tatjana1737 komentáře u knih

Knížka v podtitulu uvádí: "Jak pochopit a vyřešit problémy se spánkem vašeho dítěte." Po přečtení mám však spíše dojem, že je to víc o tom pochopení než řešení. Knížka je psaná hezky a čtivě, ale mně osobně nepřinesla moc nového. Z 98 % se zabývá tím, proč se dítě v noci budí, že je to normální, že vhodnější než nechat ho vyplakat je přistupovat k němu láskyplně a intuitivně, a zbylá 2 % (v podstatě pouze jedna kapitola) nabízí určité návody, jak vyřešit to, že dítě se v noci budí a jak dosáhnout toho, aby se naučilo samo přecházet z jedné fáze spánku do druhé, usínat bez asistence a de facto tak prospat celou noc. Nicméně kdo by čekal zaručený návod, jehož výsledkem bude, že uloží svou ratolest do postýlky, ta ihned zavře oči, a on si bude konečně moci od ní odpočinout, ten bude zklamaný. Veškeré návody v knížce uvedené vystihuje autorkou uváděný příklad z praxe:

Jedna trojnásobná matka obdivuje našeho syna.
"Ten ale vyrostl! A jak spinká?"
"Ani se neptej," odpovídám.
Jejich první dcera se prý také budila každé dvě hodiny, vypráví ním.
"No, co se dá dělat. S tím se holt musíme smířit," odpoví můj muž.
"No, ale s každým dalším dítětem to bude lepší," dozvídáme se.
"Spaní se zlepší?" ptám se.
"Spaní? Ne, tak to nemyslím, to se nezlepší, ale to smiřování bude lepší," zní její odpověď.

Velmi hezké bylo zamyšlení, proč vůbec vnímáme to, že se naše dítě v noci budí, za problém. Že dnešní společnost je hodně individualizovaná a člověk kromě toho, že je rodičem, chce být i něčím dalším, realizovat nějaká svoje přání a sny, což dříve nebylo běžné (proč by dívky šly studovat, když se jednou stejně stanou matkami a vzdělání by bylo zbytečnou investicí do budoucna?). Že tedy dochází ke střetu našich potřeb a potřeb dítěte - což mohu potvrdit, protože to vídám dnes a denně u svého okolí, ale především sama u sebe :-).

Shrnutí: Pokud někdo hledá řešení svého problému, ať nečeká, že ho přečtením této knížky vyřeší. Pokud jej chce alespoň pochopit a nebrat dítě jako protivníka, které se budí jemu na truc, manipuluje s ním a zkouší trpělivost svých rodičů, je knížka velmi pěkně psaná a v tomto ohledu ji doporučuji. Některé autorkou uváděné příklady a přirovnání jsou zahnané skoro do absurda, ale pomohou i zatvrzelejším rodičům pochopit, že některé běžně používané a doporučované metody jsou samy o sobě nesmyslné nebo minimálně pochybné.

P.S: Pokud by někoho zajímaly ony rady, jak vyřešit "nespaní" dítěte, tak ve stručnosti:

1.Vzít si dítě do postele, čímž se ušetří čas, kdy k němu rodič musí vstávat a chodit, rodič se tolik neprobudí, dítě obvykle zabere rychleji. (Tato rada je mi ovšem k ničemu, když mi překáží právě dítě v posteli, které se stokrát vzbudí na kojení a já se probudím plně :-).)

2. Pomalé vytrácení: pomalá redukce aktivit nutných k uspání dítěte. Pokud dítě usíná jen v náručí, kdy s ním rodič musí chodit a zpívat, postupně omezit pohyb, uspávat dítě jen v náručí a zpěvem, později si sednou a zpívat, později jen sedět bez zpěvu, poté si zkusit s dítětem lehnout a nakonec zvyšovat vzdálenost, dokud dítě neleží vedle rodiče neusne samo.

3. Říci si o pomoc: rozdělit si noční službu s partnerem, požádat prarodiče či si sehnat chůvu.

2 29.02.2016

Původně jsme ve čtenářské výzvě chtěla řadit pod knížku z dětství, ale vzhledem k tomu, že nevím, kdy se mi opět zadaří přečíst nějakou knihu za jediný den, trošku jsem zapodváděla (ale kdo má doma zuřivé batole ví, že číst není úplně snadné).

Básničky Jiřího Žáčka jsou vtipné a místy geniální svými rýmy. Knížku jsem měla ráda už jako malá (i když z básniček mi v paměti zůstaly už jen ubohé fragmenty a celou si pamatuji jen "Copak bys rád slanečku? / Kostku cukru, panečku!") a výrazně k tomu přispěly i Bornovy ilustrace, které samotné básničky mnohem vyzvedly mnohem dál a přidaly jim vyšší hodnotu, než kterou by měly samotné, černé na bílém (viz např. Ohryzaná básnička).

Jakub volá:
- Vážení,
počty, to je umění!
Vím, co říkám,
na mou čest! 7 1 3
Dvakrát dvě je přece 2 6 4
5 8 9

Při čtení (mimochodem, přelouskala jsem ji zavřená v pokoji během toho, co můj muž v deset večer vysvětloval řvoucímu kloučkovi, že na noc opravdu nepotřebuje být kojen) jsem odhalila jednu velikou lež mojí maminky! Knížka je věnovaná Markétce, Jakubovi a všem dětem, ale moje maminka zásadně nahrazovala jméno Markéty v básničkách jménem mým. Tudíž jsem si jako dítko myslela, že i pan Born maloval na obrázky malou Táničku. Zklamání bylo velké, ale knížka se mi líbí dál :-).


Povíme si spolu hezky
láryfáry,
třesky plesky.

Povíme si halabala,
že už je čas,
abys spala.

Až se vyspíš do růžova,
povíme si
všecko znova.

8 24.02.2016

K Vánocům jsem dostala vytoužené ptačí krmítko, a tak teď pozoruji, kdo k nám létá na slunečnici a "ptačí mls". Ptáčci vůbec netuší, že na naší terasu létají ku mojí potěše, a já vždy celá nadšená obvolávám příbuzenstvo, že tentokrát přiletěla sojka, brhlík, dlask nebo hýl.

Abych mohla ptačí návštěvnictvo poznat, prosila jsem ještě o atlas našeho ptactva a dostala tento. Pořád mám ale jinou představu, líbila by se mi knížka, v níž bych našla obrázek či foto ptáčka a informace o tom, kde žije, jaká má hnízda, kolik vajec apod., a to nejen ve zhuštěné podobě. Prosím případné ornitology, jestli o podobném titulu vědí, aby mi dali vědět.

Atlas není špatný pro první vhled, i když na můj vkus je hodně stručný (je nutno si však uvědomit, že jde o atlas ptáků ČR a SR, takže zhuštěná podoba je na místě) a ilustrace, jak uvádí uživatel Lavran, mne občas zmátly. Naše krmítkové návštěvníky jsem však zatím všechny identifikovala, i když to někdy muselo být podle obrázku a jistota nebyla vždy zcela 100%. Pro amatéry a ty, které zajímá, jací ptáci kolem něj žijí, je knížka myslím docela dobrým pomocníkem, odborníci asi sáhnou po jiné.

6 13.02.2016

Přečteno po letech znovu - částečně kvůli Čtenářské výzvě, částečně kvůli manželovi, který má opět své každoroční období Pána prstenů a sjíždí všechny filmy jeden po druhém (toto období má asi tak 4 - 5x do roka, což je náročné, protože já si na rozdíl od něj děje i dialogy pamatuji :-)) a tentokrát zařadil i Hobita. Zpětně musím trochu rehabilitovat Petera Jacksona, protože vše, co do filmové adaptace vsunul, má podklad ve Společenstvu prstenu, nemohu se však ubránit tomu, že tím, že vše nacpal do Hobita, v kteréžto knize není podrobně vysvětleno, kam se Gandalf ztratil, když opustil trpaslíky, příběhu spíše uškodil a udělal z něj prequel k trilogii. Bez těchto "doplněných" dějových linií je knížka mnohem půvabnější a vůbec jí to neubírá na kráse. Přestože vypravěčův styl je podstatně lehčí než u Pána prstenů, stejně jsem byla napjatá jako struna při líčení některých dobrodružstvích Thorinovy družiny. A to jsem věděla, o čem to je! Popisy krajiny, některých úskalí, pocitů hlavních hrdinů nejsou možná propracované jako u Tolstého, stejně však před čtenářovým vnitřním zrakem malují plastické obrazy. Těm, co nečetli, doporučuji. Ti, které zaujal film, který viděli jako první, nemusí být nutně zklamáni tím, že děj je poněkud "osekanější" a v některých momentech se liší. Jediné, co mi úplně nesedí, je "pohádkovější "vzevření trpaslíků (pláštíky s kapucemi) a hravější pojetí Elfů. Jinak na svém hodnocení Tolkienova díla neměním ani hvězdu!

Souhlasím s uživatelkou navi11, že obálka je příšerná, ale bohužel odpovídá tehdejšímu trendu 90. let... Rozhodně tedy doporučuji knihu nezavrhnout, ale dát jí šanci, přestože reálie, tvořící pozadí příběhu, odpovídají oněm 90. létům.

Děj knížky, psané formou dopisů hlavní hrdinky do poradny Alexy Deerheartové v časopisu BIZZ :-), je poměrně jednoduchý - hlavní hrdince je 14 let a poprvé se zamiluje do úžasného kluka (který má kudrnaté vlasy vepředu krátké a vzadu dlouhé, a který nosí své bílé ponožky v černých kotníkových pumách :-)). Popis jejích duševních pochodů je nesmírně vtipný a trefný, nejen glosy týkající se rodičů, starší sestry, spolužaček, ale i to, jak jsou popisovány její city k NĚMU. Knížku mi poprvé půjčila kamarádka na VŠ, kdy se mi líbil jistý Mgr. (nyní již PhD. a jeho disertační práce vydaná knižně je ehm, ehm, uvedena i zde na Databázi), a některé pasáže, kdy se Gilly rozplývá nad Jonathanem O'Neilem byly tak úžasně výstižné i na mou situaci, že kniha hned získala jiný rozměr :-).

Knížka je sice asi prvoplánově určena mladším čtenářkám, pro perfektní hru se slovy a ironii ji však doporučuji i těm, kterým již bylo -cet a mají rády lehčí žánr, protože je určitě pobaví a možná zavzpomínají na svoji pubertu a první lásky.

Velmi se mi líbí i to, jak Gilly popisuje čtení knihy "Na Větrné hůrce":
"Poslouchal jsem tichý větřík, který rozechvíval stébla trávy, a nechápal jsem, jak si někdo vůbec představuje, že spáči v té pokojné zemi nespí klidným spánkem.
Dobrý, ne? Ale to nejsem já, to je Emily, konec Větrné hůrky. Mám teď pocit takový nějaký osamělosti a opuštěnosti. Věděla jsem, že to tak bude. Zjistila jsem, že ať se cítíš sebehůř, když máš dobrou knížku, můžeš se do ní schovat a celý svět na tebe může zvenčí bušit a říkat věci jako třeba: "Nejíš zdravě / nikdy se nikam nedostaneš, když nebudeš pracovat /, máš paťatý nohy a pubertální ksicht / nikdo tě nemá rád / vypadáš moc mladě / ne, žádný nový šaty nedostaneš, dokud si pořádně nezopakuješ matiku" a můžou ti říkat třeba "usmrkanec", "šmíráckej cvok" a "amébí mozek" a "puberťačka posedlá sama sebou" a ty zatím celou tu dobu můžeš kráčet "vlhkým čerstvým odpolednem, kdy trávník a cestičky šustí mokrými seschlými listy" a někdo ti říká "na tebe mohu zapomenout tak málo, jak bych na svou existenci zapomněl" vášnivým hlasem a nikdo se k tobě dovnitř nedostane. Všichni jsou tak mimo, jako lidi v televizi, když vypneš zvuk."

3 08.02.2016

Nebylo to špatné, do knížky jsem šla bez jakýchkoli očekávání, oddechová ženská literatura :-). Jen mi není blízký svět, ve kterém se děj odehrává, bohatí Američané, herci, spisovatelé apod., kteří žijí na dobré adrese a prožívají situace, které běžný člověk moc neokusí. A jediná středostavovská rodina v domě není líčená moc sympaticky.

1 06.02.2016

Knížku jsem dostala od kamarádky k Vánocům. Nepopírám, že by nebyla čtivá, ale už jsem toho přečetla až moc, takže mi to přišlo hodně inspirované Candace Bushnellovou (parta kamarádek, žijících v NY, probírajících vztahy, sex, chodících v pracovní době po nákupech a jídle, nosí značkové hadříky a některé z nich mají bohaté rodiče...) a Meg Cabotovou (hlavní hrdinka tak trochu obyčejná oproti svým krásným a bohatým kamarádkám z vyšších kruhů, přesto je ale hrozně pohodová a prima, všechno si vydřela a má toho nej chlapa...), takže pro mne trochu vykrádačka a průměr. Jednotlivé zápletky jsou odhadnutelné (nevěra manžela nejlepší kamarádky, sympatie ze strany asistenta v redakci...) a některé nedotažené (proč např. Angela neřekla kamarádkám to, co se dozvěděla od doktorky?? Proč, než to řekla manželovi, o tom napsala článek, a proč v knížce třeba nebylo to, že se to všichni dozvědí z právě vyšlého článku?), postavy předvídatelné a hlavní hrdinku bych v reálu asi zmlátila :-) (protože v kanceláři skoro pořád jen zvrací do odpadkového koše, zpívá koledy nebo se cpe jídlem, ačkoli její pracovní výsledky jsou nadprůměrné a její absence na pracovišti jí stále prochází). Knížku ale neodsuzuji, jako oddychovka není špatná, jen bych ji milovnicím podobné literatury nedoporučovala kupovat, ale půjčit si v knihovně. Paradoxně z knížky nejvíc oceňuji vložený bonus - vánoční speciál s recepty a tipy, kam se podívat o vánocích v New Yorku.

P.S.: Knížku bych možná hodnotila jinak, kdybych četla i předešlé díly. Každopádně po přečtení informací o autorce na přebalu knížky se nemohu zbavit dojmu, že hlavní hrdinka je trochu autobiografická :-X.
P.P.S.: Jediné, co závidím, je ten úžasný, krásný, mužný a všestranně dokonalý manžel, který pozná, na co jeho žena právě myslí apod., bohužel se obávám, že takoví neexistují :-).

3 06.02.2016

O existenci blogu jsem se dozvěděla až po skončení Star Dance z různých rozhovorů v magazínech. Protože se mi Marie Doležalová líbí jako herečka (líbila se mi už v Pusinkách, kde mne její postava velmi dojímala, v Comebacku podle mého svou Sašou zastínila roli Ivy, a když jsem ji viděla v Neviditelných, Vyprávěj nebo vánoční pohádce, hned jsem se zaradovala, protože ji prostě ráda vidím), rozhodla jsem se vysolit ty hříšné peníze a koupit si její knížku. A přestože i díky této investici se opět přátelím s kontokorentem, nelituji. Bavila jsem se velmi. Knížka má pro mne mnoho plus: je psaná velmi vtipně a čtivě, jestli jsem se nemohla dostat do tempa, tak maximálně dvakrát za celou knížku. Nesmírně se mi líbí Doležalové práce se slovy, použitá přirovnání apod. - místy jsem si čtení vyloženě vychutnávala. A třešinkou jsou i ilustrace - komiksové stripy k danému tématu, které jsou vtipné samy o sobě, ale po přečtení příslušného příspěvku jsou někdy až geniální :-). Celkově knihu hodnotím plným počtem hvězd a těším se na další pokračování. Jen to musím vydržet a nesledovat teď autorčin blog, protože pak už to čtení nebude mít punc překvapení. Věřím ale, že šťávu pořád mít bude.

Jediné, co bych vytkla (a i to myslím spíše v dobrém), že po přečtení knihy už nikdy nebudu koukat stejnýma očima na českou produkci nekonečných seriálů (aneb co ve scéně chybí či přebývá) a na české detektivky (protože teď už budu od začátku vědět, kdo je vrah) :-).

P.S.: V jednom rozhovoru Marie Doležalová říkala, že moc nemusí, když ji každý oslovuje "Maruško". Přiznám se, že ty tendence mám taky, protože má takový milý ksichtík, který hned budí sympatie, ale nejrůznějšími počiny mne přesvědčila, že to není jen o ksichtíku a že je fakt Marie.

32 02.02.2016

Po přečtení zdejších komentářů jsem si nedělala žádné velké naděje a netěšila se tolik na návrat ke gentlemanům Strangeovi a Norrelovi. Možná proto jsem tolik po přečtení nebyla zklamaná a povídky vnímám jako milé doplnění fiktivního světa, který autorka vytvořila. Jak je uvedeno v závěru u představení autorky, i já jsem zvědavá, zda se sepsáním románu a povídek vyčerpala, nebo jestli bude ještě nějaké pokračování (a já doufám, že stejně dobré jako prvotina!). Čekání si zkrátím příležitostnou opakovanou četbou jejích povídek, z nichž některé byly úžasné chuťovčičky a já si je s gustem vychutnala.

Osobně se mi nejvíce asi líbila povídka "Pan Simonelli a elfí vdovec". "Na Vilným veršku" mi poněkud vadil zkrácený konec (čekala jsem, že bude rozepsaný víc) a u "Paní Mabbové" jsem ocenila happyend a setkání se starým přítelem z "Jonathana Strange a pana Norrela". Titulní povídku "Dámy z Grace Adieu" jsem musela přečíst ještě jednou, protože na první čtení (uznávám, že na etapy a v rozmezí několika dnů, což hrálo svoji roli) mi některé věci unikly a tápala jsem. Z hlediska rehabilitace ukrutné elfí rasy (gentleman s vlasy jako chmýří bodláčí byl místy hodně ukrutný, přestože rozverně napsaný) byla roztomilá povídka o stavbě mostu ("Tom Brightwind aneb Jak byl u Thoresby postaven elfí most".

Knížku bych rozhodně nezatracovala a pokud k ní něco nebude přistupovat s očekáváním, že se dočká stejného prožitku, ohromení a údivu jako při dočtení Strange a Norrela, nemůže být zklamaným, ale naopak získá pocit, že se vrátil na oblíbené místo a že se zas tolik nezměnilo, přestože v něm nepotkal ty, které má rád.

6 26.01.2016

Autorčiny fejetony znám hlavně z Ženy a život (která se po roce 2012 obsahově i graficky změnila, fejetony zmizely a už to nebylo ono) a vždy jsem se u nich velmi bavila. Knížka je ideální pro zaneprázdněné čtenáře (úmyslně nepíšu, že čtenářky, protože myslím, že pobavit se u ní mohou i muži), protože fejetony jsou relativně krátké, svižné, nenavazují na sebe a knížku tak lze číst nárazově, když je čas.

Sama jsem si chtěla Proškovou trochu šetřit, ale učinila jsem z ní záchodové čtivo (což není nic hanlivého, naopak na wc mám po narození syna čas jen sama na sebe, kdy mohu bez výčitek meditovat a číst souvislejší texty než horoskopy; a ano, hrdě se hlásím mezi záchodové čtenáře!), a kdyby se už rodina nezačala ptát, zda se mi něco nestalo, že tam jsem tak dlouho a potichu, tak bych ji přečetla na jeden zátah. Velmi jsem se pobavila, místy nad sebou zamyslela, poučila i dojala. Jednu hvězdičku ubírám jen za ty fejetony, v nichž se názorově s autorkou rozcházím (a za ty, kde mi přijde, že už si některé situace minimálně přibarvuje, když už ne zcela vymýšlí), jinak to ale bylo svižné, vtipné a osvěžující čtení a místy jsem měla pocit, že mi Denisa Prošková promlouvá z duše.

Když mne manžel vzal do kina na Hobita, po dvou hodinách jsem pochopila, že to nebude na jeden film. A když jsem se dozvěděla, že to budou filmy tři, proklela jsem Petera Jacksona, že Hobita zkazil a že mu nejde o filmovou adaptaci, ale o výdělek. Můj bratr byl ve svém soudu mírnější, prý že pokud člověk není vyznavač kánonu, tak to není tak hrozné. Považuji se proto za vyznavače kánonu :-). Mrzí mne, že Jackson měl potenciál natočit opravdu Hobita podle J. R. R. Tolkiena, ale namísto toho se rozhodl natočit prequel k Pánovi prstenů. Takže knihu vycpal vatou a balastem. Azoga bych skousla, Radagasta už podstatně méně, protože jednoho z Istari si představuji opravdu jinak, ale údajný nekromant? To už na mně bylo moc... A mohlo to být pěkné...

Jakožto vyznavač kánonu a milovník papíru doporučuji všem nejprve si přečíst knihu. I když pokud někdo viděl nejprve filmové ztvárnění Pána prstenů, může být knihou Hobit zklamán. Já vím, že se nejedná o pohádku v pravém slova smyslu, ale Hobit je opravdu více pohádkově a "dětsky" napsaný než následná trilogie, která je výrazně hutnější a obsahuje mnohá vysvětlení Tolkienova světa. Knížka je tak vhodná pro mladší čtenáře, ale i ti starší si najdou své a mohou rozvinout svoji fantazii mnoha směry, které se ještě rozšíří při čtení Pána prstenů.

Na Hobitovi se mi líbí právě ta lehkost, i když jsou mnohdy popisovány smutné nebo děsivé události, čtenář si neodnese žádné trauma (to se např. o Silmarillionu říct nedá), a pominu-li krádež lžiček ze Dna pytle, i konec je dobrý.

Zajímavé je i to, jak se měnilo pojetí některých postav či bytostí - např. Elfové jsou v Hobitovi mnohem hravější a rozpustilejší plemeno než v Pánovi prstenů a rozhodně neodpovídají těm vznešeným, namyšleným a sem tam sterilním nordickým fouňům, jak nám je nabízí Jackson :-).

Na druhé skouknutí už mi filmy nevadí tolik, co předtím, líbí se mi výběr lokací i představitelů trpaslíků (i když jejich účesy jsou někdy hodně divné), a až na mezirasovou erotiku jsem film vzala na milost. Ale pořád mě mrzí, že to není Hobit tak, jak ho známe. O PP bylo řečeno, že Jackson nenatočil Pána prstenů, ale svoji představu o Pánovi prstenů. Škoda, že nenatočil Hobita podle knihy, protože tam už by se hodně blížil i mé představě.

Když jsem Hobita četla poprvé, krásně jsem se vytrestala - měla jsem tendenci podívat se na konec, jak knížka končí a zmírnit tak napětí z děje. A ejhle, ono to končí tak, jak to začíná :-).

27 13.01.2016

Čtyři hvězdy dávám hlavně z nostalgie, kterou čtení původních příběhů, jež vyšly v Kometě, u mne vyvolalo. Včetně onoho okouzlení detaily a skrytými žertíky v obrázcích. Nově vložené příběhy se mi nelíbily hlavně kresbou, připomnělo mi to vizuální změnu, kterou prodělal i Čtyřlístek, což byl spolu s absencí jména L. Štíplové jeden z důvodů, proč jsem ho přestala kupovat.

2 12.01.2016

Čekala jsem trochu víc, než jsem dostala, ale čitelné to bylo. Jen jsem udělala tu chybu, že jsem četla dříve, než jsem přelouskala celou ságu, takže nyní mám pár spoilerů (klíč ke schránkám Ordenu), které mi možná čtení zbylých knih Meče pravdy (skončila jsem u Ohnivé kaskády) trochu pokazí. Doporučovala bych těm, kteří se s Goodkindem ještě nesetkali, začít nejprve Mečem pravdy a toto si nechat nakonec, protože pak možná neocení aplikaci Prvního čarodějova pravidla v prvním díle (viz výše narážka na onen zmiňovaný klíč)...

Při čtení jsem začala získávat pocit, že Goodkind je svým nakladatelem placen za počet stran, protože takové natahování jsem dlouho nezažila. Postavy vedou zdlouhavé dialogy na desítkách stran, ve kterých ale řeší v podstatě jen jednu myšlenku, která je čtenáři jasná z první věty. A hlavní hrdinové vedou neuvěřitelně otravné rozhovory stylem: "Já bych to udělal takhle." - "Počkej, proč takhle?" - "Protože..." - "Aha, takže bys udělal tohle!" - "Ano, udělal bych to, protože... a vedlo by to k..." - "Proč by to vedlo k..." - "Protože je nutné udělat tohle..." - "Chápu to dobře, že uděláš tohle?!" - "ano, udělám tohle, protože..." - "Takže uděláš tohle, kvůli tomu, že... a účelem je udělat tamto?"

Stejně tak některé odbočky a vysvětlování - neuvěřitelně mne namíchlo, když se Magda vydala za spiritistkou a místo, aby se věnovaly tomu, kvůli čemu Magda přišla, spiritistka jí asi na 8 kapitol začala vyprávět, proč se stala spiritistkou, díky čemuž se vlastně nedostaly k účelu návštěvy.

Chvílemi autor vykrádal sám sebe (líčení zvěrstev císaře Sulachana, jeho záměrů, některé rysy hlavních hrdinů), ale jak jsem psala v úvodu, čitelné to bylo a pro fanoušky Richarda a Kahlan je to hezké doplnění ságy. Jen mi přijde, že na to, jak je kniha dlouhá, se toho v ní zas tak moc nestalo a že možná budou následovat díly další. Vždyť jsme se ani nedostali ke stavbě věží...

4 11.01.2016

Půjčila mi kamarádka a původně jsem čekala něco jiného, protože mi většinou doporučuje jiný typ literatury. Název mi trochu evokoval nějakou knihu piškuntálií pro mladistvé čtenáře (přece jen ty přezdívky nahrávají nějaké klučičí partě, co zažívá dobrodružství na táboře nebo na vesnici). Po přečtení anotace jsem si pak učinila jasnou představu, o čem to asi bude. A ani jedno se nekonalo - ani piškuntálie ani realizace mé "jasné představy".

Samotný nástřel děje v anotaci na přebalu je sice pravdivý, nevypovídá však úplně o obsahu knížky. Skoro bych i doplnila, že jde o generační výpověď. Hrdinové knížky se po třídním srazu (velmi trefně popsaném - sice nemám tolik let od maturity, ale některé postřehy sedí) vyhecují k tomu, aby si zahráli hru, která dokáže, jestli jsou sráčové nebo pořád mají náboj jako když jim bylo osmnáct. Hraní hry je zavede před nečekané situace, v dalším vývoji nesčetněkrát sehraje roli blbá náhoda či neporozumění. Čtyři kamarádi se neubrání sebereflexi a snaze něco se sebou dělat, ne vždy dosáhnou kýženého výsledku, přesto však dosáhnou nějakého osobnostního posunu.

Přestože knížka byla psaná docela vtipně a hlavní postavy (včetně těch méně kladných) byly sympatické, neubránila jsem se místy zamyšlení nebo smutnému povzdechu, protože Hartl popisuje životní situace, jimž podobným člověk sám prožil.

POZOR SPOILER:
Dost mne překvapil konec příběhu jedné z postav, který jsem nečekala a z hlediska toho, že na knížku by šlo dobře navázat dalšími osudy hrdinů, mi přišel nepochopitelný.
KONEC SPOILERU :-)

Ačkoli kniha nepřinesla nějaká zásadní životní moudra, vede k zamyšlení, jak to má čtenář sám se sebou, svými blízkými a svým životem obecně (obzvláště je-li mu po třiceti a sem tam má tendenci bilancovat, zda se mu život ubírá tam, kam chtěl kdysi, jestli se mu splnily jeho sny a je spokojený). Z hlediska sympatičnosti postav by se i mně kniha líbila zfilmovaná. A pokud to bude dobrý snímek, tak doufám, že režisér dostane za každého návštěvníka kina tři koruny :-).

16 06.01.2016

Seriál je seriál, výběr herců a jejich - snad největší životní - role a výkony... smekám v němé pokoře a vděku. Knížka je pro mne mnohem drsnější záležitost, už jen tím, že nekončí tam, kde seriál, ale pokračuje dál. Motiv citově mrtvé židovské dívky a její osud + setkání s hlavním antihrdinou a noční můrou hlavní hrdinky mě silně zasáhly... skoro bych byla raději za naději, kterou na konci nabízí poslední díl seriálu. Ale život je někdy i bez naděje a drsný.

12 03.01.2016

Četla jsem kdysi v Pevnosti jednu Červeňákovu povídku, v podstatě parafrázi na Slavíka Loupežníka a Ilju Muromce. Coby dítko odkojené mj. bohatýrskými bylinami jsem slintala blahem a hrozně se mi jejich odění do nového, fantasy kabátku líbilo. Takže když vyšel Bohatýr, ihned jsem naběhla do knihkupectví a... bylo zklamaná. Tentokrát mi adaptace bylin nesedla, asi mám toho Ilju nějak moc pod kůží a mám o něm jinou představu (vedle Dobryni Nikitiče je to můj nej hrdina). Znakem mužnosti mi nepřijde, když někdo prdí a krká, případně je popisováno jak močí... to se sice často mihne všemi Ďurovými knihami (holt si asi takhle představuje středověké a raně novověké chlapáky), ale tady mi to vyloženě vadilo. Možná mi zklamání zaslepilo oči, ale do dalších dílů už jsem se nepustila.

6 03.01.2016

Mno... co napsat :-). Četla jsem to v prváku na VŠ, kde mi to vnutila spolubydlící, která četla na SŠ a všichni spolužáci si knihu mezi sebou předávali a byli z ní odvaření. Pro puberťáka nadupaného hormony je to docela ošemetné čtení :-), starší čtenář už objeví i kritiku zhýralosti šlechty a nestoudného životního stylu, který vede k nedobrým koncům. Jako čuňačinka mně to moc nezaujalo, hodně věcí se opakuje, děj je v podstatě plný nejrůznějších sexuálních scén, které při čtení na jeden zátah začnou ztrácet náboj + pro mne osobně vždy byly něčím zakalené. Už jen "odpanění" asi osmileté holčičky sluhou (moc si to nepamatuju, kolik že jí bylo, možná 10?) mi přišlo spíše ohavné než vzrušující. Četla jsem vydání, kde součástí knihy byla ještě povídka o jiného autora (o chlapíkovi, co sbíral ženy do svého jakože harému) a ta se mi líbila víc než Lady Fuckingham.

8 03.01.2016

Souhlasím s tím, co v době vydání bylo skoro v každé druhé recenzi a totiž, že povídkový formát v tomto případě Sapkowskému sedí víc a knížka místy jako román působila rozpačitým dojmem. Přesto jsem přečetla s velikou chutí a doporučuji. I proto, že dějově kniha spadá mezi povídky, tedy před slovutnou pentalogii, takže hrdinu zastihneme nezlomeného. Dozvíme se, jak to bylo s čarodějkou Korál, která je v pentalogii jen zmíněná, a nakonec přijde i kouzelník - tedy kouzelnice, kterou jinak celou dobu postrádáme.

16 03.01.2016

Na knížku jsem se těšila moc, Černokněžník patří mezi mé srdeční záležitosti a díky němu i Červeňákova další tvorba. Černý Rogan nezklamal, ale výrazně nepotěšil, není to ten Černokněžník jak ho znám (čímž se autor ostatně netajil)... Pro mne jsou oba díly spíše fantasy než historická fantasy, z novějších Červeňákových věcí tak víc preferuji Báthoryho.

3 03.01.2016

Na knížku jsem se těšila moc, Černokněžník patří mezi mé srdeční záležitosti a díky němu i Červeňákova další tvorba. Černý Rogan nezklamal, ale výrazně nepotěšil, není to ten Černokněžník jak ho znám (čímž se autor ostatně netajil)... Pro mne jsou oba díly spíše fantasy než historická fantasy, z novějších Červeňákových věcí tak víc preferuji Báthoryho.

3 03.01.2016