stju komentáře u knih

Moje první setkání s knihami této autorky a určitě není poslední. Samozřejmě, jako většina komentujících oceňuji, že si autorka zvolila pro svoji knihu velice aktuální téma závislostí. Velkým plusem ale je, že ač jsou postavy i příběh fiktivní, je celý příběh včetně postav, velmi čtivý a uvěřitelný. Určitě na tom má podíl to, že jak sama píše, závislost zasáhla i do jejího života, ale je patrná i autorčina svědomitá příprava (ať rady odborníků, tak i setkání s lidmi, kteří jak říká "jí otevřeli svá srdce"a sdíleli s ní vlastní zkušenosti se závislostí).
Hlavně si ale myslím, že tato kniha, alespoň pro mne, splnila své poslání tak, jak jsem ho pochopila z autorčiny poslední věty v poděkování čtenářům (cituji): " A doufám, že v nich vzbudí naději, že z každého bludiště vede cesta ven!" A to se, podle mne, autorce opravdu podařilo.

2 28.10.2023

Moje první setkání s autorčinou tvorbou provázelo velké nadšení - Hana. Samozřejmě jsem okamžitě jako většina, dohledávala a hltala již vydanou Slepou mapu, Hotýlek a v mezičase čekání na Tiché roky jsem si půjčila u vnoučka Strašidýlko Strášu :-). Úžasně čtivé příběhy celých rodin na pozadí historických událostí, z nichž většinu jsem pamatovala, mě zkrátka pohltily. U dystopického Listopádu jsem však váhala, zda tato cesta je autorčino "to pravé ořechové"...
Nyní jsem dočetla Les a s hodnocením hodně váhám. V příběhu občas zazní odkaz na pravdivé minulé události, ale samotný smutný a špinavým tajemstvím opředený životní příběh "cácory" mi už to nadšení, které jsem cítila u starších románů, zkrátka nepřinesl.
Asi by můj komentář vypadal jinak, pokud by mi chyběla dřívější starší zkušenost s autorčinou tvorbou, ale dnes opravdu musím napsat, že jsem trochu zklamaná...

14 24.05.2023

Moje třetí kniha od této autorky, která mě svými knihami "Neděle odpoledne" a "Anežka" opravdu výběrem témat pro své knihy a také osobitým stylem vyprávění velmi zaujala. Ale v "Houbařce" jsem našla ještě něco navíc. Byla to především atmosféra, když Sára opakovaně putovala svou "houbovou" trasou, to jsem úplně při čtení cítila tu vůni lesa a uspokojení při prozkoumání těch správných míst. O to víc jsem obdivovala, jak dokázala Sára dospět k tomuto způsobu života, ke kterému byla donucena zvrhlým chováním otce a nepochopitelným chováním matky. Hodně smutný příběh s otevřeným koncem.

19 12.05.2023

"Neděle odpoledne" bylo moje první setkání s knihami paní Hanišové. Díky vlastnímu dojmu z této knihy a také komentářům zde, jsem si hned půjčila další knihu od této autorky - "Anežku". Nechci opakovat to, co zde již bylo napsáno, proto se jen podělím o dojmy, jak mě kniha přivedla k zamyšlení nad tím, jak problematická je otázka adopce dítěte.
Když žena přijde o očekávané vymodlené dítě a pořídí si vlastně "náhradníka" - je správným řešením adopce? Nejde mi ani o způsob, jak v příběhu proces adopce vlastně tak nějak pokoutně proběhl. Tady věřím, že ve skutečnosti vše probíhá jinak, protože právě Juliina osobnost a její pohnutky k adopci už byly i pro laika, předpokladem, že adopce bude pro obě strany neštěstím. Pro Julii měla být Agnes vlastně cvičená opička, která splní všechna očekávání o ideálním náhradním dítěti a ještě jí bude za vytržení ze života, který by ji, jako biologickou matkou opuštěnou cikánku čekal, vděčná. Jenže místo bezvýhradného láskyplného přijetí nové dcery náhradní matkou má fungovat metoda cukru a biče. Takže ve skutečnosti je nešťastná matka i dcera. Matce se nedostává splnění jejího očekávání z náhradního mateřství a dceři adopce přinese smutné a velmi problematické dětství.
Závěr příběhu sice autorka podává trochu nejasně, ale snad dává naději pro Agnes i Julii...

9 04.05.2023

Přiznám se, že zpočátku jsem chtěla dát za pravdu komentujícím, kteří hodnotí knihu jako zdlouhavou, kde se příběh jen zvolna posunuje dál. Za mne ale doporučuji vydržet - velmi brzy jsem se do příběhu začetla a to tak, že jsem se opravdu na každé zasednutí ke knize těšila s očekáváním, jak se bude život Angely a Jasona vyvíjet dál. Ačkoliv v průběhu vyšetřování docházelo k mnoha překvapivým odhalením, tak závěr, ten jsem opravdu nečekala...
V 62.kapitole mě hodně zaujalo Angelino zamyšlení "Co kdybych...?" Každý z nás má určitě také svoje "Co kdybych", které kdyby se stalo-nestalo, mohl by se náš život vyvíjet úplně jinak, stejně jako ten Angelin.
A ještě jedna Angelina vzpomínka mě nutí k přemýšlení - na učitele v 9.třídě pana Gardnera, který se snažil žákům vysvětlit, jak je důležité v každé situaci pečlivě volit slova. Málokdy nás napadne, že když si myslíme, že něco víme, i tím argumentujeme, není to totéž, jako být si něčím jistý nade vší pochybnosti. Věřit něčemu není vůbec stejné jako vědět to. (Krásně vysvětlené na straně 30 - doporučuji :-).)

1 26.04.2023

Určitě mě na této knize hodně zaujala krásná obálka Soni Šedivé, protože můj pocit z ní je domov a rodina. A myslím, že obojí hrálo v tom, jak se odvíjel život Albíny, velkou roli. Další, co jsem na knize ocenila je, že autorka vypráví příběh, kroniku, která je nazývána i českou "ságou" jedné rodiny. A já právě tyto rodinné kroniky miluju, zvlášť když jsou podávané tak poutavě a uvěřitelně jako tato. Pravda však je, že následný pocit z knihy je hodně velký smutek - dětství, manželství, mateřství, víra, válka, to vše bylo pro Albínu zdrojem mnoha trápení a hodně málo šťastných chvil. Právě ty jí přinášel vztah s několika dobrými přáteli a hlavně v závěru života, ji určitě musela naplnit radostí výchova vnoučat, kterým obětavě věnovala kus svého života a nakonec jim s důvěrou odkázala vlastní deník - "okno do své duše ".

2 08.04.2023

Souhlasím se všemi komentáři, které byly k této knize zveřejněny. Jen bych za sebe doplnila, že na mne nejvíc zapůsobilo střídání kapitol s Rosiinými vzpomínkami na idylické dětství v Crasně v židovské komunitě se všemi rituály a tradicemi v kontrastu s kapitolami, kde prožívá (spíše přežívá) pobyt v koncentračních táborech, práci v muniční továrně i pochod smrti. Nelze než obdivovat statečnost, sílu a urputnost, třeba i způsobenou Rosiinou zrzkovskou tvrdohlavostí, která dokáže zachránit život nejen jí, ale i blízkým. A to nejdůležitější - je to příběh pravdivý, takže o to víc nutí k zamyšlení.

7 17.03.2023

Moje první kniha od této autorky a přestože ve mně po přečtení zůstává hodně smutný dojem, určitě se k jejím knihám vrátím. V první části "Syn" jsem ještě nerozuměla spoustě situací, vztahů mezi hlavními postavami, jejich chování. A právě rozdělení knihy na další dvě části (Matka a Otec) se mnohé dalo pochopit nebo alespoň vysvětlit. Celkově mi připadá kniha velmi čtivá, opravdu jsem se těšila na každé další pokračování životního příběhu "speciálního" Tea a jeho rodičů. Hlavně jsem si ale uvědomila, jak osud všem těm dětem s SPU, ADHD, Aspergrem, autismem nebo právě i s " jen" kosmetickou vadou, naložil, včetně jejich rodin.

11 18.02.2023

Povídky jsem si přála pod stromeček, protože:
1.byla jsem na ně zvědavá
2.chtěla jsem podpořit projekt Daniela Fialy, protože je mi svým záměrem velmi sympatický
3.jako poměrně dlouholetá členka DK jsem si to prostě nemohla nechat ujít :-)
A hodnocení?
Ano, povídky jsou velmi různorodé, ale já jsem si právě v jejich složení uvědomila, že porovnávání a hodnocení povídek by bylo přesně to, co je typické pro Databázi - každá povídka je jiná, stejně jako každý čtenář je jiný, takže každé hodnocení povídky, stejně jako knihy v DK, je velmi subjektivní. Knihu, kterou je jeden čtenář nadšen, druhý vůbec nemusí = knihy jsou stejné, jako my, jejich čtenáři. A to je dobře :-)!
Můj závěr tedy je, že si v tomto souboru každý tu svoji NEJ povídku, určitě najde a stejně jako já bude za:
4.rád, že si knihu koupil (nebo mazaně si o ni napsal Ježíškovi :-))

12 30.12.2022

Je strašně těžké napsat k této knize komentář, bylo by to těžké i kdyby byla Alma fiktivní postava a musela přežívat ve strašných podmínkách skutečného koncentračního tábora, ale takto...
Uvědomuju si, jak silná a obětavá osobnost musela skutečná Alma být, když dokázala všechno citové a lidské v sobě zapřít a v zásadě "spolupracovat" s nelidskými monstry, přestože kvůli sobě samotné by to nikdy nepřipustila. Je obdivuhodná její vůle a obětavost, díky které tolika lidem v beznadějné situaci zvládla pomoci a morálně je podporovat.
Přestože bylo pro mne opravdu náročné knihu číst, rozhodně ji dalším čtenářům doporučuji - třeba je bude také inspirovat k tomu, aby se toho o uznávané houslistce více dozvěděli. Myslím, že si zaslouží, aby nebyla zapomenuta.

5 27.12.2022

Uvědomila jsem si, že poslední dobou většinou preferuji nově vydané knihy, takže teď jsem si dopřála změnu - zas jednou román Vlasty Javořické.
Moje první setkání s touto autorkou spadá do doby, kdy byla vydávána obnovená sešitová románová edice pro ženy "Večery pod lampou". Je to dlouho, ale dodnes si dobře pamatuji pocity, jaké jsem při četbě měla - dojemné dýchnutí starých časů, kdy lidé samozřejmě měli problémy, starosti, prožívali šťastné i nešťastné vztahy, doby krásné i tragické. Je ale obdivuhodné, jak autorka do jednání svých postav přesto dokázala vložit velkou míru morálky, zodpovědnosti, prožívání lásky k lidem, ale i k přírodě, takže jim vlastně trochu závidím. Z knih dýchá pocit velké pohody i smutku (ale takového krásného), takže svého návratu k Vlastě Javořické rozhodně nelituji. Naopak, knihu v této době určitě k přečtení doporučuji, už jen za ten pocit odpoutání od současných problémů určitě stojí :-).

5 20.12.2022

Už se tu objevil názor, že při čtení této knihy se automaticky začne nabízet podobnost s knihami Mornštajnové a Lednické a to je, podle mne, možná docela kámen úrazu...
Ano, autorka také vypráví příběh, který se odehrává na pozadí skutečných historických událostí, příběh, který prožívají skutečné, ale také fiktivní postavy, příběh, který ovlivňuje život rodiny, se kterou ho prožíváme, ale... Podle mého názoru však knize paní Chlupové chybí něco, čím jsou knihy těchto dvou autorek tak přitažlivé. Alespoň já jsem postrádala tu úžasnou stavbu příběhu, kvůli které jsem se nemohla od knih odtrhnout, chybí mi také ta uvěřitelnost jednání, myšlení, názorů a osudů jednotlivých postav, kvůli které jsem s nimi vše až tak silně prožívala, že mi všichni připadali jako živí lidé, které dobře znám.
Nemyslím, že kniha "Jizva" si nenašla své příznivce, také mě zaujala a nelituji, že jsem ji přečetla, ale možná jí právě ta podobnost s knihami obou úspěšných autorek spíš škodí.

7 28.11.2022

Přečetla jsem všechny dosud vydané knihy Aleny Mornštajnové pro dospělé a navíc ještě z vnoučkovy knihovny i "Strašidýlko Strášu":-). A byla jsem opravdu nadšená - zajímavými, často dojemnými, příběhy uvěřitelných postav, v knihách, od kterých se dalo těžko odtrhnout a s lítostí, že už končí.
Takže jsem se na "Listopád" moc těšila a to tím více, že tentokrát jsem si s postavami byla velmi blízká, především s Marií. Byla jsem v té době také mladá matka malé dcery a stejně jako ona, jsem tento listopad prožívala, včetně nadšení a zážitků na demonstracích. Ta podobnost mě při čtení častokrát i zaskočila :-), to, když jsem "zapomněla" (říkala jsem si, že tak to nebylo :-)), že autorka tentokrát historickou událost podává "jinak". A možná v tom je i problém, připadá mi, že předešlé knihy, ve kterých nám tak poutavě autorka vyprávěla příběhy na pozadí skutečných historických událostí - TO byla právě TA její parketa.
Takže si myslím, že i tato kniha je zajímavá, rozhodně stojí za přečtení, ale to NĚCO, co dává knihám Aleny Morštajnové tu pravou přitažlivost, tam tentokrát trochu chybí...

12 17.11.2022

Podle mne úžasně zpracovaný příběh, který patří do literatury faktu, ale i umělecké. Královskou rodinu poznáváme spíš civilně, jako "normální" lidi s jejich pocity, city, potřebami, sny, ale vše svázané protokolem a tradicemi. Co mi ale nejvíc imponuje, je morální stránka - oni musí být silné osobnosti, zodpovědné, rozhodli se pro život ve "firmě" a tomu vše podřizují, to je obdivuhodné. Nevím, jestli je to geny nebo výchovou, ale bohužel právě ta morální stránka, podle mne, většině současných politiků chybí.

3 06.11.2022

Když čtu předešlé komentáře, zjišťuji, že mé pocity z právě dočtené knihy Vlaďky Sacké jsou od většiny dost odlišné. Možná to bude i informací, která mě ke čtení zlákala - cituji z knihy: "Zdrojem inspirace se autorce stal několikaměsíční pobyt ve Vietnamu, který jí natolik učaroval, že zde zasadila celý příběh."
Mně totiž celý ten příběh připadal, i přes trochu urputnou snahu o atraktivní zápletku, takový nijaký a v epilogu ještě vylepšený radostnou novinkou... Ale co mi hlavně chybělo a na co jsem se těšila - TA atmosféra Vietnamu, která měla autorce učarovat. Nakonec jsem z ní zaznamenala jen ustavičné vedro, vlhko a hluk... Celkem pominu, že hlavní postava, na můj vkus až příliš často, prokazovala svůj originální smysl pro humor vtipnými hláškami nejčastěji o "oprsklých lázeňských veverkách" nebo se "opocovala až na zadku". Ale musím se přiznat, že mi úplně "rvalo uši (oči?)" sloveso CHCU/NECHCU. Nemám vůbec nic proti dialektům, naopak zrovna ostravský je mi velmi příjemný, ale proč, proboha, tak mluvili všichni? Chápu ještě u Anety, pocházela z Karviné, ale proč i Pražačka?
Takže za mne - velmi lákavá obálka, která kromě již výše uvedeného očekávání, byla důvodem, proč jsem po knize sáhla, jinak spíš zklamání.

5 30.10.2022

Poměrně brzy, když jsem se do knihy pustila, jsem zjistila, že jsem tentokrát neměla při výběru úplně šťastnou ruku. Nejspíš nejsem ta správná věková kategorie, kterou by tato kniha oslovila. Já sama bych ji asi zařadila mezi "young adult" literaturu.
Výběr byl můj problém, ale ani tak mi neseděl styl autorčina psaní, připadal mi takový příliš jednoduchý, stejně jako vykreslení postav - ploché, bez života. Nechci být xenofobní, ale i ten Adrianův původ mi přijde trochu prvoplánový. Bohužel se ta trochu urputná snaha o "zajímavost" týká celého příběhu, včetně až "odbytě" působícího závěru, což tu už několikrát zaznělo.
Podle mého názoru, knize neprospěl ani překlad Marcely Kohoutové do češtiny. Zdál se mi takový toporný, místy působil až "nečesky", včetně chyb, kdy se jednou chlapec jmenoval Čierník a podruhé Černík...
A jen můj dojem na závěr - Adrián oslovoval a mluvil o babičce jako o babce. Připadá mi, že v češtině toto oslovení působí jinak než ve slovenštině. Ale to je opravdu jen můj názor, mohu se plést, protože jako Češce mi ten "cit" pro jiný jazyk nutně chybí.

1 24.10.2022

Původně jsem si myslela, že v knize budou izolované povídky, ale ono ne, šlo o postupné poznávání života jedné rodiny, takže vlastně - moje oblíbená rodinná kronika/sága :-).
Také dobře znám Terezín, proto jsem si v povídce "Skrz slzy se usmívám" leccos dokázala lépe představit. Navíc mě tato kapitola, která byla v podstatě deníkem Hilde Schillerové, opravdu hodně zaujala. Co ale na knize nejvíc obdivuji je to, jak autorka dokázala přizpůsobit svůj styl podle doby, kterou rodina aktuálně prožívala. Za mne to bylo nejvíc patrné u kapitoly "Rodina" a "Nový svět".
Trochu mi tato kniha tím, jak čtenářům přibližuje téma holocaustu, připomíná "Hanu" Aleny Mornštajnové, tedy opravdu konkrétní příběh jedné rodiny.
Podle mého názoru, knize na působivosti určitě přidaly i fotografie - koláže u jednotlivých kapitol, opravdu mě zaujaly.

10 16.10.2022

Protože jsem sama měla povolání, které bylo, mnohdy bez znalosti věci, definováno jako "poslání", tak mě na knize nejvíc zaujalo, jak autorka prezentovala "práci" psychologa Jiřího Landy. Na konkrétních případech je zřejmé, jak se svému povolání věnoval opravdu podle svého nejlepšího svědomí, ale přesto byl často vyčerpaný, jeho rozhodování ovlivňovaly osobní pocity, ale musel jednat profesionálně, přesto nebyl robot - byl člověk.
Ale k jeho "případům" :
- problém alkoholika, jeho náhled a typické zlehčování závislosti, ale hlavně vysvětlení laika o vztahu mezi manžely (milence manželky a oddaného přítele manžela) - to mě zaujalo
- infantilni manželství a rodičovství Šímy a Patky je smutnou ukázkou toho, jak dokáže výchova rodičů ovlivnit děti na celý život
- no, a Holmánek... toho by nikdo doma nechtěl - a že takových je...

6 13.10.2022

V úvodu musím přiznat, stejně jako mnoho ze zde komentujících, že mne k přečtení této knihy přesvědčil jak její pro mne atraktivní titul, včetně motta, tak také krásná ilustrace na obalu.
Zpočátku jsem nerozuměla Anninu smutku a odevzdanosti, později mi jí bylo pochopitelně velmi líto, jako každé milující matky, která přijde o dítě. Přesto mi však její chování a situace s dalším pokračováním příběhu připadaly takové "divné ". Začnu Vojtou - jeho problematický rodinný život s Adélou a později Tamarkou byl sice velmi smutný, pro samotný příběh matky, která přišla o vytoužené, bohužel postižené, dítě, trochu zbytečný. Ale hlavně Oliver (samotná jeho postava byla pro mne dost odtržená od reality, především jeho bydlení nad zdevastovaným přízemím vily) - nepochopila jsem, jak mohla Anna, po tak drsné zkušenosti s mužem v minulosti, vstoupit do nejistoty vztahu s ním. Stejně podivný byl pro mne objev dvou koster, přišel mi v příběhu celkem zbytečný. No, a konec příběhu s dědictvím, považuji víc za červenoknihovnové, než opravdu reálné. Musím však dodat, že trio Zuzka, Lída a Anna mi bylo sympatické a jejich úsilí pomoci dětem (a rodičům) s Downovým syndromem, bylo pro mnohé čtenáře určitě zajímavé nebo dokonce inspirující.

3 22.09.2022

Před samotným čtením knihy jsem si zde prohlédla názory některých komentujícich a teď, po přečtení, musím konstatovat, že jsem nejspíš i proto, očekávala trochu víc. Ano, Žofiin život v hereckém prostředí nepostrádal zážitky, emoce, setkání, problémy, se kterými se já i většina čtenářů ve svých civilnějších povoláních, s největší pravděpodobností nikdy nesetkáme. Ale navzdory tomu jsem při čtení měla neodbytný pocit, že příběh jen tak plyne, klouže po povrchu... Navíc mi nebyla moc sympatická samotná Žofie, asi i proto, jak zvládala/nezvládala svoji "životní roli" matky. Tady jsem spíš obdivovala její matku Helgu, která ji, naštěstí pro malou Evii, často zastupovala. Co mi přišlo až skoro úsměvné, bylo stálé upozorňování na Žofiin neodolatelný široký úsměv :-).
Nicméně celý příběh nakonec skončil šťastně a já ke čtení " na pohodu" knihu za sebe čtenářům také doporučuji.

4 04.09.2022