SlamLenka komentáře u knih

Tahle klasika pronikla do mainstreamové kultury tak moc, že i ten, kdo knihu nečetl, aspoň v kostce tuší, o co v příběhu jde. Zároveň si ale velká část lidí myslí, že Frankenstein je ono hrůzné stvoření, který jen vzdáleně připomíná lidskou bytost – je obrovský, hranatý, má tupý výraz a nazelenalou barvu a z těla mu trčí šrouby. V tomhle klamu jsem samozřejmě dříve žila i já a teprve klasikomilové mě vyvedli z omylu. Viktor Frankenstein je naopak strůjcem oné děsivé bytosti, která svou podobu získala více ve svých filmových a dalších vizuálních zpracováních než z pera Mary Shelley.
Ač má být příběh horrorový, na mě příliš děsivě nepůsobil. Spíše jsem si při něm kladla spoustu otázek… Proč se člověk tak snadno vzdává zodpovědnosti za své činy? Proč dokáže tak lehkovážně riskovat ve snaze něčeho dosáhnout a nezvažovat při tom dopady svých rozhodnutí?
I když asi měl být vykreslen jako ne zcela morálně odpovědná osoba, působil na mě Viktor Frankenstein jako neskutečně protivný a sobecký. Ve svém vyprávění sice proklamuje, jak moc vnitřně pro své činy trpí, ale podle mého to za něj odneslo spíše jeho okolí a on z toho ještě vyšel dobře… Až si člověk nakonec říká, že více lidskosti má v době ten, koho Frankenstein stvořil.
Sice jsem nakonec z téhle klasiky úplně nejásala, ale i tak jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla.

7 29.03.2022

Po přečtení naprosto úžasné knihy to má ta další čtená vždy dost těžké. Právě v takové výchozí situaci se u mě ocitla Paní Degasová, ovšem musím říct, že se s tím po trochu vlažnějším nástupu nakonec popasovala velice dobře!
Nizozemec Arthur Japin nám ve svém románu předkládá beletrizovaný příběh slavného francouzského malíře Edgara Degase, který bývá řazen mezi impresionisty, i když on sám se za něj nepovažoval. Autor se do toho pustil ze zajímavého úhlu pohledu a čtenář se s umělcem na prvních stránkách setkává skrze neznámou mladou ženu, která se náhle objeví v jeho životě. V té době už je Degas starý a slepý, ve své osamělosti se zdá být zatvrzelý a zdá se, že o jakékoli sociální kontakty ani za nic nestojí. Příběh se tedy postupně začíná odvíjet v jeho domě, který je od střechy po podlahu plný výtvarných děl a malíře sledujeme ženinýma očima, ovšem tato rovina se nám pak postupně prolíná s epizodami z jeho dřívějšího života.
Co se týká malířství, nejsem na něj žádná odbornice a orientuji se v něm jen velmi málo, ale tady to skutečně nebylo zapotřebí. Celá ta kniha je prostě hlavně o jednom muži, o jeho životní pouti, nadějích a zklamáních, lásce… A i když je z něj na konci jeho života tak trochu zapšklý stařec, nakonec jsem si ho oblíbila. Nadchly mě i odkazy na jeho tvorbu, která mě nakopla, abych si dohledávala jeho obrazy, obzvlášť pak portréty aktérů jeho života. A na fotku jsem nakonec použila i publikace, které jsem našla u nás v knihovně.
Zajímavé čtení, při němž mě mnohokrát napadlo, kolik z toho je asi doložená historie a co je už imaginace autora. Ale to vlastně nakonec není podstatné – hlavní je, že to bylo příjemné čtení.
PS: Myslela jsem si, že na obálce jsou za ženou namalovaní plameňáci, ač tedy s divným zobákem… Kdybyste to snad taky nevěděli, jsou to ibisi rudí. =))

4 29.03.2022

Pustila jsem se do románu, který se odehrává v posledním cca roce druhé světové války, což se snad s ohledem na aktuální světové dění může zdát trochu odvážné, ale přeci jen to beletrie, tedy fikce… Nebo ne?
Ocitáme se v západním pohraničí Německa v pohoří Eifel, kde válkou zatím docela netknutě žijí už jen ženy, děti, starci a také ti, kdo se pro válčení nehodí. K těm posledním jmenovaným patří i Egidius Arimond, který se stará o včely a snaží se odolávat své nemoci. Léky jsou však drahým zbožím a aby potřebná antiepileptika získal, potřebuje stále více peněz.
Ve svých deníkových záznamech nás Arimond provádí světem včel, vrchovinou Eifel, svými mileneckými vztahy i pátráním v historických záznamech po osudu svého dávného předka, benediktinského mnicha Ambrosia z 15. století. I když nemusel narukovat, rozhodně tedy nelení. Tento bývalý gymnaziální učitel k tomu všemu totiž ještě převádí do Belgie Židy. I když nejde tolik o hrdinství, jako spíše o pragmatické řešení potřeby peněz na léky, nedá vám to a budete ho za tu odvahu obdivovat – já to tak aspoň cítila.
Román je koncipován jako sled deníkových zápisků, které jsou občas docela stručné, jindy rozvláčnější, sem tam jsou navíc obohaceny kresbami letounů, které stále častěji prolétávají nebem nad vrchovinou a přináší válku i do tohoto do té doby nepoznamenaného kraje.
S překvapením jsem na posledních listech knihy zjistila, že se příběh zakládá na skutečných deníkových záznamech. Norbert Scheuer si bezpochyby musel mnohé domyslet a snad i přeměnit podle svého, přesto i kdyby byl pravdivý jen základ, je to velmi unikátní příběh, který stojí za pozornost.

5 29.03.2022

I když je teprve leden, jsem si jistá, že vím, že Andělin popel na konci roku zařadím mezi to nejlepší, co jsem letos četla. Tenhle román ve mně totiž vyvolal tak silné emoce, že o nich musím i necelý týden po dočtení přemýšlet. Pořád to v sobě cítím, jak to ve mně rezonuje, a přemýšlím, jak se Franku McCourtovi podařilo vyprávět tak nádherným způsobem o svém dětství, i když bylo plné hladu, nedostatku, bolesti, nemoci a dokonce smrti.
McCourtův autobiograficky laděný román je svým humorem opravdu jedinečný a já si nevybavuji žádnou knihu, která by mě rozplakávala i rozesmávala zároveň. Určitě je to i tím, jak se autor při svém vzpomínání zase vrací do pozice malého dítěte a o svém nuzném dětství vypráví právě očima toho chlapečka, které jsou ještě zastřené velkou dávkou nevědomosti a naivity. Rodina, kterou založili irští vystěhovalci v Americe, se záhy vrátila zpět do země původu, aby tu spolu s dalšími přežívala v hrozných sociálních podmínkách Irska 30. let. Frankie byl nejstarším ze sedmi dětí, které se Anděle a Malachymu McCourtovým narodili. Jako rodiče za moc nestáli (hlavně tedy tatínek) a celá rodina dřela bídu s nouzí. Anotaci si určitě najdete, nebudu se víc rozepisovat, jen vám knihu doporučím a budu doufat, že se taky tak krásně začtete. A nenechte se odradit obálkou, která by snad mohla někoho zmást… Mně taky nenadchla, ale za ní se skrývá poklad!
Román se v roce 1999 dočkal filmového zpracování, a protože je to tak silný příběh a kniha mě nadchla, vážně uvažuji, že se na něj kouknu.

Můj vnitřní Grinch už se konečně uložil k letnímu spánku a já si tak měsíc po Vánocích přečetla Vánoční prasátko. A víte co? Nejen malé dítě ve mně bylo naprosto nadšené, i jako dospělá jsem si to užila.
Pohádkový příběh o Kubovi a jeho milované hračce je skvěle propracovaný, a i když je od shora dolů zcela smyšlený, je velmi snadné se v něm v mnoha chvílích najít. Kdo z nás neměl (nemá?) nějakou věc, která je mu dražší než cokoli jiného? Zároveň se tu mluví i o rodinných vztazích a tajných přáních, o materialismu a vztahu lidí k věcem.
Fiktivních světů už v literatuře vznikl nespočet, ale tenhle má sobě tolik reflexe světa reálného, že je to až s podivem, a vlastně i všechny ty ztracené věci překrásně odrážejí lidské vlastnosti a ukazují, jací my lidé umíme být.
Ilustrace Jima Fielda krásně podtrhují pohádkovost příběhu, i když mě trochu mrzí, že jsou jen černobílé – v barvách by byly určitě ještě o chlup kouzelnější. I tak jsou ale skvělé!
Nepochybuji, že na kvalitním zážitku českého čtenáře se podepsal především mistrovský um překladatele Petra Eliáše, který si opět krásně pohrál s místními i vlastními jmény. Sama za sebe mohu říct, že do Kdekrucije se moje věci dostávají velmi často.

8 25.01.2022

Fantasy, v němž rezonují silná témata náboženského fanatismu, xenofobie, patriarchátu a útlaku žen. Tak to je Rok čarodějnic.
Bethel (což mimochodem latinsky znamená Dům Hospodinův) už od začátku nepůsobí jako vlídné místo, kde byste chtěli žít, obzvlášť pokud jste žena. Kniha je na zadní obálce srovnávána s Příběhem služebnice, což mi přijde trochu přitažené za vlasy; jediným motivem, který se Příběhu aspoň trochu blíží, je totiž postava nejvyššího proroka, který se obklopuje mladými manželkami, s nimiž plodí potomky, a zdá se, že jich nikdy nebude mít dost. A ano, ženy jsou tu často jen nástrojem, ale jinak by toho, kdo by zde čekal další Příběh služebnice, čekalo silné zklamání.
K nejzajímavějším a nejnapínavějším událostem celého románu dochází v Černolese – v temném hvozdu, který Bethel obklopuje a do něhož je vstup zapovězen. Právě tam totiž první prorok zahnal čtyři mocné čarodějnice a zbavil je života. A jak by se asi dalo očekávat, jednou se do Černolesa nešťastně zatoulá naše hlavní hrdinka Immanuelle, což spustí nečekaný sled událostí. Temnota pak stránkami doslova prorůstá a stále víc získává navrch, probublává příběhem a pohlcuje vše kolem, napětí se stupňuje. Immanuelle postupně rozplétá historii a spleť událostí, k nimž došlo ještě před jejím narozením, a čelí zlu, které se světem šíří.
Jestli musím příběhu něco vytknout, tak leda trochu překombinovaný závěr a postavu Proroka. Opravdu v někom chlípnost dokáže tak moc převážit, že jí vše podřídí i takřka nad hrobem? Tady podle mého motivace trochu zaskřípala.
Vyrozuměla jsem, že nás čeká ještě další příběh z Bethelu, tak jsem zvědavá, co pro nás autorka chystá. Ostatně některé otázky zůstávají nezodpovězené, třeba to tedy v pokračování zjistíme.

4 20.01.2022

Tohle má být román o dvou svým způsobem ztracených ženách, jenže já se při čtení nemohla ubránit pocitu, že ve skutečnosti jde nikoli o dvě, ale hned o tři ztracené ženy. Tou třetí jsem totiž byla já, protože jsem se do příběhu tak ponořila, až jsem byla pro reálný svět svým způsobem ztracená. To totiž Staré odrůdy umí – omámí vám smysly a vy najednou nejste tam, kde je vaše tělo. Jste na německém venkově, na velkém statku, mezi rozhlehlými poli a vinicemi, v sadu plném starých a prazvláštních odrůd hrušek. Cítíte jejich vůni, slyšíte, jak nad vámi ve větvích šumí vítr, na rtech cítíte kořeněnou chuť hruškové šťávy… Ewald Arenz mě přenesl do jiného světa a byl to neskutečně krásný výlet, vychutnaný do posledního detailu.
O mně ale kniha pochopitelně nebyla. Byla o Sally a Liss, dvou ženách, věkem o generaci od sebe, ovšem obě s životem, který je tíží jako kámen na krku. Jedna je na útěku před vzpomínkami na minulost, druhá zase uprchla z kliniky. Obě byly jinými postaveny do rolí, v nichž jim bylo těsno, obě se jiným raději straní, obě ale také potřebují pomoc a zdá se, že spolu by jim to mohlo jít, mohly by si pomoci. Nebo snad ne?
Sally a Liss jsou jako voda a oheň, našlapují kolem sebe, jedna kolem druhé tancují podivný taneček a čekají, kdy jim jejich společnice šlápne na špičku, kdy jim podrazí nohy. Právě na to jsou totiž od jiných zvyklé.
Současná situací obou žen, která se odehrává na onom statku s vůní hrušek, se prolíná s útržky z jejich minulosti, díky kterým si postupně ucelujete obrázek o tom, jak se ty dvě křehké duše dostaly až sem. Čím víc je ale budete znát, tím víc je budete mít rádi – já to tak s nimi měla. A fandila jsem jim. Každý si totiž zaslouží pomoc, každý si zaslouží dostat druhou šanci a vést dobrý a spokojený život, který má smysl.

12 14.01.2022

„Tohle je ženský text."
První věta knihy a zároveň taky věta, která mě vlastně trochu vylekala. Škatulkování v mnoha směrech nemusím a proti srsti je mi i u knih (rozdělování na žánry, na cílovku apod.), přesto jsem se z představy, že ta věta znamená čtení pro ženy, docela vyděsila. Naštěstí se ukázalo, že k obavám nebyl důvod – nejde o knihu pro žádnou konkrétní skupinu čtenářů a tuhle prózu dokonce ani nejde zařadit do žádného konkrétního žánru.
A přesto tenhle román své specifikum má: je to text vyžadující čtenáře, který chce více než jen odpočinkové čtení, který chce nad textem hloubat a rád si vychutná barvitý a často až básnický jazyk. Onen básnický duch je tu důležitý, Doireann Ní Ghríofa je totiž primárně básnířkou a na její prozaické prvotině je to hodně znát, na škodu to však není, ba právě naopak.
V 18. století vznikla báseň zvaná Caoineadh Airt Uí Laoghaire (Nářek pro Arta Ó Laoghaira), které o skoro tři století později Doireann tak propadla a zamilovala si ji, že se rozhodla svůj čas věnovat Eibhlín Dubh Ní Chonaill (autorce té básně) a sesbírat se o ní co nejvíce informací. Jenže pátrání v záznamech z doby, kdy ženy byly často jen ozdobou muže a byly zásadně upozaďovány, je náročné a nejistého výsledku. Doireann proplétá popis téhle své detektivní práce s vyprávěním o vlastním osobním životě, a to nebývale otevřeně, v podstatě intimně.
Kniha plná překrásných barvitých přirovnání a metafor. Kniha o nutkavé potřebě obětovat se pro něco, čemu věříte a co pro vás má smysl. Kniha o tom, jak je občas důležité dát ženě hlas, aby mohla promluvit, byť ústy někoho o téměř tři století později.
Tohle je irská kniha roku 2020.
„Tohle je ženský text.“

7 13.01.2022

Nový rok jsem zahájila spíše netradičně – naučnou literaturou. Genialita ptáků prošla nejprve rukama mého muže, který z ní byl nadšený, a teprve teď jsem se k ní odhodlala i já. Odnáším si tolik zajímavých informací, nad kterými ještě dlouho budu žasnout, a na jejich vyjmenování bych potřebovala mnohem víc znaků, než kolik se jich vejde sem, ale vězte, že v některých ohledech ptákům nesaháme ani po kotníky!
Jennifer Ackerman vás v knize vezme na tour téměř po celém světě a seznámí vás s různými pohledy na to, jak je to s inteligencí ptáků a jejími aspekty. Já jsem ptáky nikdy za hlupáky neměla, přesto je teď obdivuji ještě více! Jejich zvládání problémů se samozřejmě napříč druhy liší, nicméně jmenujme alespoň některé činnosti, v nichž mnozí ptáci vynikají a které mě obzvlášť uchvátily:
* téměř neomylný orientační smysl,
* schopnost ukládat si v různých skrýších na velké rozloze zásoby potravy a následně si ji vyzvednout včas dříve, než se zkazí,
* „umělecký duch“ – jen si zkuste vygooglit lemčíky!
A je toho mnohem více, Jennifer Ackerman to navíc píše poutavě a zmiňuje i mnoho vtipných příhod s ptáky, osobních i různých ornitologů. Při četbě se poučíte, zároveň se ale budete i bavit, takže tuhle parádní knížku ze srdce doporučuji všem – bez výjimky!
Ne náhodou jsem tuhle knihu četla právě teď. Dnešním dnem totiž startuje už 4. ročník Ptačí hodinky, které se pravidelně zúčastňujeme – já už se na pozorování našeho domácího bufetu pro ptáčky zase moc těším!

8 07.01.2022

Dvě sestry, sobě navzájem blízké, přesto vzdálené… Právě o nich je volné pokračování Navrátilky od italské autorky Donatelly di Pietrantonio, Návrat do Borga Sud.
Příběh se však netočí tolik okolo hlavní hrdinky první knihy, oné Navrátilky, jejíž jméno ani v druhé knize nezjistíme. Tato starší ze sester je opět vypravěčkou a dovídáme se novinky i o její cestě životem (a že to ani tentokrát nemá vůbec jednoduché…), nicméně těžištěm příběhu je spíše Adriana, a to těžištěm značně rozkolísaným – opakovaně se z vypravování vytrácí, aby se do něj za chvilku zase s plnou silou vrátila a rozvířila vody jinak relativně klidného příběhu. Její osud totiž budí mnoho otázek a jen po malých kouscích si skládáte celistvý obraz o tom, co že se kolem ní vlastně děje.
Ty dvě si snad nemohou být více nepodobné: jedna je vzdělaná a se slibnou kariérou, přesto však v jistém ohledu vlastně neúspěšná a plná zklamání; druhá nemá stabilní bydlení ani práci, životem se protlouká po svém, ale stále je energická a plná chuti do života, do nějž navíc přivedla i syna.
Příběh začíná tím, že se Navrátilka opět vrací – směřuje zpět do Borga Sud, protože se „něco“ stalo. Strašně mě při čtení dráždilo, že tak dlouho nevím, co je to „něco“, a vypravěčka si dává načas, než se k pointě dostane. Di Pietrantonio vám totiž osud obou dívek dávkuje postupně a nutí vás domýšlet si, o co vlastně jde, a tak musíte číst dál a dál, až máte najednou dočteno. Přesně tak jsem to aspoň měla já!
Oproti Navrátilce nemá druhá knih tak čarovnou obálku, ale ne nadarmo se říká, že nemáme soudit knihu podle obalu. Ke spletitosti mezilidských vztahů má i Návrat do Borga Sud hodně co říct, i když je jeho styl trochu odlišný a už asi ne tak drásavý. Silný je však rozhodně.

5 04.01.2022

Co všechno víte o Indii? Věděli jste třeba, že podle odhadů v této zemi denně zmizí 180 dětí? I o tom napsala indická novinářka Deepa Anappara svou prvotinu…
Zdaleka ale nejde o jediné téma románu, ten totiž postihuje mnohem více palčivých problémů života místních obyvatel. Jmenujme třeba nerovné rozdělení statků ve společnosti, v níž na jedné straně lidé žijí v nedostižném luxusu moderních věžáků a s osobními služkami, na druhé straně jsou pak rodiny živořící v bastí (slumu) u skládky, v jednopokojovém domečku bez vody a s nestabilní elektřinou. Je tu taky napětí mezi skupinami obyvatel s odlišným vyznáním (Islám × hinduismus), nedostatečné vzdělávání dětí, zneužívání dětské práce… A při tom všem se místní média zaobírají jen bulvárem, což kontrast mezi bohatými a chudými ještě podtrhuje.
I když se román zabývá tak vážnými tématy, má v sobě i krásné momenty. Vypravěčem je totiž Džaj, obyčejný kluk ze základky, s nímž se vaše dětské já i přes kulturní odlišnosti snadno ztotožní – dítě je prostě dítě, ať už vyrůstá kdekoli. A když v Džajově bastí náhle zmizí chlapec, právě Džaj se se svými kamarády Parí a Faizem pokusí záhadě jeho zmizení přijít na kloub.
Kniha je plná hindských slov, která příběh skvěle usazují v indickém prostředí, ale nemusíte se jich bát, na posledních stranách totiž najdete slovníček pojmů. Na začátku je zase načrtnutá mapa části fiktivního indického města, kde se příběh odehrává.
Debut této autorky obdržel hned několik literárních ocenění, mj. třeba i Cenu Edgara Allana Poea.

8 01.01.2022

Snad každý tráví vánoční čas s pohádkami, a tak jsem se přidala. Sice doma nemáme televizi, ale knížky to vždy jistí. =)
Francouzské pohádky od trojice autorů 17. a 18. století přináší klasické příběhy pro děti, které jsou veskrze adaptací lidových pohádek. Nejsou to ale povětšinou tak úplně příběhy, které byste dětem chtěli číst před spaním, neboť v sobě nesou i podobně temné prvky, které známe třeba z báchorek bratří Grimmů. Nejednou se tu taky setkáte s tím, že se otec chce ženit s vlastní dcerou – to asi není úplně to, co chcete dětem vysvětlovat…
Měla jsem radost, že v triu spisovatelů jsou hned dvě ženy, ale nakonec jasně převládá tvorba Perraultova. Ta byla za mě spolu s Kráskou a zvířetem v podání Jeanne-Marie Leprince de Beaumont rozhodně nejlepší (pro Krásku a zvíře mám dlouhodobě slabost), naopak tři pohádky madame d' Aulnoy mě vlastně dost nudily a připadaly mi zdlouhavé a překombinované. Dokonce i ty veršované Perraultovy tři první mě bavily více, byť mají typicky vzletný jazyk a dnes už se zbásněná epika moc nenosí…
Vyjma Krásky a zvířete bych vypíchla jako skvělé ještě úsměvná Směšná přání a Kocoura v botách – to je za mě trojice těch nejlepších pohádek z této sbírky.

2 01.01.2022

I když samozřejmě znám Muzeum mozkových figurín Madame Tussauds, nikdy jsem vlastně nepřemýšlela o ženě, po níž je pojmenované a díky které vlastně vůbec vzniklo. A teď už její příběh znám, za což vděčím Edwardu Careymu, který její život beletrizoval a dal vzniknout skvělému historickému románu s jednoduchým jménem Malá.
Madame Tussaud se narodila ve Švýcarsku jako Marie Grosholtz, otce nepoznala a brzy přišla i o matku, s níž přesídlila do Bernu a u doktora Philippa Curtiuse se poprvé naučila, jak zvláštní hmotou je vosk, jak je tvárný a jak z něj lze věrně vymodelovat anatomické modely. Společně se pak přestěhovali do Paříže, a právě tady vznikla dílna, jakási předzvěst toho, co vznikne o pár desítek let později a co se přetransformuje právě do světoznámého Muzea Madame Tussauds.
Marie zvaná Malá prožila na přelomu 18. a 19. století neskutečně zajímavý a v mnoha směrech také dosti pohnutý život, necelých 10 let dokonce pobývala i na zámku ve Versailles. Poznala, co je to nepohodlí, na vlastní kůži ochutnala mnohé krutosti své doby a byla také svědkem francouzské revoluce. Setkala se s mnoha významnými osobnostmi své doby a některým také z vosku vytvořila sochu. Ti, kteří se s originálem nikdy setkat nemohli, tak alespoň mohli vidět jejich věrnou podobu zachycenou z vosku.
Tenhle neskutečný příběh ženy, která se později stala legendou, je opravdu velice čtivý a napínavý, plný zvratů a temných i dojemných okamžiků. Navíc vás tou macatou knihou provázejí o spousty detailních kreseb, které příběh skvěle podbarvují.
Román moc doporučuji!

6 21.12.2021

Letos jsem si naordinovala poměrně dost strašidelných příběhů, ale Hladový lán mezi nimi rozhodně patři na první místo. V horrorech totiž ze všeho nejvíce vyhledávám působivou atmosféru a ta je tu vykreslena naprosto skvěle – něco tak moc tísnivého jsem dlouho nečetla! K tomu, že je to tak chmurné vyprávění, rozhodně přispívá hned několik relativně typických prvků: zasazení příběhu na severoanglický venkov v čase na sklonku zimy, na vcelku odlehlou samotu, do kraje opředeného temným příběhem, kde je člověk ostatními obyvateli přijímán jen tehdy, když tu žil takřka odjakživa. K takovému tísnivému základu přidejte ještě to nejděsivější, co člověka v životě může potkat a s čím se nikdo z nás nikdy nechce setkat – smrt vlastního dítěte – a na kvalitní horror máte zaděláno.
Andrew Michael Hurley vám příběh servíruje po malých dávkách, krmí vás tím takřka po lžičkách a vám to s každým soustem chutná víc a víc. Tohle dávkování příběhu, které vás pořád udržuje v ve střehu, mám moc ráda! Pomalu vám to do sebe zapadá, přesto se do toho prolínají i lidové povídačky, které rozumově zpracovat prostě nejde. Tajemno a psychedeličnost narůstají, jen kroutíte hlavou a nechápete. Postupně to stále více graduje, až nakonec otočíte na poslední stránku… Marně byste listovali dál, zbývá už jen poděkování a doslov (který je mimochodem taky výborný!). Co byste chtěli víc? Vždyť už to bylo takové psycho, že dál to při zachování kvalitního příběhu ani stupňovat nejde.
Skvělý román, který vedle pochmurného ladění výborně vystihuje i to, jak se mohou lišit naše způsoby vypořádávání se se ztrátou blízkého člověka.
Tohle byla kniha, po jejímž přečtení jsem skutečně cítila stažené hrdlo a fyzické nepohodlí – ta atmosféra byla hodně působivá.

5 11.12.2021

Na podzim jsem četla román, který měl zajímavou formu – chyběla tam interpunkční znaménka a souvislý nečleněný text vyvolával dojem nepřerušovaného proudu myšlenek. Bylo to zvláštní a musela jsem si na to zvyknout (a nedalo to takovou práci, jak jsem se bála) ovšem to jsem ještě nevěděla, že mě jiná autorka brzy postaví před ještě větší výzvu.
Abi Daré, autorka Dívky se sílícím hlasem, v úsilí o co největší autentičnost totiž nechává hlavní hrdinku mluvit anglicky tak, aby to odpovídalo jejím možnostem a postavení. Adunni se jako nezletilá Nigerijka, která nemohla ani dokončit základní vzdělání, se asi sotva bude vyjadřovat vzletně a v souladu se všemi jazykovými normami, když se je ani nemohla naučit. Nic takového jsem nikdy ještě nečetla a z počátku mi to trochu lezlo na nervy, ale nakonec jsem tomu uvykla a formu už tolik nevnímala. Nechala jsem se zcela pohltit příběhem.
Adunni se jako poloviční sirota touží vzdělávat, otec jí ale přichystal jinou budoucnost. Aby mohl zaplatit nájemné, svou čtrnáctiletou dceru provdá za zámožného taxikáře, a tak se Adunni stane třetí Morufovou manželkou. (Upozorňuji, že děj se odehrává kolem roku 2015!) Dívka se ale nehodlá vzdát svého snu, když se tedy ve svém bydlišti bez vlastního přičinění dostane do nepříjemné situace, rozhodne se pro útěk. Ani pak to však nemá nijak jednoduché. Stane se z ní služka, která si o platu může nechat jen zdát.
Emancipace žen značně pokročila, přesto jsou ve světě spousty míst, kde je žena braná jako věc. Adunni ale touží mít hlas, chce, aby ji bylo slyšet, bojuje. A já jí strašně fandila, stejně jako fandím všem ženám celého světa.
Můj obdiv patří rozhodně překladatelce, protože s takovým textem se popasovat a věrohodně ho přeložit do češtiny, to muselo dát hodně zabrat!

8 08.12.2021

#Klasikomilove stále čtou francouzský historický dobrodružný román a já si po Tartarinovi vybrala Černý tulipán. S radostí musím konstatovat, že to byla fakt dobrá volba! Možná si klasiku představujete jako nudnou literaturu plnou dnes už nepoužívaných slov, jenže Odeon vydal v roce 2019 Černý tulipán ve zbrusu novém překladu a jistě i to přispělo k tomu, že je to v jejich podání román svižný a pro dnešního čtenáře zcela srozumitelný, až byste ani neřekli, že poprvé vyšel už v roce 1850!
Román se odehrává ještě o něco dříve, konkrétně na konci 17. století. Po krátkém historickém exkurzu líčí Alexandre Dumas poměrně nekomplikovaný příběh a na to, kdy je kniha psána, se ani nemusíte bát přehršle postav ani sáhodlouhých popisných pasáží či zdlouhavých diskuzí a monologů postav. Je to vážně pěkné a svižné čtení, které se točí kolem touhy hlavního hrdiny po dosažení do té doby nedosažitelného – vypěstování dokonalého černého tulipánu. A je tu samozřejmě i láska, jež se pochopitelně odehrává v mezích tehdejší morálky, přesto je to velká romantika. Dojde i na věznění a bez komplikací se neobejde ani pěstování tulipánů, ani ta velká láska mezi Corneliem a Rosou, ale to už si přečtěte sami – tahle kniha si vaši pozornost zaslouží.
Myslela jsem, že tohle klasikomilské kolo pro sebe Černým tulipánem uzavřu, ale po vyhlášení bonusu ještě skončit nemohu – francouzských pohádek jsem dosud moc nepřečetla, tak využiju příležitosti k zjednání nápravy! Ostatně blížící se čas Vánoc je pro četbu pohádek naprosto ideální.

2 03.12.2021

I když je Host moje oblíbené nakladatelství a poslední roky čím dál tím více opět čtu české autor(k)y, Lidmila Kábrtová mé pozornosti dosud unikala. Teprve její novinka Čekání na spoušť mi padla do oka a já si knihu pořídila. A ještě že tak, protože minout ji by bylo škoda.
Povídkový román o osmi lidech. Každému patří jedna povídka/kapitola románu, ovšem především všechny tyhle postavy patří tak nějak k sobě. Přesto jako by se sami rozhodly pro samotu, a tak se spíše jen míjí a jejich pouta povětšinou slábnou. Někdy to bylo rozhodnutí jich samých, jindy za ně rozhodli jiní. Pokaždé jim ale něco nutně chybí, ač někdy nevědí co a proč. Jindy to, co jim chybí, vědomě odhánějí, odkládají setkání, která by mohla pomoci oběma stranám. A pak už třeba taky může být pozdě. Přesto je ve všech těch příbězích cítit i naděje.
Je-li tu něco mistrně zvládnuto, pak je to autenticita výpovědí. I když v jednom příběhu cítíte k postavě odpor, v další ji chápete a třeba i litujete. A nebývá to tak i v životě, že o lidech prostě nevíme vše, abychom jim plně porozuměli? Často k tomu potřebujeme změnit úhel pohledu a zkusit se na vše podívat očima toho druhého – a právě to autorka umí.
Menším nedostatkem pro mě místy byla nejasná časová linka. Zatímco jedna postava o jiné uvažovala v kontextu padesátých let, u jiné už utekly snad i tři nebo čtyři desítky let, než dostala v knize prostor. Sem tam jsem tedy musela uvažovat, v jaké době se zrovna nacházíme, aby mi ty souvislosti došly. Ale zase tak divoké to nebylo a vždy jsem se chytla, jen mě prostě autorka nutila trochu přemýšlet (au!) =D
Minimalistická próza, která v sobě přitom skrývá mnoho. Jsem moc spokojená, tohle bylo skvělé počtení. =)

10 29.11.2021

Zprvu poněkud útržkovité vyprávění, z něhož se nakonec vyvrbí mnohem silnější příběh, než jsem dle prvních stránek čekala. Ve vyprávění, které je něžné i suše drsné zároveň, jsou životy dospívajících dívek pěvně spjaté s dodržováním křesťanských i pohanských tradic, stejně jako se čtením Bravíčka a sledováním telenovel, občas taky touhou opustit tenhle pozapomenutý kraj při polsko-běloruské hranici. A pak jsou tu samozřejmě šeptuchy – ženy, o nichž se říká, že umí léčit a zbavovat lidi kdejakých obtíží.
Ačkoli šeptuchy, které jsou tamní obdobou známějších žítkovských bohyní, nehrají v knize hlavní roli, rozhodně jí dávají jistý ráz. K Podlasí neodlučitelně patří, stejně jako hluboké lesy a močály. Je to magický kraj, který jako by úplně nezapadal do dnešní doby. Příběh vlastně v devadesátých letech, kdy se odehrává, drží především dospívající vypravěčka se svou kamarádkou Dorotou, dcerou hrobníka. Staré a nové se tu podivně mísí, stejně jako se tu místy překrývá svět živých a mrtvých.
I když jsem byla z počátku na rozpacích, protože mi přišlo, že čtu úplně něco jiného, než co jsem měla dostat, čím dále jsem se v příběhu dostávala, tím více jsem se do toho nořila. Po zaklapnutí knihy se mě zmocnil pocit, že bych si ji měla hned přečíst znovu. Místo toho jsem si ale nakonec jen vygooglila fotky z Podlaského kraje a jen se kochala tou krásnou přírodou a tradiční architekturou. Získala jsem vlastně druhý důvod, proč tenhle kout světa na hranici Polska a Běloruska prostě musím jednou navštívit. Kromě Bělověžského národního parku si přeji naživo spatřit i Podlasí.
Na závěr ještě doplním, že Alena Sabuchová byla na Slovensku za Šeptuchy oceněna Anasoft literou. A já chápu, proč tomu tak je.

13 26.11.2021

Kniha s vůní včelího vosku, medu a pomerančů, v níž Mexiko bezpečně najdete, i když se nevnutilo do názvu – takhle já vnímám Šepot včel.
Simonopio se do rodiny Moralesových dostane za podivných okolností, jako odložené děťátko ho totiž pod mostem najde mlčenlivá chůva Reja, která jinak dlouhé dny nehnutě tráví na svém houpacím křesle. K vrzání jejího křesla, které se usedlostí pravidelně nese, se toho dne přidá další nezaměnitelný zvuk – šepot včel, Simonopiových společnic, bez kterých ho sotva kdy uvidíte.
Tenhle nalezenec se však od ostatních liší nejen tím, že se tak rád nechává obklopovat rojem včel. Nenarodil se totiž jako to nejkrásnější miminko na světě, ale s jistým znetvořením ve tváři. K tomuhle neštěstí ale do vínku dostal i jeden drahocenný dar, díky kterému třeba dokáže v době epidemie ochránit svou rodinu před jinak téměř jistou nákazou španělskou chřipkou. Slyší totiž to, co jiní zaslechnout nemohou, ať už minulé či budoucí, ví více než jiní. Stále jsou tu však tací, kteří v něm vidí jen dítě políbené ďáblem, jež by nemělo žít, aniž by o jeho daru vůbec tušili…
Okouzlující román z doby, kdy Mexikem zmítala revoluce, o tom, jak se lev musel postavit kojotovi. Sofía Segovia se možná místy nechala unést a vypravování je v takových momentech poněkud rozvláčné, ale protože je příběh jindy naopak velmi napínavý a celkově prostě krásný a magický, je to jen malá piha na kráse – aspoň já to tak teda cítím.
A mimochodem: jméno Simonopio by prý mělo znamenat „ten, kdo naslouchá“ – až si knihu přečtete, pochopíte, že to asi nebude náhoda. =)

11 23.11.2021

Byla jsem nadšená z No a já, a tak na sebe další kniha od Delphine de Vigan nenechala dlouho čekat, ale… Vděk je velice citlivá kniha o vážném tématu, jenže to na mě bohužel nezapůsobilo tak silně – jako by ten příběh klouzal jen po povrchu a navrch v tom místy byl cítit nádech klišé. A to je škoda, protože bez něj by se to rozhodně obešlo.
„Stárnout znamená naučit se ztrácet.“ Michele Seldová, které se říká Miška, ví, co to znamená. Jí se totiž ztrácí i to, co ji dosud živilo, co pro ni bylo tak samozřejmé, že si takovou ztrátu ani neuměla představit. Bývalé korektorce se totiž ztrácejí slova, a tak je pro ni stále obtížnější vyjádřit svá přání, své myšlenky, své vzpomínky… Rozvinula se u ní afázie – (porucha řeči). Postupně už nemůže žít sama doma a odchází do domova pro seniory, kde kromě potíží se slovy zároveň opět touží splatit svůj dluh z minulosti. Touží vyjádřit vděk rodině, která se jí coby dcerky deportovaných židovských rodičů nezištně ujala a ochránila ji, i když to pro ně samotné znamenalo velké riziko.
De Vigan opět pracuje s mezilidskými vztahy a také potřebou člověka odejít ze světa s vyrovnanými účty. Měla jsem ale pocit, že ta odbočka do minulosti tu byla tak trochu navíc, bohatě by podle mě stačilo, kdyby autorka pracovala s vývojem vztahu Mišky a jejích dvou pravidelných návštěvníků – Marie, která podobně vděčí za mnohé Mišce, a logopeda Jerôma.
Vyzdvihnout je ovšem nutné práci překladatelky, protože na ní to celé stojí. Zachovat význam a formu slov tak, aby text stále ilustroval to, jak u Mišky afázie postupuje, rozhodně nemohlo být snadné. Občas to působilo úsměvně, občas to ve mně zjitřilo staré vzpomínky na to, jak se s podobnou obtíží v posledních letech svého života vypořádávala moje babička. Takže po jazykové stránce to bylo úžasné a já se těším na další de Viganku.

2 15.11.2021