TheMajkee komentáře u knih

Ze všech komentářů a ohlasů mám dojem, že jsem byl podveden a domu si přinesl zcela jinou knihu, než ostatní. Moje verze Marťana byla nudná, zdlouhavá, absolutně negradovala a neměla napětí. A co víc. V žádném případě se nejednalo o beletrii, nýbrž o chemicko-fyzikální a technickou příručku pro přežití na Marsu.

Marťan mě však donutil přemýšlet o knihách. Co na nich mám vlastně rád a podle čeho hodnotím, zda je dané dílo kvalitní či nikoliv? Jedním z nejdůležitějších faktorů jsou pro mne postavy. Ty ve mně musí vyvolat nějaké emoce - buď s nimi musím souznít, nenávidět je, mít pro ně pochopení či alespoň přijít na podstatu jejich motivace. Mark Watney mě zanechal totálně prázdným. Jeho postava je absolutně plochá, jednolitá a nerozvrstvená. To, že situace, ve kterých by si každý člověk, ať je jakéhokoliv naturelu, sáhl na dno, s nadhledem glosuje, bohužel není žádná vlastnost. Naopak to odkazuje jen k jeho absolutní charakterové povrchnosti.

Dalším prvkem je samozřejmě kvalitní děj. Ten se ovšem těžko specifikuje. Četl jsem knihy, které byly spíše epizodního, atmosferického charakteru, přesto měly neskutečnou hloubku, grácií a gradaci. Četl jsem knihy, které měly klasickou strukturu děje, který měl spád, byl strhující a měl kvalitní dialogy. Marťan je taková trapná a tupá variace k dnešní bezduché americké mainstreamové tvorbě. V podstatě je to pohádka, kde hlavní postava překoná každou překážku a zároveň ho každá duševně posílí. O ničem víc Marťan není.

Nemá ani jeden aspekt autentičnosti, ani jeden zlom, po kterém by přišel spád zcela jiným směrem. Už po prvních padesáti stranách jde odhadnout, jak celá kniha skončí, protože trapný macho Watney je superman, který si dělá prdel z uvíznutí na Marsu, jelikož je to pro něj jen jedno velké dobrodružství. Paradoxní je, že vše, co se děje mimo Mars - tedy na Zemi a na lodi Hermes, je mnohem zajímavější než Markovo nesmyslné a bezpředmětné tlachání o technikáliích.

Jak jsem napsal, Marťan mě donutil přemýšlet. Také o tom, proč je takovým hitem. Jediná možná varianta je podle mě ta, že všechny čtenáře oslnilo, jak moc si autor zrešeršoval prostředí a popsal právě ony proklamované technické pasáže. Jenže dnes si už každý autor, ať píše detektivky či historické romány musí kvalitně zrešeršovat celé téma. Stačí nahlédnout do knih Dana Browna.

Tisíc lidí, tisíc chutí. Ale pro mě je Marťan bez jakýchkoliv výčitek nejhorší knihou, jakou jsem kdy četl. A to jsem přelouskal i první dva díly Padesáti odstínů a naprosto úděsné Hledání Aljašky od Johna Greena. Andy Weir dokázal vskutku nemožné. Napsal knihu, která je v mých očích zcela neadekvátní k tomu, aby ji kdokoliv označoval jako kvalitní literaturu.

32 18.10.2015

Jedna z vůbec nejsmutnějších knížek, jaké jsem kdy četl. Ne, že by to snad bylo bůhví jak uměle vykonstruované dílo, které ve čtenáři vyvolá falešné pocity smutku. Právě naopak - je to knížka prostá, přirozená, až skoro obyčejná, přesto vás každý řádek nutí k nějakému zamyšlení nad sebou samým, nad našimi životy. Domov na konci světa na čtenáře dýchne prázdnotou, kterou jeho protagonisté prožívají na každé stránce, ukáže, jak horlivá dokáže být naše honba za něčím dokonalým - za dokonalým životem, který nám neustále uniká skrz prsty, za hledáním štěstí a našeho místa v celém tom životním panoptiku.

Domov na konci světa je pro mě opravdový knižní klenot, perla moderní literatury, dílo, které mě neskutečně zasáhlo svým autentickým a hlubokým pojetím.

21 11.05.2014

Žítkovské bohyně jsou kniha, která ve všech ohledech dostojí očekáváním. Dějová linka se silně prolíná s fakty, čímž celý fenomén lidových léčitelek dostává jasnější kontury a pro čtenáře je pochopitelnější i uchopitelnější. Nadto je kniha zkrátka dobře napsána, postavy mají lidskou hloubku a jsou uvěřitelné - ztotožnit se s nimi je snadné snad i díky blízkosti českého/moravského prostředí a tuzemských reálií obecně. Dlouho jsem žádnou knihu tak nehltal a myslím, že ve mě bude rezonovat ještě nějaký čas. Jednak proto, že téma magie, léčitelství a slovanského folklóru je zkrátka fascinující samo o sobě, ale také proto, že Tučková ho zvládla podat nanejvýš poutavě.

12 29.11.2019

Naprosto chápu, že Linie krásy nesedne každému, protože je to poměrně náročná kniha na čtení. Jak je poznamenáno i v doslovu, nedisponuje žádným košatým dějem a bůhví jak dramatickými oblouky; jsou to spíše velmi propracované obrazy, ze kterých ale sálá intenzivní atmosféra. Je to zajímavá sonda do jednoho období britské historie, a především do vyšších společenských kruhů. A z jejich popisu, jakkoli byly občas až moc nevzrušivé, jsem nadšen. Ten snobismus a povrchnost, kterou chtěl Hollinghurst čtenářům zprostředkovat, ze stránek doslova prýští. A k tomu ten jazyk. Krásná stylistika, zajímavé metafory, skvělá hra se slovy. Nedocenit tuhle knížku je v pořádku. Označit ji explicitně za blábol je známka malosti.

9 13.07.2022

Dobývání nebe začíná tak nevinně - troufnu si říct, že na prvních 150 stranách, plus minus, se neděje nic světoborného. Je to ale jen počáteční expozice, která vyústí ve skutečně citlivou generační výpověď, v níž je ovšem třeba číst mezi řádky, přemýšlet, ptát se. Je to knížka o pádech a vzestupech člověka, který se zmítá kdesi mezi životem v konzumní společnosti a hledáním přesahu v životě, většího naplnění a smyslu existence. Ale nikterak filozoficky a neuchopitelně. Autor vše podává vyloženě delikátně, citlivě a hlavně tak nějak lidsky a prostě. Dobývání nebe je zdrcující a bolestivá výpověď o tom, jaký mají naše volby vliv na směřování našeho života. A ty dobře vykreslené charaktery si člověk zkrátka musí zamilovat a do jisté míry, byť s veškerými jejich rozhodnutími nesouhlasí, s nimi i souznít.

9 08.10.2020

Osmý Harry Potter hodně ztratil na tom, že se jedná o pouhý scénář. Mám pocit, že Rowlingové se tahle fungující značka už lehce omrzela. Kdyby to bylo opačně, určitě by nechtěla pouštět ven takový polotovar.

Pokud se však zaměříme na příběh samotný, lze si všimnout, jak strašně je nedotažený. V podstatě vysává esenci předešlých sedmi knih a hlavní zápletka jde zcela nelogicky proti celému nastolenému univerzu a vyvolává řadu zbytečných otázek. Těží především z nostalgie, příběh nikterak neposouvá. Postavy jsou vyhaslé, rezignované a sám Harry Potter odevzdaný. Logicky, na divadle to může působit jinak, ale i s postavami z kvalitního scénáře jde soucítit nebo se nějak ztotožnit. U Prokletého dítěte spíš čtenáři nad postavami, které z předešlých knih tak milovali, zapláčou kvůli jejich plochému vykreslení.

Kouzlo Harryho Pottera pro mne vždy spočívalo především ve větvení magického světa, v popisech bradavického života, všech čarodějnických libůstek a vymožeností. Prokleté dítě je pouhopouhá sentimentální ždímačka, která má čtenáře uspokojit tím, že ho vrátí do světa, který si v mladším věku zamiloval snad každý z nás. Jenže to je na knížku strašně málo. A i když je dojemné být opět na tom úžasném místě, kde jsme toho skrze postavy tolik prožili, je to návrat spíš pochmurný než plný štěstí.

Prokleté dítě zachraňuje jediné - divadlo. Podle zahraničních recenzí to je něco neskutečného a myslím, že ten veselý a dětsky naivní návrat může člověk prožít jen skrze představení. Tak snad zbývá jen doufat, že se třeba Rowlingová jednou tohoto dílu ujme sama a přepíše ho do klasické beletrie. Se vším, co jí je vlastní. S láskou ke světu, který stvořila. S láskou ke čtenářům. S láskou k Harrymu.

9 30.09.2016

Ano! Konečně po dlouhé době kniha, která mě dostala. Může se zdát, že to je pouze další příběh z druhé světové války - což už samo o sobě naznačuje, že to nebude úplně veselé čtení - ale Zlodějka knih má v sobě jiskru. Dětskou jiskru, kterou má například Malý princ, ten závan nevinnosti a čistoty. Příběh nestojí na žádných úvahách o životě a smrti, a nesnaží se být přehnaně filozofický. Ačkoliv se zdá, že kniha vůbec negraduje, není to pravda. Ona jen graduje svým vlastním tempem a na vrcholu nepřijde mohutná exploze, nic přehnaně okatého. Vrchol je decentní, ale přesto má v sobě absolutně všechno - veškeré ty prostě popsané pocity se najednou provalí skrz stránky a dolehnou k vám. A vy se tomu nemůžete ubránit, protože je to napsané tak obyčejně, že máte pocit, jako by se to týkalo i vás.

Celou dobu jsem měl pocit, že čtu čtyřhvězdičkovou knížku, ale to, s jakým umem je celý příběh doveden až do nešťastného a neskutečně silného finále, nelze ohodnotit čtyřmi hvězdami. Opravdu poprvé za hodně dlouhou dobu jsem se cítil být součástí příběhu.

9 31.08.2014

Musím se přiznat, že tohle byla vůbec první detektivka, kterou jsem ve svém životě četl. I když chvilku trvá než se to rozjede, příběhu rozhodně nechybí gradace a zvraty. Velmi také kvituji to, že není celý děj zaměřen jen na řešení vražd, ale i na minulost hlavního hrdiny a na australské legendy - dodává to příběhu na plastičnosti a opravdovosti. A pokud je tedy pravda, že další Nesbøvy knihy jsou ještě lepší, tak se na ně velmi těším, protože mě Netopýr, obzvlášť v druhé polovině, přišel naprosto strhující.

9 11.06.2014

Malý princ je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších knížek. Je dětsky okouzlující a prostá, přesto se v ní nachází hluboké myšlenky o životě. Navíc je napsána tak, že s jejím prozuměním nebude mít problém nikdo - je totiž jen na daném jedinci a na jeho věku, jak celou knížku pochopí a přesně to dělá z Malého prince takový unikát.

9 25.02.2014

Naprosto průměrná detektivka, která na mě ani nijak zvlášť nepůsobí jako severské krimi. Zmlsán knihami od Nesbøho, skutečného mistra svého žánru, mi v knížce chybělo větší napětí, tíživější atmosféra a trochu lepší gradace. Nuda to nebyla, ale je škoda, že Bjørk víc netahá čtenáře za nos, nevede ho po falešných stopách a pak ho nešokuje. Stopy se objevovaly tak, jak autor chtěl, aniž bych měl pocit, že se k nim vyšetřovatelé dobrali na základě nějaké výraznější akce. Při tom ten základní prvek pověšených holčiček je zajímavý, ale chyběla mu větší surovost i syrovost, která je podle mě pro takový námět klíčová. Tohle byla spíš soft verze pro někoho se slabším žaludkem, ale do plnokrevného severského krimi, potažmo thrilleru, knize mnoho chybělo.

8 08.08.2018

Spasitel je pro mě po Července zatím nejlepší Nesbovou knihou. Je důmyslná, neotřelá - díky tomu, že od začátku pozorujeme detektiva i vraha, má napětí a drží si ho až do konce. Nesbo klasicky zavádí čtenáře do slepých uliček, nechává ho váhat, mate ho. A to je naprosto geniální. Protože i ty slepé uličky a falešné stopy, které čtenářům dává, mají logiku a nejsou nahodilé. A je to pravda, Nesbo se skutečně s každou knihou zlepšuje a je důkladnější.

8 23.02.2017

Tentokrát se to Rowlingový nepovedlo. Dobré dvě třetiny knihy vyplňuje pouhá vata, která zdánlivě graduje k jedné kapitole, ve které se vše odhalí. Hedvábník trpí přesně tím stejným syndromem jako Volání kukačky. Jsou tu samé dialogy, které mají rozkrýt vraha, ale čtenáři v podstatě nedávají žádný smysl, protože pořád obšírně obcházejí to, co by mělo být v průběhu vyřčeno - hypotézy a domněnky, kdo ten vrah tedy je.

Na čtyř stech stranách ovšem vidíme pouze hlavního hrdinu, jak se plácá od jedné postavy ke druhé (stejně jako ve Volání kukačky), pořád se na něco ptá, ale neposkytuje čtenářům odpovědi. A to je na detektivku sakra málo. Já jsem navíc z poslední doby zmlsaný brilantním Nesbøm, který umí atmosféru vystavět mnohem lépe. Možná i proto dopadl Hedvábník v mých očích mnohem hůř než Volání kukačky, kde jsem Rowlingový spoustu věcí dokázal odpustit. Ale to, že jede Hedvábník ve zcela stejném schématu jako jeho předchůdce, je zkrátka tristní, a i Rowlingová musí vědět, že to takhle nebude fungovat do nekonečna.

Je to škoda, J.K. má talent, je skvělá vypravěčka, ale detektivky nejsou její parketa. Doufám, že v budoucnu zkusí napsat něco jako Prázdné místo, protože vykreslování lidských charakterů zvládá lépe než budování napětí v detektivkách.

8 26.08.2015

Velmi přeceňovaná klasika. Samozřejmě je svým tématem nadčasová - brilantně ukazuje sílu manipulace, propagandy, cenzury a demagogie. Jako podobenství totalitního režimu funguje dobře, ale z literárního hlediska ve Farmě zvířat nic tak moc cenného nenacházím - styl je takový zkratkovitý a celé dění a osudy zvířat mi byly v podstatě ukradené. S 1984 se to absolutně nedá srovnávat a tato dvě díla by se nejspíš ani poměřovat neměla. Myslím, že každé z nich totiž Orwell psal s úplně odlišným záměrem, ačkoliv obě spojuje stejné téma. I tak mohla být Farma zvířat mnohem více sugestivní, potenciál by na to měla.

8 02.07.2015

Po civilním a obyčejném Norském dřevu je Kafka na pobřeží poněkud šok. Jednak je to kniha zbytečně roztahaná, rozvláčná a gradující ve svém vlastním halucinogením tempu, jednak jsem za celou dobu úplně nepochopil, co tím chtěl vlastně básník říci. Hodnotné a hluboké filozofické myšlenky jsem v tom nenašel, rovněž ani žádné metafory. On není ani tak problém v tom, že je děj neakční, Murakami je skvělý vypravěč a píše čtivě, kámen úrazů pro mne tkví v tom, že tentokrát nedokázal vypointovat hlavní myšlenku, sdělení, cokoliv... Kafka na pobřeží mě rozpoltila, ale absolutně nic ve mně nezanechala - nedostavily se žádné pocity, žádné soucítění s postavami, ani nic podobného, a na rozdíl od Afterdark mě nezaujala ani atmosféra. Příště sáhnu po něčem méně surrealistickém, protože právě nadpřirozené prvky a prolínání reality s podivným světem fantazie, mi v tomhle případě znechutily zážitek úplně nejvíc.

7 16.12.2016

Jsem rád, že právě V jedné osobě je první kniha, kterou jsem od Irvinga četl. Pokud je jeho nejnovější dílo takto brilantní, nemohu se dočkat až sáhnu po těch starších. Irvingův psavecký styl je totiž silně sugestivní, řekl bych, že místy až skoro syrový, ale přesto nepůsobí neotesaně. Vyprávění hlavního hrdiny je tak přirozené, že to působí jako skutečné memoáry. Pravdou je, že mi drahnou chvilku trvalo se do knihy začíst, protože prvních sto stran se neřeší prakticky nic jiného než divadlo. Ale s postupným dozráváním hlavního protagonisty dozrává i děj samotný. Jako jeden z největších kladů beru také nechronologičnost příběhu - působí tak nějak plastičtěji, když nejede lineárně, ale různě skáče z místa na místo, z minulosti do budoucnosti a opačně.

Jsem rád, že stále existují autoři a jejich knihy, kteří se vás dokážou dotknout a zasáhnout vás přesně tam, kde vás zasáhnout mají. Díky Irvingu!

7 18.01.2015

Budu srovnávat s Hunger games, protože všechny novodobé dystopické romány se objevily právě po HG, stejně jako po 50 shades of Grey se objevila spousta dalších erotických braků. Divergence se čte dobře, ale... U Hunger games je konflikt jasně znát už od začátku - je poznat, jak diktátorský je celý systém, jak jsou obyvatelé všech krajů jen loutky. Zkrátka je tam cítit větší dystopie, podobně jako je cítit u 1984 od Orwella (i když Orwell a Suzanne Collins, to je trochu jiná sorta). U Divergence se všechno tváří tak nějak normálně. Lidé si takové uspořádání světa vybrali sami a nemají problém ho dodržovat. Než se nějaký konflikt vůbec rozjede, knížka je vlastně u konce.

Graduje to hroooozně pomalu a hrdinka není vlastně ničím výjimečná - což není ani Katniss v HG, ale ta má alespoň tendenci se celému systému vzepřít a nebýt jen figurkou v celé té hře. Tris je oproti tomu taková typická puberťačka - trochu pipka, co každou chvílí bulí a ještě k tomu objevuje svou bující sexualitu. Nebýt toho, že je tak trochu jiná - Divergent (jako zřejmě dalších x postav), byla by až skoro nesnesitelná. I přesto, že Divergence na můj vkus trochu sklouzává spíš k Twilight (sci-fi romantika, líbání se na pustině apod.) než k Hunger games, čte se to dobře a rychle, protože díky tomu, jak je příběh přímočarej, udržuje si relativní svižnost. Nicméně doufám, že když investuju čas do dalších dvou knih, trochu se to rozjede a nabere to pořádně dystopické obrátky a nebude to tak stupidně prvoplánový a předvídatelný.

7 14.05.2014

Jsem mileniál, co má rád knihy o lidech, pocitech, vztazích a tématech, která jsou pro naši generaci důležitá, a která hýbou naším světem. Přesto mě novinka Sally Rooney, na rozdíl od Normálních lidí, vůbec neoslovila. Naopak mi přišla neskutečně plytká, plná nabubřelého filozofování o ničem a zároveň o všem, a s tak nesympatickými postavami, že jestli takhle mileniálové vypadají v očích starších generací, tak se vlastně nedivím, že jsou naše potřeby a touhy často brány na lehkou váhu. A ačkoli se opravdu nepovažuju za prudérní osobu, ta nadmíra laciných sexuálních scén mi připadala jak vystřižená z erotického románu pro rodinným životem frustrované paničky a mamky. Tímto jsem se Sally Rooney skončil.

6 07.12.2022

Knižní verze Pražské buzny není tak vtipná jako blog. Ten byl díky své „nárazovosti“ opravdu jedinečný a skutečně autentický. I když i ten mi místy přišel samoúčelně vulgární, což občas můj dojem ze čtení ubíralo, a to i teď v případě knihy. Na základních kamenech blogu je vystavěna i papírová adaptace, která dá věci více do souvislostí, ale primárně v ní jde opět o sexuální eskapády. Není třeba v tom hledat zbytečné nedostatky, její hlavní ambicí je pobavit a nechat čtenáři vydechnout, nikoli poskytnout intelektuální náhled do pražské gay komunity. A plnit svůj účel se jí daří, i když jsem měl pocit, že někdy ta fabulace překračuje únosnou hranici. Markvart ale psát umí, jen je zkrátka škoda, že kniha měla spíš vulgární náboj nežli cynický.

6 23.02.2017

Když se podaří v jedné knize skloubit poutavý děj s filozofickým přesahem a ani jedna z těchto částí nepůsobí trapně či šroubovaně, je to vždy radost - radost číst, radost nad obsahem přemýšlet. A 451 stupňů Fahrenheita je přesně takovým dílem. Začíná jako temný sci-fi thriller, co postupně nabírá tempo, aby mohl ke konci absolutně zvolnit a nechat ve čtenáři spoustu myšlenek a otázek. Nadčasovost knihy a její až mrazivá aktuálnost je věc druhá. Klasika, která opravdu dostojí svému jménu, velikosti i formátu.

6 29.10.2015

A byla to pravda. Nesbø je díl od dílu opravdu lepší, poutavější a důkladnější. Červenka v podstatě není úplně jasný a přímočarý detektivní příběh, ten je zde naopak téměř v pozadí. V knize se rozehrává mnohem důmyslnější mašinérie, která je podpořena skvělou atmosférou a výstavbou děje - propojení minulosti se současností je prostě brilantní. Oproti Netopýrovi či Švábům je navíc Červenka pohlcující už od samého začátku, čtenář nemusí čekat až do půlky, než ho příběh strhne s sebou.

6 28.07.2015