SBH komentáře u knih

(SPOILER) Nadělení se mi moc líbilo, takže Hájemství byla jasná volba. Stejný autor, opět biografie, v něčem stejné, v něčem naprosto odlišné od prvního svazku. Stále zůstává zachována úžasná čtivost, navzdory závažným tématům odlehčený styl, geniální schopnost vypointovat reálné příhody a sestavit z nich příběh.
Užívala jsem si bohatý jazyk a neotřelé slovní obraty a přirovnání. Autor si za to může sám, ale od nynějška budu už pokaždé otrávená jako jamajské šípy. Když už se ale věnuju stylistice, občas mě nepříjemně rušilo přepínání mezi minulým a přítomným časem. Nemělo to logiku (nebo jsem ji neodhalila). Přítomný čas by vyprávění slušel obecně lépe.
Nejedná se o fikci, takže obvyklé věci, které na knihách hodnotím, tady ztrácejí opodstatnění. Ano, postavy mají svou hloubku a skvělou charakterizaci. A věřím, že to není v životopisné próze běžné. Na druhou stranu jsem se do některých situací vcítila až příliš, jako kdybych zapomněla, že se jedná o konkrétní lidi a konkrétní příhody a že v tom případě nemůžu srovnávat, jak bych se v dané situaci zachovala sama. I když to bylo těžké – generačně odpovídám autorovým rodičům a sama mám děti v jeho věku. S obdobnými potížemi.
Navzdory zábavnému způsobu podání kniha řeší mnoho závažných problémů a podává návod ne snad k jejich zvládnutí, ale spíš k přijetí dané situace, smíření a poučení se z předchozích nezdarů. O to silnější mi celé poselství připadlo. Neubránila jsem se silným emocím a už druhý den nemůžu na knihu přestat myslet. A jo, přečetla jsem ji za odpoledne (a večer), ačkoli se s ní autor mořil několik měsíců. Ale víte co, určitě jsem ji v ruce nedržela naposledy.
Rozhodně doporučuji.

23.03.2025

(SPOILER) Dlouhé názvy nemá nikdo rád. Ačkoli tento paroduje slavné americké příručky (snadno a rychle), stručně řečeno se jedná o výběrové řízení na pracovní pozici (manželka bohatého muže). A teď vážně.
Už dlouho jsem nečetla tak skvělou romantiku! Jak by asi dopadly sestry Bennettovy, kdyby neměly cílevědomou matku a sice nanicovatého otce, který se však v případě krize vzchopí? Inu Elizabeth by musela vytáhnout do boje. V tomto případě tedy Kitty. A nepůjde o nic menšího než sňatek pro peníze, protože po otci zůstaly jenom dluhy (obří) a dům je plný nezletilých sester. A máme to nešťastné devatenácté století, kdy ženy nesmí vlastnit majetek a nesmí si vydělávat a… no, otroci ve starověkém Egyptě na tom byli líp.
Smekám před autorkou, protože dokázala udržet historické pozadí a souvislosti, nepotkáváme emancipované ženy a homosexuální páry na každém rohu, jak bývá dnes zvykem, ale zároveň napsala vskutku moderní román o podnikavé dívce.
Bylo to zábavné. Bylo to vtipné. Bylo to relativně nepředvídatelné, ačkoli samozřejmě vše skončilo, jak má. Ovšem ty klikaté cestičky, které vedly k cíli, působily neotřele. A kvůli nim tento žánr čteme, dámy!
Další nezměrné plus vidím v tom, že jsem byla ušetřena závěrečného Velkého Nedorozumění, naopak jsem se dočkala dobrodružné akce s důvtipnou výměnou rolí. A také jsem netrpěla grandiózním sebeobelháváním hrdinky. Naopak, Kitty jde přímočaře na věc, netají se svými úmysly ani před nápadníky. Tímto další poklona autorce.
Zmíním jedinou drobnou závadu, řekla bych poplatnou britské mentalitě. Do děje dvakrát výrazně zasáhnou sluhové, Sally a Lawrence, ale bez ohledu na jejich zásluhy o blaho hrdinů se jedná o postavy naprosto stínové bez propracovaných charakterů a hloubky. Lawrencovo zjevení se na scéně pro mě bylo velkým překvapením stejně jako Sallyin statečný čin na konci. Ale prostě sluhové, ti si pro Angličany nezaslouží pozornost ani v literatuře.
Ale jinak naprostý skvost a vřele doporučuji.

1 22.03.2025

(SPOILER) Blíží se Vánoce a bratr Cadfael vyrábí mazání na chladem ztuhlé klouby, jehož ústřední složkou je mnišská kápě neboli oměj. Při každém použití zdůrazňuje, že je přípravek sice účinný při použití zvenčí, ovšem při požití se stává prudkým jedem. A pak je přesně touto směsí zavražděn šlechtic. V domě je v té době přítomno pár lidí, takže nemnoho podezřelých. Zároveň dojde těstě před vraždou k vážnému konfliktu mezi pánem domu a jeho nevlastním synem, a pachatel je v tu ránu jasný.
Jenže nic není tak, jak se zdá. Cadfael se ujímá případu jednak kvůli tomu, že sám vyrobil vražedný nástroj, a potom v paní domu pozná bývalou lásku. Velmi brzy se ohledně pachatele vyrojí pochybnosti, ale vyšetřováním není tentokrát pověřen Hugh Beringar a šerif Prestcote je se vším rád rychle hotov, navíc se opatem kláštera svévolně jmenuje převor Robert.
Dobrá, Hugha jsme se nakonec dočkali, Edwinova nevina byla prokázána, Robert dostal za vyučenou, ovšem usvědčení pachatele předpokládalo znalost středověkého velšského práva, a to nejspíš nebude mezi čtenáři příliš častý jev. Ne že bych si hádanku neužívala, ale tento aspekt zavání vůči čtenáři lehounkým podvůdkem. Také jsme se nedočkali žádné pořádné romantické linky, která je v této sérii prakticky povinnou součástí. Jo, na vzdáleném pozadí se nesmělý románek dá očekávat, ale plnohodnotný vztah na stránkách nevznikne.
Takže se tentokrát zmíním o jedné věci, která je pro mě na této sérii obzvlášť přitažlivá, a tou je nesmírně bohatý autorčin jazyk, úžasná slovní zásoba a poetické obraty, jak v případě lahůdkových popisů, tak při troušení mouder benediktinského mnicha, a nejen jeho. Velká pochvala překladatelce, S. Pošustové-Menšíkové.
Doporučuji.

4 21.03.2025

(SPOILER) Hezká a zajímavá obálka, chytlavá anotace. Kniha mi zcela jistě sedla i do nálady, ale jsem natolik rejpal, že bych nad zjevnými závadami nemávla rukou.
Tady nebylo nad čím mávat. Příběh mě zaháčkoval od první řádky. Bylo velmi důvtipné začít tou nejdramatičtější scénou, přičemž fakt, že Chloe z dalšího vyprávění úplně zmizela, dával tušit, že došlo k tragédii. No, hádala jsem špatně, a to několikrát, takže za tohle má autorka oba palce nahoru. Byť romantika, tak rozhodně překvapivá. Jo, samozřejmě bylo od začátku jasné, jak to s Eleanor dopadne, ale víte, Hercule Poirot taky vždycky odhalí, kdo je vrah, tyhle stížnosti si v případě romantických knih nechte laskavě od cesty.
Postavy byly vykreslené na jedničku s hvězdičkou bez kýčovitých extrémních prostředků (maminka je sice vážně nemocná, ale neumře, a tak podobně). Eleanor mi byla sympatická vším, svou vášní, laskavostí, chybami, přešlapy, strachem i odvahou. Moc nefňukala, a hlavně se neobelhávala, děkuju nastotisíckrát. Dějová linka, jak už jsem zmínila, přichystala pár nečekaných momentů, příhody hezké i příšerné. Jo, asi bych ocenila nějaké spektakulární potrestání ústředního zloducha Harrisona, ovšem k civilnímu pojetí čarodějnického příběhu tohle vyústění sedělo. A ne, ačkoli se na stránkách pohybují čarodějnice a v jednom kuse kouzlí, nejedná se o fantasy.
Dalším bodem k dobru byly tarotové karty a jejich výklad, nijak afektovaný, spíš ironický a střízlivý, který dokonale doplňoval peripetie osudu hlavní hrdinky.
Užívala jsem si všechno včetně autorčina literárního stylu, líbily se mi popisy, které nenudily, ale dokonale vtáhly do prostředí. Neskřípal mi překlad (takže pochvala) ani pravopisné či stylistické chyby (další pochvala, tentokrát nakladatelství).
Skvělý počin, vřele doporučuji.

2 19.03.2025

(SPOILER) Tahle verze olympských bohů a jejich eskapád mě ohromně baví. A lehká erotická pikantnost tomu ještě dodává šmrnc.
Tentokrát se autorka pustila do vlastní verze Trojské války, což v podmínkách moderního velkoměsta Olymp představuje souboj o titul boha války Área. Nominují se samozřejmě staří známí, Achilles, Patroklos, Paris, Hektor, chyběl jenom Agamemnón. A do souboje vstoupí i krásná Helena. I posunutí charakterů oproti Homérovu příběhu se mi líbilo. Bez ohledu na krvelačného Mínotaura a zákeřného Thesea byl nejhorším padouchem jednoznačně slaboch, zbabělec a křivák Paris (což jsem si o něm teda myslela i v původní verzi). Achilles není žádným potomkem bohů (nebo se to neví), jedná se o divoce krásného, přímočarého válečníka, který nejdřív koná a pak myslí. Zato jeho partner Patroklos vyrostl v sexy nerda s brýlemi. A Helena? Z bezduché první ceny se z vlastního rozhodnutí stává jednou z klíčových hráček bitvy.
Dějová linka byla fajn. Dialogy a vtipné hlášky taky. Erotické scény udržely laťku dobrého vkusu. Mohla bych sice kritizovat některé výrazy, ale v zásadě to vůbec nevadilo. Příběh je vyprávěn z úhlu pohledu tří hlavních postav a minimálně v případě Achilla se autorce podařilo odlišit jeho „hlas“ od dvou intelektuálsky zaměřených parťáků. Co jsem na něm extra ocenila, byla přímočarost. Helena se sice pořád utápěla v pochybách, ovšem i to jsem jí věřila.
I vyústění závěrečného souboje se mi líbilo a vtipně použilo všechny známé události, především tedy Achillovo klíčové zranění na lýtku. Jenže na úplném konci jsem dostala naservírovaný literární zločin, který v soudobé romantice opravdu nemusím, a to afektované sebeobelhávání. Jak se postavy vcelku držely v mezích uvěřitelnosti, tak závěrečné Heleniny excesy mě otrávily. (Achilles vstoupí do místnosti, pozdraví, a Helena si říká: ne, on tady není, to se mi jenom zdá… Jako fakt?) Ale naštěstí toho bylo málo a zbytek mi tak sedl, že autorce odpouštím.
Doporučuju.

3 17.03.2025

(SPOILER) Velmi krásná a moudrá kniha plná lásky. Hlavní hrdina Joe-Nick, chlapec zřejmě s poruchou autistického spektra (ale diagnóza není v knize zmíněna) má štěstí. Jeho rodiče jsou laskaví a hodní, akorát zemřou mnohem dřív, než by bylo záhodno. Ale maminka Joe-Nickovi sepsala dvě příručky, aby si uměl poradit i sám. A pak tu máme Zlouna Charlieho, který se Joe-Nickovi posmívá a ubližuje mu. Jenže – jak v oranžovém sešitu maminka správně radí – je nebezpečné dělat ukvapené závěry.
Kniha byla napsána ohromně čtivě, krátké kapitoly jsou uvedeny výstižnými názvy. Postavy, i ty nejpřehlédnutelnější, dokázala autorka výstižně charakterizovat na nemnoha řádcích. Joe-Nick si získal mé srdce od první stránky, stejně jako Chloe, Hugo (Boss) nebo třeba bručoun Angus. Vývoj charakterů působil přirozeně a uvěřitelně a souběžně s dramatickým závěrem se jednalo o největšího tahouna příběhu. Ano, kromě dvou tragických událostí se v textu téměř nic neděje, nebo aspoň na povrchu to tak vypadá. Ve skutečnosti musí Joe-Nick svést prakticky válku se svým postižením. Při té příležitosti se ukážou povahy a žebříček hodnot všech v okolí.
Je to dojemné. Je to vtipné. Je to příběh o přátelství. Některé hlášky jsou nezapomenutelné. Asi nejvíc mě vzala zdánlivě banální situace, kdy Joe-Nick vyrábí cosi v dílně, ohromně ho to baví, ale protože si naplánoval den a teď zrovna se musí dívat na televizi, tak na ni kouká, ačkoli by raději truhlařil.
Jedná se o naprostý literární skvost, až tedy na neohrabanou jazykovou hříčku s Joeovým jménem. Hrdina se jmenuje Joe-Nick. Předpokládám, že se to čte „Džou-Nyk“. A pak mu Charlie říká „Nicka“, toto označení se objeví i v názvu, ovšem to, pro zmatení nepřítele, je nutné číst hezky česky: „nicka“ ve významu „nula“. Za tuhle šarádu bych překladatelce poslala pětikorunu, děkuju pěkně.
A jako poslední vzdám hold autorce, protože dokázala sepsat něco tak krásného, když sama procházela obdobím těžkých depresí. Vřele doporučuji.

2 15.03.2025

(SPOILER) Udělala jsem chybu. Po divokých zvratech třetího dílu jsem ihned sáhla po posledním, protože jsem byla napnutá, jak to celé dopadne. Měla jsem si nechat trochu odstup. Takhle bylo všeho moc.
Ano, čtvrtý díl Měsíčních kronik má téměř 800 stran, a takový svazek je už opravdu na čtení nepohodlný. Nejsem příznivcem škrtání, ale tady bych vynechávala celé scény. Například další zmutování Vlka. Proč? Iko rozstřílená, roztrhaná, sestavená, opravená, opět rozstřílená, roztrhaná, sestavená… O setrvalém kňourání Cinder ani nemluvě. Vím, že udržet slušnou redaktorskou a korektorskou úroveň tak rozsáhlého textu je prakticky nemožné, ale chyb bylo přespříliš, chybějící slova, dvě stejná hned vedle sebe, špatné tvary a podobně.
Napasování Cindeřina boje o trůn na pohádku o Sněhurce bylo pěkné, ovšem příliš rozvláčné. Ve trojce Cinder s přehledem zlikviduje divotvůrkyni Sybil, ovšem tady se ani jednou nepokusí zaútočit na zloducha Aimeryho. Jeho konec byl spektakulární, palec nahoru, a měl význam pro příběh. Ovšem zase – Cinder se mohla aspoň pokusit.
Přestanu hudrat na přílišnou rozvleklost a zmíním nejhorší problém – revoluce v režii šesti puberťáků. Měli měsíc na dokonalé naplánování, ale nevzali v úvahu jediný kritický bod, nepřipravili si jediný plán B (eventuálně C atd.). Přičemž se ale jejich naivní strategie zhroutí hned v úvodu. V život ohrožujících situacích namísto soustředění a boje flirtují a vyznávají si lásku. Jo, dobrý, taky jsem romantička, ale do dané situace mi to nesedělo ani jednou. S tím souvisí naprostá pasivita a bezzubost všech ostatních pozemských vládců vyjma božského dvacetiletého Kaita. Uf.
Pak už mi lezly na nervy technické problémy jako například zvuk nesoucí se ve vesmíru nebo regulovaná gravitace na planetě. Jo a setrvalé zastrkávání pramenů vlasů za ucho (i u tuhých upnutých účesů).
Nejlepší postavou je rádce Torin. Tímto vzdávám autorce dík za porušení klasického klišé, kdy nejvyšší vezír je vždy ústředním padouchem. Tentokrát naštěstí nikoli.
Slušné zakončení série, ale konec je přeslazený a celý díl příliš ukecaný.

1 12.03.2025

(SPOILER) Tuhle šestisetstránkovou cihlu jsem zvládla za dva večery, protože jsem se nedokázala odtrhnout. Boj proti královně Levaně se zdárně rozjíždí, osudy hrdinů se zamotávají a každý má svou cestu (i když se naštěstí často setkávají).
Bylo zřejmé, že záchrana Cress se nějakým způsobem pokazí, protože o čem bychom potom četli, že jo. Na druhou stranu mi nesedí takový detail, že si tahle úžasná hackerka dokázala zjistit úplně všechny informace, nad nimiž si vylámaly zuby špionážní agentury dvou planet, akorát to, kde se momentálně nachází Sybil, nebo aspoň její loď, bylo pokaždé překvapení. Kapitán Thorne mi připomínal Hana Sola ze Star Wars a jeho romantická linka je zatím nejlepší ze všech. Nejvíc lituju osudu Scarlet. Závěrečná scéna ve skladišti mezi Cinder a Kaiem je boží.
Charaktery postav se mi líbí, záporáci jsou odporní, Jacin nečitelný, každý z hrdinů má specifickou odlišnost. S tím souvisí dialogy, které jsou zábavné, vždy posouvají děj dopředu nebo nenásilně objasňují nějakou záhadu a jsou i vtipné. Zaujala mě postava Winter, která se objeví v závěru, takže rychle sahám po pokračování.
Takže magie, romantika, dobrodružství, všechno na plný počet bodů. Akorát tomu sci-fi prostě nemůžu uvěřit. Jak se na Měsíci, který nemá magnetické póly a rotaci, udrží atmosféra? Jak je možné, že Měsíčňané vypadají jako Pozemšťané, dokonce jsou silnější (viz vlčí mutanti), ačkoli na Měsíci je šestkrát nižší gravitace než na Zemi? Fantasy určitě dobré, ale fyzika nám zaplakala.
Což jsou ovšem nepodstatné detaily. Čte se to skvěle a hurá na poslední díl.

2 08.03.2025

(SPOILER) Bratr Cadfael patří mezi legendy stejně jako Hercule Poirot nebo komisař Maigret. Celou sérii jsem četla několikrát a tentokrát si ji konečně pořizuji v tištěné verzi, mimo jiné pro opravdu krásné obálky.
Příběh je jako vždy vyprávěn nezúčastněným vypravěčem v er-formě, což autorce umožňuje občas zdůraznit střípek události, která vnese světlo do vyšetřování (žebrák a Gilesův plášť), jindy zvýší napětí. I když v této sérii plyne čas klidně a s rozmyslem, středověk v ní vypadá jako idylická selanka. Ano, na ulicích Shrewsbury se potácejí žebráci a rytíři nejdou pro bodnutí mečem daleko, ale vše se nese ve vznešeném duchu artušovských legend a nezměrného milosrdenství bratrů benediktinů. Na druhou stranu autorka využila svých bohatých znalostí historie a rámec příběhu tvoří skutečné události podané z pohledu prostého obyvatele Anglie.
Vrah vymyslel chytrý a podlý způsob, jak přijít ke slávě a k penězům, a bylo by mu to vyšlo, kdyby se necelé stovky popravených vzbouřenců neujal Cadfael a ke vší pachatelově smůle mrtvé nepřepočítal. Do celé záležitosti se ještě zamíchá dívčina převlečená za chlapce, ukrytá v klášteře, a o zábavu je vystaráno.
O autorčině mistrovství není třeba diskutovat. Každá z postav má hloubku a výstižnou charakteristiku. V tomto díle se poprvé setkají hlavní protagonisté, Cadfael a Hugh Beringar, a nepadnou si do náruče, spíš se vzájemně oťukávají, zkoušejí a přechytračují. Dialogy jsou svižné, vtipné a působí realisticky. Dějová linka nemá logické mezery, ačkoli tentokrát je větší pozornost věnována osudu Godith namísto vlastního vyšetřování poměrně zapeklitého zločinu. Co já sama považuji za rodinné stříbro a literární skvost, jsou poetické a barvité popisy, především tedy krajiny, ale i postav či prostor.
Jedná se o velmi čtivou, chytrou, poetickou detektivku klasického střihu okořeněnou nezbytnou romantickou linkou, což je další složka, která se mi na sérii moc líbí. V průběhu četby mě nerušily žádné závady pravopisné, stylistické či překladové, takže poklona i nakladatelské práci. A jak už jsem zmínila, opravdu moc pěkná obálka.
Mistrovské dílo, vřele doporučuji.

9 07.03.2025

(SPOILER) Tohle byla skutečná lahůdka. Anotace slibuje romantickou fantasy ve stylu Jane Austenové, což mě na jednu stranu nalákalo, na druhou ovšem vzbuzovalo nedůvěru, protože jsem zatím nepadla na text, který by se mistrovství paní Austenové třeba jen lehce přiblížil. Tentokrát to ale vyšlo na sto procent. Zásadní zvraty osudu podávané skrz plejádu osobitých postaviček a šňůru společenských událostí, napsané s lehkostí, vtipem a nezanedbatelným podtónem moudrosti vzdávají velké spisovatelce důstojný hold.
Dora je svou matkou prodána do říše víl, ale když si pro ni mocný kníže přijde, její sestřenice ho zraní nůžkami a on Doře uloupí pouze půl duše. Dívka od té doby nedokáže prožívat silné emoce. A milující sestřenice vymyslí plán, jak situaci napravit.
Obálka je jednoduchá a výstižná, ovšem neatraktivní. V textu se někdy objevila chybička, přehozený slovosled, chybějící slovo, ale nic dramatického ani častého. Překlad mi nikde neskřípal.
Autorka nepříliš rozsáhlou novelu vydatně zalidnila, každá postava měla patřičnou hloubku a charakteristiku. Dořino omezení bylo popsáno uvěřitelně, zajímavě kontrastovalo s viktoriánskou morálkou. Lord Čaroděj dostál pověsti hrubiána se zlatým srdcem. Vanessa mi byla sympatická i v pasážích, kdy ji Dora odsoudila. Dialogy byly napsané svěže, realisticky a vtipně, slovní přestřelka na večeři u lady Carrowayové mě přiměla k hlasitému smíchu.
Vlastní příběh neměl chybu od znepokojivé premisy přes úsilí dvou matrón provdat své svěřenkyně navzdory jejich citům či přáním a zároveň Eliasovu snahu pomoci Doře a zastavit mor až po dramatické vyvrcholení ve vílí říši. Samotné vyřešení zápletky bylo naprosto dokonalé, smekám. Vystavěný svět měl logiku a soudržnost, magie fungovala organicky. Oceňuji, že víly působily bezcitně a krutě, jen mi jejich svět přišel trochu schématický, ovšem i to mělo v kontextu logiku.
Skvělý počin, vřele doporučuji.

8 03.03.2025

(SPOILER) Ač nejsem příznivcem ilustrací, obrázek na obálce se mi líbil moc a ty uvnitř… no, vcelku dobrý. Ale text mě chytil od prvního řádku. Jo, první rozhovor mezi Albrechtem a Margot byl vedený ve skřípajícím vysvětlujícím módu, jak by ve skutečnosti žádný člověk nemluvil. Pak mi ještě příběh Spící krasavice přišel příliš útržkovitý a rozsekaný na malé částečky. Ono si to nakonec sedlo, navíc ta pohádková, snová atmosféra mě nenutila úzkostlivě lpět na souvislostech. A to jsou asi jediné závady, které bych vytkla autorce.
Pak mi teda pekelně vadil formát knihy – malá a tlustá. Vážně se hodně špatně držela a otvírala, čtenář musel vyvinout notné úsilí, aby udržel stránky otevřené. Tohle se opravdu nepovedlo.
Ale jinak lahůdka. Jak jsem zmínila, surrealistickou atmosféru s pokroucenou logikou jsem si naprosto užívala, v tomto ohledu byl pro mě jednoznačným vrcholem Soumračný cirkus. Barvité, poetické a metaforické popisy mě dokonale vtáhly do prostředí, až jsem měla občas pocit, že se probouzím ze snu. Postavy neměly chybu, propracované, reálné, plastické. Albrecht hustý čaroděj, Sangría pošahaná čarodějnice, Margot navzdory věšteckým schopnostem racionální a praktická, Vidocq zemitý člověk. Jo, Sirius se ztrácel v mlhách, což byl možná záměr, ale k tomu se dostanu dál.
Prolog uvedl postavy krásně na scénu, deset následujících paranormálních případů stálo zdánlivě samostatně, ovšem osudy postav se prolínaly a vyvíjely, vše rámovaly mezihry se Siriem. Tento formát navíc odstínil autorčinu slabinu příliš zběsilého děje bez nutného oddechu. Celek tvoří plnohodnotný román s uceleným příběhem. Akorát vlastní Siriův příběh mi připadl zmatený a nelogický. Proč vypustil prázdnotu na Vyšehrad? Aby si dokázal, jaký je kápo? A pak tedy nechápu, jak Margot odhalila Veru. Jako jo, máme Sangríu a magii, ale stejně. Na mou povahu bylo moc zamordovaných důležitých postav, a není pravda, že mnohdy příběh končí špatně. Tady skončily špatně všechny, aby se to nepletlo. Ale tak nějak to působilo organicky.
Kniha se mi líbila převelice a vřele doporučuju. Poetické, chytré, barvité, možná trochu náročné.

3 01.03.2025

(SPOILER) Nalákala mě recenze. Obálka a ořízka je pěkná, ale nenápaditá. Jenže už s prvními řádky začal velký problém, a to sice okecávání. Florence se doslova topila ve slovech. Každou emoci rozpitvala na tři čtvrtě stránky, každou informaci zopakovala stokrát. Samotný příběh byl vlastně hezký a nosný, jak linie s bezcharakterním ex Marlowem a krádeží námětu na knihu, tak vlastní milostný vztah mezi Florence a duchem redaktora Bena. A samozřejmě tatínkův pohřeb. Vlastně i to prostředí pohřebního ústavu přinášelo zajímavé kontrasty mezi milostným příběhem a smrtí. I přístup rodiny Dayovy k posledním věcem člověka se mi líbil.
Pro změnu mi skřípaly rodinné vztahy. Přes zdůrazňovanou lásku jsem cítila spíš jedovaté vztahy, vlastnosti jednotlivých členů byly dovedeny do absurdity, z toho důvodu nepůsobily hodnověrně. Jmenovat psa starostou města mělo být co? Vtipné? Roztomilé? Mně to přišlo jenom praštěné, ovšem trapným a hloupým způsobem. Mimochodem to by se rozkrádalo z veřejných prostředků, že jo. Florence je z rodného města vyštvaná zlomyslnou Heather, což bylo uvěřitelné. Ovšem rázná proměna povrchní a zlé drbny v laskavou pomocnici byla zase naprosto za hranou. Nejlepší postavou byl Ben.
Zhruba do třetiny jsem se nedokázala pořádně začíst. S napětím jsem četla jenom krátce před koncem, abych zjistila, jak to vlastně dopadne. Konec se mi líbil, i když ty drahoty si Florence mohla odpustit, ale co už, hlavní je happy end.
Ovšem celkově kniha nedosáhla očekávání. Ani vtipná mi nepřipadla. Možná si ji budu dobře pamatovat pro neotřelé zvláštnosti, ale určitě se k ní nehodlám vracet.

5 27.02.2025

(SPOILER) Carl je tak charismatický a svérázný, že dokáže utáhnout všechny závady, které na mě ze série začínají cenit zuby.
Nejsem milovník severských krimirománů, jsou na mě příliš drsné a krvavé. V Zabijácích se autor v daném aspektu vyloženě vyžíval. Padouchové jsou nechutně zvrácení a všemocní. S tím souvisí druhá věc, která mi na sérii vadí – že souběžně s vyšetřováním známe pachatele a sledujeme i jeho počínání. Uznávám, že tento přístup výrazně zvyšuje dramatičnost celého případu a pochopitelně také krvelačnost a utrpení (jak obětí, tak čtenáře). Protože kdyby v knize prostřihy na činy partičky a Kimminu aktivitu nebyly, vlastní vyšetřování by bylo fádní a skoro jednoduché. Jenže z téhož důvodu si říkám, jak si vlastně autor práci usnadnil.
Partička z oddělení Q je fajn, Asad i Rose se k bručounovi Carlovi náramně hodí. Tito sympaťáci výrazně kontrastují se sbírkou zločinců na opačné straně zákona, a že jich tady bylo. Mezi nimi se skutečně nenašel jediný, s nímž bych měla soucit, dokonce ani mezi svědky a oběťmi řádění zlaté mládeže. Závěrečný pokus o dojemnou scénu u mě, staré plačky, naprosto selhal, protože Kimmie nejsem schopna vidět jinak než jako surovou, sadistickou vražedkyni, těžkou psychopatku a sociopatku. Ano, měla, chudák, těžký dětství, ale takových lidí je spousta a většinou to řeší úplně jinak než ona.
A ještě jedna věc mi začala skřípat. Nevím, jestli je to vina překladu, ale občasné Asadovy výpadky v porozumění dánštině nemají oporu ve způsobu jeho mluvy, který je hladký a bezproblémový. Cizinec bojující s češtinou by komolil hlásky, lámal pády a pletl předložky. Asad nic z toho nedělá, a pak najednou nerozumí nějakému méně obvyklému slovu? Připadá mi to umělé.
Hrdinové jsou skvělí, líbí se mi humor a Carlova ironie. Ale před dalším dílem si dám delší odstup a slupnu mezitím nějakou britskou klasiku.

5 25.02.2025

(SPOILER) Stručné shrnutí děje by bylo asi toto: Scarlet jede s Vlkem do Paříže za babičkou, Cinder poletuje v kosmické lodi po orbitě. O moc víc se toho v knize neodehraje. Ono co taky čekat od Karkulky. Je pravda, že jsem ve skrytu doufala v důvtipné překroucení, jako se autorce podařilo v prvním díle, ale tentokrát došlo na doslovnou interpretaci.
Bezzubá obrana Země proti zákeřné Levaně mi taky rvala žíly – když se násilnická královna pořád odvolává na smlouvy a práva, tak proč proti ní pozemští vládcové nepoužili porušení pravidel v případě útočících vlků? V té souvislosti mi vadilo i zjevné ignorování fyzikálních zákonů – skok na vlak jedoucí rychlostí 300 km/h je technicky naprosto nemožný. Mimo jiné by se dotyční udusili, i kdyby se jim nějakým zázrakem podařilo udržet na střeše vagónu. Pak třeba takový detail, jak je možné, že měsíční vojáci jsou silnější než pozemšťané, ačkoli na Měsíci panuje několikanásobně nižší gravitace? A jako poslední bonbónek si představuju, jak asi Cinder našla v Paříži zmítané válkou na první dobrou Scarlet a její kámoše.
Tentokrát jsem se docela trápila, avšak pevně věřím, že další díly série tento propad zase vyrovnají. A abych jenom nehudrala, romantická linka mezi Scarlet a Vlkem se mi opravdu líbila, byla uvěřitelná a plná emocí.

22.02.2025

(SPOILER) Lehce naivní, ale přesto hezká a výstižná obálka. Opravdu krásná ořízka. Nejsem příznivcem podobně povrchních věcí, u knihy mě zajímá, co je uvnitř, ale vypadalo to fakt pěkně.
Hned na začátku vpadneme do dramatické situace, kdy Kiela balí knihy, aby je zachránila z hořící knihovny. Dramatická situace vysvětluje elegantně vše, co se následně přihodí. Kiela s kamarádem Kazem odcestuje na rodný ostrov na okraji říše a tam se snaží zapadnout do komunity a vydělat si na živobytí. Děj celkem svižně odsýpá a poměrně často přichystá i napínavé okamžiky. Záchrana mořeplavce v magické bouři (hned jsem si říkala, že z toho koukají potíže). Divoké pokusy s kouzly na rostlinách (to se mohlo ošklivě zvrtnout). Vyšetřování říšské inspektorky (to se dalo čekat) a nakonec příjezd říšských vojáků.
Převelice se mi líbil magický svět, Kiela s modrou pletí i vlasy, poskakující a mluvící rostlina Kaz, mořští koně, létající kočky, mořské panny, jabloně proměněné v ptáky, medvídkovití duchové stromů. S radostí jsem se propadala do duhového světa, v němž se marmelády třpytí jako drahokamy. Taky oceňuji, že hrdinka musela překonávat potíže, a to nijak malé. Systém magie měl smysl, jediné, v čem to haprovalo, byly osoby čarodějů – zjevně se jednalo o důsledek patřičného vzdělání než o nějaké vrozené výjimečné schopnosti, protože Kiela žádné neměla, ale přesto byla za pomoci grimoárů schopna lecjaké magie.
Opravdovým utrpením pro mě byla romantická linka. Kiela se na počátku chovala nevěrohodně hrubě a protivně. Autorka to omlouvala její introvertní povahou, ale to nestačí. Kdyby byla opravdu bezohledná, nestarala by se o Kaze, navíc se ke všem ostatním chovala laskavě, jenom k Larranovi nikoli. A potom ty dlouhatánské pasáže nutného sebeobelhávání: ach ne, já pro něj nic neznamenám, on mě nemiluje, odjedu a klidně na něj zapomenu (a on na mě). Ufff. A samozřejmě nutná nebinární osoba (proboha, jak si takoví lidé jsou vůbec schopni vybrat zboží v obchodě, když nejsou schopni si vybrat, kým jsou?). Ještě že to byl roztomilý Ňufík, to mě trochu uchlácholilo.
V závěru mi dojem zkazilo barvotiskové obrácení padouchů na světlou stranu síly. A když už zloduch urputně vzdoroval, tak byl z ostrova vyhoštěn, aby zůstali jenom ti dobří a milí. Ano, jednalo se o pestrobarevný pohádkový svět, ale s krutými magickými bouřemi, tak by i lidé, nebo přesněji myslící tvorové, měli vykazovat reálnou směsici charakterů.
Celkově se ale jedná o lepší průměr, rozhodně lepší než Legendy & latéčka, s nimiž bývá příběh srovnáván.

4 19.02.2025

(SPOILER) Téma náboženské sekty mě dost děsí, ale sérii mám ráda, tak jsem si koupila (a přečetla) i tento díl. Ale je možné, že mě ti fanatici ovlivnili v úsudku.
Obálka. Ano, působí lehce depresivně a pustě, ovšem s hlavní myšlenkou díla naprosto nesouvisí ani si nevybavuju scénu, k níž bych výjev přiřadila, takže za mě docela špatný.
Hned na začátku vklouzneme do děje, spousty rozjetých případů plus jednoho nového, grandiózního – snaha nešťastného otce osvobodit ze sekty syna. Agentura řeší souběžně několik kauz, případy se vzájemně ovlivňují, což působí realisticky a uvěřitelně. Zároveň si detektivové začnou zjišťovat informace o UHC. V té souvislosti mi později připadlo docela naivní Robinino rozčarování, jak zlé to v sektě je, ačkoli ji na to všichni připravovali.
A jo, bylo to zlé. Pasáže na farmě se mi četly velmi obtížně. Takový moderní koncentrační tábor, podvýživa, nucená práce, znásilňování. Dovnitř vstoupíte dobrovolně, ale následně jste odříznuti od vnějšího světa a je prakticky nemožné uniknout. Jo, umím si představit, jak člověku začne hrabat, když je celý vyhladovělý a unavený zavalen snůškou demagogických keců a psychické manipulace. Naštěstí se v této části autorce podařilo několik elegantních kliček, kdy Robin uchránila před některými zvěrstvy. A je pravda, že tam Cormova partnerka zjistila důležitá fakta, takže to mělo smysl, ale stejně. Autorka se zachránila až útěkem hlavní hrdinky z farmy, který byl spektakulární a skvělý.
V poslední třetině vyšetřování nabírá na obrátkách a mně se začali všichni svědkové, podezřelí, náhodní kolemjdoucí, kamarádi a příbuzní motat dohromady. Proto pro mě bylo závěrečné odhalení hodně překvapivé, i když naprosto dokonale sedělo (jako obvykle).
Takže závady. Neúnosně mi vadí protahovaná červená knihovna mezi Cormem a Robin. Neustálé nenaplněné toužení a nepřiznané city jsou v sedmém díle série už hodně za hranou. Tentokrát bych přebujelý text zkrátila i já, a to jsem naprostým odpůrcem škrtání. Autorka umí psát, postavy jsou svébytné a prokreslené, dialogy svižné a reálné, zápletka dechberoucí a vysvětlení logické, děj má spád, napětí a nemotá se zbytečně v kruhu. Ale pitvat opravdu úplně každý detail mi přišlo prostě moc. Indoktrinační kecy mi stačily jednou, nikoli opakovat na každé stránce znovu, různé informace se omílaly pořád dokola, výslechy svědků byly zbytečně podrobné.
Možná je to tou sektou, ale Černočerné srdce se mi líbilo mnohem víc.

3 17.02.2025

(SPOILER) Za krásného letního dne je v řece objeven utopený mladík. Jeho smrt vypadá na nešťastnou náhodu, ovšem koronerovi Ryderovi se výpovědi svědků nějak nepozdávají, na policejní stanici si vyzvedne Trudy a pustí se do vyšetřování zgruntu.
Postavy vyšetřovatelů jsou tentokrát jediným tahounem díla, oba jsou naprosto skvělí. Tak trochu jsem si rvala vlasy nad vzájemným nedorozuměním ohledně Ryderovy choroby, kdy Trudy dojde k logickému, nicméně chybnému závěru a koronerovy zastírací manévry její podezření jenom podporují. Ale celkově jejich spolupráce včetně pátrání po zapeklitých souvislostech v nejvyšších patrech britské společnosti funguje skvěle.
Pak musím ocenit i střídmé, nicméně výstižné popisy, které mě prostě přenesly do letního Oxfordu, cítila jsem pálící slunce, slyšela šplouchání řeky a zavoněly mi hledíky.
A tím končíme. Provedení zločinu mi bylo zřejmé od první kapitoly, zločinecká aktivita oběti se vyloupla také ihned, jakmile padla o jeho talentu zmínka. A proč Littlejohna nenapadlo hledat v ateliéru, kam musel často docházet, je mi záhadou. Dokonce i vrah se vyloupl fakt ve chvíli, kdy se na stránkách objevil. Ještě ke všemu došlo k tomu, že jsem jeho motiv chápala, prohnilým mladíkům jsem špatný konec přála a zločince litovala.
Takže ne, tento díl se mi nelíbil a se sérií nejspíš končím, protože máme spoustu jiných a na všechny není čas.

1 10.02.2025

(SPOILER) „On nám pomohl. Je to přítel. A proto je mi jedno, jestli je člověk, skřítek nebo krysa.“
Dětská kniha, na níž si smlsne i dospělý. Čtenář je vržen rovnou do děje bez zdlouhavého úvodu. Zvířata mluví, v údolí žijí draci, ale zároveň lidé létají letadly a používají telefony. Provádějí archeologické vykopávky a pátrají po jednorožcích. Parádní směs pohádky a reality mě zpočátku překvapila, aby mi na konci připadla naprosto organická a knihu jsem zavírala s pocitem, jak moc by se mi takový svět líbil.
Údolí, v němž žijí draci, brzy zatopí přehrada. Z toho důvodu se stříbrný drak Lung rozhodně najít bájné místo Lem nebes, které je před lidmi ukryté a v němž by draci nalezli nový domov. Zpočátku to vypadá, že draci, šotci a zvířátka stojí na opačné barikádě než lidé, ale tento dojem brzy vyvrátí setkání s Benem, opuštěným chlapcem, který se stává dračím jezdcem a Lungovi nezištně pomáhá čelit zákeřnému nepříteli i dosáhnout náročného cíle.
Příběh je vystavený parádně, sledujeme pátrání po tajemném Lemu nebes a zároveň roste napětí kvůli nelítostné Žahavé kopřivě, která draka pronásleduje. Všechny potíže, před nimiž jsou hrdinové varováni, je stejně dostihnou. V té souvislosti vysoce cením závěr, způsob odhalení dračí jeskyně i souboj se záporákem.
Tahounem je samozřejmě dickensovské téma laskavého sirotka, jakkoli je nereálné. Při zjednodušení nutném v případě dětské knihy jsou postavy velmi barvité a přiměřeně hluboké, Barnabáš je statečný a čestný, Povídalka skeptická a protivná. Mořský had je impozantní a zároveň slouží jako metafora k neznámu, které nás přesahuje. Můžeme před ním s křikem prchnout, nebo je můžeme blíž poznat.
Jak už jsem zmínila, vystavěný svět byl zajímavý a konzistentní, moc se mi líbila představa, že draci létají na měsíční svit. Korunou skvělého díla jsou krásné ilustrace od autorky textu. Díky střídmým, leč naprosto výstižným popisům se čtenář snadno propadl přímo do děje. Skutečná místa byla zobrazena pravdivě a natolik věrohodně, že jsem uhodla, kde leželo původní údolí draků dřív, než to bylo v textu explicitně zmíněno.
Opravdová lahůdka, vřele doporučuji.

2 09.02.2025

(SPOILER) Dvě věci. Mám raději klasické, anemické detektivky, kde je málo krutosti a hodně logických dedukcí. Za druhé – od této knihy jsem se nedokázala odtrhnout.
Série mě minula nejspíš právě pro tu drastičnost. Jenže mi byla doporučena. Sáhla jsem po prvním díle a byla ztracena. Carl s rozervanou duší, tajuplný, svérázný a zemitý Asad, starý případ, v němž se zvoralo, co se dalo. A zároveň druhá linie, kdy čtenář soucítí s utrpením Merete. K této dějové linii řeknu jediné – nakonec jsem si přála, aby chudák holka umřela a měla konečně pokoj.
Ale vyšetřování bylo parádní. Carl má na háku nadřízené, novináře, pubertálního syna i bláznivého spolubydlícího. Jediné, co v tomto případě nechápu, je jeho vztah k manželce a to, že ji už dávno nekopl do zádele.
Vtipné, zábavné, napínavé, čtivé, logické. Doporučuji.

10 07.02.2025

(SPOILER) Tohle bylo velké zklamání. Autor mívá problém s přehnanou mírou stylizace, kdy se příběh stává plochým a umělohmotným, jako například prvních pár kapitol v ikonickém díle Dům v blankytně modrém moři. Zatím se však dokázal od schematismu nakonec oprostit a stvořit realisticky působící, živé, dýchající dílo plné emocí a moudrosti.
Bohužel tentokrát to nevyšlo. Skrz didaktickou krustu neustálého poučování a vrstvy propagandy jen sem tam prosvitlo pár životaschopných scén, ale v součtu se jedná o pouhý LGBTQ+ ideologický manifest. Arthur vystoupí před vládou s obhajobou svého sirotčince, je vyprovokován k demonstraci síly, na oplátku k němu padouchové z vlády pošlou krutou, bezcitnou inspektorku. Dobrá, smířím se s tím, že se opakuje námět z první knihy, proč ne. Ovšem tentokrát schází jakýkoli překvapivý moment. Charaktery jsou úmorně černobílé, a to i postavy z předchozí knihy. Nikdo neprojde vývojem, nikdo nezmění své postoje či názory. U Arthura jsem jistý pokus zaregistrovala, ale moc to nevychází a v důsledku to působí, že si fénix libuje v potížích a není ochoten vidět věci takové, jaké jsou. Vyřešení ústředního konfliktu je nezáživné a nudné. Vy jste nás přišli zastrašit? Tak my vás zastrašíme víc! Žádné překvapení, žádné prozření, žádná zajímavá dějová klička.
Autor bojuje za šikanovanou komunitu magických tvorů, zároveň se však na stránkách neobjeví jediný šťastný (nebo třeba nešťastný, prostě žádný) heterosexuální pár. Skoro to vypadá, že všichni lidé jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější a heterosexuálové to nejsou. Pasoval je pan Klune do rolí inkubátorů na děti, které posléze adoptují milující se homosexuální páry? Jako fakt?
Nebudu se vyjadřovat k doslovu, nečetla jsem ho. O daném problému nemám dostatek informací a připadá mi nevkusné se vůči jinému spisovateli takto útočně vymezovat mimo sdělovací prostředky.
Jo, občas jsem se zasmála, ale celkovým dojmem po dočtení je prostě pachuť. Tímto s autorem končím a po žádné další knize už nesáhnu.

4 07.02.2025