Ventimiglia komentáře u knih

Rozporuplné pocity z četby: rozhovory o smyslu života, potřebě lásky, přijetí, úcty, odpouštění mě vedou k tomu, abych si kladla otázku, nakolik se mi tyto zjevně podstatné hodnoty daří žít vůči sobě i svým bližním, a to je jistě dobře; formulace však bohužel často působí klišovitě, chtěně a přeslazeně. Zároveň mi dělá zle číst o detailech chátrání těla (a nepomáhá mi ani to, že Morrie to nese velice důstojně), i když to jistě v kontextu příběhu má smysl. Vypravěč působí jaksi ploše a málo uvěřitelně. Prostě myšlenka dobrá, realizace slabší.

Kniha, díky které vnímám rasismus jinak, barevněji, hlouběji, najednou vidím, že je i tam, kde jsem ho netušila, hlavně ve mně...
Je v tisících maličkostí, v účesech, v jazyce, pohledech, úsudcích, které si děláme o bližních, všude. A ještě objev o životě v Nigérii.

4 15.08.2020

Je docela nespravedlivé hodnotit tuto knížečku jako krásnou literaturu, protože tou ona není. Autorka nemá literární ambice, popisuje své zážitky, nepracuje s literárními prostředky. Když se oprostím nároků tohoto druhu, oceňuji třeskutou upřímnost - i kdyby na sebe autorka neprozradila vše, otevřeně ukazuje věci, které by si většina lidí nechala pro sebe: nadřazené postavení v Terezíně, narůstající citovou otupělost, váhání, zda nastoupit s matkou do transportu... Za nic z toho ji nelze soudit, jen to bourá klišé o životě v ghettu, což je velice dobře. Doporučuji přečíst, doplňuje obraz novými barvami.

2 15.08.2020

Krásná, poetická, úžasná knížečka. Shodou okolností jsem ji četla vzápětí po Vránách Petry Dvořákové, a ve Vsehoknize jsem našla tu hloubku, kterou jsem u Vran postrádala: rozdíl mezi čtivem a Literaturou. Práce s náznakem, přesah, tajemství, krásný jazyk... A hlavně - příběh ukazuje, kudy z toho ven: nebát se. Zafunguje také společenství, rodiny i bezprostředního okolí.
Scény, kdy hrozí násilí, jsou plné napětí, násilnický otec je děsivě uvěřitelný. A přece Tomáš pocítí i soucit s ním, s jeho osamělostí. Výborné jsou chlapcovy rozhovory s Ježíšem, návštěvy u paní Terezínské, ilustrace, prostě všechno. Kdyby se to dalo, dám šest hvězd.

7 15.08.2020

Krásně vypravená kniha, důležité téma, ale... tomu obrazu chybí hloubka, zůstal plochý. Nicméně jsem vděčná za scénu, ve které učitelka s výchovnou poradkyní "řeší" slohovku žákyně, která se spontánně vypsala ze svých trápení. Obávám se, že dospělí někdy místo pomoci (aniž by to tak chtěli) dítě přesvědčí, že nikomu nemůže věřit a má si dávat pozor, aby si o pomoc neřeklo... V tomto je příběh určitě výborný, ukazuje bezmoc - a snad i zcitlivuje pro vnímání druhých. A to není málo...

9 14.08.2020

Slabý příběh, nezajímavé postavy, spousty zbytečných přídavných jmen nafukují text, stylisticky nepříliš vydařený. Už to zkoušet nebudu...

2 14.08.2020

Slovní souboje

Vraždění
Slovy
Oslovují mě

Bezpočetná slova
Která vraždí

Žádný pomník
Žádné jméno

S. 61.

Výborně napsané, silný příběh, skvělé čtení. Udivuje mě, jak málo je známá - zaslouží si rozhodně více pozornosti. Jeden paradox za druhým formuje život postav, které jen málo - nebo nic - zmohou proti velkým dějinám, ale i proti domněnkám, představám, falešným předpokladům či zlobě lidí, někdy nešťastných, jindy závistivých, ublížených atd. ("Jak se můžem bránit? Komu MY smíme ublížit?" s. 153). Nejstarší syn musí převzít hospodářství, i když k tomu nemá předpoklady, kdo by hospodařit chtěl, nemůže, dobré úmysly dláždí cestu do pekla, hajzlíci a zrádci se stávají "hrdiny", nevinní jsou trestáni a opovrhováni. "Říkají, že už teď žádná válka není. Nemůžou člověka jen tak připravit o chalupu. Stačí, že nás připravili o děti. - Nepleť si to, mámo, řekl Jakob. Vo děti nás připravili jedni. A chalupu nám vezmou druhý, chápeš?" (s. 164)

9 09.08.2020

Můžete číst jako retrospektivně odvyprávěný životopis B. N. (samozřejmě bez "nastaveného" času po zázračném uzdravení). Nebo jako výpověď o společenském kontextu pražské vlastenecké společnosti druhé poloviny 19. století s detaily ze života známých osobností (Světlá, Neruda, Palacký, Hálek aj.) - to umím ocenit. Nebo jako obtížné vyrovnávání se hrdinky s vlastním osudem, s nenaplněnými očekáváními (tajemný původ), s přicházejícím stářím, ztrátou atraktivity, hledání rovnováhy a odpuštění (tady mě zaujalo to, jak autorka dokázala přesvědčivě přiblížit to, jak se postava "motá" ve stále stejných smyčkách svého trápení; vždyť tak to máme, pořád jedeme dokola své leitmotivy a neumíme z nich ven). Pro mě působivá především konfrontace nekonvenční Němcové s maloměšťáctvím, představovaným rodinou jejího bytného; pozoruje ho s odporem, ale dokáže pro něho najít i radu, která zabrání, aby se zopakovalo trauma, které B. N. tak dobře zná... Autorka nezůstala u pouhé recyklace událostí ze života B. N., dokázala najít přesah - a už proto stojí za to knihu přečíst.

2 09.08.2020

Protože jsem neočekávala, že to bude "jako Austenová", nejsem zklamaná, ale potěšená milým čtenářským zážitkem. Víc než celkem předvídatelný děj mě těší drobné narážky na životní styl, historické události, lorda Byrona apod. A znovu si uvědomuji postavení ženy ve společnosti: Alethea je majetkem svého manžela, očekává se od ní absolutní poslušnost; i kladný hrdina se k ženám chová přezíravě a trvá hodně dlouho, než svůj názor změní...

1 12.07.2020

(SPOILER) Docela dlouho jsem překonávala neurčité obavy ze čtení: opravdu chci zesílit své úzkosti čtením knihy, která má v podtitulu Paměti šílenství? Nechci. - Klidně jsem mohla. Přes všechnu bolest, o které autor hovoří a která je pro mě nepředstavitelná, nese nadějeplné poselství: s depresí se dá bojovat. Nadchla mě kapitola, ve které píše o Camusovi a četbě Cizince. Zdá se, že je potřeba, abych si ho přečetla znovu; chtěla bych také zažít záblesk poznání, o němž Styron mluví, uvědomit si Mersaultovu "kosmickou osamělost". Myslím, že medicína je dnes naštěstí dál, nedovedu si představit, že by nějaký lékař tak lehkomyslně jako ten Styronův rozhazoval rizikové léky plnými hrstmi a odrazoval pacienta od léčebny. Dojalo mě vyprávění o sebevražedných myšlenkách (zabalit deník do ubrousků, zalepit do krabice a vyhodit do odpadků) a čelení jim. A samozřejmě porozumění pro ty, kteří jim čelit nedokázali: opravdu to není vina nejbližších a opravdu se dá odpustit. Asi. A nadchl mě citací z Božské komedie: ... tu vyšli jsme a spatřili zas hvězdy.

10 29.05.2020

(SPOILER) Při čtení si znovu uvědomuji sílu slova. Příděly se upravují, nikoli snižují. Síla iluze, že se mají lépe, že žijí důstojnější život, že pracují na sebe a ne na pány, to vše pomáhá zvířatům snášet útrapy. Drásavá scéna, kdy Boxera odváží koňský řezník, zvířata si to uvědomí a pokoušejí se povoz zastavit, dokonce žádají řezníkovy koně, aby neodváželi bratra na porážku. Ale je pozdě. Ani v této chvíli zvířata neprohlédnou, nic neudělají, a naopak se nechají uchlácholit tím, že veterinář nestačil přemalovat nápis na povozu. Opět zapůsobí slova, která Napoleon a Pištík pronášejí, přičemž z vraždy ještě vytlučou kapitál... Zvířata se nemohou spolehnout na svou paměť, protože slova a čísla je přesvědčují, že všechno je jinak, než to ona cítí. Pořád je ale něco, co jejich utrpení povyšuje: všechna jsou si rovna! A pak se svět obrátí vzhůru nohama: prasata začnou chodit po dvou. Ale stačí přikázání přepsat - a všechno je zase v pořádku. "Čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší." A je to. VŠECHNA ZVÍŘATA JSOU SI ROVNA, ALE NĚKTERÁ SI JSOU ROVNĚJŠÍ. A pak už zvířatům není divné vůbec nic. Vznikne úplně nový příběh, a když se bude dost dlouho vyprávět, uvěří mu možná sice ne ti, kteří si ho vymysleli, ale jejich nejbližší "spolupracovníci".
V doslovu pak B. Blažek upozorňuje nejen na práci se lží, s dohledem psů, skandováním ovcí, techniky veřejné sebekritiky a poprav, ale i na rovinu individuální motivace k tomu, aby jedinec uvěřil lži, a na rovinu sociologickou, na konstrukční principy nepravého společenství. Nicméně lež ve všech rovinách je základem jakéhokoli totalitarismu. A to je třeba si zapamatovat.

18 23.05.2020

Pro mě nejzajímavější pasáže o Číně, o tom, že jsou země (např. Švýcarsko), které nejsou vůči Číně servilní, a přesto s Čínou obchodují. Podle T. Etzlera je tomu tak proto, že Švýcarsko vyváží do Číny výrobky, které Číňané potřebují, a jsou to vyrobené věci, tedy něco, čím vzniká hodnota. O ČR se nic takového říci nedá, převažuje lichva - a půjčovat peníze na vysoký úrok umí kdekdo, na to není potřeba žádná dovednost (tedy kromě toho, že na to musí mít člověk žaludek; taky musí počítat s tím, že bude zaměstnávat vymahače dluhů; no a samozřejmě kapitál).

Druhé čtení samozřejmě - jak jinak - zcela jiné než první. Hýčkala jsem si vzpomínku na úžasný čtenářský zážitek, teď jsem ho hledala marně. V příběhu samé náznaky, nejasnosti, vypravěčka ví, ale já netuším, co se vlastně děje. Vědecké vsuvky jsou jistě obdivuhodné, ale nedokážu je docenit (a někdy hanebně přeskakuji). Rozčiluje mě, že Smilla umanutě pořád někam leze, přičemž ji pokaždé prakticky přizabijí a ona potom počítá modřiny a řezné rány, aniž by bylo jasné, jak to, že ještě žije. Jediné, co na mě i podruhé zapůsobilo velice silně, byla konfrontace grónského a dánského a nemožnost tyto dvě zkušenosti nějak produktivně propojit. Fakt je, že kdybych se nedozvěděla nic jiného než střípky o tom, jak vypadalo Smillino dětství v Grónsku a o tom, jak západní civilizace devastovala její svět, i to by bylo dost. Takže ve výsledku by možná neškodilo trochu škrtat. No a v době koronavirní najednou úplně jiný dojem z motivu ohrožení lidstva neuváženým a chamtivým jednáním lidí, kteří nevidí dál, než sahá jejich prospěch.

8 14.04.2020

Při třetím setkání s Carou Hunter jsem poněkud nelibě zavnímala jisté opakující se - a tedy očekávané postupy (internetové komentáře, znepokojivě vystihující často předsudečná a povrchní hodnocení, ale hlavně - proč se kdekdo musí za každou cenu ke kdečemu vyjadřovat - trochu se chytám za nos, právě to dělám taky..., porovnání toho, co se ve skutečnosti stalo, s policejními domněnkami - často jsou, ach, vedle jak ta jedle, třeba když v počítači najdou, že kdosi hledal, jak založit požár - ale víc už ani muk, nebo všechno prozradím). Výborně napsáno, dobře přeloženo, postavy policistů hezky "rozehrány" (i když Fawley je na můj vkus až moc sentimentální, ale on má zase na druhou stranu dobrý důvod) - samé důvody, proč se těšit na další díl z této série.

2 13.03.2020

Série mě ohromně baví, protože navzdory neuvěřitelnému množství vražd má (minimálně v posledních dvou dílech, které jsem četla) humor, a to hned v několika plánech. Šílené vražedkyně, které vraždí, jako když si jdou pro mrkev do obchodu, mrtvoly na stromech, honičky a (ne)ohrožení detektivové bez bázně a hany - to vše je zábavná nadsázka a jsem zvědavá, co autor ještě vymyslí. Tým vyšetřovatelů je barevný a jejich příběh mě táhne stejně jako promyšlená kriminální zápletka, která v závěru dokonale zaklapne.

4 17.02.2020

Poněkolikáté a pokaždé jiné, pokaždé vystoupí do popředí jiný motiv. Tentokrát to jsou Františkovy děti, které jsem dříve prakticky nevnímala. A samozřejmě stárnutí a vlastní smrt.
(- křídlovka na pohřbu ať mi zahraje sólo,
neříkám hned, neříkám za měsíc,
neříkám za deset, ani za dvacet let,
a pak ji za mnou hoďte do hrobu!-)

11 25.12.2019

Čtenářská výzvo, díky, Petra a Lucii jsem před mnoha lety četla, ale zjevně naprosto bez pochopení. Tehdy mě rozčiloval sentiment. Dnes oceňuji nádherný jazyk (i když patos mě i teď poněkud vyvádí z míry), vnímám signály toho, jak válka rozvrátila hodnoty (továrna na munici, ve které pracuje Luciina matka, motivy zkaženosti - matčin milenec, hádky, těhotenství), důraz na hodnotu života (Petr říká bratrovi, že ví, že musí do války, ale nebude v ní zabíjet, ptá se Lucie, jestli by vyráběla munici), jinak rozumím i touze po čistotě a nevinnosti a náboženským motivům.

14 21.12.2019

Velmi prosté (a v prostotě dokonalé) a působivé. Až se mi zastesklo, že takhle hory nemám. Prostá je příroda a být v ní, s ní a s nejlepším kamarádem.
A zároveň hrozně složité. Otec je tvůj NEJVÍC, dítě je tvoje NEJVÍC. A stejně se to pomotá, neporozumění, zklamání, nenaplnění. A v tom všem pěkné chvilky: Pietro nachází v zápisnících na vrcholcích hor stopy svého otce (Byl jsem tady.), má chuť něco připsat nebo vytrhnout list ze zápisníku, ale neudělá to. Okamžik, který tě osloví.
Brunova touha po - čem vlastně? Tomu asi nerozumím. Ale hrozně bych mu to přála. A velký smutek. Haj hou.

11 06.12.2019

Líbezné. Sladké. Barevné. Něžné. Dojímavé. Půvabné. Intimní. Tak blízké, že se až nechce věřit: jako bych to prožívala sama; jen bych o tom, žel, nedokázala tak překrásně psát. Čapek vidí na Dánsku, Švédsku a Norsku to pěkné, lidsky důvěrné, hřejivé. Pořád se mi vrací slovo důstojnost. A ohromná úcta: k životu, k lidské práci, k člověku, k přírodě. Rozkošné kresbičky všechno doplňují. Okamžitě se chci vydat na sever.

8 06.12.2019