Všichni mají pravdu
kniha od: Paolo Sorrentino
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/413023/bmid_vsichni-maji-pravdu-pYp-413023.jpg
4.1
78
Tony Pagoda série
1. díl >
Románová prvotina jednoho z nejslavnějších filmových režisérů současnosti. Oscarem oceněný film Velká nádhera, komediální drama Mládí nebo populární seriál Mladý papež. To jsou významná díla Paola Sorrentina. Italský scénárista, režisér a herec se mimo filmovou tvorbu úspěšně věnuje i literatuře. Románový debut, ve kterém autor prostřednictvím hlavního hrdiny otevřeně mluví o Neapoli svého dětství i o té dnešní, o propletenci bohémského života, mafie a drog, byl nominován na cenu Premio Strega a je přeložen do mnoha světových jazyků. Předobrazem vypravěče a protagonisty románu Všichni mají pravdu, popového zpěváka Tonyho Pagody, je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů Sorrentinova filmového debutu Přebytečný člověk (2001), ztvárněný Tonim Servillem. Jeho rodištěm je Neapol, ovšem ta, již už známe jen z dobových filmů, stará a prostá Neapol, kterou Tony Pagoda, s nímž se setkáváme v jeho čtyřiačtyřiceti „nabušenejch“ letech, co „za sebou táhne a co nepočítá“, neustále hledá a svérázně oplakává. Těžištěm románu je líčení jedné nekonečné kokainem posněžené neapolské neděle roku 1980, kdy jsou všichni už pár dní „tak nějak zlejší“; v Tonyho vzpomínkách se ale vracíme i do minulosti, do poválečné bídy a na počátek ekonomického zázraku, do časů, kdy ho tížilo panictví a kdy netušil, že svědomí člověka tíží mnohem víc. Po stovkách erotických dobrodružství a horách vyšňupaného koksu se Tony, stále otřískanější životem, ke kterému je přesto přisátý „jako polyp na útesu“, kotrmelci i pomalými obloučky „došmejká“ až do nezářné budoucnosti, do našeho nového tisíciletí charakterizovaného všeobecným úpadkem a „slovní anorexií“, která pro takového pyrotechnika bujících adjektiv a překvapivých metafor, jakým je Tony Pagoda, znamená smrt kultury a degeneraci společnosti. Kdo postrádá smysl pro nuanci, jež má pro našeho vypravěče naopak zásadní význam, mohl by Tonyho odsoudit jako cynika, kterému není nic svaté, a přitom je to jen lovec epifanií, nostalgický hledač autenticity, velké dítě, které chtělo celý život jenom zestárnout a které se na nás obrací baudelairovským oslovením „čtenáři, pokrytče, můj bližní, drahý bratře“.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2019 , Dybbuk
Originální název:
Hanno tutti ragione , 2010
více info...
Komentáře (25)
Komentáře 25 Recenze 2
Poslechnuto jako audiokniha na CRo. Skvele nacteni pridalo knize na zabavnosti, intenzite a hutnosti. Moc me to bavilo, i kdyz to byla misty velka smrst a nekorektnost.
Příliš mnoho myšlenek a slov. Taková pavučina, do které je snadné se chytit, ale není vůbec snadné se v ní zorientovat a dostat se z ní ven. Hluboké úvahy jsou tu obalené balastem slovního průjmu, květnatých přirovnání a prachobyčejného machrování hlavního hrdiny s neutuchající chutí užít si život s každým myslitelným požitkem (s něčím takovým jsem randila v pubertě, takže už mě to nemůže ani ohromit ani znechutit). Přiznávám, že Sorrentina jako scénáristu a režiséra neznám. A jako spisovatele? Inu... I když většinou mám ráda lidi, kteří jsou schopní vytvářet košaté nejen myšlenkové konstrukce, ale dokonce je i dávat do smysluplných rozvitých vět, tato kniha mě donutila se zalíbením žasnout nad prostou krásou vět holých. Aha... takže jsem to vlastně mohla shrnout velmi stručně - ukecaný, ale dobrý.
(SPOILER)
"Světská sláva na hajzlu vysedává."
Absolutní schizofrenie. To je pocit, který mě provázel na cestě popového zpěváka Tony Pagody, Taliána, který životem tančí krokem zfetovaného, vulgárního medvěda, s lehkostí srdce neapolského zpívajícího seladona, a s duší protaženou desítkami ženských rozkroků. Cholerik, romantik i pragmatik se siláckým až neurvalým chováním. I když ne vždy. No bezva. Co teda může čtenář obohatit? Jenže Sorrentino současně vložil do hlavy Tonyho hluboké a pregnantně zaznamenané existenciální myšlenky ať se týkají sexuálních obsesí panice nebo stárnoucího chlapa v dobrovolném exilu - a slova, jimiž by se mohl pyšnit nejeden intelektuál. "Buď život, nebo život." Tony s nadsázkou a nečekanou moudrostí popisuje a glosuje (svůj) život, vypouští metafory jak jarové bubliny a čtenáře vtahuje do hloubky životních prožitků, okolního světa a života ubíhajícího kolem něj. Já prostě nevycházela u údivu z té nesourodé osobnostní směsice, současně jsem se musela smát Sorrentinově humoru, i když místy poněkud nadsazoval (děs a hrůza, když jdu temnou chodbou do neosvětlené místnosti, kam údajně vnikl papoušek, mě jaksi neobklopila, na rozdíl od Tonyho). Kdybych sama kdysi nepotkala siláckého, k tomu romantického a přitom opravdu moc chytrého kluka, Sorrentinovi bych jednoduše neuvěřila. Takhle si mě omotal kolem prstu jako se úchyty liány obtočí kolem stromu, aniž jej zadusí. Prvotina? Nejspíš ano. Dokonalost? Nepochybně. Politicky nekorektní Tony mi bude vážně chybět.
"Živí se mršinou vleklých sporů." (rozuměj ženu)
Posloucháno jako audioknžka ve skvělém podání p. Vyorálka. Mísila se ve mě spousta pocitů, od rozčílení, naštvání přes pohoršení, zhnusení až po lítost, to vše ve vztahu k hlavní postavě. A pak také hlasitý smích - zase...neposlouchat v MHD a při běhu! :D
Na začátku čtení této knihy to vypadalo, že se ze mne stává přední fanynka Sorrentina. Byla jsem nadšená hlavním hrdinou, Tonym Pagodou, zpěvákem, milovníkem drog, žen i slastí života. Provokuje a ironicky glosuje svět a život kolem sebe. Touží po lásce, citu a troše náklonosti.
Občas mne sice mírně vytáčel Sorrentinův styl, zacházení do zbytečných podrobností, které čtenáře unudí, než pobaví. Přední fanynkou jsem se tedy nestala, ale i tak je to hodně povedená knížka, která si pozornost zaslouží.
Knihu jsem vždy otvíral s chutí, bylo to milé čtení v mnohém zábavné, v mnohém (alespoň pro mě) i poučné. V napsaném jsem vnímal i svérázný ale milý náhled na život skrze hlavní postavu, a taktéž milý nadhled na fungující stvořený svět. Autor je též mistrem odboček, ze kterých se nakonec vyklubala i hlavní idea daného příběhu.
Jediné, s čím jsem měl trochu problém bylo nemálo míst, kde autor vysvětloval situaci poukázáním na nějaké, patrně slavné jméno. Já se v těchto jménech moc neorientoval, tak mi tyhle "pomůcky" moc nepomohly…:). Ale, přičítám to své intelektuální nedomrlosti, takže i tak plný počet!
Kniha bohužel se asi velmi záhy tematicky setkává s jinou knihou, kterou jsem zrovna dočetl a i ta byla náročná. Proto jsem se necítil dobře ani zde. Navíc nebyla za mě tak čtivá, jak jsem čekal. Sorrentina miluji a jeho filmy jsou jedny z nejlepších současnosti. Nicméně ony mnohdy neprozrazují tolik v oblasti nějakých myšlenek, ty si musíte někdy až domyslet. To zde neplatí. Logicky. A proto se Paolo otevírá víc než jsem zvyklý a moc mi to k němu nesedí. Škoda.
Tony Pagoda je flákač, smažka, lehkoživka, cynický hajzlík a možná něco ještě mnohem horšího. Mně k srdci nepřirostl a kdyby to Jiří Vyorálek tak pěkně nenačetl pro rozhlas, moc daleko bych se v knize nedostal. Nicméně oceňuju vypulírovaný styl a popisované příhody jsou místy zábavné. Při poslechu se mi z nějakého důvodu vybavovalo Murakamiho Tancuj.
Skvělý Vyorálek v audio verzi, tak jsem si to i půjčila v knižní podobě. Ale ten jeho hlas mi tam chybí.
Krásná kniha Paola Sorrentina, jenž byl nejprve spisovatelem, a až poté režisérem. Životní příběh Tonyho Pagody, neapolského zpěváka populární hudby druhé poloviny dvacátého století, se vyznačuje gejzírem slov, obrazů a emocí, jež vyvolávají čiré potěšení, údiv, smích i melancholii. Kniha je doslova přeplněná vším, co od dobrého příběhu očekáváme, potkáte v ní nadprůměrné množství ran přímo na solar. Kromě výše uvedeného kniha poskytuje rovněž silné ztotožnění se, empatii až soucit s hlavním hrdinou.
V tom pojetí divokého honu za klidem, radostí, štěstím a láskou se mi celou dobu neodbytně vnucovalo srovnání s hrdiny Michela Houellebecqa, jen s tím rozdílem, že při čtení Sorrentina se smějete nahlas a tragika a sebeironie je bohatě vyvážená humorem a temperamentní vůlí k životu. Skvělý je i doslov autorky výtečného překladu Alice Flemrové, doporučuji ho nepřeskočit.
A nyní pár citátů, co mě vzaly za srdce:
"A moře není příhodný rozptýlení. Vtáhne nás do myšlenek, před kterejma já musím naopak se systematickou zběsilostí prchat. Potřebuju se jen odreagovat. Najít rozptýlení. Největší vynález lidskejch tvorů, aby mohli jít dál. Abychom mohli předstírat, že jsme to, co nejsme. Vhodný pro tenhle svět.
---
Lidi se dělej do dvou kategorií: na ty, co zpohodlněj. A uvadnou. A na ty druhý. Já patřím k těm druhejm.
Když se to tak vezme, život je báječná pruda. Jenže na co se máme soustředit? Na prudu? Nebo na báječnost? Pohodlný jedinci se uveleběj na prudě. Dodává jim pocit jistoty. Jako televizní noviny v osm večer. Ty druhý vídáte, jak v kteroukoliv hodinu vyrážej na ulici, zdolávaj noc, lačný a neurotický, ztracený, ale soustředěný. Hledaj tu báječnost. A nenacházej ji. Protože ji už prožili. Ale předstíraj, že je na programu přídavek. Není to pravda. Jenže to nevíme s jistotou. A tak to zkoušíme dál a dál, bez oddechu, jako narkomani.
---
To je únava, kluci. Únava je nejlepší kamarádka svobody. Člověk celej život věří, že ke svobodě ho můžou přiblížit vůle, píle, neústupná povaha. Leda hovno. Ke svobodě, do tý slavný místnosti bez stěn, vás dovede jedině únava. Jen když jste ze všeho unavený, můžete konečně říct: ne, já nepůjdu. Nezúčastním se. Ne, ne, a ještě jednou ne. Svoboda znamená říkat pořád ne.
---
Všechny peníze, který člověk za život vydělá, bude vracet ve formě utrpení a pronikavý bolesti. Na tohle můžeš vzít jed.
---
Fabio se rozhodl, že svět je jedna velká děvka. A on si chce svět koupit. Kupuje si ho. Jenže svět, tak jako všechno ostatní, pak začne bejt nesnášenlivej. Nesnášenlivej i vůči miliardářskejm bankovním účtům. Tenhle handl netrvá dlouho. Svět nikdy nevymění svobodu za něco jinýho, a tak si zařídí vlastní prostory, vlastní šedou zónu, vlastní parkovací plochy ve jménu naprostý svobody a s Fabiem nakonec vyjebe. Ale ani tohle on neví. I tohle zjistí až po smrti. Protože nikdo, ani já ne, nebude mít nikdy odvahu mu to povědět. A tak miliardáři vždycky marněj čas v nějakým zkostnatělým a iluzorním světě, protože lidi jim nechtěj vykládat, jak se věci ve skutečnosti maj, jednoduše ze strachu, aby nepřišli o nabytý výsady.
---
Myslíte si snad, že když někdo ví, co dělá, tak se vrhne do politiky? Nenechte se vysmát. To je jako říct: dneska jsem šťastný a za chvíli vyskočím z šestého patra.
---
Brečím jako želva, Gegé, protože teprve teďka chápu jednu věc, která mě drásá, ale nezarmucuje, teprve teď pochopím, Gegé, že celej život se skandální a cudnou touhou čekám a že jsem vždycky toužil jen po jedný jediný věci: zestárnout.
---
Byl jsem svědkem opuchlejch tváří a ňader žen, co ve svý omezenosti zoufale doufaly, že si ještě na chviličku udržej mládí. Doprodej krásy. Pořád a pořád se líbit, za každou cenu, to je hnusnej kategorickej imperativ novýho tisíciletí. Líbit se, líbit se a zalíbit se, jsou přešlý mrazem po plastice nosu, držej pohromadě jen díky lepidlu jako čínský hračky z tržnice, se strupama na tvářích a chirurgickejma stehama v dutinách, který člověk kdysi prozkoumával jako nezkušenej skautík, a teď se bojí, že tam najde hnijící mrtvolu mládí.
Pohladíte ňadro a představíte si chirurgův plnovous. Obludnej pech."
Hloubavý náhled na život italské hvězdičky. Rozjímání o člověku z pohledu 'záporného' charakteru. Překvapivě akční děj střídají filosofické úvahy, které jsou nabity stejně silnou energií. Sorentino ve své nejlepší formě.
Kniha dobrá jako filmy Paola Sorrentina. Velmi čtivé. Bavil mě příběh a styl vyprávění mne zcela strhl. Škoda, že v češtině nevyšlo pokračování. Snad někdy.
Také se přidávám ke skupině, která knihu "přečetla" díky audio zpracování fantastickým Jirkou Vyorálkem. V jeho podání je příběh vážně skvělý!
Skvelý text, skoro ako Sorrentinove filmy, človek si to vie predstaviť aj vizuálne. Hlavná postava je na jednu stranu nesympatický hajzel, na druhú stranu si ho nejak zvrátene obľúbite. Vypočuté na Vltave, načítané hercom Jiřím Vyorálkom, ktorý to posunul ešte o pár levelov vyššie. Ak by som to čítal len ako knihu, možno by to nebolo až také bohovské. Ale v podaní Vyorálka totálne pútavé, občas to dokonca znelo ako veľmi kvalitný, až tarantinovský dabing!
Sex, drogy a rock’n’roll v Neapoli. Drsnej zpěvák Tony a jeho životní kopance. Mě tyhle chlapský životní moudra nijak neurážej, naopak je kolikrát dost chápu... Ale s jeho manželkou jsem oproti němu soucítila. Kamarádit bych s ním nechtěla, ale na té knize je něco, něco velmi upřímného. A přidávám se ke chvále Jiřího Vyorálka, kterej ji načetl geniálně.
"Přečteno" jako audiokniha v kongeniálním podání Jiřího Vyorálka. Román je psán hovorovým jazykem plným košatých souvětí a jde vlastně o dlouhatánský vnitřní monolog zpěváka Tonyho Pagody. Dekadentní a nespoutaný způsob vyprávění umožňuje anti-hrdinovi vyslovovat drsná a provokativní moudra, která by se, podána kultivovanějším stylem, mohla zdát leckdy i banální. Tady ale oplývají magnetickou silou: "Co to znamená mít celý život před sebou, pochopíte většinou až tehdy, když ho už máte za sebou." Román to jistě není pro každého, ale pro milovníky beatniků, ale i postmodernistů typu Nicka Cavea, Chucka Palahniuka nebo našeho Jáchyma Topola má velký potenciál stát se kultovním. U mě se tak už stalo. Kromě nálože drsného dekadentního humoru musím na závěr zmínit i silnou melancholicko-nostalgickou linii příběhu, vrcholící hlavně v závěru a odhalující drsňáka a bohéma Tonyho Pagodu jako velmi citlivého, jemného a veskrze smutného člověka. Jednoznačně literární skvost!
Je to tak moc ITALSKÉ! Hysterie, machismus, emoce, dramata, lásky, sex, nenávisti a tak. Audiokniha s výborným Jiřím Vyorálkem! Bavil jsem se.
Audiokniha - úžasný italský gejzír esence života.
Je poznat, že mantinely pro filmové scénáře jsou autorovi úzké, využití talentu v knize je bohatší, a v audioknize ten zážitek posluchače nadchne.
Citace:"Člověk je jako Coca-Cola, stačí s ním zatřást a začnou z něj stříkat city, vřelost i pláč."
Je to masáž, bomba, smršť která přes čistotu mládí, kurz svádění a zralost dospělosti projde životem s tajemstvím, které se nedá říct nikomu.
Zážitek s hudebním navozením atmosféry, moře, koncerty, Italský temperamentní styl života s nebezpečím i láskami.
Jistý zamlžený opar cenzury by neuškodil, snad naopak.
Skvělý výkon Jiřího Vyorálka, dává punc tomuto dílu.
Superdílo s hvězdičkou za *********.
Zdařilá kniha, nasaje vás a pohltí jako dusné letní poledne v Neapoli, ze kterého se probudíte až ráno ztraceni kdesi na pláži a s kocovinou. Tony vás provází světem populárního popového zpěváka, světem smetánky, občas přirozeně s mafiánským zázemím. Vzpomínky života bohatého na nuanci, kterou jedinou snese, jak se na úvod vyznává v jakémsi shrnutí na způsob svérázného životního kréda. Tento myšlenkový prolog pak ve zbytku knihy doplňuje další osobitou filozofií, která je nám podávána jaksi mimoděk při líčení historek z celého zpěvákova vydatného požívání světa. Nemoha se však zbavit dojmu, že ač v roli povolaného průvodce, je Pagoda v tomto svém usilovném pátrání po jistotách existence, navzdory sebejistému vyjadřování, poměrně ztracen, a východiska, která by dávala obecnější smysl, nenachází. Což je ovšem všeobecný lidský problém, co ale naopak nachází, a vy společně s ním, je krása lačných momentů, které zbytečnost bytí v nepravidelných intervalech přerušují. Podobně jako krátké pauzy občasně přetrhnou tok efektního zpěvu.
A ještě by mě Paolo zajímala ta československá gymnastka... :)
Není to jednoduché čtení, ale kdo má rád filmy od Sorentina, tak si tu jistě, stejně jako já, najde to co se mu líbí.
Už se těším po přečtení knihy na zhlédnutí nějakého filmu.
Režisér s věhlasným jménem Paolo Sorrentino je u nás znám zejména díky filmům jako Velká nádhera či Mládí. Nyní ho ale máme možnost poznat i z jiného uměleckého úhlu.
Narodil se v Neapoli roku 1970. Jeho filmy se promítají na významných evropských festivalech a také za ně sbírá prestižní ocenění. Paolo Sorrentino však není jen režisér, ale také spisovatel. Napsal už čtyři knihy. Nepodstatné záležitosti (2016), Mládí (2015), sbírku povídek Tony Pagoda a jeho přátelé (2012)a také knihu, o které bych se ráda rozepsala víc. Všichni mají pravdu (2010).Je to jeho prvotina a také za ni získal nejvyšší italské literární ocenění Premio Strega.
Než se do knihy začtete, možná bude nejlepší (ale rozhodně to není nutné, jen mé doporučení), když si pustíte Sorrentinův film Přebytečný člověk. Hlavní roli ztvárňuje stárnoucí popový zpěvák Tony Pagoda v podání Toniho Servilla. Zažívá životní krizi, protože už ho nikde nechtějí. A právě zpěvák Tony je i ústřední postavou a zároveň vypravěčem románu Všichni mají pravdu. Přestože je mu pouhých čtyřicet čtyři let, stále něco hledá a nenachází. Vykresluje Neapol osmdesátých let, kokainové večírky a také své nesčetné erotické zážitky. Vracíme se s ním i do minulosti, do dob, kdy dospíval, přišel o panictví a toužil po tom, aby byl starší. Když ho Itálie omrzí, žene se za dobrodružstvím do jižní Ameriky. Pro jednoho může být Tony Pagoda obyčejným cynikem a neznabohem, pro jiného zasvěčným snílkem a hledačem životního štěstí.
Tony Pagoda bere čtenáře na italskou jízdu, na kterou zřejmě nikdy nezapomenou. Zažijete vzestupy i pády, Itálii v nejlepší i nejhorších letech, bouřlivé dny i takové, kdy se vůbec nic neděje. Zkrátka se seznámíte nedokonalým životem popové hvězdy, která našla všechno, ale nemá nic.
Kniha Všichni mají pravdu by neměla chybět v žádné domácí knihovně nejen příznivců tohoto italského velikána, ale také těch, co se zajímají o film a italskou literaturu. Že nespadáte ani do jedné kategorie? Nevadí. Sorrentinův neotřelý styl vyprávění sice trochu připomíná Zářivá světla velkoměsta (až na to, že se odehrává v New Yorku) spisovatele Jaye McInereye, přesto je Sorrentino ve vyprávění metaforičtější a také `umělečtější`.Jeho filmy jsou charakteristické pro svou vizuální podobu, jednotlivé záběry jsou jako epické obrazy. Jeho knihy jsou také takovým slovním obrazem a filmy v mnohém připomínají. Buď si jeho styl, a to v případě knih i filmů, zamilujete, nebo nad ním budete kroutit hlavou. Já si ho zamilovala, přestože se mi ne všechny jeho snímky líbily. Itálie ale v současnosti nemá nikoho, kdo by ji dokázal obrazově a slovně vystihnout tak jako on. Ať už jde o budoucnost nebo minulost.
Je znát, že se jedná o prvotinu. Např. scénář k filmu Mládí je výrazně lepší. Ale i tak, Sorrentino umí :-)
Perfektní. Člověk se často řeže smíchy. Sorrentino je nejen skvělý režisér ale i spisovatel
Sorrentiniho debut v mnohém připomíná knihy Chucka Palahniuka. Právě fanouškům Palahniuka, autora osobitého, ale v posledních románech již značně vyčpělého stylu, bych Všichni mají pravdu doporučil. Zároveň bych ale rád krotil případná nadměrná očekávání: geniální filmař není nutně geniálním spisovatelem.
Všichni mají pravdu je lepší než poslední romány Palahniuka, ale mnohem slabší než první romány Palahniuka. Je to výrazný počin, ale že by těch tři sta stran textu přineslo zajímavé myšlenky, srozumitelný děj… Několik vtipných momentů, jinak ale další z řady knih, která vás zabaví mořem nihilismu.
Štítky knihy
drogy prvotina italská literatura rozhlasové zpracování Neapol fikce Cena Josefa Jungmanna
Autorovy další knížky
| 2019 |  Všichni mají pravdu |
| 2018 | Nepodstatné záležitosti |
| 2015 |  Mládí |
| 2021 | Tony Pagoda a jeho přátelé |
Kniha Všichni mají pravdu je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 100x |
| Čtenářské výzvě | 7x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 37x |
| Chystám se číst | 67x |
| Chci si koupit | 8x |
| dalších seznamech | 4x |