ttommikk komentáře u knih
Říkali: "Odstěhuj se na venkov, je tam pěkně, samej milej človíček a ta příroda panečku!"
Nestává se často, že by autor dokázal propojit filozofii a literární rozhled s vlastní, ještě navíc velmi bohatou sportovní zkušeností. Častěji se vidí autor „filozof“, který sice sportu rozumí, ale jen ze zkušenosti sportovce amatéra, anebo případ opačný - sportovec s profesionální minulostí, kterému však chybí literární a filozofický základ. Knížka Tělesná výchova je jednou z mála, kde se pohyb a kultura přirozeně spojuje v jednom organickém celku.
Myslím, že člověk může psát o běhání, plavání a sportu obecně skutečně přesvědčivě pouze, pokud má sám naběháno, naplaváno tisíce kilometrů. Nesmí mu chybět dlouhodobý prožitek z pohybu. Martin Šimečka to vše má, a ještě přidává vlastní sečtělost.
Frankl se snaží popsat nepopsatelné a zprostředkovat člověku pocity vězně v koncentračním táboře. Jako lékař psycholog se snaží na myšlenkové procesy vězňů nahlížet skrze psychologii. Tím se jeho postoj odpoutává od prostého popisu dojmů a pocitů v mysli vězně, či od vyprávění vězeňských zážitků. Jednotlivé poznatky může každý čtenář využít ve svém životě, který se neodehrává uvnitř ostnatého drátu.
Autora lze obdivovat pro jeho poválečný postoj. Přes neskutečné utrpení na těle i na duši, přes ztrátu celé rodiny včetně mladičké manželky a nenarozeného dítěte, celý svůj poválečný život vytrvale odmítal kolektivní vinu.
Takových Kosinských víc. Připomínají totiž všem Slušným lidem, že soulož s kozlem je taky literatura!
Knížka "Muž, který chtěl být šťastný" mi připomíná hovínko. Hovínko, které sice vypadá jako úplně obyčejné hovínko, zavání jako obyčejné hovínko, jeho tvar je typicky hovínkovatý, a přesto obyčejným hovínkem není. Není obyčejným, protože jeho původce do něj zapíchl cedulku: "TOTO HOVÍNKO JE KLÍČEM KE ŠTĚSTÍ"
"Tak tedy. Váš největší problém je co dělat poté, co jste se najedli. Zdá se, že se vyhýbáte pravdě, a toho není třeba. Není ani možno vyhnout se pravdě, toužíte-li však vyhnout se pravdě, utápíte se v bláznovství a neštěstí, kdežto kdybyste se nepokoušeli se jí vyhnout, začali byste být obdařeni milostí, která je ve vás, ovšem je pohřbena staletími podrážděnosti. Nebuďte již, prosím, podrážděni. Nebude důvodu, abyste se strachovali, usednete-li a začnete-li se dozvídat, kdo jste, a to tím, že začnete počítat věci kolem sebe. Počítání je čistá činnost, poněvadž se při něm nepokoušíte něco z něčeho udělat. To přijde později. Nejprve musíte umět počítat. Napoprvé počítejte do devíti a pak toho nechte. Nesčítejte, neodčítejte, nedělte ani nenásobte. Pochopíte, co myslím, až začnete počítat."
Postartušovská středověká Británie, kterou halí mlha zapomnění, je rejdištěm všelijakých skřítků, obrů, démonů, divných ženských v černých hábitech a chlápků, kteří vypadají jako převozník. Že nemáte páru, jak vypadá takový převozník? Nezoufejte, je to jedno. Že to všechno vypadá trošku prapodivně? Nezoufejte, funguje to. Kniha prý má být o “povinnosti pamatovat si a boji proti nutkání zapomenout.” I vy, až knihu zaklapnete naposledy, tento boj svedete, ale na výhru to nevidím.
Když bouchne jaderná elektrárna, kung-pao s rejží si nedáš, možná ale na chvilku uvidíš japonskou duši.
Tigrid je člověk, který jako ústřední nepřítel komunistického Československa nejspíš úzce spolupracoval s CIA, aby na stará kolena dělal ministerského podržtašku Klausovi. Kosatík je člověk, který tento zajímavý životní osud sepsal, přidal drobet svýho nevyžádanýho mudrlování, a vznikla... učebnice dějepisu. A v nich bývá jak známo občas nutné přeskakovat. I tak se jedná o povedené shrnutí života jedné z nejvýznamnějších postav novodobé české historie.
Zašustí se pár stránkami a jak to všechno skončí, je předem skoro jasné. Přesto stojí za to pročíst se tímhle příběhem, který hlavně dojímá, ale kýč je mu cizí.
Totiž knížky, které vám náhodou jen tak cvrnknou do nosu, často bývají ty nejlepší.
Hluboké spodní proudy protnou hladinu textu jen málokdy. Škoda. Ty chvíle stojí za to.
Po atmosférickém prvním dílu přichází rozprávka o meteorologii Vnějších Hebrid. Nutno říct, že pořád čtivá.
Detektivka, kde namísto rozumu vládne srdce, které však ke konci trochu ztrácí tep.
Téměř tisíc stránek napínavých jak kšandy, přestože by se na nich něco zásadního odehrávalo. Který autor tohle svede?
Ve velkém bílém domě kdesi daleko nad Dunajem si nad horkou kávou brumlá Minulost s Přítomností. A venku? Tam spadla kulovatka.
Kdo si o hrách vždy raději četl, než aby je hrál, bude mezi stránkami blahem vrnět.
Co se z Motáků nezvěstnému dalo jen vytušit, je tu vskutku řečeno: "Nevíme, co nás zítra čeká, je tu ale cosi transcedentálního, k čemu bychom se měli pokorně vztahovat, nevyskakovat si, netrucovat."
Tušil jsem milé, pěkné pohlazení po dušičce, a světe div se, dostal jsem milé, pěkné pohlazení po dušičce.
Fantasy příběh, kde namísto skřetů řádí čandríni a drak je tu býložravcem. Vyprávění probíhá netradičně retrospektivně, tradičně hrdinou, kterému zavraždil rodiče někdo, koho mají ostatní za legendu z pohádek. Hrdina mu samozřejmě vyhlásí pomstu a vydá se na cestu plnou dobrodrůža... Vypadá to tak banálně, že se mi ani nechce věřit, jak moc mě to bavilo. Stačí mít básnivého ducha, pár neotřelých nápadů, zdařilý překlad do češtiny. A je to!