Termaap
komentáře u knih
Pozvala mě dál
Lucy Clarke
Je až legrační jak může jedna a tatáž kniha vyvolat u někoho takové nadšení a u druhého totální zklamání. I bych se nechala negativními komentáři zde odradit, ale naštěstí se tak nestalo a s velkou radostí se přidávám do skupinky nadšenců.
Psychothrillery jsou jedním z mých nejoblíbenějších knižních žánrů a je pravda, že už jsem jich pár nepříliš povedených přelouskala. Od Lucy Clarke už jsem ale v minulosti četla její “STÍNY NAD ZÁLIVEM”, které mě velmi příjemně překvapily a tak jsem tušila, že si i další její knihu užiju. No, a po “POZVALA MĚ DÁL” se zařazuje mezi mé oblíbené spisovatele. Na začátku knihy jsem si sice pomyslela, že námět není nijak zvlášť originální, že už jsem něco podobného četla, ale spletla jsem se! Bylo to podle mě skvěle vystavěné, plné nečekaných zvratů, postavy i dej přehledné, napětí by se dalo krájet.
Chtěla jsem se nejdříve pustit do již koupených knih, ale ty dvě doposud nepřečtené (a nekoupené!!!) knihy od autorky mě teda momentálně lákají moc!:)
Za vším hledej Bridgertonovy
Julia Quinn
Už se v té záplavě přečtených a nepřečtených Bridgertonů začínám trochu ztrácet. Z mého pohledu byl tento díl poněkud slabší, minimálně co se týče přenosu jiskření mezi hlavními hrdiny na mě, jakožto na čtenářku, ale mám dojem, že mě to stejně neovlivní v okamžiku, až uvidím další, nově vydaný díl; obavám se, že si ho zase okamžitě koupím.
Mluví k vám kapitán
Martin Moravec
Posloucháno jako audiokniha; pan Šťastný má tak příjemný hlas, že už pokukuji po dalších jeho audioknižních interpretacích.
Minulý rok jsem poslouchala rozhovory s neurochirurgem Vladimírem Benešem a kniha mě tak nadchla, že jsem si ji zařadila do svých top5 roku. Bylo tedy jasné, že se vrhnu i na další tvorbu pana Moravce. A jak to dopadlo? Jsem opět nadšená. I zákulisí letecké dopravy, kterým nás provází kapitán David Hecl, mi přišlo velmi zajímavé, spoustu věcí jsem vůbec nevěděla a tím pádem jsem se toho díky knize velkou spoustu dozvěděla.
Přišlo mi skvělé, že jsem si audioknihu mohla pustit v autě v jakékoli zrovna rozposlouchané části i v přítomnosti spolucestujících a ti mohli jednoduše začít poslouchat se mnou. A všichni jí vnímali se stejným zaujetím jako já.
Rada bych teď pro změnu položila jednu otázku já Vám, pane Moravče: “Co chystáte dalšího?”:)
Až uvidíš moře
Scarlett Wilková
Asi se budu opakovat, ale i pro mě bylo téma opravdu velmi zajímavé, doposud knižně neprobádané. A příběh? Parádní! Moc mě bavilo sledovat hlavní hrdiny v delším časovém horizontu. Stejně tak oceňuji, že je kniha psaná z pohledu téměř všech postav a já tak přesně věděla, jaké byly jejich motivy k nejrůznějším rozhodnutím.
Během čtení mě popisy řeckého prostředí vrátily v myšlenkách zpět k dovoleným, které jsem jako dítě trávila právě na tamních ostrovech a bylo to příjemné vzpomínání.
Knihu opravdu moc doporučuji a předem varuji, že především ke konci hrozí pár odplavených slziček.
Poslední slib
Kathryn Hughes
Má již čtvrtá kniha od autorky a musím říct, že bohužel nejsem tak nadšená jako z předchozích tří. Nemůžu tvrdit, že jsem přímo zklamaná, to určitě ne, ale asi jsem čekala víc. Narozdíl od předchozích příběhů mě totiž “POSLEDNÍ SLIB” jako jediný nedojal, nedonutil mě se do příběhu naplno položit a neprožívala jsem ho tak silně.
Když bych tedy měla knihy od Kathryn Hughesové seřadit dle oblíbenosti, na prvním místě by byl “DOPIS”, pak “KLÍČ”, bronzovou příčku by obsadilo “TAJEMSTVÍ” a poslední místo “POSLEDNÍ SLIB”. Čtenáři, který by se chtěl s autorčinou tvorbou seznámit bych doporučila začít od té nejslabší a nechat si to nejlepší (aspoň podle mého názoru) až nakonec, protože i její mnou nejméně oblíbená kniha je vlastně v porovnání s jinými knihami tohoto žánru velmi povedená.
Budu i nadále trpělivě vyhlížet další knihy od autorky.
Cestou špendlíků nebo jehel
Zuzana Říhová
Tento rok už druhý knižní počin, jenž odkládám nedočtený, v tomto případě tedy přesněji řečeno nedoposlechnutý.
“CESTOU ŠPENDLÍKŮ NEBO JEHEL” se ke mě dostalo jako audiokniha (já sama bych si ji nejspíš nekoupila) a vzdávám to v polovině poslechu, tudíž myslím, že mě nikdo nemůže nařknout, že jsem příběhu nedala šanci. Přečetla jsem si zde, že je závěr takový dosti otevřený a někteří si ani nejsou jisti, zda ho správně pochopili. Jelikož mě děj nevtáhl, mám pocit, že ani v polovině nevím, o co v knize vlastně jde, jsem přesvědčena, že by mi byl závěr záhadou. Mrzí mě to, ale přestože mě láká dozvědět se, co se stalo s klukem Bohumila a Bohumily, zvědavost není natolik silná, aby překonala mou nechuť pokračovat.
Abych to ale trochu zlehčila, například mé mamince se kniha naopak moc líbila:).
Všechno je krásné
Eleanor Ray
Kdysi jsem shlédla pár dílů nějakého televizního seriálu o patologických hromadičích a i když jsem byla jejich chováním tak trochu šokovaná, bavil mě pozdější úklidových proces a následná změna. Když jsem zjistila, že se kniha “VŠECHNO JE KRÁSNÉ” věnuje právě tomuto syndromu, moc jsem se na ni těšila. A musím napsat, že nezklamala. Bylo to čtivé, zápletka ve mne probudila zvědavost a ačkoli byl konec trochu předvídatelný, vůbec mi to nevadilo. Za zajímavé považuji nahlédnutí do mysli onoho patologického shromažďovače.
Hájovna: Příběh o ztrátě svobody a mateřské lásce
Karla Kubíková
Po knize jsem sáhla, protože mě zajímalo téma; vojenský prostor, újezd. Nečekala jsem ale, že se v ní skrývá tak silný příběh.
Během čtení o Lindině uvěznění mi bylo tak úzko, že zbývaly jen dvě možnosti: rychle to dočíst a doufat v brzký dobrý konec a nebo knihu raději odložit úplně. Vybrala jsem si první možnost a tak nyní v pozdních hodinách píši tento komentář, protože mám potřebu hned teď sdílet své nadšení.
Knihy, které doporučuji dál, jsou většinou ty, které mě emočně zasáhnou. A já jsem přesvědčená, že v následujících týdnech bude právě “HÁJOVNA” mnou doporučovanou knihou číslo jedna.
Hitlerův nevěstinec
Steve Matthews
Posloucháno jako audiokniha.
Dějová linka jako taková mě držela v napětí, válečné útrapy obou sester jsem sledovala s velkým očekáváním. Přesto musím napsat, že když bych měla srovnat “HITLERŮV NEVĚSTINEC” s jinými přečtenými knihami tohoto tématu, řadila bych ji mezi ty slabší. Já jsem si přečetla, že jsou postavy dílem autorovy fantazie a jejich osudy jsou také fikcí na pozadí reálných událostí, ale ocenila bych (třeba v rámci doslovu) informace, co je ještě stále vymyšlené a co už ne, stejně tak co se týče oněch postav. I když, abych autorovi nekřivdila, možná jsou obsahem tištěné verze knihy a do audioknižního zpracování nebyly zahrnuty? A nemůžu si pomoci, ale iritovalo mě (stejně tak jako v knize “PORODNÍ SESTRA Z OSVĚTIMI”), když se autor “dostává do hlavy” německým výše postaveným členům SS, i když zde, alespoň myslím, nebyli všichni reální.
Útočiště
Jérôme Loubry
(SPOILER) Páni! Kdybych jen tušila, že se pod tou pro mě nepříliš líbivou obálkou skrývá takový dechberoucí příběh, rozhodně bych ji neodkládala tak dlouho!
Děj je sice velmi zamotaný, ale dle mého názoru stále smysluplný. Autor si s námi čtenáři opravdu hraje a já bych tedy hlavní pointu nevypátrala ani náhodou. Obdivuji tu promyšlenou propletenost příběhu, s každou další stránkou jsem žasla nad tím, jak se vše vyvíjí a vyvrací tak mé teorie.
Při čtení jsem zažívala přesně to, co mě na knihách tak baví. Byla jsem součástí děje, nemohla jsem se odtrhnout, úplně jsem se v útočišti ztratila.
A nakonec dvě věci, které bych si já osobně přála vědět ještě před čtením:
- v knize se objevuje téma pedofilie (takovým knihám se spíše vyhýbám)
- strašpytlové by měli číst prvních sto stran spíše v denních hodinách:)
Pařížská knihovna
Janet Skeslien Charles
Právě jsem dočetla a nakonec mám radost, že jsem knihu neodložila, přestože jsem to přibližně od padesáté strany zvažovala.
Nějak se mi nedařilo začíst se, což bylo pravděpodobně způsobeno stylem psaní a určitě i (dle mého názoru) nepříliš povedeným překladem, takovým zvláštním členěním textu a spoustou překlepů. Alespoň jsem ale konečně pochopila, jak můžou chyby a nepřesnosti rušit při čtení, opravdu mě to vracelo z příběhu “zpátky na zem”.
Naštěstí mě posledních sto stran chytlo a nedokázala jsem se odtrhnout. Závěr mě mile překvapil a dojal, rovněž poznámky samotné autorky mě nakonec donutily přehodnotit prvotní, nepříliš kladný dojem.
Tady byla Britt-Marie
Fredrik Backman
Posloucháno jako audiokniha v podání Valérie Zawadské, jejíž hlas se podle mého názoru k Brit i k babičce nesmírně hodil.
Má v pořadí už šestá kniha od pana Backmana a jsem opět spokojená. Vtipné, milé, místy dojemné, plné skvělých hlášek a moudrostí; přesně tak, jak jsem zvyklá a jak už, jakožto jeho věrná fanynka/čtenářka, rozmazlená Úzkostmi a Ovem, od jeho knih očekávám.
Tmavé stěny Willardu
Ellen Marie Wiseman
Jsou knihy, které přečtu a hned vzápětí závidím těm, kteří ji ještě nečetli. Závidím, že ještě mají možnost ponořit se nicnetušíc do děje a prožít si ho. “TMAVÉ STĚNY WILLARDU” řadím přesně do této kategorie.
Jejího knižního dotisku jsem se nemohla dočkat, nějakou dobu nebyla k sehnání a tak si představte tu radost, když jsem ji potkala v knize:). Další dvě knihy autorky (Sběratelka sirotků a Pro tvoje dobro) byly jednoduše perfektní, tudíž její prvotinu jsem musela mít.
Prostředí ústavů v dobách minulých mě nějakým způsobem fascinuje; je šokující a naprosto nepochopitelné, co se odehrávalo za jejich zdmi.
PS: pokud jste četli “KLÍČ” od Kathryn Hughesové a hledáte něco podobného, tohle by mohla být skvělá volba. Či naopak; pokud se vám líbily “TMAVÉ STĚNY WILLARDU”, sáhněte po “KLÍČI”. Knihy jsou si tématicky velmi podobné a obě myslím velmi povedené.
Terapie
B. A. Paris (p)
B.A.Paris je u mě sázka na jistotu. Mám přečtené všechny její knihy a vždy trpělivě vyhlížím další. Nevím, zda bych byla schopna dopodrobna převyprávět obsah všech těch publikací, ale úplně přesně si pamatuju pocity během čtení; napětí a očekávání, které se s každou přečtenou stranou stupňuje. Stejně tak tomu bylo u “TERAPIE”. Mám dojem, že není reálné knihu během posledních sto stran “odložit na zítra”, byl by to nejspíš lehčí druh psychického týrání se:).
Podtrženo, sečteno; paráda!
Svolení
Vanessa Springora
Já vlastně nevím, proč se takhle dobrovolně trápím. Po “MÁ TEMNÁ VANESSA” je tohle mé druhé knižní “setkání” s tímto tématem a ani napodruhé mi při poslechu nebylo úplně dobře. Ve skutečnosti ve mě téma pedofilie vzbuzuje opravdu velké nepohodlí, úzkost a nechuť.
Podobně jako je psáno v předchozích komentářích, i já sdílím nepochopení nejen nad jednáním samotného G., ale ještě více mě šokuje jednání veřejnosti (nebo spíše jeho absence).
Nakonec musím napsat, že autorku svým způsobem obdivuji. Já osobně si nedokážu představit, že bych dokázala takhle otevřeně mluvit o všech jejích prožitých nepříjemnostech.
Třetí polovička
Carola Lovering
Kdyby po mně někdo chtěl tip na dobrou knížku, nejsem si jistá, zda bych doporučila právě “TŘETÍ POLOVIČKU”. Určitě jsem během čtení nepřemýšlela nad tím, že bych ji odložila; to ne, to mě opravdu nenapadlo. Ale četla jsem ji na můj vkus hrozně dlouho a nemám dojem, že by to bylo způsobeno absencí volných chvil.
Svůj komentář shrnu asi takto: nebylo to vůbec špatné, ale přijde mi, že se tam toho vlastně nedělo tolik, aby to nemohlo mít o sto stran méně. V tom případě bych nejspíš přidala ještě jednu hvězdičku.
Nejšťastnější muž na Zemi
Eddie Jaku (p)
Vyhledávám knihy, jejímiž autory jsou právě přeživší holokaustu. S postupem času je takových lidí méně a méně a nakonec nám zůstanou “jen” jejich příběhy.
Eddie Jaku byl podle všeho neuvěřitelně odvážný člověk, s neutuchající chutí žít. Svůj život popsal stylisticky velmi jednoduše a v podstatě ve zkratce, se zaměřením hlavně na období druhé světové války. Knihu nejspíš přečtete během jednoho či dvou večerů, ale v myšlenkách vám myslím zůstane mnohonásobně déle.
“Mrzí mě, co jste si musel vytrpět můj milý nový příteli. Děkuji, že jste o tom přesto dokázal přednášet a psát. Váš příběh bude mluvit navěky.”
Nepříliš šťastná rodina
Shari Lapena
Nejsem ten typ čtenáře, který by si koupil knížku, přečetl ji a teprve poté si pořídil další. Ve čtečce na mě čeká spoustu nepřečteného, ale nutno přiznat, že knihy Shari Lapeny se v této kategorii nikdy moc dlouho neohřejí. Kolikrát mám tendenci si je šetřit, ale těšení se tu zdrženlivost vždy převálcuje.
Její knihy jsou dějově tak zamotané, že nikdy do poslední chvíle nevím, kdo je vrah. Přesto jsou paradoxně nějakým způsobem přehledné, pochopitelně vykreslené, neztrácím se v postavách (a že jich tam je!).
Za mě prostě další klenot tohoto žánru. Užila jsem si ji tak, jako všechnu předchozí autorčinu tvorbu. Zde se navíc po přečtení ještě dostavil pocit hluboké vděčnosti z vlastní, velmi šťastné rodiny:).
Úsměv pro žabku
Emilia Dziubak
Po “OBEJMI MĚ PROSÍM” a “NEROZLUČNÍ PŘÁTELÉ” už se může naše knihovnička pyšnit i “ÚSMĚVEM PRO ŽABKU”. Společná tvorba Emilie Dziubak a Przemyslawa Wechterowicze nás tak těší i napotřetí.
Vsechny zmíněné knížky vás pohladí po duši, přináší vždy něco čistého a nezkaženého, je v nich tolik jemnosti a ryzí dobroty.
Stále si pamatuju ten pocit po dočtení “OBEJMI MĚ PROSÍM”. Byla jsem jako na obláčku. Přestože jsem z “ÚSMEVU PRO ŽABKU” nadšená, to nadšení už přece jen není tak intenzivní. Myslím si ale, že je to zcela očekávatelné; knihy jsou si tématicky podobné a to okouzlení nápadem má s každým opakováním sestupnou tendenci. Kdybych četla jako první právě úsměv pro žabku, hodnotila bych příběhy nejspíš přesně naopak.
To nejdůležitější, co by z tohoto komentáře mělo vyplynout, je mé doporučení, abyste knížku určitě pořídili co nejvíce dětem. Takže k jakékoli příležitosti; těm vlastním i těm kolem vás:). Myslím, že pro výchovu další generace je potřeba šířit přesně takový optimistický náhled na svět a všechny opravdu DOBRÉ myšlenky, kterými kniha oplývá.
Norské dřevo
Haruki Murakami
NORSKÉ DŘEVO vnímám jako povinnou literaturu. Měla jsem (a stále mám) pocit, že je to natolik kultovní kniha, že bych si ji zkrátka měla přečíst. Nakonec jsem sáhla po po jejím audioknižním zpracování a udělala jsem dobře. Rozhovory v podání Filipa Čapka a Jany Strykové byly pro mě velmi příjemným sluchovým zážitkem.
Takto velmi oceňované, kritiky velebené knihy, mě většinou nezaujmou; jsem normální, konzumní čtenář a od knih očekávám především zábavu, i když pravda!… stále více i nějakou přidanou hodnotu. NORSKÉ DŘEVO mě k vlastnímu překvapení skutečně bavilo, ale že by se pro mě kniha stala osudovou, že bych díky ní nabyla nějakých převratných hodnot a myšlenek, to nemůžu říct. Přesto jsem ráda, že jsem si knihu poslechla, nakonec se vlastně do budoucna nebráním dalším Murakamiho knihám.