SlamLenka komentáře u knih

Fantasy z Mexika a inspirované mayskou mytologií? To zní jako něco, co si nutně musím přečíst! Nalákalo mě to vážně rychle, vždyť legendy a mytologie jsou přesně můj šálek kávy. Jako záruka dobrého čtení mi přišel i fakt, že Silvia Moreno-Garcia je mexicko-kanadská autorka, tedy má k Mexiku blízko a mohlo by to vážně stát za to!
Hlavní hrdinka Kasiopea Tun je vlastně skoro jako naše Popelka, akorát uklízí a posluhuje na Yucatanu, nikoli v naší české kotlině. Když jednou v dědově rezidenci zůstane sama, neodolá a otevře tajuplnou truhlu a tím z ní osvobodí uvězněného mayského boha smrti. Hun-Kamé je tedy po letech konečně na svobodě a touží získat zpět své postavení v Xibalbě, tedy v posmrtné říši či Podsvětí. Mezi tímto bohem a Kasiopeou vznikne jeho osvobozením určité pouto, a tak se společně pokusí dosáhnout bohova návratu na trůn, který předtím lstí obsadil Vucub-Kamé, dvojče skutečného pána Xibalby.
Nápad skvělý, možnost nakouknout do mayských legend taky super, ale jinak musím říct, že mi to přišlo takové prvoplánové. Možná je to trochu spoiler, ale nepřekvapivě se z toho vztahu boha a Kasiopey vyklube láska, všechno je navíc takové předem čitelné. A co si náhodou nedovodíte, to zase působí poměrně šroubovaně, navíc postavy byly takové nemastné neslané, i když potenciál v nich byl veliký, zůstal bohužel nevyužitý. Nejvíc nešťastný mi pak přišel finiš – skončit to o pár stránek dříve, vyšlo by to ještě docela dobře, ale takhle to bylo… no, uhozené, bohužel.

4 11.09.2021

Ještě koncem 19. století existovala v Británii tradice tzv. pojídačů hříchů (ve Walesu dokonce i na počátku 20. století), kteří byli společností opovrhováni, ale zároveň byli její esenciální součástí. Zajišťovali totiž, že zesnulá osoba předstupovala před Boha od svých hříchů očištěná. Umírající člověk se totiž ze svých poklesků vyzpovídal pojídači, který pak na jeho rakvi zkonzumoval jídla, jež jednotlivým hříchům odpovídaly, a tím tato jeho provinění proti sociálním a náboženským pravidlům přijal za své. I když tedy pojídači žili na okraji společnosti, byli pro ni potřební.
Právě na tuto dnes již téměř zapomenutou tradici navázala Megan Campisi v této své knize. Celý ten rituál s konzumací hříchů mi přišel takový tajemný a dekadentní (a navzdory jeho spojení s vírou zaváněl skoro čarodějnictvím) – to jsem si musela přečíst! …jenže že bych byla nadšená, to bohužel říct nemohu.
Příběh May, která se v románu stane pojídačkou, mi přišel poněkud šroubovaný, stejně tak na mě překombinovaně působily i popisované pletichy britské smetánky, zvláštně se tu ale chovali i nižší vrstvy, dokonce i ty, které stejně jako pojídačka žijí na okraji (tuláci, malomocní). Literární zážitek to bohužel nebyl ani z hlediska jazykového, protože styl vypravování mi vůbec nelahodil. Přesto to bylo poměrně čtivé a já to zkonzumovala během pouhých pár večerů.
Co ovšem oceňuji, to je „Výběr z Přehledu rozličných hříchů drobných i závažných a jídel, která jim odpovídají“, který je na začátku celé knihy – bylo užitečné moci si tam občas zalistovat a doplnit si tím děj románu.

4 11.09.2021

Bavilo mě to moc, a kdybych to četla jako dítě, asi bych si tu tajemnou atmosféru užila ještě o kus víc, nejspíš bych se i trochu bála. Takhle jsem si přečetla napínavou pohádku, při níž bylo snadné hrdinovi fandit, jen jsem s napětím očekávala, jak Krabat obstojí. =)

6 11.09.2021

Kniha je více než sto let stará (poprvé spatřila světlo světa ve dvoudílném vydání v letech 1906 a 1907), ale pohádky nestárnou, takže si ji tak jako já klidně můžete vychutnat i v 21. století. Původně však román sloužil ještě jednomu účelu, a to jako didaktická pomůcka. Nils totiž při své výpravě poznává celé Švédsko, tvář jeho krajiny od jižního cípu Skandinávského poloostrova až po Laponsko, zdejší faunu, život švédského lidu, jeho zvyky… A jak se o Švédsku učí malý hrdina, mohl se s ním dříve učit i dětský čtenář. Reálie země jsou dnes samozřejmě o dost jinačí, přesto se můžete něčemu přiučit. Já třeba zjistila, co jsou to šéry. =)
Co však nestárne, to jsou překrásné pověsti a lidové příběhy, které Nils sem tam cestou vyslechne a které mají kouzlo i dnes. Mě třeba mýty a pověsti moc baví!
Docela mě překvapilo, že některá nakladatelství tento rozsáhlý a velmi bohatý román upravila tak, že v jejich podání čítá jen 127 (Pikola), respektive 86 (Meander) stran. Já jsem četla „plnotučné“ vydání o téměř 450 stranách, které bylo střídmě ale překrásně ilustrováno Pavlem Šimonem, a moc jsem si to užila!

3 11.09.2021

Jeden z titulů, které jsem si jako dítě opravdu zamilovala. Než jsem se do ní letos zase pustila, pamatovala jsem si sice jen pátrání po pokladu a následný nález černých perel, ale atmosféra dětských příběhů a nesčetných dobrodružství se ve mně tehdy vážně usadily. Jsem moc ráda, že jsem se opětovným čtením zase mohla vrátit do svých dětských let a prožít to s těmi šesti znovu.
Detailní představování knihy asi nemá smysl (předpokládám, že většina z vás ji zná), takže jen v kostce: v Bullerbynu stojí jen tři domky, v nichž žije celkem 6 dětí. Vypravěčkou je Lisa, jedna ze tří bullerbynských děvčat, která spolu se stejným počtem chlapců prožívá spoustu dobrodružství. I když se příběhy, které svým dětským pohledem na svět vypráví, odehrávají ve Švédsku, nemají daleko k tomu, co může dítě zažívat i v našich luzích a hájích. A to je na tom asi to nejkrásnější!
Možná se vám podobně jako mně, než jsem absolvovala rereading, nevybavuje moc z toho, co všechno Lisa, Olle, Bosse, Lasse, Britta a Anna zažili, ale vsadím se, že se vám určitě vybaví, jak krásně je kniha ilustrovaná. Helena Zmatlíková dala podobu spoustě mých dětských hrdinů, Děti z Bullerbynu nevyjímaje.
Astrid Lindgren můžeme bez dohad zařadit mezi ty nejlepší autor(k)y dětské literatury. Jako malá jsem vedle Lisiny party zbožňovala třeba její Pipi Dlouhou punčochu.
A ještě zajímavost na konec: předobrazen Bullerbynu byla autorce osada Sevedstorp, která je jejím rodištěm, ale příhody, jimiž se při psaní inspirovala, prožila v Näsu, kde později vyrůstala. Spisovatelčin bratr Gunar se zase promítl do postavy Lasseho.

Občas se stane, že se s postavami knih nemohu sžít, lezou mi na nervy a nedokážu je mít ráda. Mnohem vzácnější je však přesný opak, tedy že si zalíbím prakticky všechny postavy… Německé prozaičce Marianě Leky se to však s tímto románem podařilo! Čím to? Předně tu najdete hrdiny neskutečně plastické, se spoustou chyb a s podivínským chováním – to vše jako by jim dodávalo na jejich opravdovosti, jako by skutečně ožily. Nesnaží se vám zavděčit, přesto si cestu do vašeho srdce najdou – do mého si ji našli rozhodně!
Z perspektivy desetileté Luisy (která v druhé a třetí části knihy vždy o cca 10 let zestárne, ale zachovává si docela svěží dětský náhled na svět) poznáváme nesourodé obyvatelstvo malé vesnice v německém pohoří Westerwald. A všichni v téhle vesničce vědí, co to znamená, když se Luisině babičce Selmě zdá sen o okapi – někdo totiž zemře, jenže kdo to bude? A protože každý v sobě někdy držíme něco, co před ostatními tajíme, není v takovou chvíli správné, abychom šli s pravdou ven? Vždyť co když ta smrt postihne zrovna nás?
Budu se opakovat, ale ty postavy byly naprosto senzační; ať už to byli zvídavý optik, po světě toužící Luisin otec, věčně nabručená Marlies, samotář Palm, pověrčivá Elsbeth či „nesmrtelný“ pes Aljaška, mně mezi nimi bylo vážně dobře.
Hlavními motivy románu jsou smysl života, mezilidské vztahy a také smrt, ale vůbec nejde o vážné (natož snad pochmurné) čtení, ba právě naopak. Je to laskavé čtení plné dojemných i úsměvných okamžiků, malých velkých pravd a kopy lidskosti.

13 11.09.2021

Poslední dobou to mám s knížkami jako na houpačce (nadšení – zklamání – nadšení – zklamání…), ale s novinkou Muriel Barbery jsem si byla téměř jistá, že nešlápnu vedle. Ohlasy na ni jsou (až na pár výjimek) pozitivní a starší autorčin román S elegancí ježka se mi taky moc líbil. A vyšlo to! Houpačka mě zase jednou vynesla vzhůru a já si Růže sama nesmírně užila.
Jedna „otravná káča“ (vlastním jménem Rose) se vypraví do Japonska, aby si po smrti svého otce, kterého nikdy nepoznala, vyslechla jeho poslední vůli. Těch necelých 200 stran je pak o tom, jak Rose v zemi zenových zahrad rozkvete, začne poznávat sebe samu a vybarví se do nových barev. Tahle premisa mi trochu připomněla Tajemnou zahradu, akorát v případě Růže nejde o osiřelé děvčátko přesazené z Indie do Anglie, ale čtyřicetiletou Francouzku, kterou vítr zavál do Japonska. A ano, není to taky kniha pro děti, nýbrž pro dospělé. Zahrada i Růže ale mají společné to, že oběma (tedy Mary i Rose) prospěla změna prostředí a lidé, kteří jim vstoupili do života. No a své samozřejmě udělala příroda, protože ta je všemocná a dokáže nás povzbudit, zklidnit i uzdravit. Nezáleží na tom, jestli jde o starou a trochu ponurou zahradu britského panství nebo japonskou vysoustruženou a symetricky uhrabanou zahradu, v níž má vše své pevně dané místo, stále je to příroda, která má své kouzlo.
Zápletka románu možná není nijak komplikovaná a snad se dá i předvídat, ale vzhledem k tomu, jak něžně je kniha psaná, to autorce naprosto odpouštím. Příběh proměny Rose je navíc proložen krátkými (až minimalistickými) japonskými legendami, které to celé činí ještě o kus poetičtějším. Určitě doporučuji, obzvlášť potřebujete-li trochu toho pohlazení po duši.

8 07.07.2021

Ve vedrech se mi četlo špatně, ale konečně se trochu ochladilo a stránky se začaly rychleji otáčet. Před pár dny jsem dočetla Děti Volhy od Guzel Jachiny, ruské autorky s tatarskými kořeny. A víte co? Jsem nadšená! Ve všech ohledech to bylo skvělé, především pak po stránce jazykové (nutno pochválit i práci překladatele Jakuba Šedivého, který na tom jistě má velké zásluhy!).
Ocitáme se v městečku (možná spíše osadě) Gnadental, která je jedním z německých „ostrovů“ v rozlehlé ruské říši – na pozvání carevny Kateřiny Veliké sem totiž v 18. století přišli žít emigranti z Německa. Začínáme v roce 1916 a na břehu Volhy se začíná odvíjet životní příběh Jakoba Ivanoviče Bacha, zdejšího šulmajstra. Tenhle samotář, který miluje básně německých velikánů a bez bázně se za bouří vydává ven, aby se pokochal sílou přírody, žije poměrně stereotypním životem. Jednou ale dostane podivný vzkaz a nechá se převézt na druhý břeh řeky, kde začne vzdělávat dceru Uda Grimma a… No a pak je všechno najednou jinak a víc už vám prozrazovat nebudu! =)
Nemohla jsem si při četbě nevzpomenout, jak na mě působila Smetanova Vltava či Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji. Člověk se řekami a jejich proudem snadno nechá unést a i v knize může v rukou schopného spisovatele nabýt značné moci nad člověkem. I v tomto románu je Volha něčím významným, co určuje život v blízkosti jejích břehů, byť zde řeka často hrála roli spíše symbolickou (a jednou řekněme dokonce i magickou). Její tok je přitom stejně silný a hutný, jako je i příběh této knihy. Je to čtení melancholické, místy snad i truchlivé, ale především okouzlující.
Tohle byl vážně skvělý literární zážitek, o kterém ve všech směrech můžu mluvit v superlativech, a už se strašně těším na Zulejka otevírá oči od téže autorky.

9 24.06.2021

Ze zásady nečtu anotace (nebo je aspoň nedočítám). Podle mě totiž mnohdy dokáží od knihy odradit, i když by si ji čtenář býval užil, nebo naopak falešně navnadit na lahůdku, která však zanechá jen pachuť v ústech, v lepším případě ve vás nevyvolá nic. Jednoduše řečeno: anotace bývají často zavádějící. U téhle knihy jsem ji zcela ignorovala a přijala jsem nabídku k společnému čtení.
Tak tedy: Piranesi je román psaný formou deníkových zápisků, což byla od Susanny Clarke výborná volba. Odehrává se v rozhlehlém Domě plném Síní, Schodišť, Soch a Moře. To zní zvláštně, že? Hlavní hrdina, kterému Ten Druhý říká Piranesi, vypráví příběh tak, že mě to nutilo přemýšlet nejen o prostředí, v němž se pohybuje, ale i o něm samém – kdo to je? Co se mu stalo? Kde to žije? Došla jsem snad k desítce různých teorií, ale nakonec… No, nechci nic prozrazovat, protože postupným čtením se ten příběh sám tak krásně vyskládá, že to krátká parafráze prostě nemůže nahradit. Strhlo mě to jako mocný Příliv a vážně jsem si to užila, přitom zdaleka nemluvím jen o samotné zápletce – i mnohým detailům je třeba věnovat pozornost.
Vrátím se ještě k anotaci, kterou jsem si po smlsnutí knihy přece jen přečetla, protože jsem byla zvědavá, jak se takový mnohovrstevnatý (byť docela krátký) román dá shrnout na pár řádků. Kdybych ji četla předem, asi by mě nenalákala, ale takhle zpětně jí aspoň trochu rozumím. Propátrala jsem taky internet a dohledala si tvorbu Giovanni Battisty Piranesiho, italského malíře, jehož jméno autorka propůjčila protagonistovi své novinky. Další dílek skládačky. Fascinující!

14 25.05.2021

Některé knihy by člověka minuly, protože se jim v propagaci nedává mnoho prostoru. Možná by se mi to stalo i s touto knihou, ale @zanicenyknihkupec ji naštěstí na IG dostatečně často zmiňoval. Tak jsem si tedy Ptačí domek taky přečetla a ach! To vám bylo krásné! Naprosto chápu, že měl Olda potřebu o ní pořád mluvit, protože i ve mně těch několik dní po dočtení stále vězí.
Nebýt Evy Meijer, holandské výtvarnice a spisovatelky, nevěděla bych o Len Howardové vůbec nic, ale ona se rozhodla, že nás s touto mimořádně zajímavou britskou hudebnicí a amatérskou ornitoložkou seznámí. Její příběh zpracovala do poměrně krátkého, ale velice něžného a barvitého příběhu, který je nejen velmi čtivý, ale také mě nutil hodně přemýšlet, a to nad tolika věcmi, že bych to sem ani všechno nevypsala (jen pár příkladů pro představu: přemýšlela jsem nad společností, nad vztahem člověka k přírodě, nad sebou, nad vlastními sny a jejich možnou realizací…).
To, co člověk dělá, je dobré právě tak, jak moc do toho vkládá své srdce. Len dala všechno do studia ptáků a zařídila si domek se zahradou, který se nakonec stal nejen jejím domovem, ale i domovem několika opeřenců. Nebyla snad vědcem v pravém slova smyslu, za to byla ženou, která ptáky vnímala v jejich celistvosti, byla si vědoma jejich citového života, jejich individuálních osobností. Právě to z Len nakonec udělalo jedinečnou osobnost a průkopnici v oboru ornitologie.
Eva Meijer vystavěla román na dostupných faktech a doplnila jej fikcí, pracovala však zároveň i s knihami, které Len napsala. Vzniklo tak překrásné dílo, které je křehké a silné zároveň, a musím říct, že mě to bavilo od začátku do konce. Dojímala jsem se a fandila jsem Len tak, jako se mi to s jinými hrdiny už dlouho nestalo. Nejradši bych to ani nedočetla, jen abych se s ní a jejími opeřenými přáteli nemusela loučit. Souzněla jsem s ní, obdivovala ji, přála jsem si, abych ji mohla sama poznat… No, musíte si to taky přečíst, abyste mě pochopili. =)

10 11.05.2021

Pravdou je, že po tomhle YA románu bych sama nikdy nesáhla, nicméně jsem se zapojila do knižní štafety, při níž se četl právě tento titul. No co, občas je fajn si odskočit k nějakému nenáročnému čtení – tím Hledání Aljašky rozhodně bylo.
Mé první (a do této štafety jediné) setkání s Johnem Greenem, který tenhle román napsal, bylo před lety, když jsem viděla jeho zfilmované Hvězdy nám nepřály – to bylo plné emocí a taky docela sentimentální. Teď jsem tedy četla i jeho (i když jinou) knihu a musím říct, že jsem z předchozí zkušenosti čekala prvoplánovou romantiku – zase jsem se jednou mýlila! Láska v tom sice taky hrála roli, ale určitě nebyla romantická. Spíš je to takové středoškolské drama, kde mají studenti všechny neřesti, které byste u náctiletých čekali, a ještě několik navíc.
Příběh se odehrává na internátní škole a točí se kolem party kamarádů. Vypravěčem je Miles Halter, velký milovník posledních slov známých osobností. Jeho spolubydlící Chip Martin ho seznámí s Aljaškou Youngovou, o níž jsem byla přesvědčená, že má cool přezdívku, jenže ouha – ono to bylo její skutečné jméno! =D A chudák Miles hned na začátku vyfasuje přezdívku Váleček a bezhlavě se zamiluje do Aljašky, která je jednoduše šílená a přehnaně záhadná… Musím ale přiznat, že jsem si moc neoblíbila ani další členy party. Těžko říct, zda je to mým věkem (young adult už dlouho nejsem), nebo tím, že byli všichni takový praštění a teatrální. Trochu mě taky zklamalo, že byl děj dosti předvídatelný a snadno jsem uhodla, co znamená to odpočítávání v názvech kapitol (136 dní předtím, 127 dní předtím…, po nichž následují i potom), na druhou stranu ale kniha splnila mé očekávání nenáročné četby, při níž můžu vypnout, takže je to asi v pořádku.

3 03.05.2021

Už čtvrtá kniha, kterou jsem přečetla s IG skupinou #klasikomilove!
O knize jsem předtím vlastně vůbec nevěděla a podle knižní obálky jsem očekávala, že bude o upjatém Žabákovi, který bude nevrlý a zřejmě se do dobrodružství nepustí zrovna nadšeně, spíš k němu snad bude donucen – nemohla jsem se ale více mýlit! Tenhle Žabák byl naopak pěkný náfuka, který se bez rozmyslu vrhal do nových a pokud možno nebezpečných akcí a svým zálibám propadal stejně, jako když alkoholik beznadějně propadá své lahvi. I když má kniha podtitul „Žabákova dobrodružství“, skotský autor Kenneth Grahame věnuje mnoho prostoru ještě dalším třem postavám: Krtkovi, Kryse a Jezevcovi. Kdybych si měla vybrat svého oblíbence, rozhodně bych za něj označila milou Krysu, ovšem Žabák mi naopak brzy dost lezl krkem. =D
Přiznávám, že jsem od knihy nedostala to, co jsem čekala (popis přírody byl docela upozaděný, místy mi přišla až příliš přehnaná antropomorfizace zvířátek). Zatím je to nejslabší dílek klasikomilské četby dětské literatury, ale sem tam jsem se docela pobavila, navíc jazykově je to kniha velmi krásně psaná (jistě i zásluhou našeho jediného nobelisty za literaturu, který knihu překládal). Určitě bych taky vypíchla skvělé ilustrace, o něž se postaral Jindra Čapek.

3 29.04.2021

Hodnocení je tu sice už tolik, kolik je na podzim všude kolem spadaného listí, ale ani já si to neodpustím. Takže co já a Listopád?
Na tuhle čerstvou novinku jsem se neskutečně těšila, protože Alenu Mornštajnovou řadím mezi své nejoblíbenější autory a všechny její předchozí romány mě velice oslovily. Téma alternativní minulosti mi přišlo skvělé, neokoukané a velice aktuální, ostatně i já mám občas strach, jak by to u nás vypadalo, kdyby se snad měl opakovat minulý režim. Má očekávání byla tedy veliká a to byl možná též kámen úrazu. Jak jsem zmiňovala už v předchozím příspěvku, občas je asi lepší nemít velká očekávání a nechat se mile překvapit… Tady jsem totiž narazila!
I když bych nikdy nevěřila, že by se mi to u téhle autorky mohlo stát, místy jsem se do čtení musela až nutit. První dvě třetiny byly skoro bez děje, poslední třetina se pak sice trochu rozjela a chvílemi ve mně vzbudila i zájem, jenže zápletka byla nakonec velmi předvídatelná. Příběh jako takový vyzněl nakonec téměř do prázdna a ploché charaktery postav ho rozhodně nemohly pozdvihnout. I když jde o spisovatelku, která ve mně dosud vždy uměla vzbudit emoce a nutila mě cítit s hrdiny, s postavami Listopádu jsem se i přes mnohé sdílené ideje nedokázala sžít. Emočně mě tak román zasáhl asi tolik, jako bych si pročítala fakta z nějaké dějepisné publikace.
Pro spisovatelku, která je považována téměř za královnu současné české literatury, je určitě těžké dostát očekáváním čtenářů a udržet si vysokou úroveň tvorby, hodí se i podotknout, že s tímto románem navíc Alena Mornštajnová vstoupila na neprobádané území. Tak jako tak cítím po dočtení jen smutek z nesplněných vysokých očekávání… Přesto však doufám, že jsme se minuly jen protentokrát, a budu věřit, že do budoucna mi autorčino psaní zase kápne do noty.
A abych nekončila moc negativně, dodám ještě, že kniha má opět nádhernou obálku.

7 28.04.2021

Jaká kniha vás v poslední době mile překvapila? V mém případě to byla právě tahle: Kdo se postará o Annu od mladé české autorky. Knihu jsem vyhrála v soutěži Knih Dobrovský a moc jsem si od ní neslibovala – anotace zněla docela bláznivě, ale řekla jsem si, že to bude zajímavá změna a já si na chvilku oddechnu od čtení dětských knih. A oddychovka to vlastně i byla, ovšem zároveň mě příjemně zaskočil autorčin neotřelý literární styl a její práce s jazykem – na prvotinu* je to velmi dobrá práce a já si po přečtení troufnu tvrdit, že o Kateřině Pantovič v budoucnu ještě uslyšíme. (*Pantovič před Annou napsala jednu knihu pro děti.)
A o co v útlém románu jde? Mladá malířka Olívie se rozhodne spáchat sebevraždu, ovšem místo kýžené smrti a opuštění tohoto světa se nečekaně promění v rybičku. Zůstanou jí všechny vzpomínky i schopnost pozorovat, hodnotit dění kolem sebe a přemýšlet o něm. Postupně projde několika domovy, kde sleduje osudy jiných, cynicky je komentuje, nijak zvlášť se však sama nemůže angažovat. Nabízí se tak zajímavá otázka, jestli takové bytí není ještě horší než to, co ji vedlo k tomu, aby si sáhla na vlastní život.
Sledujeme tu však ještě linku psychoterapeuta Adama, k němuž Olívie před svou smrtí chodila na sezení. Ten se snaží zjistit, kým ta mladá žena vlastně byla. Věděl o ní totiž jen velmi málo, dokonce ani její příjmení neznal.
Bylo to zábavné, místy až absurdní, ale několikrát mě to taky vybídlo k zamyšlení nad životem, lidskými osudy a nad tím, jak sami formujeme podobu bytí osudu a jak moc to je/není v našich rukách.
Mám teď takový pocit, že možná je někdy lepší od knih moc neočekávat – můžou nás potom mile zaskočit.
PS: Ovšem ta obálka je podle mého docela děsivá!

6 19.04.2021

Další kniha přečtená s IG skupinou #klasikomilove.
Pamatovala jsem si, že tenhle dívčí román jsme mívali doma, tak jsem se na něj zeptala mamky. Ta mi ji půjčila a já ji četla s vědomím, že stejné stránky dělaly kdysi radost i mé mamince, po níž jsem zdědila lásku ke knihám.
Osiřelá Anna Shirleyová se pouhou náhodou dostane do Zeleného domu, kde má najít svůj nový domov. Dosud sice neměla zrovna šťastné dětství, přesto je to dívka plná lásky k životu, optimismu, nadějných vyhlídek a především fantazie. Hlavně ale neumí na chvíli zavřít pusu a o všechny své myšlenky a představy se musí podělit s Marií a Matějem Cuthbertovými, kteří se jí po (Mariině) krátkém váháni nakonec ujmou. Zrzavá Anna nakonec skutečně začne žít tak, jak by se od jedenáctiletého děvčete dalo očekávat – začne chodit do školy, najde si kamarády a především sní, mluví a fantazíruje.
Jde sice o román, ale jednotlivé kapitoly mají spíše povídkový ráz. Obvykle se totiž zaměřují na nějakou konkrétní událost v Annině životě a nějaké její další eskapády, jak by se totiž dalo čekat, Anna občas narazí na nesoulad reality a jejího vlastního světa fantazie. Je to milé, místy možná až sentimentální čtení. Kniha má sice pokračování a otvírá dokonce osmidílnou sérii, vím ale, že po dalších dílech už nesáhnu. Ne že by se mi Anna nelíbila, ba právě naopak! Líbí se mi poměrně otevřený závěr knihy a především si chci Annu v paměti uchovat takovou, jakou byla v prvních letech života v Zeleném domě – jako pihovatou vílu s vlasy plnými květů, která sice sem tam přehrává své prožitky a až moc fantazíruje, ale především je upřímná, milá a plná snů a nadějí.

8 13.04.2021

Aniž bych jako dítě věděla, že je natočený podle knihy, milovala jsem film Agnieszky Holland a pouštěla jsem si ho na VHS několikrát do roka. Teprve jako dospělá jsem se ale díky IG skupině #klasikomilove pustila do knihy a musím říct, že Tajemná zahrada je pro mě překrásná i po třicítce. Frances Hodgson Burnett totiž sepsala román, který podle mého ani po 110 letech o nic nezestárl. ❤
Hrdinka Mary aneb „slečna Maří, která zuří“ je typickým příkladem přehlíženého dítěte, které je sobecké a nevychované právě proto, že mu nebyla věnována láskyplná péče. Dosud žila v Indii, a když po propuknutí cholery náhle osiří, je předána do péče svého strýce, který má panství v Yorkshiru. Ocitne se v sídle, které ze všech stran obklopují zdánlivě pustá vřesoviště, a zabydlí se ve zvláštním velkém domě se spoustou prázdných pokojů a ponurou atmosférou. Přesto se nakonec ukáže, že (nejen) pro Mary je to ta nejlepší možná věc, která se jí mohla stát. Když totiž nalezne tajemnou zahradu, do níž už deset let nikdo nevkročil, nastane čas kouzel – a k tomu všemu najde kamarády v Colinovi a Dickonovi. Najednou jsou pro ni na světě lidé, které má ráda a kteří mají rádi ji.
Tenhle román pro děti je nádherným příběhem o tom, jakou sílu v sobě skrývá příroda a jak snadno mohou ponuré místo i škaredé a neduživé dítě rozkvést, když na sebe kouzlo přírody a jara nechají zapůsobit. Celý ten úžasný literární zážitek zde navíc skvěle doplňují okouzlující ilustrace Kateřiny Bažantové Ktaiwanity. ❤
Ano, tohle bylo to pravé pohlazení po bolavém čtení o Tomovi a otroctví – s Mary jsem se zase vrátila do dětství a nemůžu se dočkat, až si v nejbližších dnech opět pustím filmovou adaptaci Agniezsky Holland. ❤

4 07.04.2021

Chaloupku strýčka Toma jsem četla v IG skupině #klasikomilove. V dubnu se měla číst literatura pro děti, tak jsem neváhala a přidala se – dětské knihy jsou přece obvykle pohlazením po tváři, do toho jsem prostě musela jít! Věděla jsem, že Chaloupka je o rasismu, otroctví a tehdejších poměrech v Americe, ale tak velký emoční nápor jsem popravdě nečekala. Během těch 468 stran se mé rozpoložení pohybovalo skoro pořád jen mezi úzkostí a bezmezným vztekem. Autorka totiž celý román pojala velmi realisticky a svým dětským čtenářům rozhodně nehodlala nasazovat růžové brýle.
Příběh začíná v domě pana Shelbyho, který se kvůli dluhům dostal do situace, kdy musí otrokáři odprodat dva své otroky. Do jeho rukou se má dostat zbožný a oddaný Tom a maličký chlapeček Harry. Zatímco Tom svůj úděl trpně přijme, Harryho matka se ale nehodlá vzdát, a než aby od něj byla odloučena, raději se svým synkem uteče. A právě jim jsou věnovány hlavní linky příběhu.
Krutost otrokářství tehdy ve státech neznala mezí – členové rodiny byli rozprodáváni na různá panství a plantáže, byli vnímáni jako pouhý movitý majetek a dostávalo se jim krutého trestu i za sebemenší (a často jen smyšlené) pochybení. Mnozí majitelé otroků navíc věřili, že tento „jejich majetek“ nemá žádné city, na které by se měly brát ohledy, ve vlídné slovo a dobré zacházení tedy ti těžce pracující lidé nemohli ani doufat – jen výjimečně se totiž dostali do dobrých rukou.
Popravdě si myslím, že dnes by Chaloupka jako dětská kniha moc neuspěla. Poslední český překlad je skoro 70 let starý a použitý jazyk by dnes pravděpodobně děti moc nezaujal (moc asi nepomůže ani slovníček pojmů o dvanácti stranách). Nový překlad by tedy románu jen prospěl, pořád jde však o velmi ponuré čtení… Přesto jsem moc ráda, že jsem si román s klasikomily přečetla. ❤

4 05.04.2021

Jedno české přísloví říká, že neštěstí nikdy nechodí samo, podobně v Anglii říkají, že nikdy neprší, ale rovnou leje. Své o tom ví i Angličanka Raynor Winn. Ta nejprve se svým manželem Mothem přišla o milovaný domov, který si tak pracně během desítek let vybudovali, a pak je ještě ochromila zpráva, že Moth trpí nevyléčitelnou nemocí, jež časem povede k nevyhnutelné smrti. A právě tím začíná Pobřežní cesta.
Raynor sepsala nesmírně poutavý příběh o tom, jak se najednou ocitli bez domova a vydali se na 1 000 km dlouhou pouť po jihozápadním pobřeží Anglie. Bylo by však velice zjednodušující tvrdit, že jde o cestopis, protože román má mnohem více vrstev. Autorka v něm totiž velice zajímavě píše o fenoménu bezdomovectví a o tom, jak silné předsudky mají lidé, kteří střechu nad hlavou mají, vůči těm méně šťastným, aniž by o jejich situaci cokoli věděli. Zároveň se opakovaně zaobírá vlastním strachem z nemoci, která se u jejího manžela může kdykoli zhoršit, a z toho, jak se jednou bude muset vyrovnat s životem bez něj.
Knihy o putování mám moc ráda a tahle si určitě zaslouží mnohem více pozornosti. Winnovi se totiž na cestu vypravili jen se základním vybavením a za situace, kdy měli na měsíc méně než 200 liber, což jim muselo vystačit na jídlo, občasné přívozy a další občasné nutné náklady. I přesto však nikdy nezaváhali, a bylo-li to třeba, rádi se ještě s jinými podělili.
Protože však jde i o sdílení prožitků z cest, dočtete se tu tom, jak proměnlivý kraj se na jihozápadním pobřeží Anglie rozkládá, co tu roste, co tu žije a jak tu drzí rackové číhají na nedostatečně hlídané svačiny.
Výborná kniha, kterou vřele doporučuji.

9 26.03.2021

Určitě nesmíme nikdy zapomenout, jaké hrůzy přinesla 2. světová válka, na druhou stranu mi ale přijde, že s touto tématikou v poslední době zase vychází až neuvěřitelné množství knih. Měla jsem pocit, že se na mě tento typ románů valí ze všech stran, a tak jsem se jim spíše vyhýbala. Když už jsem po něčem takovém chtěla sáhnout, pečlivě jsem si vybírala, až mě nalákal Zuzanin dech. Nutno však říct, že kniha nabízí mnohem více než jen téma holocaustu, a já ji přečetla za pouhé tři večery. Bylo to moje první seznámení s Jakubou Katalpou a rozhodně ne poslední. Lehkost, s kterou totiž píše, se jen tak nevidí.
Hrdinkou románu je Zuzana Liebeskindová, která se v dětství seznámí s dvěma kluky a brzy se z téhle trojice stanou nerozluční kamarádi. Společně tráví většinu volného času a Zuzaně ke šťastnému dětství vlastně nic nechybí – její život je stejně sladký, jako výrobky jejího otce, zámožného cukrovarníka. Ve 30. letech se však situace Liebeskindových začne proměňovat a asi všichni tušíte, jaký osud asi může továrníka s židovskými kořeny potkat. Zuzana dospívá za německé okupace, a i když zažívá období bolestných ztrát, něčeho nového se jí zároveň dostává – poznává, jaké to je být zamilovaná. Jenže láska většinou nefunguje ve třech, a tak se nakonec trojlístek kamarádů rozpadá a každý se vydává svou vlastní cestou. Jediná Zuzana má svou cestu předepsanou jinými a nemůže si volit. Když se pak po návratu z Osvětimi konečně vrátí do rodných Holašovic, snaží se najít své místo ve světě a být šťastná. Svými vlastními volbami si ale situaci rozhodně neusnadňuje.
Román patří mezi ty, kde hrdin(k)u přemlouváte k nějakému rozhodnutí a s nelibostí pak sledujete, že vás „neposlechla“ a co ji kvůli tomu nakonec potká. Příběh ve své podstatě ani není moc složitý, ale způsob, jakým je podán, je úžasný. Katalpa používá barvitý jazyk a umí slovy krásně pohladit – její vyprávění je hebké a pestré, a to občas až v protikladu s tím, jaký je obsah jejich sdělení. A zakončení knihy? Mrazivé!
Rozhodně doporučuji!

8 22.03.2021

Mezi širší veřejností je asi více než kniha známá PC hra, ale tu jsem ještě nehrála. Patřím ovšem mezi ty, kteří než kouknou na film, přečtou si knihu, a vypadá to, že podobně to bude i s hrami. *
I když tenhle žánr (tedy postapo) běžně nečtu, ale občas po něčem sáhnu. Třeba McCarthyho Cesta je úžasná, teď si troufám říct, že Metro 2033 jí v mém osobním žebříčku šlape na paty.
Svět je po nukleární válce a v Moskvě přežilo jen pár tisíc lidí. Ti teď žijí v metru a mezi nimi najdete i hlavního hrdinu Arťoma. Ten se sice narodil na povrchu, ale když došlo ke katastrofě, byl ještě moc malý na to, aby si cokoli pamatoval, takže pořádně ani neví, jak vypadá nebe. Vyrostl v péči otčíma (matka zahynula) v jedné z okrajových stanic, kterou ohrožují „ďáblové“, a dostane nečekaný úkol, který se vydává plnit. Zná prakticky jen vlastní domovskou stanici, takže vlastně ani neví, do čeho jde. A vzhledem k tomu, že metro je plné jistých paranormálních jevů a rozmanitých společenstev, která spolu občas spolupracují, ale ještě častěji si jdou po krku, je jasné, že ho čeká spousta nepředvídatelných situací.
Aby bylo jasno, tady nejde jen o nějaké hrůzostrašné fantazírování. Dmitry Glukhovsky totiž skvěle vykreslil svébytný podzemní svět, v němž se jediným smyslem života zdá být prostě jen touha přežít. Pracuje dobře i s psychologií a ukazuje tu, jak důležitá je za každých okolností potřeba člověka v něco věřit a o své víře přesvědčit jiné, protože ve světle víry se pak vlastní život zdá přeci jen trochu smysluplnější.
Román mě mile překvapil a držel mě do poslední chvíle v napětí, poslední stránky pak ve mně nechaly poněkud nahořklý dojem, jenže čistý happyend by tu asi nebylo férové očekávat, že?
Jsem ráda, že jsem do toho šla, i když jsem večer dvakrát musela číst i přes únavu dál jen proto, abych s čistou hlavou a bez rizika nočních můr usnula.
PS: Kdo by býval řekl, že název mého povolání může vyvolávat takový strach?

5 17.03.2021