Tyet komentáře u knih

(SPOILER) Olga Tokarczuk je sázka na jistotu. Nikdy jsem nelitovala, když jsem trávila čas nad řádky jejích knih, ani při rozvleklé a často nezáživné knize Knihy Jakubovy. Tokarczuková stárne a zraje, její próza je soucitnější, moudřejší, smířenější. A stále stejně precizně míří přímo do srdce.
Tyhle BIZARNÍ POVÍDKY jsou dalším z klenotů, kterými její knihy bezesporu jsou, a za které v roce 2018 oprávněně dostala Nobelovu cenu za literaturu.
Všechny povídky jsou více či méně fantastické, všechny jsou bezesporu vynikající, a některé nezapomenutelné.
Mě dostala do kolen především poslední povídka, která popisuje každoročně se opakující ukamenování a následně oslavované zmrtvýchvstání s navazující špičkovou péčí o zavražděné mimozemské božstvo, kde nábožensky vzedmutí lidé opakují tento tradiční brutální rituál poukazující na ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista s bestiální a zároveň tupou, zmechanizovanou a plytce zpopularizovanou umanutostí podobně, jako to děláme my sami s našimi Vánocemi a Velikonocemi. Na Krista ukazuje i dobrota, laskavost a naprostá odevzdanost této opakovaně umučené bytosti.
Lidstvo v této ani v dalších povídkách není vykresleno zrovna lichotivě, i když na to jsme už u autorky zvyklí. V závěru se ale přece jen zablýskne naděje, kterou nenajdeme nikde jinde než v nás samých.
Já s obdivem tleskám.

11 20.05.2021

Půvabné, nenáročné a úsměvné Borgesovo dílko vás pobaví a návdavkem rozpustilou formou poučí a přiměje k úvahám. V závěrečných kapitolkách pod hlavičkou Etcetera se podle mého názoru skrývají nejzářivější perly.

2 13.05.2021

Krásná kniha Paola Sorrentina, jenž byl nejprve spisovatelem, a až poté režisérem. Životní příběh Tonyho Pagody, neapolského zpěváka populární hudby druhé poloviny dvacátého století, se vyznačuje gejzírem slov, obrazů a emocí, jež vyvolávají čiré potěšení, údiv, smích i melancholii. Kniha je doslova přeplněná vším, co od dobrého příběhu očekáváme, potkáte v ní nadprůměrné množství ran přímo na solar. Kromě výše uvedeného kniha poskytuje rovněž silné ztotožnění se, empatii až soucit s hlavním hrdinou.
V tom pojetí divokého honu za klidem, radostí, štěstím a láskou se mi celou dobu neodbytně vnucovalo srovnání s hrdiny Michela Houellebecqa, jen s tím rozdílem, že při čtení Sorrentina se smějete nahlas a tragika a sebeironie je bohatě vyvážená humorem a temperamentní vůlí k životu. Skvělý je i doslov autorky výtečného překladu Alice Flemrové, doporučuji ho nepřeskočit.

A nyní pár citátů, co mě vzaly za srdce:
"A moře není příhodný rozptýlení. Vtáhne nás do myšlenek, před kterejma já musím naopak se systematickou zběsilostí prchat. Potřebuju se jen odreagovat. Najít rozptýlení. Největší vynález lidskejch tvorů, aby mohli jít dál. Abychom mohli předstírat, že jsme to, co nejsme. Vhodný pro tenhle svět.
---
Lidi se dělej do dvou kategorií: na ty, co zpohodlněj. A uvadnou. A na ty druhý. Já patřím k těm druhejm.
Když se to tak vezme, život je báječná pruda. Jenže na co se máme soustředit? Na prudu? Nebo na báječnost? Pohodlný jedinci se uveleběj na prudě. Dodává jim pocit jistoty. Jako televizní noviny v osm večer. Ty druhý vídáte, jak v kteroukoliv hodinu vyrážej na ulici, zdolávaj noc, lačný a neurotický, ztracený, ale soustředěný. Hledaj tu báječnost. A nenacházej ji. Protože ji už prožili. Ale předstíraj, že je na programu přídavek. Není to pravda. Jenže to nevíme s jistotou. A tak to zkoušíme dál a dál, bez oddechu, jako narkomani.
---
To je únava, kluci. Únava je nejlepší kamarádka svobody. Člověk celej život věří, že ke svobodě ho můžou přiblížit vůle, píle, neústupná povaha. Leda hovno. Ke svobodě, do tý slavný místnosti bez stěn, vás dovede jedině únava. Jen když jste ze všeho unavený, můžete konečně říct: ne, já nepůjdu. Nezúčastním se. Ne, ne, a ještě jednou ne. Svoboda znamená říkat pořád ne.
---
Všechny peníze, který člověk za život vydělá, bude vracet ve formě utrpení a pronikavý bolesti. Na tohle můžeš vzít jed.
---
Fabio se rozhodl, že svět je jedna velká děvka. A on si chce svět koupit. Kupuje si ho. Jenže svět, tak jako všechno ostatní, pak začne bejt nesnášenlivej. Nesnášenlivej i vůči miliardářskejm bankovním účtům. Tenhle handl netrvá dlouho. Svět nikdy nevymění svobodu za něco jinýho, a tak si zařídí vlastní prostory, vlastní šedou zónu, vlastní parkovací plochy ve jménu naprostý svobody a s Fabiem nakonec vyjebe. Ale ani tohle on neví. I tohle zjistí až po smrti. Protože nikdo, ani já ne, nebude mít nikdy odvahu mu to povědět. A tak miliardáři vždycky marněj čas v nějakým zkostnatělým a iluzorním světě, protože lidi jim nechtěj vykládat, jak se věci ve skutečnosti maj, jednoduše ze strachu, aby nepřišli o nabytý výsady.
---
Myslíte si snad, že když někdo ví, co dělá, tak se vrhne do politiky? Nenechte se vysmát. To je jako říct: dneska jsem šťastný a za chvíli vyskočím z šestého patra.
---
Brečím jako želva, Gegé, protože teprve teďka chápu jednu věc, která mě drásá, ale nezarmucuje, teprve teď pochopím, Gegé, že celej život se skandální a cudnou touhou čekám a že jsem vždycky toužil jen po jedný jediný věci: zestárnout.
---
Byl jsem svědkem opuchlejch tváří a ňader žen, co ve svý omezenosti zoufale doufaly, že si ještě na chviličku udržej mládí. Doprodej krásy. Pořád a pořád se líbit, za každou cenu, to je hnusnej kategorickej imperativ novýho tisíciletí. Líbit se, líbit se a zalíbit se, jsou přešlý mrazem po plastice nosu, držej pohromadě jen díky lepidlu jako čínský hračky z tržnice, se strupama na tvářích a chirurgickejma stehama v dutinách, který člověk kdysi prozkoumával jako nezkušenej skautík, a teď se bojí, že tam najde hnijící mrtvolu mládí.
Pohladíte ňadro a představíte si chirurgův plnovous. Obludnej pech."

6 08.05.2021

Typická severská depka, jen trochu užvaněnější, než je na severu zvykem. Asi protože ji psala žena. Bestie v knížce nehledejte, pokud tam vůbec někdo neobvyklý je, tak se objevuje jen v náznacích a čtenář je spíš nakloněn tomu, aby tyhle potvory umístil do hlav literárních postav než do reálného prostoru.
Slovní obraty jako "Uvnitř si připadal zakalený a pod kůží ho rozechvívalo ticho," nebo "Stál stranou za jeho zády v oslepující černé záři," ve mně vskutku nadšení nevyvolávají. Jsou to manýristická prázdná slova, která mají navodit mylný dojem, že se tam snad děje něco tajemného. Za mě zklamání, je to tlachání vypočítané na efekt, prázdná skořápka.

3 26.04.2021

Tohle je knížka obsahující vše, co mám ráda. Uvěřitelný historický příběh založený na skutečných osobách a událostech, popisující život od dětství po smrt. Klášterní prostředí (jo, asi jsem byla v minulým životě matkou představenou :) ), sympatická hlavní hrdinka.
Autorka popsala život Hildegardy podle té dramatičtější ze dvou verzí jejího osudu, kdy byla od svých osmi roků dlouhých třicet let zazděná zaživa v kobce ve zdi mužského kláštera v Disibodenbergu jako reklúza, což je ženská obdoba anachoréty, spolu s pomatenou "svatou" Juttou. Něco takového si sotvakdo umí představit. Je vůbec možné po tolika letech vyjít ven zdravý na těle i na duchu, postavit se církevní moci, sepsat nejprve tajně a posléze s posvěcením papeže své svaté vidiny, a založit první ženský klášter v německých zemích? Pokud se to tak opravdu stalo, byla Hildegarda ještě pozoruhodnější než jsme si mysleli.

8 26.04.2021

První půlka SVĚDECTVÍ od Margaret Atwoodové má slušně našlápnuto, stejně jako v prvním díle, a stejně jako v prvním díle ve druhé půlce knihy autorka ztratila dech a dopustila se i několika logických kotrmelců. Ze zajímavého, burcujícího díla se opět stala červená knihovna s nevyužitým potenciálem. Škoda.

1 24.04.2021

Kniha sci-fi povídek, která se člověku vryje do mysli díky svému filozofickému přesahu. Především povídka, podle níž je sbírka nazvána, je brilantní. Viděla jsem i film, jenž byl na její motivy natočen, a nestál za nic. Inteligentní, přemýšlivý a skromně vystupující Ted Chiang na mě působí jako zjevení. Velice mě potěšil i doslov, kde rozebírá motivaci, události, podněty a nápady, které ho k napsání jednotlivých povídek vedly. Rozhodně doporučuji k přečtení.

6 22.04.2021

Biografická kniha o životě slovutného Josepha Listera si vyžádala zjevně mraky hodin práce při hledání relevantních dobových zápisů, korespondence, záznamů přednášek, deníkových záznamů, závětí, odborných i neodborných článků v dobovém tisku i lékařských knih.
Dílo Lindsey Fitzharrisové nám ukazuje bez veškerých příkras medicínu a především chirurgii druhé poloviny 19. století se všemi omyly, přesvědčeními, pílí, krví, hnisem a smradem. Lister byl bezpochyby obdivuhodná postava, která si zaslouží úctu a obdiv nejen za své znalosti, ale především za svou paličatou umanutost, která ho nutila bez oddechu prosazovat myšlenku antiseptických operací a nově objevených mikrobů jako příčiny obávaných nemocničních nákaz, na které umíralo více pacientů než jak by odpovídalo závažnosti onemocnění či provedených zákroků. Hospitalismus, jak byly souhrnně označovány tyhle metly nemocnic, vnímané jako nezbytné a neměnné zlo, bylo těžší vymýtit z myslí tehdejší lékařské obce, než z budov samotných.
Literárně kniha trochu škobrtá, autorka se snažila do ní zahrnout opravdu vše, co o Listerovi našla, a občas to bylo trochu na sílu.
Části o vivisekci toulavého psa a nespočtu ubohých žab jsem přeskočila.

22.04.2021

Byla jsem nesmírně natěšená díky množství pozitivních recenzí i osobnímu doporučení. Nakonec se z toho vyklubalo úplně průměrné fantasy, které mě nepřekvapilo vůbec ničím a do dalších dílů nemám nejmenší chuť. Sotva jsem to dočetla.

3 10.04.2021

Povedený doplněk k různým středověkým bestiářům nepostrádající vtip. Nenáročná, roztomilá knížečka.

3 07.04.2021

Autorka píše dobře, čtenář se většinou nenudí. Jakmile ale přečtete dvě tři její knihy, další číst nemusíte, je to všechno jak přes kopírák.

2 31.03.2021

Knížku jsem přečetla za jediné odpoledne. Klasický Karika - postupné propadání se do hrůzy a děsu, rozplývání běžné skutečnosti, stupňování napětí. Mile mě překvapil závěr, který dodal jinak vlastně banálnímu příběhu ty správné grády a získal pro mě tu chybějící hvězdičku do plného počtu, bravo.

7 24.03.2021

Slušně podané "dovyprávění" kultovní trilogie. Doporučuji číst vzápětí po ní, protože pak se trochu ztrácíte. Čínská jména tomu chaosu moc nepřidají, zvláště v závěru jsem vůbec netušila, o kom je řeč.

1 24.03.2021

Další z mnoha knih mého oblíbeného autora, kterou jsem si přečetla s velkou chutí. Kniha dává do souvislostí onemocnění srdce jako centra člověka a naši ztrátu spojení s živou přírodou a vesmírem. Objevila jsem v ní rovněž několik zajímavých informací o léčivých rostlinách, které jsem dosud neznala - autor v každé knize překvapí a málokdy se opakuje.
Volně cituji:
Ještě v raném středověku nebyly pojmem "čarodějnice" označovány osvícené a emancipované ženské osobnosti, jaké známe z dnešních feministických hnutí. Nejednalo se o moudré ženy znalé bylin a přírodního léčitelství, které tehdy pronásledovala církev, ani o pohanské kněžky či porodní báby. Jako "čarodějnice" byla tehdy chápána neviditelná astrální těla vyslaná černými mágy a zlovolnými kouzelníky, která měla za úkol uškodit a ublížit vyhlédnuté oběti. Díky této prastaré šamanské dovednosti, kdy je možné během extáze oddělit duši od těla a vyslat ji na cestu, mohly tyto "čarodějnice" vstupovat do těl rozličných zvířat nebo ptáků, nebo se ukrýt pod kůru stromů.

05.03.2021

Tajemného autora, který nevystupuje na veřejnosti a nikdo o něm nic neví, znám díky skvělé knize Delfíní lidé.
Callisto je překvapivě svěží, chytlavý příběh jednoho trumbery. Hlavní hrdina, velký, hloupý, naivní, ale dobrosrdečný smolař, mi připomněl Jona Voighta z filmu Půlnoční kovboj, i když příběh Odella není tak temný. Je to připomenutí toho, jakého je boží smysl pro humor druhu. Pokud by se tohle stalo ve skutečném světě, Odell by z toho průšvihu živý jistě nevyvázl. Kdyby bylo zakončení jiné, musel by být jiný i celý koncept zaznamenaného příběhu, ale podle mne by to stálo za to. Asi by mi pak uvízl v hlavě na delší dobu.
Cituji: "Řekli byste, že pravda je prostě pravda, stejně jako koště je prostě koště. Dva lidi by mohli stát každý z jedný strany koštěte a shodli by se na tom, že to je koště, protože by tam bylo - koště. Ale to koště, na který se dívám já, není to, co vidí Poďobanec. On místo toho vidí popelnici. A já s tím nemůžu vůbec nic udělat, což je na tom to nejhorší."

1 24.02.2021

Pro mne neskutečná nuda. Na knížku jsem se těšila, od autora už mám něco přečteno, ale bylo to velký zklamání. Autor jakoby pro samý vymýšlení vzhledu postav a města ztratil zájem o děj. Nedočetla jsem.

4 24.02.2021

(SPOILER) Špionážní román ŠIBUMI od Rodneyho Whitakera (pseudonym Trevanian) patří mezi ty lepší kousky žánru. Děj s klasickou zápletkou (vlády, ropa, CIA, terorismus, choulostivé informace) je opepřen japonskými reáliemi, včetně luxusních konkubín, a rovněž jeskyňářským prostředím. Hlavní hrdina je nadčlověk, který vás zabije plastovým brčkem nebo kartičkou do knihovny, je nadán kromě ocelových nervů i mimosmyslovým vnímáním a dokonalým sebeovládáním.
Co je vlastně to šibumi? Je to stav, způsob života, filozofie, o kterou Nikolaj Hel celý život usiluje. V knize je šibumi popsáno takto:
"Jak víš, šibumi symbolizuje jemně vybroušenou eleganci pod povrchem běžného vzezření. Je to vyjádření tak správné, že nemusí být smělé, tak pronikavé, že nemusí být hezké, tak pravdivé, že nemusí být skutečné. Šibumi je spíš porozumění než vědění. Výmluvné ticho. V chování je to skromnost bez ostýchavosti. V umění, kde na sebe duch šibumi bere podobu sabi, je to půvabná jednoduchost, srozumitelná stručnost. Ve filozofii, kde se šibumi objevuje jako wabi, je to duchovní mír, který není pasivní; je to bytí bez úzkosti z proměny. A v osobnosti člověka je to... jak jen to říct? Autorita bez nadřazenosti? Něco takového."
Nájemný vrah Nikolaj zabíjí na zakázku pro různé vlády světa, nikomu nestraní. Kdyby to nebyl zabiják, asi bychom s ním mohli sympatizovat. Ze všech národů světa nejvíce miluje Japonce a Basky, většinou ostatních pohrdá. Takto se vyjadřuje o Američanech:
"Američané jako by si pletli životní standardy s kvalitou života, rovné příležitosti s institucionalizovanou průměrností, odvahu se statečností, mužství s mužností, volnost se svobodou, mnohomluvnost s výmluvností, zábavu s potěšením - zkrátka měli všechny mylné představy lidí, kteří se domnívají, že spravedlnost znamená rovnost pro všechny, a ne jen rovnost pro sobě rovné."
Knížku si přečtěte, pokud si chcete odpočinout.

5 16.02.2021

(SPOILER) Ze všech knih, které jsem z produkce nakladatelství GNÓM! četla, se mi tahle knížka od Lucia Sheparda líbila nejvíc. Je zábavná, napínavá, nápaditá, vtipná a především tím správným způsobem obskurní, především závěrečnou třetinu jsem si fakt užila.
Citát zobrazuje scénu, kdy hlavního hrdinu přesvědčuje jím invokovaný Pán osamění, aby spáchal vraždu:
"Mám takovou teorii." Darren se posadil a pistoli si opřel o koleno. "Když se někdo vzdá vlastního života...a teďka mluvím o každým, je jedno, jestli je to žebrák na ulici, kterej má pár zlámanejch grešlí, nebo Bižuterní Ježíš, co má v bance milióny. Když se někdo v klíčovým okamžiku vzdá vlády nad vlastním životem, když tu tíhu svalí na někoho jinýho, tak vo ni přijde až do konce svejch dní. Je pak jako třtina ve větru, je větru vydanej na pospas a kam ho to zavane, tam taky skončí. Některý lidi tvrděj, že taková vláda nad životem je iluze, ale ty a já, my dva víme svý. Teda aspoň já to vím. Ty si to připouštíš jenom vobčas." Natáhl ke mně ruku se zbraní. "Chceš ztratit vládu nad vlastním životem? Možná už se to stalo, ale ještě je šance, že bys ji znova získal. Tohleto je šance."

3 07.02.2021

V této vyčerpávající monografii o šamanismu, o jeho znacích, historii a vývoji se religionista Mircea Eliade zevrubně pouští do porovnávání a popisu šamanismu sibiřského, asijského, severo a jihoamerického, v menší míře pak afrického, evropského a několika dalších kultur, které své spirituální a náboženské praktiky odvozují od šamanských rituálů a vidění světa.
Knížku doporučuji všem, kteří se o šamanismus zajímají z trochu hlubšího a širšího hlediska v kontextu historie a kultury.
Citace:
"Víme, že šaman rozhodujícím způsobem přispívá k zajištění hojnosti zvěře i úspěšnosti lovu (předpovědi počasí, jeho změny, mystické cesty podnikané k Velké matce Šelem atd.). Nesmíme však zapomínat, že šamanovy vztahy (tak jako vztahy „primitivního člověka“ vůbec) se zvířaty jsou povahy duchovní a vyznačují se mystickou intenzitou, jakou si moderní, nenáboženský člověk jen obtížně dokáže představit. Obléci si kůži uloveného zvířete znamenalo pro „primitivního“ člověka totéž jako tímto zvířetem se stát, pocítit vlastní proměnu ve zvíře. Jak už víme, šamani jsou si dodnes vědomi své schopnosti proměňovat se ve zvířata. Zjištění, že se šamani oblékali do zvířecích kožešin, není příliš důležité. Podstatné je to, co pociťovali, když se za zvířata přestrojovali. Právem se můžeme domnívat, že tato magická proměna vedla k jakémusi „vyjití ze sebe sama“, jež velmi často nabývalo formy extatické zkušenosti.
Když příslušný jedinec napodoboval chůzi zvířete nebo si oblékal jeho kůži, nabýval tím jakési „nadlidské“ formy bytí. Nešlo o pouhou regresi na úroveň „zvířecího života“ – zvíře, s nímž se dotyčná osoba ztotožňovala, už bylo nositelem určité mytologie, bylo vlastně bájným Zvířetem, Předkem či Demiurgem. Když se člověk stával tímto zvířetem, stával se zároveň i něčím mnohem velkolepějším a mocnějším, než byl on sám. Můžeme se domnívat, že tato projekce sebe sama do bájné bytosti, jež byla zároveň středem života i všeobecného obnovování, vyvolávala euforický prožitek, který ještě než vyústil v extázi, dával vzniknout pocitu vlastní síly a vedl k harmonickému splynutí s vesmírným životem.
---
Můžeme si například položit otázku, zdali příčinou atypického charakteru šamanova transu (autor má na mysli použití narkotik, tanec až do vyčerpání, posedlost, atd.) není skutečnost, že šaman se snaží vyzkoušet in concreto symboliku a mytologii, které už pro samotnou jejich povahu v rovině konkrétní nelze zkoušet. Zdali zkrátka touha dosáhnout stůj co stůj a s použitím jakýchkoliv prostředků výstupu in concreto, cesty do nebe, která by byla zároveň mystická i skutečná, nevedl ke vzniku atypických transů, s nimiž jsme se setkali, a zdali konečně takovéto projevy chování nejsou nevyhnutelným důsledkem naléhavé touhy žít, tj. zakoušet na úrovni tělesné to, co je dnešnímu člověku dostupné jen na úrovni „ducha“. Tuto otázku, přesahující rámec historie náboženství a zasahující do oblasti filozofie a teologie, však raději ponecháme otevřenu.“

6 29.01.2021

Možná pro mě bylo někdy obtížnější porozumět slovenskému textu, takže můj dojem z knihy může být částečně zkreslený. Teorie o velkých katastrofách Země, datování pravěku, soužití dinosaurů a lidí, potopách, pyramidách, menhirech a koneckonců i zkrácených dějinách světa byly zajímavé, i když některé indicie, či dokonce důkazy byly mírně řečeno přitažené za vlasy.
Ovšem když jsem se dočetla, že Ježíš byl vlastně slovanský Radomír a Židé si za pogromy mohou sami, stala se tato podivuhodná polévka smíchaná bez ladu a skladu už skutečně zkyslá.

3 24.01.2021