mužně odolali... Jestliže styl laciný, tak toto už nechutné, konec nahlouplý.

2 25.12.2018

Nové čtení přineslo zcela nové zážitky, najednou jsem v textu objevovala věci, kterých jsem si dříve nevšimla. Žasla jsem, nakolik je Proměna groteskní, dříve jsem ji vnímala jako výhradně tragickou.

15 25.12.2018

Díky výzvě jsem si dovolila zase jednou si připomenout (nejen) knihovnu Neviditelné univerzity. Neodolám a podělím se aspoň o pár perliček:
"Odhalit pravdu není tak docela snadné. Udržet pravdu ve vaně historie je mnohem těžší než udržet mýdlo v té obyčejné, a ještě těžší je ji tam najít..." (s. 2015), což by mě mohlo napadnout, kdybych byla tak vtipná jako Terry Pratchett, pokaždé, když přečtu noviny...
"Je naprosto nemožné to popsat.
Pokusíme se vám alespoň částečně naznačit, jak to vypadalo.
Vypadalo to jako zvuk piána krátce po tom, co ho někdo upustil do studny. Chutnalo to žlutě a vonělo kašmírem. Na omak to bylo jako úplné zatmění měsíce. Pochopitelně v nejbližším okolí věže to vypadalo opravdu ošklivě." (s. 255) - Řekněte sami, kdy jste se naposledy ve fantasy setkali s tak báječnými synestéziemi?
Skvěle a neotřele popisuje TP pocity, které dobře známe z vlastní zkušenosti: "Jinak řečeno, je to takový ten klasický pocit, když vás zničehonic poleje horko. Zažil to každý, kdo povolil vlnám vlastní zuřivosti, aby ho vynesly na pláž pomsty, a pak zjistil, že stojí opuštěn přímo uprostřed žumpy." (s. 259)
A na závěr trochu vážně: "Je opravdu důležité, aby sis pamatoval, kdo skutečně jsi. Není dobré spoléhat na to, že za tebe budou myslet jiní lidé nebo předměty. Oni to většinou pochopí jinak než ty a dopadne to špatně." (s. 328)

10 04.11.2018

Několik nezapomenutelných pasáží. 1) Válka mezi Dány a Němci 1848. Rádobyvojáci nejsou vycvičení, připravení, vůbec netuší, co je čeká. Ale jsou permanentně udržovaní v bojeschopnosti prostřednictvím alkoholu. "Myslel přitom na jediné: kdy dostane další kořalku?" (28) "Konečně se dostavil tolik očekávaný účinek kořalky. V opilosti jsme se propadli do prázdnoty, jež povstala z hrůz kolem nás. Plavili jsme se po temném moři s jediným cílem: nedívat se dolů a neutopit se." (29) Velice působivé je i líčení zajetí poražených Dánů.
2) Úžasné dramatické líčení dobrodružství Alberta Madsena, který se vypravil hledat svého otce Lauridse. Nechá si perly a vysušenou hlavu kapitána Jamese Cooka? Najde vykoupení?
3) Účast marstalských námořníků ve druhé světové válce. Knud Erik a jeho zoufalství: malá červená světýlka, která ho ničí. Je kapitánem lodi v konvoji a zmítají jím protichůdné city. Žádná loď nesmí zastavit a pomáhat tonoucím z lodí, které zasáhla torpéda nebo bombardéry: do lodi, která zastaví, by narazily další lodě a katastrofa by se znásobila. Ale pro každého námořníka je zásadním principem solidarita - tonoucímu se prostě musí pomoci. Knuda Erika pronásledují červená světýlka, která označují námořníky v ledové vodě, i ve snech. Jak se s tím vyrovnat? A nádherný obraz dítěte, Haralda Modrozuba, který je zachráněn a který vrátí smysl zničeným životům.
Není to lehké čtení - ale zato silné!

Jsem vděčná za různost názorů, vyjádřených kultivovaně a přesně. Není to bohužel příliš častý jev...
A pár výpisků (jsou vytržené z kontextu). Jeden jazykový: "Avšak tolerovat neznamená být pln ohledů, nýbrž toliko připouštět, trpět, co se nám příčí (původní latinské tolerare značí nést břímě, doslova i přeneseně). (…) tolerance (tolerantia, "trpělivé snášení zla") (…) (s. 17).
"...existují lidé, kteří považují náboženství - najmě monoteistická - za škodlivá. Kteří dospěli k závětu, že Bible a Korán urážejí lidský rozum a zbavují člověka soudnosti." (…) (18) - Tak jsem o tom dosud nepřemýšlela - a přitom o existenci takových lidí nelze pochybovat, stejně jako o: "Pravidlo je prosté - ta která víra je soukromá záležitost, která se týká některých z nás; společnost je záležitost veřejná, která se týká všech: je žádoucí vnímat a spravovat obě skutečnosti odděleně." (s. 24)

"Nastala odmlka. Bylo zvláštní, jak se všecky ty všeobecné protesty a záštiplná rozhořčení zčistajasna vypařily. Hercule Poirot ovládal publikum pouhou silou své osobnosti. Fascinovaně ho sledovali, když se zvolna rozhovořil." (s. 203) No není Hercule prostě rozkošný?

Víc než události kolem roku 1989 mě zaujala duchovní cesta vypravěčova. "Stydím se za tolik své nesvatosti. Bude třeba zabrat - když už nefunguje cit ani rozum, utáhnout všechny šrouby a hnát to čirou vůlí. Když to bude nutno, třeba i SILOU." (s. 32) Jak nevzpomenout na Dostojevského Šatova z Běsů ("Já budu věřit!"). A pak pochybnosti, někdy zoufalství: "Maminko, babičko, Bože dobrý, já chci vědět pravdu o církvi, do které patřím, ale nechci být potom a z toho takhle smutný a trpký..." (111) "A že církev protestuje - to může překvapit leda někoho, kdo biskupy nezná zblízka. Strach, nerozumění světu a vlastnímu místu v něm, agrese. Uškodili tak křesťanství podstatně víc než ten film (Poslední pokušení). Pitomý klerikalismus a pitomý antiklerikalismus se vzájemně doplňují a nemohou jeden bez druhého být." (178) A hledání, usilovné, neustálé.

A nezapomenout na toto: "Umět zestárnout, to je největší úkol. Pán Bůh mi k němu sílu, nám všem sílu, darovat rač, moc a moc prosím." (164)

Nikdy jsem neměla ráda historické romány, protože mě štvala představa, že takto "přesně" se to neodehrálo, že mnohé je autorská licence. Ale u románů O. Dvořáka mi to nevadí; baví mě, když si můžu potvrdit fakta a historky, které znám z dějin literatury (takové to "jé, to znám!", kterým si tak trochu zvedám sebevědomí) a některé věci beru s rezervou. Je to román, ne odborná literatura. Knížku jsem tedy přečetla s radostí a s chutí a ráda se k ní budu vracet. Jen mě mrzí větička ze s. 147, kde se mluví o návštěvě u Boženy Němcové: "Jedna z jejích dcer nás uvedla do pokoje a požádala, abychom chvilku posečkali, že matinka hned přijde (…)". BN měla tři syny a JEDNU dceru. Chybička se může vloudit, ale tato je vážně DRSNÁ.

5 03.08.2018

Děsivý svět, ve kterém se člověk definitivně degraduje: každý je vzdělaný do té míry, do jaké je vybaven technologiemi ("blechy" aj.). Máš peníze - pořídíš si skvělé vybavení a jsi "vzdělaný" jak univerzitní profesor, ba víc - protože chytré zařízení najde jakoukoliv informaci a okamžitě ti ji dodá. A ještě bonus: tahle bleška ti pomáhá i jinak než v oblasti informací. Jsi nervózní? Blecha tě uklidní. Jsi neukojený? Blecha zařídí... Seberou ti blechu? V tu ránu je z tebe nejen hňup, ale i uzlík nervů a úzkostí. Totální ztráta osobnosti. Peklo.

Děsivý svět, ve kterém bohatí (většinou mafiáni, představitelé nové buržoazie apod.) upgradují svá těla i mozky a hledají dekadentní vytržení z nudy, např. při "grilování" specialit (proto jsem knihu zařadila do výzvy, i když to samozřejmě není kniha o jídle; nicméně jídlo hraje podstatnou roli a je skoro na každé stránce). A ti, kteří prachy nemají, hledají útěchu v nekonečných seriálech; oni na drahé lékařské zákroky a blechy nedosáhnou, takže jsou odsouzeni k podřadné práci.

Děsivý svět, který Sorokin skládá jako mozaiku - Den opričnika, Telurie, Manaraga… Proč ho srovnávat s Orwellem? Každý používá úplně jiné prostředky. Sorokinova obrazotvornost mě fascinuje, jeho jazyk baví; škoda, že nemám dostatečné znalosti ruské literatury, abych dokázala ocenit jeho narážky a vtípky.

4 02.08.2018

Nenechejte se odradit pozvolným "rozjezdem" - děj se úžasně rozvine a dokáže nejen překvapovat, ale i vést k zamyšlení. Prostředí je sice fantastické (bojové vzducholodě, "velrybí" ponorky), ale situace v královstvích Dary jsou nadčasové, jejich paralely jsou kolem nás...
Vládce sjednotí drobná království, která mezi sebou ustavičně válčí, aby nastolil mír. Sjednocení proběhne za cenu nesmírných obětí. Kdyby dokázal trpělivě upevňovat svou moc a nehnat se za přeludem nesmrtelnosti, mohli na něj vzpomínat jako na vizionáře, mírotvůrce... Všechno dobré, co zamýšlel, přijde vniveč a rozpoutá se krvavé povstání. Přinese vzpoura prostým lidem pokoj? Je možné vládnout a zůstat čestným? Může se dobrotivost stát slabostí? Co všechno musí obětovat ten, kdo buduje spravedlivou říši?

A kromě otázek ještě pár citátů:
"Ideály jsou nebezpečné. Nikdy nejsme tak dokonalí, jak si přejí druzí." (428)
"Když Haan padne, lidé trpí.
Když Haan povstane, lidé trpí.
Když je Haan chudý, lidé jsou chudí.
Když je Hann bohatý, lidé jsou chudí.
Když je Hann silný, lidé umírají.
Když je Haan slabý, lidé umírají." (484)
"Mé vyšívání ti připadá nicotné, avšak nicotnost je nevyhnutelným osudem veškerého lidského konání." (526)

Byla by velká škoda, kdyby u nás Dynastie Pampelišek zapadla. Zaslouží si pozornost. Už teď se těším na druhý díl, i když se o "své" postavy trochu bojím.

1 30.07.2018

Přesně jak píšou na obálce: čiré potěšení. Možnost sledovat krok za krokem Kafkovy pochyby, touhy, obavy, zoufalství. Skvělé kapitoly věnované velké válce, poprvé se dozvídám mj. o vlně židovské migrace a reakci na ni. Dech beroucí je dočítat se o absolutním nároku, který podle všeho Kafka na své dílo měl. "...dojem ohromující dokonalosti, již Kafkovy texty stále znova vyvolávají, pochází především z formálních kvalit, z takřka vysoké specifické hutnosti, z důrazu na smysl, který zábavná, pouze požitkářsky znovuprožívaná četba ani na okamžik nepřipustí. Odtud plyne patrně také nápadná polarizace mez nadšením a odmítnutím, kterou Kafkovo dílo vyvolává mezi mladšími, nezkušenými čtenáři. Neboť komu se neodhalí vizionářský, snový moment těchto textů, bude mu připadat vypravěčovo nasazení ,křečovité'.
Tak radikální, až na hranice přirozeného jazyka dovedená hutnost, které se už i na hrací ploše básně dosáhne jen velmi zřídka, musí samozřejmě v otevřeném románovém horizontu vést k nedozírným technickým potížím. Vyžaduje trvale se zvyšující pozornost, protože je třeba udržet, odvinout, provázat stále víc vláken. A čím jsou tato propojení hustší, tím víc se pokračující psaní románu stává řemeslným úkolem, jehož zvládnutí vyžaduje stále preciznější nápady a zároveň stále neoblomnější patronaci věcně posuzujícího vědomí. (…) Je to okamžik, kdy technická náročnost hrozí zadusit tvořivost, jedná se o tvůrčí krizi v pravém slova smyslu. Až do tohoto bodu se Kafka ostal víckrát, za něj však nikdy. Co se týče ,kreativity' jeho psaní, mohli bychom se spokojit s následujícím tvrzením: Tady měla své hranice. Z pohledu literatury je však toto ztroskotání tragické, v přesném smyslu slova. Poněvadž to znamená, že obě velké vůdčí ideje slovesného umění, BEZPROSTŘEDNĚ VNUKNUTÝ VÝRAZ A DOKONALE PROMYŠLENÝ VÝRAZ, jsou navzájem neslučitelné a nemohou dlouhodobě obstát vedle sebe. Jedná se o póly. Obou lze dosáhnout. Ne však, jak se Kafka domníval, při jedné a té samé expedici." (286-287)

Vedle poznání a motivaci k hlubší četbě vzbuzuje i sebereflexi: jak nakládám se svým časem, se svými možnostmi, co dávám životu a světu?

4 30.07.2018

"Vůdcovými houslemi je ovšem lid."(189) To je to, co mě na knížce děsí. Co by byl sebevíc charismatický populista bez těch, kteří mu naslouchají, kteří mu uvěří, kteří ho zvolí? V jedné ze závěrečných scén Hitler leží v nemocnici, přicházejí za ním lékaři, zdravotní sestry, on s nimi rozmlouvá, chápe jejich problémy, slibuje jim, že se zasadí o to, aby se situace ve zdravotnictví změnila k lepšímu. ("Někdy jim říkám, že by hodně pomohlo už to, kdyby v nemocnici ošetřovali méně cizinců. Oni se pak smějí a tvrdí, že tak se na to dá samozřejmě také dívat, pak ale prohlásí "žerty stranou" a vykládají mi o dalších neslýchanostech.", s. 365.) Je zjevné, že všechny ty nespokojené zaměstnance má Hitler na udičce: mnozí ho budou volit, sotva si založí svou novou stranu...

A ještě děsivější je, když Hitler přesvědčí babičku své sekretářky, že se vlastně neděje nic špatného, když její vnučka pracuje pro něho. Trochu zahraje na její notu, vnučka je báječná, nepostradatelná, on sám je vlastně džentlmen - a babička, jediná přeživší z židovské rodiny - už nic nenamítá. ("A v tomto konkrétním případě stačila obvyklá míra zdvořilé pozornosti v kombinaci se stejně upřímnou jako přemrštěnou chválou znamenitých schopností nadané vnučky. (...) Pokud šlo o případné pochybnosti ohledně světonázoru, slyšela dotyčná dáma od onoho okamžiku jen to, co si přála slyšet (!) - A samozřejmě pomohlo, že jsem se na tu návštěvu nevypravil v uniformě.", s. 298.)

Hitler je pro ty, které osloví, přitažlivý mj. i proto, že je nesmírně konzistentní, říká vlastně pořád stejné věci, říká je naléhavě. Absurdita je vlastně vícevrstevná: absurdní je výchozí situace, ve které se Hitler ocitá v současnosti. Absurdní je, že zatímco on všechno hodnotí z pozic, které jsou naprosto nepřijatelné, z pozic nacisty, pojmenovává některé jevy, ze kterých nejsme zrovna šťastní: třeba když popisuje úpadek vzdělanosti, otupělost, povrchnost apod. Absurdní je, že se jeho posluchači (většinou) domnívají, že satirou bojuje proti nedostatkům současné společnosti. Bohužel není absurdní, že na jeho vzestupu se velice rychle přiživí ti, kteří pochopí, že může být jejich výtahem k rychlé kariéře...

Vracím se k úvodním slovům svého komentáře. Co když někoho takového jednou zvolíme my? Co když už jsme ho zvolili?

11 26.07.2018

Nemohla jsem při čtení nemyslet na Knihu o cintoríne od S. Tále (D. Kapitáňové). Vypravěče Knihy o cintoríne "omlouvá" jeho handicap, vypravěče Příběhu opravdického člověka neomlouvá nic. Nebo ano? Přece "příležitost je třeba chytit za rohy", "proti větru se čurat nedá", doba už je taková, muž má využít příležitosti, aby zabezpečil rodinu, je třeba pochopit čtyřicátníka, který je sice děsivě omezený, ale žije v omezené době a touží po svém štěstíčku, po femme fatale, po níž ve výtahu zůstává omamná vůně... Samozřejmě mě hrozně štve nebetyčná naivita, se kterou se vypravěč nechá manipulovat cílevědomou V. (je legrační sledovat, jak se mění ve Vikinu a Ožgajku), estébákem "Ondrou" - a možná i jinými, provokuje mě, co si do deníku píše o své manželce a ženách (šovinista!), nesnáším ho za to, jak se chová ke své matce (všimněte si - jako by to ani nebyla literární postava, je mi odporný jako skutečný člověk), hnusí se mi, jak sám sebe v jakékoli situaci omluví, očistí, jak je tupý (Pavel Vilikovský ho dobře napsal: ta postava mi hýbe žlučí), jak snadno mění názory, jak nemá žádnou sebereflexi, při udávání zvažuje jen to, jestli z udavačského dopisu nebude mít problémy...

Jakmile se vypravěč jednou zaplete do intrik, na které prostě nestačí, nezadržitelně se řítí tam, kde ho čtenář může odsoudit. Jenže. Co když to bylo prostě neodolatelné: využít každé možnosti, něco získat, něčeho dosáhnout, nebýt nulou. Ještě honem něco zažít, ještě milovat, něčeho dosáhnout, nebýt nulou... a času je tak málo. Schizofrenní výchova, vymytý mozek. "My tu krize ani nezaměstnané nemáme, jen taková krizová období když se soudruzi tam nahoře rvou, kdo bude mít větší slovo a koryto, a potom po bitvě vítězové musí uklidit poražené a zavést zase svoje pořádky." (47)

Tož dobře to napsal Pavel Vilikovský, a číst bychom to měli všichni, abychom věděli; akorát že ze čtení zůstává pachuť a otázka: obstála bych?

3 26.07.2018