Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Dvě desetiletí po epochálním obratu z podzimu 1989 formuluje chorvatský kulturní kritik a filosof Boris Buden radikální, nelítostnou historickou diagnózu: po pádu komunistických režimů, jimiž neskončila pouze totalitní diktatura a plánované hospodářství, ale jimiž se uzavřela také éra industriální moderny, se odporoučela i samotná budoucnost. Postkomunismu, pojímanému jako přechodná historická situace, jako jakési historické předsálí "vyspělé" demokracie, v němž se obyvatelé někdejšího východního bloku ocitli po pádu železné opony a v němž měli jako "nezralé děti" postupně dozrávat k demokratické dospělosti, aby "dohonili" Západ, perspektiva budoucnosti zcela chybí. Jako by nejen veškeré sociální utopie, ale i samotná budoucnost byla jen iluzí, které jsme se zbavili společně s prázdnými přisliby komunistů. A tak se neomylným příznakem doby, která se prohlašuje za postutopickou, zdá být život v retrospektivě. Dvě dekády po kolapsu minulého režimu nahradil naši víru v budoucnost stesk po minulosti, místo historické paměti zaujala kulturní identita a kulturní paměť. Společnost přestala existovat. Od společnosti bez naděje jsme dospěli k naději bez společnosti. Jestliže se otázka budoucnosti jeví jako předem daná, předem zodpovězená, takřka předurčená samotnou přírodou, podobně i otázka minulosti nedává již žádný smysl. Spolu s komunismem, jenž se nyní jeví jen jako jakási kulturní aberace, přechodné odchýlení od normálního historického vývoje, během něhož jsme zabloudili, byla z naší historické zkušenosti vymazána také pravda jeho historických příčin a s tím také společenská pravda národních dějin, celé drama společenských rozporů a z nich vyplývajících mocenských zápasů. Fakt, že svou komunistickou minulostí svévolně manipulujeme, že ji zkoumáme jen z perspektivy forenzního zájmu, jakožto mrtvolu, která je v průběhu trestního řízení zdrojem užitečných indicií, že ji můžeme nahlížet už jen jako nějakou jinou, nám odcizenou kulturu, čímž ji zbavujeme jejího politického rozměru, a že si už tedy nejsme schopni na komunismus "vzpomenout" jako na to, čím - navzdory teroru, který jej provázel - ve své podstatě byl, totiž projektem univerzální emancipace, má dalekosáhlé dopady na naši přítomnost. Tato historická amnézie, která jde ruku v ruce s depolitizací a kulturalizací prožité minulosti, má za následek nejen to, že nejsme schopni propůjčit komunistické minulosti nějaký společenský smysl, vnímat ji jako ideologický a politický produkt určitých sociálních konfliktů (a komunismus chápat jako - řečeno slovy V. Bělohradského - jistý civilizační statek s nárokem na univerzální platnost), ale i to, že žádný smysl nám už nemůže dávat ani společenská pravda naší aktuální reality. Postkomunismus tak není pouhou přechodnou fází dějin, ale trvalým stavem našeho světa, který uvalil klatbu na budoucnost, ztratil klíč k minulosti a pozbyl schopnost vnímat agónii své stále bezútěšnější přítomnosti. Naděje vkládané do představy, že bývalé socialistické země po pádu komunismu projdou jakýmsi transformačním procesem, v jehož průběhu se postupně osvobodí od dědictví totalitarismu a navážou na historický mainstream, jímž byl - na Západě již uskutečněný - ideál demokracie, svobody a samozřejmě, v první řadě, tržního hospodářství, se ukázaly jako přelud. Spolu s drsným vystřízlivěním z této iluze přichází i konec postkomunismu, jenž přetrvává již jen jako zklamaná naděje. Ve výtvorech současného umění a v muzeálních expozicích nové éry vládne duch retroutopie, duch nostalgické reflexe nad nenaplněnými přísliby minulosti. Nacionalismus sílí a stává se normou. Náboženství, které se napříště obejde bez autentické víry, nemluvě o transcendentním rozměru, zažívá renesanci. Hodnoty a historické dědictví osvícenské sekularizace jsou zpochybňovány. Z církve se stává soukromá firma, někdejší rockoví anarchisté se mění v náboženské fundamentalisty a hrdinové disentu se proměňují v blazeované skeptiky, či přímo cyniky. Vyšel snad revoluční potenciál roku 1989 nazmar? Šlo snad revoltujícím národům východní Evropy pouze a jen o právo na dohánění Západu? České vydání knihy je doplněno autorovým textem "Muzeum komunismu" v Praze, jakož i doslovem z pera Radovana Baroše....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/162360/big_konec-postkomunismu-od-spolecnosti--1eH-162360.jpg 45
Žánr:
Literatura naučná, Politologie, mezinárodní vztahy

Vydáno: , Rybka Publishers
Originální název:

Zone des Übergangs: Vom Ende des Postkommunismus, 2009


více info...
Nahrávám...

Komentáře (1)

Kniha Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti

Thrawn89
14.07.2020

Jedná ze zásadních knih měnící dosavadní mainstreamový pohled na postkomunismus. Zmínil bych tři myšlenky, které v době jejich sepsání nebyly všeobecně přijímány, ale které se časem ukázaly jako správné nebo alespoň relevantní pro debatu.
Buden ukazuje, že pád komunistických režimů nebyl jen ojedinělou a unikátní historickou událostí (vítězstvím jednoho systému nad druhým), ale jenom jednou z etap postupného konce industriální společnosti, ať již jejího Východního nedemokratického provedení, tak toho Západního demokratického. Postkomunistické společnosti se tak staly jakýmsi prototypem a předzvěstí konce "společnosti jako společnosti", která postupně nastávala (i když pomaleji a s větším odporem společenské solidarity) i na Západě. Konec celku společnosti a jejich tradičních pout a vazeb, rozpad společenské solidarity, individualismus nejen v konzumu, ale po nástupu sociálních sítí i v myšlení nebo prekarizace práce, to jsou všechno prvky, které jsou pro Východ i Západ společné, pouze na tom Východě přišli dříve a s větší brutalitou.
Druhá myšlenka zní, že znovuobjevená víra v boha se v postkomunismu změnila ze svého spirituálního základu na kulturní nástroj. Náboženství se stalo jakousi prodlouženou rukou nacionalismu a místo své duchovní a morální výzvy pro individuum se stalo jakousi náhražkovou společenskou symbolikou, která v "odspolečenštěné společnosti" vytváří kontrast mezi námi a ostatními (silné především v Polsku, Maďarsku či Rusku, ale od uprchlické krize i částečně u nás). Všechny ty křesťanské hodnoty z úst lidí, kteří nebyli v životě v kostele a neznají ani desatero jsou jen kulturními symboly, kterými si snažíme násilně nahradit chybějící společenské vazby a tradice, které nás dříve definovali jako společnosti.
Třetí myšlenka je degradování účastníků demokratických revolucí ve východní Evropě, což by samo o sobě měla být známka jejich politické a demokratické vyspělosti, na ubohé děti, které jsou politicky a kulturně zaostalé a které musí ten vyspělí a kulturní Západ učit demokracii a svobodě. A tak po dovršení nejvyšší možné zkoušky z demokracie, občanského svržení komunistických režimů, jsou její účastníci a celé postkomunistické společnosti postaveny a do pozice nesvéprávných jedinců, kteří mají jenom jednu možnost a to slepě kopírovat Západ a skládat před ním zkoušky. Aby bylo možné tohoto dosáhnout, je nutné celé předchozí období komunismu popřít jako "vypadnutí z dějin a politické bezčasí". Rok 1989 je jakýmsi bodem nula, kde se jakoby rodíme na svět bez jakýchkoliv zkušeností a historické paměti. Celý tento narativ, který je tak silný v našich liberálních "elitách", pro které vyrovnání se s komunistickou minulostí znamená její popření, znamená neustálý boj s větrnými mlýny morální dokonalosti. Všechny ty kýče současného boje za pravdu a lásku, tu proti Zemanovi, tu proti Babišovi, tu proti Rusku a Číně jsou odsouzeny k neúspěchu nejen proto, že budou vyrůstat nové "deformace demokracie", ale především proto, že politiku nelze redukovat na souboj dobra se zlem, ze kterého se můžeme vyléčit ("vyrovnat se s minulostí"). Jak však vidíme na současném Západě ani tato moralizace a depolitizace politiky není pro postkomunismus ničím výjimečná. Jen vyrůstá z jiných základů.

Štítky

postkomunismus

Autor a jeho další knihy

Boris Buden
chorvatská, 1958
2014  Kdo je to umělec?
2013  Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti

Kniha Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti je v

Právě čtených1x
Přečtených12x
Doporučených1x
Knihotéce11x
Chystám se číst15x
Chci si koupit3x