tatjana1737 komentáře u knih

O existenci knihy jsem se dozvěděla spíše náhodou, byla citována v jednom videu na ČT edu. Protože jsem hledala nějakou literaturu s tématikou louky do seminární práce na přírodovědu, autora jsem si poznačila a objednala si knihu ze skladu vědecké knihovny. Když jsem ji pak ve studovně otevřela, rázem jsem zalitovala, že je k dispozici pouze prezenčně, a začala si fotit celé kapitoly. Chtělo se mi dojetím plakat, jak krásně je text napsaný. S odůvodněním, že se kniha pro svůj rok vydání obtížně shání, jsem do seminárky do příloh nakonec opsala celou kapitolu Květy voní, i když tím odevzdaná práce narostla z požadovaných 5 stran na stran 80. Po odchodu z knihovny jsem pak volala manželovi, ať mi knihu sežene a koupí, ať to stojí, co to stojí, což učinil a tento klenot se tak mohl stát hýčkanou součástí přírodovědné sekce mé osobní knihovničky.

Jan Oberberger byl zaměstnancem zoologického oddělení Národního muzea, profesorem na Karlově univerzitě v Praze, korespondentem ČSAV, ale především entomologem. Jeho zásluhou bylo v Národním muzeu vyčleněno samostatné entomologické oddělení, jehož sbírky významně rozšířil. Kromě toho, že byl členem (a později i předsedou) České společnosti entomologické, a jako univerzitní pedagog se zasloužil o výchovu mladých přírodovědců, je také autorem řady vědeckých i populárně-naučných publikací s entomologickou tématikou. Kniha Rok kráčí přírodou patří mezi knihy popularizující jeho celoživotní zájem a i když je určena především dětem, ocení ji určitě i jejich rodiče či učitelé. Kapitoly doprovázené černobílými ilustracemi Vojtěcha Kubašty pojednávají o proměnách přírody v ročních obdobích a v jednotlivých měsících kalendářního roku. Z celého textu je patrná nejen hluboká osobní znalost problematiky, ale především láska k živé i neživé přírodě a k vlasti.

Pokud byl mojí entomologickou biblí doposud Ferda Mravenec, Oberberger jej z tohoto postu s grácií sesadil. Rok kráčí přírodou ale není jenom o broučích, lze z něj vyčíst mnohem víc. Upřímně lituji, že o existenci knihy a autorovi samotném dnes již nikdo nemá povědomí, protože tahle kniha je naprosto nádherná!

8 22.01.2023

To, že je nějaký filmový kritik a že má svoji Ženu, která o jejich soužití píše, jsem zaregistrovala asi před rokem, když s dotyčnou vyšel rozhovor v magazínu MF Dnes. Její odpovědi mi přišly vtipné, získala si mé sympatie a nebudu lhát, podráždila moji zvědavost, protože na ilustračních fotografiích jí nebylo vidět do tváře, aby její tajná identita nebyla vyzrazena. Žel, nemám facebook, takže jsem její blog dále nesledovala a tak trochu ji ztratila z paměti, dokud mne na ni znovu neupozornil DennisMoore. A tak jsem ihned učinila objednávku v knihovně a navzdory sněhové kalamitě si pro Ženu filmového kritika zajela do města.

Po přečtení bohužel zcela nesdílím jeho nadšení. (Je mi to vážně líto!) Obálka a grafická úprava jsou parádní (včetně modré ořízky, to se dnes už moc nevidí). (I když občasné flekaté podbarvení stránky mne v tramvaji cestou z knihovny mátlo, jestli jsem knihu nezamáčela roztátým sněhem z rukavic.) Možná by pro mne knížka měla jiné vyznění, kdybych ji slyšela namluvenou Ivou Pazderkovou, věřím, že intonace a zdůraznění některých slov v textu udělají své. Takto asi nejvíce souzním s komentáři od katynky78 a Isew. Číst blogové příspěvky na 1 zátah mi nevadilo, slovní obraty a humor autorky se mi líbily, ale v souhrnu mi to přišlo spíše jako kritizování kritika než láskyplný popis eskapád společného života s mužem, který má specifické povolání a koníčky. Příspěvky se soustředí na kritikovy nedostatky a je mezi nimi často týdenní rozestup - možná, že kdyby autorka popsala i "omáčku" mezi tím, bylo by více zřejmé, že kritik není jen člověk, který je permanentně v trapu, ale má i svoje klady, a proto si ho vybrala a proto s ním je. Jakožto osoba, která často s oblibou před kamarádkami přehání prohřešky vlastního partnera i ty své, čekala bych více shovívavosti, vlídnosti a zmínek o tom, čím je kritik (kromě pěkné figury, pevné brady a pěstěných rukou) pro svoji Ženu výjimečný a proč s ním i nadále setrvává, když jeho světu zatvrzele nerozumí.

V knihovně jsem si rovnou zapůjčila i druhý díl a přestože je jeho úvod opakovanou skrytou reklamou na vydanou knihu, bavím se u víc. Jen se divím, že po všech naprosto explicitních zmínkách je identita autorky stále tajná. Nikdy mne nenapadlo přemýšlet nad tím, kolik doopravdy měří Kamil Fila?

11 22.01.2023

(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:


!!! POZOR SPOILERY !!!

Bohužel to, co jsem psala u Jeho zákusku neplatí pro Jeho balík. Tahle kniha mi přišla zatím úplně nejpitomější ze série, a to hlavně kvůli hlavní hrdince, která byla opravdu divná. Pokud člověk přijme, že vše, co Bloom ve svých knihách píše, je jenom fikce a nepřemýšlí nad tím, že je to nereálné, tak se ujetostí postav i situací pobaví. Nicméně sexy soused mne nenadchnul a zápletka s jeho pošahanou sestrou taky ne. Když jsem ale konečně přijala, že je to békovina a brala to tak, ustála jsem i zápletku s věnovaným vibrátorem a tísňovou linkou. Chvílemi jsem se bavila, ale na víc než dvě hvězdičky to není (a v rámci žánru bych dala ještě méně).

10 22.01.2023

Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:

Třetí a čtvrtý díl série Objekty touhy jsem dostala od kamarádky a úspěšně se mi podařilo předstírat nadšení. Pamatovala si, že jsem mluvila o Banánu a Třešničkách, méně již mé hodnocení těchto knížek. Knihy Penelopa Bloom vykazují několik společných rysů: Mají povedené obálky. KD jim dělá slušnou reklamu, takže se kupa lidí nachytá a koupí si je. Překlad bývá zmršený. Ač se to nemusí zdát, knihy jsou útlé a zkušený čtenář je přečte za chvilku. Děj je velice jednoduchý a sleduje staré dobré schéma.

Bloom nepíše úplně špatně, ale není to žádný propracovaný román. S ohledem na to, že jí to ale vyšlo, sází na osvědčené ingredience, jiskření mezi hrdiny a hlavně humor. A protože jí to vyšlo, musí se všemi díly mihnout postavy z knih předchozích včetně ujeté babičky.

Tyhle knížky má cenu číst jako oddychovku a hlavně ne hned po sobě, protože pak čtenáři neuniknou všechny výše zmíněné nešvary. S časovým odstupem se ale člověk pobaví a na chvilku vypne. Takže mě Jeho zákusek vcelku bavil, postavy byly sice trochu nudné, ale o to mně sympatičtější. Zápletka sice volala po pořádném konfliktu mezi vysněnou kariérou a láskou, ale je to Bloom, a tak byl konflikt spíše jen naznačen a skončilo to samozřejmě dobře. I když jsem se zařekla, že po Banánu a Třešinkách se k autorce nevrátím, knížku jsem přečetla a jsem i ochotna se ji nezbavovat, protože jsem se u ní bavila.

Edit: Až teď jsem zjistila, že tento díl jsem komentovala již v době po přečtení :-).

12 22.01.2023

(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:

O existenci Patricka Rothfusse a Jméně větru jsem neměla tušení, dokud jsem na něj nenarazila v jedné diskusi. Ze zvědavosti jsem si první díl vypůjčila v knihovně a příběh i autorem vytvořený svět mne zaujaly. Skočila jsem proto ihned na díl druhý a po přečtení se musela hořce smát nad komentářem: "Začal jsem číst Rothfusse, abych si zkrátil čekání, než Martin dopíše Píseň ledu a ohně." Četla jsem většinu komentářů i hodnocení autora a tak nějak souhlasím s tím, že to nedopíše a že to v reálu asi moc sympatický člověk nebude. Nicméně toto vše mi nebránilo v tom, abych si četbu Strachu moudrého muže neužívala.

V květnu 2022 jsem do čtenářské skupiny napsala následující:
"Mnohokrát jsem na knihu narazila, dala si ji do kolonky "Chci si přečíst", ale skutečně se k tomu rozhoupala až relativně nedávno. Kniha je slušný "špalek" a určitě mi uškodilo, že jsem četla na etapy, po drobných kouscích, nemohla se do příběhu cele ponořit. Po přečtení jsem byla nadšená, s odstupem mé nadšení trochu opadává. V komentářích na DK to mnozí vystihli lépe než já: anotace slibuje epický příběh s úžasným hrdinou, ale v prvním díle na nějakých 600 stranách se nám dostane relativně krátkého výseku jeho života a z toho, co anotace slibuje, tam není téměř nic. Zápletku tvoří hrdinova pomsta, ale ani ta nedojde se závěrem knihy k nějakému naplnění, takže v tomto ohledu jsem poněkud frustrovaná. Nicméně již čtu druhý díl a líbí se mi autorův promyšlený svět, takže i když vlastně na mnoha kapitolách popisuje rozmezí třeba 1 měsíce v životě hrdiny, stejně mě to nutí číst dál."

Zpětně si už nepamatuji všechny dojmy, ale souhlasím s tím, že se v knize na tom velikém množství stránek nic moc neděje :-). Kvothe v současnosti je mi sympatičtější než jeho mladé, přechytralé a veleúspěšné Já, ale ani zde jsem se nedozvěděla, co se mu stalo. (I proto sdílím Bastovy obavy a tíseň.) K vypátrání čandrínů jsme se o moc nepřiblížili, stejně jako se nevyřešil vztah Kvotheho a jeho osudové dívky. (Já si jen moc přeju, aby její současný mecenáš byl i vůdcem čandrínů.) Kvothe spáchá malér, je přinucen cestovat, má plnit úkoly ve službách maera Alverona (až asi ve 3/4 knihy mi došlo, že "maer" je označení titulu, nikoli jméno postavy), ale odběhne si, aby si užil s vílou, a pak znovu, aby se naučil "znakový jazyk" a vůbec se nedrží linie příběhu, jak by čtenář čekal. Osobně si myslím, že to Rothfuss jednoduše neukočíroval, ale současně se přiznávám, že i když hrdina neustále dělal něco jiného, než co by měl a co se od něj čekalo, všechny tyhle odbočky jsem přijala s nadšením a hltala stránku za stránkou, takže mi vlastně tak nějak začalo být fuk, že se v knize nic nedořešilo, ba naopak když přivolal Jméno větru, tetelila jsem se blahem :-).

Přestože i mně mladý Kvothe začal docela lézt na nervy, nebránilo mi to v tom užívat si příběh a hlavně komplexnost světa, který Rothfuss vytvořil. Navzdory všem výtkám a nedostatkům jsem si oba díly pořídila do knihovny. Stejně jako u Martina budu optimisticky doufat, že se někdy dočkáme pokračování či zakončení příběhu, že to autor všechno promyšlené má a že si z toho sednu za zadek. Mojí nejoblíbenější postavou je jednoznačně mistr Elodin. (Když s údivem zvolal, že je Kvothe celý zašáhlený, poslušně a s nadšením jsem se zasmála.)

"Jak dlouho asi bude trvat, než si uděláš prsten ze vzduchu?"
Zvedl jsem holou levou ruku s roztaženými prsty. "Kdo říká, že už ho nenosím?"
Elodin se otřásl smíchem, ale když jsem nezměnil výraz, přestal se smát. Svraštil obočí, upřel na mě zkoumavý pohled, střelil očima po mé ruce, pak zpátky k mé tváři. "Žertuješ?" zeptal se.
"To je dobrá otázka." Klidně jsem mu pohled oplatil. "Žertuju?"

11 22.01.2023

(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:

Po nahlédnutí do Rothfussova světa, odmítala jsem se ho vzdát a hledala jakoukoli příležitost k návratu. Vypůjčila jsem si v knihovně útlounkou Hudbu ticha a pustila se do čtení. Předtím jsem ovšem udělala to, co se nemá, a totiž, že jsem si z nedočkavosti přečetla komentáře všech, kteří knihu četli přede mnou. Protože je to už pár měsíců, co jsem knížku četla, dojmy vybledly. Přesto si ale vybavuji, že se mi líbila poetika příběhu, i když mne současně obtěžovalo neustálé opakování toho, co vše si Auri myje a kolikrát. Mám pochopení pro lidi, kteří mají vztah k věcem, i já sama mám své oblíbené personifikované předměty, rozmlouvám s nimi a jsou mému srdci drahé, takže má pro mne nesmírný význam, když se rozhodnu je někomu věnovat. Když se ovšem konečně "začalo něco dít", kniha skončila a zanechala ve mně silný pocit frustrace. Těšila jsem se, až On přijde a setkají se, doufala jsem, že Rothfuss poodkryje víc z minulosti vypravěčky, vysvětlí věci, které čtenáře podráždily již ve Jméně větru. Nic z toho se ovšem nekonalo a já si nejsem jistá, jestli to jen nezvládl nebo to byl autorův záměr a hra se čtenářem.

8 22.01.2023

Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:

Když jsem kdysi viděla Interview s upírem, propadla jsem osobnímu kouzlu Lestata v podání Toma Cruise. Po letech jsem dostala chuť se na snímek podívat znovu, znovu přečetla knihu a přečetla i Prince Lestata, který mne překvapivě zaujal hodně. Doteď mám v paměti první roky na vysoké škole, kdy jsem hledala jakoukoli knihu od Anne Rice, litovala, že u nás nevyšlo víc dílů Upířích kronik a marně sháněla na VHS film Královna prokletých. Domýšlela jsem si to, co bylo v knize jen naznačeno, a představovala si celý svět, který autorka vytvořila. (A který se v mých představách zcela lišil od toho, do kterého jsem se nyní s Princem Lestatem vrátila.) Královnu prokletých jsem konečně skoukla až po nějakých 20 letech a překvapivě mi výměna Cruise za Townsenda vůbec nepobouřila. Díky filmu a Princi Lestatovi jsem se orientovala v postavách světa Upířích kronik a měla svá očekávání a domněnky, jaké byly jejich osudy a pohnutky v minulosti. A samozřejmě jsem se před četbou nejvíc těšila na samotného Lestata, kterého mi poslední kniha autorky ukázala v jiném světle, než jak jsem ho znala.

V Interview je Lestat představován očima Luise, který je k němu dost nemilosrdný. V knize, i když také umí být rozkošně cynický a neodolatelně zlý, Lestat na mnoha místech postrádá Cruisovo charisma. Roky jsem měla vytvořený obrázek, který Upír Lestat naprosto zboural. Ovšem i když je knižní Lestat zcela jiný než ten filmový, který mi ukradl srdce, byla jsem šťastná za to, že kniha má tolik stránek a já s ním mohu trávit tolik času a sledovat nejen jeho osudy, ale i jeho hnutí mysli, chvíle radosti, trápení i pochyby.

5 22.01.2023

"Bláznův kabát" mne už tolik nechytil jako předchozí Fahrnerovy knihy, i když mi v mnohém připomínal třeba Mornštajnovou - třeba právě "časosběrným" líčením osudů postav. Opět zde ale bylo mnoho krásných myšlenek, pro mne to ale už nemělo ten náboj, možná častým střídáním postav.

8 22.01.2023

Jako první jsem četla "Pošetilosti doktora vinnetoulogie". Po knize jsem sáhla na základě různých komentářů na DK, ale stejně jsem měla jisté předsudky, hlavně ten Vinnetou v názvu mne trochu strašil. Kniha je útlá, ale úžasná, kdo má podobný světonázor jako spisovatel, ten se nejednou dojme a kniha ho chytí za srdce. Pro mne navíc přidaná hodnota v tom, že se děj odehrává v Ústí nad Labem, které miluji. "Steiner aneb Co jsme dělali" je svým vyzněním podobný jako první kniha, ale je obsáhlejší, víc vzpomínkový, víc autobiografický, ale taky nádherný. Za mne setkání s autorem sice neznámým, ale zato takovým, který mi snad psal z duše.

8 22.01.2023

Jedním slovem nádhera. Hodlám sehnat a pořídit si domů a jsem zvědavá, co na ně budou říkat moje malé děti.

8 22.01.2023

Knihu mi dala spolužačka s tím, že se jí hrozně líbila, mnohokrát při čtení vedla vnitřní dialog s autorkou a kdyby byla naživu, chtěla by se jí na mnoho věcí zeptat. Předně mě potěšilo, že ve mně spolužačka vidí osobu, kterou chce obdarovat knihou osobního významu, ale přiznávám, že se mi do tématu moc nechtělo. Začetla jsem se ale a už se nepustila. Kniha je psaná románovým stylem, jazyk autorky i styl vyprávění mi připomínal Mornštajnovou, ale na rozdíl od AM, tohle se skutečně stalo. Při čtení jsem si vzpomněla na Doznání od Artura Londona, několikrát mi vyskočila myšlenka na Tigridova Kapesního průvodce. Ač je kniha čtivá a v tomhle ohledu nechválím superlativy, obsah je místy k neuvěření, tím spíš, že jde o dobu poměrně nedávnou. Téma je zajímavé i tím, že autorka nejednou otevřeně přiznává, že svého muže už nemilovala, měla i mimomanželské aférky, ale přesto s ním zůstala a vydržela až do konce. Věřím, že kupu věcí před čtenáři cenzurovala, ale i tak mi to přijde velice upřímné něco takového přiznat. Škoda jen, že pasážím kolem Pražského jara a událostem poté není věnována taková pozornost.

5 22.01.2023

Dala jsem na doporučení spolužaček a koupila tuhle knížku pod stromeček synovi (2. třída). Podle anotace by mi to samotné přišlo jako blbost, ale holky na to - nezávisle na sobě - pěly chválu a zpětně mohu potvrdit. Přečetli jsme ještě na Štědrý den spolu (četla jsem já), následující dny si syn několikrát knihu přečetl sám (doufám, že mu to čtení zůstane!) a dokonce byl tak namotivovaný, že vyplnil čtenářský list (z publikace Zakousněte se do knihy).

Kniha je moc hezky graficky udělaná, a nemluvím jen o tom, že slova mají barevně odlišené slabiky, takže se dobře čtou i dyslektikům nebo slabším čtenářům. Ilustrace jsou obrovskou přidanou hodnotou, doplňují text, někdy je stránka udělaná komiksovou formou, plus obrázky jsou opravdu moc hezké. (Od autorky jsme včera přečetli Chrochtíka a Kvíkalku, kde mne obrázky osobně moc nebraly, i když dceři se líbily).

Přestože je příběh poměrně jednoduchý, syna to fakt chytilo (a to už jsem si myslela, že je to starý cynik, běžně s námi kouká na Harryho Pottera, Avengery apod.) a knihu si spontánně vzal i do čekárny k doktorce. Doporučuji všema deseti a dávám plných 5 hvězd.

9 22.01.2023

Tak jako jsem nejstaršímu pořídila Šedíka a Bubi, mladší děti dostaly knížku Koho sežere vlk, kterou moje spolužačky taktéž chválily. Obsahem je 7 známých pohádek (Karkulka, Budulínek, Otesánek. Zvířátka a loupežníci, Kůzlátka, Perníková chaloupka, Řepa), ale některá slova v textu jsou nahrazena obrázky. Jenže pozor, obrázky jsou vždy dva - jeden dle klasické verze pohádky, další jiný, kolikrát až absurdní. Třeba Budulínka hlídají buď babička s dědečkem nebo indiáni, na neposlušná kůzlátka přijde vlk nebo kuchař apod. Četla jsem se všemi dětmi a nejvíc se odvázala pětiletá dcerka, která se vždy zeptala, jaké slovo by v textu správně mělo být, a pak si vybrala tu druhou variantu, takže kolikrát vznikl hodně zajímavý příběh (třeba když robot Otesánek snědl stádo vysavačů) a smála jsem se i já. Kluci byli konzervativnější, ale dcerka se fakt odvázala a moc se mi líbilo, s jakým gustem vybírala ty nejdivnější varianty a kombinace.

Určitě chci zkusit další knížky autorského dua. Kamarádce - výtvarnici jsem koupila Dům za mlhou a jsem moc zvědavá na její recenzi.

5 22.01.2023

(SPOILER) !!!POZOR SPOILERY !!!

Jednalo se o moji první knižní štafetu a tímto děkuji autorce za možnost přečtení. Současně se moc omlouvám, protože po přečtení nesdílím nadšení a vysoká hodnocení knihy. Zápletka mne zaujala a v průběhu čtení jsem samozřejmě přemýšlela, kdo by mohl mít motiv a jestli už čtenář vraha poznal. děj ale obsahoval příliš mnoho slepých uliček a stop, které vyzněly do ztracena či byly na konci zcela smeteny ze stolu. (Např. Janin únos shrnutý větou: "Jak se dostala z bytu, bez bot a oblečení, si dosud nevzpomněla." OK, od Annina a Markétina bytu měl „Marek“ klíče, ale od Lukášova? A co vůbec ta „Markova perioda“ - když to Anna táhla s Michalem, kde tedy reálně byl Marek? A nebo jeptiška, která se svěří, že se s Erikem nerozešla jen tak, ale nic víc už k tomu řečeno není, a přestože šla do kláštera, Erik s ní znovuobnoví vztah? Kde vzala informaci o objednavateli léku?)

Psychologie postav mi přišla nevěrohodná, na to, že se příběh stal v průběhu nějakých 18 dní. Hana spadla do alkoholu velice rychle (a stejně tak rychle se oklepala), Erik ani další si vlastně pořádně nezatruchlili, Jana sice jakože přišla na nějaké finanční machinace, ale nechápu, proč se vyspala s Tonym a svěřila se mu, ani proč byla vlastně unesena. A navíc z těch machinací, které vypadaly slibně a zřejmě měly Erika ve čtenářových očích pošpinit, se vyklubaly jen převody peněz sekretářkou. Vyšetřovatelé (alias Dvojčata) na mne působili spíše nevěrohodně a tak trochu jako policejní klišé (včetně pronášených replik a způsobu práce).

S ohledem na to, jak Markétu všichni milovali a měli ji za světici, mne rozuzlení hodně zklamalo, byla vlastně jen pokusným králíkem jednoho pomatence. A tím, že byl pomatený, se vlastně vysvětlily i jiné momenty v knize, což považuji za autorskou lenost :-). Úplně mi nesedělo členění textu do kratičkých kapitol, vypravěčů bylo hodně a první polovinu knihy to bylo dost matoucí. Vadilo mi uvádění každé, byť nevýznamné postavy celým jménem.

Posuzuji-li knihu jako prvotinu, nebyla špatná, ale z textu byla znát jistá neobratnost a poskládání jednotlivých stop, včetně těch, které měly čtenáře svést na scestí, mi přišlo hodně na sílu.

12 15.01.2023

Pořídila jsem dětem nové vydání v modifikaci pro Albi tužku. Zatím jsme ještě neotestovali interaktivní funkce, ale letmým nahlédnutím jsem naprosto šokována tím, že byla změněna jména aktérů. Z Honzíka je Šimon, z Katky Míša, z Olinky Matylda, z maminky Jarmily je Monika a z tatínka Jana je Jiří. Bendovi se změnili na Rumlovi - zřejmě nikoli náhodou, protože osoba, která je autorkou textů pro ozvučení knihy se jmenuje Monika Rumlová a autorkou ilustrací je paní jménem Michaela... Za mne naprosto zbytečná změna, která je pro znalce původního vydání spíše na škodu :-(.

11 09.10.2022

(SPOILER) Asi stárnu, ale poté, co jsem sžíravě zkritizovala předchozí dva díly, hodnotím Jeho zákusek poměrně vysoko. Další knihy ze série mi koupila kamarádka, která to považovala - navzdory tomu, že byla srozuměna s mým názorem - za dobrý nápad. Protože mi zrovna došlo čtivo, dala jsem Zákusku šanci s tím, že ho pak stejně jako Banán a Třešničky věnuji naší knihovně. Přečteno bylo za den a půl a překvapivě jsem se hodně bavila. Zápletka tentokrát byla poměrně jednoduchá, chyběl výraznější konflikt, ale Bloom opět naservírovala vtipné dialogy, ujeté situace a sympatické hrdiny. Ryan byl tak dokonalý, až se z něj podlamovala kolena i mně (vyrýsované svaly? sexy look? a ještě, sakra, ten chlap umí péct?!) a nepřemýšlela jsem nad tím, že ve skutečnosti takovíto muži neexistují (a nebo už svého chlapce mají). Emily byla také sympaťačka, jen její nejka Lilith byla značně děsivá a nevím, zda bych chtěla, aby mne někdy sledovala, jak spím. William nezklamal a spolubydlící Steve mu zdatně sekundoval. Ano, v reálu by zřejmě k většině situací ani nedošlo a když se nad nimi člověk zamyslí s vážnou tváří, byly hodně přes čáru (přepadením počínaje a postelí s nebesy konče), stejně jako si nedovedu představit zcela nahý sex na střeše výškové budovy, kde vítr foukal tak, že to odválo hrdince oblečení. Jako oddychovka to ale nebylo špatné, člověk se pobavil a i ten sex byl napsaný pěkně, tak proč ne 4 hvězdy. Za pět by to bylo jedině, kdyby se autorka víc rozepsala, hrdiny rozpracovala víc do hloubky a i konflikt víc rozvedla. Ale nebylo to špatné a dávám tentokrát palec nahoru. A opět tleskám zdařilé obálce. (Halloweenská barva cupcaku mne trkla až později.)

19 04.09.2022

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

CITÁT: Tohle je jediné slunce, které ještě někdy uvidíš. Ale tisíciletí nocí budeš mít na to, abys viděl světlo, jak je nikdy žádný smrtelník neuvidí, abys je ukradl vzdáleným hvězdám, jako bys byl Prométheus; nekonečné osvícení, jehož prostřednictvím porozumíš všemu.

Svého času byla tato kniha jediným dalším česky vyšlým dílem série Upíří kroniky, tipuji že kvůli tomu, že Armanda v adaptaci hrál u nás vcelku populární Antonio Banderas. (Toho jsem mimochodem po celou dobu viděla ve své hlavě, přestože jsem neustále vrhala zrak na obálku s Botticceliho Merkurem, k němuž byl hrdina nejednou přirovnáván.) V ústecké knihovně byla kniha nesehnatelná, koupit se nedala, a když jsem slyšela Kassovu „recenzi“ na Festivalu fantazie v Chotěboři, nijak jsem se do čtení ani nehrnula. Mám teď po letech období nostalgického návratu k Interview a po přečtení Prince Lestata jsem se nakonec rozhodla přečíst i Armandův příběh. Problém je v tom, že ač mám některá slepá místa zaplněna, Upíra Lestata jsem ještě nečetla a díly, které Upírovi s tváří anděla předchází (zejména Memnoch the Devil) u nás v českém překladu stále nevyšly. Při čtení jsem proto postrádala souvislosti a stejně jako v Interview s upírem jsem místy tápala v Armandových duševních pochodech. Jeho vyprávění o Mistrovi v první části knihy pro mne bylo skutečným utrpením, opravdu mne nebavilo číst o tom, co ti dva spolu v ložnici prováděli, kdo všechno Amadeovi sál bradavky, potíral ho olejem a v jakých pozicích si to dával v benátských nevěstincích s ženami, mladíky či soukromě s hrabětem z Harlechu. (Velký díl viny kladu překladu; slovo „orgán“ je pro mne něco naprosto ohavného.) Kladla jsem si otázku, kde se vzalo to vysoké hodnocení a obliba knihy? (Uvědomme si, v jaké době to Anne Rice napsala.) Coby čtenářce, která má pro upíry slabost, mi jedinou naději daly erotické scény s Biankou, neb jsem z nich pochopila, že i upíři si mohou užít se smrtelníkem. Těšila jsem se, až se z hrdiny stane upír a až se dostane do Paříže, že se vše zlomí, ale zejména pobyt u Satanových dětí byl velice rychle odbytý a čtenář byl odkázán na předchozí díly.

Nakonec jsem ale ohodnotila čtyřmi hvězdami, protože se mi neskutečně líbilo to, co možná jiné čtenáře svého času odradilo a některé možná odrazuje i nyní. Amadeův / Armandův konflikt mezi dvěma modely náboženského uvažování, který byl v knize ukázán hlavně na výtvarném umění. Na jedné straně nezemsky krásné strnulé byzantské ikony, na straně druhé barvy, dynamika a pohyb západních malířů, oslavujících téhož Boha. Když Amadeo konečně našel vnitřní mír, byl vyrván z místa, kde našel lásku a krásu a byl vržen do naprostého protipólu, do víry v zatracení, ďábla a do pochyb o vlastním smyslu. V knize to bylo velice nenápadné a mrzí mě, že to autorka nevypíchla víc, ale tak jako v Benátkách Armanda formovali Marius a Bianka, později se jeho novým Mistrem stal Santino a jeho novou paní Allesandra. Lestatův význam pro celé universum Upířích kronik je i v této knize jen naťuknut, avšak byl to právě on, kdo rozmetal filozofii upírů jako zatracenců a vyvedl je z podzemí, kdo i Armandovi ukázal jiný výklad a jinou cestu.

CITÁT: „Jestliže Kristus je Bůh, (…) jestliže Kristus je Bůh, pak je to krásný zázrak, tohle křesťanské mystérium… (…) Že Bůh sám přišel na zemi a oděl se do lidského těla, aby nás lépe poznal a pochopil. Ach, který bůh, stvořený kdy v představách člověka podle jeho fantazie, byl kdy lepším než ten, který se stal tělem? Ano, řekl bych ti, ano, tvůj Kristus, jejich Kristus, dokonce i Kristus těch mnichů z Kyjeva, to je Bůh! Jen měj provždy na mysli ty lži, které se vyprávějí jeho jménem, a činy, které se konají. Neboť Savonarola vzýval jeho jméno, když chválil cizácké nepřátele, útočící na Florencii, a ti, kdo upálili Savonarolu jako falešného proroka, i oni, když zapalovali otýpky pod jeho houpajícím se tělem, i oni vzývali Krista Pána.“

Říkám si, že Anne Rice, než znovu našla cestu k víře, musela sama žít ve velikém konfliktu, což odráží většina jejích literárních hrdinů, kteří jsou navíc konfrontováni se svojí nesmrtelností. Ne nadarmo se říká, že Bram Stoker sice dal literatuře upíry, Riceová je však obdařila duší. V tomto ohledu mě velice mrzí, že jsem nečetla další knihy série, abych si udělala celkový obrázek. Ale nahlížím-li na celou věc z tohoto úhlu pohledu, naprosto chápu Armandův šok při pohledu na Veraikon, šok malíře ikon, nestvořených lidskýma rukama, a jeho naprosté paralyzování tím, že jej Kristus odmítl. Smíření nastává až v kapitolách věnovaných Sybelle a Benovi a i já, i když chápu jeho důvody, Mariovy zazlívám, že těmto dvěma dal „Temný dar“, aniž by je nechal prožít alespoň ještě několik let normálního života.

Nejsem si jistá, jestli před někým, kdo nezná svět Anne Rice a styl jejího psaní, Upír s tváří anděla obstojí, ale pokud někdo o Upířích kronikách ví alespoň málo, četba ho může zaujmout ne jen proto, že se dozví „Banderasův příběh“. Pro mnohé ostatní upíry je Armand nesnesitelný a upřímně ho nenávidí, tahle kniha mi ho trochu pomohla pochopit. Jako vítaný bonus vnímám, že jsem si zopakovala znalosti z dějin křesťanství a výtvarného umění, v průběhu jsem si googlila jednotlivé zmíněné obrazy a malíře. Ještě mi jen zbývá pustit si Appassionatu.

16 14.08.2022

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Bála jsem se nízkých hodnocení, a proto jsem se do knihy pustila dřív, než do Upíra Lestata, kterého jsem si rozhodla šetřit na konec svého návratu do světa Upířích kronik. Svého času jsem zbožňovala film Interview s upírem, četla jen knižní předlohu a litovala, že nebyly vydány i další díly, samozřejmě hlavně ty, ve kterých hrál hlavní roli Lestat de Lioncourt. Z Královny prokletých (2002) jsem viděla jen kradmé útržky, které mne nijak neuchvátily, Lestata, který v mé hlavě měl stále tvář Toma Cruise, jsem si jako rockovou hvězdu nedokázala představit a kladla si otázku, co ho na tuto dráhu mohlo přivést. Přestože mi díky absenci česky vyšlých dílů chyběly jakékoli souvislosti a návaznost, Princ Lestat mne překvapivě zaujal a moc mě bavilo knihu číst. Abych byla přece jen víc v obraze, četbu jsem si proložila právě Královnou prokletých, abych s překvapením zjistila, že nahrazení Cruise Stuartem Townsendem mi vůbec nevadí a že ten film vůbec není o tom, o čem jsem si celé ty roky myslela. ( I když zobrazení upírů a celá Akasha na mne působili spíše úsměvně, stejně jako výběr některých herců a odchylky od knižní předlohy.)

I když v češtině vyšly z celých rozsáhlých Upířích kronik jen 4 díly, a to ještě na přeskáčku, čtení Prince Lestata to příliš nevadí, protože v první části se Anne Rice zabývá mnoha více i méně známými upíry a vypráví ve stručnosti příběh každého z nich, včetně úvodního shrnutí, jak to bylo s počátkem upírů a Krve. Obecně nejsem příznivcem vysvětlování, jak upíři vznikli, Nekroskop mne kvůli tomu odpuzuje ještě nyní, a tuhle rasu krevesajů si chci uchovat jako něco nadzemského a obestřeného tajemstvím. Zde mi to překvapivě moc nevadilo a celá dějová linka, včetně zasazení do našeho reálného světa, mne zaujala a chytila. Oproti Interview zde není tolik vhledu do nitra hrdinů, žádné "nadbytečné" pasáže prožitků a zbytečných opisů; kniha na mne působila mnohem vyzráleji než to, co jsem od autorky zatím četla, ale uznávám, že pro jiného čtenáře může být hodně hutná, plná nezajímavých osudů a popisná, což značně zpomaluje tempo vyprávění. Ač ubylo hororových prvků, rukopis Anne Rice je zde znát, a zejména propracovanost celého jejího universa a propletenost osudů jednotlivých hrdinů. To se mi možná líbilo nejvíc, protože ač byly odkryty a prezentovány figury, které se v Interview či Královně prokletých jen mihnou, stále zůstalo mnoho prostoru pro vlastní fantazii a přemýšlení, jak tihle dlouhověcí žili a co vše při své cestě měnícím se světem viděli.

Přiznávám se, že jsem dlouho netušila, který dlouholetý upír to procitl ze spánku a promlouvá k Lestatovi a ostatním - vše jsem si uvědomila až postupně spolu s hrdiny. Konec byl díky tomu od jistého momentu předvídatelný, ale jinak to vlastně skončit nemohlo :-).

Poté, co jsem přečetla i Upíra s tváří anděla a nastudovala si něco o autorce, řekla bych, že Princ Lestat odráží i její vlastní vývoj a hnutí mysli. Sepsání dalších dílů Upířích kronik se dlouho bránila, od Blood Canticle uplynulo nějakých 11 let, než byla kniha vydána. Asi i díky tomu zde vše končí velice optimisticky a sluníčkově (pro některé krvesaje doslova), upírům se konečně dostává nějakého rozhřešení a naděje. Chybí obligátní konflikt mezi Bohem a ďáblem, spásou duše a jejím zatracením, jak se postavit k tomu, že pro své přežití musím páchat zlo. Upíři dospěli, jsou vyrovnaní, smíření s tím, co jsou, dalo by se říci, že jsou na to i hrdí, a řeší tentokrát jiné otázky, a to svoji kolektivní identitu v 21. století. Pro Louise de Pointe de Lac ještě v 70. letech století dvacátého něco nebývalého...

Jediné, co mi přišlo nepochopitelné a vůči čemu bych já osobně byla ostražitá, byla důvěra všech zúčastněných ve Farída a jeho tajemného průvodce Setha. Všichni s radostí vítali ideu na upíří vědce, předávali jim svůj genetický materiál a i Lestat se s nadšením zúčastnil experimentu, který byl sám o sobě na hraně. Možná to ale jen moc vnímám jako člověk, bombardovaný GDPR a dalšími záležitostmi, a nenahlížím na věc jako staletí starý upír, který vítá jakoukoli společnost a spřízněnost s dalšími svého druhu :-).

V knize velice oceňuji závěrečné dodatky - přehled vydaných knih ze světa Upířích kronik, ale hlavně přehled postav, který jsem objevila až po dočtení (což mě zpětně mrzelo, neboť bych místy tolik netápala). Nakonec mi nevadila ani obálka, která odkazuje na egyptský původ upírů, s průřezem na siluetu města, ve kterém se uskutečnilo velké závěrečné finále. A ano, po dočtení lituji, že nevyšly další díly série i u nás a divím se tomu.

14 10.08.2022

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Ivana Nováková umí psát lehce a vtipně - za sebe bych vyzvedla hlavně různé slovní obraty a přirovnání. Autorčin humor vyniká hlavně při slovních přestřelkách mezi hrdiny a protože jsem ji tak trochu poznala (úmyslně nedodávám, že ji tak trochu znám, protože bych si mohla šeredně naběhnout), při některých replikách jsem slyšela její dikci, a tak mi přišly ještě vtipnější a nejednou mne rozesmály.

Při čtení knih si často kladu otázku, co mi toto konkrétní dílko mělo dát do života, čím mne mělo obohatit, proč bych jej měla číst / proč jsem jej četla a co si z něj odnesu. Tyhle otázky jsem si kladla i nyní, ale ve finále mi odpověď byla naprosto šumák, protože jsem se bavila, odreagovala se a příběh plynul tak dobře, že jsem otáčela stránky jednu za druhou a zajímalo mne, co bude dál. Knize bych vytkla možná jen krátký rozsah, protože jsem měla přečteno za dva dny.

Kdybych měla kritizovat, zpětně mě mrzí jen to, že ač je Ema čarodějka, svých schopností vlastně vůbec nevyužila (v ději je ale vysvětleno proč) a tenhle potenciál zůstal ležet ladem. Tahle dějová linka si vyloženě říká o pokračování??

Ze všech postav mi nejméně seděl Jindřich, jeho vnitřní motivaci jsem vůbec nechápala (i rozporuplnost jednání, kdy nejprve hrdince něco přikáže, aby jí to následně vytknul), to byl prostě jen zloun, který měl škodit. Ema mi (nejen v konfliktu s ním) místy přišla hodně pasivní. Pokud bude nějaké pokračování, dala bych klidně víc prostoru vedlejším figurám, které samy o sobě byly docela zajímavé a tajemné, takže podráždily čtenářovu fantazii. Jinak ale vše zapadalo moc hezky, okouzlilo mne pojetí (arch)andělů a jejich fungování v našem světě (zejména co se fyzična se smrtelníky týče :), líbily se mi úvahy o náboženství - u některých Mikových glos jsem se vyloženě bavila - a moc se mi i líbilo zasazení démona na post vedoucího katedry (kolik takových démonů v našem vysokém školství a na vlivných postech působí?).

Suma sumárum: byla to perfektní, chytrá a vtipná oddechovka a jsem zvědavá, s čím Ivana přijde příště. Nápoj lásky bych postavila hned vedle Zpackaného kouzla, tenhle žánr autorce sedí, škoda, že se její dílka díky e-formátu nedostanou k širší čtenářské základně.

18 27.07.2022

(SPOILER) Bývaly časy, kdy jsem byla filmem naprosto opojená a po nocích nechávala otevřené okno, aby mne Lestat mohl navštívit. Na VŠ jsem objevila knihu a s chutí se na ní vrhla, litujíc, že kromě Upíra s tváří anděla už v češtině z Upířích kronik nic nevyšlo. Od autorky jsem přečetla celou Hodinu čarodějnic, k Armandovu příběhu jsem se však nikdy nedostala. Výtisk knihy nebyl ani v liberecké ani v ústecké knihovně dostupný, a pak: nikdy nezapomenu na Kassovo hodnocení titulu na Festivalu Fantazie v Chotěboři, které mne spolehlivě odradilo :-). Každopádně Interview s upírem pro mne bylo srdcovou záležitostí, marně pátrám v paměti, zda jsem se (s výjimkou Plesu upírů) setkala s touto tématikou dříve než u Anne Riceové. Když jsem pak po letech zjistila, že zde na DK někdo knihu nabízí v bazaru, ihned jsem objednala a roky mi ležela v knihovně. (Jak se mi hnusila obálka původního vydání, tak ta nová to příliš nevylepšila...)

Před nějakou dobou, sama nevím proč, jsem dostala silnou chuť si knihu přečíst znovu a znovu si pustit film, několik dní jsem vše odkládala, touha se stupňovala a já se konečně pustila do čtení, až mne svrběly konečky prstů. Film jsem skutečně milovala a Lestata v Cruisově podání miluji stále (je to vlastně jediná filmová role, kde ho zbožňuji), zjistila jsem ale, že mi to nyní vlastně připadá... já nevím... o ničem? (Ale pořád se mi to líbí, navzdory tomu, že Lestatův cynismus je vlastně docela děsivý, Claudie coby nesmrtelné dítě hrůzná a to, co musela prožívat, nesnesitelné. Film z knihy krystalizuje to hlavní, Louisovo utrpení a neustálé hledání odpovědi na otázku, kým je a jaký má jeho život smysl. Ovšem závěr filmu je podstatně efektnější než v knize.)

Čtení pro mne bylo utrpením, připadala jsem si, jako kdybych se brodila blátem a nedokázala pořádně zvednou ztěžklé nohy. I když se mi mnohokrát vybavilo filmové "Louisi, Louisi, pořád naříkáš, Louisi?", snažila jsem se Louisovi porozumět, opravdu snažila, ale oba jsme mluvili jiným jazykem. Vztahy mezi upíry na mne působily divně, tísnivě a neporozuměla jsem jim. (Lestatova potřeba někoho "vlastnit", vztah mezi Claudií a Luisem, vztah Luise k Armandovi a neustále opakování, že se milují.) Transylvánský pobyt mne zmátl, neporozuměla jsem jeho smyslu v ději. Teprve závěrečné pasáže knihy, po požáru v Paříži, ke mně začaly promlouvat a já se konečně mohla s Luisem ztotožnit a splynout.

Kniha přesto ponechává mnoho otázek a nevyslovených odpovědí, takže jsem vděčná za to, že vyšly další díly a že si je nyní, po mnoha letech, kdy jsem po tom jen marně toužila, mohu v češtině přečíst. Jen to okno už asi na noc budu nechávat zavřené.

25 15.07.2022