SBH komentáře u knih

(SPOILER) Zaujala mě v anotaci popisovaná zápletka. Představovala jsem si vtipné situace, které můžou nastat, jakmile člověk ztratí schopnost společenské přetvářky stvořené ze lží. A víte co? Román moje představy ještě předčil. Nebohá hrdinka nejen že nedokázala pronést nepravdu, ona ztratila schopnost obelhávat i sama sebe.
Ach, kéž bych podobný koktejl vypila i já.
Nebudu vypisovat všechny klady, kterých bylo požehnaně, opravdu dobře stvořené postavy, ruku v ruce s tím zábavné a vtipné dialogy. Nenašla jsem ani moc stylistických či pravopisných chyb, to je dnes už prakticky ojedinělý zázrak. Lucy mi byla mega sympatická, Oliver je zlatíčko, Caleb debil, Stíhač McMillan se pěkně vybarvil, a tak bych mohla pokračovat. Snad bych ocenila víc popisů, i když mi zásadně nechyběly, ale já se ráda nechám vtáhnout do prostředí.
Překvapením bylo relativně závažné vyznění Lucyiny proměny. Nejen že se rozešla s přítelem, s nímž trávila čas ze zvyku, nejen že změnila svůj styl oblékání i životního stylu. Až potud to bylo vcelku očekávané. Ovšem hloubka důsledků přetvářky žen v patriarchální společnosti byla popsána sice zábavně, ovšem každopádně velmi věrně.
Kniha měla dobře nakročeno k nejvyššímu hodnocení a rozhodně se k příběhu ještě vrátím, protože boží scénu s výměnou názorů na oslavě narozenin si musím vychutnat ještě mockrát. Každé z nás přeju oslnivého Lea a obtisk jeho pečetního prstenu na bradě záporáka Jonathana.
Jenže musím hvězdu ubrat za nereálný time management. Lucy nejspíš pobývá na Merkuru (planeta se kolem své osy otočí jednou za 59 dní). Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že by za jediný den stihla – línou snídani s kamarádkou, sprchu a zdlouhavou úpravu zevnějšku, několik náročných pracovních schůzek, odjezd k partnerovi do práce, rozchod s partnerem, novou úpravu zevnějšku, pracovní oběd, následně spoustu náročných pracovních schůzek, odjezd do filmových studií na druhém konci města za účelem pracovních schůzek, krátké volno v parku, tiskovou konferenci, jednání na personálním a se šéfkou, následně několik hodin relaxace ve vaně a spánek a ovšem od osmi večer večírek. Jak říkám, Merkur.
Ale i tak – prostě lahůdka. Doporučuji.

4 28.01.2023

(SPOILER) Převelice ráda si povídám o knížkách, takže tento román pro mě byla jasná volba. Ještě ke všemu ta vysoká hodnocení na Databázi.
Mno. Ano, o knihách se mluvilo. Jenže to nestačí. Pro opravdu dobrý román je zapotřebí ještě dalších složek, minimálně aspoň nějaký děj, bezpodmínečně živé a hluboké postavy, zábavné dialogy. Bohužel ve všech těchto složkách titul selhal.
Na stránkách se nedělo nic. Od začátku jsem čekala tragédii, ještě ke všemu přesně tu, k níž nakonec došlo. Osudy postav se k ní šinuly úmorným želvím tempem, a protože jsem tu katastrofu čekala, tak jsem nebyla odměněna ani překvapením, a ač vyhlášená plačka, z téhož důvodu mě minulo i emocionální vzepjetí.
Dobře, tak charaktery postav. Další velmi problematická část. Kus určený autorkou k porážce byl papírový a plochý, nic jsme o něm nevěděli, interakce s druhými působily rozporuplně. Na pohřbu mě udivilo, kolik přišlo přátel. Kde se tam vzali? Vždyť dotyčný se románem ploužil jako pouhý stín na pozadí.
Nejsympatičtější mi byl Mukéš, jeho rodinné trable si umím dobře představit. Akorát pořád nemůžu nějak pobrat, že to byl Ind, který se do Londýna stěhoval z Keni. Ne že by to nebylo možné, ale stejně pravděpodobně by mi připadlo, kdybych četla o Češích, kteří se do Rakouska přistěhovali ze Švédska.
Ne že by určené hlavní postavy ustrnuly ve svém vývoji, to ne. Na druhou stranu u všech proběhl stejný oblouk, což působilo opět minimálně nudně. A potom ty vsuvky s kapitolami jednotlivých členů komunity, kteří nacházeli kouzelné seznamy na různých místech, jo, nakonec to dalo jakýs takýs smysl, ovšem toto podání mi připadlo neohrabané a nedostatečně působivé.
Takže zbývá povídání o knihách, a i v tomto ohledu nastalo zklamání. Ano, každý máme právo sestavit svůj individuální seznam knih, které nás oslovily. Ale je zhola nemožné očekávat, že všem ostatním se budou líbit úplně stejně jako nám. Ale tady si všichni o všem mysleli totéž, měli stejný názor, všichni byli uchvácení a nadšení. To je opravdu naprostý nesmysl.
Bohužel velká očekávání nedošla ani malého naplnění. Mohla bych vyzdvihnout stylistiku a slušný překlad, dobrá, to ano, ale propad to nemůže zachránit. Za mě rozhodně ne-e.

6 27.01.2023

Tak tohle byl propadák. Přičemž původní záměr měl své kouzlo. Obrácení rolí z Pygmalionu, kdy ušmudlaným Popelákem byl buran z jihu a bohatá princezna z Manhattanu ho měla uvést do společnosti, působilo velmi osvěžujícím dojmem.
Jenže výsledek nestál za nic. Scházely mi scény, v nichž by Violet Kaina „učila“ novému životnímu stylu, soudím, že by skýtaly spoustu prostoru pro vtipné a nečekané situace. V celé knize byla jediná, ta s nákupem oblečení („jen žádnou růžovou“ – Kain byl, panečku, chlapák!), přičemž o pár stránek dál Violet vytáhne růžovou kravatu, no, hm…
Ale nejhorší tragédií byly charaktery hlavních protagonistů. Violet, byť v úvodu vylíčená jako sebevědomá, bohatá a velmi milá mladá žena, se projevovala jako nejhorší slepice všech dob. Její slušné vychování a glanc se řítily do hlubin pokaždé, když si Kain přejel rukou přes poklopec (citace z díla). Je schopná postavit do latě celé představenstvo firmy, zato jakmile na ni Kain promluví, a to prosím vždy vulgárně, lascivně a hrubě, zírá na něj jako na svatý obrázek. Žena, které se chlap „zmocní“, a následně jí přikáže, aby „vypadla z jeho bytu“, by se takovému hulvátovi měla do smrti vyhýbat. Pokud po něm nadále vzdychá touhou, nezaslouží si volební právo.
Kain totéž v bledě modrém. Neurvalý neandrtálec, který partnerku jenom uráží a ze všech sil souloží se všemi pochybnými individui v okolí. Jeho postava je totální klišé propadák, proboha, to musí být chlap vždycky sexy jenom svým zjevem? Nemůže být zajímavý něčím jiným?
Celý jejich vztah se točil v kruhu, kdy Kain Violet setrvale odkopával a ona za ním setrvale dolejzala. Fujtajbl až do samotného konce.
Volba jmen ústředních soků – Kain a Keith – byla vyloženě nešťastná, vedlejší postavy ploché jak žehlící prkno, dočetla jsem se skřípěním zubů, zkrátka jednoznačné zklamání. Škoda, přeškoda.

3 21.01.2023

(SPOILER) Obzvlášť u žánrových knih nemusím na obalu postavu, nicméně tady to dobře sedlo k obsahu. Označení „atmosférická“ fantasy mě kapánek zmátlo, protože o atmosféru nejde ani trochu (míněno poměr dusíku, kyslíku a dalšího svinstva). Možná tak o náladu, ale tady bych se hádala, kdyby… Naštěstí (pro mě) totiž ta nálada nesledovala módní směr hurá do beznaděje, nýbrž vykreslila jak tmu, tak světlo (nejen na konci tunelu).
Takže ano, bylo to ponuré. Temné a pesimistické, protože Krkavčí král zbořil brány Smrti a umožnil duchům zemřelých tyranizovat svět živých. Hlavní hrdinka je ukázková smolařka, kterou pronásledují rány osudu od kolébky, což vyvrcholí situací, kdy ji posedne mocný přízrak a ona bojuje proti všem – proti démonu ve svém nitru i proti inkvizitorovi Leanderovi, který samozřejmě nemůže být klaďas.
Postavy jsou úplně úžasné počínaje Artemisií, která svůj trpký úděl nese se stoickým klidem, tak příjemně odlišným od možného skuhrání či obvyklého sarkasmu. Mou favoritkou byla samozřejmě Margareta, sličná blondýna, které nikdo nevěřil, že může být zatraceně chytrá a cílevědomá. Přikláním se k většinovému názoru, že kontrast spravedlivé Artemisie a potměšilého, nevypočitatelného přízraku působil nesmírně svěže a přitažlivě.
Spojení náboženských, přesněji řečeno křesťanských reálií s apokalyptickým světem zamořeným mocnými duchy překvapivě taky fungovalo velmi dobře včetně vykreslení náboženského fanatismu a nejednoznačnosti výkladů „svatých“ legend a textů.
Všechno se mi líbilo včetně překvapivé, zpočátku důmyslně ukryté detektivní linie, ale největší potěšení pro mě představovala věc v současné literatuře totálně de mode – laskavost, dobrosrdečnost a obětavost projevovaná nečekanými postavami v nečekaných situacích. Román, kde se dá přátelům věřit a hrdinka se dočká pomoci od prostých občanů, aniž by musela někoho nutit, to je rozhodně příjemná změna. Abych to shrnula, autorka si důvtipně pohrává se schématy a klišé, aby je někdy využila (velekněžka), jinde je obrátila naruby (Enguerrand, například, ale toho bylo hodně).
Děj byl domyšlený, text čtivý, zápletky komplikované a skvěle vyřešené, dialogy břitké (obzvlášť ty s přízrakem), charaktery barvité.
Hvězdiček plný počet a rozhodně doporučuji.

8 20.01.2023

(SPOILER) Po dlouhé době mě tato kniha přinutila číst bez ohledu na místo a čas (a jiné povinnosti). Což samo o sobě značí, že pro mě se jednalo o skvost.
Jak by to vypadalo, kdyby Elizabeth Bennettová a pan Darcy vyšetřovali vraždu? Zpočátku pýcha a předsudek na obou stranách, přesto oboustranný zájem na zajištění spravedlnosti, jiskrné slovní přestřelky mezi oběma hlavními hrdiny, vyšetřování přesně v duchu britské vyšší společnosti počátku 19. století.
Klady jsem víceméně zmínila – na detektivku nevšední zápletka, klasické vyšetřování bez násilí a hektolitrů prolité krve, zajímaví trojrozměrní hrdinové, vtipné dialogy, uvěřitelná zápletka, žádná extrémní logická nesrovnalost. A hlavně povedené vtípky a suchý humor ústřední dvojice, za to rozhodně palec nahoru.
Na druhou stranu sem tam chybička se vloudila. Ne všechny postavy měly hloubku, takový Noneaton mi splýval se vzorem tapety na pozadí. Z téhož důvodu jsem měla potíže tipovat vraha – podezřelí se málo vyprofilovali (i když uhodnout bych ho měla, a to podle klasických detektivních klišé). Beatriciny úvahy mě bavily, ale bylo jich prostě moc. Dialogy či akce proložené celými odstavci doplňujícího textu ztrácely na plynulosti (na druhou stranu díky parádní čtivosti jsem nad tím vesele mávala rukou).
Logické nesrovnalosti. Asi nejhorší byla krádež kompromitujícího dopisu. To se po něm nikdo nesháněl? To mi připadne divné. A ledový klid pachatele rovněž. Ale jak jsem uvedla výš, zas taková tragédie to nebyla.
Nejvíc se mi líbila scéna, v níž byla Beatrice obviněna z vraždy, tedy nikoli to, že se tak stalo, nýbrž jak se k ní zachovali všichni kolem. Bylo to velmi konzistentní a v důsledku příjemné.
Konec? Čekala jsem trochu víc posunu ve vztahu hlavních hrdinů, i když závěrečná scéna byla dost přirozená a odpovídala době a prostředí. Snad se dočkám dalších dílů, protože – jako detektivku bych knihu podruhé nepřečetla (koneckonců už vím, kdo je vrah), nicméně jako zábavný společenský román ji určitě znovu otevřu.
Vřele doporučuji.

7 18.01.2023

(SPOILER) Nejlepším marketingovým tahem tohoto titulu je překrásná obálka. Společně s anotací rozhodně láká ke koupi. A když jsem u toho, celá grafická podoba knihy je vydařená. Stínové obrysy sněhových vloček na stránkách se propojily s poetickými popisy Ledozemí a já se octla ve fantastické krajině.
Žánr pohádkové, romantické fantasy autorka rozehrála podařeným prologem, který naznačí, že došlo k průšvihu, ovšem čtenáři zůstane utajeno jádro problému, který představuje ústřední zápletku, velmi povedenou. Příběh mě zaháčkoval hned na prvních stránkách. První třetina, v níž Karin zvládá rodinnou tragédii zároveň s útoky nadpřirozených bytostí vedenými nejrůznějšími, ponejvíce podlými způsoby, navodila patřičně tísnivou a bezvýchodnou náladu. V důsledku toho mi všechna zbrklá rozhodnutí hlavní hrdinky dávala smysl a mnohdy bych se s nimi i ztotožnila. Navíc se autorce podařilo skvěle vystihnout psychologii čerstvě dospělé ženy, ještě nejisté a nevybavené dostatečnou zásobou životních zkušeností, která musí zvládat obtížné situace a občas si neví rady či rozhodne špatně.
Odchod Karin do říše boha mrazu byl logický a emotivní a další příhody jen navazovaly na ústřední problém. Celkově se mi tato část líbila úplně nejvíc a ve chvíli, kdy Karin uvažuje o proradnosti sněžných bludiček a já si nějak nedokázala vybavit, co všechno jí naslibovaly, tak jsem nelistovala zpátky, nýbrž si s potěšením dala závazek přečíst si celou knihu znovu.
Jediné, co opravdu ujelo, byl závěr. Souboj s úhlavním padouchem byl sice opět domyšlený a logický, ovšem odbytý, v tomto směru chtělo čtenáři věnovat víc scén a stránek včetně vysvětlení, jak to vlastně s Mrazem a ostatními účastníky bylo. Krátké shrnutí „to bylo tak...“ mě neuspokojilo. A ovšem epilog, ten se opravdu nepovedl. Miluji happy endy, ale všeho moc škodí a vyústění Natáliina osudu připomínalo boha na stroji. V tomto místě (jako jediném) mi neseděla psychologie Karin – jako kdyby se za uplynulé desetiletí neposunula, což je nemožné. A módní Velké Nedorozumění, to mi leze na nervy ukrutně, za to bych dosud sympatickou hrdinku profackovala.
Což byla škoda, protože zrovna postavy se nadmíru povedly, ani jedna nešustila papírem, dialogy měly šťávu a působily přirozeně. Asi nejvíc oceňuji takový detail, jak se Karin vyrovnávala s otcovou smrtí – nekvílela a nehysterčila půlku každé stránky, ovšem v kritických momentech ji tatínkova nepřítomnost zabolela, když si na něj vzpomněla. Přesně tak ale truchlení po blízkém člověku ve skutečnosti probíhá, za mě rozhodně palec nahoru. Taky vztah blízkých přítelkyň mi přišel velmi podařeně vykreslený, kdy méně talentovaná, nicméně mnohem úspěšnější Linda bedlivě sleduje Karinin osud, snad z dobroty srdce, ovšem nejspíš i částečně ze žárlivosti. A zároveň Karin s hlavou plnou vlastních problémů na Lindinu kariéru tak trochu zanevře. Opět logické, konzistentní. O složitém propletenci vztahů dalších postav se rozepisovat nebudu, ale v tomto ohledu příběh představoval lahůdku.
Ohledně prostého spisovatelského řemesla odvedla autorka skvělou práci, četlo se to báječně. Jak už jsem zmínila, za popisy bych jí poslala kytici, lehounké cinkání skleněných ozdob, třpyt křišťálových věží a klouzání po závějích pod hvězdnou oblohou jsem prakticky prožívala. Slovní zásoba bohatá, věty dokonale vybalancované. V té souvislosti mě mrzely občasné nedostatky jako třeba překlepy, chybějící písmena nebo matoucí slovní spojení (např. „triko s dlouhým rukávem do pasu“ – opravdu jsem hodnou chvíli přemýšlela, jak vlastně to triko vypadalo). Na druhou stranu se v dnešní době jedná o běžnou závadu napříč všemi, i těmi nejvěhlasnějšími nakladatelskými domy.
Příběh mě bavil, byl domyšlený a chytrý, postavy sympatické a živé, jazyk bohatý a poetický. Za ten praštěný závěr odebírám jednu hvězdu, ale celkově vřele doporučuji.

9 13.01.2023

(SPOILER) Tak tohleto byl vanilkový rohlíček. Neboli sladká jednohubka, zblajznuto za jedno odpoledne, krátké potěšení, avšak absence všech vitamínů a důležitých složek potravy.
Nápad na výměnu barmana, tedy spíš hospodského a kněze, v tomto případě pastora (liší se to?) byl výtečný, forma babiččina vyprávění vnoučatům rozhodně neotřelá. A pak to bylo krátké. Tím jsem výčet pozitiv ukončila. Jo, obálka sice kýčovitá, ale dýchne z ní atmosféra, za mě taky dobrý.
Jenže se octneme v naprosto nereálném vesmíru. Probíhající děje jsou prostoduché a schématické (když je holka striptérka, tak nikdy neslavila Vánoce a basta). I to bych vydýchala (bylo to krátký).
Postavy však představovaly jednu plynulou lahůdku. Všichni byli přátelští a dobří a měli laskavé srdce. Pak se ještě objevili jiní jedinci, kteří měli drsnou slupku, ovšem uvnitř laskavé srdce. Z daného vzorce se vymykala pouze paní Millstoneová, která měla pod drsnou slupkou srdce ztvrdlé na kámen. A to je všechno. Drsné slupky popraskaly, kamenné srdce puklo a jestli všichni neumřeli, tak žijí dodnes. Nikdo neměl jedinou špatnou vlastnost vyjma svatouškovství ústřední postavy. Žádný chmaták, žádná drbna, lenoch, protiva nebo něco podobného, ne, to se v Americe nevyskytuje. Když Hank zlikviduje šanci na opravu střechy, všichni jsou plynule nadšeni, nikdo neprojeví ani stín rozmrzelosti, vyjma tedy nebohé Grace. S tím samozřejmě souvisí neuvěřitelné, papírové dialogy se spoustou klišé a kázání biblických poučení.
Samozřejmě nepřekvapí, že tento literární skvost je označen za bestseller New York Times a české nakladatelství po něm sáhne jako po zaručené kvalitě. Má rada zní: Ruce pryč!

5 07.01.2023

(SPOILER) Tvorba latinskoamerických spisovatelů má pro mě zvláštní kouzlo a našla jsem si mezi nimi oblíbence i srdeční záležitosti. Llosův román to ale není.
Přičemž našlápnuto měl dost dobře. Vysoce si cením především vtipnosti, byla místa, která mě přiměla ke smíchu pokaždé, když jsem si na ně vzpomněla, a to i několik dní poté. Maroušek mi byl sympatický a spousta jeho přátel taktéž. Horší to bylo s Jůlinkou, ač se jednalo o skutečnou autorovu manželku, postava sama byla asi nejplošší ze všech. Ale dobrá, příběh jejich lásky měl v závěru celkem švih, obzvlášť při zoufalém pokusu o uzavření manželství.
Co mi v knize haprovalo nesnesitelně, byly povídky na téma Camachových rozhlasových seriálů. Jednalo se o přehlídku zvrácenosti, krutosti a klišé, která nebyla ničím odlehčena. Nejsem zas takový odborník, abych poznala odlišnost autorského stylu, podle mne tam žádný nebyl, akorát v „Camachových“ částech se opakovala určitá schémata (hrdinovi bylo padesát let, měl široké čelo, orlí nos, pronikavý pohled a přímou, dobrosrdečnou povahu, a to včetně onoho domácího tyrana, zabijáka krys). Kapičku se to zlepšilo v závěru, kdy se Camachovi začaly plést postavy a všechny události kvůli tomu nabraly silně absurdní nádech.
Hlavním problémem pro mě byla absence nějaké pořádné zápletky a vyústění příběhu. Marouškova a Jůlinčina láska klíčila tak nenápadně a mimoděk, že jsem ji dlouho nebrala jako hlavní nit příběhu. Camachova kariéra a vložené povídky se mi už dočista s ničím nespojily a osud bolívijského psavce, popsaný v závěru, byl možná reálný, ale nějakou katarzi či pointu jsem neodhalila.
V důsledku toho jsem v polovině knihu odložila, nic mě nenutilo se k ní vrátit a dočetla jsem ji z povinnosti. Tak si ale literární dílo, které mě zaujme, nepředstavuju.
Jako spisovatelka si ráda čtu o psaní, ale tohle mě zklamalo. Z této knihy si odnáším jediné poselství – vyplácí se psát pouze bulvární slátaniny a důležité je se z toho nezbláznit.
Román je tak zvláštní, že někomu se určitě líbit bude, já to ale nejsem.

3 07.01.2023

(SPOILER) Asi bych měla hodnotit výše, protože se to opravdu dobře četlo, knihu jsem zhltla za dvě odpoledne a byl problém se od ní odtrhnout. Navíc – to je dnes už skoro vzácnost – klasická detektivka, kde necákají hektolitry krve a nejsou popisovány zrůdnosti a ukrutnosti. Teda vyjma drogové závislosti jednoho z hlavních hrdinů. Pro mě rozhodně plus.
Palec nahoru musím dát taky za propracovanou atmosféru, autor díky skvělým popisům čtenáře vtáhne přímo do gotické atmosféry děsivého sídla. Spiritismus považuji za šarlatánství a ocenila jsem, že se Watson nenechal zviklat ani pod velmi brutálním nátlakem, o to více mi lezla na nervy paní Farrová. Taky se mi líbilo, jak v první části situaci monitoroval doktor sám, připomnělo mi to Psa baskervillského a tak trochu jsem čekala Holmese ukrytého v převleku za místního žebráka.
Horší je, že od dramatických úmrtí v půli knihy jsem nějak ztratila zájem na samotném vyšetřování. Bavil mě příběh, Watson je sympaťák a Sherlockovi podle mého autor přiznal víc citů a empatie než velký tvůrce postavy A. C. D., to se mi líbilo. Nicméně paní Farrová a celá její svita mi byla natolik protivná, že bych na ni nejraději obvinění hodila, byť třeba falešné. Tudíž jsem ani nezvažovala možné pachatele a nehrála obvyklou detektivní pátrací hru.
Musím říct, že konec mi nepřišel překvapivý, možná kvůli výše řečenému, a v důsledku jsem zklamaná. James v mých očích klesl v důsledku oidipovského komplexu a následné závislosti, takže ani závěrečné drama jsem nijak neprožívala.
Čte se to dobře, postavy jsou vykreslené barvitě, schéma vyšetřování mi připadlo vyloženě klasické. Jenže mě zklamala zápletka a její vyřešení, takže pouze za tři.

6 05.01.2023

(SPOILER) Tohle bylo přesně to milé a povzbudivé pohlazení po duši, které jsem v této době potřebovala.
Romantika jak ďas – kdo by nechtěl strávit zimu ve vyhřátém, provoněném domečku na pláži bičované ledovým větrem a divokými, hladovými vlnami? Do toho přátelští obyvatelé vesnice, kteří sice možná i pracují, ale mnohem častěji se v této slotě procházejí, pijí kávu a klábosí (chi chi chi). A pochopitelně slaví buď Karla, nebo čtvrtého, ale každopádně neustále.
Na dějové linii nečekalo – díky autorce! – žádné překvapení, odvíjela se přesně tak, jak měla (a to mi na konci opravdu zatrnulo), děkuji nastotisíckrát. Záletný manžílek Max by zasloužil jednu do zubů, takže Anniin závěrečný výbuch s mopem a kýblem špinavé vody jsem ocenila. John, hm, přece jen se z něj vyklubal sympaťák, ale zpočátku mě štval stejně jako hlavní hrdinku. Ovšem palec nahoru dávám za uvěřitelný a milý vývoj jejich vztahu.
Postavy dobře vykreslené, svižné dialogy, sem tam vtípek. Velkoryse pominu několik totálních nesmyslů jako třeba kočku na vodítku. Ano, určitě existují výjimky, které kšíry snesou, jenže většina by se z postroje zvencla a předvedla by Houdiniho triky, aby se z té potupy vyvlékla. A košilové šaty nemůžou ženě s bujným poprsím nikdy, ale opravdu nikdy slušet. A tak podobně.
Příjemné, zábavné, hezky se četlo, doporučuji.

6 01.01.2023

(SPOILER) Nakladatelství Fantom Print se rozhodlo vydat pouze tři díly série a já tímto děkuji za jejich rozhodnutí. Protože ačkoli se jedná o průměrnou urban fantasy, kupovala bych si ji a četla, protože se mi líbí svět kryptidů a rodina Priceových je mega sympatická.
Jenže bohužel tam klady končí. V druhém díle už zvadla i úroveň humoru, to je pro mě podstatná závada. Verity je pořád sympaťačka, Sarah a zbytek party jí zdatně sekunduje, Dominic se hezky vybarvil. Ovšem záporáci jsou ploší jak žehlící prkno. Čekala jsem, že začnou trochu pochybovat, že zakolísají ve svém přesvědčení, ale – což souvisí s další podstatnou závadou – způsob, jakým byla mise Úmluvy v New Yorku vyřešena, byl možná logický (a pro mě rozhodně nečekaný), nicméně prostě nudný. Zatímco Dominic v prvním díle kolísal mezi Úmluvou a zdravým rozumem a tím získával plusové body, tady se jednalo o papírové inkvizitory slepě dodržujících naučená dogmata.
Takže se vlastně celou knihu jenom spřádaly plány obrany, budoval se kryt, byl osídlován různorodými bytostmi (aby byla celá budova okamžitě vystěhována v průběhu jedné stránky). Pak jeden dramatický souboj a šlus.
Tím pádem mi začaly vadit i typické komponenty brakového textu – nevysvětlitelné činy postav. Děje se odehrávaly tak, jak chtěla autorka, nikoli podle příčinné následnosti. Jak Margaret věděla, kudy přesně Verity poběží a kde špatně odhadne doskok? Jak Dominic odhadl, kterým kanálem, kde a hlavně kdy Sarah vyleze? A podobně.
Zábava to byla, to nepopírám, ovšem o třídu horší než první díl. Přeloženou trojku ještě zvládnu, ale jak už jsem uvedla, jsem ráda, že o dalších pokračováních nemusím uvažovat.

4 25.12.2022

(SPOILER) Asi mě zaujala anotace, protože obálka se moc nepovedla. Rozhodně ta by mě ke koupi nepřiměla. Název je nicneříkající, ovšem jiný si k přehlídce scén z „obyčejného“ života (ve Finsku, pochopitelně, takže každý den sauna, mimo jiné) neumím představit.
Vypravěčů je v příběhu hodně. Hlavním hrdinou je nejspíš Sami, který se vinou nešťastných náhod a především svých lží dostává do velmi prekérních situací. Ostatní mu se svými trápeními zdatně sekundují a takový Markus dostává hodně velký prostor. Postavy jsou živé a uvěřitelné, s tím souvisí svižné dialogy. Nicméně dobrá polovina knihy se utápí v úvahách. Zpočátku to bylo zábavné, ale na konci už to působilo únavně.
Děj kniha vlastně žádný neměla, Sami shání manželku, Henna se snaží otěhotnět, Markus pečuje sám o tři děti a tak dál. Bezvýchodnost jejich osudů působila chvílemi dost drtivě, autor to naštěstí sem tam zlehčil povedeným vtípkem či moudrým postřehem. Asi nejvíc jsem chápala Markusovy rodičovské problémy. Sami na začátku tvrdí, že ho holky vždycky odmítnou, někde za půlkou obrátí a lituje, že je sám na partnerky náročný, aby si nakonec vybral tu nejméně vhodnou ženu. Co ovšem selhalo úplně, byl ten shakespearovský happy end. Myšlenka, že každý dojde svého štěstí, je sice krásná, ale naprosto nereálná. Jo, a příšerné blogy o barvotiskovém životě Sini mi lezly na nervy, můj názor naprosto trefně vyjádřila Henna, a nemám pocit, že by do osudů hrdinů nějak významně zasáhly.
Četlo se to moc dobře od první scény až po uhozený konec. Překlad nemůžu hodnotit, ale korektury jsou odbyté, ve větách scházela či přebývala slova, což naštěstí uhladil hladký tok příběhu a časté střídání vypravěčů.
Pobavila jsem se, ale den po dočtení mám potíže si vybavit, o čem kniha byla. Sami byl sympaťák a zasloužil by si pořádný příběh.

9 17.12.2022

Tak tohle byla výzva! Domnívám se, že kniha je chybně zařazena mezi sci-fi. Ve vědeckých otázkách se autor beznadějně ztrácel a fantazie neprojevil ani za mák. Naivitu prokazoval jak v oblasti technického pokroku, tak společenského vývoje.
Těžko říci, která složka díla byla horší. Asi začnu dějem, který nebyl… žádný. Na dvou stech stránkách se jalově žvanilo a pokuřovalo z doutníku. Politické intriky jednotlivých „státníků“ odpovídaly rafinovanosti žáka třetí třídy ZŠ. Všichni ti mudrcové měli jasno jenom v jedné věci: „Něco tady smrdí.“ O tom čtenáře informovali věru často.
Zhruba v půli jsem dospěla k závěru, že se jedná o dílo humoristické ve stylu: Najdi všechny logické nesmysly. Státní útvar, který ovládá pětadvacet planetárních systémů, má elektřinu zavedenou pouze na jedné planetě? Jako opravdu? Borec si přečte depeši, aniž by přestal mluvit? O pochutnávání na 200 let starém lokriském víně si také myslím svoje, blehuhe. Vypadne jim elektřina a další borec volá: „Přineste pochodně!“ Prostě jeden vtip za druhým.
Takže po věcné stránce stál text za starou bačkoru. Bohužel ani spisovatelské řemeslo dojem nezachránilo. Postavy byly schématické, papírové, bez propracovaného charakteru, nevyvolávaly žádné emoce, ani jejich vzájemné interakce nepůsobily přirozeně. Dialogy šroubované, všechny na jedno brdo, stále stejné hlášky a obraty. Nějakými popisy se autor vůbec nezdržoval.
A morální poselství? Principem celé Nadace je fatalismus (jediné správné jednání je slepá stádnost) a manipulace. Kromě mocichtivých uchvatitelů starostovského křesla neměl nikdo jiný nárok na projev důvtipu, selského rozumu a nějaké aktivity. S tím souvisí poměrně šovinistický duch díla – v knize se vyskytuje jediná ženská postava, protivná komdorova manželka. Jinak pro autora ženy vůbec neexistovaly.
Ne že bych já v jeho světě chtěla žít.
Jedná se o rodokaps velmi nízké úrovně a je mi opravdovou záhadou, jak se něco takového mohlo stát oceňovanou klasikou.

(SPOILER) U této knihy jsem se zásadně minula s mainstreamovým vkusem (aneb obecnou oblibou násilí a brutality).
Navzdory okouzlujícím popisům, které mě dokonale vtáhly do prostředí tří/čtyř magických Londýnů, a poměrně zajímavému zpracování námětu z Pána prstenů, zbaveného patosu a sentimentu, se kniha četla těžce. Na stránkách se vraždilo do té míry, až jsem se začala obávat, aby autorce nedošly figury dřív, než příběh dokodrcá ke smysluplnému vyústění.
Kell i Rhy byli fajn. Dráždivý náznak tajemství v úvodu taky. Jenže kapitola s Lilou všechno zazdila. Sama hrdinka – lupička představovala nejtrapnější klišé postavu všech dob, do toho naprosto nesmyslná příhoda s pokusem o znásilnění a následném požáru – proboha proč? Po dočtení došlo k velkému zklamání – ani jedna z naznačených záhad (písmena K. L., Kellův původ, Lilino oko a podobně) nebyla vyřešena, a co horšího, autorka ani nenasypala drobečky na cestu, po níž by měl čtenářův zájem pokračovat.
Další průšvih představovala skutečnost, že ještě ve čtvrtině knihy se stále odehrávala expozice a nedošlo k, ehm, ehm, úvodní zápletce. Na pětadvaceti procentech ale už o úvodu nemůže být řeč. Děj se nakonec jakž takž rozjel, ovšem sledoval jednoduchou a přímočarou linii. Nebýt setrvalého proudu prolévané krve a páchané krutosti, smrsklo by se vyprávění na kratinkou povídku.
Závěr? Banálnější porážku všemocných padouchů si už neumím představit. A co třeba vojáci, jejichž vůle byla spoutaná kouzlem? Neosvobodilo je to? I když podobných otázek se po dočtení vyrojilo přehršel.
Zajímavá obálka, zajímavá anotace, uvnitř klišé a schéma, příběh bez zvratů, hrdinové bez propracované psychologie, absence humoru (ale i dalších emocí), ne, za mě rozhodně ne-e. Dvě vraždy na každé stránce kvalitní knihu neudělají, tečka.

6 10.12.2022

(SPOILER) Přečíst si další knihu od B. Kemmerer je pro mě prakticky povinností stejně jako retelling krásky a zvířete. Vlastně nevím, proč jsem knihu tak dlouho odkládala.
Obálka je krásná, ačkoli si ji ve čtečce moc nevychutnám (škoda), název působí tajuplně a lákavě. Hned první scéna mě vtáhla do děje a příjemně mě překvapilo, jak netradičně autorka uchopila námět. Tentokrát je nebohý princ jednoznačně obětí a padouchem zlá víla. A pravda je, že i v původní verzi je potrestání pyšného šlechtice (a celého království) neúměrné míře provinění.
Vyprávění se opět střídá z pohledu Rhena a Harper. Je to módní, má to něco do sebe, ale přiznám se, že ke konci už se mi pletlo, kdo vlastně momentálně „hovoří“. Oba hlavní hrdinové byli sympaťáci se zdravou sebereflexí (ano, i princ), ovšem jak jsem zvyklá, že autorka vykreslí naprosto dokonalé psychologické profily postav, tentokrát jsem jí chladně kalkulujícího stratéga prostě nevěřila. Na to se Rhen přespříliš zabýval důsledky svých činů, vinou a lítostí.
Nevím, kterou složku vyzdvihnout výš, zajímavé zpracování námětu, skvělé postavy, střípky hlubokých myšlenek, účelné dialogy. A chytil mě i popis prostředí, ačkoli zpočátku mi pohádková říše připadla hodně plakátová. Postupem ale ožila a já se do Uhlíkova přenesla.
Čtivost jako obvykle výtečná, akorát uprostřed mě přemohla tragická bezvýchodnost předestřených osudů. K tomu dodám, že jsem celou dobu dumala, proč všichni společně nešli po krku ústřední padoušce Lilith, místo aby se snažili zlomit komplikované prokletí.
Nejsem příznivcem bojových scén, ale závěrečná bitva byla jednoznačně epická, naprosto boží a kdyby byla v knize jenom ona, tak by stálo za to ji číst.
Nemám mnoho výhrad, nicméně na pět hvězd to není. Důvod? Výše jmenované závady jsou banální a rozhodně mi nezabrání knihu přečíst znovu. Ale opravdu musí mít dnes každá kniha x pokračování? Vážně je to nutné? Ne, další díly číst nebudu a neuzavřenost děje mě otrávila.
Ale jinak se jedná o skvělé pohádkové fantasy.

8 04.12.2022

Dobrý nápad, zajímavá anotace, hustá obálka. I úvodní scéna je zatraceně dobrá, takže jsem si libovala. Hlavní hrdinka MG mi sedla, ztotožním se se ženami, jichž je všude moc – jsou příliš barevné, příliš hlučné, příliš chytré.
Počkat, tady narážíme na druhý problém. Tím prvním překvapivě nebylo množství narážek na kultovní příběhy, z čehož usuzuji, že nemám ke geekovi moc daleko. Anebo bylo vše podáno srozumitelně a zvládnutelně. Asi největší potíž jsem měla s celkově splašenou dějovou linkou a potrhlým způsobem vyšetřování. Propojení mezi komiksem a případem jsem do půlky vůbec nechápala, role Bílého králíka, Golden Arrowa, Hooded Falcona a dalších komiksových postaviček jsem horko těžko analyzovala. Po většinu času jsem si připadala jako člověk, který sleduje roztočenou ozářenou disko kouli. Chvíli pěkné, ale po krátkém čase je to úmorné a v důsledku nudné.
Pak mi vadil překlad. Nemluvím o převodu ikonických hlášek do češtiny, mám na mysli obyčejnou gramatiku. Špatné použití spojek, mizerná větná stavba – ano, čeština má volný slovosled, ale není úplně náhodný. Čas od času, a bohužel častěji, než by se mi líbilo, nedávaly věty vůbec smysl, chyběl přísudek, nebo tam byly naopak dva. Opravdu mizerná práce nakladatelství Dobrovský.
Veškerý dobrý dojem poslala do kopru závěrečná scéna na comic conu. Brilantní mozek hlavní hrdinky, o němž jsem měla své pochybnosti už dřív, tentokrát dočista stávkoval. Plán na dopadení pachatele byl hloupý, provedení odfláknuté (klíčový soupis dražených předmětů MG jen znuděně prolétne očima, aby se pak nestačila divit?) a závěrečná honička prostě nesmyslná. Pachatel byl dopaden pouze díky štěstí, a pak nejspíš proto, že byl ještě hloupější než MG. Protože možnost získat (a zničit) kompromitující materiály měl asi milionkrát a já při čtení bušila hlavou do zdi.
Postavy měly náběh na třetí rozměr, který autorka nevyužila, dozvěděli jsme se něco tak akorát o Lawrencovi, Ryan působil jako šedivý stín na pozadí, krásný Matteo jako pouhá kreslená postavička (no jo, komiks), sama MG taktéž. Dialogy vcelku ucházející, ovšem celou atmosféru ničily žhavé hormonální záchvaty, které dívčinu chytaly pokaždé, jakmile milého koutkem oka zahlédla.
V závěru nic moc. Náběh na další díly mě nechává chladnou, jo, mám své tipy na identitu neodhalené postavy, ale příběh mě nevzal za srdce natolik, abych svou ideu ověřovala. Škoda potenciálu.

4 27.11.2022

Pan Krejčík je muž všestranného nadání. Nejen skvělý herec a zpěvák, také zdatný kreslíř a mimo jiné zatraceně dobrý spisovatel. Když se rozdával talent, tenhle kluk si nebyl přidat třikrát, ne, on rovnou spadl do kádě.
Když jsem Nadělení otevřela, tohle všechno jsem nevěděla, poznání přišlo až časem. Text mě hned na první stránce zaháčkoval osobitým humorem. Legraci já ráda a tahle mi seděla. Takže jsem v tramvaji cestou do práce iritovala rozespalé spoluobčany smíchem. Za to rozhodně palec nahoru.
Pak mě uchvátil jazyk, bohatá slovní zásoba, neotřelé používání nespisovných výrazů (mým favoritem se stává džuzna, to jsem napsané viděla snad poprvé v životě a naprosto mě to uchvátilo). Autor rozhodně umí poskládat slova do vět a věty do smysluplných celků. Mnozí zavedení spisovatelé by mohli závidět.
Ač se nejedná o romantickou literaturu, láska na mě vykukovala z každého řádku. Bylo to silné, všeobjímající a velmi pozitivní. Nicméně nejsilnější devizou tohoto díla je čistá upřímnost. Autor popisuje věci tak, jak jsou, a dělá to báječně.
Nesmím vynechat výtvarnou stránku, citlivě vybrané fotografie a vtipně a umně zakomponované kresby, které knihu posouvají o několik příček výš na žebříku uměleckých skvostů.
To samo o sobě by stačilo na skvělé dílo. Autorovi se však podařil absolutní majstrštyk – napsat o reálných událostech čtivě a vypointovaně. To není vůbec snadná záležitost, klobouk dolů. Život nedbá na kauzalitu či zásady narativu, věrné záznamy skutečných událostí působí neuvěřitelně a ploše. S tím se pan Krejčík vypořádal naprosto exkluzivně. Reálné příhody sestavil a odvyprávěl tak, že jsem knihu nedokázala odložit a nad Dánskou dívkou jsem nedýchala napětím.
Plakala jsem smíchy, plakala jsem dojetím, revidovala jsem svůj odpor k činohře (zastávám názor, že do divadla jedině na operu). Jedinou věc musím autorovi vytknout. Kvůli jeho knize jsem musela (letos už poněkolikáté) přehodnotit žebříček nejoblíbenějších knih, šlaka.
Rozhodně, vřele doporučuji. Dala bych deset hvězdiček, kdyby to šlo.

11 27.11.2022

(SPOILER) Naprosto okouzlující záležitost. Co všechno se mi líbilo? Asi nejlepší bylo prostředí, steampunková Káhira plná džinů, automatických drožek, pouličních trhovců, pestrých hidžábů a vzducholodí. Jaké osvěžení a úleva od anglosaských reálií.
Hlavní hrdinka představovala další lahůdku. Ta se pro změnu po orientálním městě pohybovala v extravagantním obleku včetně hůlky a buřinky. Kdyby nosila ještě kulaté brejličky, asi bych knihu láskou snědla. V té souvislosti musím dát palec nahoru vůbec všem postavám, kromě úchvatné Fátimy si svůj part procítěně odehrála i Siti, a vlastně vůbec všichni od mrzutého knihovníka až po zotročeného ifríta. Jo, postav jak na orloji a netvrdím, že jsem čas od času nedumala, o kom že je vlastně řeč. Ale i tento chaos autor dost dobře ukočíroval, takže za mě prostě super.
Ohledně děje nemám nejmenší výhrady, jednalo se o plnoprávnou detektivku se vším všudy včetně toho – tenhle moment byl naprosto luxusní – jak Fátima nejvrchnějšímu džinovi strčila pod nos policejní odznak a seznámila ho s plnou šíří obvinění. Padoucha jsem neodhalila, ba přiznám, že jsem se autorem nechala svést na scestí šikovně poházenými drobečky.
Teď když o tom přemýšlím, tak vlastně nevím, proč andělé umožnili použít Sulejmánovu pečeť, ale ve výsledném dojmu z knihy mě tato nevyřešená záhada až tak netrápí.
Na plný počet to ale není, bohužel. Na vině je taková nepochopitelná věc, jako je špatná čtivost textu. Přes všechny úžasnosti, jimiž se pyšnil, mě nedokázal zaháčkovat. Knihu jsem často odkládala, zvládala jsem ji překvapivě dlouho.
Případná další dobrodružství příjemné káhirské partičky v čele s Fátimou bych si moc ráda přečetla, ale k Vládci džinů se nejspíš nikdy nevrátím. Důvod, proč tomu tak je, je mi záhadou.

6 21.11.2022

(SPOILER) Po celou dobu mi hlavou běžely dvě otázky: Propána, jak mohl někdo podle této knihy natočit film? A druhá: Jak je možné, že se tato kniha stala tak populární?
Hlavní hrdina, rozervaný mladinký intelektuál mi byl od prvního řádku sympatický, košaté filosofické rozbory mě bavily. Tak nějak do půlky. Pak už jsem si četbu musela dávkovat a zachránilo ji pouze stoupající žhavé erotično. Na druhou stranu mi věčné rozbory „ach, tak moc ho miluji, ach, ale vlastně je mi lhostejný a miluji Marzii“, takové to typické „vím, že ví, že vím“ už začaly připadat úmorné. Z Elia se stal rozmazlený manipulativní fracek, z filmové hvězdy Olivera, působícího zprvu jako světák s nadhledem, se vyklubal stydlivý, bázlivý gay.
Bolestně mi scházel děj, zápletka, sebeslabší napětí. Polovinu knihy se čtenář zmítal v nejistotě, zda vůbec k něčemu dojde. Když už tedy tato otázka byla zodpovězena, vlastně se ukázalo, že se jedná jen o letní románek bez úmyslu hlubšího a delšího přesahu.
V důsledku mi byl osud hrdinů dočista ukradený, protože si ho nechali ukrást úmyslně a cíleně. Jediné překážky, které překonávali, si do cesty nastavěli oni sami, a to je pro mě prostě málo. Nedokážu se dost dobře vcítit do postavy, která hazarduje se svými city (Oliver a jeho svatba), životem, potažmo jeho smyslem, s láskou, která podle všeho oba zasáhla.
Spousta moudrých postřehů, hlubokých citů, realistických situací, stejně tak spousta jalového žvanění, neupřímnosti (včetně k sobě samému), bezohlednosti (Elio a Marzia). V takové zašmodrchané falši bych nedokázala žít.

9 16.11.2022

(SPOILER) Začnu věcí, která mě při čtení nejvíc rušila. Ačkoli se mi překlad zdál velmi slušný a do očí nebily žádné pravopisné či stylistické chyby, v knize se nejspíš vyskytovaly dvě hlavní hrdinky: Finlay a Finley. Když jsem na zkomoleninu jména narazila poprvé, s údivem jsem se musela vrátit na titulní stránku. Při každém dalším srazu mi to už jenom vadilo. Hloupá a zbytečná závada.
Obálka. Mno, odkazuje na úvodní scénu a o příběhu nic nevypovídá. Takže za mě palec rozhodně dolů, to se nepovedlo.
Ve všech ostatních parametrech se ale jedná o vtipnou a chytrou zábavu a víc jsem od knihy neočekávala. Sympatickou Finn manžel oškubal při rozvodu a pro jistotu jí chce vzít i děti. Do toho se nedaří dokončit román, na který už dostala zálohu (a exmanžel jí polovinu sebral). Do podobné životní situace se dokážu vcítit. No a pak nastane klasické nedorozumění, kdy v důsledku nevinného rozhovoru se Finn octne v hledáčku místní mafie.
S nástupem Vero na scénu už se příběh veze jako na atrakci v lunaparku, všechno je bláznivé, ztřeštěné, nesmyslné a přesto bolestně reálné. Ano, všechny situace byly divoké, ale úplně stejnou měrou uvěřitelné. V té souvislosti jsem s napětím očekávala, jak si duo kamarádek poradí s vrahounem Borovkovem. A Irina? No, to byl horší týpek než její manžel.
Oceňuji, jak se autorka dokázala vyhnout schématům a klišé. Souboj dvou charismatických nápadníků o srdce hlavní hrdinky postrádal patos či umělé kličkování a nakonec vyústil logicky a správně. Vyšetřování vraždy (a páchání několika dalších) probíhalo sice chaoticky a nekoncepčně, nicméně jiný postup nebyl pro Finn možný. Takže ano, sem tam zasáhl bůh na stroji, ale s grácií a šarmem a odpouštím mu.
Postavy měly charakter a hloubku, dialogy působily hodnověrně, příběh odsýpal a narazila jsem na jedinou logickou nesrovnalost v epilogu (proč Steven? proč?), ale zase ji beru jako takový nedůležitý vtípek na závěr.
Do podzimních plískanic a chmurných vyhlídek přináší tato neotřelá detektivka světlo a humor, v součtu vřele doporučuji.

4 11.11.2022