tanuki komentáře u knih

Na Hájíčkovi mám rád, že jsou jeho knihy realistické a uvěřitelné. Lidé jako my prožívají příběhy, které by se nám mohly stát také. K tomu navíc dokonalý obraz české vesnice, který nikdo jiný tak plasticky popsat neumí. Tyhle povídky mi bohužel ale něčím vadily. Občas mi více než jako povídky připadaly jako torza příběhů, které autor rozpracoval pro možné budoucí využití a potom opustil, protože se mu nikam nehodily. Navíc jsou téměř všechny příběhy smutné a neutěšené. Stáří, samota, bezmoc, slabost, vzpomínky, promarněné životy, nevyužité příležitosti, mizející vesnice, narušené rodinné vztahy. Jen občas, výjimečně a příliš řídce, záblesk naděje, že vše není tak beznadějné, že něco přece jen smysl má.

str.167: "Víš, co je podle mě mládí?" chvíli jen mlčí, jako by čekala na odpověď. "Mládí je přece pomyšlení, že všechno to nejkrásnější teprve bude."

str.197: "Vlastně je to všechno pořád stejný, Pavle," říká pan doktor zamyšleně, když jíme u stolu koláč a pijeme kávu, "točí se to dokola jako kolotoč na pouti, duben, to jsou zvýšené teploty, a v máji horečka z lásky, pak metání trav a přejde úpal, uschne listí na stromech a nakonec zamrzne voda. Je to furt stejný, s lidma, s přírodou, ale nesmí tě to nikdy omrzet, nebo aspoň ne na moc dlouho, i když už jsi jenom tichej pozorovatel. Jinak jsi vyřízenej..."

14 19.10.2016

Dojemný příběh o řešení problémů nestandardními způsoby, které mohou vést k nečekaným úspěchům. Ilustrace jakoby vyvedené dětskou pastelkou, příjemné na pohled, ladící s vyprávěním. Dětem se líbila normálně, mně víc, takže to zprůměrujeme. :o)

11 03.10.2016

Kniha předkládá dvě verze příběhu o kůzlátkách - v první se čtenář dozví, jak to dopadne, když jsou kůzlátka poslušná a druhá varianta popisuje situaci, kdy kůzlátka rady své moudré maminky pouští jedním uchem tam a druhým ven. Každý příběh napsal někdo jiný a my máme s dětmi raději příběh o kůzlátkách poslušných. Je vtipnější a u vlkových popletených písniček se děti smějí nahlas. Pár úryvků umí i citovat. Pochvalu si zaslouží i povedené a vtipné ilustrace. Velmi sympatická kniha. U nás tedy rozhodně plný počet bodů. :o)

12 03.10.2016

Útlá knížečka, z níž zaznívají milostné verše přes moře staletí. Jímavé ilustrace text dokonale doplňují a prožitek z něj stupňují. Oslava krásy, milenectví a lásky. S vůní exotických dřevin a sladkého ovoce, s příchutí vzácných koření, s horkem pouštních nocí na kůži. Slova, která inspirují umělce od dob svého vzniku až do dnešních dnů. Mám sice raději jiný překlad, ale asi jen proto, že jsem ho četl dříve a mám ho již vžitý. Píseň písní mne bude vždy okouzlovat.

15 28.09.2016

Dvanáct povídek, které jsou si velmi podobné. Téměř v každé se na začátku Koniáš snaží sám sebe popsat a představit. Po několikerém čtení už tyto pasáže můžu se skřípěním zubů citovat téměř zpaměti. Aspoň že jsou konzistentní. :o) Napětí je budováno pořád stejným způsobem a poměrně nevynalézavě. Koniáš se nechtěně připlete do nějaké šlamastyky, stojí proti přesile, kterou vždy nějakým způsobem dokáže vymydlit. Je sice potlučený, zjizvený, raněný, ale na rozdíl od desítek jiných nešťastníků živý. Příběhy nemají téměř žádný nadhled, chybí humor, chybí ironie. Je to jen řežba, která postupem času nudí a unavuje.

15 28.09.2016

Krásně graficky zpracovaná kniha, která se snaží ve zkratce přiblížit matematické zákonitosti, které existují mezi Zemí, Měsícem a Sluncem. Každá z krátkých kapitol by si zasloužila dlouhodobější studium a pátrání na Wikipedii, protože autor většinou čtenáře seznamuje se závěry, ke kterým vede dlouhá cesta. Bez této cesty je ale pochopení nastíněných závěrů náročné. Čtenář musí vstřebat poměrně velké množství termínů, které nepatří do jeho běžného pojmového aparátu - lunace, synodický měsíc, siderický měsíc, lunární uzly, drakonický rok, ekliptický rok, saros, stříbrná frakce...je toho tolik, až se člověku dělají před očima hvězdičky. :o)

10 12.09.2016

Tento druh příběhu doprovází lidstvo zřejmě od nepaměti. Klasická česká varianta odpovídá pohádce O hloupém Honzovi a pojednává o tom, jak mladý muž, sám a bez prostředků, jen s pomocí několika málo věrných přátel, dokáže přemoci namyšlené představitele vrchnosti, získat princeznu a bohatství k tomu. Je to druh příběhu, který nás dojímá a kde můžeme naplno fandit hlavnímu hrdinovi, který je jedním z nás. Parafráze tohoto vyprávění se v knize odehrává v nedaleké budoucnosti a nabízí zamyšlení nad tím, kam nás jednou může dovést naše fascinace počítači, hledání jiných realit a neschopnost komunikovat spolu navzájem ve skutečném světě. Přesouváme své životy pomalu na internet, zatím jen zčásti, ale doba, kdy si nasadíme brýle a rukavice pro virtuální realitu a uměle vytvořený svět se stane opravdovější než skutečnost, už možná pomalu klepe na dveře. Kniha zároveň vzdává hold létům osmdesátým a já jsem rád, že jsem je zažil z první ruky. :o) Velmi napínavé, dokonale návykové čtení.

PS: Nebudu nic zastírat, musel jsem si Joust na internetu najít a dát si pár partiček...aspoň pro navození toho pocitu. :o)

23 12.09.2016

Chcete-li vštípit mladému člověku ideály cti, morálky a všech myslitelných ušlechtilých vlastností, dejte mu přečíst knihy o slavném náčelníkovi Apačů Vinnetouovi. Když je Vám 10 let, tak neexistuje lepší kniha. Až se posunete v čase o pár desetiletí dál a tématika Divokého západu Vás stále ještě neomrzela, měli byste sáhnout po knize, která více odráží skutečný život. Kde jsou indiáni špinaví a smradlaví, běloši samá verbež, každý se snaží na toho druhého vyzrát, oškubat ho a nepřijít přitom o vlastní krk. S úžasnou empatií Vám bude ukázáno, v čem se liší myšlení a životní styl původních amerických obyvatel od osadníků, budete trpět při pohledu na tenčící se stáda bizonů, budete na vlastní kůži cítit bezbřehou křivdu, která se indiánům děje při bezohledné rozpínavosti naší civilizace. Všechno je to ale podáno s nadhledem a smyslem pro humor. Tento styl vyprávění je natolik jedinečný, že Vám bezesporu nadlouho utkví v paměti.

"Jistě, kdybychom se všichni hned vrátili do rezervací, pravděpodobně by běloši nezabili nikoho. Protože zabíjení je součást života, a oni život nenávidí. Nenávidí válku. Za starých časů se snažili zprostředkovat mír mezi námi, Vránami a Pauníji, a my si potřásli rukama a chvíli mezi sebou opravdu neválčili, ale všichni se z toho vážně roznemohli, ženy začaly být příliš drzé a my nemohli nosit všechno to krásné oblečení, protože byl mír. A tak jsme konečně zajeli do tábora Vraních indiánů a pronesli tam řeč: "Mívali jsme vás rádi, když jsme vás nenáviděli," řekl jsem těm Vranám. "Ale teď, když jsme přáteli, se nám velmi protivíte."
"To nedává smysl," odpověděli mi.
"No, náš nápad to nebyl."
A oni na to: "Náš také ne. Myslívali jsme si, že jste vy, Čejeni, krásní lidé, když jsme s vámi bojovali. Teď ale vypadáte jako oškliví psi."
Tomu nutkání nešlo zkrátka odolat a my se s nimi utkali ve velké bitvě."

21 06.09.2016

Výchozí rozestavění postav na šachovnici Hyperionu dávalo tušit, že se stanou velké věci. A opravdu se jich dočkáme. Oproti prvnímu dílu se ale příběhy již prolínají, takže s postupujícím vyprávěním neustále skáčeme z jednoho místa na druhé. Na jednu stranu je to napínavé, protože daný díl skládačky většinou končí v momentě, kdy by čtenář ještě rád pokračoval, na stranu druhou je těch rozvětvení někdy až příliš. K tomu všemu se urputně snažím pochopit, jak můžou Hrobky cestovat proti proudu času, jak mohou člověku z budoucnosti ubíhat dny pozpátku do minulosti, a trochu mne z toho vypjatého přemýšlení bolí hlava. Ne že bych neměl rád všelijaké hrátky s časem, ale v tomto příběhu je jich tolik, že už je to celé ukrutně překombinované. Aspoň že se konečně jasně ukázalo (i když vnímavý čtenář tušil již v prvním díle), kdo na jaké straně stojí a že pro správnou věc je někdy nutné učinit velké oběti a obtížná rozhodnutí, která mohou téměř vše zničit, ale díky nimž to podstatné může existovat dál.

11 15.08.2016

Kniha Hyperion je jakýmsi vesmírným Dekameronem z daleké budoucnosti (i když zde vypravěči neutíkají před nebezpečím, ale jdou mu vstříc), ve kterém sledujeme osudy sedmi poutníků, kteří si na své cestě vypráví příběhy svých životů, jež jsou všechny nějakým způsobem spjaté s planetou Hyperion. Jednotlivá vyprávění jsou různorodá, protože každý člen výpravy je z jiné společenské vrstvy, jiné planety nebo i narozen v úplně jiném čase, než ostatní. Každému se přihodilo něco zvláštního, neuvěřitelného a vymykajícího se zdravému rozumu. Jednotlivé příběhy by bezesporu obstály i jako samostatné povídky, ale jejich nitky se sbíhají na Hyperionu u Hrobek Času a čtenář je napjatý, jak to všechno do sebe zapadne a dopadne.
Kniha se zabývá problémy, se kterými je člověk konfrontován i dnes nebo se s nimi setkal ve svých dějinách a je zřejmě nevyhnutelné, že je musí řešit stále znova. Osídlování cizích světů a jeho nepříznivé dopady na domorodce, neustálé hledání Boha, výhody ale i nebezpečí integrace, nadměrná závislost na technice, které již nikdo nerozumí a která má své vlastní záměry. Formují se tři síly a k nim se navíc přidává obyvatel Hrobek Času, o kterém nikdo nic neví, ale všechny zásadně znepokojuje. Uvidíme v příštím díle, jakou šachovou partii rozehrají.

Myslel jsem, že se po přečtení prvního dílu pustím do něčeho jiného, ale nejde to, musím pokračovat, musím vědět, co bude dál. :o)

17 25.07.2016

Stoupání na horu obsahuje jeden krátký příběh, jehož přečtení, jakkoliv pomalé a soustředěné, Vám zabere jen pár minut. Kniha vlastně obsahuje příběh ve dvou verzích. Čistě textové a pak jako komiks, jenž je citlivě a přesně podán kresbami pana Pavla Čecha. Jen si říkám, zda má význam vydávat takové miniatury. Zda má pro humoristu význam vydat knihu, která obsahuje pouze jeden vtip, nebo pro básníka vydat jednu kratičkou báseň. Možná je moudro obsažené v této útlé knížečce tak hluboké a zásadní, že to význam má. Rád bych si přečetl více, to pak ale musím sáhnout po jiné knize...

13 25.07.2016

Na románu je znát, že je prvním počinem Jiřího Hájíčka. Lze v něm tušit jeho nesporný vypravěčský talent, ale ještě to není úplně ono. Možná je to tím, že hlavní hrdina nehýří přílišnými sympatiemi. Mineralogická vášeň mu rozklíží život, nejdřív nenápadně, ale nakonec nenávratně. Zůstane pachuť na patře a vědomí, že člověk má někdy na víc, než co skutečně žije. Stačilo by trochu poslouchat ty, kteří to s ním myslí dobře a nelpět bezvýhradně na svých často pomýlených pravdách. Ale jsou lidé, kteří potřebují jít vlastní cestou, ať jsou důsledky jakékoliv.

PS: ...a ta trocha esoteriky byla celkem fajn. :o)
PS1: V tomto románu se objevuje spojení "rybí krev", které o pár let později použil Hájíček jako název své další knihy.

Hned první věta anotace odkazuje k misi v Afghánistánu, která do celé knihy zapadá vlastně ze všeho nejméně. Ano, stane se zde to velké neštěstí, ale k němu by pro vyznění knihy mohlo dojít jakkoliv. Těžiště vyprávění leží jinde. Čtyři obyvatelé malé norské vesnice nám vyprávějí kus svého života a jelikož se všichni potkávají a znají, jedná se zčásti pořád o příběh jeden, ke kterému se s každým vypravěčem přidávají další podrobnosti. Každý ze čtyř obyvatel řeší nějaký svůj osobní problém. Povětšinou sám a v soukromí. Některá část vyprávění kolem vás jen tak propluje, jiná vás zasáhne svou intenzitou. Záleží na tom, s jakými problémy se potýkáte vy sami, co je vám blízké, co se vás dotýká. Nejvíc ve mně rezonoval příběh Karin poodkrývající komplikované hlubiny ženské duše a její vztah k vlastním dětem. Ten je na čistých pět hvězd. Trygve za čtyři, Tarjei tři a Jon Olav dvě a půl. Kniha pojednává především o vztazích - rodinných, sousedských i milostných. Trochu jinak, než jste zvyklí.

17 02.07.2016

Kdo má rád napětí a tajné agenty zachraňující svět před blížící se katastrofou, ten si může být jistý, že ho Poutník nezklame. Těch 700 stran nemá téměř žádné hluché místo a postupem času musí čtenář sám sebe velmi důrazně přemlouvat, aby po dočtení jedné kapitoly ihned nezačal s další a neskončil po pár dnech na kapačkách z důvodu naprostého vyčerpání. Velkým kladem příběhu je věrohodný popis myšlenkových pochodů jednoho džihádisty, který chce prospět své víře. Ta je pro něj nejvyšší autoritou, ale také nejcitlivější slabinou.
Kniha bohužel překvapí i několika nedokonalostmi. Především se snaží uměle skloubit dva nezávislé příběhy do jednoho celku tím, že jejich vyústění umístí do jednoho Tureckého letoviska, takže náš tajný agent může oba případy řešit najednou. Opravdu těžko uvěřitelné. Taky klišé, že každý současný vyšetřovatel by měl mít nějaké temné stránky či závislosti (adopce, drogy) snad v tomto příběhu nemusely zaznít. Drogy se k našemu hrdinovi přece vůbec nehodí. I schopnosti osamělého teroristy ve výrobě zmutované biozbraně jsou až udivující (kam se hrabou všechny světové výzkumné týmy - stačí jen být MUDr. a umět používat Google :o)
Nad těmito neduhy lze ale přivřít oči, protože jinak se jedná o velmi čtivý a napínavý příběh.:o)

"Jak se říká - chcete-li rozesmát Boha, řekněte mu, že máte nějaké plány" - str. 88

25 16.06.2016

Vlastně jsem si v té knize jednou odpoledne jen tak listoval a prohlížel si hezké obrázky, až jsem na jednom z nich narazil na krásnou kominici Tradamilu a prostě jsem musel zjistit, jak to mezi ní a tím čertem ve skutečnosti bylo. :o) Příběh je napsaný svěžím a vynalézavým jazykem, ilustrace jsou moc příjemné a obsahují spoustu detailů a maličkostí, které potěší každé zvídavé oko. Dokonale doplňují text a přenesou Vás nad město na střechy domů, mezi komíny a lávky, kam lidské oko zespod ulice jen stěží zabloudí, ale kde se mohou odehrávat nevšední příběhy, lásky a proměny.

16 03.06.2016

Líbí se mi, jak je možné, když to někdo umí, do krátkého stručného čtyřverší dostat jasné sdělení či dokonale vystihnout a popsat nějakou atmosféru. Kdyby se pan Krchovský narodil v Japonsku, stal by se dozajista mistrem haiku. Úžasná je také šíře témat, kterými se verše zabývají. Od šťavnatých sprosťáren (které vždy rozveselí mysl), přes témata týkající se osamělosti, smrti, lásky i něžnosti. Téměř vždy se zajímavou pointou. Velmi osvěžující. :o)

21 28.05.2016

Kmotr je pro křesťana stejně důležitý jako rodič. Je mu důvěrníkem, rádcem i ochráncem. Kmotr dbá na to, aby Vaše cesta byla umetená a pomáhá Vám odstranit překážky, které se před Vašimi kroky vždy nakonec objeví. Na oplátku nechce mnoho. Uznání, přátelství a službu na výměnu, bude-li ji někdy potřebovat. Můžete si být jistí, že k tomu dřív nebo později dojde a pak nesmíte za žádnou cenu couvnout.
Kmotr je politický román. Jenže jde o politiku nestátní, která problémy řeší jakýmikoliv dostupnými a efektivními prostředky, neřídí se žádnými konvencemi ani úmluvami. Násilí je stejně dobré jako diplomatické vyjednávání, pokud vede k zdárnému vyřešení krizové situace. Jde o obchod, získávání vlivu, kontrolu území a zajištění zisků.
Kmotr má také druhou rovinu. Osobní, která je neméně zajímavá, jako ta politická. Zblízka ukazuje rodinný a intimní život členů blízké rodiny i lidí, kteří jsou s rodinou nějak ve spojení. Puzo rozhodně není žádný puritán a pokud by se rozhodl napsat vztahové drama, jistě by bylo čtenářsky velmi zajímavé i bez mafiánů. Kdo by ostatně čekal, že se v této knize dozví o tom, co to znamená, být zasažen bleskem? Je to horkokrevné, je to velmi italské. Taky lze se znepokojením sledovat, jak je těžké s vyrovnat s bohatstvím a slávou, když Vám nečekaně spadnou do klína. Když někdo mocnější pomůže Vašemu osudu domněle ve Váš prospěch. Když na to nejste připraveni. Inu, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.
Kmotr má mnoho vrstev. Sledujeme rodinu na přelomu doby, kdy zaběhnuté pořádky odchází, ovzduší se začíná měnit a věci se dávají do pohybu. Zvedá se vítr, který mnohé odnese, způsobí mnoho bolesti a přináší nové uspořádání. Jen pružní a přizpůsobiví lidé najdou v tomto světě své místo a rodina Corleonů takové lidi ve svém středu má.

19 23.05.2016

Stejně jako Eremites jsem četl Čachtickou paní v poměrně mladém věku, tajně, aby o tom rodiče nevěděli, protože jsem tušil, že by se jim to příliš nezamlouvalo (stejným způsobem jsem se musel popasovat i s Egypťanem Sinuhetem). Bylo to po všech stránkách velmi dobrodružné čtení, které ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu.:o) Snad se někdy dostanu i k pokračování.

Krásně ilustrovaná kniha pouze s malým množstvím textu. Road movie ze hřbetu velryby pojednávající o přátelství a nedorozumění, které vznikají z nedostatku komunikace (nebo v některých případech možná i z nedostatku důvtipu naslouchající strany :o)

13 12.05.2016

Tak je tu máme znovu. Mrakoplaše, Dvoukvítka a mnohonohé Zavazadlo. Opět se potácejí od jednoho problému ke druhému a řešení nemají až tak úplně ve vlastních rukou, což ale neznamená, že se nedokáží ze všech nesnází (nechtěně) elegantně vysekat. V knize nepotkáte ani jednu seriozně, moudře či hrdinsky se chovající postavu. Všichni jsou to potrhlí blázni, zmatkaři, prospěcháři či slaboši. I když, přece jen, narazíte zde na nejproslulejšího bojovníka Zeměplochy, jehož udatné činy oslavují stovky písní, ale bohužel je již za zenitem svých sil a potýká se spíše s vlastními stařeckými neduhy než s likvidací nepřátel. Velmi zábavně, nutno dodat. S mladou dívkou po boku. Kdo by mu nedržel palce, že? Našim přátelům by bez něj ostatně bylo velmi úzko.
Kniha překypuje úžasnými a vtipně nekorektními fantasy nápady, které zaručeně zlepší náladu jak znalci žánru, tak prostému laikovi, za kterého se považuji. Tento druh slovní vynalézavosti a spisovatelské ztřeštěnosti mne velmi baví. Určitě se ještě nejednou podívám na to, co se na Zeměploše dalšího přihodilo.

21 11.05.2016