Přízrak v hrdle
kniha od: Doireann Ní Ghríofa
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473396/bmid_prizrak-v-hrdle-Ctl-473396.jpg
3.8
85
Prozaický debut irské básnířky splétá příběhy dvou žen, žijících ve stejné krajině v různých dobách. V 18. století najde šlechtična tělo svého zavražděného manžela, v zoufalství loká z dlaní jeho krev a složí neobyčejnou báseň. Dnešní mladá matka v té básni nachází ozvěny vlastního života a zcela propadne touze dopátrat se pravdy o záhadném osudu její autorky. Fascinující a nadčasový příběh o tom, jak je možné najít svůj hlas tím, že osvobodíte hlas toho druhého.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2021 , Odeon
Originální název:
A Ghost in the Throat , 2020
více info...
Komentáře (25)
Komentáře 25 Recenze 2
Z této knihy jsem rozpolcená. Na jednu stranu je tu příběh samotné autorky, její problémy, její myšlenky. Tato část se mi líbila, bylo to takové procítěné. Pak je zde životopisná část o Eibhlín Dubh. Je to pojaté tak, že sledujeme, jak autorka pátrá po stopách této básnířky, co nachází, jaké překážky se jí kladou do cesty... Ale stejně to zní strašně suchopárně. Ne, že by to bylo špatně napsané, ale prostě se to k tomu zbytku nehodí. Každopádně zajímavá kniha.
Je to opravdu ženský text. O ženách, mateřství, vyčerpání, lásce, bolesti. Okouzlil mě, dojal a inspiroval. Pročetla jsem komentáře a všechno podstatné již bylo řečeno. Jak zde již někdo psal, je skutečně vidět, že autorka byla nejprve básnířkou a pak až prozaičkou, protože některé věty jsou skutečně nádherné.
Mimořádně obtížné čtení, několikrát jsem odložila, několikrát se zas vrátila, doufala, že autorce porozumím….bohužel se tak nestalo. Často jsem se v textu ztrácela, až samotný závěr mi připadal trochu srozumitelný, ale celkový dojem už nezachránil. Nicméně musím vyzdvihnout nádherný přebal českého vydání!
Jak popsat tuhle knihu? Jak popsat tenhle ženský text? Je to o tíži mateřského života, irské šlechtičně a jejím žalozpěvu nad mrtvým manželem, o nasycení duše, o neviditelné každodenní ženské práci, o vymazávání…
.
Přízrak v hrdle je umný konglomerát toho všeho a všechno to spolu souvisí. Mateřství tu není zalité sluncem, ale je fyzické, bolestivé, jde na dřeň ženského života, dávání, obětování. Vyzvedávání života Eibhlín Dubh Ní Chonaill z prachu je působivé, ale nedokáže plně uspokojit… je v něm tolik prázdných míst. A pak je tu ženský úděl, nedoceněný a nedocenitelný. A není to vyřčeno ve feministické proklamaci, ale smutným pokrčením ramen, že tolik ženských slov nebylo hodných k uchování ve světě těch báječných velkých mužů.
.
Místy jsem se neubránila dojmu, že je autorka tak trochu trhlá (hlavně opakované vracení se na pitevnu), ale chápu, že se jedná o součást básnické duše. Zvláštní je, že její příhody nejsou vlastně až tak pozoruhodné, ale spisovatelka o nich umí pozoruhodně psát. Když se dostává ke slovu její básnivost, imaginace a fantazie, tak kniha dostává grády i tam, kde by jinak nedržela při sobě.
.
Okouzlila mě, vytrhla ze čtenářského stereotypu, probudila zájem o poezii, o poetické vidění světa. Ve své autenticitě mi přišla až obscénní, což považuji v dnešním světě za něco ojedinělého a pozoruhodného… A jako máma nechápu, jak si na napsání něčeho takového dokázala najít čas?!
Věděla jsem, že to bude "ženský text", jak se píše hned v úvodu, přesto mě míra, do jaké Přízrak v hrdle pojednává o mateřství, zaskočila. Ani ne snad pro detailnost popisů ubíjejícího života matky malých dětí, které v textu plní i veskrze estetickou, rytmizující funkci, jako spíš hrdinčino naprosté upozadění vlastní subjektivity a proměnu ve "stroj na děti", která silně připomíná dystopické romány. Ač je mi něco takového bytostně cizí, je zajímavé nahlédnout do autorčiny mysli (neboť se jedná o přiznanou autofikci) a spolu s ní v závěru knihy dojít k určité katarzi.
Důvodem, proč jsem po knize sáhla, byla nicméně její druhá rovina, a to autorčino dlouholeté usilovné pátrání po okolnostech vzniku irské básně Caoineadh Airt Uí Laoghaire z 18. století a po životě její autorky Eibhlín Dubh Ní Chonaill, o němž toho dnes mnoho nevíme, podobně jako o jejích ženských příbuzných, na rozdíl od těch mužských. Pátrání tak výmluvně dokládá častou neviditelnost žen v dějinách (nejen) umění. Kvituju, že báseň je v knize otištěna v celém znění, a to paralelně v irském originále a českém překladu.
kniha báseň. překrásná, ale z tak jemné matérie, že když jsem si v půlce dala pár dní pauzu, už jsem se znovu nezačetla. proto nehodnotím žádnými hvězdami
To je právě, ono. Básník tím vůbec nemusí chtít vyloženě něco říct. Je to jakási oslava uprostřed života, který sám o sobě oslavou, není poskládán z lehkých věcí. Tvrdá a bolestná pravda může připlout na vlnách vskutku nebývale originálních.
Musím súhlasiť s Niamh15. Málokedy, skôr výnimočne sa mi stáva, že by som knihu nedočítala ani len do polovice, ale toto bola proste katastrofa. Mala som veľké očakávania, ale vážne - vážne je čisto ženský text niečo, kde dokáže autorka na desiatkach stranách riešiť len odsávanie mlieka, svoju posadnutosť dieťaťom a manželom? Niečo, kde je žena scvrknutá na bezduchú schránku bez vlastných ambícií, záľub, myšlienok, pripravenú vypĺňať potreby druhých? Jediná hviezdička je za anotáciu, ktorá dokáže aj z takejto biedy vzbudiť dojem, že stojí za prečítanie. A za zoznámenie s poetkou.
Autorka na několika místech píše, že se jedná o ženský text – jako by se bála reakce mužské části publika, dopředu se omlouvala, nebo se snažila tuto skupinu čtenářů od čtení odradit. Jako by před námi muži trpěla nedostatkem sebevědomí. Přitom to vůbec není třeba. Je pravda, že o některých otázkách v knize probíraných by asi žádná žena s mužem nemluvila, a je také pravda, že pro mě osobně byla trochu nepochopitelná autorčina posedlost téměř neznámou básnířkou žijící před několika sty lety (ale vášně obvykle s pochopením a tedy rozumem dohromady moc nejdou, ať už jsou zaměřeny na cokoli či kohokoli). Ovšem bez ohledu na obsah knihy už jen ta krásná práce s jazykem stojí za to, aby se i muž pustil do čtení (nadto se v ní i mnoho zajímavého o ženách a jejich způsobu vnímaní a myšlení dozví – i když autorka určitě žádnou "modelovou", průměrnou ženou nebude).
Tak toto bola krása.
Silný text o ženách pre ženy.
Prvá próza írskej poetky Doireann Ní Ghríofa. A poézia z tejto knižky priam sála. Autorka opisuje "obyčajný" ženský svet - domáce práce, materstvo, výchovu detí - originálnym, umelecky hodnotným spôsobom.
Vpúšťa nás do svojho súkromného života, najvnútornejších myšlienok. Cítim sa s ňou spriaznená.
Druhou, o nič menej dôležitou, dejovou linkou, je Doireannino posadnuté pátranie po takmer zabudnutej šľachtične z 18. storočia, Eibhlín Dubh, autorke slavného žalospevu nad telom mŕtveho manžela. Vzkriesi jej život z nánosov času, je to historické skúmanie doteraz prehliadaného ženského sveta.
Citlivý, dôverný text od talentovanej autorky.
Jedna z najlepších kníh tohto roku.
"Jestli se básním, které ke mně přišly za těch nocí, může říkat milostné, tak byly zamilované do deště a do alpínek, do zvláštního výraziva těhotného těla, do oblaků a do babiček. Nedostavila se žádná báseň na oslavu muže, který spal vedle mne, když jsem psala, a jehož měsícem ozářená pokožka k sobě vždycky přitáhla moje rty. Láska, jakou jsem cítila k němu, mi připadala tak nesmírná, že jsem ji nemohla nalít do úhledné nádobky básně."
"Když jsem té cizí ženě pomáhala na nohy, byla jsem snad stínovým dvojčetem toho cizího člověka, který jiné noci táhl mé plačící, opilé já od zábradlí jiné řeky. Když jsem ji houpala v náručí, možná jsem houpala své vlastní bolavé já. Ta chvíle snad v sobě měla podivnou vzájemnost, znamenala jakési vyrovnání. Tím, že jsem té neznámé šeptala, že všechno bude v pořádku, jako bych odříkávala zaklínadlo za nás za všechny, aby nás zbavilo smutku a bolesti, zaříkávala jsem její bolest, jeho bolest i svou vlastní, a třeba to byla pravda, možná tentokrát už opravdu všechno bude v pořádku. Možná už je."
Je to ženský text, ale jako muže mě to bavilo a celkově mě kniha mile překvapila. Je to kniha ,na kterou se musíte trochu více soustředit , ale nakonec se to vyplatí. A znovu to musím napsat, opět skvělý doslov, který mám u ''Odeonek'' velmi rád.
I pár dnů po dočtení si nejsem stoprocentně jistá, jak knihu hodnotit. Od příběhu jsem neměla příliš velká očekávání, ale upřímně mě překvapil, nečekala jsem, že se bude jednat o ten typ. Jak píše samotná překladatelka v doslovu, těžko se vůbec určuje žánr knihy.
Jako celek mi to vlastně ale přišlo velice dobré. Autorka používá silný poetický jazyk, je vidět, že je původem básnířka. Zároveň se mi opravdu líbila hlavní myšlenka knihy. Je pravda, že spousta žen je v rámci historie absolutně vymazaná
Kniha se mi moc líbila. Souzněla jsem s ní. Pocit hloubky propojení mezi autorkou knihy a autorkou básně je téměř hmatatelný. Kniha ale myslím nepatří mezi ty pro každého. Jde o příběh, na který si musíte udělat čas a musíte mít tu správnou náladu. A taky je to ženský text....
Nádherná obálka, obsah velice zajímavý, skvěle a citlivě přeloženo. Bohužel knížka nebyla úplně pro mě, ač jsem dělala, co jsem mohla. Ale básně nevyhledávám a tady jsem měla právě někdy problém pochopit, " Co tím chtěl básník říct? " :-)
Paralela mezi životem minulým a současným nebyla příliš zřetelná, ženy současnosti nejsou rozhodně tolik upozaďovány tak, jako tomu bylo v dřívějších dobách.
Nicméně knížka si své příznivce jistě našla a najde, už jen pro doplnění historických znalostí o irské literatuře.
Při rodinných povinnostech si básnířka najde čas na pátrání po životních osudech ženy, která o více než dvě století taktéž složila báseň, o které se dnes učí na školách. Nejen, že se dopátrá mnohých zajímavostí, ale pokusí se o nový překlad básně. Autorka nám předkládá mnoho zajímavých obrazů. Je vidět, že hovoří jazykem básnířky, ale psaní románů či povídek jí moc nejde.
Chtěla bych si v budoucnu přečíst některou z jejích básnických sbírek. Kéž by se jich překladatelka zhostila a předložila je i nám Čechům ke čtení. :-)
Poetické, ženské, plné krásných obrazů… duše básnířky se nezapře. Oceňuju uvedení celé básně na závěr knihy, souběžně s irským originálem.
Líbila se mi historická část a krásný poetický jazyk. Současný text mě nezaujal. Naše společnost je dál, než aby se role ženy smrskla na rození mimin a péči o ně do absolutního vyčerpání. Rozčilovalo mě opakované ujišťování, že se jedná o ženský text. Také mi připadá slabá paralela mezi životem autorky a šlechtičny z 18. století. Kvůli jazyku a historickému obsahu spíše doporučuji.
Tak trochu jsem doufala, že už nežijeme v době, kdy "ženský text" (což je v knize proklamováno znovu a znovu a znovu... a znovu) musí zákonitě být o miminech, chlapovi, kojení a porcelánu. Zajímaly mě literárně archeologické části, ale postupem času mě přestala bavit nutnost přeskakovat domácí práce, odsávání mlíka a vození dětí do školy; zkrátka došly síly.
Trochu se obávám, že ty slavné ceny to posbíralo jen kvůli strachu z té všemocné věty "tohle je ženský text".
... hvězdičky za otištění irského originálu básně.
Líbilo se mi vyprávění mladé maminky ze současnosti, a to i přesto, že její pohled na svět už nemohl být odlišnější od toho mého. Hlavní hrdinka si plní sen o velké rodině, mateřství je pro ni smyslem života a na prvním místě je péče o děti a domácnost. Pak ale začne být posedlá milostnou básní z 18. století, kterou napsala mladá šlechtična poté, co našla tělo svého zavražděného manžela.
Příběh šlechtičny z 18. století se prolíná s všedním životem hlavní hrdinky, která je fascinována životem autorky této básně. Kamenem úrazu pro mě bylo právě vyprávění o životě básnířky, které bylo plné sáhodlouhých popisů a metafor. Pokud vám ale poetičtější styl vyprávění nevadí, měli byste Přízrak v hrdle zkusit, pak to pro vás určitě bude nádherný čtenářský zážitek.
„Tohle je ženský text."
První věta knihy a zároveň taky věta, která mě vlastně trochu vylekala. Škatulkování v mnoha směrech nemusím a proti srsti je mi i u knih (rozdělování na žánry, na cílovku apod.), přesto jsem se z představy, že ta věta znamená čtení pro ženy, docela vyděsila. Naštěstí se ukázalo, že k obavám nebyl důvod – nejde o knihu pro žádnou konkrétní skupinu čtenářů a tuhle prózu dokonce ani nejde zařadit do žádného konkrétního žánru.
A přesto tenhle román své specifikum má: je to text vyžadující čtenáře, který chce více než jen odpočinkové čtení, který chce nad textem hloubat a rád si vychutná barvitý a často až básnický jazyk. Onen básnický duch je tu důležitý, Doireann Ní Ghríofa je totiž primárně básnířkou a na její prozaické prvotině je to hodně znát, na škodu to však není, ba právě naopak.
V 18. století vznikla báseň zvaná Caoineadh Airt Uí Laoghaire (Nářek pro Arta Ó Laoghaira), které o skoro tři století později Doireann tak propadla a zamilovala si ji, že se rozhodla svůj čas věnovat Eibhlín Dubh Ní Chonaill (autorce té básně) a sesbírat se o ní co nejvíce informací. Jenže pátrání v záznamech z doby, kdy ženy byly často jen ozdobou muže a byly zásadně upozaďovány, je náročné a nejistého výsledku. Doireann proplétá popis téhle své detektivní práce s vyprávěním o vlastním osobním životě, a to nebývale otevřeně, v podstatě intimně.
Kniha plná překrásných barvitých přirovnání a metafor. Kniha o nutkavé potřebě obětovat se pro něco, čemu věříte a co pro vás má smysl. Kniha o tom, jak je občas důležité dát ženě hlas, aby mohla promluvit, byť ústy někoho o téměř tři století později.
Tohle je irská kniha roku 2020.
„Tohle je ženský text.“
Jedinečná a originálna kniha, ktorá je rozborom básne, čiastočnou autobiografiou, a predovšetkým poctou ženám a špeciálne jednej takmer zabudnutej poetke.
Od začiatku je cítiť, že sa aj spisovateľka venuje poézii.
Text je neskutočne poetický, snový, kúzelný, autorka bravúrne pracuje so slovami a vytvára veľmi pekné metafory.
Ťažko niečo napísať. Myslím si, že takáto kniha ešte nebola napísaná, a ak áno, tak ich je málo.
Taktiež si zaslúži uznanie prekladateľka, ktorá podľa môjho názoru urobil veľmi dobrú prácu.
Tato kniha mě zaujala už svou nádhernou obálkou, a aniž bych tušila o čem je, tak jsem jí prostě musela mít. Kniha si mě vybrala, volala na mě a teď už je mi jasné, že si ke mně našla cestu proto, aby mě okouzlila.
Autorka nám tu předkládá svůj vlastní příběh. To, jak se poprvé setkala s básní Nářek pro Arta Ó Laoghaira, ale i to, jak se později do básně zamilovala a potřebovala zjistit, jak vznikla, co její autorka cítila, jak žila a jaké to bylo v mužském světě kolem roku 1760. Ale není to jen rozbor básně, je to hlavně o životě autorky, o životě ženy, která nám představuje svůj život takový, jaký je. Její myšlenky, pocity a emoce. Ukazuje nám svou ženskost, sílu mateřství, ale hlavně sílu ženy.
Nečekejte souvislý příběh, ale autorka přeskakuje tak, jak zrovna potřebuje. Jako celek to však působí skvěle, je to jasné, krásné a všechno Vám dává smysl. Myšlenky v knize Vás donutí zastavit se, zamyslet a uvědomit si sílu textu. Knížka si vyžaduje vlastní tempo. Není to text, který by Vás nutil číst dál a dál, abyste věděli, jak to celé dopadne, ale naopak, je to text, u kterého se často zastavíte, budete přemýšlet, necháte si ho rozležet, uležet a vstoupit do Vaší mysli.
Kromě samotného obsahu jsem si zamilovala to, jak autorka píše. Je zde znát, že píše poezii. Tak nádherné věty jsem už dlouho nečetla. Chvílemi jsem měla pocit, že přede mnou slova úplně tančí. Valila se s z nich vlna emocí. Od prvních řádků je to silné, dojemné i smutné čtení. Plný text, který mě zasáhl. Určitě musím vyzdvihnout i překlad, který dokázal zachovat tu krásu, kterou pro nás autorka připravila.
Přízrak v hrdle se rozhodně objeví na mém seznamu nejlepších 10 knížek roku 2021 (a věřte, že jsem měla v tomto roce opravdu velké štěstí na skvělé knihy). Pokud máte rádi Odeonky, pokud milujete
Je to hodně poetické, postavy se chovají podivně, ale líbí se mi ta snovost celého textu.
Štítky knihy
životopisy, biografie ženy irská literatura poetika osudy žen mateřská láska pátrání v minulosti básnířky prolínání minulosti a současnosti poetismus
Přízrak v hrdleKniha Přízrak v hrdle je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 101x |
| Čtenářské výzvě | 17x |
| Doporučených | 8x |
| Knihotéce | 91x |
| Chystám se číst | 180x |
| Chci si koupit | 27x |
| dalších seznamech | 4x |