Set123 komentáře u knih

Vcelku příjemná novela, u které jsem se dokonce i zabavil. Mívám na pozadí při čtení zapnutý nějaký podcast, případně pětidění jednání Poslanecké sněmovny a musím s radostí konstatovat, že při čtení této povídky jsem úspěšně několik dílů proignoroval, což se mi zase tak často nestává.

Neříkám, že je tato novela kdovíjak originální. Ale vzhledem k datu její publikace je to vlastně vcelku vynikající kousek. Nikoliv jediný tohoto druhu u Bulgakova. Obdobné je drama Adam a Eva, kde je také paprsek, sci-fi, umírání, ale povaha paprsku je jiná, řekl bych opačná jeho postavení není destruktivní, ale protektivní.

Samozřejmě to v lecčems připomene Čapka. Koncem, a to berte jako spoiler, Bílou nemoc, najdete v tom Továrnu na absolutno, i Krakatit. Ostatně je to patrně jistým dobovým zasazením, Purpurový ostrov je zase nápadně podobný Válce s mloky, nelze však patrně očekávat, že by o sobě měli autoři kdovíjaké povědomí.

Na to jak se povídka tváří vesele a nadneseně, končí dosti drasticky. Pravda, svět se na rozdíl od Bílé nemoci nehroutí, konec je spíše nadějeplný, jako, dejme tomu, Továrna na absolutno, ale přeci jenom to vlastně bylo... no ne nečekané, jak bych to vyjádřil... zkrátka koncepčně ozvláštňující. Ostatně profesor skončil tak jak skončil zcela nevině, bez zapříčinění.

Osudovost v textu hraje větší úlohu než v jiných, výše jmenovaných dílech. Na rozdíl od Továrny, Krakatitu, i Bílé nemoci zde hlavní hrdina téměř doslova zakopne o geniální vynález a zrovna tak zcela nevině zakopne o svůj vlastní konec. Bulgakovovi se podařilo z Persikova udělat vcelku standardního vědeckého bručouna, který má chuť postřílet všechny idioty (čti novináře...) v okolí, přes to je svým způsobem sympatický, člověku je ho líto.

Poselství? To je na vás, ne na mě. Hledejte tam co chcete, třebas to věčně omleté varování před vlivem technologií přesahujících kompetence člověka, třebas tu sociální kritiku, která tu ostatně hraje odlehčující, milou úlohu. Zahraniční balení, že?

Takhle V zásadě vám nepovím nic víc, než co vám řekl níže Kozel, takže pokud jste četli jeho komentář

Každopádně přeci jenom pár poznámek, pokud pro nikoho jiného tak pro mě. Tento výbor staroanglické poesie je neuvěřitelný. Je to opravdu velký počin, který českému čtenáři přináší něco zdánlivě cizího, něco nezvyklého a nového. Oproti kulturní tradici, která je pro všeobecné vzdělání v naší zemi běžná, je to opravdu něco zcela nového, nečekaného. Vlastně zcela nový kulturní zážitek, který je o to poutavější, že je skvěle přeložený a obsahuje mimořádné množství kvalitních poznámek a elaborátů. Tleskám autorům sborníku, je to famózní záležitost, tak jako Béowulf, kterého jsem relativně nedávno rovněž četl. I zde si však postěžuji, že bych mnohem raději takto kvalitní překlad Ztraceného ráje v alespoň takto kvalitním kritickém vydání

Sbírka je velice různorodá. Začíná výborem poesie více či méně poutavé. Zmínil bych mnoho kusů, nemá to však patrně smysl. Důležité je vědět, že se jedná o aliterační verše, které jsou lyrické, epické, i jejich kombinací. Nebudu lhát, nejvíce mne zaujal Fénix, ale například kratičká Wulf a Éadwacer a už vyjmenovávám, jaj Opravdu těch zajímavých kusů je tam strašně moc. Fénix mi přišel naprosto perfektní a při nejmenším toho k přečtení velice doporučuji, ale v tomto případě obzvláště platí, že si tam každý najde to svoje, výbor je to vskutku různorodý.

Obsahem knihy jsou ostatně i prozaické texty (k právnickým pár poznámek níže), hádanky, kroniku Nabízí se vám tu opravdu široké spektrum, které ukazuje kulturní vyspělost společností, které máme, myslím, implicitně spojené s jistým barbarstvím. Jemnost a cit, důraz na vědění a moudrost, jsou zde přítomny nikoliv méně než násilí a hrubost, síla a bolest.

Musím se tu čistě pro svou radost alespoň drobně vyjádřit k textům právním. Ukazují na jistou společenskou zaostalost, nikoliv však dobově neobvyklou. Říkejme si co chceme, Akvinský středověk kulturně nezachraňuje. Je prostě fakt, že středověk znamenal z pohledu státovědného a právnického dobu zadušení a odumření, která skončila vlastně až z absolutismem. Rád bych to hodil na kulturní vliv křesťanství, ale ono to zase tak jednoduché není, tím méně v prostředí Anglie. Zde totiž o kdovíjakém úpadku hovořit nelze, nikdy tu totiž nedošlo k rozkvětu.

Každopádně, abych byl konkrétní, právní úprava civilních věcí se tu pohybuje na úrovni v zásadě klasicky feudální (no dobře, ne úplně, ale zhruba to odpovídá.). Tedy dobově odpovídá, vezmu-li si však jako měřítko dobu starověkého Říma, vracíme se někdy do šestého století před naším letopočtem. Trestněprávní úprava odpovídá jako přes kopírku Urnammovu zákoníku (to je ten starší zákoník než je údajně nejstarší Chamurappio zákoník), tedy za římským právem zaostáváme (a hovořím tu o Římu z přelomu letopočtu) o opět takových šest set let (míním tu hlavně míru kauzálnosti úpravy), co do svémocné obrany, jsme tu někde u Lex Duodecim Tabularum. Jen pro vaši zajímavost, v Římě byla například násilná svémoc i v obraně (krom nejkrajnějších případů) zapovězena jako trestný čin ještě před začátkem letopočtu takzvaným lex Iulia de vi privata nejsme si jisti zda měl tento zákon na svědomí Gaius Iulius Caesar, či Octavianus Augustus, ale to je patrně vcelku irelevantní.

V souhrnu lze říci, že se právní úrovní dostáváme (pohybujeme-li se na sklonku prvního tisíciletí tohoto letopočtu), zhruba v době, kde římské právo bylo v šestém až sedmém století před naším letopočtem. A to upřímně neříkám ani tak proto, abych hanil Anglosasy, jako spíše proto, že mne v této komparaci opět ohromila vývojová úroveň Říma v době republiky a principátu.

To je ale jedno, prostě se jedná o historicky velice poutavý výbor, který vám toho o kultuře nám naprosto cizí řekne mnohem víc, než by jeden byl čekal. Skvělá věc.

2 03.03.2023

Já vám mám ten Artušův pád rád. Četl jsem jej před léty i se všemi dodatky, poté několikrát báseň samu. Nyní jsem si celou knihu pročetl znovu. Pravda, Legendu o Sigurdovi a Gudrún mám raději, ale přes to je Artušův pád zcela nádherným kusem poesie. Nesouhlasím s tím, že snad není ohromná škoda, že se jedná jen o zmrzačené tělo. Nedodělek. Mě je ohromně líto, že Tolkien nikdy toto svoje krásné dílo nedodělal, bylo by, myslím, historicky uznávané.

Dílo je to epické, ale zakomponovává do sebe krásnou lyriku:

Vyšlo skvoucí slunce. ... Stříbrné ráno
omyté vodou ... Zářící vystoupalo
na bezmračné nebe ... blankytné a vznešené.
Skloněné paprsky ... prosvítaly větvemi,
leskly se a zářily ... v šedém lese;
kapky spěchaly ... jak skleněné krůpěje
z šelestných lesů ... se třpytem a perlením.

Aliterace dodává dílu jistou ráznost, průraznost své formy i obsahu. K tomu vydání umožňuje komparaci s originálem, který je prostě fantastický. A dodatky Christophera Tolkiena dokreslují nejen dílo, ale také mysl autorovu, což je pohled neocenitelný. Bravo, skvělá kniha!

Mám rád Poea a proto jsem vždy zase a znovu rád, mohu-li si od něho něco znovu přečíst, něco si přečíst poprvé. Upřímně se mi výbor přespříliš nelíbí, Havran a jiné básně, se mi zdá poněkud lépe složený, ale právě díky přítomnosti jiných básní jsem i za Sen ve snu vděčný.

Nevím, zda byl Poe velkým básníkem. Možná ne. Jeho poesie není většinou o moc pochopitelnější a urovnanější, než je on sám – a to není mnoho. Některé jsou charakteru čistě lyrického, je milé je číst, rychle se vám však převalí přes mysl. Jiné jsou temné, další hluboké. Temnotu, to on uměl, to mu nelze vzít. Jeho schopnost vykreslit obavu, tíseň, zlověstnost typu „obr Smrt“, je absolutní a neskutečná. Přečtěte si Havrana, zas a znovu a to dunivé temno a prázdno, hlasité ticho, bude vás zase a znovu ohromovat – tedy! Tedy pokud si přečtete originál. Mohl by tu konečně někdo vydat kvalitní edici Havrana a jiných básní, dvojjazyčně, od jednoho překladatelem nějaký novější překlad… Ale ne, to je nefér k překladatelům. Havrana přeložit nelze (Zvukomalebnost „Raven“ a Nevermore“ je dost dobře nepřenositelná, nejlepší alternativou se mi zdá Nezvalův překlad „Už víckrát ne!“, pokud to ovšem nechcete řešit jako Lutinov tím, že „Nevermore“ nepřeložíte…) , ale na dalších básních by se dalo zapracovat.

Ale co už, nejedná se o dokonalé vydání (a třeba překlad mého oblíbeného Očarovaného paláce se mi vysloveně nelíbil), ale každá báseň od Poea je mi milá. Takže super.

Tolkien byl velký v ledasčem. Zdá se ve své moudrosti, jistě byl velkým filologem a filosofem, kritikem (jeho schopnost analýzy je skvělá) a, samozřejmě, malířem, tedy vlastně spisovatelem, chcete-li, umělcem.

Všechny tyto jeho vlastnosti se postupně stávají jasnějšími, jak procházíte jeho dílem více a více fascinováni jeho neúplnou úplností, nedokonalou dokonalostí a komplikovanou jednoduchostí. Úplné jeho dílo je v tom smyslu, že snad nevznikl preciznější a komplexnější fikční svět, ve kterém by se na první pohled snad dalo i žít. Platí však, že velikost toho světa přerostla život autora a ten tak nestihl dotáhnout své dílo do konce. Dokonalé je dílo právě ve své hloubce, je precizní, vybrušované, nevzniklo lehce, vznikalo v potu tváře a krvi, vznikalo tak dlouho, dokud autor nebyl plně spokojen, a i potom jeho tvorba pokračovala. Nedokonalé je samozřejmě v děravosti, nekompletnosti, jakoby mu část chyběla, jak jsem již popsal. Nu a dílo je to neskutečně komplikované, vyznat se v něm, plně jej pochopit je neskutečně složité a vyžaduje si to mnohem více času než kdejaký jiný úkol. Já například tolik času nemám, je příliš velké na jednu mou paměť. A přesto, čtete-li Pána prstenů. Zjistíte, že je snadné, rychle se chápe a tím leckdo inklinuje k tomu označit jej za brak. To proto, že se nechal zmást jednotlivostí a zapomněl na celek. Do tohoto paradoxního stavu svůj sen dovedl autor sám. Aby to bylo možno, potřeboval nejen notnou dávku podnětů, imaginace, ale rovněž neskutečnou sumu znalostí a filosoficko-filologický podklad. Bázi, na níž mohl stavět.

Jeho báze je zde. Eseje přítomné v této sbírce se týkají různých témat. Všechna se však nějak odrazila ve světě Ardy. Ať se jedná o inspirační zdroje (nordická mytologie (Béowulf), artušovské legendy), či o filosoficko literární otázky (pohádka jako poměrně svébytný Tolkienův koncept), či otázky jazyka, pro které se Tolkien patrně nejvíce proslavil. Všechny přítomné eseje jsou zajisté zajímavé, třebas, že já je nedovedu plně docenit (obzvláště ty jazykové). Osobně mne nejvíce zaujaly dvě. O pohádkách a Netvoři a kritikové.

Za nejvýznamnější považuji jednoznačně esej O pohádkách, ačkoliv zajisté i Tajná neřest má velkou hodnotu pro celek díla profesora Tolkiena. K eseji O pohádkách se vyjadřuji u Listu od Nimrala, zde zmíním snad jen toliko, že se mi jeho koncepce pohádky zdá zcela specifická a určující pro svět Ardy, dokonce myslím, že z jistého úlu pohledu pak je potřeba na tento svět hledět jako na Tolkienovskou pohádku a dalo by se tak argumentovat, že se vlastně nejedná o fantasy, protože těmito znaky z fantastické literatury její zakládající text vybočuje.

Co se Netvorů a kritiků týká, je to vskutku zajímavý esej, ve kterém autor označuje kritiky Béowulfa za voly (patrně oprávněně) a vyvrací jejich až neuvěřitelné omyly. Naivitu jejich představy o Béowulfovi jako jediném dílu své doby (tedy nikoliv jediném dochovaném), o Béowulfovi jako epickém díle. Ve kterém se jedná o děj (tedy nikoliv o obraz), o Béowulfovi rýmovaném (tedy nikoliv působivě znějícím), o Béowulfovi historickém prameni, či záznamu (tedy nikoliv reflexi). Jeho kritika je silná a přesvědčivá a jen mne znovu ujistila v tom, že Béowulf je velké dílo a je nedoceněné dílo.

Není to, samozřejmě, nutné, ale při čtení této sbírečky je, myslím, dobré mít na mysli Tolkienův koncept pohádky, tak, jak jej podává ve své eseji „O pohádkách“. Ba dokonce myslím, že bychom tuto esej měli (samozřejmě pokud chceme) akceptovat jako interpretační pomůcku. Dovolím si nastínit základní teze Tolkienova pojetí tohoto žánru. Pohádky nejsou pro děti. Tolkien se vymezuje proti pohledu na pohádky jako na cosi co necháváme dětem k rozbití. Jako na něco, co dospělé nemůže zajímat, nemá to pro ně hodnotu. Hovoří o tom, že „dětský pohled“ nepramení z podivnosti dětí, ale spíše z jistě neochoty a nezkušenosti dětí. Naivita a důvěřivost, respektive chuť důvěřovat. To je při čtení třeba mít na mysli. Pohádka nemusí být nezbytně „dětská“, aby zůstala pohádkou. Pohádky nejsou jenom pro děti, stejný pohled na pohádky může mít dospělý, který u nich che očistit svůj pohled na některé problémy, uniknout od reality a dojít jisté útěchy ze šťastného konce. Druhým bodem je představa pohádky jako utopie. V utopii jako žánru často přichází poutník do Utopie, načež se seznamuje s jejími pravidly a fungováním. Tak vidí Tolkien pohádku. Má býti soustředěna hlavně na člověka, který se ocitá tam, kde by snad býti neměl. Zkrátka sledujeme spíše prostředí a život v něm. Tolkien psal pohádky. Zde přítomné jsou možná „dětštější“, ale hledejme tam to, co není jenom dětské. Jiné jsou „dospělejší“, přes to zůstávají pohádkami. Proto sledujeme Bilba, ne Thorina, proto Froda, ne Gandalfa. Tolkien zkrátka vytvořil svět pohádek.

Příhody Toma Bombadila jsou tak básněmi doplňujícími Tolkienovu hlavní pohádku o Ardě. Dílo však nenavazuje nezbytně jen na Středozemi. První se odehrává v Británii. Další pak v možná neznámých místech a světech. Stále jsou to však pohádky které lze vnímat jako jednoduché, uklidňující příběhy, nebo je možno v nich hledat něco více. Já rád hledám. Pokud jde o můj názor na jednotlivé pohádky, všechny jsem je komentoval zvláště, čili vás odkáži do složky „část díla“. Co moku říci, jsou skvělé. A já je mám rád.

Příběh Túrina Turambara a Niȅnor není ze Ardy mému srdci nejbližší. Beren a Lúthien, ti mi jsou nejbližší a jejich tragédie, tragédie jejich osudu je větší. Je metafyzičtější, abych tak řekl. Přesto je příběh dětí Húrinových patrně největší žitou tragédií, jakou Tolkien napsal. Smíchejte to nejhorší z Oidipa krále a Romea a Julie a vyjde vám děsivý příběh Túrina a Niȅnor.

Celý Silmarillion se svíjí v bolestech. Je obrazem vzestupu a pádu. Nejhorší bolest se však točí kolem tohoto příběhu. Tolkien vytvořil esenci utrpení a bolesti. Arda je zemí předurčení. Věšteb a sudby. A kroky sudby pronásledují její obyvatele všude kam jdou, nehledě na jméno. Je-li to Túrin, nebo Turambar, Niȅnor, nebo Níniel. Krev přenáší sudbu a sudba kráčí neúprosně. A dříve nebo později dožene každého. Tak poznaly děti Fȅanorovy a zde i děti Húrinovy. Nelze snad popsat zvrácenost jejich osudu v tomto nejdelším zachovaném příběhu Prvního věku.

Je podivuhodné, jak krutě se autor Hobita dokázal ke svým dětem chovat, řekl by si jeden. Ale je pravdou, že Tolkien příběhy nepsal, on je popisoval, popisoval reálné dění. Sen byl jeho realitou a sen dovede strašlivé věci. Ostatně, je dobré si uvědomit, že utrpení krve Húrinovy zde neskončilo. Přivodilo ještě pád Doriathu a Túrinova adoptivního otce.

Sudba se jako velký Glaurung prohání světem Středozemě. A já jsem rád, že jsem se po letech znovu prošel s ní.

Poprvé jsem četl Silmarillion někdy kolem roku 2016, či 2017. Tehdy jsem jej nedočetl, nebudu vám lhát. Příliš mnoho Finwȅů, Fȅanorů, Fingolfinů a Finarfinů, Fingonů a Finrodů. A kde se u všech čertů najednou vzal Thingol tam, kde před chvílí stál Elwȅ?

Později jsem se ke knize vrátil a zamiloval jsem se do ní. Byla obtížná, ale její dočtení bylo díky tomu o to větší odměnou. Na třetí čtení, druhé dočtení byla kniha již snadnou. Pochopil jsem možná ten svět. Ten svět s historií mnoha tisíců let, svět, vzestupů, vrcholů, kolísání a pádů. Člověk si vždy zapamatuje pády, že? A přes to je to nejspíše Ainulindalȅ, které světu dává všudypřítomného génia. Je to začátek světa, na kterém není Bůh tvořící slovem, ale Eru tvořící písní, tvořící hudbou. Hudba je magií a ta si může dovolit co chce. Proto si svou tragédií dovoluje překonat tragédie Shakespearovy (žádná z jeho tragédií totiž nemůže v posledku překonat tragédii Túrina Turambara, a tím pak spíše ani tragédii Berena a Lúthien Tinúviel, magie jim dává mnohem více toho, čeho se lze vzdát) a proto pády bývají velkolepé, famózní. Smutné a strašlivé, nikoliv proto však méně velkolepé. A na konci je vždy další začátek.

Knize lze vytknout některé redakční chyby napáchané nakladatelstvím (klasicky rozmístění ilustrací, některé nedokonalosti ve formátu, jinak však Argo odvádí na Tolkienově díle neocenitelnou práci!), jiné Christopherem Tolkienem (rámování je dobré, nikoliv pak dokonalé, na konci měl stát Dagor Dagorath), to však nakonec pro krásu díla mnoho neznamená. Pro bravuru, se kterou Tolkien namíchal (až kacířsky) svou vlastní víru se skandinávskou mytologií, ale zdá se jakoby do jeho díla zabloudily i prvky té slovanské, rozhodně zde máme například zcela otevřené odkazy na Atlantidu, Artušovské legendy

Prim však hraje křesťanství a skandinávské mýty. Na začátku je první, na konci druhé. A jedno i druhé se postupně mísí a vzájemně se zdokonalují. Oboje však předznamenává mnohé pády, které již byly zmíněny. Dovolte mi tedy zakončit jednou kratičkou citací. Dovolte mi zakončit Kainovým znamením.

Zdálo se jí to totiž u něho něčím divným a pokřiveným, a tak to od té doby vidí Eldar stále: jako zlé ovoce zabíjení rodných, jímž padl stín Mandosovy kletby na poslední naději Noldor.

P.s. Mimochodem netvrdím nezbytně, že má Tolkien větší literární kvality než Shakespeare, píšu-li, že jeho tragédie jsou větší (Ačkoliv pro někoho jistě větší literární kvality mít může, ostatně, co je to ta literární kvalita?), jen srovnávám množství bolesti, které je jeden autor sto na bedra svých výtvorů položit.

Tolkien svým slovem maloval obrazy. Rozeznejme popředí a pozadí. Oboje je důležité. Na první zapomenout nelze, druhé však často opomíjeno bývá. Jestli byl někdo mistr na malování pozadí, byl to Tolkien. A je to, nenechme se zmást, právě pozadí, díky čemu popředí může velice vzrůst, co do své nádhery.

Hlavně Pán prstenů je popředím, je výraznou dominantou Tolkienova světa. Pozadí však Tolkien budoval mnohem déle a mnohem komplikovaněji. Hobit, Silmarillion, rozkvetlé příběhy o Húrinovi, Gondolinu, Berenovi a Lúthein (hlavně oni jsou tím pravým vrcholem, pro mě jistě), nedokončené příběhy, stovky a tisíce stran poznámek, náčrtů, změn. Neskutečná píle mistra věčně nespokojeného.

Nedokončené příběhy představují poměrně široké spektrum příběhů ze všech věků Ardy. Nebudu lhát, osobně jsem shledal (přečetl jsem si ji konečně po čtyřech letech, po které mi kniha ležela v knihovně) nejzajímavějšími vyprávění o Třetím věku, Právě ta doplňují pozadí Pána prstenů způsobem až neuvěřitelným. Dozvíte se ledacos o pouti Prstenových přízraků stíhajících prsten, o pohromě odehrané na Kosatcových polích, o Ereboru, o řádu Istari a dalším. O vztazích postav, o nenávisti vzniklé stran Sarumana mezi ním a Gandalfem, o historii, o jejíž existenci jste neměli ani tušení, ale její zjevení jakoby vám otevřelo nový svět. Samozřejmě, Silmarillion to není. Budiž. Stále to však funguje a rozhodně to stojí za přečtení. Pán prstenů se každým dalším střípkem informací stává geniálnějším obrazem, řekl bych nenahraditelným, nezastupitelným.

Nejen Třetí věk však obsahuje skvělé příběhy. První věk obsahuje hlavně povídání o Húrinovi a Tuorovi, respektive Gondolinu. To vás nemusí přehnaně trápit máte-li přečtený nikoliv Silmarillion, ten mnoho informací neobsahuje, ale Húrinovy děti a Pád Gondolinu. Následuje několik… ani snad ne příběhů, ale informací z Druhého věku. Vyprávění o Galadriel a Celebornovi pro mne bylo těžištěm vyprávění.

Tolkien při tvorbě svého díla spal. A při spánku snil svět, který netvořil, on jej nahlížel. To je nejlépe vidět na jeho esejích (Istari, Palantíry), případně, snad ještě lépe, na vyprávění i Kosatcových polích. To shledávám takřka dokonalým. Samozřejmě je to zřejmé i z dodatků k hlavní trilogii, přesto však toto připomenutí zahřálo u srdéčka.

Po všech těch letech, kdy jsem myslel na tyto knihy a pro jejich rozsah jsem nenacházel čas se k nim vrátit, uplynul jejich děj před mýma očima jako voda. Tři dny na druhou a třetí knihu dohromady. A radost ze skvělého zážitku.

I pro tuto knihu, dokonce více než pro knihu předešlou, platí stejný nešvar. Dělba děje do dvou knih podle aktérů a příběhu v nich se odehrávajících. I zde to shledávám čtenářsky nepříjemným, autorovi se navíc, v jinak kompozičně bravurním textu, nepodařilo tento koncept udržet. Obzvláště poslední kniha, ač se po většinu času soustředí na hobity, odskakuje tu tam, tu onam, jednota fokalizace nebyla dodržena. Nejstrašlivější okamžik nastal, když musel vypravěč v závorce připomenout, co zrovna v tu dobu dělal Frodo.

Jinak se však jedná o mistrovský kus, famózní, dojímavý, krásný. Obsahuje neuvěřitelně nádherné promluvy vypravěče zamýšlejícího se nad původem nazghula, původu Úst Sauronových, vhledů do myšlenek těch, do jejichž myšlenek bychom se dostat nechtěli, dialogů, monologů, nadále skvělých proslovů. Scén doslova velkolepých, při kterých se člověku po těle přežene mráz. A konec, kterým není rovno. Autor musel ukončit monumentální záznam dlouhé a složité historie. Nepřekvapí proto, že kniha končí takřka sto stran. Drobné dílčí děje, které však celý monument tvarují, nachází svůj konec. A když je vše vyřešeno, ti, kteří se měli pochovat jsou pochováni, ti kteří měli vstoupit do manželského svazku do něj vstoupili, ti kteří měli dojít návratu klidu a míru se k nim navrátili. Kraj je vyčištěn, srdce jsou klidná a panuje radost. A čeká moře.
Snad nemám co více knize říci. Jen tak málo, nebo nedobrat se konce…

Inu, přátelé, jeden den. Tak nějak jsem si k tomu večer sedl a druhý den jsem to dočetl. Jsem si po těch letech, kdy jsem knihu nečetl, nějak neuvědomil, jak čtivý text to vlastně je. Famózní!

Nebudu se tu snad rozepisovat o všem fascinujícím, co v knize Tolkien napsal. Je to zkrátka mimořádné čtení, které takřka nemá chybu. Takřka. Dovedu si představit, co k tomu autora vedlo (a stejný postup samozřejmě zopakoval v knize následující), přesto se mi v kontextu dnešní literární kultury zdá poněkud nešťastné rozdělení na dvě knihy, z nichž jedna pojednává o skupině Aragorn, Legolas, Gimli, Pipin, Smíšek a Gandalf, druhá o skupině Frodo, Sam a… Glum? Glum se Smeagolem. Jistě, vcelku jsou vytvořeny dva kompaktní příběhy, které se v zasazení světa vlastně ději samostatně a na sobě nezávisle. Myslím však, že kompozice neustálého napětí by fungovala dramatičtěji (což ale zase nebyl plně Tolkienův záměr) a byla, po mém soudu, čtenářsky méně náročná. To je však jedna výtka. A to je vše.

Kniha má všechno. Přenádherné popisy, skvělé dialogy (mírně trpící překladem, zde doporučuji spíše originální znění). Na rozdíl od první knihy je zde přítomno větší množství akce. Což tedy nehodnotím jako cosi a priori dobrého, jen to konstatuji. (Stojí však patrně za zmínku, že Tolkienovi jdou popisy a dialogy (a monology) mnohem lépe, než akční pasáže. To je u fantasy autorů dosti netypické, větší část fantasy stojí na akcích.) Každá z knih má svou symbolickou postavu, která je zkrátka fascinující. V knize třetí je to Ježíš… tedy pardon, Gandalf, v knize čtvrté zase duo Glum, Smeagol. Jejich úloha, symbolika a proměny jsou fantastické a doprovází čtenáře celým literárním požitkem. Mohl bych dále vyjmenovávat jednotlivé části díla, ať ty zkrátka nádherné, ty geniálně napsané, či ty symbolicky (respektive mytologicky) zajímavé. Neudělám to. Kniha jako celek působí famózním dojmem a nemá dále smysl z ní vytahovat jednotliviny.

Theocicea je vyřešena! Ježiš, to by bylo krásné, moci toto zvolat. Si to představte, sláva, fanfáry, celý svět vás obdivuje. Leibnize lze obdivovat za mnohé. Ale bohužel ne za vyřešení theodicey.

Kniha je to nikoliv nekomplikovaná. Skládá se ze tří dílů řešení Theodicey samotné, ale před ní stojí jakýsi úvod, ve kterém v zásadě Leibniz vyjmenovává jeden názorový proud filosofie a teologie za druhým a ukazuje nám, že to všechno bylo špatně. Předvádí ohromnou sumu informací a připravuje nás na nářez jeho logických analýz, které přijdou v korpusu díla samotného. Což však nečiní tuto část zajímavou pro čtenáře, který zrovna není historikem, historikem filosofie, či historikem teologie, či obecně religionistky. Dále kniha obsahuje několik dodatků.

Co do řešení theodicey… Zjednoduším-li to (vulgárně), lze konstatovat, že Leibniz považuje náš svět za nejlepší možný. Říká: pakliže by Bůh chtěl nekonečnou blaženost toliko pro lidi, mohl by takový svět vybudovat. Ale ve své nekonečné moudrosti uznal, že to by nebyl nejlepší svět. Nejlepším světem je ten, který reálně vytvořil, ve kterém je více dober (nikoliv tedy jen blaženost) a v rámci něhož je tudíž nutná pluralita – svobodná vůle. Zároveň říká, že nás Bůh vybavil dostatečným nástrojem, abychom vždy směřovali k dobru – rozumem, který nám říká, co je a co není dobré, a který nás nezbytně, budeme-li jej následovat, dovede k dobru. Což je očividně chybné ve dvou bodech. Chyb, které řešení theodicey vylučují kniha obsahuje více, ale rozhodně to nejsem já, kdo by vám o nich měl vyprávět. Uvažujeme-li boží všemohoucnost jako úplnou, musíme se smířit s paradoxem nekonečna. Neexistuje nic, co by Bůh nemohl a tedy neexistuje nic jako „nejlepší“ svět, či cokoliv podobného. Platí tedy, že je-li maximem Boha svět, ve kterém jakýkoliv druh zla existuje (přes Leibnizovu myšlenku, že zlo nás směřuje k většímu dobru, omnipotentní bůh by stejného dobra dosáhl i bez přítomnosti zla), Bůh je nemohoucí. Nebo alespoň není všemocný. Koncept všemohoucnosti neumožňuje superlativy. Nejlepší v nekonečnu nemůže být, jelikož by to značilo nemohoucnost vybudovat cosi lepšího a samu všemohoucnost by to negovalo. Buď tedy bůh má mocenské limity, nebo je sadista, jelikož pro nás zcela dobrovolně nebuduje lepší a lepší. Theodicea, z mého pohledu, stojí nepohnuta.

Nic to však neubírá kráse tohoto díla. Snad je trochu natahované a polemika s Pierrem Baylem, která zabírá dobrých 200 stan je snad až příliš dlouhá, ale přeci je to krásné dílo. Pakliže jako krásné zhodnotíte ono předvádění mimořádných znalostí, neuvěřitelného přehledu a intelektu. Marno mluvit, když otevřete wikipedii se složkou Leibnize, dozvíte se, že byl polyhistorem a univerzálním géniem. A byl. Konstrukce jeho logické analýzy, neomezený přesah mezi humanitními a přírodními vědami, krásné metafory, které se pohybují na hranici vědeckého zkoumání mytologií a estetického umu mistrů krásné literatury. Precizní formulace… Kritizuji-li Leibnize že theodiceu nevyřešil, je to primárně proto, že byl, jako my všichni, dítětem své doby a nebylo zkrátka možné, aby v kontextu svého světa domyslel svou argumentaci do konce. Věřím, že kdyby jej psal dnes, byla by theodicea dílem takřka perfektním. Ostatně platí, že jeho monády a koncepce svobodné vůle je také spíše děravá a kdo ví jaká by byla dnes. A také platí, že nemám intelektuální kapacitu, ani dostatečné nástroje pro to, abych Leibnize pochopil, takže mě neberte příliš vážně.

Juj, to je dlouhé… nu, nevadí. Další částí díla je dodatek „Krátké shrnutí problému v logické formě“. Jedná se o více méně sarkasticky pojatou kapitolu, ve které dekonstruuje logickou deduktivní analýzu svých odpůrců a vyvrací jejich námitky. Píše v úvodu, že tak činí na žádost „některých inteligentních lidí“. Vzhledem k tomu, že každou jednu námitku označuje za idiotskou, chápu kapitolu jako Lyotardův výbor dopisů „Postmoderno vysvětlené dětem“, tedy v zásadě jako příručku pro mírně zaostalé. A to se mi líbí! Velice přehledně vyložené základní myšlenky díla, na kterých se dá zrekapitulovat hlavní výstup knihy. Super věc! Z druhého dodatku, kde vede Leibniz polemiku s Hobbesem snad vyjádřím své potěšení nad tím, jak Hobbes svým ateismem (bylo to složitější, ale… hej, byl to ateista) Leibnize irituje. Je to takové pěkné, ale řekl bych vcelku decentní. Další dva dodatky by byly už příliš na dlouhé lokte, jejich komentář tu tedy bude absentovat.

1 18.02.2023

Mno… nestává se mi to moc často, ale toto Shakespearovo drama mě příliš nebavilo. Až jsem se u něj mírně nudil. Ne snad, že by bylo bez zábavných dialogů (Levoboček týrající Rakouského vévodu), či poměrně poutavých monologů (Jan, Konstancie…), ale jedná se zkrátka o dějově lineární a neoriginální záležitost (což po mém soudu neplatí pro všechny historické hry, pro Richardy určitě nikoliv), na které je patrně nejzábavnější pohled na drama jako na nástroj propagandy. Tendenčnost textu je zcela očividná (obzvláště některé monology napadající Římskokatolickou církev jsou v tomto ohledu poutavé).

Poměrně efektní byly dialogy týkající se krve. Krev splatí krev. Krev jako motiv hry je, myslím, vcelku zajímavou záležitostí a dodává do některých dialogů záblesky dramatičnosti, brutality, ale zároveň jakési… magičnosti. Toto drama se však autorovi vždy podaří vcelku mistrně zbourat hláškou občanů Angers, nebo Levobočka, takže sotva lze tvrdit, že by celková koncepce díla mísícího tragédii a komedii nebylo dodrženo. V tomto ohledu se jedná o „klasickou“ Shakespearovu hru.

Nu a to je tak vše. Mohu si postesknout, že hra nikterak nereflektuje Magnu chartu, jakožto právník specializující se na ústavní právo s poměrně silným zaujetím základními právy jsem tímto samozřejmě mírně pobouřen. Ale to je můj problém.

Nic moc, přátelé, nic moc. Víte, jedna věc je, když proběhne konference, na kterou si její účastníci relativně autonomně připraví projevy, které pak zpracují do podoby písemné. Druhá věc je projekt, v rámci něhož vznikají články, které by v kontextu díla měly být koherentní. To se příliš nepodařilo.

Úvodní pojednání Jana Kysely je velice zajímavé. Poměrně jednoduše a jednoznačně nadefinovává pojem populismu s jeho charakteristikou a apelativně káže – bojujme proti populismu, je to na nás. Přibližme se z elitářských pozice rádobyvzdělanců používajících komplexní a komplikované větné struktury přeplněné cizími slovíčky, sehněme se, přibližme se sračkám, ve kterých se Havlův Sládek musí brodit a popřejme našeho sluchu i těm méně privilegovaným. Začněme se chovat normálně a ono se to s tím populizmem vyřeší. A je to vlastně pěkný, srozumitelný příspěvek, který by měl být výchozí pozicí pro následující, které by už třeba tato základní východiska nemusely znovu ustavovat. Ale ony to ty články dělají. Takřka každý definuje znovu populismus a každý to dělá stejně. Ta kniha snad ani není knihou dvanácti autorů, ale knihou Jana-Werner Müllera. Ne, fakt, to je zdaleka nejcitovanější autor sborníku. Čili ono to není tak, že by autoři měli výrazně odlišné pozice. Většinou je mají stejné a stejně se nekoordinovaně motají v kruzích. Jeden má pohled politologa, druhý sociologa, další filosofa. Ale nakonec to vždy vyjde na stejno.

Kniha pro mě byla zklamáním i v kontextu obsahu, který reálně přináší. Čekal jsem analýzu dopadů populismu na právo, analýzu škod, které nám přílišná vulgární lidovost přinesla. A ono ne. Ono se to nepovedlo. To Jan Kysela přiznává, to však danou realitu nedělá útěšnou. Přímo se právem zabývají dva příspěvky. Dále bychom u jednoho bychom mohli předpokládat cílení na vliv na rozhodování soudů, u dalšího na legislativní proces, dále pak na volební procesy a dejme tomu v jednom případě na právo politických stran. U těchto čtyř jmenovaných však jen velice nepřímo a člověk si závěry vlastně musí vymyslet. Čili tři se práva bezprostředně týkají, čtyři nepřímo, u pěti spojnici takřka nenajdeme. To články nečiní nějak špatnými, či nevyužitelnými. Jen zdaleka neplní předpokládatelný cíl.

A některé špatné jsou. Jiné dobré, hlavně ten Kyselův, Wintrův, či Preussův, ale některé příliš dobré nejsou. Za nepříliš kvalitní považuji článek dvojice autorů Marešová, Slavík „Populismus v návrzích na změnu ústavního pořádku České republiky“, který má sice zajímavé téma, ovšem velice povrchně zpracované a poněkud… nemohu si pomoci, vlastně populisticky (spíše elitářsky, to byl pokus o sarkasmus) napsaný. Píší tam co se nám líbí – tedy, že referendum je zlý, zlý, ošklivý případ a věc svrchovaně populistického charakteru. A tedy každý návrh zákona o státním referendu je projevem populismu. Což je kravina. Ona to i může být pravda, ale nelze takto generalizovat. Referendum může býti rovněž procesním prostředkem výrazně demokratickým.

Za katastrofální pak považuji článek Píšův „Populismus a liberalismus jako dvě formy jedné nostalgie“. Autor v zásadě ignoruje základní fakta o termínech „liberalizmus“ a „populismus“ a vytváří relativně absurdní konstrukty, které jsou prakticky naodargumentované. A řekl bych i neodargumentovatelné. V něčem má jistě pravdu, ale výsledná forma je opravdu podivuhodná.

Závěrem si snad postesknu nad jistou zbabělostí autorů, kteří se velice rádi opírají do očividných případů, jako je Polsko, Maďarsko, či snadných terčů jako je Trump. Na Českou scénu se neodváží a o Okamurovi, ANO, Věcech veřejných a dalších, se prakticky nedozvíme. Čest výjimkám, nejotevřenější byl patrně Wintr. Autoři se nechali unést a uprchli z vlastního domácího prostředí.

Chápejte, ono to není nezajímavé čtení! Naopak, člověk se dozví poměrně dost zajímavých informací. Ale to „zajímavé“ tvoří tak 30% textu a navíc to „zajímavé“ vlastně ani nenaplňuje to, co by mělo být účelem knihy. Tedy podle mě. Má cenu to číst? No jéje, samozřejmě, že má. Jen já jsem z toho byl zklamán. A propos, dvě hvězdy jsem nedal proto, že by si je kniha zasloužila. Sám bych jí dal tři. Ale pro ochlazení očekávání jsem jí chtěl posunout do modrých čísel.

1 15.02.2023

„Linguistic turn“ se tomu říká. Společnost, hlavně ta zabývající se filosofií, poznala cosi strašně důležitého – všechno to o co se snažíme, všechno to, co děláme je naprosto marné a zbytečné, neprozkoumáme-li v prvé řadě nástroj, který nám k tomu pomáhá – jazyk. Společnost sama je vázána jazykem, díky němu je a bez něj by býti nemohla. Nepoznáme-li jazyk, nepoznáme sebe samé. Právo je navýsost společenská disciplína. Právo postrádá svůj význam, nemůže ani existovat, nemá-li společnost. Proto se i právo musí s jazykem vypořádat.

A tak tu je. Právo a literatura, rozumějte právo a jazyk (a právo a film, drama, hudba… tedy právo jako performativní fenomén), poměrně nový směr v právu, který má poměrně jasný charakter. Jedná se o interpretační fenomén. Právě to je nejdůležitější myšlenkou publikace – právo nefunguje, není-li interpretováno. A interpretací se zabývá tato kniha. Na rozdíl od předešlé autorovy publikace „Právo a vášeň“ se tato zabývá primárně interpretací, nikoliv deskripcí průniků práva a literatury.

Interpretace je mimořádně komplikovanou záležitostí a není proto divu, že tato kniha je výrazně komplikovaná. Docent Škop si musel vytvořit poměrně solidní filosofickou bázi, od které se odrazil. Velice solidně si nadefinoval výchozí pozice a ty pak proplétal. Není překvapením, že se v publikaci střetáváme s Foucaultem, Derridou, Ecem, Barthesem, ale i Dworkinem (ten se nacpe všude), Tamanahou, ba dokonce se setkáme jmény Slavoje Žižka, či Habermase. Filosofické zázemí je opravdu solidní, navíc pak takové, jaké mám osobně rád. Kniha se tím však stává komplikovanou, musíte-li pro její čtení pochopit pojetí diskurzu Michela Foucaulta (z čehož nám vyplývá pojetí práva jako mocenského nástroje, schopného manipulovat světem – v nadsázce je právo sedmou funkcí jazyka), či dekonstrukce Jacquese Derridy (čili interpretace se stává primárně subversivním fenoménem), mimochodem, právě k postavě Jacquese Derridy, který je mi možná bližší, než Michel Foucault, si docent Škop dovolil taková zlá, falešná slovíčka! To já vetuji!

Nu a jak říkám, kniha vrcholí dekonstrukcí. Podvratnou funkcí lidského myšlení, která odkrývá falešné vrstvy textů (nejen textů), velice dobře využitelnou nejen u legislativy, ale i u judikatury. Od dekonstrukce se ostatně odvíjí i moderní směry jako feministická analýza práva, či kritické analýzy práva vůbec. Kdybych chtěl být zlý, řeknu, že i ekonomická analýza práva vychází z dekonstruktivního myšlení.

Nu a to já rád! Takže knihy kvituji s povděkem a musím uznat, že její kvality jsou naprosto vynikající, z textů docenta Škopa je tento, myslím, nejzajímavější. Upřímně se podivuji nad nedobrým hodnocením, které tu knihy schytala, upřímně by mě zajímalo, co si o ní hodnotící myslí a proč jí dali tak nízké hodnocení.

1 13.02.2023

Knihu lze, myslím, hodnotit pouze kladně. Jedná se o relativně komplexní (dlouhý) text zabývající se z mnoha pohledů „klauzulí věčnosti“. Mnoho pohledů? Vskutku. První kapitoly (dvě) působí spíše dojmem politologicko-sociologickým. Jedná se o, bohužel, vcelku marnou snahu uchopit pojmy jako je „lid“, „elita“, „demokracie“, či „právní stát“. Uchopit tyto pojmy všichni chceme a nikdo z nás se k tomu ještě ani z dálky nepřiblížil. Jako… autor se snaží, ale i on je si zjevně vědom, že je to takové chytání větru. Ale snaha je to pěkná, inspirativní.

Dále se dostáváme ke komparativní části výkladu. Nikdo se již dnes bez komparace neobejde. Setkáváme se tu se stálicemi klauzulí. Indie, Německo, Francie, Státy. Nachází se tu ale i velice zajímavé Turecko a neměně zajímavé Rumunsko, což jsou dvě subkapitoly, které jsem si, upřímně, velice užil. Tady v ČR hovoříváme o rigidní ústavě. Leda prdlajs, jestli je nějaká ústava rigidní, je to ta Rumunská – ačkoliv, překvapivě, není petrifikovaná.

Nu, pak se dostáváme k analýze judikatury. Ošmatávání reálného stavu věci. Setkáváme se s Melčákem, Klausovou amnestií, správcem konkurzní podstaty, který chtěl zkrátka zaplatit 10.000 korun a dodnes vytřeštěně kouká, co se mu to vlastně stalo. Dostává se nám dokonce stručného náhledu do vztahu Ústavního soudu a ESD. Takže se znovu setkáváme s Vaškem Klausů a Lisabony I a II, Cukernými kvótami, Slovenskými důchody. Nu a závěrem se nám dostává doktrinální analýzy.

Osobně stále ne a ne pochopit, proč je pro všechny natolik obtížné akceptovat klauzule věčnosti jako čistě pozitivní normu, která ovšem fakticky znemožňuje právně legitimní změnu. A tedy, ti, kteří ji takto chápou se ji zdají považovat za cosi méněcenného, respektive ostatní jejich teorii za takovou považují. Vždy začneme zacházet do práva nadpozitivního a přirozeného. Problém je, že cílem takové normy nemá být zajištění, že ten kdo se o její proboření pokusí, vzplane plamenem. Adresátem normy je každý jeden státní orgán, včetně Parlamentu, před kterým je taková norma ochranou, ale i každý jeden člověk. Norma nemá tedy přivolat plameny, má říct, hle! Parlament zcela jistě překročil svou pravomoc, dělá něco, k čemu nebyl procesně, ani materiálně oprávněn a vy!, vy z toho vyvoďte důsledky. Vládo, nečiň to, co pro tebe z takové nelegitimní normy vyplývá, soudy, nesuďte podle toho, policie, nezatýkej podle ní, správní úřady, ignorujte ji, Ústavní soude – naplň materiální pojetí tvého poslání a takovou normu zruš, nebo alespoň před celým světem svlékni a ukaž její zmrzačené tělo! Lide, pokud všechno ostatní selže, tu je diktátor, nová totalita, zrada, příšera, usekni jí hlavu, pomní na článek 23 Listiny „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“ Zcela jednoduše, jednejte úplně stejně jako když si Parlament řekne, hle, Senát a zákonná procedura nás nezajímá, to co jsme si ráno u kafe napsali na papírek nechť je počínaje tímto okamžikem našim právem. Omezení to je stejné, je jedno, zda je procesní, nebo obsahové. Čímž neadvokuji znění té naší klauzule.

Autor po mém soudu vlastně jenom zakrývá, co jsem již výše napsal. Jen se přiklání k čistě procedurálnímu omezení, které je těžko uchopitelné, jelikož jeho pojem samotný je velice likvidní. Čili, nesouhlasíme spolu, ale vlastně je autorův názor racionální a pochopitelný – lze se s ním smířit.

Mimochodem, přečtěte si to. Kniha, která začíná citací Zeměplochy a otevřena je citací proslovu Viktora Orbána, musí zkrátka být skvělá.

1 07.02.2023

Od knihy jsem čekal strašně moc, nakonec jsem od ní dostal o něco méně. Stále však lze konstatovat, že se jedná o dobré porochňáníčko. Kniha je bohužel taková polovičatá. Není to Brown s jeho naprosto stupidním brakem, který si může přečíst každý, v němž v zásadě není mnoho k pochopení a který díky tomu fanatizuje davy. Není to Eco. Eco, který píše na straně jedné brilantní mix žánrů klidně v jednom románku, propojený napínavým, ale vcelku jednoduchým příběhem, pro který jej může číst takřka kdokoliv, který v sobě ovšem ukrývá naprosto precizní aluze, které je třeba hledat, prozkoumávat a které vám nakonec způsobí až nadpozemskou radost, když je najdete. Binet je mnohem údernější než Eco (a méně zábavný) a zároveň zbytečně komplikovaný na Browna. A ještě k tomu Ecovi Binet se stejně jako on rozhodl použít prostředí historických událostí. Proč ne. Ale Eco nepotřeboval historii měnit, aby dokázal co dokázal. Zatímco Eco vytváří metapříběh za historickým děním, Binet přetváří historické dění. Což je nejen méně sofistikované, ale i literární vcelku nezajímavé. Samozřejmě mám na mysli Derridův osud v knize. Já Derridu moc rád a toto mě mrzelo. Však by ani Sílu zákona nestačil napsat.

Obecně vzato to ale není špatná kniha. Je asi fakt, že pokud vás nezajímá linguistic turn, netrápí vás postmoderní filosofie a poněkud skandalizující psaní o Foucaultovi (ač třeba reflektující realitu, to já nevím, je však v některých ohledech trochu přehnané), kniha vás zjevně nechytne. Její filozofující pasáže nejsou přehnaně složité, pochopit se v ní všechno dá, pokud se alespoň trochu snažíte. Ale pokud se snažit nechcete, parodie na akční detektivku s vražednými Bulhary, Japonce a Searly s nožíky na dopisy, přehnané sexuální scény (poměrně detailně popisující homosexuální styk, pravidelně se objevující orální sex a když si člověk ke konci knihy říká, že už dlouho nedošlo na anál, najednou se tam objeví Judith Butlerová (kterou znám jako šedesátnici) s připínacím dildem rajtující na jednom z hlavních hrdinů) a poměrně drsný konec (a úplný konec už vysloveně paroduje akční filmy) vás u knihy patrně neudrží.

Já si však roztodivné narážky na nedávnou filosofickou scénu oněch slavných géniů (a leckdy současnou, Butlerová žije, Chomsky (v mírně diskreditující scéně se také objevil) a další všichni stále aktivní filosofové) a univerzitní prostředí, které se velice změnilo, ale něco zůstává. Nadto kniha obsahuje vcelku zajímavé politické pozadí, které celý test pěkně rámuje.

Tedy, Eca jsem nedostal, ale zjevně jsem jedním ze čtenářů, na které autor mířil, proto jsem si knihu vlastně užil.

Tak jsem si po letech zase přečetl tento velkolepý kousek. Čistě pro tu radost jej číst. Abych mohl shledat toto čtení nejen potěšujícím, ale i užitečným, protrénoval jsem na originále angličtinu. V tomto kontextu si dovolím postesknout, že překlad (který jsem si občas otevřel právě pro to, abych viděl, jak je kvalitní) Stanislavy Pošustové je leckdy mechanický a doslovný, dokonce i co do větné skladby a působí tak zbytečně kostrbatě, složitě a pateticky, což není vlastností originálu, nebo alespoň ne v dané míře.

Mohu opakovat co jsem již dříve napsal – jedná se o skvělé fantasy, iniciační text žánru, který je snad takřka nepřekonatelný. Je pomalý? Ano. Je leckdy zdlouhavý? Ano. Tolkienovy nešlo o znázornění pološílených řežeb, od toho ostatně dnes máme Warhammery a podobné, jemu šlo o vtažení čtenáře do dokonalého světa, který přes všechnu svou magičnost není méně realistický než svět živý. Text Tolkienova originálu je precizní, fantastický, dokonalý, neobsahuje navíc slovíčko, neobsahuje zbytečnou kontrakci. Vše je takové jaké být má, je to skvost, ze kterého je třeba se radovat. Proti mému zvyku se tak nebudu dále rozepisovat, budu se jen radovat.

Hm… ale jo, proč ne. Knize (knížečce) vlastně nelze nic vytknout. Poskytuje v části prvé vcelku přehledný teoretický úvod do problematiky aplikace základních práv obecnými osudy (tedy věnuje se jak přímému, tak nepřímému užití, hlavně pak ústavněkonformní interpretaci a mezinárodněprávním přesahům. Upřímně? Tato část není nijak překvapivá, není objevná, není nikterak komplikovaná. Ale to není problém, to je vlastně vcelku sympatické.

Druhá část poskytuje kvantitativní i kvalitativní analýzu dat týkajících se soudů stupňů okresních, krajských a vrchních. Mimochodem, bavme se o tom, do jaké míry byl vyhovující užitý vzorek, ale v tomto kontextu neměl autor beztak příliš na výběr. Datová analýza je vcelku slušná, závěry opatrné a střídmé. V této části najdeme jak kvantitativní analýzu dat, tak kratší kvalitativní analýzu rozhovorů se soudci trestního úseku těch kterých soudů.

Proč je kniha zajímavá? Při občasném rozhovoru se soudními praktiky dostávám se k diskusi o použití ústavního práva na úrovní běžného procesu. Sám se orientuji na právo veřejné, hlavně ústavní, potenciálně správní. Nu… Člověk je z těch rozhovorů až zhrozen. Ústavní právo by mělo být základnou dalších právních odvětví a základní práva korektivem občanského zákoníku méně, rozhodně však v plné míře trestního zákoníku, trestního procesu i procesu civilního. Zkrátka, základní práva tu jsou a všechny soudy je mají za úkol chránit. Nejvíce pak ve správním a trestním úseku, kde stát primárně zasahuje do lidských práv. Soudy tak nemohou přistoupit k premise, že tu máme zákon, zákon přijal Parlament a za tím už nic není. Musí to být v pořádku. Soudy tak ignorují své povinnosti vyplývající pro ně nejen ze zákona o ústavním soudu, ale i z ústavního pořádku vůbec. A ti soudci říkají: nám běžné zákony stačí, nic jiného nepotřebujeme. Doslova jsem slyšel „základní práva jsou zbytečná.“

Řidkost využívání základních práv před soudy tato publikace ukazuje poměrně jasně a děsivě. Tím spíše pak, když to jsou soudci trestního úseku, kteří zpochybňují judikaturu Ústavního soudu a trestní řád považují za jakousi dokonalou nadnormu, která je vlastně perfektní a nic jiného jim netřeba. S takovým přístupem aby se člověk místní justice opravdu obával. Ignorování základních práv na obecných soudech je vadou a to zásadní vadou našeho soudního systému a je očividně třeba přehodnotit vzdělávání soudců.

1 31.01.2023

Hned úvodem se nám dostává manipulativní přehlídky žvástů o křesťanské tradici, podle níž (respektive podle autora) všechny ústavy historie stály na náboženství, nebo nestály a hroutily se. Ano, pokud předpokládáme, že před cca rokem 311 našeho letopočtu neexistovaly státy. Pak je to jistě pravda. Ale počkat! Já… slyšel, ale důkaz pro to nemám, pravda, že svět vznikl (a nepochybuji, že by nám to autor knihy jistě potvrdil!) 23. října roku 4004 PŘED naším letopočtem, takže tady něco před tím být muselo! Že prý nějaké Řecko, či co, prý se tam nějací autoři také pokoušeli mluvit o ústavách… Ale ne, autor má jistě pravdu a před Ježíškem, Augustinem a Akvinským tady zkrátka neexistovaly ústavy. (Mimochodem, i učení Akvinského staví autor dost na hlavu… Nebo ho možná jen zjednodušuje, abych mu zase nekřivdil.)

Ne, promiňte, ale když člověk, který jakýmsi způsobem získal docenturu (na Slovensku, mimochodem, na alma mater mu ji udělit nechtěli, k tomu glosa profesora Holländera https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/6463) argumentuje jen kecy z Bible, které nebere jako normativní základ doslova nikdo, ani ti nejsilnější proponenti přirozeného práva, člověk se může maximálně podobně ušklíbnout, protože je to vážně poněkud… neaktuální. Prostě trapné no.

Mohl bych brát odstavec po odstavci proč autor mluví… nepravdu, ale nevím, jestli to má smysl. Ať už se bavíme o zavádějící citaci Dostojevského (Který ve svých Karamazových rozhodně neříká, že není-li bůh, je dovoleno všechno.), o tom, že materiální pojetí ústavnosti je klasickým konstruktem v celém světě a je zcela racionální, nehledá metafyzický základ, říká, že stát je takovým základem a tento svůj základ bude stát přirozeně bránit, snaží se o udržení své vlastní identity tím, že bude schopen bránit se totalitním hnutím – ostatně materiální konstitucionalismus nepřekvapivě vznikl po nacistickém šílenství a je varovné, že Koudelka, příslušník nacionalistické strany, podporovatel nacionalistických, autoritářsky smýšlejících politiků mluví o jeho nadbytečnosti – to dělají právě ti politici, kteří tendují k centrálnímu uchopení moci a destrukci demokracie. Mimochodem, píši-li tento text očividně silně agresivně vůči autorovi, dělám totéž, co on, protože on v textu konstantě napadá každého, kdo není nacionalistický křesťan.

Nemusím snad ani poukazovat na nekonzistenci Koudelkovy kritiky, když kvituje to, že by patrně měl existovat nějaký legislativní proces a že není špatné, když ústavní zákony měníme obtížněji, než zákony obyčejné, ale je najednou hrozný problém, když řekneme, že některé normy zkrátka změnit nelze. Do této doby to šlo bez transcendentna, najednou už se bez něj neobejdeme. Protože když jeden Parlament zavazuje druhý „toto dělej takto“, je to v pořádku, ale když řekne „toto nedělej“, potřebuje pro to najednou božskou autoritu. Přitom se jedná o úplně stejný pozitivistický základ, v jednom případě se stojí „Schválíš-li ústavní zákon obecně pouze 117 poslanci, máš smůlu, nejedná se o ústavní zákon.“, ve druhém případě „Schválíš-li, třebas 121 poslanci ústavní zákon tohoto konkrétního obsahu, o ústavní zákon se nejedná.“. Neexistuje důvod, proč bez boha lze dělat procesní omezení, ale obsahové, to brr, to už by nešlo. Celá koncepce Koudelkovy kritiky je tak trapně chatrná, nepevná, nekonzistentní. Připomíná Okamurovu politiku. Například. Nebo Klausovu.

Dále je to to samé dokola. Není prý možné rozdělit ústavní pořádek do dvou tříd „jádro“ a „okraj“. Proč pak lze dělit zákony na běžné a ústavní? Proč lze tvořit nějaké podzákonné právní normy a proč je jako ústava dělí na ty spadající pod generální zmocnění a ty mimo něj? A proč jako vůbec Parlament omezovat nějakou trapnou formou zákona? Také v tom cítíte stesk po vládě shromáždění, kdy si nám tu komunistické Národní shromáždění mohlo dělat co chtělo? Vydávat nařizovací akty, zasahovat do rozhodování soudů…. A musím tu vysvětlovat, proč je tato logika nekonzistentní, špatná a totalitní?

Dále snad jen v bodech: je hovadina, že by materiální pojetí ústavnosti vycházelo z představy nějaké objektivní morálky. Je skoro drzé, že si Koudelka, obhajující křesťanství, dovoluje citovat Nietzscheho, autora Antikrista. Snad ani nepřekvapí, že se autor snaží argumentovat tradicí jako něčím normativním (ale zase se mi zdálo roztomilé, když se autor snažil říct, že dělba moci, ochrana menším, vláda na čas atd. jsou morálními předsudky, to bylo hodně vtipné). Nejapnou argumentaci „lidem“ jako suverénem snad ani netřeba komentovat (nejen, že se autorovi zrovna morální předsudek demokracie hodí, navíc ale ignoruje postavení lidu jako toho, kdo si nechal schválit ústavu s klauzulí věčnosti a kdo ji akceptoval, tedy uznal za platné právo…). Že klauzule věčnosti sama nezměnitelnosti nepodléhá implikuje, že autor neprošel ani základním kurzem právní teorie a netuší nic o intepretaci, racionalitě zákonodárce apod. V zásadě souhlasím, že klauzuli věčnosti lze zrušit, ovšem toliko revolucí. Koudelka v textu dokonce argumentuje sám proti sobě! Hovoří-li o Gottwaldově plnění měchů novým vínem, nedochází mu, že necháme-li měchy prázdné, lze je novým vínem naplnit snáze, než když nejdřív musíte ony měchy vylít, zkrátka, toto tvrzení podporuje důležitost hodnotového zakotvení ústavnosti. Autor je zase a znovu nekonzistentní, nejprve hovoří o tom, že klauzule věčnosti není možná, jelikož petrifikuje jev, který existuje v dynamické společnosti, následně ale na příkladu toho, co se mu nelíbí, argumentuje tím, že soudy jsou aktivistické, když vykládají pravidla v souladu s proměnou společnosti. A ty nekonzistence jsou tam jedna za druhou. Souhlasit lze s autorem v tom, že parlamentní demokracie prochází krizí – mohou za ni nacionalistické fašizující strany, může za ní SPD, Trikolora, PiS, Fidesz a populistické strany jako je ANO. Ne soudy.

20.01.2023