Stammel komentáře u knih

Láskyplná, ale nekompromisní a velmi ostrá satira na buranství. Plná fracouzského hedonismu plnokrevné tělesnosti, ve kterém si obyvatelé Zvonokos lebedí. Má to svůdné kouzlo, i když někdy si Chevallierova drzost zahrává s dobrou mírou. Požitkářství se odráží i v samotném stylu psaní: pan autor nikam nespěchá, vychutnává si každý nápad, každou postavičku. Ostatně některé mikropříběhy figurek dokonale vedlejších patří k nejvtipnějším anekdotám vůbec. Chevallier nasává svůj příběh plnými doušky, které ovšem rozkošnicky převaluje po dásních a polyká velmi pomalu. Sice místy krapet zabředá do ukecanosti, ale to na druhou stranu vynahrazuje odskoky ke karikturám "vyšších" šarží, především politických (ovšem stejně buranských), které jsou neskutečně štavnaté. Stačí vzpomenout pracovní metodu ministerského úředníka pana Pupikáčka, o jeho motivacích nemluvě.

Jediná vážná nevýhoda knihy spočívá v tom, že ze čtenáře může udělat zarytého sukničkáře a ochmelku.

Nedoporučuji mimochodem knihu pro zimní večery; k jejímu čtení tak nějak patří spíš letní pot.

18 05.06.2011

Je zajímavé, jak Klaus píše úplně odlišně než jeho otec. Žádná uměřenost, ale divoká expresivita; žádná jemná ironie, ale jízlivé plivance do ksichtu vší blbosti; žádná psychologická drobnokresba, ale břitké karikatury. Takový je Klaus Mann v Mefistovi. Co ovšem po otci rozhodně podělil, je přesnost. Celý ten groteskní příběh totiž podává stylizovaný, ale výstižný portrét nástupu hitlerismu, včetně celé palety charakterů, které se s touto nešťastnou dobou vypořádávají. Tey přesněji řečeno v ní různými způsoby selhávají. Od oportunních bestií až po smutnou postavu dýchavičného herce, ublíženého chudáka s upřímnou vírou v to, že nacionalismus nastolí na světě spravedlnost. Toho zničí pozdní prohlédnutí, že je to celé jen bizarní mocenská fraška ambiciózních hovad. Mechanismy tyranie a její hnijící podstata jsou Mannovými zběsilými tahy načrtnuty výborně. No a hlavní "hrdina" Hofgen, slepě a trochu tupě prodávající své geniální nadání zlu, to je dokonale nadčasový typ duševní kurvy.

Rámcově je to pěná knížka. Dobře zachycuje povrch hodně důležitých věcí, jakými je hledání správné cesty navzdory "hejnu", odvahu následovat plodnou ideu, i když je odmítaná a nepohodlná, ovšem je cennější než pouhé mechanické přežití. Bohužel tam, kde se snaží jít Bach do hloubky, podstaty věcí, dostává se jen do vágní, blábolivé mystiky, která kýženou myšlenku spíš zatemňuje. Vůbec nejhorší je, že tím zatajuje skutečnou velikost bolestí a útrap, které volba svobodného života obnáší. Alibisticky se ve svém příběhu vykroutí i smrti, což je smutné (i jinak dost selankovitý Saroyan je v tomto o velký krok napřed, viz Lidská komedie). Mohlo to být hezké pohádkové podobenství, kdyby si Bach ukousl sousto, na které by stačil. Takhle je to spíše zenová historka.

17 09.01.2013

ad Mkurri apod.: Je otázka, jestli má člověk hledat v poezii především pobavení. Já myslím, že v takovém případě je lepší šáhnout po Harry Potterovi, ne?

Pro mě je Kytice zprávou, byť mysticky nadsazenou a metaforickou, o brutální životní zkušenosti dob nám vzdálených. Lidové mýty konec konců vždy nějak odrážely, co ti lidé prožívali, jen se to báli nazvat přímo, nebo jim přišlo, že pohádkovým opisem to vystihnou lépe. To mě na tom fascinuje asi ještě o něco víc než geniální hororová atmosféra a krásný jazyk. Takové Záhořovo lože a drtivý strach z vlastních hříchů, který Záhoř zažívá, to se mi zdá být nadčasovým podobenstvím.

Cosi mezi Wildem, Stevensonem a Arbesem. Mystery detektivka a zároveň parodie na ni. Kniha fanaticky aristokratická a aristokratičnost neustále bezuzdně ironizující. Szerb jedním dechem heroizující vzdělanost i se jí vysmívající. Postavy, u kterých nevíte, jestli je máte mít rádi, nebo si nad nimi ťukat na čelo. Taky divoká erotika v puritánském hávu. Dohromady sice někdy roztěkaná, většinou ale úžasně vtipná historka plná skvostných hlášek - viz nezapomenutelné scény dvojice Osborne-Lene. Kdyby Szerb udržel trochu semknutější děj (časté a zbytečné střídání míst v poslední třetině mě dost rušilo), byla by to pecka absolutní. I tak ale tahle feérie dává čtenáři pěkný nášup. Já ho zhltnul jak Lene svůj ranní steak s pivem.

15 18.12.2013

Čtenář závislý na strhujícím ději by si tu asi na své nepřišel. Neplatí to sice o všech, ale tyto Turgeněvovy povídky jsou spíše obrazy z ruského venkovského života: portréty krajin, lidí, osudů. Jde ovšem o portréty naprosto uhrančivé. Může za to Turgeněvova schopnost na krátké ploše s nejvyšší možnou citlivostí vykreslit plnokrevnou lidskou bytost tak, že k ní čtenář zcela přirozeně zahoří citem. Lze za tím číst věc, které si na celé této knize cením nejvíce: hloubku autorovy empatie, se kterou dokáže lidi kolem sebe vnímat, chápat, číst... a přečtené předávat dál. Proto mě také Lovcovy zápisky okouzlují a zároveň dráždí. S vědomím, že v tomto umění nejlidštějsším Turgeněvovi nesahám ani po kolena, mu za jeho mistrovství skládám hold největší.

Musím ale upřesnit ještě jednu věc. Naznačil jsem, že povídky nejsou příliš dějové. Přesto v sobě skrývají velkou dramatičnost. Spočívá právě v kontrastu bídy ruského venkovana, jehož společenské postavení se rovná blátu na botě (a který také v blátě žije, blátem se živí, blátivou se leckdy stává jeho duše...), a momentů krásy, které dokáže prožívat nebo v sobě nosit. V tomto ohledu na mě nejsilněji zapůsobily například pověstná povídka Pěvci či vyprávění o kurážných chlapcích pasoucích v divočině koně pod neustálým dohledem smrti.

U pamětníků se lze dočíst, že tato kniha (i když jinak Turgeněv za svoji kritičnost seděl i emigroval) silně prý napomohla zrušení nevolnictví v Rusku. Podobá se to Steinbeckovým Hroznův hněvu, které podnítily důležité sociální reformy v USA a pomohly tak zachránit miliony lidí od hladomoru. Vedle takových děl pak smrtelně blednou všechny kecy o tom, že pravé umění je cochcárna, ve které se umělec nezajímá o nic než o sebe. Člověku musí na něčem záležet, aby jeho život a dílo mohly nabýt skutečného smyslu.

Rozhodně jedna z nejdůležitějších knih, jaké jsem v současnosti vůbec mohl číst.

15 28.06.2011

Neuvěřitelný zjev v české literatuře. Že existuje tak mohutně propracovaný a promyšlený román, který je dokonale přiléhavou a košatou alegorií totalitního režimu, tomu bych nevěřil, kdybych ho nečetl. Není to jen zachycení povrchových jevů totality, ale důmyslná a dramatická analýza jejího vzniku včetně (promarněných) možností mu zabránit, rozšiřování moci, manipulování lidu, ovládnutí elit, ničení charakterů... a nakonec i zničení sama sebe.
Kříž zachází do tolika zákoutí a nuancí a přitom celou dobu čtenáře táhne nesmírně napínavým příběhem. Spolu s průvodcem, který je moudrý a vtipný a sympatický, ale přitom rozporuplný ve svém nakládání s vlastní autoritou, které není schopen včas využít ke zvrácení událostí ve prospěch dobra.

Zvláštní snad může být poměrně explicitní rovina násilí a erotiky. I když co se týče té druhé, ta funguje dobře v rámci chytré apokryfičnosti biblického příběhu, z něhož kniha vychází.

Pro mne jedna z nejdůležitějších knih, se kterými jsem měl tu čest.

15 15.11.2010

Velmi mrazuplný příběh podivného tvrdohlavce, který odmítne odejít z evakuovaného města a dostává se do středu šílené válečné mašinerie, ve které se snaží přežít. A z tohoto přežívání stává se vývojem událostí nenápadné, skromné, nechtěné, ale vpravdě hrdinské gesto lidství navzdory bídě války. Zatvrzelost, paličatost a nezlomná vnitřní síla, s jakou tento nenápadný strýček háji člověčí důstojnost svoji i dalších lidí, kteří se na něm stanou závislými, ač jsou naprostými cizinci, je obdivuhodná. Timo si lehce získal můj obdiv a nepodmíněnou čtenářskou přízeň.
Originální román z války. Nejen proto, že se týká konfliktu, který není u nás zrovna notoricky známý. Mě si kniha získala hlavně tím, že vypráví o hrdinství. Ovšem nikoli hrdiny, ale malého velkého člověka. Jacobson v Timově příběhu nikdy nic nepatetizuje, a to včetně kterékoli ze stran konfliktu. Přesto, nebo právě proto z Dřevařů i skrze třeskutou finskou zimu a všudypřítomnou melancholii sálá teplo.

14 15.12.2013

Kniha, od které odcházím, stejně jako její postavy z rodného kraje, s bolavým srdcem.

Vargamae je statek v bažinaté krajině, která klade velmi tvrdé podmínky těm, kteří by ji chtěli obdělávat. Sem přijíždí mladičký pár plný sil, nadšení a snů o zvelebení svého nového domova. Rámec celé knihy tvoří příběh jejich drsného zápolení s přírodou a se sousedním statkářem při cestě za vydobytím si trochy toho štěstí. Kniha takto vypadá jako prostý vesnický román z doby zhruba sto let staré a jako vesnický román by také byla úctyhodnou. Život na statku je zachycený barvitě, s velkým citem jsou stavěné obrazy přírody - její krásné strany i té kruté, peripetie hrdinů jsou často hořké, ale často i směšné... Je to rozhodně bohatá, vtahující exkurze (alespoň pro člověka, který má k venkovu nějak blízko).

Jenže tahle vrstva tvoří u Tammsaareho "jen" řemeslně skvělý základ. Z něj jako z dobře obdělané půdy pak lačně raší něco mnohem vzácnějšího. Něco, co se již netýká vnějšího popisu, ale nitra, hlubiny, smyslu všeho toho dění, které v knize sledujeme. Zdánlivě prostým postavám totiž Tammsaare právem přiznal duši a charakter. Jsou to osobnosti, které vnímají a cítí, které přemýšlí o tom, co se jim děje, které kladou životu otázky a na ně bolestivě hledají odpovědi. Tento jejich vnitřní příběh je pak tím, co tvoří hlavní jádro knihy a z čeho se čtenáři tají dech. Hledání to totiž není snadné a nevede ke snadným odpovědím. A pokud už nějaké snadné řešení některá z postav přijme, můžeme téměř s jistotou tušit, že je to chyba, která se brzy zle vymstí. Vargamae není skrytý ráj, spíše místo, které láme páteře a zatvrzuje srdce.

Snadno na své otázky nenalezne řešení ani čtenář, odtud také úvod mého komentáře. Kniha bolí jako bosé nohy na strništi. V těch ranách a v té krvi můžeme ale cítit skutečný, pravdivý život. Zachycený estonským mistrem bez špetky okázalosti nebo intelektuálního eskamotérství, přesto způsobem, který čtenáři otevírá obzory.

Takto pokorně a přitom mocnou silou otevírá Anton Hansen Tammsaare svoji vpravdě filosofickou pentalogii Pravda a spravedlnost. Nemohu se dočkat dalšího dílu.

14 13.03.2013

Pro mě docela zklamání. Mawer se mi podle této knihy jako valný autor nejeví. Postavy jsou nerozpracované a ploché (byť v závěru se alespoň Hana začínala jevit zajímavě), dějové motivy jakbysmet. I ty české dějiny, v jejichž kulisách se román odehrává, nejsou o mnoho více než kulisami; žádného postřehu o nich se nedočkáme (kromě klišovité postavy kovaného oportunisty Laníka). Neschopnost vymyslet, o čem román bude, Mawer nahrazuje čím jiným než motivy sexuálními, nejvděčnější obezličkou současných umělců. Pořádné zavrtání se něčemu pod kůži v jiném než doslovném významu chybí. Zkrátka působí to jako začátečnická práce (i když, porovnávat to s tím, co psal Thomas Mann ve svých pětadvaceti, nedosáhne se Mawer ani na toto označení).

Silné momenty to ale přeci jen mělo. Obzvláště vylíčení atmosféry vily a magie jejích prostor bylo podané sugestivně a přinejmenším nalákalo k ověření na vlastní oči.

14 15.04.2011

Tak konečně jsem to po letech těšení se rozečetl... a je to ještě lepší, než jsem čekal. Neskutečná salva inteligentního humoru, jemně ironického zachycení doby, láskyplného a přitom škádlivého vykreslení charakterů... zkrátka od první kapitoly nejnabitější a nejtřaskavější z viktoriánských románů, který jsem zatím četl!

Neuvěřitelně bohatému a přitom lidsky skromnému intelektu George Elliot se hluboce klaním.

Malá velká románová kronika. I když se celá kniha odehrává během jediného dne, pokrývá téměř půlstoletí německých dějin, včetně obou světových válek. Ze vzpomínek jednotlivých členů Fähmelova rodu se zde skládá mozaika lidskosti, která bojuje o své místo ve světě lidskosti zbaveném.

Böll se nezabývá velkými událostmi, ale existencí lidí ve stínu dějin. Detaily, okamžiky či obrazy z Fähmelovic života jsou mistrovsky zachycené. Často navíc z různých perspektiv, protože Böll úžasným způsobem střídá vypravěče a jejich vnitřní monology. Postavy jsou velmi živé a není těžké k nim získat vřelý čtenářský vztah. Můžeme tak plně prožívat rodové "prokletí" Fähmelových, jímž je svědomí. To jim nikdy nedovolí tak úplně splynout a jít s dobou a činí jejich život velmi hořkým. Což je také chuť celého románu - velmi zdravá chuť.

12 12.07.2016

Vyprávění o historii autorčiny rodiny mě rychle vtáhlo. Bavil mě na tom střet tragických událostí se zdánlivě nezlomnou vitalitou a živostí Poirierových (tedy hlavně autorčiných prarodičů). Zajímavé bylo sledovat postupný rozmach duševních chorob v další generaci a dumat nad tím, odkud se vlastně vzaly. A ačkoli obvykle nemám rád, když spisovatel komentuje průběh psaní knihy, v tomto případě to dávalo velmi dobrý smysl. Autorka totiž jako první člověk v rodině osud svého rodu jen trpně nepřijímá, ale pokouší se s ním poctivě vypořádat - se všemi nezhojenými jizvami a bolestmi. Díky tomu "rozhýbává ledy" nejen v sobě, ale i v dalších příbuzných a potažmo také ve čtenáři. Převážně popisnou knihu tyto osobní kapitoly pozvedají z pasivity vůči životu a zároveň tvoří silnou pointu celého příběhu.

Smůla je, že vše podstatné se řekne a do sebe zapadne nedaleko za polovinou knihy. Poslední třetina je pak již jen nezáživným, opakujícím se popisem, který nesděluje nic nového. Tenhle nudný dojezd knize dost uškodil.

12 30.04.2013

Nemůžu rozhodně říci, že to byl velký zážitek. Ta hra je příliš modelová a tezovitá a zároveň nadsazená, než aby se v ní zjevil nějaký přilnavý příběh. I když na divadle by to mohlo silně působit díky efektně vystavěným scénám (mravenčí válka např.) a expresionistické obraznosti. Útoky na jednotlivé nešvary lidské společnosti a charakteru jsou tu rozhodně vtipné a přesné. Motýlí srkači života se mi zdají nejšťavnatější. Je na tom vidět, že Čapkové byli génii v rozpoznávání toho, co je skutečný život a co jen vybledlá jeho nápodoba. Proto má ostatně cenu oba číst. Výjimečnost autorů dokazuje už to, že drama, které bylo napsané jako ryze dobová glosa, může promlouvat i dnes. Tak to asi dopadá, když spisovatel vydobívá na světě univerzální hodnoty a ne jen laciné instantní postřehy.

Vcelku ale zůstává hra trochu rozpadlá, mozaikovitá, nikam pořádně nesměřující. Je to sice asi záměr autorů, ale je to škoda.

12 15.08.2011

Zich skvěle ukazuje, jak jemná jsou přediva, ze kterých bývají tkány básně. A ačkoli je až aristotelovským systematikem, je ve svém zkoumání dostatečně jemný (něžný) na to, aby tuto živou tkáň svým výkladem nijak neumrtvoval. Nejde tedy o žádnou suchou vědu či školometské tlachy, žádné dogma nebo pamflet za oblíbený druh poezie. Tak, jako je dle Zicha myšlenka a slovo jedním nerozlučným celkem, tak u něj samého je takovým celkem věda a žitá zkušenost. Jak vzácné! Jak cenné! Jak inspirativní!

Zicha si tímto řadím do přihrádky učitelů čtení poezie, ke kterým posvátně vzhlížím. I když si uvědomuji, že takové soustředění, vnitřní klid a hlavně čas, které Zich a jemu podobní básním dopřávali, a za které se jim tyto odvděčily mimořádnými zážitky, já vůbec neumím. Ale umět chci! Sakra chci!

11 18.12.2013

Ta kniha je jako punk na dvou akordech, kterými jsou "peprné vyfuckování všeho kolem v c dur" a "h moll Vernonovy ublíženosti vším kolem". Je to punk, který má šťávu, adrenalin a vypečené hlášky na každé straně... ale pořád jsou to jen dva akordy, které nutně začnou připomínat kolovrátek.

Ale jak to často u punkové a podobné hudby bývá, kdesi mezi záměrně banálními řádky se spřádá nečekaně vážné sdělení, ba poselství. Tady jím je studie pokrytectví a bezohlednosti, s jakými lidé "Ameriky G. W. Bushe" (a samozřejmě nejen jí) pod maskou zármutku zneužívají tragédii k svému obohacení. Pierrova analýza je neuvěřitelně trefná, přesná a dotažená do detailů. Ze zdánlivě absurdních událostí, jako je například výroba reality show z poprav odsouzených vězňů, mě mrazilo. Jsou to sice události literární, nicméně ve své podstatě pravdivé. Fungují precizně podle zvrácené logiky, která je v našem světě jako doma, a kterou DBC umí s milimetrovou přesností odhalovat.

Zdánlivě je Vernon Bůh Little součástí vlny brutální a krvavé společenské kritiky, která zaplavila současné umění. Na rozdíl od intelektuálních konstruktérů a teoretiků společenského úpadku a skepse (kteří jsou otravní a je jich otravně mnoho), DBC Pierre planě nešpekuluje a cynicky nemachruje tím, jak odhalil všechnu bídu vesmíru. On si peklem tohoto světa prošel, skutečně ho zná a dovede ho poctivě zachytit. Včetně úcty k hodnotám, o které navzdory své zkušenosti usiluje. Všimněte si, že tak to bývá docela často. Nihilisté jsou většinou ti, kdo o utrpení jen filosofují. Ti, kdo jím prošli, obvykle naopak získají sice bolestivější, ale zato uctivější vztah k životu a jeho ceně. (Doporučuji si někdy udělat dovolenou na psychiatrii, uvidíte sami). Všimněte si také, že čím více hodnot autor ctí, tím palčivěji se jeho kritika zla prohryzává do čtenářovy duše. Kritika nihilistů bývá chladná, lhostejná a ve většině ohledů neispirativní. Je spíše myšlenkovou hrou, nikoli prožitkem celé čtenářovy bytosti.

Vernon Bůh Little je naopak prožitkem s takovou intenzitou, která mě v závěru knihy srazila ze židle.

Díky vnitřní autorově poctivosti není VBL chytráckým žlučovitým úšklebkem, ale punkovou tragédií 21. století velké síly a ceny. Skvělý generační román, který říká mnoho důležitého o naší době a skrze to i o životě jako takovém.

PS. Hlavní hrdina mi typově připomínal ústřední postavu taktéž výborných Zvířetových lidí. Ty knihy jsou si vůbec dost podobné, i když každá vychází z odlišné kultury. Rozhodně doporučuji ke srovnání.

11 25.07.2012

Když se v předmluvě Zweig vyznával z obdivu k Fouchému, myslel jsem si, že mu kape na karbid. Josef Fouché? Muž, který neměl charakter? Chlapík označený v pozdějším Kunderově zpracování přiléhavě za "chameleona"? Ten, že by měl imponovat někomu se zdravým nefašistickým rozumem?

Během čtení mi ale došlo, co tím autor míní. Virtuozita zkrátka fascinuje, a to i v případě, že předkládaným hrdinou jest virtuózní svině. Josef Fouché je literární životopis člověka, který právě toto umění dovedl takřka k dokonalosti. Zweig jeho politické a charakterové veletoče popisuje s velkým nadšením, šťavnatě, s kořením důmyslných bonmotů, ale (k mému uklidnění) také s říznou ironií. Fouchého kousky jsou sice nehorázné a děsivé, ale je v nich také velká porce humoru, převážně absurdního.

Knihu rozhodně doporučuji jako pohled do kuchyně francouzské revoluce. A ještě víc jako nadčasovou studii toho, co znamená pojem "technolog moci". Ono se totiž dá docela dobře předpokládat, že takoví napůl neviditelní pánové loutek, schovaní v pozadí dějin, řídí i dnes ledacos kolem nás.

11 27.05.2011

Velmi hezká knížka.

Její tempo je hodně pozvolné. Spolu s impresionistickou smyslností, se kterou evokuje autor různá prostředí v bohatých barvách, zvucích a vůních, to dobře nvozuje atmosféru vzpomínání starého muže na konci života. Jeho přemýtání o příbězích, které zažil, je dějově vlastně dost rozvolněné a poměrně neukázněné. Místy čtenář tápe, v kterém čase a na kterém místě se zrovna nachází. Ale v podstatě to dobře zapadá do té nostalgické atmosféry.

Nejde ale jen o sentimentální retrospekci! Hrdina je sice skrz naskrz obyčejný člověk, jedna vlastnost je na něm ovšem krásná. To, že na životních křižovatkách, na které se dostal, když jeho život vykolejil a vydal se nepříjemně nečekanou cestou, dokázal vždy najít dost sil a přijmout budoucnost i v podobě, kterou si nenaplánoval.

Vždyť je to paráda, když zjistíte, že jste se sice rozhodli dožít na samotě, ale okolnosti vás přesto spojily s dalším člověkem, umět svůj životní cíl ve jménu přátelství přehodnotit.

11 21.01.2011

Překvapivě najzajímavější Moliérova hra, kterou jsem zatím četl. Snad je to dáno i závažností problému, který řeší: jak být důsledně morální, pravdivý, poctivý, a přitom fungovat v normální společnosti? Kdy se mravnost mění v umanutost? Je fajn, že žádná strana sporu (byť se sympatie přirozeně kloní k Alcestovi, alergickému na přetvářku) není jednoznačně kladná; díky tomu ta hra člověka může nepříjemně, ale cenně provokovat.

Moliérovi se klaním za to, s jakou řemeslnou vymakaností hru napsal. Už to, že nijak zdlouhavě neuvádí dějství, ale pouští nás odvážně rovnou do rozvířené bouře dialogů, to dodává Misantropovi našlapané tempo. Pak ty slovní přestřelky, to je paráda. Scéna, v níž Orgon recituje svůj sonet a Alcest ho jízlivě glosuje, má jedinečný švih.

Největší síla je ale v tom, jak výstižně, zručně a vtipně zachytil a prokreslil problém společenské přetvářky a lži. Člověk si může půlku hry klidně vypsat.

Alcest:
"Šíří se to jak mor, móresy módních floutků,
a mně se protiví ze sebe dělat loutku,
nic nenávidím víc než tyhle grimasy,
s nimiž ti šejdíři nestoudně keťasí,
ty vlídné hopsaly, kteří se k vám hned ženou
s úslužným plkáním, s náručí otevřenou
a bontón zaplácnou bontónem a hru hrou
a s čestným jednají stejně jak s mizerou."
(skvělý překlad pana Mikeše)

Jestli se Moliére někde alespoň trochu přibližuje Shakespearovu mistrovství a citu, je to v této hře.

11 21.01.2011

Myslím, že jsem to četl v tom nejvhodnějším věku. Přesto mě ta kniha nebavila. Připadalo mi, že se ten chlapec jen plahočí od nikud nikam. A co já s tím?

11 24.12.2010