Vecerkova komentáře u knih

Má píseň je duhou s ní kráčej

První tři básně byly pro mne nesrozumitelné, vnímala jsem je spíše z hlediska estetického, přestože se mne některé části (Vyznání v Akrobatovi, druhý zpěv Kouzelníka, kde se Nezval opět vrací k rostlinám) dotkly zvláštním způsobem…
Edison a Signál času mne pak svojí hloubkou a propracovaností dostaly nejvíce. Oceňuji nesčetné figury které Nezval používá, refrén a jeho obměnu, zvukomalbu, množství metonymií, exaktní informace z Edisonova života. I prosté asociativní stavění motivů vedle sebe působilo tady patřičně.

„bylo to sanatorium
to krásné tajuplné město s kupolí
ohromná bibliotéka
jejíž romány se opakují vždy znova
těch kteří opustili marné úkoly pro jeden utkvělý polibek“

Plakala jsem.

4 07.02.2020

Jako dlouholetá fanynka ráda potvrdím, že narozdíl od jiných biografií o Mercurym tato neobsahuje zavádějící informace a zároveň není příliš implicitní. Jistě bych jí měla co vytknout ale zanechala ve mně dobrý dojem.
Líbilo se mi, že na konci knihy byly uvedené všechny zdroje ze kterých autor čerpal a i v jejím průběhu bylo uvedeno, komu ten či onen názor patří. Stejně tak upozornění, že se v některých případech jedná jen o hypotézy, protože sám Freddie se k tématu nevyjádřil.
Ilustrace jsou krásné a tato biografie je opravdu kvalitní, aktuální a vyvrací některé časté mýty.

1 10.01.2020

Tedy, tedy. Před čtením jsem shlédla adaptaci místního divadla, mimochodem toho času velmi podařenou, takže podotýkám, že jsem byla připravena – jenže. Tento příběh lásky byl pro mne naprosto nepochopitelný.
Možná jsem jej měla brát více s nadsázkou, nicméně nerozuměla jsem pohnutkám hlavních protagonistů a některé pasáže jsem skutečně četla se zdviženým obočím. Mělo snad jít o parodii? Až tak ironicky na mne některé části působily. Znovu jsem si kladla otázku, jestli je Manon nemocná nebo jestli tomu, co říká, skutečně věří.
Ne, že by hra nebyla napsaná dobře, to opravdu ne. Musím ocenit kompozici veršů, opakování motivů ze začátku hry v jejím závěru což vytváří přirozený rámec díla a některé detaily, které jako by odkazovaly na Nezvalovo poetické období. Troufám si tvrdit, že Nezval zpracoval téma precizně, problém bych viděla už v původním námětu. S Manon je nemožné se ztotožnit, des Grieux je až příliš pošetilý. O služce, jejíž charakter je vrcholem typizace jakéhosi narcismu smíšeného se stupiditou nemluvě.
Četla jsem analýzu postavy Manon, ve zkratce tvrdící, že Manon rytíře upřímně miluje, jen chápe lásku jinak než on, a je proto jeho obviněními z nevěry zaskočena; že Manon je vlastně praktická žena, když se snaží myslet i na finanční stránku jejich vztahu; že Manon je sama, protože na rozdíl od rytíře nemá ani jednoho přítele. Tak jsem to ovšem já necítila, pro mě byla Manon naprosto nesympatická. Tento pocit ve mně nejvíce prohloubilo, když řekla Tibergovi, mimochodem oznamujímu, že se s ní její snoubenec rozchází: „Pane, hřeším jak vy dýcháte. Pozor, mohla bych vás ještě svést.“ Doufám, že to myslela sarkasticky.

3 06.01.2020

Kolikrát jsem četla, tolikrát jsem byla dojata, tolikrát jsem žasla, tolikrát jsem pociťovala mrazení, tolikrát jsem se znovu Poeovi klaněla a přesto jako by každé čtení bylo pro mne úplně novým zážitkem.
Tentokrát v překladu Vítězslava Nezvala zatímco venku je noc podobná té v básni a opět řeknu jen jediné– geniální.

9 28.12.2019

Kytice mezi jinými díly vyniká především tím, že i přes častý výskyt dnes již archaických výrazů (chopíc; jeseň; poutníče; ana; žetě; každéť; čáka; témě) je dokonale srozumitelná. Troufám si tvrdit, že jsem její převážnou většinu pochopila už ve svých desíti, jedenácti letech, kdy jsem ji četla poprvé.
Stručnost, rytmičnost, výstižnost v kombinaci s hláskovou instrumentací činí Erbenovy verše čtivými i po více než stošedesáti letech.

10 28.12.2019

„Patnáctiletý hoch jde po břehu řeky, slunce svítí na řeku– slunce je rádo, že je sluncem, řeka je ráda, že je řekou, jenom hoch neví, má-li se těšiti z toho, že je hochem.“

Narativní výstavba románu je rozvolněná, protože vznikl jako kompilace již vyšlých epizod. Sny často přechází do skutečnosti a hranice mezi nimi je nezřetelná. Šrámek na snové pasáže nikterak neupozorňuje a často jsem vůbec neměla jisto v tom, co se Jeníkovi jen zdálo, co si představoval, a co se skutečně stalo.
Nicméně! Impresionistické popisy mne dostaly. Málokdy jsem měla takový pocit navození atmosféry jako právě u Stříbrného větru. Byly pasáže kdy jsem téměř cítila vlahou noc, slunce, kaluže, zemitou hlínu. Jako bych seděla v loďce s Jeníkem. A bylo to krásné. I na metaforická vyjadřování jsem si brzy zvykla. Vždyť jak byla shrnuta jediná pozitivní Jeníkova sexuální zkušenost! Následovně: „Hřbitovní zeď padala jako opona, tma před námi tma za námi.“ Připouštím, že ne každému tento sloh lahodí, ale mně vskutku ano.

A pak, přestože hlavní hrdina prožívá jednu negativní zkušenost za druhou, román jako celek je lazen pozitivně, vitalisticky. Autor je toho mínění, že lidé jsou přirozeně upřímní ve svých citech, přirozeně mravní, přirozeně toužící po životu krásném, radostném a čistém, ale jsou špatní lidé, instituce a prostředí, které tyto přirozené potřeby mladých ničí.
Přímo jako novátorský počin bych Stříbrný vítr nazvala, jak si autor počínal při jeho psaní. Způsob, jakým příroda odráží stav Jeníkovy mysli! Například, když se na konci románu blíží jeho milostné naplnění s Aničkou, projektuje si svoji radost i do přírody, kterou vidí oknem z vlaku. Způsob, jakým splývá přímá řec s řečí polopřímou! A neobjektivita autorského vypravěče, který zaujímá tady hledisko hlavní postavy, tady perspektivu některé z postav vedlejších, tam spíše názor všech měšťanů.
Přiznávám, že jsem čekala, že mne román zasáhne hlouběji, ale netušila jsem, že Jeníka opouštíme ve věku, kdy bych se do něj teprve mohla vcítit. Škoda, že jsem nečetla jako mladší, ale možná, že v té době bych jej nedocenila. V současné době mě jeho rozbor nesmírně bavil.

„Jeník postavil se obličejem proti větru, dulo mu kolem uší a Jeník si myslil: Hle, vítr duje. Cítím ho, slyším ho, zdá se mi, že něco povídá– ale nerozumím mu. I život je takový. Dívám se a z údivu nevycházím. Poslouchám, radost mám nebo i bolest, ale těžko říci, proč právě radost nebo proč právě bolest– nerozumím zkrátka. Lze porozumět? Porozumím já někdy?“

A pak, co mě k četbě přivedlo? Následující úryvek: „Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne–li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit– jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr.“

15 27.12.2019

Při čtení se mi vybavila báseň J. Préverta:

Ta láska
tak prudká,
tak křehká,
tak něžná,
tak zoufalá.
Ta láska
krásná jako den
a špatná jako počasí,
když počasí je špatné.
Ta láska tak pravdivá
ta láska tak nádherná
tak šťastná,
tak veselá,
a tak nicotná,
třesoucí se strachem jako dítě když je tma.

Nedojala mne ani tak smrt milenců jako část, kdy se oba shodují na tom, že je štěstí, že brzy zemřou, protože se nechtějí stát takovými lidmi jakými jsou ti, kteří jsou schopni páchat zločiny, ať už ty válečné anebo ty proti lidské cti a morálce. To, že někdo jejich věku (Petrovi je osmnáct let) dochází k takovému závěru– ve věku, kdy by měl ještě naivně snít o budoucnosti a s elánem si užívat všech potěšení, které život nabízí– mi připadá jako jeden z nejvíce zdrcujících důsledků války. O to horší je uvědomit si, že tyto pocity prožívala celá ztracená generace. „Ti ubožáci, všichni ti, kteří nejsou námi,“ prohlašuje vášnivě Petr, smířený s blízkou smrtí a dojímá mě.

19 24.12.2019

Moc se mi líbila atmosféra Snu noci svatojánské. Četla jsem překlad Josefa Václava Sládka, byl trochu komplikovanější, ale i tak komedie svoji funkci splnila.

„Tak já, ta zeď, vše sehrál, jak má být,
a když je konec, zeď už musí jít.“

Pobavilo mě, jak přesně vystihl Shakespeare pasáž, ve které se hádají dvě hlavní hrdinky, Helena a Hermie. Helena se utápí v sebelítosti a předkládá Hermii jejich společnou minulost. Dramaticky jí vyčítá, že jejich přátelství tak lacině zahazuje („Ta všecka tajemství, ty hodiny!“). Hermie se taky projevuje takřka typicky žensky, když za příčinu sporu, bez toho, aby na něj kdokoli narážel, začne považovat svůj nízký vzrůst („Že já tak malá jsem a zakrslá? Mluv, malovaná tyčko májová, jak malá jsem?“)

A ještě bych dodala zajímavost: Sen noci svatojánské je jednou ze tří Shakespearových her, které nemají zjistitelnou literární či dramatickou předlohu (zbývající dvě jsou Marná lásky snaha a Bouře). Shakespeare si zápletku i divadelní situace Snu vymyslel sám, nicméně inspiroval se v Ovidiových Proměnách příběhem Pyrama a Thisby. Jinou významnou inspiraci Snu představuje Geoffrey Chaucer a jeho Canterburské povídky– Chaucerova Rytířova povídka začíná portrétem Thesea, slavného vévody a pána Athén, který chrabrostí a válečnickou lstí dobyl království Amazonek a pojal za manželku jejich královnu Hippolytu.


„Ó, učte mne, jaký to pohled máte
a čím tluk jeho srdce ovládáte!“
„Naň mračím se, on miluje mne dál.“
„Kéž úsměv můj v tom umění se znal!“
„Já klnu mu, jej k lásce jen to pudí.“
„Mé motlitby kéž takou vroucnost budí!“
„Víc nenáviděn, víc mi chodí vstříc.“
„Víc milován, mne nenávidí víc!“
„Ne mojí vinou tak se zapomíná.“
„Však vaší krásou- kéž to moje vina!“

1 23.12.2019

Za mě naprostá srdcovka, tentokrát jsem četla v překladu Josefa Topola, ale preferuji překlad profesora Martina Hilského, stejně jako doporučuji jeho besedy. Miluju shakespeareovský vznešený styl, se jmennými tvary přídavných jmen a obráceným slovosledem. Metafory, personifikace, apostrofy, přirovnání, kontrasty, epitetony. Některé pasáže čtu procítěně nahlas, nemůžu si pomoct.

„Kdo nenávidí, přijde o rozum,
ale co teprv ten, kdo miluje?
Vražedná lásko, láskyplná zášti,
co všecko nejsi, vzniklá z ničeho!“

„Svými rty moje z hříchu očisťuj.“
(Líbá ji)


V díle není určený důvod, proč se oba rody nenávidějí, tato skutečnost je nám předložena jako fakt. Pravdou je, že tuto nenávist je možné odůvodnit v každé době, kdy je drama inscenováno; právě to je jeden z důvodů, proč jde o nestárnoucí klasiku.

9 22.12.2019

K četbě Čachtické paní jsem se dostala tak nějak náhodou, byla mi doporučena kniha se shodným názvem a vzhledem k vysokému hodnocení jsem jí věřila. V závěru pro mne ale představovala nečekaný problém. Jak stylisticky, tak gramaticky jsem ji shledávala nepříjemně primitivní. Zpočátku jsem pochybovala, zda-li není určena pro děti, pak se z ní stala červená knihovna a já jsem se nestačila divit.
Hlavním problémem pro mne byl jazyk, kterým byla napsaná. Pokud jednoduché vyjadřování autora mělo vést ke čtivosti- nevedlo. Slovní zásoba základní školy. Přirovnání, která jste slyšeli už stokrát postrádající kreativitu a některé fráze se dokonce opakují. Někdo neustále říká „hehe“. Druhou věcí je pak samotný děj, který jsem posuzovala s čím dál tím větší ironií. Některé pasáže mne vskutku pobavily. Kromě toho, že obávanou paní Alžbětu srovná nějaký zbojník, že si vůbec nikdo nevšimne během devíti měsíců toho, že je těhotná a že vždy v rozhodující chvíli typicky někdo přijde a situace se náhle vyřeší, vyzdvihuji následující:

Týpek se vrátí domů a vidí, že ta jeho se mezitím vdala za jiného.
„Nejsem a také jsem nebyla šťastná! Ale budu, protože ses vrátil. Miluji tě a i ty mne musíš milovat!“ a on jí na to řekne:
„Ne, nikdy nepožádám manželky bližního svého aniž čeho, cokoliv jeho jest. Pro mne jsi mrtva a i ty musíš zapomenout... Naše cesty se navždy rozcházejí...“

Jindy jede zbojník lesem a potká dívku, taktéž na koni (...Děvče se mu hrozně líbilo.) a řekne jí:
„Ticho, holčičko, nebo se strýček bude zlobit!“

Muž spatří u vody ležící ženu, rozesměje se a jde ji znásilnit. Ta se brání. On na to: „Od vás i údery přijímám s rozkoší, vyvolená mého srdce!“ Nutno podotknout, že ona ho od té doby vroucně miluje.

Shrnula bych, pokud vám výše zmíněné lahodí, kniha je pro vás– já jsem ze slušnosti dospěla asi do třetiny a nedočetla jsem.

Za mě naprosto brilantní literární počin. Jednak důkaz toho, jak různorodé dojmy může ve čtenáři text vyvolat v závislosti na autorově podání, jednak pestrá ukázka všech možných gramatických i stylistických hříček. Inspirující. Moc jsem se bavila, nejvíce si mne získaly verze Lipogramy, Taktilně, Kompozice („Vy mne záměroschválně šlaponožíte“), Apostrofa, Množinově, Přesně, Váhavě, Pleonasmy a je jich mnohem více, které jsem fakt ocenila. Francouzštinu studujícím doporučuji dvojjazyčné vydání a klaním se překladateli.

8 08.12.2019

„Lidem, kteří žili vždy v klidných, idylických poměrech, ať již všedních a nudných, neb občas jen lechtivě rozčilujících; lidem, kteří nebyli nikdy očitými svědky událostí, budících v duši úzkost, strach a hrůzu ve všech možných stadiích, nebo kteří úzkosti, strachu a hrůzy vůbec nikdy nepocítili, nemůže býti představa posledního soudu nikdy ničím jiným nežli mlhavou siluetou, budící jen matný pocit čehosi neznámého a nepocítěného.“

Mám Arbese moc ráda a vyloženě si užívám jemný styl kterým píše, čte se mi dobře i přes dnes již zastaralou volbu slov a ne právě svižný děj. Čtenář který stejně jako já nachází v podobných textech oddych bude jistě nadšen, ostatní nechť se nechají získat nebo odradit následujícím úryvkem:

„Všechny ty nesčetné bludičky fysického světa, za nimiž se marnivost a vášeň– slávy, peněz a rozkoší lačných smrtelníků až do zemdlení a začasté vysílení pachtívá, jsou a zůstanou právě jen svůdnými bludičkami a ničím více. Každý, kdo se za nimi kdy pachtil, přijde dříve nebo později k poznání, že v témž skoro okamžiku, kdy jich dosáhl, pozbyly na své lákavosti, že neskýtají, co zdály se slibovati, krátce– každý rozmrzen a přesycen odvrací se od vlastní své minulosti a marně hledá opory pro život další…
A slova: „marnost všeho pozemského“ vystihují minulost, přítomnost i budoucnost… Neboť člověk, jenž byl minulost svou promarnil, promarňuje i přítomnost a promarní i budoucnost…
Nechť namlouvá si bláhový člověk sebe přesvědčivěji, že štěstí jeho závisí na té neb oné jeho libůstce, vždy dožije se zklamání, vždy dříve nebo později se přesvědčí, že všechny tretky života fysického neuspokojují nežli dočasně– mnohdy jen dočasně a začasté na pouhý okamžik; přesvědčí se, že vždy dostavuje se posléze únava, rozmrzelost a roztrpčenost.
Nechť pachtí se člověk po čemkoli toho druhu, nikdy nedojde uspokojení; neboť člověk nemůže býti šťastným, nežli sám v sobě… Každý jeho styk se světem nebo vůbec jen s jinou bytostí činí jej závislým na štěstí a neštěstí cizím…
A proto jest a zůstane duševní život náš jedinou oporou, jediným paladiem smyslů v zmatků a bludů plném světě.“

1 26.10.2019

„To skrovné místečko na jednom z těch nelogických a směšně zakrnělých náměstíček, do nichž se slunce vedere jen v pravé poledne, a navíc v dohledu z okna mého pokojíku ve Via Vignano 23 jevilo se mi zpočátku zcela ideální: teprve v příštích dnech jsem měl zaznamenat jisté rušivé ookolnosti, které mé nadšení povážlivě zchladily: z důvodů mně ne zcela jasných preferovaly slepice z nejbližších dvorků právě kapotu mého oře a denně ji nechutně stigmatizovaly, a navíc byla skla v oknech v permanentním ohrožení poletující mičudou těch smeček rozjívených grázlíků, kteří tu řádili s jižním temperamentem“, citovala jsem vášnivě, když se mě někdo zeptal, co to čtu.
Málokterá knížka ve mně dokáže vzbudit emoce a žádná to nedokázala tak intenzivně jako tato. Aktuálně je na vrcholu mého osobního žebříčku. Četla jsem ji s očekáváním, Otčenášek je můj oblíbený autor- a toto očekávání překonala. Po jejím přečtení mě zcela zaplavila potřeba ji propagovat, popularizovat, sdílet- ale zároveň mne nenapadal nikdo z mého okolí, komu by se Pokušení Katarina mohlo líbit. Je to knížka osobitá a mně při čtení připadala skutečnější než cokoli, co jsem kdy četla.
Režisér Jiří nezvládá svůj život v Praze a rozhodne se spontánně odjet na Istrii, kde nejen prožívá románek s Němkou Inge ale především vzpomíná na své dětství, začátky u filmu a na jeho seznámení se ženou, všechno v kontextu doby. V závěru románu tak máme celistvý obraz jeho života a všeho co vedlo k tomu, že se rozhodl od něj alespoň na chvíli utéci. Netroufala bych si prozradit více z děje kterémukoli potenciálnímu čtenáři, myslím, že spoilery by v tomto případě byly obzvláště na škodu.
Otčenášek pro mě byl a bude pan spisovatel a na románu jde vidět, že s věkem se jeho styl vytříbil k tomu, co já považuju za dokonalost, román mne nedostal jen strhujícím dějem, ale také stylisticky. Kromě toho, jak je pro jeho dílo typické, i v tomto románu předkládá čtenáři myšlenky, často kontroverzní, nad kterými jsem se při čtení zastavila. Shrnutím, Pokušení Katarina pro mne bylo obohacující ve všech ohledech.

3 12.10.2019

Otevřeně přiznávám, že tenhle román jsem nezvládla. Omlouvám se všem, kterým se líbil a na jejichž doporučení tady jsem si ho pořídila, ale nikdy mne knížka neodradila tak rychle jako tato. Zvládla jsem bezmála tři kapitoly, ale cítila jsem odpor už po pár stránkách.
Styl, kterým autorka píše, mi vyloženě nesedl, větná stavba, výběr slov, podprůměrné. Antipatie, které jsem cítila vůči hlavní hrdince, se kterou jsem dle anotace měla v úmyslu se ztotožňovat, byly vskutku intenzivní. Zuzaně mělo být dvacet let ale její uvažování bylo pro mne naprosto nepochopitelné. Při čtení jsem brzy přešla od nevěřícnosti k pocitu naprostého znechucení a po dlouhé době jsem nějakou knihu nedočetla.

Málo odborné pro toho, kdo se o téma zajímá, neboť se nedozví nic nového- zároveň nenapsané dost populárně, aby knížka zaujala toho, kdo k tématu žádný vztah nemá. Z obou kategorií jsem četla lepší knihy.

2 04.09.2019

„Potom jsem rozsvítil všechna světla v místnosti, zapálil si cigaretu (každý si čas od času dopřeje nějakou tu pózu) a sedl si na postel, abych očekával svoje dopadení. Mohl jsem se plížit po tmavém domě za svými nepřáteli a možná je i načapat; ale nejspíš by se mi podařilo nechat se střelit. A já se nerad nechávám střílet.“

Že jsem toho od Hammeta příliš nečekala, příjemně mne překvapil. Ačkoli šlo o povídky, četla jsem je jedním dechem. Brzo jsem si zvykla na autorův styl a uznala, že hlavní hrdina je prostě týpek. Obvykle detektivky nečtu, ale Hammeta bych proti přirozenosti mezi konzumní literaturu nezařadila. Úplně nadšená jsem sice nebyla, ale v kontextu mého hodnocení tady se nebojím ocenit autora nadějnými pěti hvězdičkami, už jen proto, že mě oslovil i mimo můj obvyklý žánr.

7 04.09.2019

Někdy na jaře jsem byla na autorském čtení a přiznávám, že moje dojmy tenkrát byly spíše rozpačité- p. Horáková mi byla velmi sympatická svým výstupem, ale úplně si mne nezískala. Knížce jsem dala šanci až po tom, co jsem na ni narazila v knihovně. Podobné dojmy mám i po dočtení.

Srovnám-li recenze z obálky s mým vlastním čtenářským zážitkem, jednoznačně musím tvrdit, že knížka je přeceněná. Označila bych ji za sice zvláštní, ale spíše průměrnou.
Co je především vyzdvihováno, je autorčin styl- v průběhu ne příliš akčního děje na vás sype fakta napříč všemi obory, a vy se tak máte cítit intelektuálně obohaceni s každou kapitolou. Horáková také používá při popisu odborné termíny ze všech okruhů, čímž se vymyká ze všeho, co jste poslední dobou četli. Nicméně, na mě to působilo vyloženě nuceně. Byly-li výrazy používány v souvislosti s každodenními věcmi (rozumějte „dotkla jsem se její ondulace“ nebo to, že někdo někoho „dovedl k rekognoskaci“), měla jsem pocit, že autorka seděla u slovníku synonym a hledala výrazy, kterými by skutečnosti v daném kontextu popsala co nejnesrozumitelněji. V některých situacích to bylo vhodné, v některých to na mě působilo uměle a nesympaticky. I přesto se mi knížka četla snadno.
Co jsem ocenila, byly odkazy na historii Prahy a samotné zasazení děje do hlavního města. Románu to jednoznačně prospělo a věřím, že Pražanům známé prostředí posunulo knihu v žebříčku směrem vzhůru.
K hlavní hrdince Adě jsem po většinu hnihy měla neutrální postoj- někdy si mě svými úvahami získala, jindy jsem zdvihala obočí nad jejími názory (například posuzování lidí podle jmen). Především to byl důvod, proč mě děj nikterak hlouběji nezasáhl- u románu který stojí na osudech hlavní hrdinky- a autorka žádnou z vedlejších postav nerozpracuje natolik, aby se ony mohly stát vašimi oblíbenci- je to celkem průšvih. Přes to všechno jsem román hodnotila velmi pozitivně.

Co mě ovšem téměř přinutilo snížit hodnocení až na tři hvězdičky bylo rozřešení hlavní dějové linky, a sice zmizení syna Adiny kolegyně. Hlavně v kontextu toho, jak je celý román laděný rádoby vědecky pro mě bylo vysvětlení s pomocí nadpřirozena tvrdou ránou, a já jsem nebyla schopná se s takovým závěrem smířit.
Závěrem, k autorce se možná jednoho dne vrátím, ale s Teorií podivnosti už to na další setkání nevidím.


„Bolestné procitání všedních dnů je důkazem, že ve skutečnosti nemám pro co žít.“

„'Všechno, co se ti teď děje, je jen prolog zázraků, které budou odhaleny až časem‘, utěšovala mě tenkrát Valerie. Zatím pořád čekám.“

„Může člověk k moudrosti dojít jen skrz bolest a ztráty?“

„Ve skutečnosti je v našem životě jen pár lidí, kteří hrají nějakou podstatnou roli. Všichni ostatní, které míjíme na ulici, s nimiž čekáme na poště nebo kolem nás projíždějí v autě, jsou jen stafáž, statisti, jako ve filmu.“

2 04.09.2019

„V té době nějaký lékařský netvor znovu zavedl dehtovou vodu jako báječný lék a paní kovářka ji měla pořád v zásobě v kredenci- neboť její víra v znamenitost toho lektvaru byla přímoúměrná jeho odpornosti.“

Vyhlídky pro mě nebyly knížkou, která by mě vtáhla do děje anebo u které bych cítila jakékoli hlubší spojení s některou z postav, snad s výjimkou Kamily:
„Je to slabost, mít v sobě tolik lásky, ale já za to nemohu. Není pochyby, že bych na tom byla se zdravím mnohem líp, kdyby tomu bylo jinak, leč přesto bych svou povahu nevyměnila, i kdybych mohla. Je pro mne sice příčinou mnoha utrpení, ale vědomí že takovou povahu mám, mi je zase útěchou, když se v noci probudím.“
Četla jsem ji poměrně dlouho. Jestli jsem díky tomu mohla krásu díla spíše ocenit, je otázkou. Dickensův styl nepatří mezi ty, které bych si vychutnávala. Líbivých pasáží mohlo být více, autor několikrát ukázal, že umí.
„Okno sahalo až k zemi a dívalo se do nevýslovně zpustlého kouta zanedbané zahrady, na vzrostou spoušť zelených košťálů a na jediný hlouček zimostrázu, přistřižený kdysi dávno dokulata, takže se podobal pudingu, ale na vršíčku vyrážel novým výhonkem, neforemně rušícím linii a též jinak zbarveným, jako by ta část pudingu byla uvázla v hrnci a připálila se. To byla moje prostoduchá fantazie, když jsem si ten zimostráz prohlížel. Přes noc napadl slabý sněhový poprašek, a pokud jsem věděl, nikde jinde nezůstal ležet; v chladném stínu tohoto kousku zahrady však ještě docela neroztál a vítr jím zvedal v malých vírech a metal jím do okna, jako by na mne dorážel za to, že jsem tam přišel.“
Jinou z věcí, které mi obzvlášť vadily, byl způsob jakým autor nakládal s akčními situacemi, a sice, že je víceméně pohřbil.

Co se příběhu týče, oceňuju, že některé dějové linky, ač dopadly jako happyend, neskončily tak prvoplánově, jak by se dalo čekat. V závěru jsem cítila příjemný familiární pocit ohledně hlavního hrdiny, který od vývojových románů očekávám. Obecně dílo uznávám, dostojí svému rozsahu, ale mně ve Vyhlídkách něco chybělo, abych cítila potřebu se k nim vrátit.

„Je věru žalostné, stydí-li se člověk za domov. Skrývá se v tom možná čirý nevděk a trest za to je možná odvetný a plně zasloužený- ale že je to žalostné, to mohu potvrdit.“

„Podle mé zkušenosti nemůže být konvenční představa o zamilovaných pokaždé pravdivá. Holá pravda je, že když jsem Estellu miloval láskou muže, miloval jsem ji prostě proto, že jsem ji shledával neodolatelnou. Jednou provždy: často a často, ne-li vždycky, jsem k svému žalu shledával, že ji miluju proti všemu rozumu, klidu a štěstí, přes všechnu bezvýhlednost, beznadějnost i obtíže, jaké dovedou člověka zrážet a mohou se vůbec vyskytnout. Jednou provždy: nemiloval jsem ji o nic méně proto, že jsem to věděl, a nemělo to o nic větší vliv na tlumení mé lásky, než kdybych býval zbožně věřil, že je ztělesněná dokonalost.“

„A jestliže jste mi to mohl říci tehdy, nebudete váhat říci mi to teď- teď, kdy utrpení bylo silnější než všechno ostatní učení a naučilo mě chápat, jaké bývalo vaše srdce. Život mě ohnul a zlomil, ale- doufám- v lepší podobu. Buďte ke mně stejně shovívavý a dobrý, jako jste býval, a řekněte mi, že jsme přátelé.“

Vyhlídky jsem četla během moc krásného období mého života a budu je vždycky mít s tímto obdobím spojené.

5 10.08.2019

„Ale do desíti let nadělají Russumovi Universální Roboti tolik pšenice, tolik látek, tolik všeho, co řekneme: věci už nemají ceny. Nyní ber každý, kolik potřebuješ. Není bídy. Ano, budou bez práce. Ale pak nebude už vůbec žádné práce. Všechno udělají živé stroje. Člověk bude dělat jen to, co miluje. Bude žít jen proto, aby se zdokonaloval.“

Zařazení do povinné četby dle mého názoru zcela oprávněné.

10 11.06.2019

Bílou nemoc já osobně považuji za nejlepší Čapkovo drama, nadčasové, hluboké, brilantní.

3 11.06.2019