Klauzule věčnosti

07.02.2023

Knihu lze, myslím, hodnotit pouze kladně. Jedná se o relativně komplexní (dlouhý) text zabývající se z mnoha pohledů „klauzulí věčnosti“. Mnoho pohledů? Vskutku. První kapitoly (dvě) působí spíše dojmem politologicko-sociologickým. Jedná se o, bohužel, vcelku marnou snahu uchopit pojmy jako je „lid“, „elita“, „demokracie“, či „právní stát“. Uchopit tyto pojmy všichni chceme a nikdo z nás se k tomu ještě ani z dálky nepřiblížil. Jako… autor se snaží, ale i on je si zjevně vědom, že je to takové chytání větru. Ale snaha je to pěkná, inspirativní.

Dále se dostáváme ke komparativní části výkladu. Nikdo se již dnes bez komparace neobejde. Setkáváme se tu se stálicemi klauzulí. Indie, Německo, Francie, Státy. Nachází se tu ale i velice zajímavé Turecko a neměně zajímavé Rumunsko, což jsou dvě subkapitoly, které jsem si, upřímně, velice užil. Tady v ČR hovoříváme o rigidní ústavě. Leda prdlajs, jestli je nějaká ústava rigidní, je to ta Rumunská – ačkoliv, překvapivě, není petrifikovaná.

Nu, pak se dostáváme k analýze judikatury. Ošmatávání reálného stavu věci. Setkáváme se s Melčákem, Klausovou amnestií, správcem konkurzní podstaty, který chtěl zkrátka zaplatit 10.000 korun a dodnes vytřeštěně kouká, co se mu to vlastně stalo. Dostává se nám dokonce stručného náhledu do vztahu Ústavního soudu a ESD. Takže se znovu setkáváme s Vaškem Klausů a Lisabony I a II, Cukernými kvótami, Slovenskými důchody. Nu a závěrem se nám dostává doktrinální analýzy.

Osobně stále ne a ne pochopit, proč je pro všechny natolik obtížné akceptovat klauzule věčnosti jako čistě pozitivní normu, která ovšem fakticky znemožňuje právně legitimní změnu. A tedy, ti, kteří ji takto chápou se ji zdají považovat za cosi méněcenného, respektive ostatní jejich teorii za takovou považují. Vždy začneme zacházet do práva nadpozitivního a přirozeného. Problém je, že cílem takové normy nemá být zajištění, že ten kdo se o její proboření pokusí, vzplane plamenem. Adresátem normy je každý jeden státní orgán, včetně Parlamentu, před kterým je taková norma ochranou, ale i každý jeden člověk. Norma nemá tedy přivolat plameny, má říct, hle! Parlament zcela jistě překročil svou pravomoc, dělá něco, k čemu nebyl procesně, ani materiálně oprávněn a vy!, vy z toho vyvoďte důsledky. Vládo, nečiň to, co pro tebe z takové nelegitimní normy vyplývá, soudy, nesuďte podle toho, policie, nezatýkej podle ní, správní úřady, ignorujte ji, Ústavní soude – naplň materiální pojetí tvého poslání a takovou normu zruš, nebo alespoň před celým světem svlékni a ukaž její zmrzačené tělo! Lide, pokud všechno ostatní selže, tu je diktátor, nová totalita, zrada, příšera, usekni jí hlavu, pomní na článek 23 Listiny „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“ Zcela jednoduše, jednejte úplně stejně jako když si Parlament řekne, hle, Senát a zákonná procedura nás nezajímá, to co jsme si ráno u kafe napsali na papírek nechť je počínaje tímto okamžikem našim právem. Omezení to je stejné, je jedno, zda je procesní, nebo obsahové. Čímž neadvokuji znění té naší klauzule.

Autor po mém soudu vlastně jenom zakrývá, co jsem již výše napsal. Jen se přiklání k čistě procedurálnímu omezení, které je těžko uchopitelné, jelikož jeho pojem samotný je velice likvidní. Čili, nesouhlasíme spolu, ale vlastně je autorův názor racionální a pochopitelný – lze se s ním smířit.

Mimochodem, přečtěte si to. Kniha, která začíná citací Zeměplochy a otevřena je citací proslovu Viktora Orbána, musí zkrátka být skvělá.