SBH přečtené 734

Podivný počátek 2023, Deanna Raybourn

Půjdu proti proudu, ale nelíbilo se mi to. Jakože vůbec. Nějak jsem se prokousala ke konci, ale Stokerova tajemství zůstala skrytá, což mě v důsledku vlastně nepřekvapilo. Celé mi to připadlo jako jedno křečovité klišé, takže zadržování informací do tohoto konceptu sedí. Naopak Veroničino tajemství bylo tak obří a skandální, že… nepůsobilo hodnověrně. Prostě ne. A že by se podobně bombastická záležitost vyřídila tak jednoduše, efektním kabaretním představením, tomu se nechce věřit. Největší problém jsem měla s hlavní hrdinkou. Křečovitě emancipovaná holčina, protivná, manipulativní a bohužel katastrofálně hloupá. Její rádoby vědecké postupy kolidovaly se zlehčováním zjevně nebezpečné situace jak v případě úvodního přepadení, tak vlastně po celou dobu. Označování série nešťastných příhod jako nedůležité náhody moc vědecky nepůsobilo. Pak samotný děj. Detektivnímu pátrání věnovali hrdinové asi tak pět procent času, to je pro mě málo. Ani ta romantika tam nebyla. Pasáž, kdy Veronica mluví o sexu jako o zdravém cvičení, mě totálně otrávila. Stokerova snaha ukrýt se mezi cirkusáky, kteří ho nenávidí a s nimiž se rozešel ve zlém, byla neuvěřitelně hloupá, stejně jako procházení se po nábřeží Temže v době, kdy se měli schovávat a nevystrkovat nos. Pak řada bohů na stroji, kdy (například) de Clare pronajme člun, protože ví, že se hledaná dvojice půjde procházet na nábřeží, že… A tak dál. Vyluštění ústřední záhady bylo kýčovité a postrádalo zábavnost. Ani zasazení příběhu do viktoriánské Anglie mi nesedělo. Autorka se dopouštěla řady drobných, avšak významných přešlapů. Všichni například víme, že královna Viktorie trestala homosexualitu smrtí. Proto by asi Veronica těžko narazila v parku na dva muchlující se muže, kteří by jí ještě navíc vynadali. Ovšem ve chvíli, kdy de Clare nastartoval v člunu motor, šla veškerá uvěřitelnost do kopru. Ano, spalovací motor byl již v té době vynalezen, ovšem ještě dlouhá desetiletí trvalo, než dosáhl použitelné spolehlivosti. A prosím pěkně, jaký objem měla jedna láhev aguardiente, kterou Veronica vláčela v tašce? Podle toho, jak často a hojně si z ní oba přihýbali, to byl asi hektolitr. Ani proklatě ukrytá Stokerova tajemství mě nepřinutí číst jakýkoli další díl série. Škoda času.... celý text

Muž z Brna 2025, Petra Klabouchová

Po osvěžujícím zážitku s knihou Na plný koule jsem se na další humoristický počin autorky moc těšila. Smála jsem se už nad krátkou předmluvou (po Muži z Acapulka a Muži z Ria následuje Muž z Brna). Nadšení mi vydrželo několik prvních kapitol. Jenže ono napsat „humoristickou“ knihu tím způsobem, že sesypeme vtípky a skeče na dané téma, ale nic jiného, je poměrně krátkodeché. Zvládnout relativně útlou knihu mi trvalo neúměrně dlouho. Největším nepřítelem čtivosti byla zcela zjevně absence děje. Ano, Josef vyšetřuje vraždu, a nakonec to nebylo úplně špatně vymyšleno, ovšem celé pátrání probíhá nekonzistentně, liknavě a nelogicky, jaksi na pozadí historek na různé úrovni trapnosti. Rozhodně netáhne. Ale ani Josefova snaha dostat se zpátky do Prahy nefunguje. Dalším opravdu bolavým místem byly postavy. Ony to nejsou postavy, nýbrž karikatury, a s takovými se nelze ztotožnit. Do anekdoty dobré, do románu (či novely) nikoli. Autorka se zuby nehty držela poučky, že humoristická literatura musí být přehnaná a hloupá. Kdyby byl námět zpracovaný pořádně, tj. napínavý děj, vyprofilované postavy, trocha moudra a důvtipu, tak by se ztratil řízný přízemní humor nebo co? Závěr to zazdil dokonale. Žena rodí, ale místo sanitky si zavolá policii, uf. Opravdové přátele a lásku si najdeš jedině v Brně, nikde jinde. Uf. Josefovo brečení, jímž uzavíral každou kapitolu, bylo úmorné. Jo, zasmála jsem se, to každopádně. Někde uprostřed se mi ale vtípky na jedno brdo dost ohrály, tak jsem čtení na dlouhou dobu odložila, a pak se hecla a dočetla to. Pochybuji, že se ke knize někdy vrátím. Zklamání, opravdu velké. Autorka nechť se pro příště drží krvavých hororů, neboť s legrací neumí nakládat.... celý text

Zloděj hvězdného prachu 2023, Chelsea Abdullah

Prach a broky, jemnostpane! Mám ráda orientální poetiku pohádek tisíce a jedné noci. Mám ráda fantastické příběhy pro dospělé. Líbí se mi komplikované charaktery a složité vztahy mezi postavami. Ocením zvláštní, neotřelý svět. Z těchto důvodů by mohla být kniha Zloděj hvězdného prachu skvělou volbou. Ale zjevně ji vzdám na sedmdesáté stránce. Protože (cit.): "Dahlia spustila ruku s dýmkou do klína a vydechla do vzduchu oblak dýmu z vodní dýmky." UÁÁÁÁÁ!!! A rozhodně se nejedná o ojedinělou perlu, vlastně úplně naopak. Podobné katastrofy na čtenáře bafnou prakticky v každé větě. Vydavatel Euromedia Group, edice Laser. Olbřímí, bohaté nakladatelství. Odfláknutý překlad (některé věty naprosto postrádaly smysl), nulové redakce a korektury. A podle mého ani originál nemohl stát za mnoho. Soudím dle totálních nelogičností světa (nesmrtelní džinové ovládající magii, schopní měnit podobu či chrlit oheň, jsou hromadně vražděni obyčejnými lidmi; jejich stříbrná krev je univerzálním lékem, ale zabijáci ji nechají volně vytéct do písku, místo aby s ní obchodovali a řádně zbohatli; princ Omar je falešný a proradný intrikán, ovšem zčistajasna je označen za přímého a čestného člověka atp.). (Mimochodem text musel projít nějakými redakčními úpravami už v Novém Yorku, nebo ne?) A to jsem na deseti procentech textu. Lepší to nebude, nehodlám se trápit, knihu vracím do knihovny a radím - rozhodně NEKUPOVAT!. A teď pointa: Takový skvost stojí za to, aby za něj nakladatel utratil peníze za autorská práva, překlad, tisk, distribuci, reklamu. Stejným dechem zamítne rukopis českého autora, který si v marné snaze prorazit dává, když už nic jiného, zatraceného majzla, aby se slova v textu moc neopakovala, o frázích či informacích ani nemluvě. Ale to už vem čert. Nejhorší na tom je, že prostě nemám co číst. Míněno něco pořádného, kvalitního, chytrého a hezky napsaného. Amen.... celý text

Čisté radosti mého života 2002, Jan Šmíd

Tato kniha mě v mládí naprosto okouzlila. Nicméně nostalgie je velmi ošidná čarodějka. Návraty k titulům, které se mi kdysi líbily, jsou nespolehlivé. Vlastně to většinou bývá katastrofa. Takže jsem po ní teď sahala s mírnými obavami. Ovšem v tomto případě čas prověřil stabilní kvalitu. Bavila jsem se stejně jako tenkrát. Svérázný upovídaný samotář Nat, který to neumí se ženami, zato je schopen prodat vegetariánovi kilo masa na guláš, neztratil nic ze svého kouzla. Jeho příhody se lvicí Eileen sice probíhají v retro kulisách lehce poválečné Ameriky, ale působí svěže a vtipně i nyní. Virginie o své štěstí usilovala zbytečně tajnosnubně, její narážky bych nepochopila ani já, natož lehce společensky neohrabaný Nat. Zábavné, vtipné, napínavé i dojemné příhody tvořily ucelený rámec jednoho roku putování po rozšířeném obchodním rajónu a dokázaly zaujmout a udržet pozornost. Ani jazyk nepůsobí přehnaně archaicky. V půli sedmdesátých let byla přehršel anglických výrazů interesantní, teď už to působilo lehounce otravně. Velmi kvalitní zábava. A nestačím se divit, že podobný příběh vůbec v té době dokázal spatřit světlo komunistického světa. Vřele doporučuji.... celý text

Obhájce 2022, Michael Connelly

Kdysi jsem viděla film a líbil se mi. Nicméně Connellyho jsem objevila nedávno a rozhodně mi kápl do noty. Tak jsem sáhla po jeho nejslavnější knize. Mickey Haller mi sedí. Asi nejvíc mi imponuje jeho důvtip a intrikování, které provádí s okouzlujícím šarmem. Přesně jak zmíní jedna z postav, jeho exmanželka Maggie, je s podivem, že člověk tak pochybných morálních kvalit je všemi milován. Asi to bude tím, že Mickeyho morální kvality jsou spíše pružné než pochybné. Nevadí mu hájit zločince (ve skutečnosti ho děsí nevinný klient), protože hledá chyby v systému, které mu umožní vyklouznout. Taky má rád peníze (stejně jako my všichni), akorát on to říká pěkně na rovinu. Bylo to napsáno nesmírně čtivě a zábavně. Taky se jedná o klasickou vyšetřovačku bez potoků krve a množství brachiálního násilí. Postavy jsou propracované skvěle, jejich osudy jsou opravdu nečekané a rozhodně nikoli barvotiskové, viz třeba nebožák Jesus. Dialogy vtipné a k věci. Zápletky důmyslné, jejich vyřešení překvapivé. Taky oceňuji, jak do celkového příběhu zapadly zdánlivě roztříštěné případy ostatních klientů. Ale jednu výtku bych měla, a to závěrečné zúčtování s pachatelem. Způsob provedení Lévinovy vraždy mě napadl už dřív (ne že bych si z filmu zhlédnutého před 14 lety něco pamatovala). Reakce policie na útok zločince byla pomalá a trapná. Nebo si snad přáli advokáta mrtvého? Možná ano, ale v tom případě nesedí jejich cituplné výlevy v tratolišti krve. Mickeyho zachránil bůh na stroji, šťastná náhoda jak blázen, a to neberu. Ale i tak za pět a vřele doporučuju.... celý text

Nový kluk 2024, Sarina Bowen

Hokej, gay romance, obavy ze zveřejnění sexuální orientace. Stokrát provařené téma. A přesto se to četlo hladce a příjemně. Příběh je psaný jako obvykle v ich formě z pohledu obou účastníků. Zase – vděčné, funkční, ovšem taky stokrát omleté. V tomto žánru nečekám žádné převratné literární zázraky. Jenže hlasy Gavina a Hudsona jsem od sebe obtížně odlišovala, ačkoli se uvedené postavy svým chováním a přístupem k životu významně lišily. Do myšlenek to ale neprosáklo, což je podle mého škoda. Gavin měl být víc sluníčkově rozesmátý, Hudson chmurný. Překvapila mě dějová linka. Příjemně. Čekala jsem opět klišé o tom, jak se Hudson přizná a nastane peklo na zemi. No, on se přiznal (hned na začátku) a peklo nastalo. Ale míra oné podlé zrady se ukáže až na konci a stojí za to. I Hudsonova reakce a způsob, jak se s tím vypořádá. Za mne nejsilnější scénou byl Hudsonův příjezd do Colorada. Tam jeho emoce ze stránek úplně cákaly. A taky se mi moc líbil přístup obou hrdinů k malé Jordyn včetně mnoha vtipných momentů. Erotické scény byly velice vkusné a žhavé, v tom je autorka naprostou špičkou. Co mi ale pokulhávalo, byla charakteristika postav. O problému zaměnitelnosti hlavních hrdinů jsem mluvila. Všechny ostatní figury byly ploché jak žehlicí prkno, snad vyjma Jordyn (a ještě aby ne). Ale třeba taková Eustace si zasloužila plnohodnotný profil padoušky, i když nikoli té ústřední. Spoluhráči (z obou týmů), Gavinovi spolupracovníci či jeho sestra, nikdo neměl patřičnou hloubku. Ale jak říkám, četlo se to báječně, nemám výhrady k logice nebo chování postav, po dočtení mi na tváři zůstal lehký úsměv, což je asi to hlavní, co od tohoto typu literatury očekávám. Doporučuji.... celý text

Elektrickej strom: Rocková space opera 2023, Jarmila Kašparová

Naprosto úchvatná kniha. Originální, zajímavé téma špičkově zpracované. Vznik a geneze rockové kapely na dvou různých planetách, přičemž ani jedna není Země, ve dvou různých časových obdobích. Ale popořadě. Obálka je překrásná. Nejen že hezky vypadá, ale dokonale vystihuje ducha díla. Příběh mě zaháčkoval od první řádky a při čtení jsem zapomínala na okolní svět. Text ani omylem nepůsobí dojmem prvotiny, odkazuje spíš na řádně vypsaného tvůrce. Nemám jedinou věc, kterou bych vytkla. Ano, hned na začátku jsem si říkala, jak se autorka elegantně vyhnula detailům o mezihvězdném cestování. Ale ono to nebylo vůbec důležité a ty podstatné věci jsem dostala naservírované dostatečně srozumitelně a přiměřeně odborně, takže například průběh přeměny nehostinných planet v místo vhodné pro život či vznik dryád byly naprosto uvěřitelné. Mimochodem dryád Ross si získal mé srdce. Obrovským bonusem, ale bohužel zároveň i problémem byla zjevná inspirace příběhem kapely Queen. Užívala jsem si detaily, které odkazovaly na originál (změna Adzukhova jména nebo Henryho posedlost astrofyzikou a vesmírem), na druhou stranu jsem pod nosným a živým příběhem viděla své idoly až moc. Na Henryho jsem v duchu setrvale myslela jako na Briana, nad názvem desky A Night at the Space Opera jsem se musela skoro ošklíbat. Bohemian (nebo teda Mizarbanna) Rhapsody chyběla, ale to bylo tak asi jediné. Autorka naprosto brilantně pracuje se dvěma (a více) časovými rovinami, v příběhu, který primárně nevykazuje žádné dramatické efekty, dokáže vystavět dechberoucí napětí. Při koncertu v kráteru mi běhal mráz po zádech, nad koncertem v dešti jsem zaslzela. Postavy. Všechny měly hluboké, propracované, uvěřitelné charaktery. Ačkoli se jich na stránkách hemží požehnaně, dobře se pamatují, protože jsou výrazné a snadno odlišitelné. Členové kapely byli ohromní sympaťáci, ovšem povahy a činy takové Bastet či Hedwü mi mnohdy hnuly žlučí. A zrovna operní divě bych přála za její podlý čin podstatně horší osud. O Siderovi ani nemluvě. Nemohu vynechat i přesah, hlubší myšlenky románu. Otázky klonování, bezpečné společnosti ovládané pravidly, motivace účastníků spiknutí, odpovědnost za své činy nebo naopak bezohlednost a snaha urvat, co se dá. Předpokládám, že po koncertu v kráteru se Bastet a Sidera vzájemně plácali po zádech, jak elegantně se zbavili vleklého problému. Výtvarné řešení knihy. Obrázky v textu nejsou pro mě oblíbenou součástí knihy pro dospělé. Ale tady musím přiznat, že medailonky, které odlišovaly kapitoly odehrávající se na jednotlivých planetách, se mi líbily, a černobílé celostránkové ilustrace hezky doplňovaly celkový dojem. Anotace je zavádějící, což nepřekvapí. Poznámky pod čarou byly ohromně vtipné. Ifigen, flafe, zonk – miluju autorku! Akorát úlohu „vesmíru“ jako geniálního manažera, který splní každé přání a vše vyřeší ke spokojenosti, mi lezla na nervy (a nakonec beztoho totálně selhala, že). Vřele doporučuju, úžasný zážitek!... celý text

Jinými slovy... vražda 2025, Josh Lanyon

Na další pokračování osudů Kita a JXe jsem se moc těšila. Z toho důvodu nastalo na začátku knihy lehké zklamání. Jednak mi skřípal překlad, a potom úvodní historka se synovcem Gagem mi přišla přehrávaná. Pak je obskurním způsobem nalezena mrtvola. V té souvislosti spousta drobností neladí dohromady. Noví majitelé Kitova bývalého domu jsou bez peněz, ale hned začnou bourat altán? Proč? Zag je plodným autorem detektivek. Že se o něj nestaral Kit, budiž, ale on se nestaral ani nikdo další. Třeba jeho agent? Fanoušci? Přátelé? Na druhou stranu po dočtení jsem si uvědomila, že to bylo zase fajn. Příjemné, pohodové vyšetřování s infarktovým rozuzlením. Kit kolem sebe trousí své štiplavé vtípky, JX je krásný, mužný, charismatický. Záhada mrtvoly v betonu a Dickova zmizení se řešila poměrně liknavě, mezitím jsem však dostala slušnou porci komplikovaných partnerských vztahů a posunu v kariéře. Ten se mi opravdu líbil, už dlouho je zřejmé, že Kitovi tento druh detektivek sedí a do nějakého thrilleru se nenechá uvrtat ani dračicí Rachel. Recyklace stalkera Jerryho přinesla patřičný prvek napětí, i když závěrečné odhalení pravdy ohledně mrtvoly ze dvorku bylo opravdu dramatické. A důvtipné. Logické a nečekané. Takže v součtu jsem moc spokojená a z nostalgie dávám plný počet hvězdiček. Ale pro příště bych uvítala, kdyby se kolem Kita začali motat noví lidé. Proč jsme nenašli mrtvolu třeba na dvorku Emmaline?... celý text

Prostě já 2024, Jo Watson

Začátek s rozsáhlou amnézií hlavní hrdinky je dramatický. Ovšem ve chvíli, kdy uprchne z nemocnice, už varovně blikaly signály na zásadní nesrovnalosti. O jihoafrické společnosti a jejích pravidlech nevím prakticky nic, ale za luxusní zdravotnickou péči musí někdo zaplatit, minimálně pojišťovna. Ovšem na koho se vykáže, když hrdinka nezná ani svou identitu? A dál: jak mohla Zoe umět pečovat o květiny, když v životě žádnou nepěstovala? Kam chtěla v noci utéct? Jo aha, k Noahovi, jehož adresu si zázrakem zapamatuje. A Noah, sexy laskavý a sympatický týpek je zaručeně bez partnerky, nedejbože rodiny a dětí, protože čeká na… ehm, na koho vlastně? Na přízrak dívky, která umírala na onkologickém oddělení před dvaceti lety? Ano, historka s přáníčkem byla fakt pěkná, ukáplo i pár slzí. Ale tím jsme bohužel skončili. Autorka víc než královnu romantiky připomíná královnu klišé a trapnosti. Kdo si splete vibrátor s rtěnkou? (Nebo mi zůstává něco důležitého utajeno o rtech jihoafrických žen.) Vítězí scéna, kdy Zoe nemůže dopnout halenku, a aby zakryla holou hruď, přilepí se touto částí těla ke zdi a sune se podél stěn ke svému pokoji. Uch. Jo, párkrát jsem se zasmála, nejpovedenější byla asi divoká noc v metalovém klubu a následný zásah Trevorovy matky. Líbilo se mi virtuální propojení Zoeina života s dobrodružstvím šejka Chalífy. Ale jedná se bohužel o slabé jiskřičky v moři šedi a nevkusu. K tomu samozřejmě musím přičíst mizerné redakční zpracování, u tohoto nakladatelství nezáviděníhodný standard. Opakování slov a myšlenek (v jednom odstavci o dvou větách jsem napočítala slovo „vidím“ pětkrát), pak taky třeba odstavec zvíci celé stránky. Řemeslná úroveň textu byla katastrofální. Je otázkou, zda to autorka tak mizerně napsala či je na vině překlad, ale hádám, že závada bude na obou stranách. A tohle jsou literární perly, které musíme na náš přeplněný trh dovážet. Velmi zajímavé téma ohledně amnézie, osobní identity, nosná zápletka s přáníčkem. Ale zpracování ani nekulhá, doslova se hroutí na invalidním vozíku. Tohle dílo rozhodně ne a od autorky dám pro příště ruce pryč.... celý text

Pacient 2019, Sebastian Fitzek

V jednoduchosti děsivá obálka. Psychothriller rozhodně není mým oblíbeným žánrem. Zpočátku jsem se celkem trápila. Důvod, proč se Maxův nešťastný otec nechal zavřít na psychiatrickou kliniku, mi připadl nesmyslný. Pomáhalo několik plusových faktorů. Za prvé kniha od německého autora. V záplavě, ba přímo potopě anglosaských knih je to vážně osvěžení. Navíc Berlín! Za druhé nesmírně čtivý styl a kratinké kapitoly. Sice mi chyběly významnější popisy, snad kromě Sedy a Simona jsem absolutně netušila, jak kdo vypadá, ale prostředí se dařilo s minimalistickými prostředky vystihnout jakž takž, úplně ve vzduchoprázdnu jsem se nepotácela (ale zázrak to taky nebyl). Postavy vůbec nepatřily k autorovým prioritám. Švagr Skania byl naprosto plochý, papírový charakter, a právě to mě navedlo k odhalení ústředního tajemství už v půlce knihy. I zbytek figur se potácel v šedi, což byl možná záměr vzhledem ke všem zádrhelům. Co se týče dialogů, občas mi škobrtly a zaskřípaly. Ovšem děj se řítil svižně kupředu. Příběh je vyprávěný v er-formě, po jednotlivých kapitolách se střídají pohledy různých postav. Linie s Ricardou a věštcem mi přišla zbytečná, pouze mi potvrdila podezření, které jsem ohledně Patricka Wintera a Tilla Berkhofa měla. Jak se ukázalo, tušila jsem správně. Od chvíle, kdy mi to došlo, se mi i kniha začala číst lépe, věci najednou dávaly smysl. Já vím, že se čtenář měl cítit jako šílenec, a ono to skoro vyšlo, jenže já přece jenom dávám přednost logice. Konec byl opravdu napínavý, závěr nečekaný, ovšem Patrickův osud byl hrozně smutný. Poslední kapitola, v níž autor děkuje, mě pro změnu opravdu pobavila. A teď jeden vrcholně kontroverzní názor. Obhájkyně Pia si dle mého mínění plně zasloužila svůj osud, když ve své omezenosti věřila, že silou lásky napraví psychopatického sériového vraha.... celý text

Oslnivý hřích 2024, Katee Robert

Dnes stručně. Tahle série mě baví, nechápu slabé hodnocení. Překroucení rolí olympských bohů a parafráze jejich osudů v moderním velkoměstě mi připadá fakt skvělá. Je to psané chytře, hrdinové (a hlavně hrdinky) mají v hlavě víc než jednu mozkovou buňku. Jenže na rozdíl od předchozího dílu, kdy jsem si užívala happy end v Trojské válce, pikantní postelové hrátky ústřední trojice i Helenino důvtipné vítězství, se celé moje nadšení v tomto díle postupně vytratilo. Klady zůstávají. Jen mě nebavil vztah hlavních hrdinů, ačkoli jo, i to setrvalé kňourání, že nemůžou být spolu, jsem chápala. Sestra Alexandra na konci udělala skvělou věc, její role dostala v příběhu tímto úplně jiný rozměr. Ovšem princip celého týdnu „zábavy“, v němž šlo o kejhák, mi unikal. Nedovedu si představit, jak by Apollón získal jakékoli informace, kdyby je nedostal naservírované prakticky pod nos. Nechápu, proč se této akce všichni zúčastnili. Nechápu Hermé a upřímně mě fakt naštvala. Na její adresu bych chtěla vzkázat, že s tím děkováním počkám, až celý její praštěný a riskantní plán dobře dopadne. Jakože neobsahoval ani jedno kritické místo, vážně, ani omylem. Takže za tři. Další díl zatím nevyšel, tak se nechám překvapit, jestli do té doby pocítím abstinenční příznaky po kvalitní romantice, nebo mě intriky sebestředné Dvanáctky už definitivně otrávily.... celý text

Vražedný koláček 2025, H. Y. Hanna

Už zase jsem se nechala napálit vtipnou obálkou, zajímavou anotací a pochvalnými komentáři. A tuhle hloupost jsem si dokonce koupila. Nízká úroveň textu byla zřejmá od prvních stránek. Gemma prodá byt, přestěhuje se přes půl planety, koupí dům, zprovozní čajovnu (upravit prostory, získat všechna potřebná povolení atp.), z jejího podniku se stane oblíbené a vyhledávané místo, a to vše stihne za tři měsíce? Jako fakt? Já bych tipovala, že každá z těch činností zabere minimálně čtvrt roku. A v tomto duchu se odehrávalo úplně všechno. Hádám, že autorka o věcech, o nichž píše, zaslechla letmo v telenovele, takovou hloubku mají její znalosti. Postavy? Další katastrofa. Ploché, zoufale schématické. Dialogy se točily ve víru otřepaných hlášek a trapnosti. Krutopřísný vtip s tím, jak si matka nepamatuje heslo na iPad, mě naštval hned napoprvé, aby byl poté zopakován ještě desetkrát. Někoho takového bych nechala vyšetřit na demenci, ale rozhodně nezaměstnala jako kuchařku. Což bylo tedy hloupé celkově vzhledem k manipulativnímu, pasivně agresivnímu chování, které Gemma vůbec nezvládala. O romantické lince škoda mluvit. Ďábelsky atraktivní Devlin je samozřejmě roky a roky sám a čeká s otevřenou náručí na naprosto nepravděpodobný návrat své dávné lásky z Austrálie. Výslech svědkyně vraždy v jeho soukromé kuchyni byl úplně za hranou. Takže pokročíme k detektivní lince. Poslouchání klíčového rozhovoru za dveřmi, které bylo nutno otevřít (ačkoli zároveň jiný svědek zřetelně slyšel telefonický rozhovor přes tytéž zavřené dveře) a Gemmino následné vrcholně trapné prchání na cimbuří stálo za to. Knihovnice nechá cizí ženu (Gemmu) samotnou v archivu se slovy: Vy určitě nic neprovedete – uch. A vyřešení případu? Mělo aspoň stínovou logiku, ale víc by mi sedělo pátrání v minulosti pachatele. Tato postava byla vůbec nepravděpodobně tajnosnubná vzhledem k tomu, že se jednalo o starousedlíka a Gemma měla kontakty na všechny drbny v okolí. A jeho chování po první vraždě nedává smysl. To opravdu stačí smíchat hromadu klišé, papírových postav, nepravděpodobných náhod, naivních představ a logických nesrovnalostí, abychom dostali bestseller, který je zapotřebí přeložit a nacpat na trh? Ale co se divím.... celý text

Veliké když 2025, Alan Moore

Na tuto knihu jsem málo intelektuálka a málo snob. Od začátku jsem nadávala jak špaček. Tak já, se slovní zásobou něco mezi Karlem Čapkem a Vladislavem Vančurou, jsem si hledala ve slovníku, co znamená třeba „kosíř“, „rudimentární“, "neprozpytný" atp. Já, milovnice poetických popisů a metafor, jsem zavracela oči nad vzletnými, neuchopitelnými obraty typu "podrážděné nejistoty se uchylují ke slizkým řešením" nebo „pronikavá podrostová akustika“. Jakože cože? Taky mi vadí, to je můj osobní problém, když je všechno špinavé, bezútěšné, beznadějné; postavy vesměs neschopné nebo vyloženě záporné. Nad Rakvajdou Adou se mi obracel žaludek. Laskavá prostitutka Grace? Klišé není nikdy dost. (A pracuje zřejmě od devíti do pěti, ale kdo by řešil detaily.) Když už jsem u toho, tak většina figur měla slušnou charakteristiku i hloubku, ovšem dva Dennisovi nejlepší kamarádi nikoli. Chyběl jim kontext, historie, zasazení do širších souvislostí. Zjevili se vždy akorát v situacích, kdy se s nimi Dennis setkal. Což se ukázalo jako opravdu významná závada. „Hudba na začátek“ mě k příběhu rozhodně neupoutala. Vtipné je, že kryptická sdělení potřebovala poměrně obsáhlé vysvětlení každé kapitoly v závěru. Ovšem přes rozvláčný způsob vyprávění (pořád se jenom někam chodilo a vysvětlovalo) jsem najednou byla ve třetině knihy a zajímalo mě, co bude dál. Jenže něco za půlkou byla vyřešena rádoby ústřední zápletka a došlo k propadu ve stavbě narativu. O co půjde dál? Kam směřujeme? Od té chvíle jsem se už jenom trápila. Jo, zhruba ve třech čtvrtinách dojde k nejzajímavější události knihy, ale děj se k ní kodrcá jako kolo ve tvaru čtverce a posléze zase vyústí do ztracena. Náznaky, že by se mělo něco brutálního přihodit, jsou v předchozím textu velmi prchavé, až to najednou na čtenáře (i Dennise, přiznejme si) spadne jak lavina. Uvažuju, co je na textu přitažlivého. A co autor hulil, když to datloval? Břitký kanálový humor není nic pro mě. Nesrozumitelné a nepochopitelné výlevy slov mi poskytly minimum informací a velmi plytké emoce. Ukňouraný, bezútěšný, nanicovatý závěr a posléze arogantně přemoudřelá, nenavazující, ve své neuchopitelnosti nesmyslná poslední kapitola nic nezachránily. Konec špatný, všechno špatné. Za mě jedno velké ne. Přečtení jsem pojala jako splněnou výzvu, po dalších dílech série v žádném případě nesáhnu.... celý text

Dva druhy pravdy 2018, Michael Connelly

Bráchové Harry a Mickey jsou bezva, přičemž mně se víc líbí právník Mickey. A užívala jsem si jejich spolupráci, která jiskří jak dráty vysokého napětí. Na začátku jsem se nějak nemohla začíst, připadalo mi to příliš popisné a takové unavené. Ale od chvíle, kdy je Harry přizván k vraždě dvou lékárníků, se děj řítí kupředu hned po třech tobogánech – jednak komplikovaný případ zneužívání receptů na omamné látky. Potom snaha zákeřného vraha vyklouznout z cely smrti a při té příležitosti pošpinit Harryho pověst. A nesmíme zapomenout na pohřešovanou matku malého dítěte, která beze stopy zmizela. Harry je policejní buldok, zarputilý, neochvějný, s tvrdě nastaveným etickým kodexem. To je mi blízké. Ale Mickeyho rafinovanost, obzvlášť ne úplně čestná klička, kterou použije při přelíčení, mě okouzlila. Jo, holky mají rády mizery. Mezi detektivkami jsem opět narazila na lahůdku. Jednak jsem dostala svoje oblíbené klasické vyšetřování. Tentokrát tedy i s řádnou porcí napětí a život ohrožujících situací, ale Harry všechno zvládl a já mu věřila. Potom právnický souboj argumentů v soudní síni. Zároveň si užívám i obvyklých románových součástí, pěkně vykreslených postav, reálných, odsýpajících a mnohdy vtipných dialogů, přiměřený popis prostředí, takže se nepotácím ve vzduchoprázdnu. Jediný, kdo mi trochu pil krev, byla Maddie. Umírá strachem o otce, ale jakmile se ten objeví živý a zdravý na prahu, sebere se a odjede za kamarádkami. Jako kdyby to pro jednou nemohla zrušit. Kdyby nedejbože umřel, tak taky odhopká vařit pro spolubydlící? Krásný kousek, vřele doporučuju.... celý text

Třetí dcera 2024, Leandra Sold (p)

Mám ráda převyprávěné klasické příběhy. I ty méně klasické, jako například filmový hit o princezně Fantaghiro. Kniha má navíc lákavou, krásnou obálku a parádní ořízku. Musela být mou. Autorka zdařile posunula jak charaktery postav, tak hlavní zápletku a děj. Navíc vystavěla zajímavý svět, světadíl Penterii s čtveřicí dvojjediných bohů se světlou a temnou stranou, kteří spolu soupeří o nadvládu. Pohanská mytologie včetně krvavých obětí a mystických zasvěcovacích obřadů je autorčinou silnou stránkou a v tomto případě tomu bylo nejinak. Různorodý a komplikovaný svět byl podán srozumitelně a barvitě. A dočkala jsem se i draka! Jak jsem uváděla, postavy měly velmi osobitý charakter a hloubku. Alessandra odpovídá své předloze, s ryzím srdcem bojuje za nezávislost. Její sestry představovaly velké překvapení, od filmové předlohy se odchýlily výrazně a rozhodně interesantním směrem. Catalina svým neuváženým rozhodnutím vychýlí osud světa, Bianca navzdory vzhledu porcelánové panenky statečně bojuje. Do prince Marka se musí zamilovat každá. Jediný, kdo mi připadl stínový a plochý, ačkoli do příběhu tak výrazně zasáhl, byl bratránek Aurelio. A Merit se zdála poněkud nevyhraněná, i když možná závadou bude něco jiného. A to sice rozsah. Autorka stvořila vskutku epický příběh několika královských potomků, jejich souboj o místo v životě, o lásku či se záštiplnými bohy a démony. Vyprávěný je samozřejmě v er-formě z pohledu několika hlavních postav. A dle mého názoru je podán příliš stručně. Spousta událostí by snesla obšírnější rozvedení, osudy Godricka a Aurelia dokonce samostatné kapitoly či celé oddíly. Komplikovaný souboj s ústředním padouchem a dramatický závěr taktéž. Dostávám se k jediné, zato zásadní závadě. Skákání v čase. Obzvlášť ze začátku to působilo cimrmanovským dojmem: „To bylo tak…“, který tomu skvělému dobrodružství neslušel, ba dokonce snižoval čtivost. Kratinké kapitoly hopsající mezi jednotlivými postavami a historickými událostmi děj strašně zpomalily a tlumily napětí. Celkový dojem je ovšem každopádně skvělý. Zábavné, svižné, chytré, dobře napsané. Vřele doporučuju.... celý text

Soumrak Edenu 2023, Lucie Ortega (Navrátilová)

Proč jsem se do téhle knihy pouštěla? Má velmi krásnou obálku. Hodně se o ní mluví, v superlativech. Tak jsem si chtěla udělat vlastní názor. Prvních sto stránek jsem se neuvěřitelně trápila a vydržela jenom proto, abych zjistila, z čeho jsou ostatní tak paf. Celou dobu Ada jenom fňukala, autorka nezáživně popisovala svět, řešilo se politikaření, prázdné fráze, proklamované Velké Pravdy. Svět byl vcelku zajímavý, vystavěný na bázi židovských a křesťanských náboženských legend, cáknutý magií, lidem pochopitelně zapovězenou (a přesto používanou), ovšem podaný zoufale nezáživně, školometsky a toporně. Protiklad pevně až dogmaticky stanovených pravidel oproti volnomyšlenkářskému soužití úplně nevyšel, Heretikové nebyli nijak divoce odvázaní (jeden palác hříchu to moc nezachránil). Vzhledem k diktátorskému režimu Pravověrných se divím, že v Edenu vůbec někdo zůstal, když bylo možné jej opustit. Direktivní role ženy jako rodičky potomků by měla smysl, kdyby se nejednalo o dlouhověké až nesmrtelné bytosti. Jak často se jim děti rodily? Postavy byly schématické a ploché, hlavní hrdinka ve mně, staré citlivce, nevzbudila ani stín emoce. Zajali ji inkvizitoři a zřejmě ji budou krutě mučit? No a? Taky mi nesedělo Adino chování k věku, uvažovala rozhodně zraleji, k čemuž ale neměla patřičné životní zkušenosti. Někde kolem strany 150 vstupuje na scénu Ray a konečně se začíná rozplétat tajemství spojené se smrtí Adiných rodičů. Sice se nám šnečím tempem rozjel děj, ale zase mi začalo lézt na nervy oblíbené převracení charakterů postav. Jednou kámoš, potom úhlavní nepřítel, pak zase kámoš, a furt dokola. Rayovy důvody, proč Adeline opustil, byly sice melodramatické, ale uznávám, je to hloupoučký anděl (viz Bible, to jsem si nevymyslela) šmrncnutý operetou, beru. Ovšem v tom případě nedává smysl fakt, že Stella o Adelinině existenci nevěděla. Školení Adeline ve špičkové magii mě pobavilo, náročností a časovou dotací připomínalo rekvalifikační kurz. Použití moci na cokoli živého je zakázáno, ovšem z pohledu nižší magie byl předmětem i člověk. Ne, tento protimluv jsem si nevymyslela, cituji z knihy. Přeměnu lidí v golemy bych chtěla vidět, obzvlášť náhradu takových částí jako hrudního koše včetně srdečního svalu, nebo třeba hlavy (s mozkem). Když rodiče dokázali ochránit Adeline před požárem, proč neochránili sami sebe? V poslední čtvrtině mi už Adeline lezla pekelně na nervy, sebestředná osoba naprosto postrádající nadhled, soucit a pokoru. Upřímně ten nadhled a lehkost by slušely celému příběhu, humor, ironie, cokoli, ale to bych chtěla mnoho. Závěrečných 50 stran by asi mělo obsahovat zběsilou akci a brilantní souboj s ústředním zloduchem, ovšem opět si čtenář užívá proslovů, řečnění a hlubokomyslných úvah. Vlastní vyřešení výše zmíněného konfliktu se mi líbilo, vztah Raye a Adeline byl všechno možné, jen ne romantický. Ovšem hrdinčino závěrečné prozření, že veškerým smyslem života je taneční soubor, to mě dostalo. Scházel mi obsah. Kniha se člení na dvě části a ty potom na kapitoly s názvy, to oceňuji, ale když jsem se potřebovala k něčemu vracet, stejně jsem musela listovat. Redakční práce byla odbytá, spousta slov ve špatném pořadí, školácká chyba hromadění spojek („že protože když“ krásně za sebou, uch), a to mockrát, a tak podobně. Kniha mě nebavila, čtení jsem brala jako výzvu, nikoli jako potěšení, zábavu či poučení. Moudrost si v textu ráda vyhledávám, pokud je mi násilím vtloukána do hlavy, tak ji ignoruju. S hrdinkou jsem se nedokázala ztotožnit, ačkoli teoreticky zastávám stejné hodnoty. Celkově bohužel zklamání.... celý text

Hájemství: Příběh kluka z pohřebky 2024, Daniel Krejčík

Nadělení se mi moc líbilo, takže Hájemství byla jasná volba. Stejný autor, opět biografie, v něčem stejné, v něčem naprosto odlišné od prvního svazku. Stále zůstává zachována úžasná čtivost, navzdory závažným tématům odlehčený styl, geniální schopnost vypointovat reálné příhody a sestavit z nich příběh. Užívala jsem si bohatý jazyk a neotřelé slovní obraty a přirovnání. Autor si za to může sám, ale od nynějška budu už pokaždé otrávená jako jamajské šípy. Když už se ale věnuju stylistice, občas mě nepříjemně rušilo přepínání mezi minulým a přítomným časem. Nemělo to logiku (nebo jsem ji neodhalila). Přítomný čas by vyprávění slušel obecně lépe. Nejedná se o fikci, takže obvyklé věci, které na knihách hodnotím, tady ztrácejí opodstatnění. Ano, postavy mají svou hloubku a skvělou charakterizaci. A věřím, že to není v životopisné próze běžné. Na druhou stranu jsem se do některých situací vcítila až příliš, jako kdybych zapomněla, že se jedná o konkrétní lidi a konkrétní příhody a že v tom případě nemůžu srovnávat, jak bych se v dané situaci zachovala sama. I když to bylo těžké – generačně odpovídám autorovým rodičům a sama mám děti v jeho věku. S obdobnými potížemi. Navzdory zábavnému způsobu podání kniha řeší mnoho závažných problémů a podává návod ne snad k jejich zvládnutí, ale spíš k přijetí dané situace, smíření a poučení se z předchozích nezdarů. O to silnější mi celé poselství připadlo. Neubránila jsem se silným emocím a už druhý den nemůžu na knihu přestat myslet. A jo, přečetla jsem ji za odpoledne (a večer), ačkoli se s ní autor mořil několik měsíců. Ale víte co, určitě jsem ji v ruce nedržela naposledy. Rozhodně doporučuji.... celý text

Jak si najít zámožného manžela snadno a rychle 2023, Sophie Irwin

Dlouhé názvy nemá nikdo rád. Ačkoli tento paroduje slavné americké příručky (snadno a rychle), stručně řečeno se jedná o výběrové řízení na pracovní pozici (manželka bohatého muže). A teď vážně. Už dlouho jsem nečetla tak skvělou romantiku! Jak by asi dopadly sestry Bennettovy, kdyby neměly cílevědomou matku a sice nanicovatého otce, který se však v případě krize vzchopí? Inu Elizabeth by musela vytáhnout do boje. V tomto případě tedy Kitty. A nepůjde o nic menšího než sňatek pro peníze, protože po otci zůstaly jenom dluhy (obří) a dům je plný nezletilých sester. A máme to nešťastné devatenácté století, kdy ženy nesmí vlastnit majetek a nesmí si vydělávat a… no, otroci ve starověkém Egyptě na tom byli líp. Smekám před autorkou, protože dokázala udržet historické pozadí a souvislosti, nepotkáváme emancipované ženy a homosexuální páry na každém rohu, jak bývá dnes zvykem, ale zároveň napsala vskutku moderní román o podnikavé dívce. Bylo to zábavné. Bylo to vtipné. Bylo to relativně nepředvídatelné, ačkoli samozřejmě vše skončilo, jak má. Ovšem ty klikaté cestičky, které vedly k cíli, působily neotřele. A kvůli nim tento žánr čteme, dámy! Další nezměrné plus vidím v tom, že jsem byla ušetřena závěrečného Velkého Nedorozumění, naopak jsem se dočkala dobrodružné akce s důvtipnou výměnou rolí. A také jsem netrpěla grandiózním sebeobelháváním hrdinky. Naopak, Kitty jde přímočaře na věc, netají se svými úmysly ani před nápadníky. Tímto další poklona autorce. Zmíním jedinou drobnou závadu, řekla bych poplatnou britské mentalitě. Do děje dvakrát výrazně zasáhnou sluhové, Sally a Lawrence, ale bez ohledu na jejich zásluhy o blaho hrdinů se jedná o postavy naprosto stínové bez propracovaných charakterů a hloubky. Lawrencovo zjevení se na scéně pro mě bylo velkým překvapením stejně jako Sallyin statečný čin na konci. Ale prostě sluhové, ti si pro Angličany nezaslouží pozornost ani v literatuře. Ale jinak naprostý skvost a vřele doporučuji.... celý text

Mnišská kápě 2005, Ellis Peters (p)

Blíží se Vánoce a bratr Cadfael vyrábí mazání na chladem ztuhlé klouby, jehož ústřední složkou je mnišská kápě neboli oměj. Při každém použití zdůrazňuje, že je přípravek sice účinný při použití zvenčí, ovšem při požití se stává prudkým jedem. A pak je přesně touto směsí zavražděn šlechtic. V domě je v té době přítomno pár lidí, takže nemnoho podezřelých. Zároveň dojde těstě před vraždou k vážnému konfliktu mezi pánem domu a jeho nevlastním synem, a pachatel je v tu ránu jasný. Jenže nic není tak, jak se zdá. Cadfael se ujímá případu jednak kvůli tomu, že sám vyrobil vražedný nástroj, a potom v paní domu pozná bývalou lásku. Velmi brzy se ohledně pachatele vyrojí pochybnosti, ale vyšetřováním není tentokrát pověřen Hugh Beringar a šerif Prestcote je se vším rád rychle hotov, navíc se opatem kláštera svévolně jmenuje převor Robert. Dobrá, Hugha jsme se nakonec dočkali, Edwinova nevina byla prokázána, Robert dostal za vyučenou, ovšem usvědčení pachatele předpokládalo znalost středověkého velšského práva, a to nejspíš nebude mezi čtenáři příliš častý jev. Ne že bych si hádanku neužívala, ale tento aspekt zavání vůči čtenáři lehounkým podvůdkem. Také jsme se nedočkali žádné pořádné romantické linky, která je v této sérii prakticky povinnou součástí. Jo, na vzdáleném pozadí se nesmělý románek dá očekávat, ale plnohodnotný vztah na stránkách nevznikne. Takže se tentokrát zmíním o jedné věci, která je pro mě na této sérii obzvlášť přitažlivá, a tou je nesmírně bohatý autorčin jazyk, úžasná slovní zásoba a poetické obraty, jak v případě lahůdkových popisů, tak při troušení mouder benediktinského mnicha, a nejen jeho. Velká pochvala překladatelce, S. Pošustové-Menšíkové. Doporučuji.... celý text

Pochybná kouzla pro cynické čarodějky 2023, Kate Scelsa

Hezká a zajímavá obálka, chytlavá anotace. Kniha mi zcela jistě sedla i do nálady, ale jsem natolik rejpal, že bych nad zjevnými závadami nemávla rukou. Tady nebylo nad čím mávat. Příběh mě zaháčkoval od první řádky. Bylo velmi důvtipné začít tou nejdramatičtější scénou, přičemž fakt, že Chloe z dalšího vyprávění úplně zmizela, dával tušit, že došlo k tragédii. No, hádala jsem špatně, a to několikrát, takže za tohle má autorka oba palce nahoru. Byť romantika, tak rozhodně překvapivá. Jo, samozřejmě bylo od začátku jasné, jak to s Eleanor dopadne, ale víte, Hercule Poirot taky vždycky odhalí, kdo je vrah, tyhle stížnosti si v případě romantických knih nechte laskavě od cesty. Postavy byly vykreslené na jedničku s hvězdičkou bez kýčovitých extrémních prostředků (maminka je sice vážně nemocná, ale neumře, a tak podobně). Eleanor mi byla sympatická vším, svou vášní, laskavostí, chybami, přešlapy, strachem i odvahou. Moc nefňukala, a hlavně se neobelhávala, děkuju nastotisíckrát. Dějová linka, jak už jsem zmínila, přichystala pár nečekaných momentů, příhody hezké i příšerné. Jo, asi bych ocenila nějaké spektakulární potrestání ústředního zloducha Harrisona, ovšem k civilnímu pojetí čarodějnického příběhu tohle vyústění sedělo. A ne, ačkoli se na stránkách pohybují čarodějnice a v jednom kuse kouzlí, nejedná se o fantasy. Dalším bodem k dobru byly tarotové karty a jejich výklad, nijak afektovaný, spíš ironický a střízlivý, který dokonale doplňoval peripetie osudu hlavní hrdinky. Užívala jsem si všechno včetně autorčina literárního stylu, líbily se mi popisy, které nenudily, ale dokonale vtáhly do prostředí. Neskřípal mi překlad (takže pochvala) ani pravopisné či stylistické chyby (další pochvala, tentokrát nakladatelství). Skvělý počin, vřele doporučuji.... celý text