soukroma komentáře u knih

Zaujalo ... hlavně postupy FBI, rangerů, policie a dalších složek při dopadení pachatele únosu (odehrál se v Anchorage, dopaden byl někde v Texasu) a následně výslechy a skládání celé historie pachatelova předchozího řádění (vraždy, znásilnění, únosy, loupežná přepadení, terorismus).
Nakonec jim toho pachatel vlastně moc neprozradil, nebál se a neměl chuť se zabývat malichernými dotazy, zato chtěl dostat co nejdřív oprátku?! Když zadržení a výslechy trvaly několik měsíců, sám to nakonec se sebou skoncoval - v cele ve vězení, kde měl být pod nejpřísnějším dohledem... Těch pochybení ze strany státu bylo ale mnohem víc než jen zcela nevhodná ostraha přes mnohá upozornění (zadržený se pokoušel utéct dokonce od soudního přelíčení) - zejména soustavné neinformované pletení se federálního prokurátora do výslechů FBI, ale také nedotažení většiny naznačených linek vyšetřování.
Tyto tahanice a neuspokojivé a rozhodně neúplné odpovědi zadrženého vedly k tomu, že se přiznal "pouze" (rozhodně toho měl na svědomí výrazně víc) ke třem vraždám, přičemž jed jednu jedinou mu vlastně pro nedostatek důkazního materiálu mohli dokázat. Po jeho smrti tedy zůstal jeden hrůzný otevřený případ zahrnující mnohá (smrtelná) zmizení osob na celém území USA ve dvou dekádách kolem milénia.
Díky nedostatečným informacím není kniha aspoň tak brutální (myslela jsem, že budu muset výpovědi přeskakovat, ale nakonec to byl jen čajíček proti současným brutálním thrillerům), především šlo opravdu o způsob vyšetřování a zkoumání psychiky pachatele. V tom druhém případě je tedy skoro všechno velmi překvapivé - narozen 1978 v rodině s 9 dětmi žijící jako nomádi, bez rodného čísla/sociálky, žijící zcela mimo systém, částečně v jakési náboženské komunitě. Sám pachatel se pak vymanil, formálního vzdělání moc nepobral, ale zato absolvoval špičkový výcvik (i nasazení) v Armádě (jak se mu to bez dokladů podařilo, to zůstává otázkou) a neustále studoval všechny informace o jeho předchůdcích se stejnými sklony. Plně využíval všech dostupných informací v éteru, sám se svou osobou se naprosto vyhnul všem možným záznamům: "Analogový pachatel v digitálním světě". Velmi manuálně zručný (postavil a opravil cokoli), ale schopný i vstřebat komplikované informace zejména z právního systému po dobu zadržení (ale nemohu uvěřit, že jen z toho by pramenila jakási geniální schopnost manipulovat desítkami plně vycvičenými agenty aspol a dosáhnout vždy svého, v nejlepší možné míře se vyhnout čemukoli neblahému pro svou osobu, prokouknout, co na něj mají a informace předávat jen kapátkem, a to jen pečlivě vybrané). "Každý sériový vrah je psychopat, ale ne každý psychopat je sériový vrah."
Styl autorky mi moc nesedl, ale ono to asi jinak ani nešlo napsat - informací vcelku pomálu k dispozici, mj. ani Armáda nesdělila vše o svém vojákovi, spousta odpovědí chybí, zato se kupily chyby na straně povolaných (a proto se o případu asi obecně stále nic moc neví).
Nejvíc mi vadilo, že jsem se do třetiny knihy vlastně nedozvěděla, kdy se to vše mělo odehrát. Autorka sice operuje daty, ale bez roku - nakonec z toho tedy vyplynulo, že se jedná o rok 2012.
Celkově tedy za mnohá překvapení až neuvěřitelnosti o skutečném pachateli - nikdy neodsouzené zrůdě ale dávám knize 90%.

3 31.10.2023

Film mám moc ráda a neomrzel se, proto jsem byla zvědavá, jak dalece se shoduje s knihou. Román je velice obsažný, v tomhle posledním vydání 460 stran (+ 15 navrch doslov), přesto první zhruba čtvrtina přesně odpovídá filmovému scénáři (tedy naopak), takže přímo slyším jednotlivé aktéry a předjímám jejich reakce.
Pak ale přichází prostřední dlouhatánská, nepříliš "zábavná" část, Kefalín přechází mezi jednotlivými útvary v různých městech (nejen Nepomuk, ale také třeba Sušice, Tábor, Horní Planá), a tím se také rozrůstá plejáda dalších pétépáků, kteří stáli za zmínku díky charakteru či eskapádám. Z téhle části se do filmu dostal jen zlomek a podobně zredukovaný i předělaný je zbytek.
V románu je velice dlouhá etapa přípravy vojáků na civil, zejména když Čepička chtěl prodloužit jejich utrpení, tedy službu, ze dvou na tři roky, což se nakonec naštěstí nestalo. Autor se pokud možno ve svém románu vyvaroval nejen vulgarit, ale i nešťastných událostí, zejména úmrtí a sebevražd (maximálně jen jako vzdálené zmínky), což filmaři už nedodrželi.
Román jsem ráda přečetla, ale jednou stačilo, a už se zase těším na Zelenou horu v pohybu a barvě.

"Tábor má slavný vojenský tradice, Kefalín! Víte, že na blízkém Kozím Hrádku byl upálen Jan Hus?"
"Ano, to je mi známo," odvětil Kefalín. "Jeho popel byl pak hozen do Lužnice."
"No vidíte, jaké svinstvo se za toho kapitalismu dělalo," žasl poručík Hamáček...

8 26.10.2023

Nepodařilo se mi začíst, takže po 100 stranách musím vzdát. Doba a místo - Berlín 1922 - jsou teď populárnější než kdy dřív v knihách, ale tady mne to nějak neoslovilo.
A pokud autorka navíc nemá soudnost ani slitování se čtenářem a používá vedle sebe vícero velice podobných jmen, jako příklad z mnoha hlavní skupinu tvoří Wechsler, Walther, Wegner (tak nějak si to pamatuji, ale nejsem schopna rozlišit, kdo je kdo), pak nemám slitování s ní ani já jako nespokojený čtenář.

2 26.10.2023

Líbilo: čtivé i poučné (a dle epilogu i věrohodné). O konvertitovi Hájkovi a jeho kněžských hříších, o jeho úkolu napsat Kroniku, o soudním systému a smrtelných trestech, o životě na Karlštejně, ve Vídni i Praze...
Autorka ukázala mnoho protikladů v českých zemích kolem roku 1530: kališníci versus katolíci (také dvě české kroniky, z té první nezbylo po Koniášovi nic), šlechta versus městské panstvo, poddaní jako věc bez jakýchkoli práv, pečlivý až podezřívavě dohlíživý prokatolický Habsburk na rakouském, českém a uherském trůně Ferdinand I. a jeho milovaná žena Anna (15 dětí!, ale poslední porod už nepřežila), jak ten žehral na Jindřicha Tudora, který zapudil jeho tetu Kateřinu Aragonskou a udělal guláš v katolické instituci a zprotivil se papežské moci... a také boje na hranicích s nenasytnými Turky táhnoucími na Vídeň.

6 24.10.2023

(SPOILER) Poprvé se mi při čtení vrchovatě naplnil Cimrmanův princip dvou dramatických prvků = prvku očekávání a prvku zklamání...
Poté, co jsem po domácích výkřicích dřívějšího čtenáře - vždyť to nedávalo smysl, jakoby to byly tři knihy! - a po nahlédnutí do samotné knihy pochopila, že jsou to opravdu tři nenavazující stostránkové povídky, které vzdáleně, ale opravdu vzdáleně, spíše přeneseně má "sjednocovat" situace otevření dveří neznámému, jsem to tedy tak uchopila.
Začala jsem povídkou první - Obdiv: docela dobrý rozjezd a zápletka (skoro mi to připomnělo silně psychologické hry typicky našich autorek jako Moravcová, či Prošková), mne to začalo i bavit, jenže pak bum, a najednou tu máme současně usvědčení i přiznání podivného pachatele, kterého jsem si za celou dobu ani nevšimla...
Skočila jsem na konec (neb předchozí čtenář najednou, nebo pořád, či dosud neměl jasno, jak to vlastně celé dopadlo) - Kdosi buší na dveře: byla by to vcelku zábavná dobrodružná hra na hledání pokladu (milion eur ve zlatých slitcích), nebýt nejen nepřesvědčivé hlavní hrdinky a celé zápletky s indiciemi, ale zejména opět podivuhodného závěru typu deus ex machina, celé vyznění ničemné a závěrečný dialog policistů odstrašující, celý systém pozemské spravedlnosti prostě postaven na hlavu.
A na závěr jsem si dala povídku prostřední - Pokání: ta snad nejvíc zabrnkala na moje nervy, tolik ztracených/unesených/usmrcených dětí na ni padlo, zcela nevěrohodné, s opět "oslnivým závěrem", pachatel nedopaden, neb oběti nenalezeny a nezletilá ztracena v rámci systému, a tak si hrdina odčinil své pokání...?!
Autor nelenil a dal nástupci v.V. Jungovi slovo v každém příběhu, naštěstí jen jednu dvě zmínky či věty v rámci jednoho odstavce či stránky, což obstaralo veškeré krimi pátrání a policejní vhled. Nedbalé, nejasné, neprůkazné. O krimi povídky ani o detektivní novely se tedy vskutku nejednalo, i když mrtvol se objevilo poměrně hodně (téměř nepočítaně).
Nespokojenost, ale vzhledem ke čtivosti, kdy jsem vždy chtěla vědět, jak tohle, propána, může dopadnou, kam to celé povede, za dočtenost (přes jistou dotčenost) dávám průměr 50%.

O kvalitě svědčí také jen jediný zajímavý citát (a kolik jich dříve s autorem bývalo):
"Vědění je smrtelný nepřítel podřimujících možností."

4 24.10.2023

Po sto stranách, tedy sotva ve čtvrtině, jsem znechuceně odložila. Nejen že to je neskutečně depresivní, "jako ze života" - bombový útok v centru města, muslimové, teroristi, přistěhovalci a do toho neutěšené rodinné poměry policistů, přičemž hlavní hrdina Juncker se do této chvíle ještě vůbec ničemu z policejní práce ani nevěnuje... Ale hlavně mi to připadalo nějak povědomé - aby také ne, když jsem četla následující díl Pekelné léto, a tam teprve tenhle příběh došel svého rozuzlení.

3 22.10.2023

Tak tohle, tohleto bylo tedy něco, něco neuvěřitelného: kniha jako chameleon - začala jako taková konverzační noir komedie, pokračovala jako černočerná krimikomedie, poté žluto-černá na druhou krimi, až to vyústilo do mnohabarevné tragédie (nová občanská válka?), navíc s otevřeným koncem. Ano, mrtvol totiž přibývalo exponenciálně a ani všichni zvláštní agenti, černí, bílí, žlutí, na to opravdu nestačili. A do toho se otevíraly archivy...
Uf, už do té rasistické barevnosti chyběla jen virtuální rudá (jinak fyzicky jí bylo kolem dokola v podobě krve dost) - kupodivu autor nevytáhl do boje se zavražděnými indiány, když už se jednalo o křivdy posledních 500 let (tedy všech těch let, co Ameriku známe). Mám tedy neodbytný dojem, že ke konci četby už autora neměl rád Američan jakékoli barvy, velikosti, vyznání...
Pro nás z druhé strany oceánu to bylo jistě poučné, na jedné straně odpudivé, ale kupodivu i zábavné, protože si autor hodně vyhrál s mnoha prvky, jak jižanského dialektu/výslovnosti a životního stylu, tak jmen, s tím vším se velice pěkně popasoval překladatel, i když to musel být opravdu tvrdý ořech - jen těch příjmení a přezdívek převedených (stejně?) vtipně do češtiny.
Skoro celou dobu jsem se spíš bavila než děsila, čtení odsýpá, krátké až mini kapitoly a svižné dialogy, ale ke konci mi docházelo, že je to vlastně horor, historické sociální drama, a že to dobře neskončí, takže úsměv tuhl, až se vytratil.
Nicméně, za nevšední zážitek patří rozhodně 90%.

10 21.10.2023

Prolistováno ještě rychleji než Hygge - Prostě šťastný způsob života: připadalo mi to na první pohled úplně stejné a stejně neužitečné (aspoň pro mne).

3 21.10.2023

Docela zklamání: zatímco předchozí díl byl od začátku do konce zábavný, zajímavý, napínavý a dramatický, tenhle nenabídl ani jedno z toho. Brit a Esmeralda nehrají žádnou roli, řešení třech krimi případů bylo zcela průměrné, průhledné, nezajímavé a nenabídlo pražádnou specifickou akci typu mečoun či hasičák, vlastně nenabídlo zhola nic, ani nějaký zajímavý průlom, odhalení, nevšednost. A vrchol tomu nasadila závěrečná hurá akce v Monrovii, ta byla mimořádně surreálná...
Škoda, od začátku do konce jen průměr (a to byl Prevít můj favorit- tady ovšem i ty jeho rádoby humorné hlášky vyznívaly tak nějak uměle..., ani úsměv nevyvolávaly), dočetla jsem, avšak poněkud skřípajíc zuby.

3 20.10.2023

Koňák nejsem, ale koně vnímám jako úžasná zvířata, krásná, velká a křehká, stádní. Zdejší "moudrost" (zase ta pro mne nepříjemná personifikace jako genialita apod.) se týká především zacházení s nimi na základě dlouhé zkušenosti autora.
Možnost uplatnění odpozorovaných fungujících principů následně u lidí jako jedinců a jako týmu se mi moc nezdá. Nicméně kurzy pro manažery a jiné profesionály ale jistě mohou lépe působit v prostředí u koní, o tom asi není sporu.

2 20.10.2023

Zjistila jsem, že obsah pro mne není - nehodnotím.
Ale přičiním poznámku, že by zájemce mohla zajímat jedna autentická biografie o četníkovi a jeho rodině:
Anna a Karel Knězovi: Příběh českého četníka a sudetské Němky.
A v románové podobě (a to už mi vyhovuje víc) se o četnících lze příjemnou cestou dozvědět u Sichingra (např. Divocí sekáči).

Těšila jsem se hlavně na fotky, a ty se mi tedy zrovna zvlášť nelíbily. Černobílé provedení by mi ani tak nevadilo, pokud by na nich byli hlavně tučňáci, nebo krajina, tedy typicky kontrastní objekty, ale to se týká jen některých.
A text bych si ráda přečetla, jen nevím, zda při váze knihy to vůbec půjde... Nakonec jsem zdolala se sebezapřením aspoň prolétnout textovou část týkající se 3 výletů směr Antarktida (2010 Jižní Georgia, 2012 samotná antarktická pevnina, 2014 Jižní Shetlandy). Krátké povídání o opakovaně šílené cestě s ne zrovna velkou jachtou a zkušeným zoceleným francouzským kapitánem, který pluje na jih každou chvíli, přesto v oblasti řvoucích čtyřicítek a Drakova průlivu trpí těžkou mořskou nemocí (stejně jako většina jeho platících hostů na palubě).

1 20.10.2023

Naneštěstí hned první příběhy mi připadaly hrozně smutné, připomínající vlastní ztráty, takže jsem nyní odložila v rámci pudu sebezáchovy. Ale s chutí jsem si prohlédla fotky, jak jinak než krásné...

1 19.10.2023

Zklamání (nuda, krkolomnost a nevěřícnost): autorka sice vyšla z Agathina životopisu (jinak by to ani nešlo, a přiživila se na něm jako mnoho dalších) a vyfabulovala chybějící část, tedy chybějící dekádu před Vánoci 1926, ale v jejím podání se mi nelíbilo ani pojetí života od vdavek 1912 do objevení se 1926, ani pojetí hlavních postav.
Agathu představila jako totální husu, která visí od prvního okamžiku na Archiem jako na ztělesnění láskyplného anděla, dělá pro něj první poslední, a přestože roky ví, že to neklape a že ji vlastně vůbec nemá rád, chce své manželství zachránit (a trpět ho dál?)...! Proč? Už si dobře samostatně vydělává, má úspěch s psaním, dělá to, co ji baví, zabezpečená i do budoucna je, vztah s Rosalind těžko může nějak zvrátit k lepšímu (proč nebyl dobrý, to je v knize taky poněkud vachrlatě a předpojatě podáno)...
Archie je vylíčen jako slaměný panák, necita, studený čumák, ohavná povaha skrznaskrz (jeho později zdůrazňované vlastnosti vůbec neladily s jeho výcvikem a nasazením v Královském letectví za Velké války). Oba mi přišli značně nevěrohodní, jak v jednání, tak v zaznamenaných myšlenkách.
A samotné vyšetřování dle mého bylo rovněž poněkud nevěrohodné, pomalé, zvláštní. Autorčino "ohromující a geniální" řešení mi rovněž přišlo poněkud přitažené za vlasy. Neladilo to s Agathinou povahou, jak ji sama autorka vylíčila - zlomyslně až zlovolně vymyšlená a do puntíku provedená zápletka pomsty na manželovi a jeho milence, ještě v době, kdy žadonila o Archieho návrat k rodině? Navíc nějak díky slabosti pro spisovatele detektivek (přes známý princip, že spisovatel má psát o tom, co zná) naivně nevěřím, že by spisovatel páchal (a dovedl naplánovat) vraždu (a jako taková je zde zápletka vlastně představena), samozřejmě až na nějaké temné výjimky.
Pro mne celé nevěrohodně a schematicky podané, s divným málo čitelným stylem s mnoha donekonečna opakováními myšlenek, událostí, a to naprosto stejnými slovy (z "cesty po Britském impériu" se mi po třicáté už dělalo špatně, pokaždé to šlo opsat jinak, ale ne). Navíc mi vadil jakoby archaičtější jazyk, který autorka/překladatel používal, např. hořící líce, ručka dítěte (Rosalind nebyla miminko, nějak se mi to proto opět v neustálém opakování nezdálo), přitom 20. léta minulého století už po takovém jazyku rozhodně nevolají.

2 18.10.2023

Je vidět, že Erbena a Žebrák má autor rád a rád se ponořil do zkoumání života tohoto poety. Kniha v tomto pečlivém zkoumání osudu v kontextu našeho uměleckého života a naší doby podobá Srdci v kleci o Nerudovi, je možná trochu méně hutná, ale podrobná je stejně (nicméně jí také chybí časové informace - nebýt hned zkraje fotka náhrobku, ani nevím, kdy žil). A stejně jako odhaluje zákoutí duše Erbenovy (s mnoha citovanými verši), poukazuje i na činnost a vlastnosti dalších bardů, jeho současníků, jako Palacký, Mácha či Tyl.
Nerudovo dílo je mi ovšem mnohem bližší, protože baladám, pověstem, báchorkám, pohádkám, děsivostem lidové slovesnosti jsem nikdy moc neholdovala (stejně jako romantické duši nořící se až k omdlení do děsů a tajů člověka, přírody a míst) a spíš se jim vyhýbám, tak ani v Kytici (byť odrecituji kdeco) ani jeden kousek vlastně ráda nemám. Navíc laděno spíše do melancholična až depresivna, zejména revoluční rok 1848 a několik dalších let stanného práva a všemožného útlaku. A konec vůbec velice smutný (ale díky za epilog v novém vydání) - osud k Erbenovi moc vstřícný nebyl, zejména v osobním životě (pohřbil většinu svých maličkých dětí, přišel o ženu...a opakovaně zmiňovaného nepoznaného bratra-dvojče). Proto prostě nemohu hodnotit víc než 70%, neb jsem si to dostatečně neužila.

"Romantická vzpoura je krásná na papíře, ale když umíráte hlady, už to tak poetické není."

3 18.10.2023

Směs až změť nejrůznějších záhad, jejich výskytu nejen u nás, ale i jinde ve světě, a "přehled" jejich možných výkladů. Přestože autor zhusta uvádí citace, zcela se vyhnul zdrojům, maximálně uvede autora. Kniha, snažící se tvářit seriózně, tak okamžitě míří k bulváru.
Hned první téma knihy - masky z lebek - je současně námětem jeho románu Zloděj tváří.

1 15.10.2023

Krátké stručné deníkové vyprávění (prvních 60 stran, vyšperkovaných mnoha vykřičníky) o letní cestě kajakem v délce 1500 km po Bajkalu a přilehlých řekách (v poměru 2/3-1/3).
Zbytek tvoří fotky, barevné, ale bez pořádných popisků a vazby na samotné vyprávění/putování. Fotky lidí, míst, přírody a zvířeny, kupodivu mnohem méně vody...

2 15.10.2023

Nejsem na fantasy, Lovecrafta jsem párkrát zkusila a nic mi to prostě neříká,... proto jsem byla příjemně překvapená začátkem téhle knihy. Příběh se rozvíjel slibně, ale můj zájem skončil přesně na straně 100, tam se už schyluje k něčemu nerealistickému a nezajímavému a nepochopitelnému (ani s dávkou ochotné fantazie). Takže ze slibného průměru to pro mně skončilo pod.

2 14.10.2023

Vůbec jsem netušila, že kniha bude čtivá a že se mi bude i líbit, když popisuje velmi krušné poměry ve Viktoriánské Anglii, zevrubně, a to ve všech oblastech, které se týkají pěti známých obětí vraha. Autorka udělala opravdu kus práce (což dokazují i obsáhlé přílohy s odkazy, zdroji), šla nejen po stopách všech útržků informací o jednotlivých zavražděných ženách a jejich životě (dokonce životě jejich rodin ještě před jejich narozením), ale k tomu ještě prozkoumala nesčetné tak rozdílné aspekty jako rodinné právo, epidemie a lékařská péče, bydlení, řemesla, služební poměr, průmysl, dopravu, pracovní a jiné právo (zákony týkající se prostituce), sociální pomoc - chudobince (zahrnující sirotčince, chorobince, starobince) a noclehárny, a to obecně v Británii (i v cizině kvůli jedné z obětí imigrantce ze Švédska), zejména pak v Londýně, East Endu a Whitechapelu. Fakta přitom předkládá čtivě, přímo na vhodných místech postupně v příbězích pěti žen.
Naštěstí jejich vraždy nejsou vůbec rozebírány, jen potud, že to vlastně vůbec není tak, že by JR vraždil prostitutky (pouze ta poslední, o polovinu mladší než předchozí oběti, zavražděná navíc jako jediná doma v posteli, se odjakživa živila touto profesí - mně to skoro připadá, že se tak vymyká profilu obětí, až to snad nemohl spáchat stejný pachatel, ale to je jen moje spekulace zcela mimo záběr knihy). Autorka na základě svého zkoumání tady dochází k závěru, že vraždil spící ženy, na ulici, bezdomovkyně.
A jak se z nich staly bezdomovkyně jsou opravdu smutné a často překvapivé příběhy: většina nepřišla na svět do prachbídných poměrů, sice do nižší pracující vrstvy, ale dokonce se jim dostalo lepšího než běžného základního vzdělání (teprve v roce 1870 Viktorie uzákonila povinnou školní docházku, což naše Marie Terezii učinila již sto let předtím!), dostaly se i do slušných zaměstnání, vdaly se, porodily děti... a pak se to nějak zvrtlo, především se ztrátou příjmu živitele rodiny. Ženy pak měly na starosti domácnost, děti i sebe, aniž by mohly nebo ještě zvládly mít sebemenší příjem z vlastní práce. A pak toho na ně bylo tak moc, že se daly na pití a některé nakonec prostě rodinu nadobro opustily a skončily jako nejchudší z nejchudších.

9 12.10.2023

Nesmírně silná, mnohovrstevná, děsivá i zábavná životopisná kniha: při čtení v mládí se mi moc nelíbila, ale teď ji plně oceňuji. Axel ji vydal v roce 1929, kdy už byl sedmdesátníkem, takže s dostatečným nadhledem a zjevně bez velkého důrazu na krutosti a syrovost druhé půle 19. století zejména z hlediska opakujících se smrtelných epidemií, chudobinců a starobinců jako jediné ne zcela funkční záchytné sociální sítě té doby. Čtenář musí s povděkem ocenit, že díky modernímu očkování pro nás spála, záškrt, tubera, a lepším hygienickým podmínkám i cholera znějí jako něco z prehistorie. Je strašné číst o tom jak spála třeba během týdne z šesti dětí v rodině usmrtila pět, záškrt zabil nejen děti, ale i dospělé, na tuberu se umíralo rovněž nejen v chudých rodinách, vše se týkalo bohatých i chudých, nikdo si léčbu nemohl koupit, protože žádná neexistovala.
Axel ve svém životě byl u všech těchto epidemií, přestože byl především "módním" oblíbeným doktorem v Paříži a později v Římě, kde si zejména na bohatých či aristokratických hysterických dámách vydělával slušné peníze (od mládí měl sen o San Michele v Anacapri, proto si musel na pozemek i dům hodně vydělat) - místo hysterie (a tehdy právě oblíbené hypnózy) jim přisoudil a léčil vlastní výmysl, tzv. kolitidu. Jeho neklidný duch a velké sociální cítění (i nenávist k jakékoli krutosti také na zvířatech) ho nutilo opustit zavedenou praxi a třeba vydat se na pomoc cholerou zmítané Neapole. Všude tam stejně jako ostatní lékaři při výkonech riskoval nejen zdraví, ale rovnou i život, smrt si nevybírá. O život (nebo alespoň o obě omrzlé nohy) mohl přijít také v horách, jak vypráví o své horolezecké túře na Matterhorn, kde s vůdci skončili pod lavinou.
Vyprávění není úplně chronologické, ale postupně se lze orientovat mezi jeho nejbližšími lidmi či figurkami, o nichž rád píše. Je v něm i spousta humoru, i na místech a v situacích, kdy by to málokdo čekal (např. doprovod mrtvoly na cestě vlakem). Ke všemu přistupoval s otevřenou myslí, selským rozumem a nabytými zkušenostmi z praxe. Jako celoživotní cizinec na místech pobytu se také musel naučit rozumět nejen jazyku, ale i kulturnímu kontextu dané země, a rozhodně této situace spíš dokázal využít, než že by trpěl jako nechtěný element mezi domácími.
Velmi ho obdivuji a jsem opravdu ráda za tuhle úžasnou, obsažnou, děsivou a současně milou knihu o životě lékaře na přelomu 19. a 20. století. Některé pasáže se mi ale líbily podstatně více než jiné, některé drastické (cholera, zemětřesení, válka...) jsem i přeskakovala a doteď se velmi ošívám nad poslední samostatnou částí, kdy autor už předstoupil před boží soud.

Rozhovor s celoživotním nejbližším přítelem a krajanem lékařem:
Axel: "Proč jsi mu vysvětlil všechny příznaky jeho fatální choroby?"
Norström: "Trval na tom, že chce znát pravdu. Musel jsem mu to vysvětlit, jinak by mne neposlechl."
"Já jsem mu neřekl zhola nic, a poslechl mne stejně. Když ti povídal, že chce všechno vědět, lhal. Nikdo nechce vědět, jak moc je nemocný. Každý se bojí smrti a má k tomu dobrý důvod. Tomu člověku se přitížilo. Jeho existenci ochromuje strach, a to tvou vinou."
"Věčně mluvíš o nervech a duši, jako bl naše tělo nebylo nic jiného."...
"Zapomínáš, že je to všechno otázka víry, nikoli vědomostí - stejně jako víra v Boha. Katolická církev nevysvětluje nikdy nic, a přesto zůstává nejmocnější silou světa. Církev protestantská se pokouší vysvětlit kdeco, a drolí se na kusy. Čím menší část pravdy tvoji pacienti znají, tím lépe pro ně. Nikdy neexistoval záměr, že by na fungování tělesných orgánů měla dohlížet mysl, a vedeš-li pacienty k tomu, aby o své chorobě přemýšleli, znamená to, že si zahráváš se zákony přírody. Pověz jim, že musejí udělat to a to, užívat ten a ten lék, aby se jim ulevilo, jestli tě nechtějí poslouchat, ať si jdou k někomu jinému. Nenavštěvuj je, pokud tě nepotřebují opravdu naléhavě, moc se s nimi nebav, sice tě brzy prokouknou a zjistí, jak málo toho víme. Lékaři by se stejně jako členové královské rodiny. měli držet co nejvíc stranou, aby jejich prestiž neutrpěla - nejlépe vypadáme ve světle poněkud tlumeném. Jen se podívej na příbuzné doktorů: vždycky se raději léčí u někoho jiného! Já třeba ošetřuji, samozřejmě potají, manželku jistého předního pařížského lékaře. rovna dneska mi ukázala recept, který jí manžel napsal, a chtěla vědět, zda jí ten lék prospěje."

4 10.10.2023