SBH komentáře u knih

(SPOILER) Asi nejzábavnější akcí byla hned úvodní záchrana palácových psů. Všechny další už byly na mé slabé nervy příliš drsné.
Nejdůležitější poznatek – kvalita série sice možná nestoupá, ale zaručeně se drží na úrovni dosažené čtvrtým dílem. Spousta akce, spousta řízných hlášek, spousta magie. Akorát jsem tentokrát postrádala důvtipné kličky, jimiž by Harry přelstil své protivníky. V závěrečném souboji jsem pořád čekala nějakou fintu, teda myslím větší fintu než pouhé předstírání, ale nedočkala jsem se. Nevadí, Harry tentokrát zvítězil zásluhou jiných předností než vychytralosti, O.K.
BTW štěně si získalo mé srdce ve chvíli, kdy se na stránkách objevilo, jen jsem čekala, že víc zasáhne do děje.
Co musím ale zkritizovat, je neblahá výměna rolí mezi Murphyovou a Harrym. Z Karrin se překvapivě stala sympatická parťačka, zato Harry chytil syndrom pokryteckého Mirka Dušína. Jak by se zachoval na Ebenezarově místě on sám? Ale nebyl by to Butcher, aby do románu nevložil ani jednu afektovanou, patetickou scénu. Když jsme u toho, názor na osvobozování rukojmí sdílím stejný s Kincaidem, sorry jako. Ačkoli zrovna tam to Harry uhrál na jedničku s mašlí.
Pikantních scén při natáčení pornofilmu si ani Bob, ani zhýralá čtenářka moc neužili. Naopak rodinných dramat bylo neúnosně mnoho, piknik s rodinou Murphyové bych prakticky celý vyškrtla. Celou dobu jsem si jenom říkala, že mají hrdinové v průběhu nabitého dne, kdy potřebují zlikvidovat několik hnízd upírů najednou, čas na takové sáhodlouhé jalové žvanění.
Ale budiž, pořád se jedná o brutálně vtipnou zábavu, vřele doporučuji.

5 05.11.2022

(SPOILER) Zaujala mě obálka, ta je opravdu povedená, a pak taky anotace a spousta pochvalných komentářů – i když vím, že toto hledisko není zrovna vypovídající.
Hned v prvním odstavci jsem po hlavě spadla do jezera povrchnosti a stereotypů. Moc to nevylepšila ani okolnost, že oba faktory autorka otevřeně přiznává. Abych jí odpustila, musela by projevit víc nadsázky a espritu. Místo toho jsem se potácela mezi sedánky u kávy, popíjením hektolitrů alkoholu, stupidním tlacháním a tragicky amatérským pokusem o vyšetřování manželovy nevěry.
Jedinými světlejšími momenty byly články na blog, v nich se občas povedl trefný postřeh a vtipný nápad, i když zrovna tento způsob psychoanalýzy mi připadne minimálně praštěný (exhibicionistický a narcistický k tomu).
Nad některými moudry mi ale rozum zůstával stát: ve městě prý se chlastá míň než na vesnici. Tak to jo, to rozhodně. Pětatřicetiletá žena už je stará a musí se chovat usedle, protože jinak… asi neodpovídá venkovským společenským konvencím nebo co.
Dalším kamenem úrazu byla úroveň stylistiky. Na to, že autorka pracuje jako korektorka, se v textu nacházelo příliš mnoho závad. Případ, kdy se slovo opakovalo několikrát v jednom odstavci, byl velmi častý, a ne, nemyslím úmyslnou repetici kvůli zdůraznění. Slovní obrat „viník nula“ mi už lehce před polovinou lezl těžce na nervy.
Celkově mi vadila úmorná plytkost popisovaných potíží (a nanicovatý způsob jejich řešení taktéž). Ano, nevěra je vážným problémem, neupřímné a předstírané vztahy taktéž, nicméně sama hrdinka měla v tomto směru máslo na hlavě. S tím samozřejmě souvisí slabá úroveň narativu, ubohá zápletka a spouštěcí událost, nějaká katarze, vyvrcholení, nedej bože pointa, vše se ztrácelo v šedi maloměšťáctví a přízemnosti. Nad hořkým tajemstvím Gábiny jsem si uvědomila, jak strašně hloupá a sobecká je hlavní hrdinka a – to bylo ještě horší - jak je nepravděpodobné, že by se jí všechny kamarádky tak otevřeně svěřovaly.
Pak konečně hrdinka dospěje k rozhodnutí, že je zapotřebí bojovat, veřejně to vykřičí do světa, jééénže počkat, ono to znamená, že nastanou potíže? Tak to ne, v průběhu kapitoly celou válku rušíme a vzdáváme. Uf. Jo, a aby se to nepletlo, ihned nám cválá pod okna princ na bílém koni. No potěš.
Konec vše napraví. V závěru autorka přeřadila z červené knihovny na sci-fi (neboli pohodový rozvod), aby vše dorazila skandálním odhalením na posledních řádcích. Ne, nečekala jsem to, ale horší kýč si neumím představit.
Do čtení jsem se musela nutit, na stránkách se pořád jenom jalově uvažovalo, žvanilo a dohromady nic nedělo. Jsem daleka soudit úroveň knihy podle žánru (a ještě méně čtenáře), nicméně společenský román nečtu právě z důvodů, které mě otrávily v případě tohoto titulu. Sáhla jsem mimo svou komfortní zónu, a sáhla prostě špatně.

7 29.10.2022

(SPOILER) V knize Malér Eyrová autor přenesl na stránky prakticky všechny fantastické prvky, které se v historii literatury objevily. Cestování časem, odlišné dějiny, klonovaná pravěká zvířata, vstupy do literárních děl (a naopak literární hrdinové v reálném světě), upíři, vlkodlaci, do toho přimíchejte šílené vynálezce, agenty (007, ale klidně i jiná čísla), komiksoví superpadouši…
Je to guláš, který nemá základní jednotnou chuť. Poměrně rychle jsem se smířila s faktem, že se budu v kulisách ztrácet a logickou soudržnost reálií nesmím analyzovat – odhalila bych trvanlivost toaletního papíru. Docela dobře se to četlo, i když extra napětí jsem postrádala, protože vzhledem k obecně panující zmatenosti jsem si do poloviny knihy nebyla jistá, o co vlastně jde. Jako jasně, musíme dopadnout Háda. Nebo taky ne, protože možná je to univerzální záporák, který bude proplouvat všemi díly. Jak říkám, nic není jisté. Za polovinou už jsem se začala totálně nudit.
Ale při scéně Mycroftova únosu jsem se opravdu naštvala. Za prvé se geniální vědec zachová naprosto naivně a schematicky. A potom - papírovější postavy, než byl Hádes a jeho kumpáni, jsem už dlouho neviděla ani v tom nejhorším druhu brakové literatury. Jako soupeři vcelku sympatické Středy ztratili okamžitě kouzlo. Záporáci obecně se autorovi nevydařili, zástupci společnosti Goliáš vykazovali plasticitu basreliéfu (tj. nic moc).
Vztah Středy a Landena bylo jedno dlouhé a trýznivé utrpení. Mimochodem tam bylo evidentní, že knihu napsal muž, protože jak Středa, tak třeba Daisy se chovaly jako chlap, který si myslí, že jedná jako žena. A BTW Landen čekal na Středu deset let, přičemž neměl ani špetku naděje, že se do Swindonu vrátí, pak mu holka dala košem a on byl do druhého dne zasnouben? Tak to jo, tomu tleskám.
Až ve třech čtvrtinách knihy došlo k samotnému maléru Eyrová. V té chvíli už vrcholil můj úžas nad tím, jak venkovani z devatenáctého století vytvářejí domobranu před padouchem, který je neprůstřelný, neviditelný, mění podobu, dokáže ovládat mysl protivníka, prochází zdí a tak podobně.
Celou katastrofu zachránil závěr – vtipný, zábavný a skutečně happy (až teda na tu pitomou svatbu, muži mají zjevně větší sklon k melodramatu než ženy). Za ten dávám druhou hvězdu.
Ovšem případným dalším dílům se vyhnu obloukem.

7 25.10.2022

O tomto díle se na knize ksichtů rozhořela diskuse zhruba v tomto smyslu: řekněte už někdo té Rowlingové, aby začala škrtat. A to významně.
Už to vysílalo určité signály. Potom mě taky zarážela skutečnost, že musím nějak často dobíjet čtečku – normálně to stačí, když dočtu knihu, ovšem tentokrát jsem ji musela strčit do zásuvky zhruba třikrát v průběhu hltání duchovní potravy.
Ovšem nic jiného mě netrápilo, bez ohledu na monstrózní délku se to totiž četlo samo. Stručně řečeno: Rowlingová UMÍ psát a basta. Z celé skoro tisíci stránkové knihy bych nevyškrtla ani slůvko. Ano, hodně textu, ale žádná vata. Takže víte co? Jděte si gumovat řádky v Cizince.
Jak je obvyklé u skvělých knih, sotva jsem dočetla, začalo se mi stýskat po postavách. Všechny na stránkách žily a dýchaly, vedly svižné dialogy, sem tam vtípek, co si člověk může víc přát? Mezi Robin a Cormem to jiskří, ale tentokrát jsem si začala přát, aby uhráli to přátelství, protože gejzíry romantických citů mi k nim nesedí. I když – kam jinam to může dospět?
Pak příběh. Teda páni, vymyšlené to bylo ohromně, složité jak rádio, až jsem se nakonec v množství postav a dějových kliček ztrácela, jenže ono by to ani jinak nešlo. A závěrečné odhalení bylo prostě úžasné. Taky dávám palec nahoru za to, že mě autorka ušetřila závěrečného souboje a nervydrásajících scén.
Rozhodně mě neláká přečíst si Královnu víl, ale úvodní citáty u kapitol byly poetické i trefné zároveň, lahůdka.
Takže takto – nad stránkami jsem pochopila, že opravdu dobrá kniha obsahuje všechny nutné složky – dobrodružství, tajemství, emoce a lásku, záblesky moudra i úderné vtípky – ve vyrovnané kombinaci. K tomu přidejte skvěle vypracované charaktery a opravdu chytře vystavěný příběh a máme skvost.
Plný počet a rozhodně doporučuji.

23 18.10.2022

Název je milý a… nicneříkající. Obálka taktéž. Nechala jsem se zlákat a nakonec nedopadla zas tak špatně. Vyhrábnout romantiku, která není katastrofálně afektovaná, v níž se hrdince nezapalují spoďáry, zatímco se ten její škrábe na pozadí, a postavy vykazují IQ o něco vyšší než automatická pračka, je v soudobé záplavě zámořských bestsellerů New York Times opravdový zázrak. A vida, podařilo se.
Přičemž ke kýči bylo našlápnuto výrazně – servírka Carli zdědí cennou nemovitost ve Florencii (taky bych si dala říct) od nerudného hosta v kavárně, který s ní promluví slova akorát těsně předtím, než ho skolí infarkt (klika, že to stihl). V opuštěné dílně hrdinka samozřejmě nalezne nikdy neodeslaný dopis plný vřelých citů a rozhodne se jej bez ohledu na propast času doručit.
Balancování na hraně zachraňoval civilní projev autorky. Každou z řady neuvěřitelných příhod jsem jí věřila, Carli se chovala rozumně, a když už určitou situaci vyřešila jinak, než jsem očekávala, mělo to své opodstatnění. Pátrání po milostných trampotách původního majitele dílny mělo logiku a v důsledku smysl pro příběh. Jediné, co bych možná lehce vytkla, je výbušnost hlavní hrdinky – ne, takhle se skutečně cholerický a horkokrevný člověk nechová.
Přesto nemůžu ohodnotit víc než za tři. Nejen že mi ke konci skřípala sluníčková přátelskost úplně všech postav, to je naprostý nesmysl. Ale hlavně autorce dočista ujel závěr. Přesněji řečeno se tak nějak dýchavičně dokodrcal k logickému vyústění bez jediného drsnějšího zvratu či lechtivého zhoupnutí. V důsledku se z milého příběhu stala snadno zapomenutelná věc.
Nesmím však zapomenout na to nejlepší, co v knize je – Florencie. Ta mi před očima ožila, rozpálené ulice, davy turistů, nádherná architektura, romantická krajina, významné památky, krásné parky. Tohle se autorce povedlo na jedničku s mašlí.

6 11.10.2022

Tato útlá knížečka byl pořádný ořech. První a zásadní otázka, kterou vyvolala: Co dělá klasiku klasikou? A opět narazím na bolavé téma – Istrati by se nikdy nestal adorovaným autorem, kdyby mu nepomohl již uznávaný Rolland. Za mě by ale v mlhách zneuznanosti klidně mohl zůstat.
Tři povídky líčí život tuláka Stavru/Dragomira, který je homosexuálem, protože ho „zkazili“ v mládí. Poetické vyprávění odpovídá orientálním pohádkám v míře obraznosti a vášnivosti. Čtenáři se před očima odvíjí pestrobarevná tapisérie postav, sladkostí, šperků, krajiny, domů obtížených bohatstvím a dýmu z vodních dýmek. Vysoce si cením lehce erotického podtónu bez jediného explicitního popisu. To je dnes již zapomenuté umění.
Bolestně mi však scházel narativ, zápletka, pointa. Jakože i toto odpovídá stylu pohádek tisíce a jedné noci. A to byl také důvod, proč se kniha četla celkem obtížně. Nebyl problém od ní vstát a nic mě nenutilo se vrátit. Nějaké napětí či směřování příběhu nenalezeno.
Dalším problémem byly postavy, afektované, nepraktické, bez nějakého snažení či cílevědomosti. V míře sebedestrukce vedla Dragomirova matka, ovšem zbytek jí zdatně sekundoval. Jakože dokážu pochopit Dragomirovy eskapády po útěku z rodného domu, pubertální mladíček bez vzdělání vyrůstající ve skleníku – vzhledem k těmto vstupním parametrům kluk dopadl ještě dobře. A taky uvažuju, zda byla Kira se svým osudem nespokojená. Skoro bych odhadovala, že dostala přesně to, co jí vyhovovalo.
Celkově bych dílo shrnula jako básnicky opsanou studii posedlosti.
Cit.: „Neposmívej se Pánu, buď tím, čím tě udělal, buď rozkošnická, buď zhýralá.“

5 08.10.2022

(SPOILER) Kvalita série neustále stoupá, nicméně na pět celých to stále není, a možná ani nikdy nebude.
Nicméně ty dvě nejhorší bolesti autor odstranil – Harryho neustálé skuhrání a příšerné chování Murphyové. V tomto díle holka dokonce dostala rozum a funguje jako skutečná kámoška, Harryho nemlátí, nekope, nepoutá, naopak mu pomáhá, a když jí nechce říct podrobnosti o vyšetřování, tak rozumně uzná, že taky nemusí znát všechno. Rozhodně palec nahoru. Mimochodem padoucha Rudolpha jsem považovala za denariána, moc mu k tomu nechybělo.
Takže si tady musím postesknout, protože – Harry je sympaťák, nebere se moc vážně a je fakt skvělý čaroděj. Nesnáším adorované mamlasy. Text je opravdu vtipný na špičkové úrovni. Což je pro mě špatně, protože ta přemíra napětí a drsných rvaček a cákající krve je na mě prostě moc. Jenže to nemůžu přestat číst a už se těším na další díl.
Jedinou závadou pro mě bylo, že jsem se občas ve spletitém ději a zběsilé sérii akčních scének ztrácela. Když jel Harry k Macovi dohodnout souboj, já už čekala, že se bude rovnou bojovat. U některých pranic jsem ztrácela kontinuitu, jak se kdo pohybuje. Když se nad příběhem zamyslím, Harry řešil jenom dva případy (souboj s Ortegou a krádež Plátna), jenže jednotlivá vlákna se sbíhala z tolika různých směrů, nikde nezůstal prostor pro rekapitulaci a zamyšlení, proto jsem celou dobu trpěla utkvělou představou, že se jedná o tři případy (asi mi v tom haprovala Susan) (nebo Marconeho magická ochrana? kde se vlastně vzala? a proč ji měl?) (a když jsme u toho, rozhodně mi chybělo více scének s Bobem).
Murphyová začíná dobývat příčky sympaťaček, Susan po krátkém zaváhání stále vede peloton, rytíři kříže si vcelku zabodovali, ale rázovitosti skřítků z Letního rytíře dosáhnout prostě nemohou.
BTW furt si myslím, že nadpřirozeno (alias bytosti z Neverneveru pronikající na svět náš vezdejší) neexistuje. Nebo jo???

7 02.10.2022

(SPOILER) Tak nevím, co je těžkého na tom, napsat romantický příběh, v němž by hrdinka v první třetině nechytila virus těžké stupidity, takže následně po zbytek knihy bojuje s úporným průběhem této nemoci, tak vážným, že k jejímu prozření bylo potřeba zavraždit jednu z postav? Vážně nechápu.
Obálka? Kdyby mě text uvnitř tak strašně nenaštval, tak bych nad její kýčovitostí máchla rukou. Takhle ji ale musím hodnotit jako málo nápaditou, nevýraznou a – no, kýčovitou.
Začátek se mi líbil, potkávačka hlavních hrdinů měla něco do sebe a hlavně – celé utrpení výrazně vylepšoval opravdu podařený smysl pro humor. Takže za vtipné slovní přestřelky dostává kniha jednu hvězdu, ale jinak škoda papíru.
Setrvalý proud Kristenina skuhrání a její „třeskutou“ logiku (já po něm tak toužím, ale ach, nemůžu být jeho, tak ho budu odhánět, ale víte co, tu jednu jedinou věc, která by ho spolehlivě odradila, tu mu neřeknu, protože, ach, nesnesla bych, kdyby mě odmítl – jako TY VOLE!) jsem vydýchávala opravdu velmi těžce. Sice jsem knihu dočetla, ale připadala jsem si jako na brigádě při sběru brambor – se zoufalou touhou jsem vyhlížela konec. Jsem na trapárnu zvanou Velké Nedorozumění zvyklá, ale tady přišla nepříjemně brzy, byla nechutně rozvleklá a vyloženě hrůzná.
V doslovu autorky jsem se dozvěděla, co vlastně příběhem chtěla říct, a soudím, že se jí to hrubě nepovedlo. Kristen se neprojevovala jako těžce psychicky poškozený člověk, ale jako pitomá nána. Josh – no, to byl mimozemšťan, opravdu si neumím představit skutečného muže, který by takto jednal, ale tento jev je v zámořské romantické literatuře zcela běžný, to mi žíly nerve. A BTW napravení Evelyn v závěru je úplně mimo realitu.
Celkový dojem velmi, velmi špatný. Bestseller New York Times? Žádné překvapení. Asi si na tento druh doporučení začnu dávat pozor.

9 28.09.2022

(SPOILER) Tak jo, zase s komentářem otálím, protože mě to chytlo za srdce. Dokonce tak moc, že jsem na jeden zátah znovu přečetla celou trilogii. A v tomto podání mi najednou i problematická „dvojka“ začala dávat smysl, rozhodně tvoří s posledním dílem ucelený a velmi zajímavý příběh.
Obálka. U českého vydání jedničky je vyloženě nešťastná, dvojka mi přišla taková plakátová, aby mi posléze pěkně pasovala k příběhu, u třetího dílu je vyloženě boží. K tomu dávám palec nahoru za stínové ilustrace. Normálně obrázky v knihách nesnáším, ale tady mi příjemně podkreslily děj.
Následují už jenom pozitiva. Postavy jsou tak živé, až mám pocit, že se mnou bydlí. Charaktery propracované na jedničku včetně Simonovy posttraumatické stresové poruchy (kdo by se mu divil) a způsobu jak ji (ne)zvládá. Penelopa. Její úvahy nad tím, že nemá vždycky pravdu, bych si měla připíchnout na nástěnku (akorát že já MÁM vždycky pravdu, že jo). Shepard - zlatíčko. Agáta se hezky vyprofilovala už ve dvojce a její vývoj je v posledním díle triumfálně zakončen (až na těch 100 % LGBT populace, co je to poslední dobou za módu?). V té souvislosti mi zpětně v prvním díle nepřipadla tak apatická a povrchní. Ovšem nejbohatší proměnou prošel můj oblíbenec Baz. Naplno se projevily jeho nejhlubší sklony (k soucitu a něze), které umně skrývá za cynismus a aroganci.
Děj. Děkuji literárnímu pánubohu a samozřejmě autorce za… za všechno. Že vztah Simona a Baze postrádal sluníčkovou kýčovitost, ale zároveň byl ušetřen tragických bad-endů (opak happy endu, kdyby někdo ty moje legrácky nechytal). Způsob, jakým Penelopa řešila komplikaci s démonským prokletím, byl bravurní a brilantní. Závěrečná záchrana Watfordu měla grády i logiku. Ale hlavně – díky, díky, DÍKY, že autorka vyřešila všechny problematické otázky z prvního dílu. Samozřejmě nad závěrem Lucyina příběhu jsem brečela jako želva. Jo, a ve snu by mě před těmi šesti lety nenapadlo, jak mě bude mrzet představa, že Simon ztratí svoje křídla a ocas. V tomto díle jsem si je vyloženě zamilovala (společně s Bazem).
Každopádně Simon Snow patří k mým nejoblíbenějším fantasy příběhům.

4 25.09.2022

(SPOILER) Člověk občas potřebuje ledovou sprchu, aby vystřízlivěl z hlubokého nekritického citu. Tentokrát se mi podařilo sáhnout vedle v případě jedné z mých nejoblíbenějších spisovatelek.
Tato detektivka se Ellis Petersové hodně nepovedla. Miluju její poetické, fascinující a naléhavé popisy krajiny, obdivuji hluboké vhledy do psychologie postav a střípky moudrosti, které trousí třeba bratr Cadfael.
Jenže tady všechno selhalo. Ani ta nejkrásnější slova nedokázala vyvolat patřičně mystickou náladu. Tajuplné zmizení jedné vesnické krasavice udrželo svou nepravděpodobnost asi jeden odstavec. Detektivní pátrání proběhlo uvěřitelně a ano, v odhadu pachatele jsem se několikrát spletla, na druhou stranu na mě nepůsobilo nijak naléhavě.
Na vině byl opravdu přehnaný patos všech postav. Snad možná detektiv Felse udržel jakous takous racionalitu, jenže jelikož se do hlavní postavy napasoval hysterický a nesympatický učitel Tom, odkráčel veškerý dobrý dojem do kopru.
A pak už vylezly na povrch všechny drobné závady, které jindy u Petersové velkoryse přehlížím. Annet je NEVINNÁ, protože je KRÁSNÁ. Sice manipuluje se všemi v okolí, ale oni jí to velkoryse odpouštějí, protože se vlastně přetlačují o pozici rohožky u jejích nohou. Fujtajbl. Vládkyně panství není velkorysá, protože manželovi nedává plat a on si nemá z čeho vydržovat milenku. Potěš koště. Všichni muži jsou bez ohledu na spáchané činy ti správní, naopak u žen se vždy zmíní, že překvapivě disponují i dobrými vlastnostmi. Adolescenti jsou za všech okolností moudřejší a zralejší než dospělí.
V detektivkách ze středověku to tak nějak skousnu. Ovšem v souboji historické morálky a zkostnatělých předsudků s bouřlivými změnami dvacátého století autorka zoufale prohrává. Nelíbilo, nedoporučuji.

5 25.09.2022

Nevím, jaká nepředloženost způsobila, že jsem po „Musíme si promluvit“ sáhla rovnou po této knize, ačkoli „Ďábel...“ je jednoznačně dvojka a její neznalost představuje v tomto díle určitý nedostatek.
V průběhu čtení jsem několikrát prohlásila, že je to skvělá kniha, nicméně po dočtení a krátkém uležení si nejsem úplně jistá.
Plusy – je opravdu, ale opravdu vtipná. Navíc chvílemi se autorovi podaří trefný bonmot či vyloženě moudrá věta. Navíc Jakob je miláček, to bez debaty. Mně osobně je ještě sympatičtější tím, že mu je už hodně přes dvacet. Tak nějak ho v mnoha ohledech dokonale chápu. A nesmím zapomenout na skvělý part Jakobova právníka.
Taky ta volná parafráze na Nový zákon mě pobavila, jenže tady možná dochází k prvnímu zádrhelu. Až na Abdula se novými apoštoly staly vyloženě zkrachovalé existence (nebo třeba taková Ellen? jako fakt?). Představa, že Mikuláš s čertem jsou lupiči gentlemani, kteří se začnou ihned chovat vzorně, jakmile jim osud naservíruje vyšší smysl života a vyhlídku na boj za všeobecné dobro... No, nemyslím si. Taky si nejsem jistá, zda boj s příznaky choroby ji dokáže vyléčit, neboli jak moc je účinná záchrana obětí systému namísto jeho změny. Ale co už, je to beletrie.
Boj za osvobození šesti slepic a jednoho makaka, který hulí jako fabrika a jeho největším snem je dostat se do zoo, ukázal hysterickou nesmyslnost všech těchto aktivit. Za Jakobův racionální přístup tímto děkuji. Jo a atraktivní Janniku, která svůj sexappeal zneužívá, seč jí síly stačí, a ještě se tváří, že si to vlastně všichni kolem špatně vykládají, tu bych vystřelila na Mars.
Dávám tři hvězdy za relativní zmatenost a roztříštěnost (a určitou ideovou pochybnost) příběhu a zbrklou vsuvku o ďáblu, která působí jako deus ex machina (nejspíš i je).
Ale jako chytrá zábava je to dost dobré.

3 05.09.2022

(SPOILER) Úplně nejvíc musím pochválit lahůdkový překlad paní Komrskové, v dnešní době výjimečně kvalitně odvedenou práci, která respektovala rázovitý tón prostředí a zároveň udržela srozumitelnost textu. Umím si představit, jak si vyhrála například se zkomoleninami slov (mým favoritem jsou rozhodně panáky „abstinence“). Autorka by jí měla poslat velkou kytici.
Obálka. V knihkupectví by mě nezaujala, ale k praštěnému příběhu docela pasovala včetně prapodivné barevnosti, takže vcelku dobrý.
Praštěný příběh. Mno, Ohledně sbírky potrhlých absurdit na mě kupodivu nevyskočila žádná logická nesrovnalost, za to dávám rozhodně palec nahoru. Upřímně jsem si hned myslela, že Jake není mrtvý, na druhou stranu bych v dané situaci určitě vyšilovala ještě hůř, takže jo, řešení krizové situace bylo zbrklé a hloupé, nicméně očekávatelné. Rozhodně jsem se královsky bavila a taky se „octla“ v poměrně nereálném prostředí, tohle autorce taky vyšlo. Jedinou připomínku mám ke čtivosti. Vzhledem k tomu, jak dramatická a zběsilá to měla být jízda, tak jsem knihu poměrně snadno odkládala a že bych trnula obavami o hrdinku, to úplně ne. I když možná je na vině totální bizarnost událostí, což mě od emocionální zainteresovanosti dobře izolovalo. Jo, jasně, vzhledem k nutné romantické zápletce zůstal Nathan sám a čekal roky rokoucí na nerozhodnou Maddy, ale zase – moc reálné mi to nepřipadlo (na to, jaký to byl atraktivní supermuž).
Postavy. Hlavní hrdinka mi připadla lehce nekonzistentní, jednou si vyčítá, že podlehla nátlaku rodiny a pustila Nathana k vodě, podruhé si připadá slabá na to, aby opustila maminku. Ale budiž. Tetičky tvořily dobrou kulisu, ale nijak výrazně se mi nevyprofilovaly, takže zase – mírně ploché charaktery. Nathan je supermuž, to už se zmiňovalo, ale do kulis příběhu to docela pasovalo, takže dobrý.
Jedinou výhradu mám k současné módě donekonečna natahovaných sérií, ačkoli se nejedná o žádné mnohovrstevnaté ságy. Ano, kniha se mi moc líbila, ale do druhého dílu nejdu, abych si nezkazila chuť. Upřímně si vůbec neumím představit, co by se tam řešilo.

6 03.09.2022

(SPOILER) Tak jsem asi četla jinou knihu než většina komentujících. Mně se to teda líbilo ukrutně. A to nejsem v oblasti UF žádná začátečnice.
Přespříliš vysvětlování originálního světa? Nepřipadalo mi. Poznámek pod čarou bylo vyloženě marginální množství (četla @tsal něco od Pratchetta?), různé exkurzy do kryptozoologie byly zábavné, například vývoj „kukaček“ z velkých brouků, no super! A tak podobně.
Dostala jsem přesně to, co jsem od paperbackové zábavné fantastiky čekala. Vlastně spíš víc. Pro mě nejdůležitější hledisko - nebylo to hloupé. Přitroublí hlavní hrdinové mi sajou krev víc než upíři. Naopak text sršel vtipem, pro mě nejdůležitější plus. Klišé? V tomto ohledu furt lepší než Shakespeare. Originální příběh může v dnešní době požadovat už opravdu jenom hodně naivní člověk. A víte co? Vlastně to docela překvapivé bylo, protože třeba scéna s probuzeným drakem mi úplně standardní nepřišla.
Obálka – pěkná, vystihla náladu knihy, palec nahoru. Překvapivě slušná stylistika rozhodně potěší, v té souvislosti chválím nakladatelství za překlad a doprovodné jevy (jako třeba korektury).
Verity byla jedním slovem fajn, chytrá, ironická, vtipná, přiměřeně machrovala a přiměřeně občas něco nerozumného vyvedla (jako například podlehla sexy chlápkovi z nepřátelského tábora). Sexy chlápek mi lezl na nervy, aby nakonec prozřel a já ho vzala na milost. Kdyby nadále tvrdohlavě lpěl na svých zásadách, nepůsobil by přirozeně. A je otázka, která z variant Dominikova chování by představovala horší obehrané schéma.
Děj. No, vlastně Dominic byl jediný, kdo mě opravdu překvapil, protože u spousty ostatních jsem jejich roli v probuzení draka odhadla. Teda Candy taky zabodovala. A bavila jsem se, což byl zjevně účel, takže za mě dost dobrý. No a závěrečné drama s hadí sektou mi pocuchalo nervy, ale já nic nevydržím.
Knihu jsem si koupila včetně všech dalších dílů, které vyšly v češtině. Vřele doporučuji.

6 31.08.2022

Nakonec se jednalo o velmi příjemné překvapení.
Z neznámého důvodu jsem očekávala romantickou fantasy říznutou steampunkem. Takže tajemné mizení pana Reeda a hrůzostrašný archiv jsem dlouho považovala za související jevy, které nelze běžnými fyzikálními zákonitostmi vysvětlit. Tomuto omylu ještě nahrála sama autorka kombinací faktorů, které se v jedné době na jednom místě nemohly nacházet současně: parní tramvaj, vláda královny Viktorie, komerční lety vzducholodí a automobily.
Jo, BTW úklid zaneřáděné kanceláře pana Reeda by hrdinka nezvládla za pouhých šest hodin, dle mých životních zkušeností by na to bylo zapotřebí minimálně 14 dnů a jedné střevní chřipky v důsledku špíny.
Zhruba za půlkou mi došlo, že se jedná o čistokrevnou romantiku. To, že autorky romancí s historickými souvislostmi nakládají volněji než autoři fantasy světů, vím moc dobře, takže nakonec jsem všechny podivnosti akceptovala.
Protože se mi příběh prostě líbil. Animant byla báječná se všemi chybami i nesmírně roztomilou schopností sebekritiky. Pan Reed už mi lezl na nervy víc, prostě chlap, takže chudák Animant si zdvořilé chování musela ZASLOUŽIT, zatímco od ní všichni (včetně některých uživatelek databáze knih, fujtajbl) očekávali, že bude milounká bez ohledu na množství dříví, které na ní kdo štípe. A přesně jak padlo v textu, pan Reed byl pokrokový jenom při výrobě různých strojů, v myšlení byl konzervativnější než zkamenělý mamut.
V té souvislosti mi ale veškeré emancipační úsilí bylo sympatické. Linie s Rachel mi nepřišla uvěřitelná, ale jak se říkalo, historický kontext si autorka upravila dle potřeby, a na druhou stranu lépe by vývoj postavy paní Crumbové nešel popsat. Asi bych ocenila, kdyby bylo víc prostoru věnováno Henrymu, ale i tak měla kniha požehnané množství stránek. No a pan Reed zůstal pitomcem do samého konce, ale co se dá dělat, když ho Animant milovala.
Vtipné, zábavné, milé. Ke konci jsem měla silný (příjemný) dojem, že čtu stránky od reinkarnace Jane Austenové. Vřele doporučuji.

10 31.08.2022

(SPOILER) Zajímavý námět, krásná obálka, můj milovaný Berlín. Co víc si přát?
Bylo by toho hodně. Tak třeba sympatický hlavní hrdina, jemuž všechny trable věřím a v mnoha ohledech s ním souzním. Splněno. Je tedy pravda, že Jakob na sobě nechal dříví štípat a já bych Ellen mnohokrát poslala do paďous, ale nakonec nad ní noblesně morálně zvítězil (toho bych nebyla schopna), takže za mě hodně dobrý.
Děj, mno... Žádný nebyl. Zápletka, pointa, nenalezeno. Jakože to nebylo na závadu, text byl rozhodně „o něčem jiném“. Nenudila jsem se a uvedené příhody nebyly plytké nebo hloupé. Samozřejmě jsem se zamýšlela, pod vlivem Jakobových příhod, jak by asi vypadal svět, v němž bych neexistovala já, to bylo hezké mentální cvičení.
Nad jednou věcí jsem tloukla hlavou do zdi, ačkoli ji autor do příběhu umístil naprosto záměrně a zdůvodnil to. A sice problém, že nikdo nedokázal Abelovi uvěřit božskou podstatu a raději všichni vymýšleli naprosto krkolomná zdůvodnění jeho zázraků. Jsem racionální skeptik a nevěřící pes, nicméně zastávám univerzálně platnou tezi, že nejjednodušší zdůvodnění je správné. V tomto případě by Abel mě samotnou přesvědčil stokrát rychleji než německé katolíky. No co naděláme (Abel a já).
Bylo to vtipné a moudré, kombinace, kterou naprosto zbožňuju. Interakce mezi policistkou a Jakobem v záležitosti bratrovy zpronevěry, to jsem tedy plakala smíchy. Pak se mi líbilo, jak Jakob použil znalosti ze světa, v němž by neexistoval, v tom reálném. Zkrátka dobrák.
Hodnocení by tedy bylo pětihvězdičkové, kdyby... Kdyby autorovi úplně neulítla poslední kapitola. To mělo být jako co? Tak za prvé – Abel všem kolem cpe pod nos, že je Bůh, prakticky ihned, co se dá s kýmkoli do řeči. Jenže v závěru Jakob pobíhá po lodi a každého na potkání se ptá: „Jsi to ty?“ To nemělo logiku. Závěrečné prozření taky nedává smysl, respektive nedává smysl partička black jacku předtím. A potopení Titaniku v posledním odstavci? Jako vážně ne, to se nepovedlo.
Jelikož mimo to se jedná o velmi milou knihu, srážím pouze jednu hvězdu a i tak vřele doporučuji.

3 26.08.2022

(SPOILER) Začnu tím, co mi při čtení činilo nejhorších obtíží – hygiena. Samozřejmě je správné, když text čtenáře „vcucne“ a on prožívá dobrodružství téměř na vlastní kůži. Což se autorovi podařilo na jedničku s mašlí. Jenže těch hromad hnoje, bláta, mastnoty jak ve vlasech, tak na oblečení, špíny, zápachu, vší a hnisu bylo tolik, až mi bakterie vylézaly ze čtečky.
Pak na mě dobré tři čtvrtiny knihy padaly těžké chmury z bezmoci hrdinů a upřímně i poměrně drsného života v Londýně konce devatenáctého století. Prej belle epoque, to určitě. Asi proto nemají v Británii žádného Muchu.
Arrowood je naprosto antagonistickým protikladem Sherlocka Holmese počínaje, samozřejmě, vyšetřovacími metodami přes klientelu či třeba zjev až po, to se mi líbilo nejvíc, postavení Normana, který není ani trošku podlézavým, servilním troubou, na rozdíl od Watsona, pochopitelně.
No a v důsledku řečeného se našemu hrdinovi vyhýbá i majetkový prospěch a sláva.
A zároveň je mi tím bláznivě sympatický.
Vyjma výše uvedeného nemám, co bych knize vytkla. Postavy dýchající a pestrobarevné, dialogy reálné, břitké a vtipné, popisy prostředí až nepříjemně autentické. Taky vysoce hodnotím vývoj postav, přičemž změny z prvního dílu kontinuálně pokračují, sice možná nikoli směrem, který bych upřednostňovala, nicméně všemu věřím, a to je nejdůležitější.
Vyšetřování. Nakonec za mě nejsilnější složka (což je u detektivky vždycky dobré znamení), ačkoli tak ve třech čtvrtinách jsem hrdinům moc šancí nedávala. Ale nakonec to uhráli se ctí, opět palec nahoru.
Ale úplně nejsilnějším zážitkem je jednoznačné humanitní poselství knihy, kdy především úsilí o lepší svět se počítá a láska či soucit nejsou jen prázdná slova. Díky taky za úplný závěr (ne, nedoufala jsem), nicméně jak píše @soukroma – mnohé křivdy byly odčiněny, naštěstí.
Takže vřele doporučuji.

9 24.08.2022

Paní Dočekalová mě naučila psát. Dlužno ovšem dodat, že nikoli skrz tuto příručku, nýbrž absolvováním hodně drahého individuálního kurzu. Takže paní určitě umí, ovšem tato učebnice je dost k ničemu.
Za prvé – věnuje se všemu a ničemu pořádně. Taková šíře autorského záběru je pro jednoho člověka neprosto nereálná. Pokud se sama autorka chtěla věnovat úplně všemu od žurnalistiky přes beletrii až po scénáře, měla podle mého napsat několik specializovaných učebnic.
Za druhé – uvedené rady a postupy jsem nedokázala vztáhnout na svoje psaní. Nedokázala jsem odlišit, co dělám špatně a co dobře. Cvičení mi moc nepomohla (vlastně vůbec). Takže se jedná o suchou teorii bez přesahu do konkrétní praxe. To je zásadní vada.
Za třetí – když už jsem se psát naučila, tak jsem v příručce hledala oblasti, které jsou poměrně náročné a celkem nikdo z lektorů tvůrčího psaní se jim nevěnuje. Budu konkrétní, jsou to popisy. Ano, v současné době nepatří mezi kchůl složky díla, nicméně když chybí, příběh se potácí ve vzduchoprázdnu. A překvapení – to, co jsem potřebovala, jsem tam nenašla.
Jako určitý vhled do problematiky pro úplně neznalce asi dobrý, ale praktická použitelnost velmi sporná.

3 21.08.2022

Napsat cestopis tak, aby nebyl nudný, je z podstaty věci problém, protože mu především schází nějaká smysluplná zápletka a děj. Proto jsem umírala nudou nad knihou Pár kroků vpřed.
V tomto případě ale autorce tleskám, náročný projekt vyšel na jedničku. Taky dost dobře nechápu, proč kniha vyšla v edici 7lásky, protože to není romance ani omylem. Jako jo, dostane se nám Velkého nedorozumění i Bombastického patetického závěru, jak je u amerických knih povinné, nicméně zábavné převyprávění Verneova příběhu zápory spolehlivě zastíní a o nějaký lov na mládence nejde ani omylem.
Hlavním tahounem příběhu je jednoznačně knihomolka Romy, obyčejná holka, která kvůli psychickému bloku nikdy neopustila New York. (Ale ten je docela veliký, takže cajk.) Jenže neštěstí nechodí po horách a Romy je nucena vylézt ze své komfortní zóny (jak já jsem ji chápala s rozhodnutím, že nenastoupí do call centra, rozhodně palec nahoru).
Taky se mi líbilo, že autorka inspiraci klasickým románem otevřeně přiznává. Tady mám velkou výhradu vůči překladu názvu (Za kým že to Romy podle paní Rudové cestuje? Za svými strýčky?) a ano, ta obálka není úplně šťastně vyřešená, jak píše @jitka_dankova, připomíná opravdu spíš učebnici.
Áááá, ovšem, obvyklé smrtící zaklínadlo (tedy až po „milé oddechovce“ blehuhe), „knize by slušelo o sto stránek méně“ – v tomto případě rozhodně nikoli! Všechny příhody jsou zábavné a svižné, hrdinka zápolí se svou nezkušeností, na druhou stranu projevuje úžasnou míru inteligence, šikovnosti, odvahy a empatie. Navázání jejích příhod na původní Foggovy je vtipné a moderní, zase palec nahoru. Všechny exotické destinace na mě vyloženě dýchly svým kouzlem, v Bombaji jsem se dusila vedrem, v Kalkatě omámeně vdechovala vůni koření, na Aljašce mrzla a v Egyptě… No, velmi živě jsem si představila hrdinčiny potíže.
Problém jsem měla s Dominikem, blahosklonnou primadonou, který všude byl, všemu rozumí a všechno umí. Jsem moc ráda, že se Romy nezapalovaly kalhotky pokaždé, když toho seladona viděla, k jakés takés romanci v důsledku adrenalinového vypětí muselo dojít, to je logické, ale z pohodlí svého čtecího ušáku bych slavného Doma tak akorát kopla do zádele.
A ovšem, nebyla jsem ušetřena patetického konce (to, že byl happy, mi vůbec nevadí, ovšem bujarý večírek včetně přítomnosti Sumayi, jejíž záchrana měla být před Terezou utajena, ne, tak ten byl vyloženě za hranou), ale jak říkám, u autorek ze zámoří nelze nic jiného očekávat.
Velmi slušné čtyři hvězdičky a rozhodně doporučuji.

5 21.08.2022

(SPOILER) Miluju Harryho Dresdena. Obzvlášť když mocné víle vyškubne z rukou kouzlo a vyplázne na ni jazyk se slovy: „Tůdle.“
Tenhle díl se opravdu povedl a hvězdu dolů musím srazit jenom za jednu komplikaci. Aby se čtenář v postavách a vzájemných vztazích (nota bene historii čarodějova pohnutého života) trochu orientoval, je nezbytné zvládnout předchozí tři ufňukané kousky s příšernou Murphyovou a zbytkem rádoby emancipovaných Emeričanek. Ačkoli je tento kousek o několik řádů výš, není možné začít sérii rovnou jím. Jinak tentokrát se i Karrin chovala kupodivu jako normální myslící bytost, takže palec nahoru. Uvidíme pro příště, ale tento díl je v tomto ohledu šťastnou volbou.
Humor nezklame, smích na veřejnosti zaručen, bolestínské pasáže trochu utlumeny, navíc v závěru dostal Harry radu skutečně nad zlato a doufám, že se jí bude do budoucna držet zuby nehty. Za to také tleskám.
Děj – trochu mě štve, že jsem nepřišla na propletenec s vraždou, ačkoli jsem měla všechny informace stejně jako hlavní hrdina, tudíž další bod pro autora. Brala bych víc vyšetřování a sofistikovaného kouzlení, zato méně válčení, tryskající krve a chroptění umírajících, jenže autorem je muž, tudíž mám smolíka. Způsob, jakým se H. vyvlekl z potupné smrti utopením v bažině, byl naprosto žůžový a následná scéna mi vehnala slzy do očí (smíchu, podotýkám).
Postavy. Tentokrát jsme se zbavili trapných amerických paniček, naopak na scénu naklusaly rozporuplné bytosti počínaje vílími královnami včetně Harryho kmotry přes trolice, vlkodlačice až po zmrtvýchvstalou Elaine. U té jsem čula zradu od prvního momentu, sorry jako, nic jiného nedávalo smysl. Líbilo se mi, jak se vyprofilovala i slavná Bílá rada, rigidní zápecníky s Merlinem v čele bych pověsila za uši do průvanu, Ebenezar se svou svitou si naopak získal mé srdce.
Překlad a korektury nejsou nijak excelentní, na druhou stranu chyby v textu nejsou tak četné a hrůzné, aby kazily dojem, takže cajk.
Celek velmi zábavný, chytrý a slušně napsaný, vřele doporučuji (s výše uvedeným omezením).

6 17.08.2022

(SPOILER) Dílko oslavující všemocnou Církev svatou je úplně stejně rozporuplné.
Za prvé – prý román. Kratinká novela o stu stránek kapesního formátu je zvládnutelná do dvou hodin čistého času. Takže román ani náhodou.
Pak se musím zmínit o velmi specifickém jazyce, který hýří pojmy jako například „náboženská dezafiliace“ (i Word to podtrhl jako neznámé slovo) nebo „katechetická hermeneutika“ (tohle Word zná, vida) či „kérygmatická transmise“ (tohle taky, páni, jaké já mám mezery).
Vlastní děj? Panu faráři tečou nervy a všechno vybouchne ve chvíli, kdy mladší a nedostudovaný kolega dostane přiděleno pracovní místo, na které si Benjamin (oprávněně) brousil zuby. Mimochodem biskup tuto situaci označí jako Benjaminův „narcismus“, ou jé.
Takže Benjamin uteče. Ale pozor, nikam daleko, jen do svého zahradního domku a tomu zazdí dveře.
Pak dochází k jednomu zázraku za druhým, jako jo, spousta hříšníků obrácených na víru, o čem jiném by to tak asi mělo být, že. No a prozření samotného Benjamina (samozřejmě v něm hraje roli ďábel a pýcha, jak jinak) v součinnosti s mediálním humbukem vede k probourání, ehm, ehm, nikoli zazděných dveří, ale nějaké nosné zdi (inu Francie), celý domek se zřítí a z Benjamina se stává kripl. Teda člověk na vozíčku, ale víte, pro Církev svatou můžou pracovat pouze fyzicky dokonalí a krásní lidé, tak milosrdná a laskavá tato organizace je.
Takže takto – nasmála jsem se víc než u mnohé knihy prezentované jako humoristická. Času to zabralo málo, takže za mě dobrý. Doporučení? Ty dvě hodiny lze strávit jinak a lépe.

2 14.08.2022