Thrawn89 komentáře u knih

Svět Geralta z Rivie patří mezi mé nejoblíbenější fantasy počiny, již od cca 15 let, kdy jsem poprvé přečetl knižní zpracování. Už tehdy mě nadchlo propojení dospělého fantasy s pohádkovými motivy, romantiky s drsným a krutým světem "fantasy středověku" a celá řada zapamatovatelných a chytrých momentů. K tomu se později přidaly vynikající PC hry a bohužel zatím poněkud slabší seriálové zpracování na Netflixu. Vše se mi již začalo v hlavě trochu míchat, mnoho věcí člověk pozapomene a někdy je prostě jen zvědav na rozdíl mezi knihami a seriálem/hrami. Proto jsem se rozhodl Zaklínače znovu rozečíst a ani po to všem mě to nepřestává bavit. Povídky mají myšlenku, jsou zábavné a přitom často kruté a temné, vše má hlubší smysl a něco, co moderní fantasy již ztrácí... jedinečnou duši. Prostě paráda. Samozřejmě asi nejlepší povídka je se Strigou, ale přesto, kdybych si měl vybrat vítěze, dám asi povídku s čertem :)

9 12.07.2021

Potřebujeme tento typ knih, který nestojí na neprostupné bariéře mezi tím, co bylo před rokem 1989 a po něm. Naopak ukazuje, jak myšlení, návyky a představy budované v době státního socialismu ovlivnily náš přechod ke kapitalismu a demokracii. Zaměření na výsek některých expertních disciplín kvituji a i když ne všechny kapitoly mě zaujali stejně, jako celek jsem odešel po dočtení této knihy velmi obohacen o nové myšlenky a postřehy.

2 29.05.2021

Docela mě překvapilo, že krátce po vydání trilogie o Thrawnově působení v Impériu se dočkáme hned další trilogie, tentokrát o Thrawnových počátcích v jeho rodné Chisské Ascendenci. Doufám, že velký prostor, který Thrawn dostává v rámci SW universa postupně spěje k jeho nástupu na obrazovky, nejspíše v rámci aktuálního hlavního taháku - televizního hraného seriálu SW: The Mandalorian, kde už byl Thrawn ve druhé sérii zmíněn. Ačkoliv se na zjevný Thrawnův nástup do hlavního SW mainstreamu těším, současně cítím stále větší obavy z toho, jak to dopadne (Thrawn v Rebels byl těžké zklamání, ale tam jsem se utěšoval tím, že jde o animák pro nejmladší cílovku zatímco The Mandalorian zatím vypadá o poznání lépe).
Moje obavy vyvolává celkové směřování SW pod vedením Disney a bohužel i směr, kterým se vydal Timothy Zahn ve svých nových knihách. V původních Legends (první trilogie, Mezigalaktická výprava…) působil Thrawn mnohem přesvědčivěji a hlavně tyto knihy měli silný, promyšlený příběh. Obávám se, že nové knihy v rámci Canonu jsou psány horkou jehlou. Ať už je příčina jakákoliv, přijde mi, že cílem těchto knih je pouze rychle vymyslet nějaké pozadí, které vysvětluje některé důležité momenty v nově budovaném universu (v tomto případě asi hlavně setkání Anakina s Thrawnem na Batuu). Je možné, že vše bude do sebe později zapadat a nově se vynořující nepřátelé Chissů budou později hrát roli v dalších knihách či seriálech, ale zatím mě to celé přijde jako velmi laciné vaření z vody.
Nechci být ale příliš negativní. Kniha mě bavila. Thrawn byl opět tajemně geniální, tak jak to máme rádi. Bylo zde také několik ukázek jeho dedukce chování jednotlivých ras z jejich nejen výtvarného umění i ukázka jeho schopností na bojišti, což jsou věci, které vždy rád čtu. Sedla mi také jeho spolupráce s Ar’alani, Thalias a Che’ri. Zaujal mě koncept chodkyň po obloze. Na druhé straně mě zklamal poměrně slabí popis Chissů, kde jsem čekal větší vhled do této nesmírně zajímavé rasy. Hlavně však struktura příběhu, navíc opět dle mého nešťastně rozděleného do dvou souběžných linek, mi prostě nepřišla příliš zajímavá. A bohužel i hodně nelogičností např. rozpor mezi Thrawnovou genialitou v armádě a naivitou v politice, chodkyně na obloze ztrácejí své schopnosti ve 13 letech, zatímco nechisský navigátoři si drží své schopnosti i v dospělosti a těch věcí je tam více.
Závěrem tak mohu říci, že ačkoliv jsem se čtením nenudil, nemám z toho příliš dobrý pocit. Thrawn mě opět baví a i vedlejší postavy, které ho provází, se k němu dobře hodí. Ale celkový struktura příběhu, slabé vysvětlení souvislostí, ve kterých se příběh odehrává, slabí popis Chissů a některé nelogické momenty sráží knihu do průměru. Uvidíme, kam to povede dál…

3 23.05.2021

Po vydání knihy Jean-Claud Michéa - Tajnosti levice se u nás rozhořela celkem široká debata levicových intelektuálů reprezentovaných na jedné straně autory jako Barša, Slačálek a dalšími autory, především okolo Deníku Referendum a Alarmu, kteří obhajují spolupráci levice s liberalismem především jako prevenci možné "nacionalizace" nebo až "fašizace" levice. Na druhé straně tu máme autory tzv. konzervativního obratu levice, kteří jsou i autory této knihy. Svůj pohled jsem již popsal v komentáři ke knize Tajnosti levice, ze kterého vyplívá, že stojím na straně spíše autorů této nové knihy a budoucnost levice vidím opravdu v odtržení od liberalismu.
Vypíchnu tři základní teze, které se v této knize prolínají a které považuji za nosné.
1) Je třeba rehabilitovat národní stát jako základní jednotku politiky a přestat doufat, že budoucnost levice leží v nadnárodních institucích. Národní stát je jediná jednotka, kde je levice schopna bojovat s nadnárodním kapitálem a realizovat svůj program. Politika levice musí jít zdola (z regionů, z národních států) směrem nahoru (EU). Nikoliv naopak.
2) Globalizace není prostředí pro levicovou hospodářskou politiku, což snad od 80. let není nutné nijak zvlášť vysvětlovat. Úkolem levice je tak boj proti globalizaci a vytváření národních ekonomických struktur (lokální ekonomiky, podpora těch podniků a podnikatelů, kteří vytvářejí hodnoty a platí daně u nás, nikoliv v daňových rájích či podpora ekonomické soběstačnosti - nikoliv autarkie).
3) Poslední bod je uvědomění, že emancipace, která je přirozeně pro levice důležitá má své jasné hranice. Emancipaci nelze posouvat za hranici Společnosti, zatlačovat lidi do svých individuálních bublin, ve kterých není možné levicovou politiku realizovat, pokud ji nechceme redukovat na stále nové kulturní boje.
Budoucnost levice bez liberalismu je dobrým výkopem pro obrodu levice. Kvituji, že je psána srozumitelně, má jasný přesah k reálnému politickému programu a dává prostor širokému spektru autorů. Nevýhodou je, že je psaná poměrně horkou jehlou a nejde do hloubky. Doufám, že v budoucnu někdo vydá knihu, které základní teze více argumentačně vyfutruje a teoretické podloží. To už je ale na jiný žánr.

12 26.04.2021

Výborný psychologický horor, který klasicky v Kingovském stylu staví na pomalu houstnoucí atmosféře, zapamatovatelných postavách a celém tom konceptu zla ovládajícím hotel odříznutý od civilizace. Je pravda, že mi to místy přišlo moc natahovaný (hlavně první půlka knihy) a naopak místy bych pár stránek přidal (závěr, víc času bych věnoval "objevování" záhad hotelu), ale to jsou jen drobné nuance, které nijak nekazí celkový zážitek. Knihu určitě doporučuji všem milovníkům temné atmosféry.
Ještě se zmíním o srovnání s filmem. Film patří mezi mé oblíbené žánrovky, a tak mě celkem překvapil rozsah rozdílů s knihou. Film i kniha sdílejí celkový koncept, ale v jednotlivých svých částech se poměrně výrazně liší. Jsou to jakoby dvě rozdílné a originální strany téže mince. A to není chyba, právě naopak. Jak film, tak kniha nabízejí určitý jiný úhel pohledu na ten samý koncept a byla by nuda, kdyby film pouze vizualizoval obsah knihy.

14 02.04.2021

Brilantní práce, které není co vytknout. Petr Čornej potvrdil svoji pozici jednoho z nejvýznamnějších historiků a vytvořil dílo, které mohu bez nadsázky označit za jeho opus magnum. Já osobně historik nejsem, ale Jan Žižka a husitství obecně mě vždy přitahovali. Na knihu jsem se tak velmi těšil a moje očekávání bylo naplněno vrchovatě.

První, co bych zdůraznil je čtivost, která je pro historické dílo tohoto typu zásadní z hlediska širší přístupnosti. Autor se sice nebojí používat i archaičtější styl jazyka, ale v zásadě jsem neměl problém s porozuměním. Občas mi dali zabrat ty pasáže z různých kronik či listů psané tehdejším jazykem (avšak současným písmem), ale když se člověk soustředil zas takový problém to nebyl. Některé archaičtější obraty mě pak přímo bavili (např. místo "Žižka pobýval", "Žižka dlel").

Druhou věc, kterou bych chtěl zmínit je, že ačkoliv jsem věděl, že o Žižkovi zas až tolik zpráv nemáme, přesto mě taková míra absence dobových zdrojů překvapila. Kromě vojenského řádu a několika spíše úředních listin, navíc přepsaných jeho písaři od Žižky přímo nemáme nic a i zpráv od jeho současníků moc není a tak obraz nejslavnějšího vojevůdce té doby čerpáme spíše z interpretací pozdějších autorů, kteří svůj pohled často zkreslovali podle toho, na které straně sporu stály. Získat jakž takž objektivní a ucelený pohled na Žižku se tak zdá téměř nemožné a o to více oceňuji Petra Čorneje, který to v míře soudobého poznání dokázal.

Petr Čornej v jednom rozhovoru řekl, že tuto knihu psal s Biblí v ruce a je to vidět. Právě schopnost autora "vcítit se do doby" je dle mého největší předností tohoto díla. Většina autorů vyprávěla Žižkův příběh prizmatem své doby a většinou do něho promítala i své politické, náboženské nebo společenské představy. Žižka tak byl jednou zloduch a vrah, jindy zase národní hrdina nebo pro změnu revolucionář utlačovaného lidu. Čornej maluje Žižkův obraz barvami jeho doby, jeho chování a činy, stejně jako chování a činy jeho okolí hodnotí z pohledu tehdejší zbožnosti, tehdejší každodennosti a tehdejší logiky jednání lidí. Kéž by i řada jiných dnešních historiků byla tohoto přístupu schopna.

Jsem také rád, že autor zasadil Žižkův život do širokého rámce tehdejších událostí, neboť jen tak můžeme jeho činnost lépe chápat. O samotném vojevůdci by na základě uvedené mizerné zdrojové základny šlo knihu napsat možná na 50 stránek, ale právě kontext dodává jeho příběhu smysl.

Na závěr... Jana Žižku považuji za jednu z nejvýznamnějších osobností našich dějin. Přes jeho rozporný život a často kruté skutky se nesmazatelně zapsal do našeho povědomí a je pro mě zdrojem národní hrdosti. Osobnosti jeho formátu má každý národ a velké osobnosti vždy štěpí. Přijde mi však trochu nešťastně typické pro náš národ, že jsme schopni těmto osobnostem dávat nálepky podle právě převládající ideologické konstalace. Tyto nálepky ale nejsou nic jiného, než pocit méněcennosti před vlastní minulostí. Jsem rád, že Petr Čornej není historik, který lepí nálepky...

15 26.02.2021

V úvodu je třeba říci, že kniha nenabízí komplexní pohled na husitství. Jde o soubor více méně nezávislých textů, které se věnují jak konkrétním historickým událostem (např. situaci v Praze po Husově upálení nebo volbě Jiřího z Poděbrad králem), tak reflexi historického bádání ale i obecnějšího vnímání husitské epochy v různých historických periodách. Např. husitské války, popisy bitev atd. zde téměř absentují.
Nejsem historik, takže některé texty jsem vynechal, ale rozhodně mohu říci, že Petr Čornej ani v této knize nezklamal. Píše čtivým, občas příjemně archaickým stylem (nikoliv nesrozumitelným), opírá se o bohatou zdrojovou základnu a jeho přístup je vyvážený a nezatížený zbytečným ideologickým balastem. Přesto se Čornej nebojí svoje názory na husitství jasně definovat, za což jsem rád, protože se velmi blíží mému osobnímu pohledu na tuto epochu a dává mi tak do ruky řadu argumentů.
Husitství bylo primárně náboženské hnutí, což se dnes již příliš nevnímá a je to vzhledem k sekularizaci a ateizaci společnosti pochopitelné. Husitství však Čornej definuje také jako demokratizační hnutí pozdního středověku, které v určitém ohledu předběhlo svoji dobu a proto zůstalo v Evropě osamoceno. Klíčové bylo především opírání se o moc světskou a zásadní vliv na rozvoj stavovského státu. Důležitou komponentou, kterou se mnozí dnešní "historikové" snaží úmyslně upozadit pak byl národní rozměr husitství (v té době vnímaný především jazykově a kulturně) jednoznačně vymezující husitství proti německého živlu.
Je třeba mít na paměti, že husitství trpělo středověkou brutalitou a také mnohými projevy fanatismu, jde však o jediné období našich dějin, kdy jsme jako české teritorium byli napřed ve vývoji oproti zbytku Evropy (v otázce náboženské reformy, rozvoji stavovství, demokratizace). Spolu s vládou Karla IV., který přivedl Čechy na mocenský a ekonomický vrchol Evropy tak osobně vnímám husitství jako druhý vrchol, kdy jsme se pravděpodobně poprvé a naposledy staly dějinotvornou silou Evropy (nehledě na vojenský vrchol našich dějin, za který bychom se určitě neměli stydět).

8 06.12.2020

Po dlouhé době jsem si dal detektivku a zvolil jsem dobře. Kniha má výborné tempo, hlavní postavy jsou dobře popsané a celý příběh má povedenou konstrukci. Pár chybek v tom však vidím, jednak ne úplně ideální překlad, druhak, i když je to celé dobře napsané, tak ve výsledku nijak nevybočující ze standardu podobných příběhů o sériových vrazích (najdou se lepší knihy) a konečně, závěr mi přišel příliš náhlý, málo budovaný vzhledem k předchozímu průběhu knihy. Knize tak nedám plné hodnocení, ale i tak vřele doporučuji. P.S.: Vraha jsem si tipnul dobře, což se mi ne vždy podaří :)

4 22.11.2020

Škoda. Celá trilogie mi přijde jako jakýsi sled trochu delších povídek. Zatímco po prvním díle jsem doufal, že se děj rozvětví do nějakého komplexnějšího příběhu, zůstalo ve mě po dočtení posledního dílu zklamání. Přitom autor nezapře nesporné kvality. Jednotlivé příběhy jsou čtivé, akční, Thrawn je opět geniálně neodolatelný a jeho interakce se svými podřízenými (Eli Vanto, Faro) mě baví. Ale celkově mě to přijde na vodě. Chybí tomu zasazení do nějakého většího celku. Je škoda, že nebyl dán větší prostor debatám s Císařem a Thrawnově roli v imperiální struktuře. Závěr nenabízí žádné odpovědi, spíše mnoho otázek, které v novém Disney universu nevěřím, že budou patřičně využity.
Platí tedy, co jsem psal i u předchozích dílů. V rámci kánonu jde o velmi dobré počtení, navíc s mým oblíbeným hrdinou, ale bohužel zdaleka nedosahující kvalit staré trilogie. Přesto, Thrawn je Thrawn, takže s odřenýma ušima *4.

1 28.10.2020

Kniha s dobře napsanými postavami, zajímavým fantasy světem a mnoha dobrými nápady, bohužel z mého subjektivního pohledu také kniha se velmi vlekoucí, s malou dynamikou děje. Četl jsem to velmi dlouho, v určitých fázích trochu nuceně, ale nakonec jsem rád, že jsem ji dočetl. Závěr byl celkem povedený. Přesto nemám žádnou motivaci se k ní vrátit.

1 30.09.2020

Kauza Pullmann rozčeřila mediální vody české kotliny v létě roku 2020 a ukázala jednak to, jak vlastně minulému režimu málo rozumíme a současně, že racionální a otevřená debata je stále složitá, ne-li nemožná.
Na základě toho jsem si Pullmannovu knihu přečetl abych si udělal obrázek jak o autorovi, tak o samotném tématu "Přestavby" a konce komunismu v Československu. Mnoho lidí vytýká Pullmannovi složitost psaného projevu a špatnou čtivost. Za sebe musím konstatovat, že jsem tento problém neměl a kniha se mi četla velmi dobře. Současně obava, že půjde o nějaký revizionistický text vychvalující normalizaci se také nenaplnil. Pullmann na základě bohaté zdrojové základny rekonstruuje rozpad převládajícího metadiskurzu, tedy jakého si symbolického jazyka minulého režimu, který se dostal pod tlak jak z vnitřních příčin (ekonomická nevýkonost režimu), tak z vnějšku (tlak SSSR na přestabu a tím končící zajištění režimu z rukou "velkého bratra"). Kniha tak vůbec nepůsobí jako nějaká obhajoba normalizace, ale naopak ukazuje velmi dobře v jakých ekonomických, ideových i morálních problémech ten režim byl a jak jednotlivé části společnosti na jeho rozpad regovaly.
S čím mám trochu problém je samotný koncept konsenzu. Nejsem historik, takže nechci a ani nemohu jít do větší hloubky problému, ale pojem konsenzus mi instinktivně evokuje vyrovnaný vztah dvou partnerů, kteří se na něčem dohodli. V normalizaci však šlo spíše o nutné přijetí zhora nadiktovaného stavu. Toto přijetí poměrů mohlo být motivováno strachem (obava z represe), identifikací se symboly (mnoho lidí stále věřilo v socialismus) nebo materiální motivací (životní úroveň byla špatná, nikoliv však katastrofální jako třeba v Polsku).
Hlavní problém, který tak na knize vidím a kvůli kterému ji snížím hodnocení je tak koncept konsenzu, který autor blíže nedefinuje, neuvádí jak a za jakých okolností vznikl a tudíž trochu mate čtenáře. Co je však důležité, nemate ho ve vztahu k režimu samému, jeho negativům a všem projevům, kvůli, kterým jsme rádi, že již neexistuje.

5 30.09.2020

Jedná ze zásadních knih měnící dosavadní mainstreamový pohled na postkomunismus. Zmínil bych tři myšlenky, které v době jejich sepsání nebyly všeobecně přijímány, ale které se časem ukázaly jako správné nebo alespoň relevantní pro debatu.
Buden ukazuje, že pád komunistických režimů nebyl jen ojedinělou a unikátní historickou událostí (vítězstvím jednoho systému nad druhým), ale jenom jednou z etap postupného konce industriální společnosti, ať již jejího Východního nedemokratického provedení, tak toho Západního demokratického. Postkomunistické společnosti se tak staly jakýmsi prototypem a předzvěstí konce "společnosti jako společnosti", která postupně nastávala (i když pomaleji a s větším odporem společenské solidarity) i na Západě. Konec celku společnosti a jejich tradičních pout a vazeb, rozpad společenské solidarity, individualismus nejen v konzumu, ale po nástupu sociálních sítí i v myšlení nebo prekarizace práce, to jsou všechno prvky, které jsou pro Východ i Západ společné, pouze na tom Východě přišli dříve a s větší brutalitou.
Druhá myšlenka zní, že znovuobjevená víra v boha se v postkomunismu změnila ze svého spirituálního základu na kulturní nástroj. Náboženství se stalo jakousi prodlouženou rukou nacionalismu a místo své duchovní a morální výzvy pro individuum se stalo jakousi náhražkovou společenskou symbolikou, která v "odspolečenštěné společnosti" vytváří kontrast mezi námi a ostatními (silné především v Polsku, Maďarsku či Rusku, ale od uprchlické krize i částečně u nás). Všechny ty křesťanské hodnoty z úst lidí, kteří nebyli v životě v kostele a neznají ani desatero jsou jen kulturními symboly, kterými si snažíme násilně nahradit chybějící společenské vazby a tradice, které nás dříve definovali jako společnosti.
Třetí myšlenka je degradování účastníků demokratických revolucí ve východní Evropě, což by samo o sobě měla být známka jejich politické a demokratické vyspělosti, na ubohé děti, které jsou politicky a kulturně zaostalé a které musí ten vyspělí a kulturní Západ učit demokracii a svobodě. A tak po dovršení nejvyšší možné zkoušky z demokracie, občanského svržení komunistických režimů, jsou její účastníci a celé postkomunistické společnosti postaveny a do pozice nesvéprávných jedinců, kteří mají jenom jednu možnost a to slepě kopírovat Západ a skládat před ním zkoušky. Aby bylo možné tohoto dosáhnout, je nutné celé předchozí období komunismu popřít jako "vypadnutí z dějin a politické bezčasí". Rok 1989 je jakýmsi bodem nula, kde se jakoby rodíme na svět bez jakýchkoliv zkušeností a historické paměti. Celý tento narativ, který je tak silný v našich liberálních "elitách", pro které vyrovnání se s komunistickou minulostí znamená její popření, znamená neustálý boj s větrnými mlýny morální dokonalosti. Všechny ty kýče současného boje za pravdu a lásku, tu proti Zemanovi, tu proti Babišovi, tu proti Rusku a Číně jsou odsouzeny k neúspěchu nejen proto, že budou vyrůstat nové "deformace demokracie", ale především proto, že politiku nelze redukovat na souboj dobra se zlem, ze kterého se můžeme vyléčit ("vyrovnat se s minulostí"). Jak však vidíme na současném Západě ani tato moralizace a depolitizace politiky není pro postkomunismus ničím výjimečná. Jen vyrůstá z jiných základů.

2 14.07.2020

Tak tohle mě fakt nechytlo. Nebavil mě děj, neoslovily mě postavy a vůbec se mi to celé četlo tak nějak nepříjemně. U autora jsem zvyklí na na první pohled nepochopitelná slova či prostředí, ale vždy to nakonec získalo smysl, kontury, nějaká napojení na děj, který to vysvětlil. Zde však ne. Celá kniha je střídáním těžko pochopitelných, někdy vůbec nevysvětlených, ano někdy originálních událostí, které se mi však těžko skládaly dohromady. Ani ten filozofický přesah mě moc nezaujal. No nic, s touto knihou jsem u autora poprvé a doufám, že naposledy šlápl vedle.

3 11.07.2020

V knize Soumrak západního liberalismu píše autor E. Luce jak mu volal Fukuyama po vítězství Donalda Trumpa a Brexitu a v naprosté panice mu oznámil, že zanechává veškeré práce, protože musí pochopit, co se stalo (str. 179). V komentáři k této knize jsem definoval překvapené liberály jako ty, kteří jako vítězové studené války ovládly politický a mediální diskurz v 90. letech a na počátku nového tisíciletí, a kteří v liberální demokracii viděli onen Fukuyamovský "konec dějin". Byli naprosto slepí k vnitřnímu pnutí, které v západních společnostech sílilo jak se vzrůstajícími ekonomickými problémy, vlnami migrace, tak s rozpadem tradičních národních symbolických světů, nemilosrdně požíraných globalizující uniformitou. Trump, Brexit, Orbán a další jsou výsledkem této slepoty, kterou trpěl i Fukuyama.

Fukuyamovo prozření po šoku z vítězství Trumpa je zpracováno v této knize a nutno říci, že ne vůbec špatně. Fukuyama provedl velice dobrou analýzu vývoje identity od psychologické definice, filozofického pojímání duše až po ekonomické a sociální proměny tohoto fenoménu v moderní společnosti. Analýza je to velmi dobrá, rozkrývající jednotlivé vrstvy identity jako touhy po uznání v tradici euroatlantické civilizace. Jako pozitivní hodnotím také to, že se Fukuyama nenechal stáhnout k jednoduché kritice "populistických" nových hnutí, ale velmi kriticky hodnotí i levicově aktivistický přístup k identitě. Zajímavý je také jeho koncept přechodu od náboženské péče o duši k její moderní terapeutické náhražce, což však osobně nevnímám jako zásadní problém. Větší problém vidím např. v krizi práce (v jejím klasickém Weberovském pojímání jako povolání) jako identitotvorné činnosti, které se sice Fukuyama téměř nevěnuje.

Kniha tedy má své nedostatky a tou hlavní je absence systémovějšího řešení. Fukuymama se sice vyslovuje po renesanci národní identity, která bude otevřená a respektující odlišnost, ovšem za touto floskulí se nic moc neskrývá, navíc, když se po solidní analýze identitární krize americké střední třídy "vypořádá" s Trumpem jako s bláznem, který vlastně lidi oklamal, jako by establishment Demokratické strany nedělal to samé, jen schován za masku politické korektnosti.

Fukuyama napsal jednu z nejsolidnějších knih na aktuální téma identitární krize v západním světě z liberálního pohledu. Podle mého však nepřekročil stín staré dobré liberální demokracie z 90. let a nedokáže již nabídnout nový, svěží koncept, který by byl schopen zásadně posunout celou debatu vpřed.

7 17.05.2020

Za mě osobně slabší než Nádraží Perdido (NP), přesto stále ukázka mimořádných literárních schopností China Miéville. Autorova imaginace a schopnost vytvořit komplikovaný a přesto mimořádně podmanivý svět je neskutečná. Subjektivně nejsem moc fanouškem světů ztvárněných na moři, nikdy mě nebavily filmy a knihy s dominancí tohoto prostředí. Proto mě atmosféra nedostala tak jako u NP, ale to je jen můj vlastní problém, který nijak nesnižuje kvalitu knihy. Příběh byl vystavěn perfektně, a i když bych ocenil větší dynamiku a silnější závěr, vše do sebe zapadlo velmi dobře. Největší problém, který s touto knihou mám je hlavní postava Bellis. Izák v NP byl opravdovým tahounem, silně emocionálním, někým, s kým jsem mohl navázat čtenářský vztah. Naopak ke chladné Bellis jsem si žádný vztah nevybudoval. Naopak mě mrzí, že nebyl dán větší prostor řadě mimořádně zajímavých vedlejších postav (Uther Dúl, Milenci, Brukolak...). Přesto knihu určitě doporučuji.

4 17.05.2020

Čtyři hvězdičky samotné knize a pátá navrch za diskuzi, kterou kniha na levici vyvolala (zajímavé polemiky z per Druláka, Slačálka, Bělohradského, Barši, Kellera a dalších). Její nesporná síla je v přesném a srozumitelném popisu zhoubného "vplynutí" levice do moře liberálního kapitalismu. Liberální levice svým bojem proti hranicím, zvykům, tradicím či definovaným identitám (rasovým, sexuálním, etnickým atd.) čistí pole liberální pravici a jejímu volnému trhu a konzumní ekonomice, kterou levice často sama kritizuje. Důležitá je přitom samotná vnitřní transformace levice, která se ze strany dělníků či prekariátu stala stranou státních úředníků, politiků či městských intelektuálů, kteří třídou, ze které samy vzešli pohrdají za její podporu "populismu" a neochotu vzdát se svých "stereotypů". Michéa přichází s něčím, co by šlo nazvat konzervativní levicí (ačkoliv sám pojem levice už autor nevidí jako nosný) a to dle vzoru Geogre Orwella. Ten vychází z propojení sociální (třídní) otázky s potřebou jasného ukotvení v komunitě nebo jiném ohraničeném společenství a v něm žijících "obyčejných slušných lidí". Orwellovská slušnost pěstovaná v solidárním společenství je pak předpokladem nejenom k řešení sociální otázky ale i otázek menšin, LGBT atd.. (viz film Pride). Tato koncepce je odlišná od liberálního pojetí lidských práv, ze kterého vychází většina dnešních aktivistů, kteří věří, že teprve rozbitím identit, komunit a národů lze dosáhnout skutečné emancipace. Jak však vidíme, končí to spíše kulturní válkou.
Michéaův koncept však není v knize doladěn, v zásadě jeho alternativa jen tak visí ve vzduchu a je velmi složité ji uchopit a přetavit v něco jako politický program. Kniha by však rozhodně neměla uniknout žádnému levicově smýšlejícímu člověku.

7 15.04.2020

Soubor 28 esejů od známých osobností českého intelektuálního života, které byly vydány u příležitosti 30. výročí od událostí roku 1989, nabízí poměrně rozmanité, i když pouze místy skutečně přínosné čtení. Ačkoliv titulek knihy napovídá, že by mělo jít o hlubší zamyšlení o smyslu českých dějin a českého národního údělu, zůstává část textů pouze v přízemním hodnocení posledních 30 let nebo dokonce aktuálních politických událostí. Osobně mě zaujaly texty od těchto autorů: V. Bělohradského, P. Druláka, J. Patočky, M. Žantovského, M. Hausera či D. Radovanoviče. Obecně v knize výrazně převládají liberálně laděné texty, kterým oponuje několik spíše levicově zaměřených autorů. Několik textů by se dalo hodnotit jako ideově neutrální. Zcela absentují hodnotově konzervativní autoři (i když konzervativní myšlenky se občas objeví) a co mě překvapilo, tak žádný text se nepokusil o hlubší obhajobu Masaryka jako strůjce moderního českého/československého ideálu. Nyní si neodpustím pár kritický slov k převládajícímu liberálnímu přístupu u většiny autorů.

Idea nesamozřejmého národa, se kterou přišel Kundera, rozvíjel Jan Patočka a v dnešních podmínkách připomíná Václav Bělohradský je zdá se nosnou ideou současného převládajícího liberálního pohledu na naše dějiny. Je výsledkem traumat našich moderních dějin, které často postavily naši vlast do neřešitelných voleb mezi zlem a zlem (volba mezi hrdou porážkou a přežitím v roce 1938, mezi občanskou válkou a komunistickou nadvládou v roce 1948 nebo mezi iluzí odporu a přizpůsobením se realitě v roce 1968). Základním předpokladem tohoto narativu je negativní vymezení proti českému politickému národu (většinově naštěstí nikoliv proti českému národu jako takovému). Český, respektive Československý příběh je vnímán jako náš vnitřní neúspěch (mýtus, blud), protože Masarykův "naivní" národní konstrukt dláždil cestu Nejedlému a jeho spojení národní tradice s komunistickou revoluční doktrínou. Jako zlomové body jsou zde brány události jako vyhnání německé menšiny, silná odezva komunistické myšlenky na přelomu 40. a 50. let a období normalizace. Český politický národ, namalovaný na obraz naší liberální "elitou" pak připomíná zakrslé nesvéprávné dítě, které se závistivým pohledem krčí v koutě a jemuž nezbývá nic jiného než být pod rázným dohledem svéprávného a moudrého Západu. Naší jedinou cestou je vplynutí do Západu a převzetí jeho narativů, tedy především převzetí liberálně-demokratického nadnárodního ideálu stále více se integrující EU, ve které se rozpustí všechny ty "národní mýty".

Liberální koncept tak staví český politický národ do pozice pasivního příjemce, nikoliv aktivního tvůrce. Toto pesimistické až pohrdavé hodnocení národa, které vychází z dílny Jana Patočky, a po roce 89 vystuženo autory jako P. Pithard, bohužel hluboce ovlivňuje aktuální politické klima a posiluje národně-konzervativní či oligarchické tendence. Po příběhu o návratu do Evropy, který skončil v roce 2004, totiž nemohla přijít žádná plnohodnotná náhrada, která by naší zemi dala směr a účel. Určitou cestu dle mého nastiňuje P. Drulák, který konstruuje nové pojetí národa okolo pojmu bratrství a na něj navázané horizontální lidské spolupráce, postavené do protikladu k odosobněnému globálnímu trhu. Národ jako společenství stejného jazyka, se sdílenou historií, pamětí a normami pak může samostatně mocensky a politicky jednat. Předpokladem je však smíření se s našimi dějinami, hledání pozitivních vzorů a především dospělé a sebevědomé chování, které z nás konečně udělá plnohodnotného člena evropských národů, kterým nepochybně jsme.

1 23.03.2020

Velice dobrý text pojednávající o bublině věčného mládí jako konceptu maskujícího konzumní kapitalismus do roucha jedinečnosti, svobody a emancipace. Pro čtenáře knih pana profesora nejde v zásadě o nic mimořádně nového, protože více méně pracuje se svými standardními tématy (krize středních vrstev a sociálního státu, postmoderní společenský obrat atd.), pouze na ně nahlíží novou optikou. Také mi přišlo, že řada myšlenek se v knize opakuje, byť třeba v trochu jiném kontextu a že by tedy šlo knihu zestručnit. Přesto však jednoznačně doporučuji a vybírám dvě věci, které bych svými slovy vyzvedl.

1)
Jednak jde o demaskování postmoderní emancipace jako nástroje konzumní nadvlády. Emancipace v moderní společnosti znamenala uznání svého sociálního statusu ve společnosti jako kolektivním organismu (rodina, škola, stát). Emancipace tak "smiřovala" člověka s celkem společnosti, ve které žil. Postmoderní liberální kapitalismus však všechna kolektivní společenství rozbijí jako nástroje útlaku a současně se dovolává další a další emancipace. Vzniká tak paradox, kdy emancipovaný člověk, který touží po uznání své identity nemá "přístav kam vplout". V tu chvíli se emancipace mění na obchod s identitami (sociálními, kulturními, sexuálními), které jsou předmětem konzumní nabídky. Systém podněcuje lidi k maximálnímu střídání těchto identit s cílem roztáčet kola konzumu. Emancipace tak již není nástrojem osvobození, ale nástrojem útlaku tržní nutnosti.

2)
Mládí vždy bylo bráno jako období jednak přípravy na dospělost a jednak jako časově omezené období nevázanosti, kdy společnost toleruje určitý druh chování mimo rámec společenské morálky - "užívej dokud můžeš". V postmoderní společnosti však mládí začíná být celoživotním životním stylem - "užívej si každý den svého života". Mládí se stalo synonymem svobody a touhy. Místo protestantské etiky, která postavila kapitalismus na nohy prostřednictvím představy odpovědného dospělého zaměřeného na spořivost a sebekontrolu orientovanou na budoucnost, máme dnes nevázaného celoživotně mladého jedince, který si užívá každého dne, jako by byl poslední (orientace na přítomnost). Kromě toho, že je to ideální stav pro konzumní průmysl, rozbijí společnost věčného mládí veškeré instance dlouhodobosti. Pokud Vám tedy přijde, že politici a média nehledí do budoucnosti a řeší jen problémy přítomnosti, možná se ptejte, jestli ještě dnes někoho budoucnost opravdu zajímá.

7 02.03.2020

Komentář rozdělím na dvě části, nejdříve se dotknu fenoménu \"překvapených liberálů\", ke kterým patří i pan Luce a poté k samotné knize.

Pan Edward Luce je typickým příkladem nového polepšeného liberála (liberály zde míním mediální, politické a kulturní opinion makery poslední generace po konci studené války). Jde o lidi (u nás typickým příkladem pan Erik Tabery), kteří budovali liberální kapitalismus jako konečnou fázi dějin (Fukuyama), kde liberální hodnoty Západu, trhu a osvobození jednotlivce zvítězily nad zaostalými tradicemi, národním státem a lidskou přirozeností. Tito lidé byli pilíři oné iluze, že kola dějin se točí stále vpřed. A nyní jsou v šoku, že se tato kola mohou začít točit zpět (přirovnání převzato od Václava Bělohradského). Dokud se ono kolo točilo vpřed, byli si jistí svoji pravdou, jejich kritika byla označována tu za návrat komunismu, tu za zaostalé myšlení nehodné 21. století nebo byla prostě a jednoduše ponechána na okraji zájmu (jak správně poznamenal v komentáři níže bulat, to co nyní liberálové jakoby objevili, věděl již dávno třeba v našem prostředí Jan Keller). Zvolení Trumpa, Brexit či nárůst národně-konzervativních sil (nepoužívám pojem populisté, ze kterého se stala nálepka, kterou si liberálové zjednodušují situaci, které nerozumí) jsou důsledkem světa, který stvořili a chránili. Kolo se začalo točit zpět, většiny v národních státech začali volit jinak než liberálové čekají a ti jsou z toho v morální panice (viz odkaz na Fukuyamu na straně 179). Zatímco překvapení nad světem, který pomohli stvořit je u všech liberálů stejný, reakce jsou rozdílné. Od popírání reality za rouškou politické korektnosti, přes strach z lidu a jeho většiny (oikofobie) vedoucí k úvahám o nedemokratickém liberalismu (autor v knize zmiňuje) až po racionální analýzu a snahy situaci zlepšit.

Autor je po většinu knihy na správné cestě. Srozumitelně a čtivě analyzuje situaci, do které jsme se dostali. Popisuje současný elitářský liberalismus jako \"vládu prázdnotě\", hovoří o odtržení etablovaných stran a politických institucí od lidu a jeho potřeb (zvlášť fatální je odtržení levice, která se ze strany dělníků a dalších hůře placených zaměstnanců stala soft-liberální silou morálního diktátu hlásaného politiky, jejich asistenty a dalšími zakempenci ve státní správě nebo neziskovém sektoru, kteří o reálném životě lidí ve své zemi nemají ani páru) či o technokratizaci vládnutí, které jsme např. svědky v Evropské unii. Zvlášť dobré jsou poznámky o od reality odtrženého Hillarylandu. Analýza to není příliš hluboká, vypadá spíše jako dlouhá, z patra vedená přednáška, ale svůj účel plní především svojí přístupností.
Autor bohužel zabijí sám sebe a svoji jinak dobrou analýzu naprosto zjevnou nenávistí k Trumpovi, která je pro americké liberály zdá se nepřekročitelnou mantrou. Také příliš mnoho prostoru zahraničně-politickým otázkám či dokonce vyfabulovaný konflikt s Čínou knihu sráží o třídu níže. Ale oprostíme-li se od této pro USA typickou deformaci, nelze než knihu označit jako dobrý návod pro liberální bublinu k vyhlédnutí do reálného světa. Pro ty, kteří chtějí jít více do hloubky nebo ty, kteří nejsou překvapenými liberály ale existuje mnoho lepších knih, třeba ten Keller.

8 01.02.2020

Uplynulo 30 let od sametové revoluce a český veřejný diskurz stále ovládá postkomunistické myšlení ve smyslu - za naše neúspěchy dnes může minulost, stále jsme nedospělí, stále se musíme učit od těch pravých demokratů na západě atd.. Metafora naší společnosti jako dítěte, které stále ještě nedospělo do té pravé demokracie je falešnou berličkou těch (především liberální částí společnosti a mediálního mainstreamu), kteří nerozumí tomu, proč prohrávají volby a kteří nerozumí tomu, proč už není liberální demokracie oním nezpochybnitelným dogma. Tato berlička přitom ve srovnání s tím, co se děje v Británii, Francii nebo USA již hodně dlouho nemůže obstát.

Aby tato berlička fungovala, musí také fungovat binární vidění normalizace a minulého režimu jako světa temnoty (komunistický režim a všechny jeho projevy) a světa pravdy (disent), mezi kterými nelze dělat kompromisy. A ti kdo snad kompromisy dělali jsou jimi "ušpiněni" nebo dokonce "duševně poznamenáni" ("ohnuli páteř"). A tak v zemi, kde reálně byli stovky, maximálně jednotky tisíc opravdových disidentů, náhle máme miliony lidí, kteří také bojovali proti bolševikovi. A když už někdo byl v té straně, tak tam byl vlastně proti své vůli, nebo protože vlastně chtěl ten režim rozložit zevnitř. Komické.

Kniha Přemysla Houdy přesně a na základě reálných výpovědí dokládá, že celý polistopadový diskurz dělení na ty "žijící v pravdě" a ty "žijící ve lži" (obě skupiny jsou od sebe odděleny, nehrají na stejném hřišti a co je především důležité, není možné se čestně postavit mezi tyto dva světy) je prostě neudržitelný. Lidé dokázali v minulém režimu žít normální život, dokázali si vydobýt svůj prostor nikoliv mimo systém, ale uvnitř systému. Že systém byl plný "normálních lidí", "slušných lidí" nebo lidí, kteří sice byli třeba ve straně ale "zavírali oči nad tím normálnem". Autor nezpochybňuje represivnost minulého režimu, nezpochybňuje, že v oficiálním jazyku nebylo možné vidět svobodný prostor, ale říká, že ti, kteří dokázali oficiální jazyk používat, mohli v jeho stínu žít normální, tvořivý a zajímavý život. Nežili ani v pravdě, ani ve lži. Žili v prostoru, kde oficiální a neoficiální splývalo. A takových lidí byla většina.

Normalizační festival je tak důležitou knihou (bohužel tematicky vymezenou pouze sférou normalizačního folku a částečně i rocku), která nám umožňuje prohlédnou onu černo-bílou clonu dnešního vidění normalizace a spatřit barevnost lidí, kteří v ní žili. Možná, když toto spatříme, tak přestaneme mít potřebu používat minulost jako berličku pro současnost a budeme moci konečně dospět.

3 05.01.2020