SBH

Přečtené 475



Kam tě vítr zavane
? - září 2022
Kam tě vítr zavane 2022, Rainbow Rowell

Tak jo, zase s komentářem otálím, protože mě to chytlo za srdce. Dokonce tak moc, že jsem na jeden zátah znovu přečetla celou trilogii. A v tomto podání mi najednou i problematická „dvojka“ začala dávat smysl, rozhodně tvoří s posledním dílem ucelený a velmi zajímavý příběh. Obálka. U českého vydání jedničky je vyloženě nešťastná, dvojka mi přišla taková plakátová, aby mi posléze pěkně pasovala k příběhu, u třetího dílu je vyloženě boží. K tomu dávám palec nahoru za stínové ilustrace. Normálně obrázky v knihách nesnáším, ale tady mi příjemně podkreslily děj. Následují už jenom pozitiva. Postavy jsou tak živé, až mám pocit, že se mnou bydlí. Charaktery propracované na jedničku včetně Simonovy posttraumatické stresové poruchy (kdo by se mu divil) a způsobu jak ji (ne)zvládá. Penelopa. Její úvahy nad tím, že nemá vždycky pravdu, bych si měla připíchnout na nástěnku (akorát že já MÁM vždycky pravdu, že jo). Shepard - zlatíčko. Agáta se hezky vyprofilovala už ve dvojce a její vývoj je v posledním díle triumfálně zakončen (až na těch 100 % LGBT populace, co je to poslední dobou za módu?). V té souvislosti mi zpětně v prvním díle nepřipadla tak apatická a povrchní. Ovšem nejbohatší proměnou prošel můj oblíbenec Baz. Naplno se projevily jeho nejhlubší sklony (k soucitu a něze), které umně skrývá za cynismus a aroganci. Děj. Děkuji literárnímu pánubohu a samozřejmě autorce za… za všechno. Že vztah Simona a Baze postrádal sluníčkovou kýčovitost, ale zároveň byl ušetřen tragických bad-endů (opak happy endu, kdyby někdo ty moje legrácky nechytal). Způsob, jakým Penelopa řešila komplikaci s démonským prokletím, byl bravurní a brilantní. Závěrečná záchrana Watfordu měla grády i logiku. Ale hlavně – díky, díky, DÍKY, že autorka vyřešila všechny problematické otázky z prvního dílu. Samozřejmě nad závěrem Lucyina příběhu jsem brečela jako želva. Jo, a ve snu by mě před těmi šesti lety nenapadlo, jak mě bude mrzet představa, že Simon ztratí svoje křídla a ocas. V tomto díle jsem si je vyloženě zamilovala (společně s Bazem). Každopádně Simon Snow patří k mým nejoblíbenějším fantasy příběhům.


Útěk čarodějky
? - září 2022
Útěk čarodějky 2000, E. Peters (pseudonym)

Člověk občas potřebuje ledovou sprchu, aby vystřízlivěl z hlubokého nekritického citu. Tentokrát se mi podařilo sáhnout vedle v případě jedné z mých nejoblíbenějších spisovatelek. Tato detektivka se Ellis Petersové hodně nepovedla. Miluju její poetické, fascinující a naléhavé popisy krajiny, obdivuji hluboké vhledy do psychologie postav a střípky moudrosti, které trousí třeba bratr Cadfael. Jenže tady všechno selhalo. Ani ta nejkrásnější slova nedokázala vyvolat patřičně mystickou náladu. Tajuplné zmizení jedné vesnické krasavice udrželo svou nepravděpodobnost asi jeden odstavec. Detektivní pátrání proběhlo uvěřitelně a ano, v odhadu pachatele jsem se několikrát spletla, na druhou stranu na mě nepůsobilo nijak naléhavě. Na vině byl opravdu přehnaný patos všech postav. Snad možná detektiv Felse udržel jakous takous racionalitu, jenže jelikož se do hlavní postavy napasoval hysterický a nesympatický učitel Tom, odkráčel veškerý dobrý dojem do kopru. A pak už vylezly na povrch všechny drobné závady, které jindy u Petersové velkoryse přehlížím. Annet je NEVINNÁ, protože je KRÁSNÁ. Sice manipuluje se všemi v okolí, ale oni jí to velkoryse odpouštějí, protože se vlastně přetlačují o pozici rohožky u jejích nohou. Fujtajbl. Vládkyně panství není velkorysá, protože manželovi nedává plat a on si nemá z čeho vydržovat milenku. Potěš koště. Všichni muži jsou bez ohledu na spáchané činy ti správní, naopak u žen se vždy zmíní, že překvapivě disponují i dobrými vlastnostmi. Adolescenti jsou za všech okolností moudřejší a zralejší než dospělí. V detektivkách ze středověku to tak nějak skousnu. Ovšem v souboji historické morálky a zkostnatělých předsudků s bouřlivými změnami dvacátého století autorka zoufale prohrává. Nelíbilo, nedoporučuji.


A Bůh pravil: Musíš mi pomoci!
? - září 2022
A Bůh pravil: Musíš mi pomoci! 2019, Hans Rath

Nevím, jaká nepředloženost způsobila, že jsem po „Musíme si promluvit“ sáhla rovnou po této knize, ačkoli „Ďábel...“ je jednoznačně dvojka a její neznalost představuje v tomto díle určitý nedostatek. V průběhu čtení jsem několikrát prohlásila, že je to skvělá kniha, nicméně po dočtení a krátkém uležení si nejsem úplně jistá. Plusy – je opravdu, ale opravdu vtipná. Navíc chvílemi se autorovi podaří trefný bonmot či vyloženě moudrá věta. Navíc Jakob je miláček, to bez debaty. Mně osobně je ještě sympatičtější tím, že mu je už hodně přes dvacet. Tak nějak ho v mnoha ohledech dokonale chápu. A nesmím zapomenout na skvělý part Jakobova právníka. Taky ta volná parafráze na Nový zákon mě pobavila, jenže tady možná dochází k prvnímu zádrhelu. Až na Abdula se novými apoštoly staly vyloženě zkrachovalé existence (nebo třeba taková Ellen? jako fakt?). Představa, že Mikuláš s čertem jsou lupiči gentlemani, kteří se začnou ihned chovat vzorně, jakmile jim osud naservíruje vyšší smysl života a vyhlídku na boj za všeobecné dobro... No, nemyslím si. Taky si nejsem jistá, zda boj s příznaky choroby ji dokáže vyléčit, neboli jak moc je účinná záchrana obětí systému namísto jeho změny. Ale co už, je to beletrie. Boj za osvobození šesti slepic a jednoho makaka, který hulí jako fabrika a jeho největším snem je dostat se do zoo, ukázal hysterickou nesmyslnost všech těchto aktivit. Za Jakobův racionální přístup tímto děkuji. Jo a atraktivní Janniku, která svůj sexappeal zneužívá, seč jí síly stačí, a ještě se tváří, že si to vlastně všichni kolem špatně vykládají, tu bych vystřelila na Mars. Dávám tři hvězdy za relativní zmatenost a roztříštěnost (a určitou ideovou pochybnost) příběhu a zbrklou vsuvku o ďáblu, která působí jako deus ex machina (nejspíš i je). Ale jako chytrá zábava je to dost dobré.


Čtyři tetičky a jedna vražda
? - září 2022
Čtyři tetičky a jedna vražda 2022, Jesse Q. Sutanto

Úplně nejvíc musím pochválit lahůdkový překlad paní Komrskové, v dnešní době výjimečně kvalitně odvedenou práci, která respektovala rázovitý tón prostředí a zároveň udržela srozumitelnost textu. Umím si představit, jak si vyhrála například se zkomoleninami slov (mým favoritem jsou rozhodně panáky „abstinence“). Autorka by jí měla poslat velkou kytici. Obálka. V knihkupectví by mě nezaujala, ale k praštěnému příběhu docela pasovala včetně prapodivné barevnosti, takže vcelku dobrý. Praštěný příběh. Mno, Ohledně sbírky potrhlých absurdit na mě kupodivu nevyskočila žádná logická nesrovnalost, za to dávám rozhodně palec nahoru. Upřímně jsem si hned myslela, že Jake není mrtvý, na druhou stranu bych v dané situaci určitě vyšilovala ještě hůř, takže jo, řešení krizové situace bylo zbrklé a hloupé, nicméně očekávatelné. Rozhodně jsem se královsky bavila a taky se „octla“ v poměrně nereálném prostředí, tohle autorce taky vyšlo. Jedinou připomínku mám ke čtivosti. Vzhledem k tomu, jak dramatická a zběsilá to měla být jízda, tak jsem knihu poměrně snadno odkládala a že bych trnula obavami o hrdinku, to úplně ne. I když možná je na vině totální bizarnost událostí, což mě od emocionální zainteresovanosti dobře izolovalo. Jo, jasně, vzhledem k nutné romantické zápletce zůstal Nathan sám a čekal roky rokoucí na nerozhodnou Maddy, ale zase – moc reálné mi to nepřipadlo (na to, jaký to byl atraktivní supermuž). Postavy. Hlavní hrdinka mi připadla lehce nekonzistentní, jednou si vyčítá, že podlehla nátlaku rodiny a pustila Nathana k vodě, podruhé si připadá slabá na to, aby opustila maminku. Ale budiž. Tetičky tvořily dobrou kulisu, ale nijak výrazně se mi nevyprofilovaly, takže zase – mírně ploché charaktery. Nathan je supermuž, to už se zmiňovalo, ale do kulis příběhu to docela pasovalo, takže dobrý. Jedinou výhradu mám k současné módě donekonečna natahovaných sérií, ačkoli se nejedná o žádné mnohovrstevnaté ságy. Ano, kniha se mi moc líbila, ale do druhého dílu nejdu, abych si nezkazila chuť. Upřímně si vůbec neumím představit, co by se tam řešilo.


Armagedon ve slevě
? - srpen 2022
Armagedon ve slevě 2015, Seanan McGuire

Tak jsem asi četla jinou knihu než většina komentujících. Mně se to teda líbilo ukrutně. A to nejsem v oblasti UF žádná začátečnice. Přespříliš vysvětlování originálního světa? Nepřipadalo mi. Poznámek pod čarou bylo vyloženě marginální množství (četla @tsal něco od Pratchetta?), různé exkurzy do kryptozoologie byly zábavné, například vývoj „kukaček“ z velkých brouků, no super! A tak podobně. Dostala jsem přesně to, co jsem od paperbackové zábavné fantastiky čekala. Vlastně spíš víc. Pro mě nejdůležitější hledisko - nebylo to hloupé. Přitroublí hlavní hrdinové mi sajou krev víc než upíři. Naopak text sršel vtipem, pro mě nejdůležitější plus. Klišé? V tomto ohledu furt lepší než Shakespeare. Originální příběh může v dnešní době požadovat už opravdu jenom hodně naivní člověk. A víte co? Vlastně to docela překvapivé bylo, protože třeba scéna s probuzeným drakem mi úplně standardní nepřišla. Obálka – pěkná, vystihla náladu knihy, palec nahoru. Překvapivě slušná stylistika rozhodně potěší, v té souvislosti chválím nakladatelství za překlad a doprovodné jevy (jako třeba korektury). Verity byla jedním slovem fajn, chytrá, ironická, vtipná, přiměřeně machrovala a přiměřeně občas něco nerozumného vyvedla (jako například podlehla sexy chlápkovi z nepřátelského tábora). Sexy chlápek mi lezl na nervy, aby nakonec prozřel a já ho vzala na milost. Kdyby nadále tvrdohlavě lpěl na svých zásadách, nepůsobil by přirozeně. A je otázka, která z variant Dominikova chování by představovala horší obehrané schéma. Děj. No, vlastně Dominic byl jediný, kdo mě opravdu překvapil, protože u spousty ostatních jsem jejich roli v probuzení draka odhadla. Teda Candy taky zabodovala. A bavila jsem se, což byl zjevně účel, takže za mě dost dobrý. No a závěrečné drama s hadí sektou mi pocuchalo nervy, ale já nic nevydržím. Knihu jsem si koupila včetně všech dalších dílů, které vyšly v češtině. Vřele doporučuji.


Kroniky prachu
? - srpen 2022
Kroniky prachu 2019, Lin Rina

Nakonec se jednalo o velmi příjemné překvapení. Z neznámého důvodu jsem očekávala romantickou fantasy říznutou steampunkem. Takže tajemné mizení pana Reeda a hrůzostrašný archiv jsem dlouho považovala za související jevy, které nelze běžnými fyzikálními zákonitostmi vysvětlit. Tomuto omylu ještě nahrála sama autorka kombinací faktorů, které se v jedné době na jednom místě nemohly nacházet současně: parní tramvaj, vláda královny Viktorie, komerční lety vzducholodí a automobily. Jo, BTW úklid zaneřáděné kanceláře pana Reeda by hrdinka nezvládla za pouhých šest hodin, dle mých životních zkušeností by na to bylo zapotřebí minimálně 14 dnů a jedné střevní chřipky v důsledku špíny. Zhruba za půlkou mi došlo, že se jedná o čistokrevnou romantiku. To, že autorky romancí s historickými souvislostmi nakládají volněji než autoři fantasy světů, vím moc dobře, takže nakonec jsem všechny podivnosti akceptovala. Protože se mi příběh prostě líbil. Animant byla báječná se všemi chybami i nesmírně roztomilou schopností sebekritiky. Pan Reed už mi lezl na nervy víc, prostě chlap, takže chudák Animant si zdvořilé chování musela ZASLOUŽIT, zatímco od ní všichni (včetně některých uživatelek databáze knih, fujtajbl) očekávali, že bude milounká bez ohledu na množství dříví, které na ní kdo štípe. A přesně jak padlo v textu, pan Reed byl pokrokový jenom při výrobě různých strojů, v myšlení byl konzervativnější než zkamenělý mamut. V té souvislosti mi ale veškeré emancipační úsilí bylo sympatické. Linie s Rachel mi nepřišla uvěřitelná, ale jak se říkalo, historický kontext si autorka upravila dle potřeby, a na druhou stranu lépe by vývoj postavy paní Crumbové nešel popsat. Asi bych ocenila, kdyby bylo víc prostoru věnováno Henrymu, ale i tak měla kniha požehnané množství stránek. No a pan Reed zůstal pitomcem do samého konce, ale co se dá dělat, když ho Animant milovala. Vtipné, zábavné, milé. Ke konci jsem měla silný (příjemný) dojem, že čtu stránky od reinkarnace Jane Austenové. Vřele doporučuji.


A Bůh pravil: Musíme si promluvit!
? - srpen 2022
A Bůh pravil: Musíme si promluvit! 2015, Hans Rath

Zajímavý námět, krásná obálka, můj milovaný Berlín. Co víc si přát? Bylo by toho hodně. Tak třeba sympatický hlavní hrdina, jemuž všechny trable věřím a v mnoha ohledech s ním souzním. Splněno. Je tedy pravda, že Jakob na sobě nechal dříví štípat a já bych Ellen mnohokrát poslala do paďous, ale nakonec nad ní noblesně morálně zvítězil (toho bych nebyla schopna), takže za mě hodně dobrý. Děj, mno... Žádný nebyl. Zápletka, pointa, nenalezeno. Jakože to nebylo na závadu, text byl rozhodně „o něčem jiném“. Nenudila jsem se a uvedené příhody nebyly plytké nebo hloupé. Samozřejmě jsem se zamýšlela, pod vlivem Jakobových příhod, jak by asi vypadal svět, v němž bych neexistovala já, to bylo hezké mentální cvičení. Nad jednou věcí jsem tloukla hlavou do zdi, ačkoli ji autor do příběhu umístil naprosto záměrně a zdůvodnil to. A sice problém, že nikdo nedokázal Abelovi uvěřit božskou podstatu a raději všichni vymýšleli naprosto krkolomná zdůvodnění jeho zázraků. Jsem racionální skeptik a nevěřící pes, nicméně zastávám univerzálně platnou tezi, že nejjednodušší zdůvodnění je správné. V tomto případě by Abel mě samotnou přesvědčil stokrát rychleji než německé katolíky. No co naděláme (Abel a já). Bylo to vtipné a moudré, kombinace, kterou naprosto zbožňuju. Interakce mezi policistkou a Jakobem v záležitosti bratrovy zpronevěry, to jsem tedy plakala smíchy. Pak se mi líbilo, jak Jakob použil znalosti ze světa, v němž by neexistoval, v tom reálném. Zkrátka dobrák. Hodnocení by tedy bylo pětihvězdičkové, kdyby... Kdyby autorovi úplně neulítla poslední kapitola. To mělo být jako co? Tak za prvé – Abel všem kolem cpe pod nos, že je Bůh, prakticky ihned, co se dá s kýmkoli do řeči. Jenže v závěru Jakob pobíhá po lodi a každého na potkání se ptá: „Jsi to ty?“ To nemělo logiku. Závěrečné prozření taky nedává smysl, respektive nedává smysl partička black jacku předtím. A potopení Titaniku v posledním odstavci? Jako vážně ne, to se nepovedlo. Jelikož mimo to se jedná o velmi milou knihu, srážím pouze jednu hvězdu a i tak vřele doporučuji.


Vražedná jáma
? - srpen 2022
Vražedná jáma 2022, Mick Finlay

Začnu tím, co mi při čtení činilo nejhorších obtíží – hygiena. Samozřejmě je správné, když text čtenáře „vcucne“ a on prožívá dobrodružství téměř na vlastní kůži. Což se autorovi podařilo na jedničku s mašlí. Jenže těch hromad hnoje, bláta, mastnoty jak ve vlasech, tak na oblečení, špíny, zápachu, vší a hnisu bylo tolik, až mi bakterie vylézaly ze čtečky. Pak na mě dobré tři čtvrtiny knihy padaly těžké chmury z bezmoci hrdinů a upřímně i poměrně drsného života v Londýně konce devatenáctého století. Prej belle epoque, to určitě. Asi proto nemají v Británii žádného Muchu. Arrowood je naprosto antagonistickým protikladem Sherlocka Holmese počínaje, samozřejmě, vyšetřovacími metodami přes klientelu či třeba zjev až po, to se mi líbilo nejvíc, postavení Normana, který není ani trošku podlézavým, servilním troubou, na rozdíl od Watsona, pochopitelně. No a v důsledku řečeného se našemu hrdinovi vyhýbá i majetkový prospěch a sláva. A zároveň je mi tím bláznivě sympatický. Vyjma výše uvedeného nemám, co bych knize vytkla. Postavy dýchající a pestrobarevné, dialogy reálné, břitké a vtipné, popisy prostředí až nepříjemně autentické. Taky vysoce hodnotím vývoj postav, přičemž změny z prvního dílu kontinuálně pokračují, sice možná nikoli směrem, který bych upřednostňovala, nicméně všemu věřím, a to je nejdůležitější. Vyšetřování. Nakonec za mě nejsilnější složka (což je u detektivky vždycky dobré znamení), ačkoli tak ve třech čtvrtinách jsem hrdinům moc šancí nedávala. Ale nakonec to uhráli se ctí, opět palec nahoru. Ale úplně nejsilnějším zážitkem je jednoznačné humanitní poselství knihy, kdy především úsilí o lepší svět se počítá a láska či soucit nejsou jen prázdná slova. Díky taky za úplný závěr (ne, nedoufala jsem), nicméně jak píše @soukroma – mnohé křivdy byly odčiněny, naštěstí. Takže vřele doporučuji.


Tvůrčí psaní pro každého
? - srpen 2022
Tvůrčí psaní pro každého 2006, Markéta Dočekalová

Paní Dočekalová mě naučila psát. Dlužno ovšem dodat, že nikoli skrz tuto příručku, nýbrž absolvováním hodně drahého individuálního kurzu. Takže paní určitě umí, ovšem tato učebnice je dost k ničemu. Za prvé – věnuje se všemu a ničemu pořádně. Taková šíře autorského záběru je pro jednoho člověka neprosto nereálná. Pokud se sama autorka chtěla věnovat úplně všemu od žurnalistiky přes beletrii až po scénáře, měla podle mého napsat několik specializovaných učebnic. Za druhé – uvedené rady a postupy jsem nedokázala vztáhnout na svoje psaní. Nedokázala jsem odlišit, co dělám špatně a co dobře. Cvičení mi moc nepomohla (vlastně vůbec). Takže se jedná o suchou teorii bez přesahu do konkrétní praxe. To je zásadní vada. Za třetí – když už jsem se psát naučila, tak jsem v příručce hledala oblasti, které jsou poměrně náročné a celkem nikdo z lektorů tvůrčího psaní se jim nevěnuje. Budu konkrétní, jsou to popisy. Ano, v současné době nepatří mezi kchůl složky díla, nicméně když chybí, příběh se potácí ve vzduchoprázdnu. A překvapení – to, co jsem potřebovala, jsem tam nenašla. Jako určitý vhled do problematiky pro úplně neznalce asi dobrý, ale praktická použitelnost velmi sporná.


Cesta za tebou za 80 dní
? - srpen 2022
Cesta za tebou za 80 dní 2021, K. C. Dyer

Napsat cestopis tak, aby nebyl nudný, je z podstaty věci problém, protože mu především schází nějaká smysluplná zápletka a děj. Proto jsem umírala nudou nad knihou Pár kroků vpřed. V tomto případě ale autorce tleskám, náročný projekt vyšel na jedničku. Taky dost dobře nechápu, proč kniha vyšla v edici 7lásky, protože to není romance ani omylem. Jako jo, dostane se nám Velkého nedorozumění i Bombastického patetického závěru, jak je u amerických knih povinné, nicméně zábavné převyprávění Verneova příběhu zápory spolehlivě zastíní a o nějaký lov na mládence nejde ani omylem. Hlavním tahounem příběhu je jednoznačně knihomolka Romy, obyčejná holka, která kvůli psychickému bloku nikdy neopustila New York. (Ale ten je docela veliký, takže cajk.) Jenže neštěstí nechodí po horách a Romy je nucena vylézt ze své komfortní zóny (jak já jsem ji chápala s rozhodnutím, že nenastoupí do call centra, rozhodně palec nahoru). Taky se mi líbilo, že autorka inspiraci klasickým románem otevřeně přiznává. Tady mám velkou výhradu vůči překladu názvu (Za kým že to Romy podle paní Rudové cestuje? Za svými strýčky?) a ano, ta obálka není úplně šťastně vyřešená, jak píše @jitka_dankova, připomíná opravdu spíš učebnici. Áááá, ovšem, obvyklé smrtící zaklínadlo (tedy až po „milé oddechovce“ blehuhe), „knize by slušelo o sto stránek méně“ – v tomto případě rozhodně nikoli! Všechny příhody jsou zábavné a svižné, hrdinka zápolí se svou nezkušeností, na druhou stranu projevuje úžasnou míru inteligence, šikovnosti, odvahy a empatie. Navázání jejích příhod na původní Foggovy je vtipné a moderní, zase palec nahoru. Všechny exotické destinace na mě vyloženě dýchly svým kouzlem, v Bombaji jsem se dusila vedrem, v Kalkatě omámeně vdechovala vůni koření, na Aljašce mrzla a v Egyptě… No, velmi živě jsem si představila hrdinčiny potíže. Problém jsem měla s Dominikem, blahosklonnou primadonou, který všude byl, všemu rozumí a všechno umí. Jsem moc ráda, že se Romy nezapalovaly kalhotky pokaždé, když toho seladona viděla, k jakés takés romanci v důsledku adrenalinového vypětí muselo dojít, to je logické, ale z pohodlí svého čtecího ušáku bych slavného Doma tak akorát kopla do zádele. A ovšem, nebyla jsem ušetřena patetického konce (to, že byl happy, mi vůbec nevadí, ovšem bujarý večírek včetně přítomnosti Sumayi, jejíž záchrana měla být před Terezou utajena, ne, tak ten byl vyloženě za hranou), ale jak říkám, u autorek ze zámoří nelze nic jiného očekávat. Velmi slušné čtyři hvězdičky a rozhodně doporučuji.


Letní rytíř
? - srpen 2022
Letní rytíř 2012, Jim Butcher

Miluju Harryho Dresdena. Obzvlášť když mocné víle vyškubne z rukou kouzlo a vyplázne na ni jazyk se slovy: „Tůdle.“ Tenhle díl se opravdu povedl a hvězdu dolů musím srazit jenom za jednu komplikaci. Aby se čtenář v postavách a vzájemných vztazích (nota bene historii čarodějova pohnutého života) trochu orientoval, je nezbytné zvládnout předchozí tři ufňukané kousky s příšernou Murphyovou a zbytkem rádoby emancipovaných Emeričanek. Ačkoli je tento kousek o několik řádů výš, není možné začít sérii rovnou jím. Jinak tentokrát se i Karrin chovala kupodivu jako normální myslící bytost, takže palec nahoru. Uvidíme pro příště, ale tento díl je v tomto ohledu šťastnou volbou. Humor nezklame, smích na veřejnosti zaručen, bolestínské pasáže trochu utlumeny, navíc v závěru dostal Harry radu skutečně nad zlato a doufám, že se jí bude do budoucna držet zuby nehty. Za to také tleskám. Děj – trochu mě štve, že jsem nepřišla na propletenec s vraždou, ačkoli jsem měla všechny informace stejně jako hlavní hrdina, tudíž další bod pro autora. Brala bych víc vyšetřování a sofistikovaného kouzlení, zato méně válčení, tryskající krve a chroptění umírajících, jenže autorem je muž, tudíž mám smolíka. Způsob, jakým se H. vyvlekl z potupné smrti utopením v bažině, byl naprosto žůžový a následná scéna mi vehnala slzy do očí (smíchu, podotýkám). Postavy. Tentokrát jsme se zbavili trapných amerických paniček, naopak na scénu naklusaly rozporuplné bytosti počínaje vílími královnami včetně Harryho kmotry přes trolice, vlkodlačice až po zmrtvýchvstalou Elaine. U té jsem čula zradu od prvního momentu, sorry jako, nic jiného nedávalo smysl. Líbilo se mi, jak se vyprofilovala i slavná Bílá rada, rigidní zápecníky s Merlinem v čele bych pověsila za uši do průvanu, Ebenezar se svou svitou si naopak získal mé srdce. Překlad a korektury nejsou nijak excelentní, na druhou stranu chyby v textu nejsou tak četné a hrůzné, aby kazily dojem, takže cajk. Celek velmi zábavný, chytrý a slušně napsaný, vřele doporučuji (s výše uvedeným omezením).


Pan farář má krizi
? - srpen 2022
Pan farář má krizi 2018, Jean Mercier

Dílko oslavující všemocnou Církev svatou je úplně stejně rozporuplné. Za prvé – prý román. Kratinká novela o stu stránek kapesního formátu je zvládnutelná do dvou hodin čistého času. Takže román ani náhodou. Pak se musím zmínit o velmi specifickém jazyce, který hýří pojmy jako například „náboženská dezafiliace“ (i Word to podtrhl jako neznámé slovo) nebo „katechetická hermeneutika“ (tohle Word zná, vida) či „kérygmatická transmise“ (tohle taky, páni, jaké já mám mezery). Vlastní děj? Panu faráři tečou nervy a všechno vybouchne ve chvíli, kdy mladší a nedostudovaný kolega dostane přiděleno pracovní místo, na které si Benjamin (oprávněně) brousil zuby. Mimochodem biskup tuto situaci označí jako Benjaminův „narcismus“, ou jé. Takže Benjamin uteče. Ale pozor, nikam daleko, jen do svého zahradního domku a tomu zazdí dveře. Pak dochází k jednomu zázraku za druhým, jako jo, spousta hříšníků obrácených na víru, o čem jiném by to tak asi mělo být, že. No a prozření samotného Benjamina (samozřejmě v něm hraje roli ďábel a pýcha, jak jinak) v součinnosti s mediálním humbukem vede k probourání, ehm, ehm, nikoli zazděných dveří, ale nějaké nosné zdi (inu Francie), celý domek se zřítí a z Benjamina se stává kripl. Teda člověk na vozíčku, ale víte, pro Církev svatou můžou pracovat pouze fyzicky dokonalí a krásní lidé, tak milosrdná a laskavá tato organizace je. Takže takto – nasmála jsem se víc než u mnohé knihy prezentované jako humoristická. Času to zabralo málo, takže za mě dobrý. Doporučení? Ty dvě hodiny lze strávit jinak a lépe.


Múza nočních můr
? - srpen 2022
Múza nočních můr 2019, Laini Taylor

Do této knihy jsem se pustila jenom proto, abych zjistila, jak si autorka poradila se závěrečným propletencem z prvního dílu. Výsledkem je toto: abychom se zbavili jedné úchylné psychopatky, pořídíme si druhou, pokud možno ještě úchylnější. Jo jo. Tentokrát jsem si neužívala ani popisy a snově magickou krajinu, protože většinu doby po ní pokřikovali úděsní válečníci, krev cákala proudem a umíralo se jak na běžícím pásu. Děj, mno. Bez těch bitev a vražd bychom neměli o čem číst, a o nich mě číst nebaví. Přičemž autorce vyčítám, že mi nedala ochutnat takových scén, jako třeba když Lazlo uviděl knihy zachráněné z Pláče, nebo střet Ferala se svou vůbec první knihou v životě. Samozřejmě nemůžu vynechat nadnormativní úroveň hysterického patosu a absenci humoru či nadsázky. Ve zkratce v tomto ohledu na mě kniha působila jako silně přesolené a přepepřené jídlo. Postavy. Linie s Korou a Novou byla zbytečná. Samozřejmě, potřebovali jsme tu druhou psychopatku, ovšem se všemi odbočkami působil příběh roztříštěně a elegantnější řešení problému Minya bych rozhodně uvítala. Hlavní hrdinka porušovala základní pravidlo literárních postav – jsi mrtvá, tak se podle toho chovej. Stále jsem uvažovala nad zločinným porušením celovesmírného zákona zachování hmoty a energie – kde Sarai brala energii? Jíst nemohla – byla duch. Slušní duchové jsou nehmotní, a i pro strašidelné zjevování ochlazují vzduch, jak z něj odčerpávají teplo. Takže Sarai byla ke všem nesmyslům ještě perpetuum mobile? Lazlo zůstal sympaťákem, ovšem jeho role v příběhu zůstala už ryze okrajová, jediným zapamatovatelným bodem byla ložnice ve stylu džungle. Pak tu máme Thyona. Jeho pasáž se mi četla nejlépe, i když vlastně převzal Lazlovu roli z prvního dílu, ale budiž. On jediný prodělal jakýs takýs vývoj, ostatní buď zůstali na původních pozicích, nebo provedli obrat čelem vzad (Minya), což se taky nepočítá. A nejspíš z toho důvodu mu bylo věnováno poměrně málo prostoru. Například scéna s jizvami na rukou se mi nespojila s prvním dílem, a to jsem ho četla nedávno, a na rozdíl od notoricky známých věcí vůbec vysvětlena nebyla. BTW v celém vesmíru měly všechny planety stejné složení atmosféry, tlak, gravitaci a tak podobně, jupíjájej! Shrnutí: mám to za sebou.


Strážník z Nového Světa
? - srpen 2022
Strážník z Nového Světa 2021, Marek Skřipský

Zaujala mě anotace a obálka je taky moc pěkná. Po dočtení ale celkový dojem z knihy pochroumal doslov, nebo zkrátka ta kapitolka o dalších osudech rodiny Bernátovy. Úplně zkazil výsledný pocit z knihy, tím se z mysteriózních příběhů stala protikomunistická agitka. Škoda. Hlavní hrdina Petr byl sympatický svéráz, jeho posedlost Novým Světem naprosto chápu. Jako naplavenina jsem Prahou a obzvlášť podobnými malebnými zákoutími stále okouzlena. Ostatní figurky byly sice barvité, nicméně výrazně dvourozměrné. Chybělo jim totéž, co vlastně celé knize – emocionální náboj. Tudíž se mi beznadějně pletly. Plynulosti čtení to sice nenarušilo, ale správné to taky není. Celé vyprávění mělo atmosféru, ducha i kouzlo, ale emoce ani ťuk. Autora musím „poplácat po rameni“ za spoustu reálných zajímavostí umně zakomponovaných do textu. Bohužel však odborná správnost nespasí určitou odtažitost, kterou jsem cítila. (Možná je příčinou?) S detektivním vyšetřováním neměly příběhy nic společného a nějaké nadpřirozeno aby člověk hledal lupou za pravého poledne. Ano, byly zmíněny jakési Bytosti z Jeleního příkopu, ovšem tak neohrabaně a zkratkovitě, že ztratily veškerý šmrnc. Proč Pavlínka poštvala na Petra psy je mi záhadou, když stačilo prostě zmizet? Nicméně její „omluva“ byla fajn, takže jí odpouštím. Je moderní při hodnocení knih trousit věty – potřebovalo by to proškrtat. Tady mám ale přesně opačný problém – stručnost textu byla na škodu, rozhodně bych uvítala rozepsat spoustu situací a duševních pochodů hrdinů šířeji. Nejméně mě zaujala povídka první, upřímně si nejsem jistá, která z účastnic byla horší psychopatka, bába kořenářka nebo její vykutálená dcerunka. Sama za sebe jsem byla ráda, že se do jejich sporu nepřimotal Petr. Historka o filmování s Harrym Jelínkem mi nejdřív trochu ležela v žaludku, aby se mi nakonec opravdu líbila. Ovšem mým favoritem zůstává povídka Spisovatel, dokonce jsem si zjišťovala informace o Lordu Dunstanym. Můžu vřele doporučit, jedná se o náladovou, trochu poetickou záležitost, ovšem za srdce mě nechytila.


Neandertálec otevírá dveře do vesmíru
? - srpen 2022
Neandertálec otevírá dveře do vesmíru 2020, Preston Norton

Možná nikdy jsem s komentářem ke knize neotálela tak dlouho jako tentokrát. Důvod je prostý – příběh mě silně zasáhl. Pořád o něm musím přemýšlet. A taky o názoru velké části společnosti na YA literaturu a její čtenáře (nedejbože ty více než dospělé) – ano, jedna známá spisovatelka se onehdy veřejně vyjádřila, že se jedná o osoby sníženého intelektu, které odmítají dospět. Ani taková urážka nesníží mé hodnocení této knihy – je úžasná. A nejvíc ze všeho závažná, hluboká, pravdivá a chytrá. Začnu popořadě. Obálka je zvláštní, ovšem po dočtení ji dokážu ocenit. Takže za mě dobrý. Příběh mě chytil na prvním řádku a nepustil, čtečku jsem nedokázala odložit ani mezi kamarádkami nebo v práci (a tam fakticky nemám čas na nějaké čtení pod lavicí, nicméně stalo se). Zajímavá a vtipná zápletka, překvapivé řešení, do toho pátrání po tajemství, které zpočátku ani jako tajemství nevypadalo. Nakonec do sebe všechno zapadlo a mě už třetí den trápí důvod Shaneovy zbytečné smrti. BTW Esther bych zaškrtila a pověsila za uši do průvanu. Dokonce i Cliffova neutěšená rodinná situace doznala změny. Postavy a vývoj charakterů za jedničku s mašlí. Cliffa jsem si zamilovala, pro Shanea pláču, Noah je zlatíčko, Aaron kámoš, Tegan správná rázná přítelkyně a tak bych mohla pokračovat donekonečna. S tím souvisí vtipné či úderné dialogy, které jsem si naprosto užívala. O ději jsem se už zmiňovala, nemám nejmenší výhradu. A co musím taky pochválit, jsou trefné popisy okolí, které nezdržují, nicméně dokonale vtáhnou do prostředí. Jen si trochu nejsem jistá Cliffovým zjevem (celkem logicky). On sám se hodně shazuje, ovšem Tegan je z něj na větvi a dokonce i třeskutý heterosexuál Aaron jej označí za fešáka. Tak si představuju hodně mladinkého Kevina Jamese. Ústředním tématem knihy jsou závažná témata šikany, náboženského fanatismu, přetvářky, stádního chování společnosti a krizi sebepřijetí. Když pomyslím na onu známou spisovatelku, samé povrchní a lehké životní otázky, že? Nechám té jedovatosti. Seznam úkolů je ústřední červenou linií knihy, spustí všechny kritické body, přes nemalé překážky jej hrdinové plní a nakonec vyřeší všechny body s nemalou investicí vlastního úsilí a důvtipu. A právě ten nakonec změní úplně všechny. Jo a taky se mi líbily nerdovské hlášky a narážky na různá kultovní díla. Na konec si dovolím jednu drobnou výtku – to za celý rok ona „šťastná“ mikina neskončila jedinkrát v pračce? A důležitou poznámku – v autorem stvořeném universu rozhodně Bůh existuje (a má lidi rád), protože kóma nekóma, jak by Aaron mohl byť podvědomě tušit, že HAL představuje řešení tolika palčivých otázek? Jedna z nejlepších knih vůbec, vřele doporučuji.


První pravidlo: nezamilovat se
? - srpen 2022
První pravidlo: nezamilovat se 2021, Felicia Kingsley

odpad!

Tak tohle se nepovedlo, ale jako hodně nepovedlo. Jako jediné plus bych viděla zdánlivě zajímavý námět. Netvrdím, že originální, ale něco na tom mohlo být. Mohlo... Nikdy si nestěžuju na obehraná schémata a žánrové postupy. Takže jasně, nesnášejí se, musejí spolu pracovat, stanoví si první pravidlo: nezamilovat se (už to je strašlivé klišé, ale budiž) a následně... Aby něco takového bylo stravitelné, musí mít text jiné přednosti, především chytré, zábavné a charismatické postavy. Vtipné zápletky a neokoukaná řešení. Nebo zkrátka něco navíc, třeba humor nebo fakt sexy erotické scény. Tady scházelo úplně všechno. Skutečnost, že je Nick světaznalý perfektní lupič umění, nestačí jenom stokrát zopakovat, on se tak musí i chovat. Jenže místo dokonalého borce nám na stránkách řádí zmatený a přitroublý puberťák. Se Silvyí je to ještě o deset příček horší, lehkovážná, neohrabaná, úplně blbá. Už při první akci těchto lupičských es jsem tloukla hlavou o zeď a situace se postupem doby jenom zhoršovala. Následovaly klišé situace obšlehnuté ze všech možných konspiračních thrillerů promíchané s upocenými, dýchavičnými „žhavými“ situacemi zazděné úmornými výlevy autorčiných rešerší o Casanovovi. A do toho projevovali hlavní hrdinové inteligenci gumové kachničky. Běhají po Benátkách pronásledováni „muži v černém“, konečně dorazí do hotelu a střih! v tu ránu jim nehrozí nejmenší nebezpečí, následuje nákup drahého oblečení, kadeřník, manikúra, než se zase vydáme do víru honiček a rádoby dobrodružství. Vittorio je zabit těsně před tím, než Silvyi sdělí klíčovou informaci, vědátor Maggi (to jméno bylo dobrý, asi jediná pozitivní věc v knize) padne otráven k zemi, ehm, ehm, těsně předtím, než sdělí klíčovou informaci. BTW který jed způsobí po požití (nikoli nitrožilně, anebo autorka něco hodně utajila!) smrt do tří minut? Správná odpověď – žádný. Ve chvíli, kdy si Silvye ve spolupráci s Nickem bere na tajnou misi náhrdelník, který jí Vittorio vnutí večer před svou vraždou (jak byl prozíravý!), přičemž je Maggi upozorní na jakýsi tajuplný „klíč“, jsem vzdala boj. Něco tak hloupého nejsem schopna číst, natož abych si u toho dokázala odpočinout.


Dům v blankytně modrém moři
? - červenec 2022
Dům v blankytně modrém moři 2022, T. Klune (pseudonym)

Nádherná obálka. Nádherný příběh. Kdybych mohla, dám deset hvězdiček. Vlastně ne, jenom devět, ale k tomu se dostanu. Kulisy působily hodně metaforicky, ve městě pořád jenom pršelo, všechno bylo šedivé, úřad působil jako nereálná karikatura, naopak na ostrově vybuchl gejzír barev, kvetly tam zářivé květiny a stále svítilo slunce. Přesto nepůsobily uměle, naopak dokonale vykreslily kontury světa, kde se mezi obyčejnými lidmi pohybují magické bytosti, které jsou šikanovány a vytlačovány na okraj společnosti. Uf. Když jsem to takhle napsala, působí to děsně školometsky, až na to, že autor svoje vlastní zadání dokázal uhrát jako mistrovskou partii. Jednoznačně báječné postavy počínaje hlavním hrdinou Linusem, homosexuálním usedlým tlouštíkem bez ambicí. Zní to strašlivě? Jo, a v tom právě spočívá to kouzlo. Už od první stránky slyšíte tlouct jeho dobré srdce, rozesměje vás smysl pro humor, ohromí nečekaná odvaha. Obyvatelé ostrova se přidají ke hře jako členové vyladěného symfonického orchestru. Bylo by nespravedlivé, kdybych uvedla, že jsem se zamilovala do Lucyho. To určitě, ale do všech ostatních taky a o mou přízeň zabojoval dokonce i nerudný převozník Marty. Dějová osa byla sice předvídatelná, nicméně velmi vděčná. Ano, přála jsem si číst přesně takový příběh a děkuji za něj. Ještě když byl dokonale okořeněný třeskutě vtipnými dialogy a hláškami. První dobrodružnou výpravu mezi lidojedy jsem oplakala – smíchy. Když už jsme u těch emocí, rozhodně se jedná o ždímačku na city (to zbožňuju), na konci jsem zase ronila slzy dojetí, prostě jsem si to užila. Závady? Dvěstěpadesátiletá trpaslice, která se chová jako desetiletá holčička, budiž, ovšem je stejně bystrá jako všichni ostatní. Měla by být 250 x zpožděnější, což by zase nebylo tak zábavné. Ale logicky to nesedí. A potom nadnormativní přehršel queer osob! Já měla za to, že právě perzekuované magické bytosti jsou metaforou LGBT+ komunity, ale k tomu musel být ještě každý obyčejný smrtelník gay nebo lesba ve vesnici o cirka deseti lidech. Tak tohle fakt ne. Kdyby se tam všichni věnovali na špičkové úrovni astrofyzice, taky by to bylo divné, ne? Ale i s těmito drobnými zádrheli se jedná o jednu z nejhezčích knih vůbec, laskavou, vtipnou a krásnou. Vřele doporučuji.


Víno a čáry
? - červenec 2022
Víno a čáry 2021, Luanne G. Smith

Knihu jsem zhltla na posezení, k tomu pochopitelně několik sklenek výtečného červeného, můžu jenom doporučit (nejlépe v této kombinaci, jo, chléb a sýr k tomu). Líbilo se mi všechno, počínaje opravdu krásnou obálkou. Samozřejmě nejdůležitější jsou pro mě postavy, tady se autorce vyloženě povedly, bohaté, barvité, dýchající. S Elenou jsem soucítila, a i když bych některé situace řešila jinak, vždy jsem ji chápala a nikdy mě nepřiměla tlouct hlavou do zdi. Super hlavní hrdinka. Lennonky, které Jean-Paul nosil, ty mě dostávaly v kulisách dobrodružného fantasy příběhu naprosto do kolen, víte co, roztomilý intelektuál a čarodějka, která unikla temnotě, prostě lahůdka. Taky dávám palec nahoru za tolerantního a náramně nápomocného bratra Anselma (ano, není reálný, ovšem přesně o takové fantasy chci číst). Dokonce i sucharský inspektor projevil ve vhodnou chvíli kus zdravého rozumu. Prostě postavy, charaktery a jejich vývoj za jedničku s mašlí. Děj totéž. Zajímavá zápletka, překvapivé zvraty, rozuzlení sice lehce očekávaná, zato však neotřele podaná. Sice jsem si na začátku myslela, že dojde na klasický milostný trojúhelník či na Bastienovo zmoudření nebo (to bych se opravdu tetelila blahem) na jeho porážku v souboji o nejlepší víno. Omyl. Autorka namíchala překvapivý koktejl okořeněný spoustou zajímavých ingrediencí jako třeba dobou končící secese a promícháním vědy s magií. Jo, ústřední padouch zhynul sice bez řádného ohňostroje třískajících zbraní, nicméně na druhou stranu ho vlastně zahubil osud, který chystal pro Elenu, tudíž super. Vlastně to mělo i určitou přesahující myšlenku. Taky se mi moc líbilo, že je příběh je uzavřený, ovšem proč autorka přistoupila k dalším dílům, to je nad míru mého chápání. Nevím, jestli si budu druhým dílem kazit chuť.


Hodná holka, zlá krev
? - červenec 2022
Hodná holka, zlá krev 2021, Holly Jackson

Asi jsem si měla nechat mezi díly delší rozestup. Protože tomu druhému nechybělo nic ze skvělých ingrediencí toho prvního, přesto jsem po dočtení zklamaná a rozhodně se nebudu pídit po dalších příhodách slečny Pipy. Možná je důvodem, že jsem krátce po sobě přečetla dvě knihy se špatným koncem a potřebovala bych pro změnu kapku pozitivity. Ravi a Pipa kolem sebe nekrouží, ale řádně spolu chodí, tudíž i ten romantický náboj lehce vyprchal. Sice jejich vyznání lásky proběhlo velmi netradičně a rozhodně vtipně, ale celkově je tato složka už na pozadí. Taky bych neřekla, že Pipě někdo stál vyloženě v cestě, školu vlastně neřešíme, rodinu prakticky taky ne, jo, ohrožení na životě nastalo, ale upřímně do té situace vlezla sama. Koho oslovila, ten s ní spolupracoval, vyjma pochopitelně policie, ovšem i zdůvodnění této výjimky bylo uvěřitelné. Takže: vyšetřování logické, napínavé, uvěřitelné. Silným momentem pro mě bylo, když se veřejnost proti Pipě spikla a označila její vyšetřování za kamufláž pro získání popularity. A výsledek soudu s Maxem, tím padouchem, se mnou otřásl stejně jako s Pipou. Myslím, že bych se zachovala stejně jako ona. Ale, do háje, vždyť jsme se nedozvěděli, jak tenhle úlet dopadl! No nic. Jenže zbytečná smrt v závěru mě rozhodila. Přičemž si nejsem jistá, kdo byl padouch. Teda jasně, ten vrah, ale stejně… Oproti jedničce víc drama a méně šťávy. Škoda.


Smrdutý kojot
? - červenec 2022
Smrdutý kojot 2022, Rosana Zvelebilová

O své vůli bych po knize nikdy nesáhla, western jako žánr nemám ráda. Nicméně stalo se a já upřímně děkuji osudu. Bavila jsem se královsky. Výtvarná stránka díla je exkluzivní, obrázky, kratinké úseky komiksu, citoslovce v odpovídajících bublinách, vše dotváří dojem parádně ulítlého čtiva. Dvě složky textu jsou na špičkové úrovni. Jednak jazyk. Autorčina slovní zásoba je široká, slova kolem mě proudila jako zpěněná řeka. Winton mluví úhledně spisovně, bandité hulvátsky a sprostě. Na citáty to nebylo, ale do prostředí mě to vtáhlo dokonale. Potom postavy, na to jsem hodně háklivá. Tady se mi dostali pod kůži všichni, charaktery měli pestrobarevné a rozhodně třírozměrné. Pohrávání s identitou proslulého lovce zločinců zpočátku dostalo i mě, ačkoli tedy na konci (ještě že se to uspokojivě vysvětlilo) mi přišlo divné, že by o ní Benito netušil (když všichni kolem ano). Pak to tedy bylo ještě hodně šťavnaté. Tím myslím, jak je dnes nezbytné, potoky cákající krve, živé lidské pochodně, usekané prsty, nohy, ustřelené hlavy, vyteklá střeva. Tomu tedy nefandím, ovšem na druhou stranu to bylo i naprosto neodolatelně sexy. Ale jako SEXY. Hluboké emoce se na mě valily z každého řádku, nenávist, láska, přátelství, zrada. Všechno. Takže plusy: jednoznačně čtivost, knihu jsem nedokázala odložit, skvělé dialogy, živé postavy, vtipné skeče, nečekané zvraty, určitá roztomilost spojená s krvežíznivostí. Negativa? Scházel mi děj, jakýkoli. Jedná se o řádku scének, flashbacků, postavy se potácejí mezi lokalitami, mezitím vraždí a souloží, milují se a dopadávají padouchy. Ovšem nějaká zápletka, vyvrcholení, pointa – nenalezeno. Překvapivě tohle by mi nevadilo. V té souvislosti se mi ale vedlejší postavy docela obstojně pletly, přiznám se, že po dlouhou dobu mi Murphy a Slizák tvořili jednu osobu. Text postrádá popisy, což je zpravidla věc, kterou nekompromisně vyžaduji, tady to ale vůbec nevadilo. Nejspíš jsem si vystačila s těmi obrázky, a pak znovu zdůrazním ohromnou barvitost líčení, takže v tomto ohledu nepociťuji závažný nedostatek. Jenže ten konec? Jako sorry, ale tohle nevydejchám, jako fakt ne. Mám se do hrdinů nejdřív zamilovat a pak je obrečet? Takové laciné klišé? Tak za tohle hvězda dolů, nemůžu si pomoct. Jinak super čtivo. Rozhodně doporučuji.


Temná hrozba
? - červenec 2022
Temná hrozba 2010, Jim Butcher

Začnu tak trochu z prostředka, ale tohle se mi motalo v hlavě celou dobu, co jsem tento díl četla: Murphyová má andělskou duši, srdce na pravém místě a je milý člověk (citace z textu). Přitom ale pokaždé, když interaguje s Harrym, tak ho hrubě osočuje, mlátí, kope, poutá a střílí po něm. Scéna, kdy se k němu chová opravdu jako kamarádka, je zatím nenalezena. Dále dosud sympatická Susan: Michael jí nabídne pomoc, ona ho obratem označí za „šovinistické prase“. Charity nápodobně, kdyby byl Michael, dejme tomu, hasičem, tak by ta sobecká a bezohledná čúza nechala celé Chicago lehnout plamenem, hlavně aby si její mužíček neušpinil pacičky. V té souvislosti si myslím něco hodně ošklivého o psychologickém profilu autorovy matky. Potom Harryho setrvalé skuhrání a urputné honění bycha, bez toho bych se ráda obešla a ocenila raději velkou dávku sarkastického humoru. Taky mi už lezlo krkem, jak se Harrymu pořád nedaří a pořád se s někým pere a pořád dostává nakládačku. Čímž nemyslím tu ze Znojma. Jako jasně, hrdina musí procházet obtížemi, ale setrvalý proud stejných událostí se nedá nazvat akcí, nýbrž nudou. Ovšem kupuju si další čtyři díly (e-knihy, jsou za lacino). Vysvětlení? Mám-li být sama cynická, přirovnám sérii k heroinu. Vím, že je špatná, hodně špatná, ale vytvořila jsem si závislost (pravda). Nicméně čas od času, v takových velmi příjemných rozestupech se v textu objeví pasáž, kterou nemůžu označit jinak než slovem „nádherná“. Dva odstavce o magii slov jsem si četla pořád dokola, až jsem se je naučila nazpaměť. Způsob, jakým Harry vyrval Susan upírům, potěšil mé okoralé romantické srdce. Taky mě zpravidla nadchne způsob (tentokrát určitě), jakým se ten ufňukaný čaroděj vypořádá se svým protivníkem. Takže takhle: fakt mizerný brak, který nemůžu odložit.


Když jsme se skrývali
? - červenec 2022
Když jsme se skrývali 2021, Sarina Bowen

V obvyklém kritickém bodě (zhruba 1/3 knihy) jsem vážně plánovala titul nedočtený vrátit do knihovny. Pokračovat mě přimělo jenom určité čtenářské vakuum a spousta prostojů, které bylo potřeba něčím vyplnit. Skončila jsem tak, že jsem příběh hltala do pozdních nočních a pak se mi motal v hlavě. Tím je, myslím, popsán celý paradox. Ale začnu jednoduššími složkami. Překvapivě slušný překlad a práce nakladatelství, rozhodně palec nahoru. Autorku mám ráda, ale i největší oblíbenci můžou šlápnout vedle. To se tentokrát nestalo, oba hlavní hrdinové byli sympatičtí, jejich trable uvěřitelné… počkat, to je vlastně součást toho paradoxu, takže si to nechám na později. I ostatní postavy měly své charisma, matky byly na zabití, někdo potřeboval proplesknout, jiný zastával roli zlatíčka, takže cajk. To znamená, že obvyklí podezřelí na hod knihou v dál měli tentokrát skálopevné alibi. Problém byl v kombinaci závažného tématu a laciných erotických scén. Z celé knihy se mi líbila jedna, nad všemi ostatními jsem odcházela zvracet. Ne, nebyly hůř napsané než jindy, ale do tohoto příběhu se prostě nehodily a basta. S dějem nesouvisely, autorka je nasekala jenom proto, aby se zavděčila… nakladateli? Povrchním čtenářkám? A k tomu naservírovala hořký společenský román? Hrůza. Nešlo to dohromady. Přitom musím kladně hodnotit i propojení s ostatními knihami série. Mám zkušenosti, že postavy z jiných dílů, které se objeví na scéně, hrají trapně a kýčovitě. Tady vše proběhlo tak spontánně a přirozeně, že jsem si až se zpožděním uvědomila – jé, hele, to je ten borec z tamtoho dílu. Četlo se to dobře, a kdyby zmizely ty trapné porno vsuvky, bylo by to o 100 % lepší.


Hlídka na konci vesmíru
? - červenec 2022
Hlídka na konci vesmíru 2022, J.S. Dewes

Do příběhu jsem spadla po hlavě s první větou a dál se vezla na radostném omámení klasickou sci-fi vystřiženou podle A. C. Clarka. Jak se slušelo na úctyhodný počet stran, hlavní hrdinové byli vlastně dva, neohrožená, pekelně statečná Quin a všeználek revolucionář Cavalon. Postavy rozhodně měly svou hloubku, jiskřilo to mezi nimi na všechny strany. Taktéž dialogy a vtipné hlášky byly vážně skvělé. Svět, přesněji řečeno celý vesmír, v němž se přetahovalo lidstvo (ne, nejsme jako rasa samolibí a přesvědčení o své nadřazenosti, vůbec ne) s úplně geniálními, leč vražednými viatory (ale víte co, pokud lidé vystavěli své úspěchy na totální průmyslové špionáži, koho by to nenaštvalo?), byl vcelku logicky vybudovaný a všechny podivnosti hladce zapadaly do známých kontur, takže fajn. Taky musím pochválit překlad a velmi dobrou práci korektora, tentokrát na mě nebafla žádná chyba ani v pravopisu, ani ve stylistice. Pokud ano, nestála za řeč a rychle jsem ji zapomněla. Problém začal ve chvíli srážky Arga s Rozhraním, kdy román přešel do módu hollywoodských akčních filmů. Ačkoli se Rozhraní ve volném vesmíru pohybovalo rychlostí několik tisíc kilometrů za sekundu, jakmile dorazilo k lodi, zpomalilo natolik, aby se stihly odehrát srdceryvné scény a dramatické pokusy o záchranu posádky. Tím započala nekonečná série situací typu Máme Poslední Půlhodinku Do Konce Světa, do níž hladce vklouzne nepoměrně víc akcí, než kolik činí možná časová dotace. Výsledek působil uměle a nepravděpodobně. Tím se kniha plynule překlopila do módu telenovely vypodložené masivní dávkou amerického patosu. Nejsem natolik kovaná ve fyzice, abych to mohla dokázat, ale spousta předkládaných postupů mi přišla jako totální blbost, ale to vem čert. Nakonec mi nejvíc vadila neúnosná kýčovitost a guláš všech sci-fi klišé od H. G. Wellse až po Hvězdné války. Konec? Vlastně žádný nenastal. Ani jedna dějová linka nebyla dotažená do výsledku, ani jeden hrdina, třebas vedlejší, neuzavřel svůj vývoj nějakým důkladnějším prozřením, na nějakou údernou závěrečnou větu zapomeňte, poslední stránka působila, jako kdyby autorka odevzdala do nakladatelství vytištěné stránky a po návratu domů zjistila, že poslední třetinu zapomněla v kuchyni na stole. Jako debut více než slušné, ale opravdový majstrštyk vypadá jinak.


Snílek Neznámý
? - červenec 2022
Snílek Neznámý 2018, Laini Taylor

Nádherné a plné příšer. A zároveň tíživá noční můra. Navzdory sladkému básnickému jazyku, nespoutané fantazii a skvělým postavám se mi kniha nečetla lehce. Autorka stvořila úžasný svět plný mýtů, pohádek, prapodivných tvorů a lidí s dvěma srdci. Na druhou stranu se společnost, v níž Lazlo vyrůstal, až nepříjemně podobala středověce křesťanské, což byla možná škoda. Živé a bohaté dialogy, dýchající postavy barevné tak, až oči přecházely, něžná a vrcholně uvěřitelná romantická linka, přesto jsem se ke čtení musela nutit. Ano, občas na mě bafla i vtipná pasáž, ovšem to nic nemění na faktu, že hrdinům by slušelo výrazně ubrat na tragickém patosu. Všichni sami sebe brali tak vážně, že mi to prostě tížilo i to čtení. A potom děj. Neříkám, byl originální, a co opravdu ocením, domyšlený do detailů. Dokonce i otázka, jak se bohovrah dostal z citadely dolů, byla vyřešená, palec nahoru. Ale bohužel hlavním tématem bylo jedno (navíc autorkou zopakované) profláknuté schéma. Ono začít knihu prologem, kde oznámíme čtenáři smrt hlavní postavy, to je namouduši trapné klišé. Jakkoli se jim autorka vědomě bránila (krásný mladík je padouch, ten s tváří rváče neskonalý dobrák), v podvědomé úrovni jim naopak podlehla. Takže máme už druhou sérii s motivem Romea a Julie, přičemž mně leze na nervy už originál. Dickensovský sirotek, z nějž vyroste třeskutě laskavý charakter – blbost. To Minya byla rozhodně uvěřitelnější, malé děcko nadané mocí ovládat svobodnou vůli a s neléčenou PTP, ovšem sympatizovat s ní nemůžu. Pak taková ta láska až za hrob – budu se milovat i s duchem, tak to jooo, palec nahoru (ani omylem!). Vážně musíme pozabíjet půlku ansámblu, abychom dosáhli patřičných emocí a vzepjetí hrdinské vášně? Věřte mi, fakt ne, je to laciné a obehrané a hodně to ztěžuje možnosti vývoje do budoucna. Závěrečné odhalení bylo, jak už to u dokonale vystavěných příběhů bývá, vlastně očekávané, i když se mi rozhodně líbilo, minimálně způsob, jakým bylo podáno. Ale zase ten naprostý závěr, aúúúú. Nekromancie a posluhování zvrácené psychopatce? Jako fakt? Tentokrát musím pochválit nakladatelství za krásnou práci překladatelky a korektora/ky, po jazykové a stylistické stránce se jednalo o vzácnou perlu. I když, no, autorka je hodně ukecaná a – to opravdu vytýkám zřídka, ale tomuto textu by prospělo kapku proškrtat. Ale budiž, v soupisu závad je tato pro mě nejlépe zvládnutelná. Jdu na druhý díl, protože mě opravdu zajímá, jak autorka zbaští kaši, kterou si vraždou hlavní hrdinky (to není spoiler, dozvíte se to na prvním řádku, klídek, jo?) navařila.


Prostě to zahrej
? - červenec 2022
Prostě to zahrej 2021, Lucy Parker

Nevím, proč jsem si myslela, že se děj odehrává někdy v půli minulého století, asi skrz černobílou obálku ve stylu plakátu s Marylin Monroe. Ve skutečnosti se v díle tweetuje a bloguje ostošest, takže žhavá moderna. Další těžce ambivalentní kniha. Ano, námět a zápletka je jedno velké klišé, ale to mi u romantiky (stejně jako třeba u detektivek) v nejmenším nevadí. V tomto směru už originalitu může požadovat pouze blázen. Důležité je osobité a vtipné zpracování. V tomto směru palec rozhodně nahoru. Vzájemná antipatie ústřední dvojice byla popsána naprosto uvěřitelně, jejich sbližování bylo postupné, nenásilné. Děkuji nastotisíckrát, že se autorka vyvarovala příšerné americké manýry, kdy postavám šlehají plameny ze spodního prádla při letmém dotyku, ba co dím, stačí pohled úkosem. Přesto v tomto případě nechyběl sexy náboj, a byl opravdu uvěřitelný. Ještě jednou děkuji. Dokonce i závěrečné Velké Nedorozumění, které si hrdinka uvědomila přesně ve chvíli, kdy vzniklo (další nečekaný prvek), bylo vyřešeno elegantně bez použití klišé a trapností. Další hluboký dík za to, že jsme byli ušetřeni hrdinčina polehávání v posteli a zanedbávání hygienických návyků při léčbě zlomeného srdce. Jako třetí nezměrné plus musím zmínit jiskrnou vtipnost. Od prvního vyprsknutí nad hláškou, že v divadle je překročena povolená kvóta na mizerné parchanty, jsem se královsky bavila až do naprostého konce. Dobře, ten úplný závěr, míněno poslední stránka, autorce ujel, ale odpouštím jí. Co ale nemohu přehlédnout, jsou olbřímí závady ve stylistice. Valná část je na vině překladatelky paní Leckie. Kousky vymazlených vět se střídají s pasážemi vyplivnutými google translátorem, text zjevně neprošel žádnými korekturami, záhadná slova jako třeba „odfajknout“ nebo „rozkokošená“ by potřebovala další překlad, „prosímtě“ je psáno zásadně jako jedno slovo (ne, fakt jsem ho ve slovníku spisovné češtiny nenašla). Já osobně bych si nikdy nedávala shot tequily, na panáka bych ale ráda zašla. A tak podobně. Ovšem ani autorka není bez viny (nebo je zásah paní překladatelky ještě tragičtější). Střídání ich a er formy třeba dvakrát v jednom odstavci na čitelnosti rozhodně nepřidá. V celku se jedná o čtivý a zábavný, nicméně nakladatelsky hrozně odfláknutý počin. Škoda, velká škoda, obrovitánská, tohle prostě nemůžu doporučit.


Návod na vraždu pro hodné holky
? - červenec 2022
Návod na vraždu pro hodné holky 2020, Holly Jackson

Tohle byla zase taková ta ambivalentní kniha, kterou jsem hltala, abych zjistila, jak to vlastně bylo, a teď jsem smutná, že jsem musela Pipu a Raviho opustit. Mimochodem název mi nedává moc smysl, ale to je asi jediná výtka. Taky bych měla lehkou námitku vůči škatulce YA, podle mého se jedná o plnoprávnou skvělou detektivku, ovšem doba je zlá, to bych taky mohla brečet nad lidmi, kteří píšou SMS v chůzi (nebo při jízdě za volantem) a ohrožují své spoluobčany. Obálka je moc povedená, ta zase odpovídá na sto procent. Příběh mě chytil od prvního řádku, nerdka Pipa byla naprosto skvělá a upřímně jsem jí záviděla její rodinu. Jak se odvíjelo pátrání a postupně začal být podezřelý prakticky každý, jedinými spolehlivými kotvami zůstali právě členové rodiny. V té souvislosti mám ale drobnou připomínku – pokud byl Pipin táta významným právníkem, nechápu, proč se mu v kritických okamžicích nesvěřila. Jako jo, možná by jí nebezpečný průzkum zatrhl, na druhou stranu možná by jí pomohl, a hlavně ochránil. Pro autorku je ovšem velkým plusem fakt, že přesně takhle by to puberťačka řešila. Taky mi v příběhu trochu scházeli Salovi a Raviho rodiče, i když jsou nad slunce jasnější důvody, které je držely zpátky, a nakonec vstoupili na scénu ve vhodnou chvíli. Bylo to napínavé? Jak kšandy. Logicky neprůstřelné a skvěle vymyšlené? Bezpochyby. Něžná a nevtíravá romantická linka drsnou hrůzu příjemně odlehčila, a nakonec Pipě zachránila život. A samotný zločin? Z něj mám husí kůži a nedokážu se jí zbavit, protože byl tak obyčejný a „ze sousedství“. Primadona Andie si o potíže koledovala, seč jí síly stačily, chudák Sal za všechno nevinně zaplatil a celé město uvažovalo jako stádo tupých zvířat (nic neobvyklého, bohužel). Skutečný pachatel představoval děsivou a drtivou ránu na solar. Vřele doporučuji a doufám, že další knihy autorky budou stejně skvělé.


Taranitový triptych
? - červen 2022
Taranitový triptych 2020, Leonard Medek

Všichni tady chválí nakladatelství za tento skvělý počin, tak se přidám. Díkybohu nevydalo knihu v e-podobě, takže jsem si ji nekoupila a ušetřila. Jinak ilustrované publikace v lásce nemám a obrázky se mi líbily… no, až v té třetí části, za mě v průměru nic moc. U první novely jsem se hrozně trápila a jenom cimrmanovské „počkej, jestli druhá půle bude stejně slabá jako první“ mi zabránilo knihu odhodit v dál (do knihovny). Konzervatismus a nuda zamořily jakýkoli záblesk dobrého nápadu. Bontemps byl nafoukaný šovinistický šmejd (zjevně autorův oblíbený koncept, viz třetí část), s detektivkou neměla stavba příběhu společného vůbec nic. Ono totiž zábavnost tohoto žánru spočívá v součinnosti autora a čtenáře, autor nechává drobky informací a jde o to, kdo si výsledný obraz poskládá dřív, zda vyšetřovatel nebo osoba hltající stránky. Tady ale klíčové důkazy spisovatel zamlčel, aby v závěru Bontemps machroval a výše zmíněná osoba zívala. Ke čtení jsem se musela nutit, bylo mi zhola ukradené, kdo spáchal vraždu, ve chvíli, kdy Bontemps uspořádal „konferenci“, knihu jsem zaklapla a šla bez výčitek spát. Charaktery šedivé, usedlé, dialogy bez šťávy, humor suchý na troud. V důsledku otravy mi začalo lézt na nervy, jak autor kombinuje archaickou češtinu (civilisace, universální a podobně) s obratem „Vezměte místo!“. Ještě že tam nikdo nemusel nic odentrovat. S druhou novelou vyskočila kvalita o deset příček výš. Co jiného chce žena od muže, než aby ji rozesmál? Tady se vyloženě zadařilo, mořský vlk Kelly sázel jednu vtipnou hlášku za druhou, sám sebe nebral vážně a celkově se mi historka líbila, až na kombinaci obecné češtiny, úspěšně imitující australskou verzi angličtiny, s výrazy typu „konserva“ či „invase“, to mi skřípalo jako drápy po skle. Ale budiž, výsledný dojem dost dobrý. U třetí historky jsem si už dovolila optimismus a téměř nadšení. Střídání dvou vypravěčů bylo osvěžující a zábavné a celkově měla tato část potenciál vylepšit i negativní hodnocení Zločinu v transpolárním expresu (BTW kdo by měl důvod jen tak cestovat skrz Antarktidu, aniž by se zastavil v Polar Mine? Ale co už, nebudeme bazírovat na logice.). Elektřtinové lustry hodnocení knihy rozhodně zachránily. Jenže Whitney, autorův oblíbený typ arogantního šovinistického pablba. Jako jo, semo tamo byl i vtipnej, ale v zásadě bych ho vystřelila na Mars. Takže mi zase začaly skřípat detaily, třeba že londýnská „rozhoďnožka“ (jinak ji pablb Whitney neoznačoval, copak nemohl použít obyčejnou prostitutku, nebo třeba, hm, Amy?) pojmenuje pánské přirození slovem „tamto“. Jako fakt? V záplavě třaskajících výbuchů, utrhaných končetin, deště střel a hektolitrů vycákané krve je slovo „penis“ pro outlocitného autora přes čáru? Jakože Amy by nejspíš řekla něco jako „pták“ nebo „kláda“. Ale co už, autor je zjevně křehule. Takže jo, úplná ztráta času to nebyla, ale na Olovrantově Jánošíkovi si smlsnu lépe.


Harry Potter a Kámen mudrců
? - červen 2022
Harry Potter a Kámen mudrců 2000, J. K. Rowling (pseudonym)

Zvládnout tuto knihu pro mě představovalo osobní Mount Everest. Zatímco moje děti vyrostly ve skalní fanoušky, já se pokaždé zasekla na 40. stránce prvního dílu. Takže se konečně zadařilo. Nakonec není výsledek tak zlý, ačkoli ten začátek, a to míněno skoro třetina knihy, předvádí úmornou variaci na Dickense, ubohý týraný chlapeček je najednou zachráněn, slavný a bohatý. Uch. Přitom mně osobně by se víc líbilo, kdyby se Harry měl v mudlovském světě dobře, do Bradavic jel s lehkou nechutí a svou slávu si musel zasloužit. Ale co už. Zatímco s první polovinou jsem se trápila několik desetiletí, tu druhou jsem slupla za dvě odpoledne. Rowlingová umí, to není potřeba zdůrazňovat. Ačkoli kniha je opravdu hodně dětská, míněno nikoli houpá, ale jednoduchá a přímočará. Já bych samozřejmě ocenila širší rozpracování nejen scén a charakterů, ale třeba i popisů (proto se mi líbí Galbraith). Ovšem desetileté děti by to unudilo k smrti. Dále musím autorce přiznat zásluhu na závěrečném prozření. Jak jsem si bláhově myslela, že příběh zahltila sérií zbytečných příhod, nakonec měly všechny smysl pro děj. Já vím, film jsem viděla mockrát (taky se mi promítli filmoví hrdinové do literárních postav, co nadělám). Ale stejně – vymyšlené to bylo dobře. Ano, a po dočtení mám chuť na profláklé fanfikce, jako třeba Nedej se! nebo i ty Řeky Londýna.


Hrnčířovo pole
? - červen 2022
Hrnčířovo pole 2022, E. Peters (pseudonym)

Romány s bratrem Cadfaelem čtu díky Mystery Pressu už podruhé, a tento příběh je zatím jediný, u kterého jsem si pamatovala rozuzlení. Nejspíš díky tomu, jak hořké je. Ovšem co se týče kvalit, zůstává i tento díl na špici. Jako obvykle se jedná o poklidné deduktivní pátrání po identitě mrtvé a příčinách jejího odchodu ze světa, což mi naprosto vyhovuje. K tomu musím přičíst opravdu nádherný bohatý jazyk autorky, a pochopitelně hluboká poklona a vřelý dík překladatelce, paní Pošustové-Menšíkové za výtečnou práci, v dnešní době jev více než ojedinělý. Takže jsem se kochala básnickými popisy, květnatou mluvou, zásluhou slov jsem se octla v barvité a poklidné krajině středověké Anglie ve společnosti rázovitých, sympatických obyvatel města a kláštera. Jak říkám, tentokrát mě nejvíc zasáhla zjevná nespravedlnost osudu, který zamíchal kartami tak, že vlastně všechny poškodil. Jenže co naděláte, to se stává častěji, než by bylo milé. Ale i tak probíhalo vyšetřování logicky, autorka si nevypomáhala žádnými nevysvětlitelnými náhodami, Cadfael i Hugh projevili velkou míru důvtipu a znalosti lidských povah. Potěšení pro milovníky detektivek klasického střihu. Opět plný počet a vzhůru do dalšího dobrodružství.


Číst, snít a milovat
? - červen 2022
Číst, snít a milovat 2022, Abbi Waxman

Kniha by si rozhodně zasloužila vyšší hodnocení v porovnání s kravinami, které tady dostávají houfně pět hvězdiček. Jenže ode mě je neuvidí. Přitom všechno začalo tak slibně! Lehce ironický, vtipný styl mi vyloženě sedl. Hlavní hrdinka byla i se svými úzkostmi a zálibou v samotě uvěřitelná a sympatická, především díky tomu, jak sama sebe nebrala vážně. U ostatních postav platí prakticky totéž, ani jedna mi nepřišla „papírová“, plochá a nezajímavá. Problém tkvěl ve složce, kterou jsem dosud (zjevně mylně) považovala za druhořadou – v ději. Historie lásky Niny a Toma byla rovná jako dálnice, a stejně tak nudná. Oba se milovali, všichni jim to přáli, a když si náhodou ústřední dvojice nevěděla rady, vždy se objevil nějaký dobrý duch, který je postrčil správným směrem. Zpočátku celou katastrofu zachraňovala Ninina nově objevená komplikovaná rodina. Jenže i tam, uf, si vlastně nakonec všichni padli do náručí. Žádný zvrat, nedej Bože napětí. Závěrečné povinné Velké Nedorozumění ve vztahu Niny a Toma proběhlo tak nanicovatě a ušmudlaně, že jsem ho zaregistrovala až ve chvíli patetického udobřování. Což je pozdě a špatně. Takže mi vyhřezly další podivnosti textu, jako například er-forma a občasné vhledy do Tomovy hlavy. Proč? Jen tím ubylo možného napětí. Když došlo k onomu klišé rozchodu, pro změnu jsme o Tomovi neměli spoustu stran ani tucha. Takže to celé ztratilo smysl. A rádoby vtipné záznamy Ninina deníku byly především divné. Na tak přísně organizovanou osobu, která podle slov autorky neměla v diáři ani půlhodinku volna na rande s Tomem, bylo každý den na programu velké NIC. Hm, tak jak to vlastně bylo? Je mi to strašně líto, ale slušný náboj a zápletka vyšuměly do ztracena. Ani knihomolské odkazy a různé nerdovské zajímavosti to nemohly zachránit.


Bláznivý úplněk
? - červen 2022
Bláznivý úplněk 2010, Jim Butcher

Vypotit tento komentář mi trvalo nezvykle dlouho, protože jsem z knihy naprosto rozpolcená. Harry je mi sympatický, což nechápu vzhledem k jeho bolestínství, přehnanému množství sentimentu a syndromu Oldy Shatterhanda – jo, oni mi jdou po krku, ale já je nezabiju, ne, ne, ne, já jsem klaďas. I vykreslený svět, po němž pobíhá nadnormativní množství paranormálních bytostí, ale zároveň „běžný“ člověk, a to ani pracovník útvaru pro zvláštní záležitosti, těmto jevům nevěří, hm, no tedy, tak i ten mě docela baví. Co mluví pro tuto iracionální přitažlivost? Jednak je Harry vzdor své přecitlivělosti fakticky vtipný a občas prokáže zdravou míru nadhledu. Navíc se mi líbí, jak umí kouzlit, že to není žádný nýmand. Když mu dojde šťáva, což se fakticky může stát, držím mu palce, aby se rychle sebral. Vedlejší postavy jsou fajn, sice jim schází důkladné propracování až do desátého kolene, ale tyhle parametry „těžké“ literatury mi stejně moc nevoní, pro mě cajk. Svým způsobem je mi sympatický i mafián Marcone, ačkoli záporákům ze zásady nefandím. Děj kvapí svižně vpřed, pátrání po pachateli probíhá uvěřitelně, až tedy na bod vyvolání démona, jemuž Harry svěří ukrutně cennou informaci výměnou za pár banalit, k nimž by došel snadno sám, ale budiž, autor potřeboval někam vmáčknout záhadné detaily Harryho minulosti. Jenže kráva nebeská Murphyová. V jejím zeleném mozku svítí pouze tyto neonové nápisy: „Zmlátit, spoutat, zastřelit!“ a to včetně Harryho, jejího kamaráda (?) a hlavně jediného týpka, který jí může pomoci (nějaký fetiš autora?). Veškerou krev, která ze stránek doslova cáká, má tahle megera na svých rukou, jenže – ona je ublížená chudinka, Harry se jí neustále omlouvá a podlézá, seč mu síly stačí. Nad knihami se zpravidla hlasitě směju, občas brečím, ale tady jsem divoce nadávala. Kéž by tu nánu vypatlanou hned v první scéně nějaká příšera spolkla a byl by klid. S tímto přáním přistupuji k dalšímu dílu. Jo, bulvární novinářka je super, té by ses měl, Harry, držet!


Bouřková fronta
? - červen 2022
Bouřková fronta 2008, Jim Butcher

Láska na prvních deset stránek. Harry je přesně hrdinou podle mého gusta, mocný a šikovný čaroděj, zároveň outsider pronásledovaný smůlou, který se nebere vážně a čas od času utrousí vtípek. Zhruba ve stejném intervalu sice propadá i syndromu Mirka Dušína, ale víte co, každý máme nějakou tu chybičku. Dokonce i detektivní linka se mi líbila. Sice jsem si rvala šediny ve chvíli, kdy se Harry vzdal filmu s kompromitujícími fotografiemi, ale budiž, k cíli se dobral jinou cestou přiměřeně svižně a racionálně. Jediný, kdo intenzivně mařil vyšetřování, byla pitomá kráva Murphyová, která Harrymu dávala protichůdné příkazy, a nakonec mu nasadila želízka ve chvíli, kdy měl sebe i ji ubránit proti pekelnému štírovi a dalším příšerám. Babu bych vystřelila na Měsíc. I žánr mi příjemně sedí, mix soudobého Chicaga včetně nutných mafiánů a mytologických postaviček z irských bájí, jako třeba důležitá svědkyně, víla z kapky rosy. Jo, málem bych zapomněla na vtipnou mluvící lebku Boba. Ačkoli na druhou stranu dát Bobovi opušťák uprostřed dramatického vyšetřování nebylo zrovna nejmoudřejší. Přesto i zde nacházím nějakou tu závadu, a to překlad. Chvílemi mi připadal jako z google překladače, neohrabané a nesmyslné věty, bez sloves být a mít by se pan Toman nejspíš ani nedomluvil. To se opravdu nepovedlo. Ale jinak dost dobrá zábava. Doporučuji.


Pan Romantik
? - červen 2022
Pan Romantik 2021, Leisa Rayven

Nalákala mě anotace a vysoké hodnocení na Databázi, ačkoli vím, jak je toto měřítko ošidné. Ze začátku všechno vycházelo. Eden mi byla sympatická svým lehkým cynismem a skepsí, zaujala mě zápletka, dokonce mi přišlo, že autorka příjemně ohýbá zajetá schémata. Kierana jsem podezírala hned a přišlo mi to vtipné. Jo, sem tam humorná hláška a „moudro“ mě taky bavily. Bohužel od scény v restauraci, kdy Paul odhalí svou identitu, se dobrý dojem začal vytrácet, a to švihem. Následovaly stovky stran, kdy se Eden chovala jako kráva a řešila pouze své rozhárané emoce. Jak je v tomto typu literatury více než běžné, vůbec nebrala v úvahu city nebo dobro svého partnera, ne, muž je vykreslen vždy jako padouch a musí se setsakra snažit, aby tuto nálepku smyl, zato jakkoli sobecká a bezohledná žena je automaticky královnou. Uf. Ke konci jsem už tloukla hlavou o zeď. Eden mi vůbec nepřipadla jako osoba, která pracuje osm hodin denně, v průběhu cirka měsíce vypotila s bídou jednu reportáž, jo, možná geniální, ale jednu? Jako fakt? A to jí bude stačit do konce dní? Přičemž by stačilo, aby ve velkorysé časové dotaci, kterou jí šéf umožnil, napsala něco jiného a Paula tak ochránila. Jen na okraj, Nannabethina promluva o škodlivosti single života, kdy tvrdí, že si člověk sice připadá v pohodě a je spokojený, ovšem jedná se o něco povrchního a umělého, mi silně připomněla agitační kecy totalitních politiků, kteří tvrdili, že svoboda cestování a plné obchody v kapitalistické cizině jsou pouhým pozlátkem a vlastně se tu máme mnohem lépe. Asi tak. Ale co se rozčiluju. Do toho samozřejmě všichni srkali a usrkávali od polévky až po šampaňské, paní Ludvíková zjevně vůbec nezná sloveso "pít“, bohužel opět nic nového či překvapivého. Jo, a abych nezapomněla, ty „žhavé“ situace, kdy stačilo, aby se hrdinové dotkli pravítkem a už jim vzplanuly spoďáry/boxerky, mi lezly příšerně na nervy, snižovaly hodnotu jakékoli romance a láska se v těch záchvatech chtíče dočista vytratila. Erotické scény (které jindy fakt miluju) byly upocené a kýčovité. Tohle se vážně nepovedlo.


Černé lekníny
? - červen 2022
Černé lekníny 2017, Michel Bussi

Začala jsem číst nanicovatou detektivku, krátce před koncem došlo na mrazivou hrůzu, abych skončila otázkou: Co to sakra bylo? Ohňostroj, došlo mi dnes. Krátký překvapivý záblesk něčeho rádoby uměleckého. Předtím tma, potom tma. Ta ještě rozhněvaná. A moje zlost se stále prohlubuje. Ale začnu popořadě. Vyšetřování záhadné vraždy dvojicí kriminalistů mi lezlo na nervy, připomínali rozverné skautíky hrající bojovku, nikoli seriózní pracující dospělé osoby. Jak se ukázalo, hodně jim křivdila autorova manipulace, stavba příběhu nejdřív dělala blbce z nich, abych se nakonec jako idiot cítila já (čtenářka). Jenže i tak, když jsem si všechna fakta srovnala, pátrali špatně. Například výslech klíčového svědka bylo možno provést ještě v době, kdy by to mělo smysl, a rozhodně s menšími potížemi. Samotné uzavření případu bylo vyloženě teatrální a nesmyslné, ale to už se dostávám k druhému závažnému problému. BTW kdo nahrál historickou fotografii na ten internet? (Autor, já vím.) Postavy mi byly kompletně nesympatické, což se po závěrečném výbuchu změnilo v čirou nenávist. Hlavní hrdinka, pro potřeby tohoto komentáře ji označím jako Maruš (to jsem se naučila od autora), se celou dobu chovala jako pitomá husa. Svůj osud mohla sama změnit mnohokrát, dobrá, potřebovala, aby ji nějaký švarný chlapík při tom držel za ručičku, už to mi nevoní, ale budiž, byla přece krásná. Například proč se třeba vracela z vysoké domů? A tak dál. Navíc v blízkém vztahu odhalíte poměrně brzy spoustu závad, takže její skuhrání ohledně bestiální zrůdy po desítkách let soužití je pokrytecké a falešné. Zjevně jí nic nebránilo situaci vyřešit podstatně dřív. S tím souvisí otázka, co se dělo v mezidobích mezi časovými rovinami A – B – C? Obzvlášť ten druhý interval mě zajímá. Maruš hnila doma a skuhrala, líná zvednout zadek a postarat se o sebe. Inspektor, pro potřeby tohoto komentáře označený jako Laudon, po krátkém bu-bu-bu uprchne a... taky nehne prstem, ačkoli už s tou svou geniální intuicí dobře tuší, která bije. A na závěr nejhorší literární zločin vůbec – naplnění osudového vztahu za pět minut smrt. Romantické? Jo, jo, asi jako hemoroidy nebo kuří oka. Otravovala jsem se s knihou několik večerů, ale pozitivní je, že tomuto autorovi se pro příště zdaleka vyhnu. Nemohu doporučit, spíš varuji.


Vyvolený
? - červen 2022
Vyvolený 2022, Benedict Jacka

Já bych tak moc chtěla být Alexova kamarádka. Ale pochopitelně pouze v případě, kdybych byla obdařena nějakou kchůl magickou schopností, jako třeba dokázat někomu vymluvit díru do hlavy, ale jako skutečnou díru, žádnou metaforu. Tahle série – díky literárnímu bohu – neztrácí šmrnc ani úroveň. Tímto velká poklona práci nakladatelství, překlad a korektury ve špičkové kvalitě, namasté na stotisíckrát. Takže se budu opakovat. Pro mě asi nejdůležitější složkou díla jsou postavy, živé, uvěřitelné, komplikované, sympatické. Alex pochopitelně vede, druhý v pořadí je Sonder, jako jo, chápu, že má s Alexovou minulostí problémy, neboť jest londýnským Mirkem Dušínem, ale zase – když teče Alexovi do bot, stojí při něm. A že vlhkosti přibývá. Málem bych zapomněla, Arachné dočista zbožňuju. Jo a chemie mezi těmi všemi by naplnila Synthesii Semtín, to bez debaty. S tím pochopitelně souvisí vtipné a reální dialogy. Autor naštěstí neopakuje chybu tvůrce Železného druida, který dokáže v dramatických situacích mezi dvěma máchnutími meče dlouhosáhle žvanit na téma nesmrtelnosti chrousta. Dokonce i závěrečná výměna názorů Alexe s Willem proběhla naprosto realisticky včetně faktu, že zloduch nezměnil názor a odešel přesvědčen o své pravdě. Zápletka byla příjemně tažná, opravdu mě nadchlo, že jsem se dozvěděla klíčové události z Alexovy minulosti. V té souvislosti obtížně odlišuju světlé a temné mágy. Jo, ti špatní berou lidi do otroctví a vraždí a podobně, ovšem ti rádoby klaďasové nechávají jejich řádění bez povšimnutí, čímž – tedy aspoň pro mě – vlastně zlo podporují. No a někteří členové Rady, hm, to jsou záporáci jak vyšití. Bonbónkem jsou pro mě fyzikální dopady aplikace magie, nad popisem přenosu momentů hybnosti a vektorů síly při vykolejení vlaku jsem si prostě užívala. Rozhodně plný počet a už se nemůžu dočkat pokračování.


Tajný pánský knižní klub
? - červen 2022
Tajný pánský knižní klub 2022, Lyssa Kay Adams

Romantika je vždycky sázka do loterie. Můžu padnout na skvělou knihu, ale častěji se zřítím do propasti kýče, stupidity a trapnosti. Pánský klub trčí někde na pomezí. Sladká jednohubka, při které jsem se opravdu bavila. Jenže tím, bohužel, končíme. Asi nejhorší závadou je opět příšerná stylistika, mizerný překlad a odfláknuté korektury. Překvapení? Žádné. Kniha má pěknou obálku (bez nahého muže, jupíjájej!) a vtipnou zápletku. Jakože představa podobného pánského klubu je totální sci-fi, ty snažné holčičí představy ze stránek úplně odkapávaly. Neumím si představit žádného muže, natož alfa samce v podobě úspěšných podnikatelů a vrcholových sportovců, kteří by své partnerské problémy řešili takhle. Ale budiž, fakt to bylo vtipný, samozřejmě dávám palec nahoru proplétání romantického kýče o hraběti Benediktovi s Gavinovými snahami. To se opravdu povedlo. S postavami mám problém. Gavin je opět naprosto nereálný charakter. Obyčejný slušný a zamilovaný muž by totiž souboj se dvěma fúriemi nezvládl, to není v lidských silách. Dostávám se k největší záporačce díla, a není to plochá a vlastně irelevantní Rachel. Liv je zákeřná potvora, jejímž cílem je opuštěná, zlomená, totálně zoufalá sestra, kterou ovládá svými praštěnými manipulativními hesly. My dvě proti celému světu? A kde je prostor pro obyčejné kamarády nebo milé kolegy z práce či jiné příbuzenstvo, když už rodiče totálně selhali? Zázračné obrácení mizerného otce v závěru je… nereálné a kýčovité. Navíc to úplně uhasilo náboj dané situace. Jo, strašlivě mi vadí psychologie amerických paniček, kdy se matka dvou malých dětí rozhodně vybourat stěnu v baráku sama, přičemž nechá zlou sestru zničit manželovu památeční pálku jenom proto, že se momentálně trochu hádají. Už jsem zmínila strašlivou práci nakladatelství (a možná i autorky, to nedokážu posoudit) v otázce prostého literárního řemesla? Kde můžu podat stížnost? Já vím, na druhé koleji Hlavního nádraží. Takže za dvě. Zábava to byla, ale nedostatků mnohem víc.


Bezhvězdné moře
? - červen 2022
Bezhvězdné moře 2020, Erin Morgenstern

Tak ráda bych se zamilovala, ale není mi přáno. Včela, klíč, meč? Odpověď zní: koruna, srdce, pero. Jo, jo, přesně tak praštěné to je. Mám ráda surrealismus, přečetla jsem Aragona i Nezvala a líbilo se mi to. Tak v čem je v případě tohoto díla problém? Autorka skvěle zvládá dvě věci, které miluju – popisy tak barvité, že čtenáře okamžitě vtáhnou do newyorské kavárny stejně jako do fantaskní krajiny. A následně tkaní pavučin mysteriózních záhad. Jenže na druhou stranu selhává v jiných důležitých věcech. Dějová linka byla roztříštěná mezi spousty pochybně souvisejících odnoží, navíc servírovaných ve formě povídek. Celý obraz se skládal k uzoufání pomalu a kostrbatě. Hádám, že kdybych se vzchopila a přečetla si těch téměř šest stovek stránek znovu, možná by mi to dalo i smysl. Jenže děkuji, nechci. Rozhodně mě neláká znovu absolvovat nudnou a škobrtavou cestu s bezkrevnými, papírovými postavami. Autorka je dokázala skvěle popsat, nezvládla jim už ale vdechnout život. Jejich osudy mě nezajímaly, když jsem je opustila, nic mě nelákalo se vrátit, když už jsem se vrátila, kvůli zmatené struktuře děje jsem vždycky zapomněla a zpětně pátrala, jak se kde kdo ocitl, co tam vůbec pohledává a kam směřuje. BTW Kat několik let marně hledala Zacharyho, ovšem ten si na ni jedinkrát nevzpomněl. Takže přátelství velmi pomýlené a nevyvážené. Proklamovanou lásku jsem ani jedné z mileneckých dvojic nevěřila. A tak dál. Bylo to dlouhé, příliš zamotané, všude se povalovaly usekané ruce, fujtajbl, ale nejhorší závadou pro mě byla emocionální prázdnota. Do toho mišmaše by se ani nic hlubšího nejspíš nedostalo, efekt byl pro autorku zjevně důležitější než hloubka. On totiž dojem hloubky se dá vyvolat i zrcadly postavenými proti sobě, víme? Ale tady mi všichni hrdinové zůstali ukradení, dramatické situace, které měly vyvolat nějaké citové záchvěvy, vyzněly do ztracena. Nakonec jsem u toho obludně dlouhého textu vydržela jen kvůli poetickým obrazům a opravdu krásnému jazyku – poklona paní Lexové. I když i ona miluje srkání a usrkávání, ach jo. Takže vítězí zmatenost a tajuplnost, která si úspěšně hraje na hloubku a smysl. Jako by laskaví čtenáři zapomněli, že opravdu geniální věci jsou… jednoduché.


Použité duše
? - květen 2022
Použité duše 2017, Christopher Moore

Kniha se mi hodnotí poměrně obtížně z důvodu nepříjemných výkyvů v kvalitě. Doslova se to potácelo ode zdi ke zdi. Od chvíle, kdy jsem dočetla Špinavou práci, již uběhlo mnoho vody ve Vltavě. Tento díl jsem zkusmo otevřela několikrát, ale začátek mě pokaždé mírně znechutil. Nejen Charlie zakletý do ohavné salámové půl metru vysoké příšerky, ale hlavně nachlup stejný úvod jako minule (zase jste to podělali). Lehce otravné. Když jsem se vzchopila a překonala pár úvodních kapitol, příběh se přece jenom hezky rozběhl. Potom jsem si tak do půlky myslela, že je tento díl lepší než jednička, jenže… ne-e. Klady: Kniha se nedala číst v tramvaji. Obzvlášť cestou do práce člověk svými výbuchy smíchu iritoval nevyspalé spoluobčany. Pak skvělé postavy a s tím související (pro mě) vtipné a živé dialogy. Svým způsobem mi byl sympatický i Citrus a překvapivě jsem želela ztráty pekelných psů, kteří si pochutnávali na skolených japonských vozidlech. Taky mě bavil kontrast mezi slušňákem Charliem a jeho prostořekou, odvážnou a nonkonformní dcerkou. A sexy bánší ve stylu hvězdy kapely symfonického metalu? Prostě super! V té souvislosti chválím překlad a korektury, v této zemi kvality ojedinělé, ba přímo vzácné. Děkuji na stotisíckrát. Tak trochu jsem očekávala zradu v akci Charlieho převtělení, a k brutálnímu překvapení nakonec došlo, protože bych v životě neuhodla, že se to podaří. Jenže v půlce nastal – u tohoto autora zcela tradičně – propad. Děj, doposud nijak zběsilý, se beznadějně ztratil v zašmodrchaných uličkách různých překvapení a nedořešených událostí, které sice později byly vysvětleny, ovšem čtivost a plynulost vyprávění značně utrpěla. Navíc celý příběh začal nepříjemně připomínat dort pejska a kočičky – co se autorovi hodilo, to tam flákl. Skoro to vypadalo, že se vytasil s legendou o egyptských bozích jen proto, že už si sám nevěděl s celým propletencem rady. A závěr? Kromě toho, že Citrus zjevně pokojně vyčkával, až se celá armáda sešikuje, to na úplný konec docela odsýpalo a překvapivě začalo dávat smysl. K nápravě dojmu ale došlo pozdě. Jo, samotný závěr stojí za to, aby člověk knihu dočetl, ovšem pachuť z toho, že si už půl dne po dočtení nepamatuju děj a nebyla bych knihu schopna odvyprávět, hodnocení hodně kazí. Ovšem legrace to byla, to zase jo.


Pátá minuta je o nás
? - květen 2022
Pátá minuta je o nás 2020, Eva Pospíšilová

Děsný drámo, těžký umění, jedno velké klišé. Jak tohle mohlo dosáhnout na podporu od Ministerstva kultury? Ale vždyť jsem si právě odpověděla. To umění se projevuje problematicky čitelným stylem úsečných vět a nakousnutých, nedořešených tajností. Obtížně jsem chytala, co se v dané situaci odehrává, kdo vede rozhovor s kým. Jak říkám, těžkej art. Taky bych uvítala víc popisů, vtažení do prostředí, na druhou stranu tento nedostatek byl možná úmyslný, protože… Skutečnost, že se příběh odehrává v Británii, jsem pochopila až ve chvíli první platby librami (na Sýrii mi to moc nepřipadalo). Uznávám, v Čechách by se moře hledalo obtížně, ale tenhle podivný mix amerického dojmu říznutého rádoby britskými reáliemi mi dost vadil. No a v důsledku výše uvedené vady se mi Kai a Ethan pletli. PLETLI – hlavní hrdinové! Chápu, že cílem je, aby si čtenář připadal jako idiot, a jo, podařilo se, ovšem chyba je jednoznačně na straně autorek. „Dělej přesně to, co chceš.“ Jedna z ústředních vět románu, která přesně vystihuje mnoho jeho problémů. Za prvé zní velmi americky v zemi, kde se platí librami. A za druhé – ano, působí úderně a bombasticky, ačkoli je významově úplně prázdná. Nikdy nikdo nemůže dělat přesně to, co chce, vyjma tedy naprostých psychopatů, což Kai nebyl. Vždycky se každý člověk, i Robinson na pustém ostrově, musí ohlížet na okolnosti a těm přizpůsobovat svoje „co chceš“. Takže tak. Slovo „stará“, kterým Ethan označoval, hm, babičku? Čarodějnici z močálů? Ale dobře, budeme se držet té babičky. Vyvolalo ve mně asociaci, že jedna z autorek má slovenské kořeny, výraz „starka“ přeložila stylem Google překladače do češtiny a pak jej ještě transponovala do slátaniny americko-britských reálií. Podivné. Za půlkou došlo k nečekanému obratu, najednou se vyloupl čtivý, vtipný, zábavný a roztomilý příběh, který jsem doslova zhltla. Palec nahoru za postavu Braxe, jeho reakce na bratrův coming-out byla jediným porušením série klišé v knize. (Milovníci romantiky ocenili opravdu povedené „velké nedorozumění“ v závěru.) Jenže zase – co ta závěrečná scéna? A obálka je taky víc umění než co jiného. Za druhou půli bych dala i čtyři hvězdy, ale když sečtu všechny mínusy včetně toho, že kniha nevyšla v e-podobě, slabé za tři.


Rendez-vous s múzou
? - květen 2022
Rendez-vous s múzou 2021, Dee Ernst

Neurazí, nenadchne. V Paříži bylo příjemné s Maggie být, nicméně mě nic nepřiměje se tam za ní vrátit. Příběhu chyběla jiskra nebo abych zůstala v mantinelech žánru: motýli v břiše. Celé se to pohybovalo v úrovni turistických bedekrů – po nablýskaném povrchu. Vlastně ani o hlavní hrdince toho moc nevíme, vyjma tedy faktu, že je skvělá spisovatelka. Takže hloubka postav asi jeden centimetr. Dialogy nepůsobily strojeně, ale pro změnu jim scházel vtip. Děj to samé. Jasně, autorka si nemohla odpustit klasické schéma včetně Velkého nedorozumění v závěru, byť se o něm sama Maggie vyjadřuje, že je ve svých knihách zásadně vynechává (?!?!?). To by mi vadilo asi ze všeho nejméně, jenže opět – scházel mi nějaký překvapivý zvrat. Jo, velkohubé kecy o tom, že každý musí vydržet a počkat na velkou lásku, když sama dostala tu svou naservírovanou na stříbrném podnose ještě dřív, než po ní vůbec začala toužit, ty jsou k smíchu (nebo naštvání?). Jedno plus: krásná metafora, jak hrdinka popisuje vznik knihy, prvotní nápad, tu temnou místnost, v níž se musí došátrat k oknu, rozhrnout závěsy a ejhle, najednou v ní všechno je, nábytek, koberec, lustr. Sama za sebe musím přiznat, že je to dost přesné a hezky vypovídající. Mínus: překlad. Vlastně by byl nečekaně zdařilý, nikde mi nic neskřípalo, hezky se to četlo. Ale moc bych si přála, aby se překladatelka octla v jedné místnosti se všemi postavami, a ty aby v jednom kuse srkaly a usrkávaly kávu, víno, koňak a dokonce i polévku tak dlouho, dokud by dotyčná neproskočila oknem ven na ulici, aby pochopila, jak strašlivě toto slovo zní


1 ...