Zaklínačka Lota

Celkově to vůbec není špatné. Syrové a drsné vykreslení fantasy světa a hrdinů mi vyhovuje podstatně víc, než sledování příběhů nějakých "Mirků Dušínů". V zápletkách to občas malilinko zaskřípe, ale nad tím člověk mávne rukou, p. Neomillnerová není Sapkowski. Co mi ale trochu vadilo a za co především dávám počet hvězd hodnocení dolů je až přehnané protlačování sexuality a oplzlých hlášek s tím spojených na stránky knihy. Samozřejmě to patří k přirozenosti (nejen) lidské, ale tady to místy působí křečovitě a zcela účelově. Pro puberťáky asi dobré, mě to ale v tomhle měřítku spíš ruší a otravuje. Na druhou stranu, u téhle autorky s tím čtenář musí tak nějak počítat.

Zaklínačka Lota

Jo. Dobré. Jiný styl a vyjadřování, ale dost dobrý.
Zcela jistě NE pro každého čtenáře :-) , ale tak už to bývá.
Už jsem knížky Petry četl /Dítě skály, Rudovlasá/, takže mne u Loty nic nepřekvapilo. Příběh o zaklínačích, proč ne.
Sapkowského Zaklínače jsem četl a Lotu s ním vůbec nesrovnávám. Není důvod.
Fantasy svět má mnoho podob, byť se některým čtenářům zdá, že je vše vyčerpáno a všichni novodobí spisovatelé jen kopírují ty staré /nespočet sérií o barbarech, dracích, zombí, orcích, bojovných národech, mutantech, upírech, .../. A tak stejně i v jiných žánrech /červené knihovny, milostné romance, historické romány, detektivky, westerny,../

Při čtení Loty zaklínačky se mi hlavou honily i myšlenky, týkající se zpracování těchto příběhů a jejich zařazení.

Je to tvrdá, neotřelá, vulgární i kapku brutální fantasy z nejzazších koutů tohoto světa? O něž se jiné fantasy jen lehounce s opovržením otřou, když jejich postavy musí jen projít zatuchlou hospodou nebo se proplazit páchnoucí uličkou plnou spodiny.
Aniž by se pokusili i jejich příběhy vytáhnout na povrch papíru, stránky.
Lota a ostatní zaklínači jsou vykresleni jako ta nejhorší verbež, věčně na mizině, potloukající se na hranici mezi lidským a nelidským světem. Lota napůl člověkem a napůl temným elfem, věčně něco šňupající, pijící lektvary, aby se dostala do nějakého tranzu, opojení, zvednutí adrenalinu a s pomocí meče, stříbra a zaklínadel přemohla bestie, které člověk neporazí.
Doplněnou o všechny běžné lidské potřeby včetně sexu, které jsou v jiných knihách opomíjeny až doslova tabu-lizovány, jakoby vůbec neexistovaly.
Do chvíle než je zlo odstraněno je Mistra, zaklínačka. Pak už zase jen otravná potulná děvka s mečem.

Nebo jde naopak o erotické sado-maso spojené s užíváním drog. Popsané situace odehrávající se i v dnešní moderní době nejen na okrajích společnosti a zamaskované nádechem fantasy s lektvary, medikamenty a zaklínači?
Ať tak či onak, je to dobře smíchané a napsané. Dráždivá substance. A opravdu NE pro každého.

Kniha mi prišla ako také saturninovské uvedenie zaklínačov na pravú mieru, konkrétne Volmar, Lota a Delia mi pripadajú ako takmer až paródie na Geralta, Ciri a Yennefer - Volmar je medzi zaklínačmi ešte najviac "charakter" i keď sám je presvedčený o opaku, Lota nijak nezaprie že je dcérou šlapky a temného elfa (ktorí sú tu skǒr podaní ako Dark Eldar čo ma pri istom zameraní autorky nejak neprekvapuje) a mimoriadne kompetentná, trochu nadrozmerná čarodeejnica Delia má trochu až nepochopiteľnú slabosť pre výstrelky prelietavého zaklínača... ono, to je téma ktorá sa sériou tiahne ako červená niť... povedané slovami Ingolfa "nebo jí to prostě dobře dělá, pak ženská odpustí hodně."

Páčil sa mi opis zaklínačskej školy v Opoli a snaha personálu, ktorí sami o sebe nie sú zrovna pedagógovia natĺcť zaklínačským deckám do hlavy aspoň niečo, a zároveň udržať disciplínu... možno sa tu trochu premietlo aj to že autorka chová československých vlčiakov.

Celkovo vynikajúca zbierka, I keď mám trochu radšej Moiru a Desmonda.

Někdy loni jsem tuším v komentáři prohlašovala, že se budu držet jedné knížky od paní Neomillnerové ročně. Po povídkových misích Loty a jejích "nabíječů" si říkám, že uberu ještě víc. Můj hlavní pocit po dočtení je totiž bohužel ten, že jsem z toho ostrého, přímočarého a syrového stylu tak nějak... asi vyrostla? Občas je fajn pustit se do čtení, u něhož není potřeba zapojovat hlavu a prostě se nechat pohltit (až zahltit) sprosťárnama a krvavýma vnitřnostma. Ale tentokrát toho na mě bylo trochu moc.
Každopádně - přebrodila jsem se tím zaklínačským hnusem až do konce. A dvě, tři části se mi dost líbily. Takže možná zas někdy. Už jen kvůli Uriášovi.

Surové. Brutální. Akční děj a svižné tempo.
Vyndejte si mozek z hlavy, na čtení příběhů Loty postačí živočišné pudy. Násilí a sexuální týrání se řeší násilím a (nečekaně) sexem, až toho je příliš. Zázrak, že se zaklínačské děti dožijí dospělosti. Nevyžívám se v přehnaném násilí a stejně se to čte velice dobře. Lidskost, empatie a vlídnost se ztrácí mezi řádky, protože málokdo jedná jinak než hrubě, hulvátsky a násilně. Děj je osekaný na krátké, takřka filmové scény. Rádoby "středověké" prostředí je naznačeno heslovitě. Bez mečů a hradů by to bylo jalové jako zelené plátno, před kterým se tlučou bojovníci. Podstatný je děj, ohrožení života a šukání.
Oddechové čtení, u jakého je přemýšlení na škodu.

Zaklínačka Lota nám servíruje nový pohled na svět, kde se meče lesknou, kouzla létají a nebezpečí číhá za každým keřem – ovšem tentokrát z pohledu ženské hlavní hrdinky, která se s životem nepáře. Lota je sympatická hrdinka, u které vás sice občas zaskočí ostrá slova a cynický pohled na svět, ale zároveň vám její prostořekost vykouzlí úsměv na tváři. Je to zaklínačka s tvrdou slupkou, a přestože neplýtvá emocemi, má jistý šarm, který vás nutí číst dál. Pokud hledáte klasický příběh o boji dobra se zlem, tady najdete spíš rozmazanou hranici mezi oběma světy – což je osvěžující i poněkud vyčerpávající zároveň.

Autorka v Lotě vytvořila postavu, která není jen kopií zaklínačských archetypů, ale je samostatná, trochu divoká a trochu drzá. Ačkoli místy je dialog dost peprný a naivně ironický, většinou dodává příběhu ten správný říz. U soubojů si užijete akci – každá scéna je pěkně vykreslená, bez toho, aby působila přehnaně dramaticky. Kniha nám tak nabízí solidní porci napětí, kde příšery nejsou jen kulisou, ale opravdovou hrozbou. Lota se do každého střetu vrhá s elegancí dravce a její „pravidla přežití“ přicházejí do hry ve chvílích, kdy by i čtenář raději vzal nohy na ramena.

Co se týče světa, ve kterém se Lota pohybuje, ten je sice propracovaný, ale občas může působit trochu jednotvárně. Přesto nechybí originální bytosti a jedinečné lokace, ačkoliv některé prvky fantasy nám už mohou připadat povědomé. Pokud jde o kouzla, alchymii a nejrůznější kouzelné artefakty, kniha nabízí zajímavý pohled, aniž by se ztrácela v složitých popisech. Trochu zamrzí, že se na některé aspekty světa občas nedostane víc prostoru, což zanechává pocit, že by tento svět mohl být bohatší.

Styl psaní je svižný a lehce se čte – autorka nezdržuje, zároveň ale občas ráda přidá špetku poetiky. Nicméně, někdy se zdá, že si děj odskočí do slepých uliček, které ho moc neposunou dál. Výsledkem je, že příběh působí lehce roztříštěně a některé linie se rozplynou dříve, než by je čtenář ocenil naplno. Pro ty, kdo mají rádi rychlý spád a energii, je to ideální čtení, i když se možná neubráníte pocitu, že některé zápletky zůstaly poněkud nedotažené.

Zkrátka, Zaklínačka Lota je knihou, která nabízí solidní porci zábavy, pár nezapomenutelných momentů a hrdinku, která se vám možná vryje pod kůži. Přestože má své slabší chvilky a občasná klišé, je to fantasy, které stojí za to si přečíst – ať už hledáte příběh s ostrou hrdinkou, nebo si chcete užít nenáročné dobrodružství. Lota vás vtáhne, občas pobaví, občas překvapí, a i když možná nakonec neudělá revoluci ve vašem seznamu oblíbených knih, rozhodně ve vás zanechá jiskřičku, kterou zažehne právě její nezkrotný přístup k životu (a zabíjení příšer).

Před nějakým časem jsem přečetla Zaklínače od Sapkowskiho. Říkám si proč ne, vida přebal :-D Nebudu tvrdit, že se počáteční šok nekonal. Podobnost najdeme ve všelijakých potvorách, které je třeba likvidovat, ve tvrdém výcviku dětí, v lektvarech atd. Tahle kniha je mnohem přímočařejší. Žádné politikaření, romantické vztahy, pletichy. Rovnou tvrdě na věc. Slušnou, vzletnou mluvu nečekejte, násilí (i to sexuální) na dětech je běžné, zrovna tak intimnosti každého s každým, rovněž od útlého dětství. Nicméně si autorka odepřela detaily, takže čtení těchto pasáží není nikterak pobuřující, či nechutné. Poté, co jsem si zvykla na styl jednání postav, to bylo parádní čtení. Lota je skvělá, pokračuji Psí zimou a moc se těším.

Četlo se to dobře.
Můj šálek kávy to není.
Některé povídky jsou lepší, některé nezajímavé.
Jako celek kniha nedrží. Jediné co mi vyplynulo, že zaklínači jsou dobří k zabíjení a do postele. A pokud za to dostanou zaplaceno, tím líp pro ně.
V zaklínačském světě jsem byla poprvé a tak nevím jestli mi víc nesedí toto prostředí, nebo styl jak ho pojala autorka. Takže jedno ani druhé aktivně vyhledávat nebudu.

Skvělý počin a musím říct, že jsem se bavil. Někde sice byly slabší momenty, ale vykreslení atmosféry středověku je prostě parádní.... středověk byl zkrátka krutý a líbí se mi jak je paní Neomillnerová schopná popsat pocity postav a to, jak je daná doba postupně semele. Co se sexuálních scén týče......kdyby jich bylo méně, nevadí ale kdo jsem, abych posuzoval libido jiných? :D ....mně se popis těchto scén v knize líbí, opravdu ano, mají to nepopsatelné ...."něco".

Co mne trochu mátlo je občas velmi svižný střih mezi událostmi a občas mi chvíli trvalo než jsem se zorientoval jak se postavy dostali sem či onam....ale jinak.....skvělá práce.

Od Petry Neomillnerové jsem četla naposledy 5. díl série "Tina Salo", a to v době jeho vydání. Prakticky nic už bych si ze série nevybavila, kromě toho, že si tam šli po krku nějací upíři a docela mě to bavilo. Jako úplně první jsem četla Hry na bolest. Když jsem si všimla, že dvě povídky ze "Zaklínačky Loty" byly otištěny už tam, snažila jsem se rozpomenout o čem byly - marně. Zřejmě to bylo proto, že "Mlynářčina náruč" a "Stříbro je, když..." pro mě spolu s "Vlasy jako tráva" patřily k nejslabším ve sbírce. Taky jsem ale tehdy ještě neměla přečteného "Zaklínače", takže mě nemohlo zaujmout, v jakém rozsahu Neomillnerová od Sapkowského zaklínače převzala.

Tentokrát mě zaujala hned první povídka - ne snad, že by "Temná záležitost" byla kdovíjak pamětihodnou povídkou sama o sobě, ale zaujalo mě, jak pracuje s "dítětem překvapení". Nikdo mě nepřesvědčí, že v tom nebyl záměr udělat jasnou paralelu mezi vztahem Geralt/Ciri a Volmar/Lota. Ale když jsem později četla "Psí zimu", poněkud mě zklamalo, že tam Lota vzpomíná na to, jak ji matka dovedla do zaklínačské školy (snad by se to dalo vysvětlit tak, že Lota prvních pár let nežila ve Škole, i když se tam narodila). Docela mě pobavilo, jak se Volmar chtěl jistého předmětu prostě jen zbavit za jakoukoliv cenu. Všechny moje předchozí dojmy z povídky bohužel zastínil závěr, kde se nejdřív tlačilo na břicho a pak byl přeříznut pupečník, aniž by ho nechali dotepat. A nebylo tam nic o tom, že by Lotu osušili. Ale aspoň ji prakticky hned po porodu nechali přisát... No rozhodně jsem skončila s dojmem, že už nejsem ta správná cílová skupina.

"Noční lovy" jsou důvodem, proč se o Neomillnerové říká, že píše "fantasy porno". Tahle povídka o Škole je tak prvoplánová, že moc nevidím důvod ji nějak obsáhleji komentovat. "Vlasy jak tráva" jsem zase prakticky hned zapomněla, takže k nim také nemám co říct. "Mlynářčina náruč" byla ve skutečnosti docela dobrá, ale kvůli rozsahu tam bylo víc náhod, než mě baví. Na té mě nejvíc zaujalo, jak otevřeně se zde přiznavá (více než) inspirace Sapkovským.

Další povídka, která mě bavila byl "Kronerčin kluk". Motiv vymodleného dítěte je vlastně velmi tradiční, ale zpracování mě bavilo a rozsah umožňoval zahrnout i nějaké momenty zajímavé z hlediska vývoje hlavní hrdinky. V rámci knihy je to jedna z nejlepších povídek - taková, kterou si přečtu znova, až zapomenu, jak to bylo.

"Půl krve" je o střetu mezi dvěma zaklínačskými školami a patří k těm drsnějším povídkám v knize a tak trochu jsem čekala, že jde o doplněk k příběhu z "Psí zimy" (ale ne) nebo o přípravu půdy pro nějakou zápletku s Temnými. Jako samostatný příběh je to podobně jako "Noční lovy" hlavně demonstrace toho, jak to ve světě zaklínačů chodí. Myslím, že tu je taky nějaké využití Sapkowským nezmapovaného prostoru (ten se o dalších zaklínačských školách sice zmínil, ale nikdy se jim příliš nevěnoval).

"Stříbro je, když..." byla pro mě doplňková povídka. Pro Lotu jde sice o zásadní momenty, ale pro mě jako čtenáře to byla prostě taková obyčejná krátká fantasy povídka. Zajímavější mi přišel "Zmetek z temnot". I tady jsem ale dočetla s dojmem, že jde o doplněk.

Víc mě bavil krok stranou, kterým byl Torgeho příběh "Otec rodiny". Patří k těm propracovanějším a samostatnějším. Jde samozřejmě o něco, co se nutně muselo stát (když tedy Neomillnerová neučinila zaklínače po vzoru Sapkowského neplodnými), takže žádné velké překvapení, ale taky bych si ji někdy v budoucnu klidně přečetla zas.

Celkový dojem ze sbírky byl slabší než dojem z "Psí zimy" - kvalita povídek docela kolísá. Nejvíc mě bavily ty, kde bylo nejmíň sexu. Ve výsledku mě nejvíc bavilo rozvíjení Andrzejových zaklínačů Petřiným způsobem. Jinak to pro mě bylo po těch letech trochu zklamání - sice jsem si nepamatovala, o čem byly příběhy, které jsem už četla v minulosti, ale zato mi rozhodně přišly lepší a originálnější tehdy než teď. Taky jsem zjistila, že jde o mnohem jednodušší vypravěčský styl, než jsem si myslela. To abych se čtením téhle i dalších sérií pohnula, než budu opravdu moc stará.

Příběhy byly zajímavé, svižné, ale hlavně čtivé, určitě budu s Lotou pokračovat.

Líbila se mi více než Psí zima, kniha ze stejného cyklu. Jednotlivé povídky byly rozmanitější a pro mě tím i zábavnější. Co mi vadilo, byla mapa na začátku knihy, na které jsem nenašel téměř žádné ze zmiňovaných měst. Kdyby tam nebyla, vyšlo by to na stejno.

Tak já nevím. Někde jsem četl, že Neomillnerová píše fantasy porno, ale když řeknu, že jdu šoustat, tak to neznamená, že šoustám. Takže porno to vážně není, ale pro děti rozhodně taky ne. Přijde mi, že příběh je zasazen do světa Sapkowskiho Zaklínače, ale nesedí mi to úplně, trochu mi v tom skřípe (samozřejmě, s Geraltem už budou všichni všechny zaklínače srovnávat). Úplně mi nesedl ani styl psaní, dost jsem se v textech ztrácel a hodně si musel domýšlet a hodně nad vším přemýšlet. Přišlo mi to všechno dost roztržité. Na druhou stranu, když se tu něco děje je to podané bez příkras a dost naturalisticky. Zkusím i další díl a uvidím, jestli se s autorkou srovnám, její příběhy mají rozhodně potenciál.
Asi před půl rokem jsem četl Povolání: Zaklínačka, která nebyla tak surová ale pro mně dost poutavěji podaná.

Kopírování velkých autorů a jejich postav je úplně v pohodě, pokud to udělá člověk, který ono plagiátorství přetaví ve svou vlastní vizi s osobitou originální poetikou, dokáže čtenáře vtáhnout do děje a umí psát. Většinou to dobře nedopadne, ale zde se to podařilo na výbornou !

Vzory Zaklínačce Lotě jsou samozřejmě Zaklínač od Sapkowského a potom libovolný Nářez od Františka Kotlety. Sice nedosahuje nadčasovosti, kvality, ani vypravěčské velikosti obou zmíněných, ale roste v mých očích díky jiným ctnostem.

Styl Petry Neomilnerové je takový, že Geraltovy krušné životní osudy proti těm Lotiným vypadají jako nedělní relace Teletubbies na Nově. A brutalita sexu, vulgarismu a násilí je taková, že by se i František Kotleta červenal za ušima.

Tohle je naprosto naturální a surové fantasy. Život se s hrdiny vůbec nemaže. Lota a její kamarádi musí často dělat i překousnout věci, z kterých člověku zůstane hořká pachuť žluče na patře. Jejich činy a rozhodnutí nejsou sympatická, ale ani vyloženě zlá. Jsou jen výsledkem tvrdé reality kolem nich, kterou vám ostatní, příběhově a morálně nablýskané a akceptovatelné fantasy nikdy neukážou. Ještě jsem neměl tu čest číst fantasy, kde by mi autor ukázal bez příkras veškerou bídu a hnus, který sebou dobrodružný život přináší. Zde se mi to dostalo vrchovatě.

Ten závan hnusné a nepříjemné reality mě fakt dostal a díky němu jsem se s hrdiny dokázal nádherně sžít a opravdu jim fandit. Ani život se s vámi nesere jako scénář americké komedie a všechno co během něj uděláte, není vždy vzor ctnosti a obdivu. A stejně tak je to i s hrdiny v téhle knize.

Moje nadšení se ale samozřejmě netýká jen toho, že je to hrozně brutální a ušukané. Naopak. To nejdůležitější přichází nyní :

Velmi surovému a nepřikrášlenému pojetí odpovídá i styl vyprávění. Není zde ani gram vaty. Ani jediné zbytečné písmenko. Žádné otravné popisy toho, jak vypadá límec vedlejší postavy, jakou barvu má tráva a co všechno leží na stole v chalupě. Autorka vás nemá za kretény. Očividně věří, že máte nějakou fantazii a zbytečnosti a podružnosti si domyslíte. Vyprávění se tak soustředí na ty naprosto podstatné záležitosti a přímou řeč. A přesto zde nic nechybí, nic důležitého není vynecháno. Všechno odsýpá šíleně rychlým tempem. Není zde sebemenší šance se nudit. Takhle to naprosto miluju ! Kéž by tímhle způsobem psalo více autorů.

Rovněž i každá z povídek má svoji silnou atmosféru a dobrý nápad. Styl vyprávění, síla charakterů hlavních postav a hlavně neuvěřitelná sugesce a vtažení do děje ve spojení s dobrými nápady, sypanými na čtenáře kadencí kulometu, to byl ráj číst.

Co bych bral ovšem jako mínus, je občasná zmatečnost, kdy jsem si některé pasáže musel přečíst dvakrát, abych pochopil, kdo co komu říká. Druhý nedostatek pramení z ctnosti - všudypřítomný sex mohl být jen lehce redukován, aby jako koření příběhu moc nevyčníval. A perverzní narážky vypadaly občas trapně... ale pak jsem si uvědomil, že se vyskytují hlavně v pasážích, kdy je Lota a její kamarádi v pubertě. No...a kdo v tomhle věku neměl v hlavně podobné věci ?

Čistý plný počet to není, na čtyři hvězdy je to moc dobré. Přikloním se k osobnímu dojmu, už jen proto, že od knihy jsem se od začátku do konce nemohl odtrhnout a četl jsem jako přikovaný, pevně a sugestivně vtáhnutý do Lotina světa.

Prakticky s nikym v knize se nemuzete ztotoznit. Vsechny postavy jsou vyhradne zle a i pres hledani v nich nebylo mozne najit sympatie. Pritom spousta dobrych napadu. Jedna kniha u mne staci.

Tohle mě bohužel moc nebavilo. První povídky mě málem odradily v pokračování. Zajímavější bylo až pár posledních, hlavně ty s Urianem. Nesedl mi styl autorky. A ne, vulgarsimy a fakt, že se v jednom kuse píchá nebo o tom aspoň mluví, mi nevadilo. To spíš způsob vyprávění mi nepadl do noty.

I když styl Neomillnerové je velmi odlišný od Sapkowského, "svět zaklínačů" přebírá velmi zdařile. Neexistují zde dobré a špatné postavy, ale každý hrdina má stinnou stránku, stejně jako většina nestvůr není až tak nestvůrná, fantasy svět není krásný a čistý, ale bláto a smrad z něj stříkají na každé straně a příběh není podáván kompletně a lineárně, ale je třeba si domýšlet určité věci. Narozdíl od Sapkowského je zde mnohem méně erotiky, ale mnohem více sexu a celkový styl knížky je trochu více "vulgární". Ale taková už Neomillnerová je a komu to vadí, je lepší knížky od ní nečíst.

Kniha se snaží akorát přiživit na fenoménu zaklínače od Sapkowského. Samotná zaklínačka Lota má většinu knihy akorát nohy do praku, nedovede poskládat kloudnou větu, pokud v ní nejsou aspoň tři nadávky a to její "drsňáctví" je místy až trapné. Neměl bych s tím vším problém, kdyby to byla "Pirátka Lota", "Loupežnice Lota" nebo "Nějakájiná Lota", ale určitě ne zaklínačka.

Tohle mi dalo zabrat. Nešlo ani tak o obsah, jako o formu, kterou je to napsané. Nesrozumitelné, kostrbaté, nelogické. Kdybych nevěděla, že se mě na tu knihu zeptá osoba, která mi jí doporučila, už bych jí snad odložila a to většinou nedělám. Teď se jen modlím, aby mi nepřihrála další dva díly.