Selket komentáře u knih
Někdy trochu přemíra dlouhých a rozvleklých rozhovorů, které zdržovaly děj.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o neskutečnou vykrádačku všech možných žánrových počinů. Atlantida - tajemná říše, Dokonalý trik, 20 000 mil pod mořem, Sharlock Hol... no to už si snad... a ono ano. Nakonec se ukázalo, že si autor opravdu jen dělá dobrý den ze všech známých i neznámých filmů a knih zasazených do konce 19. století, aby alespoň trochu okořenil fádní děj. Vlastně jsem si potom dokonce užívala, hledat odkazy na Olivera Twista a další jemu podobné, jen opravdu škoda toho děje. Autorova teorie magických strun, tedy Pravdosvět, se mi moc líbila, jenže kromě toho, co jsem si přečetla v anotaci se nic jiného nekonalo. Druhý díl si ale určitě přečtu. Třeba bude nakonec lepší, jako je tomu třeba i u série Leviatan.
Lota se kamsi ztratila, ne? Vampýři jsou na můj vkus moc změkčilí... škoda.
Kniha mě vlastně příjemně překvapila. Je napínavá, nejde o typickou teenagerskou romanci (tolik oblíbený žánr poslední doby) a i přesto, že jsem autorce hlavního hrdinu moc nevěřila, jsem knihu doslova zhltla.
Hlavní hrdinku jsem si oblíbila od prvního otevření očí mezi hromadami mrtvol. Vtipná a svižná četba.
Vyvrcholení zápletky se mi mihlo hlavou jenom jsem jí nechtěla brát na vědomí. Ve chvíli vyvrcholení jsem málem zapomněla vystoupit z metra. Skvělé, ale ve srovnání s Pí a jeho život...
Jedna z nejpovedenějších - Pási spási (Zelená dobrý!)Jedna z nejslabších - Eskapády pana FinneganaSlabší - Mrtvý v parovodu (Sherlocka jsem fakt neuvěřila)Skvělá atmosféra - Čestné slovoTrochu mrazivé - Chytni štěstí za pačesyZbytek ve mě nezanechal moc vyhraněný názor... :-)
Kniha je zajímavým náhledem do spisovatelského soukromí, ale spíš na mě působí dojmem, že jak jeden příběh, tak druhý, byly původně jen nedokončené šuplíkové záležitosti, které autor nakonec přeci jen zveřejnil.
Určitě se mi líbil Behemót víc než Leviatan, Westerfeldův svět je úžasný a tentokrát mnohem bohatší na děj byl napínavý a zábavný. Už se vrhám na poslední díl!
Kniha mi trochu připomněla Verneovky, až na to, že se zdržela veškerých zdlouhavých popisů, což jsem přivítala. Jen mi trochu vadila komornost děje, ale už se těším, že mi to druhý díl vynahradí.
Úžasná atmosféra, poutavý romantikou naplněný příběh a skvělá komunikace se čtenářem. Kniha plná imaginativních obrazů, která mě nejspíš neopustí ještě hodně dlouho!
Skvělé a skvěle drsné. Občas si člověk říká, z čeho všeho se ta Lota oklepe. Jen poslední povídka mi stylem do série moc neseděla. Byla na Neomillnerovou jaksi...klasická.
Slabší napodobenina Pratchetta, ve které se na samotný Qartek málem zapomene. Rozhodně se ale nedá upřít nedostatek humoru.
Kniha otevírá pohled na začátky, úspěchy a pády dnes velice slavných umělců. Zahrnuje spoustu odkazů, ze kterých si můžeme zjistit víc a i ve své formě literatury faktu, je velice čtivá. Jen je trochu škoda, že se autorka především zabývá finanční stránkou celé historie. Dokonce s takovou detailností, že mě občas napadlo, zda by neměl být pozměněn název: Impresionisté: Soukromé účty.
Průběh dějinami rakouského židovského národa, kde hlavní roli hraje převážně rodina Bloch-Bauerů, pravých dědiců známého Klimtova obrazu Dáma ve zlatém. Ukazuje hrůzy druhé světové války, nabízí pár sporných témat k zamyšlení jak z politického, tak z morálního hlediska a vysvětluje, proč jsou dnes ve Vídni především kopie a ne originály slavných Klimtových obrazů.
Autorka se celé dílo rozhodla pojmout jako tragickou rodinnou ságu, která je zakončena velkým procesem a shrnutím. Kniha je sice psána ve stylu bakalářské práce, ale rozhodně jí nechybí emoce, které čtenáře nejednou zasáhnou.
Čekání, věčné dětství, tajemná rodinná minulost. Všechno mi přišlo velice originálně napsané a z novějšího, trochu dospělejšího úhlu, který se však zhruba ve třičtvrtině knihy zlomil v něco, co mě až tak neuchvátilo. Jakoby už někdo Riggsovi řekl: Tak už to dokonči a on si sedl a za večer to splácal.
Knihu jsem si půjčila hlavně kvůli odkazu v knize Impresionisté: jejich životní příběhy, kde se o ní autorka zmiňuje jako o takřka autobiografické knize Emile Zoly, v níž stvárnil hlavní roli jeho veliký přítel Cezanne. Po vydání knihy už ale zase tak velkými přáteli nebyli a já se vlastně ani nedivím. Zola tam sám sebe ztvárňuje jako usměvavého poloboha, který se nemění, zatímco všechny okolo ztrhává melancholie či nedostatek peněz. Ani hlavní hrdina není výjimkou a v průběhu knihy se mění v šílence, který přestává vnímat realitu.
Kniha neuvěřitelně detailně popisuje tehdejší Paříž i poměry v uměleckém světě, který tehdy ještě zdaleka nenastoupil na svou milionovou dráhu.
Dříve se mě ptávali, kam bych se chtěla podívat, kdybych se mohla na jeden den vrátit v čase a od přečtení Mistrovského díla mám jasno. Vidět Salón odmítnutých!
Na doporučení kolegyně jsem si koupila poslední zlevněný kus, který byl v té době v knihkupectví k dostání a opravdu jsem nelitovala! Naprosto neschopný Charlie a jeho všeho schopné dítko mě naprosto uhranuli! Skvělý vysušený humor a spád.
Žijeme v době, kdy se snad roztrhl pytel s všemožnými pesimistickými postapokaliptickými světy a děsivými pravdivými příběhy, které by měly být co nejdrastičtější. Vyvolávají deprese a pocit hrůzy z krutého světa, který nás obklopuje. O to víc mě těší, že Remarque dokázal ve své knize, ze které smrt téměř dýchá, zachovat pocit klidu.