SBH komentáře u knih

To jsem si teda pošmákla! Přitom tento klasik vůbec nepatří mezi mé oblíbené, v raném mládí se mi zprotivil a neměla jsem chuť ani čas tento vztah napravit (Jirásek už s tím moc nezmůže, že). Ale souběh okolností mi přihrál do rukou tuto útlou knihu a jsem tomu opravdu ráda.
Čtenář je hned na počátku vtažen do děje souběhem atraktivních událostí, příjezd sympatického doktora Kamenického do Potštejna, záchrana evangelíka na útěku, padouch abbé na scéně. Obtíže mi činila jedna z Jiráskových specialit, a to sice střídání úhlů pohledů vypravěče, přeskakování z jedné postavy na druhou. To už se dnes moc nenosí a úplně chápu proč. Na druhou stranu představa sáhodlouhých popisů, které se s autorovým jménem pojí, se nenaplnila vůbec. Ano, košatý jazyk a poetické opisy jak postav, tak krajiny, to vše jsem na stránkách našla. Ale k vyjádření čehokoli stačily jedna dvě věty, nic extrémně zdlouhavého. Jediné, kde se autor zdržel, byl „modlivý důl“, ale to mělo opodstatnění pro příběh.
Těch postav se vyrojilo, řečeno slovy klasika, jak na orloji, tady Jirásek své pověsti dostál plně. Ještě ke všemu to byla sbírka příšerných charakterů. V té souvislosti si říkám, proč je tak oblíbené tvrdit, že jsou dnes lidi hrozní. Tohle bylo napsané před 150 lety, pojednává o době ještě několik století vzdálenější, a lidé tam nejsou o nic lepší než dnes. Skoro bych řekla, že horší.
Jinak ale charaktery autor vystihl báječně, to zase ano. Ale asi největší předností je napínavý děj. Při dramatickém konci jsem knihu nedokázala odložit a představovala jsem si, jak zničující muselo být čekání na další číslo časopisu, v němž Poklad úplně poprvé vycházel na pokračování.
Co se mi líbilo ale nejvíc a uznávám, že právě to může spoustu čtenářů odradit, byla staromilská, libozvučná a poetická čeština. Z žádné knihy jsem si nevypsala tolik úsloví a citátů jako z této: „stínem trudu zastřená tvář“ (to nevíte, jestli se máte smát nebo co), „muž suchých lýtek“, „Kamenický trna rozkoší i rozechvěn o svou nejdražší holubičku“. Já jsem si prostě labužila.
Není to čtivo pro každého, ale rozhodně je to klenot.

(SPOILER) Poslední díl série bylo velké zklamání. Linie s Dursleyovými mě celou dobu extrémně iritovala, a závěrečné rozloučení to jenom prohloubilo. Děj byl příšerně roztříštěný, hledání viteálů nefungovalo jako tahoun příběhu. Harry a přátelé se jen přesouvali z místa na místo, pořád něco úmorně dlouhou dobu plánovali, aby se jim důkladné přípravy vždy sesypaly v první vteřině akce. Bylo to ukecané, zacyklené a roztahané, aby příběh pokryl školní rok a závěrečná bitva lícovala s „maturitou“, což uškodilo čtivosti.
Postavy působily ploše a papírově. Belatrix je schématická, mezi Ronem a Hermionou nejiskří žádná přitažlivost a vůbec se nechovají jako zamilovaní puberťáci, Harryho emoce neměly patřičnou razanci.
Závěrečná bitva představovala čiré utrpení. Autorka nacpala na scénu všechny postavy série včetně pavouků, kentaurů, obrů, testrálů a tak podobně. Takové jeviště se ale stává nepřehledným. Uniklo mi, jak přišel Neville k Nebelvírovu meči. Samotná bitva probíhala těžkopádně a nudně, nejvíc ze všeho připomínala nácvik požárního poplachu. Snapeovy vzpomínky mi připadly strašně nudné a zdlouhavé. Epické utkání Voldemorta a Harryho nevzbudilo ani zájem, ani emoce. Voldemort byl moc záporný, Harry moc kladný.
Epilog celou tragédii završil. Na pouhých několika stránkách se autorka pokusila naznačit další vývoj osudů desítek postav, takže text zahltila jmény a popisy, které působily úmorně.
Tohle se opravdu nepovedlo.

Ano, bylo to tajuplné a napínavé. Ota vyrazí s Jukónama a několika dalšími přidanými hodnotami, jako s Housetem a s kohinórem Fandou do bývalého vojenského újezdu na dovču. A při polehávání v borůvčí zaslechne zvonění telefonu. Uprostřed lesa a dávno před masivním rozšířením mobilů. Zápletka jak ze sci-fi.
A pak už to jede, tajuplný telefonát, hroziví zaostalí vesničani, oprava, vesničani, kteří jsou více chtiví pražské kultury než nějakého vraždění, zkrátka další Otova zběsilá jízda, v níž nakonec nechybí ani major Moldánek.
Skvělá zábava jako vždy. Detektivní případ zajímavě domyšlen, až na zázračné zjevení jisté osoby v závěru – proč se objevila zrovna v danou chvíli zrovna tam? Teda kromě toho, že se to autorovi hodilo. Ale budiž.
Zkrátka, tato detektivka, v níž jsem se polovinu doby válela smíchy, mi v těžkém životním období umožnila zvednout hlavu a jít dál. Celou dobu mi na mysli tanul citát Mileny Jesenské: „Detektivku čísti nelze totiž jinak než s talířkem zavařeniny nebo s něčím dobrým vůbec. Čísti detektivku znamená oddávati se líné rozkoši a žíti na chvíli docela prostopášný život.“
Vřele doporučuji.

Nejsem příznivcem povídek. Nanicovatý literární útvar, který skončí, sotva se pořádně rozjede. Obzvlášť pokud by se v nich mělo pátrat po vrahovi. Naštěstí nakladatelství Mystery Press, které soutěž O cenu Oty Finka vyhlásilo, stanovilo poměrně velkorysý limit na rozsah.
A jak se ukázalo, byl to šťastný tah. Jsem totiž velkým příznivcem detektivky. Sbírka se mi líbila, opravdu moc. Nad stránkami jsem někdy nevěřícně kroutila hlavou, ale teď, pár dnů po dočtení, mi zůstal v duši příjemný otisk díla pestrého, zábavného, mnohdy i moudrého.
Trochu jsem bojovala s pomalým rozjezdem úvodní povídky Kamion ticha, tu bych asi na začátek nedávala. Pak mě dostal interní vtípek, který vytvořilo sousedství Stínového systému, v němž hrdinové kouří, až se line dým ze čtečky, a následující povídky Karkulka zasahuje, konkrétně její první věty. To jsem se smála nahlas a dlouho. Nevím, jestli to bylo záměrné či kouzlo nechtěného, ale povedlo se.
Jednotlivé povídky tvoří opravdu různorodou směsku. Pro mě byl jednoznačným vrcholem titulní a vítězný Stínový systém. Dílko povedené v mnoha směrech, jak v tom detektivním, tak ohledně tvorby postav, dialogů, prostředí. Lev a Choroš jsou zapamatovatelní, jejich osobní příběh dává tomu detektivnímu hlubší a čtenářsky příznivější rozměr.
Své kouzlo měly ale všechny. Úskalí trampingu bylo zábavné, akční dobrodružství přesně v duchu eskapád páně Finkových, jen smůla, že se v ní vlastně po vrahovi nepátralo. Casablanca na Dunaji byla skvělá gangsterka, až tedy na úplný závěr, respektive jako kdyby to žádný závěr nemělo. Nad povídkou Kukuřice vrhá dlouhé stíny jsem se opravdu královsky bavila sbírkou pošahaných postaviček s volným vztahem k zákonu. Když Bůh mlčí – rozhodně nebylo fér, že Oliver Jasanský do soutěže poslal hned dvě povídky, protože tahle byla zase skvělá. Věta: „Bůh měl zpoždění, ale poslal nás,“ mě v kontextu rozbrečela. S Defektivními případy jsem měla největší problém, i když oceňuji zajímavé rozbory detektivního žánru. Nejsem si ale jistá, zda by se text měl považovat za povídku. Smrt patří Královně je naproti tomu opravdu nejčistší detektivkou ze všech povídek, pátrání po vrahovi, stopy, zjišťování informací, motivace jednotlivých účastníků, překvapivý, ovšem naprosto logický závěr, jsem nadšena. Karkulku samozřejmě nehodnotím, bo střet zájmů.
Každá z povídek by si zasloužila vlastní recenzi, každopádně ale sbírku vřele doporučuji, budete se báječně bavit.

(SPOILER) Výjimečně krásný román. Anotace zavádějícím způsobem láká na odpočinkovou romantiku, ovšem za jednoduchý příběh o kavalírském putování změkčilého knížete Cardana a jeho postupném sbližování s osobním strážcem Palem se schovalo mnohem víc. Ne, nejednalo se o žádnou akcí nabušenou divokou smršť. Kouzlo spočívalo v mnohem subtilnějších, ale o to hlubších záležitostech.
Velmi dobře se to četlo, autorka má příjemný styl, vybroušený, svěží, vtipný i přiměřeně dramatický v situacích, které si to žádají. Klobouček smekám před brilantními popisy, pro mě královskou disciplínou. Jak říkám, děj není nijak komplikovaný, protože mnohem složitější jsou záležitosti, které se na jeho pozadí řeší – problematický vztah s krutou a panovačnou matkou. Drogová závislost. Fyzické a psychické týrání. Ale třeba i to, jak lze přistupovat k velké moci (a penězům).
Za druhou nejlepší složku románu považuji postavy. Všechny, i ty opravdu epizodní, měly přiměřenou charakteristiku, byly zapamatovatelné a osobité. Samotný kníže Cardan byl, jak říká jedna z postav, prostě zlatíčko. Zábavný, vtipný, sebekritický, odvážný, ale hlavně zdvořilý a laskavý. Jeho osobní strážce Palo byl opravdu záhadný, to se tedy povedlo na jedničku s mašlí. Odkrývání střípků jeho života patřilo k dalším skvěle vypracovaným prvkům díla.
Ach, zapomněla bych na to baroko. Autorka vystavěla ryze smyšlený svět, který vybavila barokními kulisami. Opakuji, není to historický román. Nemáme tu bachraté barokní kostely a deprimující vliv katolické církve? Mluví postavy „jak jim zobák narost“? Vyrovnává se společnost se vztahem dvou mužů tolerantně a bez křečí? Ano, a je to báječné. K tomu jsem dostala vydatnou porci barokní zdobnosti, vášně, lásky k umění i společenských manýrů. Jako velká milovnice baroka jsem spokojena.
Co je podle mě úplně nejlepší složkou díla? Kniha je romantická, doopravdy romantická, žádné intimnosti a erotika, dnes tak nezbytné i v knihách pro odrostlé děti. Hrdinové bez sebe prakticky nedají krok, ale protože neskončí při každé příležitosti s kalhotami u kolen, tak mají někteří čtenáři dojem, že dostali „málo společných scén“. Já jsem dostala společných scén přesně akorát, spoustu okouzlujícího, nervózního i občas nevydařeného dvoření, namlouvání, vzájemného poznávání. Dostala jsem vrchovatou porci lásky, která je dnes bohužel v knihách tak vzácná.
Mám nějakou výtku? Ano. V případě Cardanova původu dojde čtenář k důvodnému podezření. V té souvislosti mi ale vadila zbrklá a uspěchaná scéna audience u krále. A taky bych ocenila bližší zdůvodnění matčiných obav, tady si už dedukcí jistá nejsem. A hlavně – jedna věta, byť klíčová, nemůže uzdravit zoufalý vztah syna s matkou, opravdu ne.
Vzhledem k hloubce lásky a absenci tvrdé erotiky bych dílo směle řadila po bok takových perel světové literatury, jako je třeba Pýcha a předsudek. Líbilo se mi to, moc, a určitě jsem knihu nečetla naposledy. Vlastně se mi po postavách stýská už teď. Opravdu vřele doporučuji.

Bohužel hořké zklamání. Nalákala mě anotace, jako obvykle luxusní obálka a pozitivní reakce čtenářů. Moje pocity po dočtení jsou ale velmi ambivalentní.
Co se mi líbilo: Jednoznačně detektivní linka (což je u detektivky docela podstatné plus). Případ začne nenápadně, napětí stoupá, stopy přibývají, občas se překrývají, občas mizí do ztracena, přesně jak má být. Další palec nahoru je za motiv, jednoznačný, uvěřitelný, nepřekombinovaný. Dokonce i to úvodní zvěrstvo je logicky vysvětleno.
Příjemně mě překvapila historická linka s Janem, řečeným Stejskal. Třicetiletá válka mě děsí, válečné romány nečtu, je mi z nich úzko. Tady jsem se kratinkými kapitolkami o obhroublých žoldnéřích, kteří jenom hrají karty, chlastají vše, co teče, močí, vraždí a loupí, prokousávala s obtížemi, aby vše vzalo velmi zajímavý obrat a nečekaný konec. Opět palec nahoru.
Nesedl mi autorův styl. Nemám výhrady týkající se literární teorie, popisy stručné a trefné, dialogy přirozené, stavba vět kultivovaná. Vadil mi hospodský macho přístup, trapné vtipy a přirovnání ve stylu „každá blondýna je hloupá“. Hlavní hrdina Záviš, to byla učiněná tragédie. Přemoudřelý ukňouraný ožrala, který vzácné knihy a citlivé informace probírá s pochybnými kámoši v zaplivané hospodě nejlépe tak po dvanácti pivech a stejně tolika panácích. Když mu hrozí vyhazov ze zaměstnání snů, tak se hroutí, co si jen počne, jak se dál protluče, život pro něj končí a bla bla bla, jakmile však uvidí výplatní pásku, prásk do koní a hurá zpátky ke kopáčům, protože tam víc platí. Jako fakt? Nejsem si jistá, zda dceru Anežku proti takovému člověku bylo nutné extrémně poštvávat, dceři nejspíš stačilo to, co viděla na vlastní oči.
Takže ne. Detektivka to byla dobrá, ale hlavní hrdina nýmand se šarmem popelnice na bioodpad, další díly série (a další knihy autora) rozhodně ne.

(SPOILER) Z více stran jsem slyšela, že Belgie je prokletá země. A tuto knihu (pravděpodobně) napsala belgická autorka. Ono prokletí hraje v příběhu větší roli, než by se zpočátku mohlo zdát. Mladá belgická dívka je jistými Mocnostmi ubytována v podivném domě, jehož obyvatelé nejsou tak úplně lidmi. Někdy nejsou lidmi vůbec. A správce domu Corbin dostane nůž na krk – buď odhalí, co je dívka zač, a bude povýšen, nebo ne a bude vyhozen. Ale v případě, že dívka je obyčejným člověkem, o podivnosti nájemníků se nesmí za žádnou cenu dozvědět. Divné? Ano, zcela v duchu knihy.
Zápletka slibovala mnohem větší prostor pro nechtěnou komiku, než kolik jí nakonec dostala. Překlad – legrace to moc nebyla. Nakonec z toho vylezla jen Corbinova poněkud trapná a křečovitá snaha vše před Annlisou utajit, přičemž právě ta snaha působila nejvíce nápadně. Vůbec spousta věcí byla uměle, nepravděpodobně uspořádána – Corbin považuje svoje domovnictví za kariérní prohru, ale zároveň je v šíleném stresu, že o tu práci přijde. Každý pátek se schází s ultimátní padouškou Nerissou, ale vesele jí svěřuje ty nejcitlivější informace, protože ona by je přece nikdy nezneužila! (No tak hádejte.) Corbinovo tajemství se mi líbilo, přišlo mi vážně dobře vymyšlené, ale zase to jeho kvílení a skuhrání spojené s odhalením mě iritovalo. Nebo vůbec celkově Corbinovo skuhrání a omílání jedněch skutečností pořád dokola, to bylo fakt úmorné. Annlisa prochází určitým vývojem, ale není zas tak výrazný a otevřený, jak by měl být.
Takže špatná kniha? Ale vůbec ne! Ohromně dobře se to četlo. Charaktery nájemníků byly trochu cukrkandlové, ale měla jsem chuť na něco roztomilého, takže splněno. Po dočtení bych se mezi nájemníky docela ráda vrátila (mou favoritkou je Becky), takže jsem ji určitě nečetla naposledy. A hlavně má příběh naprosto famózní závěr, dokonalou bitvu a následné rozuzlení. Takže jako správný kámoš – kniha není dokonalá, ale po dočtení zanechá příjemný pocit.
Za mě spokojenost a doporučení na dny, kdy potřebujete pohladit po duši.

Obálka je opravdu povedená a na předsádce je vyobrazená mapka. Až na to, že obráceně, sever dole, východ vpravo. Lehce mě to mátlo a důvod jsem nikde nenašla. Ale co už, jedná se o smyšlený svět. V tomto ohledu je potřeba autorce vyseknout poklonu – vyhrála si nejen s geografií, různými národy a jazyky či platidly, ale i s měřením délek a hlavně času. Toho si opravdu cením.
Četlo se to lehce, autorka to umí se slovy. Několika krátkými obraty dokázala popsat postavy i okolí natolik, že se čtenář v horském městě Kongur octl a děj kolem něj probíhal jako na filmovém plátně.
Příběh začíná relativně tuctově příjezdem dvou kamarádů, Ultama a Felaka, na vyhlášenou školu pro sulamy, bojovníky boha smrti. Jenže velmi rychle nastalo něco, co si v knihách užívám, a to je domyšlené překvapení. Hned na začátku dochází k nečekanému zvratu, ten jsem si opravdu užila. V prostřední části se objeví dnes naprosto nezbytná LGBTQ+ milostná linka, akorát v dramatickém až tragickém provedení tak trochu vycházejícím z motivu Manon Lescaut, což rozhodně není tuctová a obehraná záležitost. Závěrečná zkouška mě opět dostala, a to už bych podobnou fintu čekat mohla. Za tyto neotřelé postupy dávám rozhodně palec nahoru.
Většina vedlejších postav není nijak důkladně vykreslená, vlastně ani do děje nezasahují, což je třeba v případě Algira vyloženě na škodu. Ten mi připadl hodně pasivní a nedokázala jsem odhadnout jeho motivace. Přesto postavy hlavních aktérů dokážou děj utáhnout, ohromně mě bavila chemie mezi nimi a (opět nečekaný) čistě přátelský vztah. A když už jsme u té chvály, bylo to vtipné (ve vhodných momentech), občas jsem vyprskla smíchy.
Závady? Vlastně jenom jedna, zato docela podstatná. V řadě dobrodružných či romantických eskapád mi zcela unikl hlavní motiv a zápletka knihy. Celou dobu jsem si říkala, o co vlastně jde. Osudy přátel se uzavřely, nehrozil otevřený konec (který vážně nesnáším), ale kdybych měla jednou, dvěma větami říct, o čem to bylo, měla bych potíže.
Ale jinak velmi čtivé, zábavné, chvílemi humorné a občas hodně vážné dobrodružství dvou báječných kamarádů s ne vždy lehkým osudem. Vřele doporučuji.

(SPOILER) Po knize jsem sáhla na základě doporučení, anotace zněla lákavě, obálka je zajímavá.
Jenže jsem narazila na prvek, který považuji za literární zločin, a to hned na počátku. Autor sice rozehraje zajímavou zápletku, kdy má Cotton Malone odhalit úplatného kardinála, aby se poměrně brzy ukázalo, že to byla vlastně několikanásobná bouda a kardinál je čistý jak lilium (což se samozřejmě neodpouští). Do toho hrubě nesympatický politik zjišťuje svou příslušnost ke královskému rodu Medici a všichni pátrají po tajemné listině, tzv. zástavě Kristově. Na dobrodružný a napínavý román dobré.
Jenže do hry vstupuje autorovo ego. Spisovatel musel k tématu nastudovat spoustu materiálu, a aby toto úsilí nepřišlo vniveč, vším se pochlubil čtenáři. Na jeden odstavec děje připadají dvě stránky suchopárných, školometsky podaných historických informací, které jsou ještě ke všemu upravené, aby vyhovovaly fikci. I nejnapínavější místo knihy autor zamořil únavným dějepisným výkladem. A aby toho nebylo málo, jsou uvedené vědomosti opakovány pořád dokolečka. Když jsem si poosmé četla o historii rodu Medici s vyjmenováváním všech vévodů, papežů a podobně, měla jsem chuť knihu rituálně spálit.
Pak už mi vadilo kde co. Důvod, proč byl kardinál Richter terčem spiknutí, mi nepřipadl hodnověrný. Z díla strašně čišelo, že Evropa pro autora představuje skanzen, turistickou atrakci, jako by se děj odehrával v cirkusu. Ascolani je ultimátní padouch a Stamm svého protivníka zjevně podcenil. No, a samozřejmě se mi příčila etika katolíků – vrah se vyzpovídá, pomodlí dva otčenáše, v tu ránu je jeho svědomí křišťálově čisté a může jít vraždit dál, jupí!
Závěrečná honba za odhalením kryptického sdělení už byla pouhé přehnané klišé. V té souvislosti by se mi líbilo, kdyby tím pravým obrazem byl ten umístěný v New Yorku. A mimochodem malíř Raffael mě napadl mnohem dřív než génia Maloneho, ale co už.
Takže víc zklamání než co jiného. Cotton Malone mě neuchvátil, a Steve Berry už vůbec ne.

Nedočteno. Ten proklamovaný humor jsem dostala na samotném začátku, ale jak se postupně začaly osudy hrdinů zamotávat, nad vším se rozlil těžký, bolestný smutek jako ropná skvrna. Co má štěstí společného s láskou? Zjevně ústřední motiv celé knihy. Ve chvíli, kdy Zeev Feinberg zabije matku s dítětem, jsem román odložila. Možná je pěkný, nejspíš je pěkně napsaný (ačkoli "dnes v noci tu pevnost dobijeme" - ó, země, pohlť mne!). Ale není určený pro mě. Nejsem schopna s klidem přihlížet utrpení, ani v případě literárních postav.

Connelly je zběhlý autor detektivek, které mají laťku nastavenou proklatě vysoko. Nicméně s přibývajícími romány bohužel sklouzává do rutiny, čemuž nejspíš nelze zabránit. Mnohokrát jsem měla pocit, že všechny kličky už Mickey použil někdy dříve, proto mě udivilo chování soudkyně, když si uvědomila, že protřelému advokátovi sedla na lep. Jeho záměr byl zřejmý hned na první dobrou. Jak se stává nešťastným zvykem této série, konečné zúčtování s pachatelem je zrychlené a odehraje se jakoby na jiném jevišti.
Mickey a Harry v úzké spolupráci pracují na obhajobě neviny již odsouzené ženy. Příběh je opět profesionálně vystavěn, nemá žádná hluchá místa, objevují se i krátké střihy ze soukromí hrdinů. Trochu mi skřípalo podrobné popisování Harryho nemoci, aby se posléze ukázalo, že i to mělo svůj smysl. A Maggie si to u mě tentokrát rozlila. Střídají se úhly pohledu obou bratrů, přičemž advokát hovoří v ich-formě. Bohužel jednou to Harrymu uklouzlo (nebo autorovi nebo korektorovi, kdo ví) a promluvil také v první osobě.
Ano, líbilo, ale raději se vrátím ke starým případům. Dle mého soudu měly víc šťávy a větší švih.

(SPOILER) Mám ráda brak. Mám ráda romantiku. Bohužel však mám na úpadkové žánry vysoké nároky. Ty mimochodem nesplňuje ani většina tzv. náročné literatury, ale o tom až jindy. Zcela zahlcena různými detektivkami, thrillery a temnými fantasy jsem zatoužila po něčem pastelovém, vtipném, zamilovaném. Jenže požaduji, aby to nebylo hloupé, což je velmi ošemetný požadavek. Takže si romantiku výhradně půjčuji v knihovně (a tak na sedmdesáté stránce nedočtenou vracím).
V tomto případě jsem na sedmdesáté stránce půjčenou knihu vrátila a… koupila si ji. Hlavní hrdina River byl sice přespříliš nerozhodný, ovšem to právě představovalo jeho výrazný povahový rys a zdroj většiny problémů. Poněkud krkolomná úvodní zápletka byla velice dobře zdůvodněna a od první interakce se Sarang jsem se smála nahlas.
Postavy byly zábavné, zajímavé, vcelku slušně vykreslené, i když jsme se nevyhnuli statisticky nepravděpodobnému (leč v soudobém umění nezbytnému) počtu homosexuálních párů, ale zase – tak nějak to zapadlo do bizarního děje a značně potrhlé kavárny. Ano, říkala jsem si, kolik zaměstnanců měl podnik s téměř nulovým počtem zákazníků, ale vzhledem k tomu, jaký marketingový plán River rozjel, to nakonec dalo smysl. Ano, Cecelie možná působí až příliš papírově, jenže jsem si vybavila všechny reálné osoby a příhody, nad nimiž kroutím hlavou a říkám si: kdybych to napsala, nikdo mi neuvěří. Riverův tanec nad propastí se řítil k závěru velice příjemným tempem a za vtipného hláškování. Samozřejmě jsem oba závěrečné kiksy očekávala, co taky jiného, když si o to kluk vyloženě koledoval.
Jenže kvůli samotnému rozuzlení ubírám bod. A za barvotiskový epilog bych nejraději sebrala další, ale nebudu zlá. Sarang by potřebovala značnou dávku sebereflexe a empatie, aby dokázala nahlédnout i na své vlastní chyby. Rivera jsem litovala. No a přístup Riverových rodičů? Ten první výbuch byl naprosto uvěřitelný. Ovšem srdceryvná scéna v kavárně už vůbec. Oni to přece myslí dobře, ačkoli to nedávají najevo. A nad důvodem, proč začal River pracovat pro konkurenci, se nezamyslí už vůbec.
Jo, a málem bych zapomněla – to je možné jen v Americe, aby se sedmnáctiletí studenti bez maturity stali manažery kavárny, fakt že jo.
Další velkou bolestí byla odbytá práce nakladatelství, redakce a korektur. Špatný překlad, věty postrádající smysl, chybějící, přebývající slova. A hlavně tvar slovesa být „jsi“ v úděsném zkomolení „si“ a v naprosto chaotickém použití. Mám z toho dojem, že korektor/ka si nebyli jistí, jak se to správně používá. Pokud měl tento patvar naznačovat něco jako hovorovou mluvu, bylo by určitě lepší, kdyby bylo v řeči použito víc hovorových výrazů než tento jediný. To pak vypadá prostě na chybu.
Pobavila jsem se, koupě nelituju, asi si to přečtu znovu, až na mě padne chmura. Ale skvělá romantika to není.

(SPOILER) Nejsem fanynkou Harryho Pottera a nejsem si jistá, zda to v případě této knihy byl přínos či zápor. Každopádně příběh je slavnou sérií inspirován víc než zjevně. Co kvituju kladně – českým autorům se podařilo významně omezit dickensovský sentiment a britský patos, příběh je bez ohledu na fantastické kulisy a dechberoucí dobrodružství víc civilní a uvěřitelný. Líbilo se mi, že Jošt má kompletní a funkční rodinu, žádný nebohý sirotek. Vztahy mezi jejími členy působily realisticky a přinášely nečekané dějové kličky, jako například když se tatínek přes nepřízeň počasí vydá syna zachránit.
Magické Pětizemí a konkrétně knížectví Ogradena je smyšlenou zemí s vlastními dějinami, systémem magie, dokonce i počítáním času. Funguje to rozhodně lépe než komplikovaný čarodějnický svět křečovitě naroubovaný do existující reality. Pak se mi opravdu líbila zápletka s černokněžnickým duchem. Jak jsem si ze začátku kousala nehty, co to Još vyvádí za hlouposti, jak jsem byla přesvědčená, že vím, co je duch zač, tak mě závěrečný zvrat velmi příjemně překvapil.
Opravdu zajímavým ozvláštněním bylo souběžné vyšetřování magických vražd, vedlejší postavy ehzelnské policie byly skvěle napsané a bavily mě. Což se vlastně dá vztáhnout na všechny postavy – nejvíc oceňuji jejich „barevnost“, kdy každý hrdina měl svůj vroubek a v každém padouchovi se skrýval střípek dobra. A za mě jednoznačným vítězem byl toulavý kámen Eduard jako domácí mazlíček.
Na druhou stranu ale z toho ten Harry Potter trčel až nepříjemně mnoho. Hermiona, Ron (akorát že Bruno je knihomol, ale to je tak všechno), Hagrid, profesorka McGonagallová, Voldemort, ti všichni mi automaticky naskakovali, a to nejsem fanynka. Takže jsem rozpolcená. Líbilo se mi to, ačkoli nejsem cílovka, bylo to hezky napsané, čtivé, vtipné, zábavné, napínavé. Nevyžaduju ultimátně bůhvíjakou originalitu, ale tady bych trochu větší odklon od inspirace uvítala.
Ovšem po dalším dílu sáhnu, protože mi s postavami bylo hezky.

Mám ráda detektivky a autor vyhrál soutěž O cenu Oty Finka v roce 2025, takže jasná volba. A rozhodně jsem neprohloupila.
Už chmurný a tajuplný prolog uvede čtenáře jednak do děje, jednak do skvěle vystavěné atmosféry. Nález pytle se zavražděným dítětem rozjíždí vyšetřování od prvních řádků na plné obrátky. Policejní postupy byly popsané snad až příliš detailně, v románu bych snesla trochu nadsázky, ale zase to působilo velmi důvěryhodně a realisticky, takže rozhodně palec nahoru. Drobné vedlejší linie, které museli kriminalisté řešit souběžně s hlavním případem, skvěle dokreslily celý příběh, líbily se mi. A potom si cením závěru, pár kapitol týkajících se procesů, probíhajících po zatčení pachatele. Dotáhlo to a uzavřelo celou záležitost.
Četlo se to báječně, autor umí kouzlit se slovy. Každá složka románu mi přišla povedená, ovšem mé čtenářské srdce vyloženě plesalo nad popisy, nad autorovou schopností vtáhnout mě do situace, do deštivého, lehce umolousaného a smutného konce léta v Písku. Cítila jsem na jazyku vlhký vzduch, cigaretový kouř, slyšela šum auta projíždějícího kolem. Nenápadně mrazivý příběh tímto dostal dokonalé kulisy.
Postavy? Další majstrštyk. Nejen hlavní dvojice, ale i vedlejší hráči měli dostatečně propracovanou psychologii, takže jsem jim všechno věřila. Navíc, v detektivce naprosto nečekaně, u mnoha z nich dochází k vývoji, někdy předvídatelnému, jindy nečekanému. Vztah hlavních hrdinů byla další skvělá záležitost, bez zbytečných slov či nedejbože hanbatých scén jsem dostala příběh hluboké, nepatetické lásky. A Lvovi rodiče? „Máme tě rádi, ale…“ Zásah přímo do srdce.
Mám nějaké výhrady? Ano, ale dokonalé věci nelze milovat. Takže vzhledem k výše zmíněné soutěži jsem tak nějak čekala, že v textu narazím na větší porci humoru. Jasně, bylo to tklivé, zamlžené, deštivě uplakané. Dost brzy se mi to zalíbilo, ale stejně. A potom mi ve vyšetřování opravdu zásadně scházelo pátrání po motivu. Jako žena bych si víc užívala výslechy podezřelých a zjišťování důvodu. Ale to už by tam té psychologie možná bylo přespříliš.
Lev a Choroš (ještě že ne Klouzek) si získali mé srdce, takže pevně doufám, že teď se bude v Písku vraždit ostošest. Za pět a vřele doporučuji.

(SPOILER) Ten název mi s příběhem neladí. Kdo měl být tím posledním klukem a proč? Jinak z valné části spokojenost. Opět gay romance z hokejového prostředí, ovšem tentokrát jsou oba ve středním věku, aktivní hráč na konci kariéry, trenér pochopitelně v rozpuku. Autorka naservírovala uvěřitelnou zápletku. Bytostně nesnáším banální nedorozumění, která by se dala jednoduše a rychle vykomunikovat, a na podobné prkotině je následně vystavěno antické drama. Tady mi to ale sedělo. Jethro má opravdu velký problém s emocemi, naopak Clay je v tomto ohledu upřímný až příliš, to vedlo logicky ke zkratu, v němž vysvětlování moc nepořídilo. Vlastně nic.
Dějová linka byla vystavěna uvěřitelně, užila jsem si jak hokejových zápasů, tak tu romantiku. Problémy, s nimiž se Jethro po přestupu potýká, byly popsané parádně a celá tato linie včetně výsledku se mi moc líbila. Autorka je zdatná profesionálka, takže řemeslně textu není celkem co vytknout. Kapitoly jsou, jak je obvyklé, psány v ich-formě z pohledu jednoho i druhého, flashbacky jsou psány er-formou. Trochu mi lezly na nervy postavy Jethrova otce a kluka, i když v případě puberťáka lze výkyvy nálad pochopit. Ale ani jeden z nich nebral ohled na chlapa, který je setrvale tahá z kdejaké bryndy a svými penězi je živí. To oba přijímali jako samozřejmost, a ještě mu pořád něco vyčítali.
Trochu mi vadilo, jak moc smutná kniha byla. Ano, řešila docela vážné problémy, ale scházely mi vtipné slovní výměny a humorný nadhled.
Co mi ale vadilo pekelně, byla závada při rozdělování slov. Koupila jsem si e-knihu a v téměř každém řádku byla slova rozdělena nesmyslně: rovn-átka, nejl-epší, krav-ata, ob-ětavý. Technický problém na straně nakladatelství plus vysoká cena e-knihy rovná se naštvanost. Takže bohužel nemůžu doporučit. Neurazí, nenadchne.

(SPOILER) Nalákala mě anotace, detektivka pro fanoušky sci-fi, mix napětí, vědy a intrik. A taky bestseller, to mě mělo varovat. Génius zločinu (a jen tak bokem vědec) Theo a jeho atraktivní přítelkyně Jessica jsou pozvaní miliardářem Theismannem, aby se stali svědky prvního kontaktu s mimozemšťany. Kromě toho se občas objeví nějaká ta mrtvola, Jessica máchá plackou FBI a Theo trousí vědecké teorie.
Ačkoli je kniha psaná v er-formě, střídají se úhly pohledů hlavních hrdinů a má to svoje kouzlo a dynamiku. Četlo se to dobře, i ty vysvětlovací pasáže celkem odsýpaly, a hlavně jsem se u toho hodně nasmála, což teda zvedá hladinu hodnocení minimálně o jednu hvězdu.
Protože takovou snůšku sci-fi blábolů aby pohledal. Ve skutečnosti nás autor tak akorát ohromuje znalostmi z různých vědeckých oborů (ovšem v hloubce Wikipedie, nic opravdu náročného). Samotné vyšetřování probíhá tak nějak na pozadí. Theo a Jessica vždycky někam vyrazí – do vědeckého areálu kdesi v Tramtárii, do sídla sekty, do jihoamerické džungle (dokonce dvakrát), na místě všechno pořeší levou zadní bez ohledu na to, jakým zbrojním arzenálem protivník disponuje. Bohužel ale ta největší záhada, nad kterou jsem si lámala hlavu i já, zůstane nevysvětlena. To je vážně autorský zločin, v detektivce obzvlášť. I když tady, jak už jsem zmínila, toho pátrání moc nebylo.
Bylo to opravdu mega vtipné a hrdinům chybělo málo k tomu, aby se stali charismatičtí, ovšem jako detektivka to nefungovalo. Nic nebylo pořádně vysvětleno, čtenář si měl domyslet i způsob zaslání falešného signálu, natož okolnosti vražd, motivy či třeba konkrétní pachatele (a saprlot, kosmonaut v hrobce!). Psané na efekt bez úcty k žánru, napětí jsem necítila, sci-fi představovalo jenom laciné kulisy. Nemůžu doporučit. A prosím pěkně, lidstvu pomůžeme tím, že zničíme vesmír? Jako FAKT?

(SPOILER) Connelly je prostě mistr detektivního žánru, o tom žádná. Jenom tady jako by honil příliš mnoho zajíců najednou. Pořád je to velmi čtivé, ovšem začátek mi přišel zbytečně popisný a zdlouhavý. Úhly pohledu vypravěčů se střídají, ale jelikož nejsou psány v ich-formě, je toto rozdělení vlastně zbytečné. Ano, připadne mi, že protagonisté prakticky vůbec nepotřebují spát, jsou schopni pracovat dvacet čtyři hodiny v kuse a není na nich znát špetka únavy. Zatímco v prvním díle série mi životní styl Ballardové přišel zajímavý, tady už to bylo skoro neúnosné. To měla psa vážně pořád v útulku? Chudák zvíře. A sprchovat se jezdila jednou za onoho času k babičce? Mimochodem Harry jí skvěle sekundoval ve chvíli, kdy si jako malý fracek vyvztekal účast na zásahu elitní jednotky. Jak by se mu líbilo, kdyby někdo takhle narušil jeho nebezpečnou misi?
Příliš mnoho případů, málo zábavného pátrání (procházení administrativních zápisů je možná pravá detektivní práce, ovšem do beletrie se nehodí). Odhalení pachatele (jednoho z mnoha) v závěru bylo sice nakonec opodstatněné, ovšem to pevné přesvědčení, že je to ten pravý, nemělo podložení ve zjištěných skutečnostech. A občas mi skřípal překlad, nevhodně použitá slova, špatně poskládané věty.
Na sérii nezanevřu, ale tento díl se nepovedl.

(SPOILER) Nechala jsem se zlákat zajímavou anotací a obálka taky není k zahození. Humoristická fantasy ze současnosti o démonovi, který se snaží pomoci dvě dětem ve zrušení komplikované kletby? Cestování mezi peklem, americkým zapadákovem, New Yorkem, Švýcarskem a Římem? Tu musím mít.
Četlo se to docela dobře, ačkoli právě hlavní tahoun příběhu, démon László, mi nesedl. Vůbec nemusím podvodníčky a hochštaplery, nota bene hodně zbabělého ražení. Bohužel ani Maggie mě neoslovila, ačkoli tam už nedokážu najít důvod. A humor? Nemůžu si pomoct, ale podobné nálepky na knihy nejspíš dávají lidé bez smyslu pro humor, kteří si text přečtou a řeknou si, že tohle je asi vtipné. Nad textem jsem se zasmála přesně jednou, to je opravdu krutě málo. A třetí věc, která mi celou dobu vadila, byla extrémní a nedůvěryhodná spektakulárnost kletby. Ona už ta vesnice s funkcí „pojídače hříchů“ působila irelevantně, jestli je něco podobného v současnosti v Americe možné, tak potěš koště. Ale rodina, která se postupně mění v příšery, je úplně za hranou. Něco civilnějšího, uvěřitelnějšího by mi vyhovovalo víc.
Na druhou stranu to měl autor vymyšlené zatraceně dobře, toho si extra cením. László přes nezměrná protivenství využije svých slabin k dosažení cíle. Ne že by si získal mé srdce, ale zaonačil to dobře. Zmíněná teatrálnost se vinula celým dílem jako červená, ehm, nikoli niť, nýbrž čtyřproudá dálnice a v tom duchu proběhl i fenomenální závěr, opravdu dechberoucí rituál a následná bitva. Proto mi nevadil ani kýčovitý sladkobolný epilog, prostě ladil se zbytkem. Scéna v římském kostele byla nejlepší z celého románu, silná, věrohodná, překvapivá, emocionální.
Po řemeslné stránce nemám co vytknout, dějová linka vystavěná parádně, charaktery postav dokonale propracované, přirozené dialogy. Nedokážu posoudit překlad, ale nic mi neskřípalo, takže pochvala nakladatelství. Takže jsem celkem spokojená, jen škoda, že mi László nepadl do oka.

(SPOILER) Další zářez na pažbě, další detektivka s legendárním soustružníkem Otou Finkem v roli vyšetřovatele. A znovu spokojenost. Vtipné, napínavé, osobité, zemité. Jsou tyto příběhy „naivní“? Neřekla bych. Prostý, důvěřivý, prostomyslný a nekritický – to je význam slova. Ale ani jedno bych k těmto zábavným příběhům nepřiřadila. Věrně, pro někoho možná až příliš odrážejí dobu, konec padesátých let. Ota se chová spontánně, ovšem nikoli hloupě. I když v závěru už mi podezření bušilo na vrata, ale zase – bezděčný detektiv toho měl za celý den dost a měl nárok na lehký mozkový zkrat. Ano, inspirace Hitchcockem je patrná, proč ne. Na rozdíl od jiných, brilantně vypointovaných dílů je tento spíš mrazivý, což je parádní změna. Ota tentokrát víc zabředává do existenciální krize a přehodnocuje svoje životní postoje. Ale pořád je to zábavný donchuán se srdcem na pravém místě (a občas s kalhotami proklatě nízko).
Mám tedy nějaké výhrady? Bohužel ano. Uniká mi smysl reedice Otových případů v nakladatelství Mysterypress – od prostředka a na přeskáčku. Takže nevím, proč byl Ota v lochu, jak to bylo s Růženou Brandejsovou a tak podobně. Doufám, že série nakonec vyjde kompletní, abych případné mezery doplnila.

(SPOILER) Ačkoli podle anotace a obálky bych po této knize nesáhla, tak moc se o ní v poslední době mluví (v souvislosti s jinou knihou), že jsem si ji přečetla.
Začnu tím, co mi vadilo. Na začátku dostaneme dvanáctistránkový slovník neznámých pojmů – už to je hodně, ale jeho logika mi unikala. Osoby s obtížně zapamatovatelnými jmény tu jsou popsány pouze ve vztahu k jiným osobám s obtížně zapamatovatelnými jmény, takže charakteristika k ničemu. Pak je tu (například) věnována pozornost Maiovu koni, který se ale v celé knize objeví v jedné větě. Naopak takový „revethvoran“ tu zmíněn není, ačkoli se o něm v knize mluví hodně často a celé tři kapitoly mu jsou věnovány (tam už teda čtenář pochopí, o co jde). V důsledku je tedy „slovníček“ zbytečná a arogantní věc.
Co na téhle knize bylo „fantasy“? Řešíme úřednické a protokolární záležitosti sice pravda „elfích“ zemí, ale od lidských (potažmo tedy zřejmě čínských) císařských dvorů, nebo vůbec společenství, se nelišily vůbec ničím. Jediné použité kouzlo by bylo velmi snadno nahraditelné koltem pověšeným zatraceně nízko. Goblini a elfové tu nefungovali jako dva odlišné druhy bytostí, ale jako rasy jednoho druhu, takže zase – parafráze domnělé nadřazenosti bělochy nad „barevnými“, a končíme.
Smrtící intriky? Až do úplného závěru mi trapné pokusy o odstranění císaře přišly akorát tak školácké a hloupé. Nakonec se teda ukázalo, že autorka (nikoli pachatelé) to měla docela dobře vymyšlené, ale celý příběh se točil spíš kolem nudné úředničiny než kolem nějakých důmyslných dějových kliček.
Klady: Od první věty se to dobře četlo. Líbily se mi elfí/gobliní uši, které na jejich nositele prozrazovaly emocionální rozpoložení, podobaly se rozhodně víc psím než lidským. Akorát si teda neumím představit, jak v nich visely náušnice, ale co už. Bavilo mě vyšetřování havárie vzducholodi. Maia se sice nemohl zapojit přímo, ale držel záležitost pevně v rukou a zasloužil se o výsledek. Líbil se mi prvek náhody, který zasahoval do záškodnických plánů protivníků, a ne, nebyl to bůh na stroji, nýbrž zcela logická komplikace.
Postav jak na orloji velmi krkolomně pojmenovaných, což ale překvapivě závada nebyla. Podle mého se totiž jednalo o nejsilnější složku díla, takže ačkoli nejsem schopna žádnou osobu jmenovat (vyjma Maii), orientovala jsem se mezi nimi, protože byly všechny skvěle charakterizované. A ovšem Maia, nejsilnější tahoun stránek. Úžasný charakter, který se na startovní čáře octl se všemi myslitelnými obtížemi, mladinký, nevzdělaný, izolovaný, deprivovaný, ovšem vybavený takovou sbírkou vlastností, že ho člověk prostě musel milovat – chytrý, sebekritický, skromný, laskavý, vtipný a pohotový a neochvějně statečný.
„Malé nádvoří vypadalo jako nějaká architektonická nehoda.“ Napsané krásným, bohatým jazykem (v to nepočítám vymyšlená, krkolomná slova, těch nejsem příznivcem), z překladu jsem necítila „čengliš“, za což upřímně děkuji. Jediná úsměvná věc, která unikla celé řadě redaktorů a korektorů, byl popis starého hodináře: „měl bílé vlasy a hlavu holou jako koleno“. Ale co už.
Takže Maiu rozhodně doporučuji k přečtení.