Ptačí domek

Úžasná kniha. Jediné, čo ma mrzí, že knihy Gwen/Len (Gwendolen) Howardovej sa zohnať nedajú, veľmi rada by som si ich prečítala.
Príbeh bol vyskladaný nádherne a aj jazyk, ktorý bol v knihe použitý mi lahodil. Tešila som sa na to, keď som knihu otvárala a zároveň som ju mohla čítať počas dňa doma a pozorovať sýkorky za oknom, ako chodia a pýtajú si vlašské oriešky, ktoré ako prvé z krmítka zmizli.

Zvláštní kniha... ale nemohla jsem se odtrhnout. 4/5

Tahle kniha se stala mou srdcovou záležitostí! Ráda bych si přečetla knihy přímo od Len, bohužel dosud nebyly přeloženy do češtiny. Snad se toho někdy dočkáme :-)

Moc hezký čtenářský zažitek.

Pokud máte rádi ptáky, bude se vám líbit. Knihu jsem poslouchala a líbezným hlasem mi ho do ucha vyprávěla Dana Černá. Poslech moc příjemný, ale obsahově mě moc nezaujal. Po dokončení jsem si přečetla, že se jedná o biografie. (Aha, tak to už chápu víc.)
Autorka vypráví o Len Howardové, která ráda pozorovala ptáky, takže se o ptácích dozvíte dost, ale tak nějak mi to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Jazyk je celkem poetický a já nejsem schopna ho nejspíš plně ocenit, protože neoplývám takovou vášní pro ptáky.
V příběhu mě rušily skoky v čase a chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala kam až daleko skočila, ale možná to bylo jen mou nepozorností.

„Ptačí domek“ od Evy Meijerové je hluboce dojemný a neobyčejně silný příběh, který vás uchvátí svou křehkostí i syrovostí. Tento román vás vtáhne do života hlavní hrdinky, která obětovala svůj dosavadní svět, aby žila v harmonii s přírodou, ptáky a jejich neskonalou krásou. Jemnost popisů přírody, melodie ptačího zpěvu a každodenní rituály hlavní hrdinky vás obklopí jako měkký plášť, ale pak náhle přichází trpkost lidského zásahu a nelítostné změny. Kácení živého plotu je jen začátek boje o přežití, v němž se zoufalství prolíná s nadějí – dojemně silná scéna, kdy se hrdinka pokouší zachránit poslední mládě, vás zasáhne přímo do srdce. Autorka brilantně vykresluje nejen krásu přírody, ale i její pomíjivost, a zároveň klade otázky o naší odpovědnosti vůči ní. Tento příběh není jen o ptácích, ale i o lidském stárnutí, ztrátě a touze nalézt smíření – rezonuje hluboko pod kůží a zanechá vás zamyšlené nad tím, jak vzácný a zároveň zranitelný náš svět je.

První polovinu knihy jsem se vůbec nechytala, přišla mi zmatená, nesystematická, jazyk nezajímavý. Ve druhé polovině (ve třetí rovině), už to bylo něco úplně jiného. Hlavní postava Gwen mi neskutečně přirostla k srdci, protože mi připomíná mě samotnou a autorka donutí zamyslet se nad věcmi, které nás mnohdy jen míjí.

Nehodnotím, nedočetla jsem. Stydím se, jsem milovník přírody, ale zde jsme se s autorkou nějak tak míjely.

Moc povedené. Odteď se budu na ptáky dívat jinak. :)

Dlouho mi trvalo ,než jsem se do knihy začetl, nějak jsem nemohl najít tu správnou náladu. Kniha mě začala pořádněji bavit ,až v druhé polovině ,to už jsem si knihu užil. Také mám rád přírodu, a rád se dívám na balkon, jak se slétávají ptáčci na krmítko.

Každý, kdo zasvětí svůj život zvířatům, přírodě, má můj obdiv. Moc pěkně napsaná knížka. Len byla na svou dobu skutečnou průkopnicí nejen v pozorování ptactva v přirozeném prostředí, ale i v soukromém životě. Byla to skutečně čistá duše, která pro svá pozorování obětovala vše. I válka jí minula jaksi mimoděk, těžkosti lidí jí dvakrát nezajímaly, hlavně, aby nikdo nerušil její symbiózu s ptáčky.
Ovšem napadají mně právě i otázky toho přirozeného prostředí. Protože domek, i když ptačí, a vazba na člověka mi moc přirozená nepřipadá. A bohužel peníze zničily i její přání, aby domek sloužil dále i po jejím odchodu, tomu říkám zrada od přírodovědného ústavu. Jak je vidět, peníze byly, jsou a budou pro někoho vždy na prvním místě.

Zčásti biografie, zčásti fikce. Tento román pojednává o hudebnici Len Howardové. Tato inspirativní žena se rozhodla, i přes nesouhlas a nepochopení, odejít od své rodiny, aby se věnovala hře na housle v orchestru. Již od dětství se amatérsky zabývala ornitologií i se svým otcem. V Londýně byla obklopena umělci, přesto si vybrala jinou životní cestu. Odstěhovala se na venkov, aby se mohla věnovat amatérskému výzkumu malých opeřených tvorů. V příběhu se tak dozvídáme o zajímavostech ze života, převážně, sýkorek. Len se dokonce podaří vydat dvě knihy a několik článků v časopisech. Žije na první pohled samotářský život, je však obklopena svými nejlepšími kamarády. Její konec je ale bohužel smutný (jak se dozvídame na samém konci knihy). Ráda bych se o této ženě, která se nebála porušit společenské ,,zásady" (např. se odmítla vdát), dozvěděla mnohem více.

Popis knihy mě hned zaujal. Mám ráda přírodu a všechno v ní. Na zahradě mám dvě ptačí krmítka a ráda pozoruji ptáky, ale vím o nich málo. Tato kniha moje vědomosti vylepšila jen trochu, ale to nebyl její účel. S Len Howard jsem našla společné to, že jsem "utekla" z města do přírody, každý den jsem v lese a do města nejedu, pokud nemusím. A to jsem byla zarytá měšťanda, která nehodlala opustit město a snila o životě v Londýně! Dneska bych se do města nevrátila, pokud by mě k tomu okolnosti nedonutili. Způsob života Len byl až asketický, plně oddaný jejímu výzkumu. Asi bych nedokázala být tak moc jako ona odloučená od lidí a od rodiny, kterou, pokud se tato část příběhu zakládá na pravdě, nechala Len v minulosti. Taky bych si neuměla představit, že bych žila bez výdobytků moderní doby, jako Len, která neměla ani vysavač, aby nerušila a nelekala ptáky. Umím si ale představit život v souznění s přírodou, jeden takový rok jsem zažila a kdybych nemusela řešit existencionální problémy, které má většina z nás, tak bych tak mohla žít asi napořád, v souladu a blízko přírodě. Pokud ale čekáte, že po přečtení dostanete pocit, že si musíte sbalit kufry a přestěhovat se na venkov, tak to asi ne, ledaže byste už dneska byli hodně "nalomení" k tomu to udělat.

Popisek knihy mě hned zaujal, taky ráda pozoruju ptáky a s větším či menším úspěchem se je pokouším určit, co jsem to vlastně viděla. Tady se splnila moje očekávání měrou vrchovatou. Navíc je tady poutavě popsán i životní příběh Len Howardové a tak jsem si čtení užila hned dvakrát. Líbit se bude všem milovníkům přírody.

Mám ráda propojení fikce s realitou a zde je skutečný příběh ženy, která opustila pocit bezpečí domova a vrhla se na pozorování sýkorek v jejich ryze domácím prostředí. Miluji s jakým nadšením prováděla výzkumy se sýkorkami a k jakým závěrům dospěla.Tak krásný příběh nezobrazuje jen výzkum hl. hrdinky, ale i celkově popisuje její životní příběh.

Tato kniha se mi dostala do rukou nedopatrenim.
Byla jina, ale peoticka, psychologicka.
Byl jsem rad, ze jsem si ji precetl a doporucuji ji.

Krásná to kniha. I poměrně strohým stylem dokáže autorka vytvořit v hlavě čtenáře nádherné obrazy. O Len Howardové, Ptačí ženě ze Sussexu, jsem předtím neměla ani tušení, a přitom to musela být úžasná bytost. Škoda, že u nás nikdy nevyšly její publikace o ptácích, které se ve své době těšily velkému zájmu... PS. Není nic lepšího než knihu číst u otevřeného okna a slyšet přitom zvenku všemožné cvrlikání, čirikání a trylkování všech těch drobných ptáčků, jejichž život studovala. Příběh mi zůstane v srdci...

Potřebná kniha.
Je o ženě, o jaké se mluvívá jako o neškodném bláznovi. Lidé takové pozorují z dálky, pomlouvají je, protože nerozumí jejich smyslu života. A přesto byl život paní Len plný až po okraj. Tato žena nežila zbytečně, i když jsou její knihy prakticky zapomenuté.
Je to krásné čtení pro toho, kdo má rád zajímavé lidi, kdo má rád přírodu, kdo nepotřebuje, aby děj letěl jako blázen. Poklidná atmosféra života v ptačím domku se přenese do duše a po přečtení dlouho zůstává.

Nádherné a poetické. Jsem z knihy nadšená.