SBH přečtené 649

Vynucených 7 dní 2024, Lenka Hnátová

V poslední době se s gay romancemi roztrhl pytel. Je tudíž obtížné najít nějakou, která vybočuje, řeší nečekané zádrhele, přistupuje ke svým hrdinům nezvykle. Autorce se podařil majstrštyk. Zapomeňte na dojemný příběh roztomilého Maxe a zdvořilého Berta. V této knize dostanete něco zhola nečekaného. Tři toxické postavy provázané totálně toxickými vztahy. Ani jedné nemůžete fandit, protože byste je nejraději vystřelili na Mars. A to, co mezi nimi probíhá? Riki totálně zneužívá výraz „miluji tě“, jeho představa lásky je majetnická, sobecká, bezohledná. Markovi neustále vyčítá, že v něm vidí jenom pochodující penis, jenže těžko se divit, když Rikiho představa partnerského štěstí představuje jednu plynulou sérii sexuálních útoků a harašení. Marek? Sebeobelhávající se slaboch, který svou frustraci utápí v alkoholu. O Verčuli škoda slov. A výsledek? Naprosto uvěřitelní, skvěle vykreslení týpci, kteří dojdou k mírnému prozření, nicméně jejich štěstí zůstává pouze v jejich rukách, takže nemají nárok na stížnosti. Zápletka je nezvyklá, byť vyústění už nikoli, jenže jiné nepřipadá v úvahu. K tomu je zapotřebí dodat, že s méně problematickými charaktery hrdinů by podobně bizarní události vůbec nefungovaly. Pokud by aspoň jeden ze zúčastněných měl rozum, sebeúctu a trochu slušnosti, podobnou aktivitu by zatrhl hned v počátku a… Nebylo by o čem číst. Jinými slovy: příběh fungoval dokonale. Autorka umí vystavět chytlavý děj na malém prostoru, zajímavé postavy a přirozené dialogy. Ačkoli si tentokrát stanovila velmi náročné mantinely, uhrála zápas bez ztráty jediného bodu. No, vlastně bych měla malou připomínku, ale ta je spíš k diskusi než k výtce. Myslím, že Markovo domácí popíjení sedí spíš na ženský alkoholismus, muži právě obrážejí hospody. Ovšem afektovaný, přemoudřelý puberťák Riki jí vyšel na jedničku. Kniha mě lákala natolik, že jsem nedokázala čekat na papírovou verzi. Sotva jsem ji otevřela, slupla jsem ji jako malinu. Čtivost výtečná. Takže plný počet a vřele doporučuji.... celý text

Doručovatelky 2022, Alex Smith (p)

Asi mě zaujala anotace, protože obálka je vyloženě divná. Nelíbí se mi a k příběhu se moc nehodí. Text mě chytil od první stránky. Na matku jsem měla vztek, protože v takové průtrži je naprostý nesmysl vycházet z domu, roznášet noviny už teprve – všechny byly rozmáčené. Tudíž není moc logické, že zrovna ten den na dívče čekal únosce. A to je asi tak jediná výhrada, kterou vůči knize mám. Šéfinspektor Robert Kett mi byl od minuty sympatický úplně vším. Povahou, osudem, smyslem pro humor. Zodpovědností. Nad scénou, kdy nejmladší dcerce vysvětluje, že nesmí házet na zem odpadky ani jako superpolda, jsem plakala smíchy. Ve scéně, kdy si na něj počkají před domem novináři a začnou ho obviňovat, že dosud nenašel unesené dívky, jsem nad chováním hyen od tisku zuřila, abych následně komisaře obdivovala, jak to těm mizerům dal sežrat. Někdy v půlce mě napadlo, co je hlavní zbraní pachatele, a ne, identitu jsem neuhodla, ale ve svém předpokladu jsem měla pravdu. Tento prvek mě ještě víc vtáhl do děje. Jedná se o plnohodnotný román se spoustou plastických postav, zajímavým vyšetřováním zapeklitého únosu, dočkala jsem se i svých oblíbených popisů v přiměřené míře. Děj odsýpal, čtivost za jedničku s mašlí, skvělý humor. Zase skvělá detektivka za plný počet hvězd. Vřele doporučuji a vrhám se na další díl.... celý text

Krokodýlova kapela 2023, Jiří Štraub

„Je to supr čupr knížka, nejlepší jsou křečkovy hlášky.“ Jako stará rockerka jsem musela knížku o kapele, v níž hraje krokodýl, vlk a žralok, dětem koupit. Obrázek na obálce tomu pomohl, protože je skvělý, tímto poklona T. Doležalové za ilustrace, vtipné, názorné, neotřelé. Plně se ztotožňuji z výše uvedeným hodnocením jedné z vnuček. Kniha má všechno, co je požadováno od kvalitní literatury – zajímavé a barvité postavy včetně trefnými črty naznačené minulosti. Úplně všechny prokáží překvapivý vývoj a, to je asi u dětských knih povinnost, dojdou k prozření. Jen malá vsuvka – neumím si představit žraloka, který se obléká do županu, bubnuje na bicí a jezdí na motorce. A víte, že to vůbec nevadilo? Naopak, o to zajímavěji celá pohádka působila. Pak samozřejmě vlastní příběh, který kopíruje klasický osud úspěšných rockových skupin. Za sebe kvituju s povděkem, že manažer kapely (křeček) nezastával roli padoucha, byla to plnohodnotná postava s dobrými úmysly a několika špatnými vlastnostmi. Užila jsem si vtipné narážky na reálnou bigbítovou scénu (AC/DC jsou električtí úhoři, v The Beatles hráli brouci atp.). Několik uvěřitelných zvratů se zasloužilo o úžasnou čtivost a přiměřenou napínavost. Poklona autorovi za jazykovou stránku díla. Slovník byl srozumitelný, ale nijak prostoduchý, vybalancovat tuto záležitost je naprosto geniální. Palec nahoru za skvělé vtipy, křečkova hláška: „Ty vypatlaný mejdlo,“ již zakotvila v našem repertoáru. Skvělý počin nakladatelství Rýče (Canc), těším se na další perly z jejich produkce. Vřele doporučuji.... celý text

Příručka šetrného čaroděje pro přežití ve středověké Anglii 2024, Brandon Sanderson

Cestování časem, navíc do období, v němž průměrný současník působí jako superhrdina (nebo čaroděj). Atraktivní, z téhož důvodu stokrát provařené téma. Takže nainstalujeme několik vylepšení. Do středověku necestuje současník, ale úžasně vylepšený člověk z budoucnosti. Navíc se neoctne ve skutečném dějinném období, ale v paralelní dimenzi, která se anglickému středověku podobá. Tak trochu. Až na reálnou existenci domácích duchů a bohů, ale proč ne. Navíc je hrdina postižen amnézií a svou identitu dává těžce a po střípcích dohromady. Tak tohle už zní zajímavě. Navíc to bylo vtipné. Johnovy tituly, které si dal při boji s Vikingy/Hordamany, mě rozplakaly (smíchy). Zároveň jsem však v hlubších úrovních cítila zřetelný smutek, který mi požitek z prvoplánového brakového dobrodružství slušně kazil. Autor patří mezi soudobé klasiky žánru, takže nehrozila srážka s řemeslnými kiksy, které špatně vydejchávám. Postavy představovaly lahůdku, John samozřejmě vedl, hlavní hrdina jak podle čítanky včetně tajemné minulosti a charakterového přerodu. Mým favoritem byl Ealstan, sice postarší, ale pořád jednoznačně chrabrý a čestný rytíř. Spolehlivý přítel. Druidka/skopie Sefawynn představovala pro Johna více než důstojného parťáka. Ono i barvotiskově kladný Ryan, který mi lezl pekelně na nervy, se pěkně vybarvil. Svižný děj, přiměřená dávka popisů, která nenudila, ale ukotvila čtenáře, neotřelý jazyk a slovní spojení (pochvala překladateli P. Miklicovi), ona i práce nakladatelství, dnes vyloženě úpadková záležitost, si v tomto případě zaslouží palec nahoru. Zkrátka všechno fajn. A k tomu musím zmínit ještě exkluzivní ilustrace. Komiks na spodním okraji některých stránek jsem si po dočtení musela prohlédnout znovu, abych si osvěžila doplňkový příběh kreslených postaviček. To bylo boží. Ovšem v závěru se z rádoby dobrodružné zábavy stalo hlubokomyslné čtivo, a to už jsem si vypisovala celé věty jako citáty. John je pro mě hrdinou numero uno, v úžasném světě bych nejraději zůstala s ním. Jen doufám, že jsem úplný konec doslovu špatně pochopila a nejedná se o povinný americký plot twist, který by mi zkazil poměrně noblesní dojem. Každopádně doporučuji, plný počet hvězd.... celý text

Baltazar 2024, Ivana Nováková

Vlčí píseň 2024, TJ Klune (p)

Už není pochyb, T. J. Klune vstoupil do panteonu mých nejoblíbenějších autorů. Po předchozím zklamání (V životech loutek) mě Vlčí píseň opět uvedla do naprostého nadšení a po dočtení se mi stýská po smečce, Joeovi, a samozřejmě Oxnardovi. Přitom bych mohla vyjmenovat spoustu zjevných závad. V průběhu čtení mi asi nejvíc skřípal podivný styl, strohé, úsečné věty, ale zároveň paradoxní mnohomluvnost, kdy se určitá informace opakovala pořád dokola, především otcova prognóza o sračkách. A to i v situacích, kdy už vlastně nedávala smysl. Na konci mi začalo lézt na nervy Oxovo chování Mirka Dušína. Jak jsem ze začátku obdivovala charakter, který se nenechal otcovým destruktivním působením zlomit, tak jsem na konci marně vyhlížela jednu malou vadu. V tomto ohledu byl Joe neskonale sympatičtější, asi právě pro svoje očividné a přiznané chyby. A vlastně přesně to je zdůvodnění mé bezbřehé lásky k této knize, právě ony nedokonalosti. V kontrastu k nim vyniknou všechny úžasné složky, jako především plnohodnotné, komplikované postavy. Přes všechno jsem si Oxe zamilovala a jeho závěrečné pitomé rozhodnutí už nemohlo nic změnit. S tím souvisí vztahy a interakce mezi jednotlivými hrdiny, a pochopitelně dialogy, v těch je autor dokonalým mistrem. Ačkoli bych se přimlouvala za větší dávku jiskrného humoru, který zde probleskuje v pouhých náznacích. Ani tak zoufalá situace, v níž se octla Bennettova smečka, přece nebrání tomu, brát cokoli s nadhledem. No jo, uvažuju jako Čech. Děj. Nebo vůbec prostředí. Jedná se o očividnou a opět několikrát na férovku přiznanou variaci na Stmívání. Což jsem zařadila mezi klady, protože jsem si to nebetyčně užívala. Podivná rodina boháčů, která žije v odlehlých lesích a skrývá tajemství. Lidský ňouma, jehož přijmou za svého a ochraňují. Útok nezničitelného krvežíznivého nepřítele, víceméně nelogické rozchody ústřední dvojice, no a samozřejmě v závěru ono pitomé rozhodnutí. Meyerové děkuji za to, že Edwarda Cullena stvořila, ovšem Klune jeho příběh zpracoval nesrovnatelně emotivněji a uvěřitelněji. Přes všechno vlkodlačí vytí. Takže jo, vřele doporučuju a už se nemůžu dočkat dalšího dílu.... celý text

Velmi anglická vražda 2023, Verity Bright

Pěkná, stylová obálka, zajímavá anotace, slušné ohlasy. Příšerné první tři věty, ale neodradily mě. Možná měly. Nelíbilo, ani trochu. Co bylo na vraždě „anglické“, jsem nepochopila, ale to představovalo nejmenší problém. Tím nejhorším byla příšerná potřeštěnost nejen hlavní hrdinky, ale víceméně celého díla. Lady Eleanor zdědí panské sídlo (a asi titul) a hned prvního večera v novém domě se stane svědkem vraždy. Postava hlavní hrdinky je jeden velký rozpor. Procestovala celý svět, a to nikoli turistické destinace, ale nefalšovanou divočinu. Vdala se, rozvedla. Ale chová se jako studentka omámená dobrodružnou literaturou, nikoli jako žena, která už tuší, zač je toho loket. Její naivita, povrchnost, zbrklost a ano, ztřeštěnost nepůsobily roztomile nebo vtipně, ale pouze hloupě. Scéna, kdy Eleanor bloudí okresním městem a není schopna nalézt požadovanou lokalitu (ačkoli se prý dokázala prodírat džunglí) hovoří za vše. Když už jsme u toho, jedinou uvěřitelnou a sympatickou postavou díla byl majordomus Clifford, všichni ostatní měli hloubku kaluže. Rádoby přitažlivý Lancelot se choval jako floutek, jedinkrát o E. neprojevil sám o sobě zájem, ale dívčina z něj byla přesto na větvi. Vztah zemřelého strýce a neteře patří taky do oblasti katastrofálního kýče – on ji převelice miloval, takže se jí stranil. Uf. Vlastní detektivní pátrání představovalo jedno čiré utrpení. E. po svém návratu do Anglie potká celkem tři lidi, a ty hned začne podezírat ze zločinu, protože… Protože je přece potkala, ne? Neřeší nějaké motivy, okolnosti, konání zavražděného. Takže i v tomto ohledu došlo k totálnímu zklamání. Krátké hodnocení: nevěrohodné. Křečovité a, no, hloupé.... celý text

Ptákovina aneb Ženská v povětří 2023, Alena Bures

„Výraz sestry Vránové měl pH přesně 5,5 – byl přísně neutrální.“ Líbila se mi obálka, a i originální téma knihy. Dostala jsem velmi osvěžující, zábavnou novelu o zdravotní sestřičce středního věku, která trpí prazvláštní superschopností. Mimochodem způsob, jak Linda ke své vlastnosti přišla, se mi z celé knihy líbil snad nejvíc – neopatrné, avšak o to upřímnější přání; touha po svobodě tak nezměrná, že dala dotyčné křídla. Bohužel doslova. Kolotoč proměn, které lze ovlivnit jen s velkými výhradami, přinášel spoustu groteskních situací, občas i těch k zamyšlení. Všechny byly jako korálky navlečeny na niť detektivního pátrání po útočníkovi na jistou dívčinu. A že se při tom poletování a zjišťování stihne Linda i zamilovat, to už pro mě představovalo jen šťavnatou třešničku na dortu. Na tak jednoduchý a zábavný text mě velmi příjemně překvapila řemeslná úroveň textu, v první řadě absence pravopisných chyb, za což opravdu děkuji. Postavy se vyznačovaly svérázem a přiměřenou plasticitou charakteru, přičemž mým oblíbencem byla samozřejmě Linda. V mnoha ohledech jsem tu ženu chápala. A pak mi k srdci přirostl policista Houdini, protože trpím slabostí pro roztomilé nešiky. Ve vyprávění se střídaly obě formy. Většinu příběhu odvyprávěla Linda ze svého úhlu pohledu, ovšem části děje vykládal nezúčastněný vypravěč, což bylo za mě velmi šťastné řešení. Jednak osvěžilo děj a zvýšilo napětí, a potom přineslo trochu odlišný náhled na Lindiny problémy. Čeho si také považuju, je dotažení linie se zlodějkou spotřební elektroniky. Tak trochu jsem se obávala, že její přítomnost na stránkách sloužila jenom k další zábavné proměně, ale naštěstí jsem se mýlila. Nejedná se o žádnou hlubokomyslnou literaturu, ovšem jako zábava slouží perfektně. Vřele doporučuji.... celý text

Kluk s bolestivým tetováním 2024, Josh Lanyon

Co se mi na této sérii tak moc líbí, že trpím steskem, sotva jsem ji dočetla? (A netrpělivě vyhlížím další díl?) Přičemž bych z literárního hlediska na knihách našla spoustu vad. Ačkoli se možná jedná právě o znaménka krásy. Tak za prvé knihy představují směsici žánrů – detektivka, romance, komedie. Určitým, mně příjemným způsobem i společenský román, protože odkazy na komunitu spisovatelů a nakladatelů jsou znepokojivě trefné. Pak jsem se samozřejmě zamilovala do Kita Holmese. Ke svému překvapení jsem zjistila, že čtenářkám na Databázi připadne protivný, vůbec nechápu proč. Tak za prvé je vtipný, chytrý a charakterní. A jo, samozřejmě má spoustu roztomilých chyb, jako bolestínství, strach ze vztahů, přímočarost. Jenže bezvadný Mirek Dušín (ano, JX mu slušně šlape na paty) by mi tak akorát lezl na nervy. Jako poslední závadou, v detektivní sérii více než obvyklou, je množství mrtvol vzniklých nepřirozenou cestou a nakupených v krátkém čase kolem jednoho člověka. Proto je logičtější, když hlavní postavu představuje profesionální detektiv, nejlépe policista. Mně osobně by při nálezu zavražděného ve sklepě dočista hráblo. Poznámky konkrétně k tomuto dílu: Tento případ byl tak bizarní, až nakonec působil hodnověrně, protože v životě se přesně takové neuvěřitelné shody náhod stávají. V románové logice bych ovšem našla spoustu děr – proč a jak byl vlastně dotyčný zavražděn? Nesedí mi technické podrobnosti výměny porcelánu za mrtvolu – to si vážně nikdo ničeho nevšiml? Jak dokázal Beck Kita tak úporně (přes půlku Ameriky) sledovat a jak je možné, že do bratrova bytu dorazil přesně v ten moment, kdy se tam náhodou Kit objevil? Ale dobrá, mnoho detailů zajícova smrt. Nad detektivkou nebudu ronit slzy, protože jsem dostala exkluzivní romanci. Upřímně děkuji autorce, že se ústřední dvojice ve vztahu zase přirozeně posunula, jejich vzájemná chemie mě ukrutně baví, a erotické scény byly žhavé jak jalapeňos. Tuto složku jsem si opravdu užívala a závěrečná scéna s malým synovcem byla prostě dokonalá. Řemeslně nemám co vytknout, oblíbené popisy jsem dostala přesně v té správné míře, postavy byly plastické a reálné (mnohdy na zabití), dialogy uvěřitelné, brilantní a ano, vtipné (Kitovou zásluhou). Další srdcovka od nakladatelství ConQueer. Děkuji a vřele doporučuji.... celý text

Všechno, co napsala 2023, Josh Lanyon

Oficiálně jsem propadla závislosti na Kitu Holmesovi a JXovi Moriaritym. Ještě ke všemu jsem se obávala, že tentokrát bude Kit čelit nástrahám amatérského vyšetřování sám, ba dokonce jsem pojala podezření, že v duchu amerických mýdlových oper se v každém díle vztah obou sympaťáků zrecykluje a bude obíhat stále stejné kolečko. Naštěstí byly mé obavy liché. Smála jsem se míň než u prvního dílu, ačkoli nemám pocit, že by text byl méně vtipný. Spíš mi celá záležitost přišla hodně mrazivá, a ano, na konci mě opravdu překvapilo, jak moc mrazivá byla. A to jsem pachatele podezírala, ale pořád jsem si říkala – ale ne, to přece není možné. Zjevně je. Vysoká míra atraktivity vzhledem ke spisovatelskému prostředí pro mne zůstává zachována. Tentokrát Kit pronesl mantru, kterou opakuji už léta, a sice že všechny příběhy jsou již sepsány a jediné, o co by měl spisovatel usilovat, je osobité zpracování, nikoli nějaká pochybná originalita námětu. A pak se mi líbilo jeho prohlášení, že nápady jsou ta nejsnazší část psaní, protože to je pravda, ale dosud nikdo ji takhle otevřeně nepronesl (nebo jsem u toho nebyla). Nemám výhrady k překladu či korekturám, ovšem v jednom místě to „ujelo“, a bohužel zrovna tak, že se ztratil význam věty. JX prohlásí: „Jsem s největší fešák v místnosti,“ a já si nebyla jistá, jestli je právě s největším fešákem v místnosti, nebo on sám je největší fešák v místnosti. Ale kdo by řešil detaily. Po dočtení jsem trpěla takovou frustrací ze ztráty oblíbených hrdinů, že jsem okamžitě otevřela další díl. Co budu dělat, až dočtu Kluka s bolestivým tetováním, nevím. Asi začnu znovu od začátku Případ mrtvého redaktora, chi chi chi.... celý text

Případ mrtvého redaktora 2022, Josh Lanyon

Tak tohle se náramně povedlo. Mám ráda detektivky, kde zavražděného nenáviděli všichni bez výjimky, takže pachatelem mohl být kdokoli. To znamená, že do konce tápe jak vyšetřovatel, tak čtenář, a knihu nelze odložit. A samozřejmě (jako každý první) mám slabost pro klaustrofobické vyšetřování na místě, odkud není úniku a vrah se pohybuje ve společnosti dalších potenciálních obětí. Mám dvě drobné výhrady. Vzhledem k výše uvedenému mohl zločiny spáchat kdokoli a já čekala, že na toho pravého ukáže nějaký jednoznačný důkaz. To se nestalo, a upřímně, kdyby pachatel tvrdohlavě zatloukal, nikdo by mu nic nedokázal. A druhá věc je takové klišé, že se počasí umoudří a policie dorazí přesně v okamžiku odhalení vraha. Ani o chvilku dřív, ani o třeba den dva později, což by bylo mnohem zajímavější, dle mého názoru. A to je všechno. Pak už následuje jenom vydatná řádka plusů. Holmes je k sežrání sympatický hlavní hrdina, chytrý, ironický, sebestředný, ale zároveň obětavý a rozumný. JX mi připadl zpočátku jako frajírek, což teda byl i na konci, ale tam už jsem chápala jeho rozhodnutí a životní pózy. Ostatní postavy projevovaly taktéž charakter a plasticitu včetně zavražděné, která se na stránkách objeví již mrtvá. Ale potvora to byla ukázková. Napětí panovalo na mé slabé nervy tak akorát, děj ubíhal svižně kupředu, čtivé a zábavné. Mé oblíbené popisy autorka zvládla na jedničku s hvězdičkou, přes panující tropická vedra mi zábly nohy z mokré, lezavé zimy. Do uvedeného prázdninového resortu by mě nikdo nedostal. Dvě věci pro mě představovaly naprostou lahůdku. Tou první byl humor. Holmesovy skvělé hlášky mě dokázaly nahlas rozesmát, párkrát jsem se k nim vracela i opakovaně, jak mě pobavily. A tou druhou je prostředí literárního byznysu, k němuž mám velmi rozporuplný, až skoro negativní vztah. Autorka toto pokrytecké, závistivé a nespravedlivé prostředí vystihla naprosto geniálně. Ač mohou mnohé zdejší spisovatelské divy prohlašovat, že tady je to jinak, věřte mi, ne, není. Mnohé citáty z knihy by se daly jak našim ctižádostivým autorkám, tak redaktorům nalepit na čelo. Za pět a rozhodně doporučuji.... celý text

Lásky čas 2024, Adéla Rosípalová

Jelikož v nakladatelství Fragment mají zvyk posuzovat rukopis podle prvních tří vět, nevím, proč bych se neměla pokusit o totéž. Takže – „pero skřípe po papíře“. Sousloví evokující středověký klášter a husí brk, jenže ejhle, jedná se o žhavou současnost a kuličkové pero. Které ale, ehm, ehm, neskřípe. Prostě ne. Že bych svazek rovnou odhodila? Dobrá, dám mu víc šancí než zmiňovaní redaktoři (ale otrávená jsem předem). Čtivě napsaný, roztomilý, láskyplný příběh dvou středoškoláků. A to je bohužel všechno. Ano, ta láska byla cítit, postavy měly určitou hloubku, dialogy neprobíhaly křečovitě. A dál? Jeden usměvavý pohodář, druhý bručoun. V poslední době se s podobnými týpky roztrhl pytel, což by v zásadě nevadilo, kdyby tato verze dosahovala kvality běžného průměru. Jenže kromě toho, že autorky čtenáře o úsměvech či mračení neustále ujišťovaly, z myšlenkových pochodů jednotlivých aktérů bych to neodhadla. Abych pravdu řekla, vlastně se hoši téměř nelišili. Ono jejich kavárny taky ne, obě jako přes kopírák, proto dává rozum ten úporný strach z konkurence. Samá tortilla, muffin, croissant, ovšem na hraběnčiny řezy či obyčejnou koblihu na moravském maloměstě narazíte obtížně. Spíš teda vůbec. Kvazi hanáčtina opsaná z vysokoškolských skript mi zatraceně skřípala. Bolestně mi scházely popisy. Celý příběh plaval ve vzduchoprázdnu, ani jedinou lokaci či osobu jsem si nedokázala představit. Ono je to dnes moderní, protože si asi máte vyhledat obrázky umělé inteligence někde na stránkách autorů. Já však očekávám, že se potřebné informace dozvím přímo z textu. Tady marně. Nejhorší závadou byl děj. Pořád jsem čekala nějakou zápletku, problém, zvrat, ideálně katastrofu, kterou bude zapotřebí řešit (jakkoli). Konflikt s proradným Danem vyšuměl do ztracena, Teův zločinný ex se mihl na pozadí v podobě stínohry, kamarádi, rodiče, spoluhráči, sourozenci, všichni byli pořád a jedině v pohodě. Jedna velká nuda. A ten název? Bezduché, hloupé klišé má vystihovat obsah? No, vlastně jo. Měla jsem dát na dojem z prvních tří vět. Za mě jedno velké ne.... celý text

Přísně tajný spolek svérázných čarodějek 2024, Sangu Mandanna

Povedená obálka, krásná ořízka, zajímavá anotace. Příběh je vyprávěn er-formou z pohledu čarodějky Miky, ačkoli občas, naprosto výjimečně máme možnost nahlédnout do hlavy i jiné postavě, nejčastěji Jamiemu. Postavy se autorce povedly na jedničku, každá má svou charakteristiku, většina temné tajemství z minulosti, se kterým se musí poprat a vyrovnat, a všechny se svého úkolu zhostily se ctí. Mika byla možná až moc dokonalá, ovšem její krušné dětství a smysl pro humor vše zachránily. Čekala jsem nějaký zádrhel s Lilianou a její sestrou Peonií, takže bych mohla tvrdit – já to říkala, ale ne, ústřední překvapivý zvrat jsem netušila. Celkově se děj podařilo vybalancovat mezi pohodovou domácností ve Ztraceném domě a nutnými potížemi, které udržovaly pozornost. Závěr a konečné řešení potíží mě překvapilo. Nemám co vytknout, dostala jsem vše, co mám na knihách ráda – sympatické hrdiny, zajímavou zápletku, svižný děj, přirozené a vtipné dialogy, barvité popisy, které vtáhly do prostředí, a jiskrný humor. Auto si už pořizovat nebudu, ale kdyby ano, asi bych si ho také pojmenovala Koště. Magie a způsob fungování (poměrně smutného) světa byly vysvětleny pochopitelně a bez nesrovnalostí. Pět hvězd a doporučuji.... celý text

Žena ve vaně 1990, Zdeněk Rosenbaum

Jak hodnotit útlou knihu složenou z 33 kratinkých povídek? Začnu tím, že povídky jako literární útvar nemám vůbec ráda. A v této sbírce jako kdyby se předvedly všechny moje výhrady v ostrém světle. Skoro bych řekla, že na mě nejhůř působilo právě to, jak řemeslně dobře byly napsané. Každá, nebo skoro každá mě chytila od první věty, zaujala, postavy se mi dostaly pod kůži, a potom… Konec, padla, jdeme domů. Jako směs prvních kapitol většího útvaru, jimž chybí pokračování. Uvažuji, co mi tyto krátké úryvky textu měly dát. Nesměřovaly k žádné zastřešující pointě, bylo jich příliš mnoho příliš krátkých, takže v důsledku splývaly. Sotva rozehrály partii, už zbaběle prchaly v dál, takže jsem měla chuť prchnout taky. Čtivost dostávala na frak právě z důvodu, že mě nic netáhlo kupředu. Ihned po dočtení se jednotlivé příběhy slily v šedivý guláš. Nepřispělo k tomu ani lehce afektované popisování všedních záležitostí – o tom si nemusím číst, toho mám běžně nad hlavu. Obehraná klišé, rádoby objevná moudra, tklivý patos, hodně šovinismu. Abych jenom nenadávala, zhruba ve čtvrtině případů jsem se bavila. Strašák, Drobní ptáčci v županu, Dopis z malého sídla, Emilka a Na útěku se mi líbily. Kufr považuji za nejlepší, lehce mysteriózní a opravdu neotřelý. Auto jako lesní roh taky. Na druhou stranu se v povídce Déšť autor pokusil předstírat ženské uvažování, akorát mu chlap trčel z každého písmenka. A socialistická ušmudlanost z celé sbírky. Pěkná obálka.... celý text

Vražda v opatství 2023, Irina Shapiro

Tento díl se mi líbil snad ještě víc než předchozí a s netrpělivostí vyhlížím pokračování. Opravdu nemám jedinou výtku, dokonce i otázku, proč se pachatel na konci znovu v opatství objevil, autorka hodnověrně zodpověděla. Sice jsem si hned na začátku zločince tipla správně, ale nejspíš z toho důvodu, že mi byl nejprotivnější z celé knihy, nikoli z prvoplánové předvídatelnosti vyšetřování. Naopak. Detektivní linie nebyla ani tak zašmodrchaná, jako naprosto bez indicií a Daniel i Jason tápali ve tmě. Jo, na konci jim pomohla náhoda, ale v případě takto domyšleného a naplánovaného zločinu to ani jinak být nemohlo. Takže vyšetřování vraždy mě bavilo a společně s detektivy jsem si lámala hlavu, kdo to udělal (jo, měla jsem podezření), a hlavně jak a proč. Co se mi ale na obou knihách líbilo snad ještě víc, byla plasticita všech postav a jejich osudů, které se ubíraly svými cestami souběžně s hlavní dějovou linií. Díky tomu dílo působí jako plnohodnotný román, postavy jsou barvité a mají svou hloubku. Uvítala bych, kdybych mohla nahlédnout, kterak začal Sullivan učit Micaha. Určitě bych se královsky bavila. Jasonův brilantní zdravotnický zákrok mi vehnal slzy do očí. A doufám, že Jason dojde partnerského štěstí. Vzhledem k tomu, jak hladce se kniha četla, musím pochválit i překlad a práci nakladatelství (dnes vzácná kvalita). Jinak samotný text je napsán opravdu velmi čtivě, střídání úhlu pohledu mezi oběma detektivy přispívá ke svižnému průběhu děje. Obálka je taky pěkná, tentokrát dobře vystihuje tajuplné místo i umně skrytý zločin. Rozhodně doporučuji.... celý text

Stíny nad Prahou 2024, Karolína Kotová

Zajímavá obálka, tajuplně nicneříkající název, oslavné recenze. Úvod mi připadl sice chytlavý, ale rozehraný moc doširoka. Konspirace bylo naservírováno nad míru, naštěstí se příjemně rozjela linka se sympatickým Alexem a honem na vylepšeného upíra, tak jsem předpokládala, že si vše sedne. No, hm, nesedlo. Úvodní sekvence k ničemu nepatřily, pouze uměle zvyšovaly tajnosnubnost textu. Tato složka mi v první části připadla přehnaná, jenže od začátku druhé části se vyvalilo tolik problémů, že tento prvotní dočista zapadl. Slečna Lucie rozjela sešup do hlubin po černé, dočista zledovatělé sjezdovce. Už první příhoda ve Stromovce ukázala naplno všechny závady. Nejhorší byl charakter hlavní hrdinky. Nechápu, co je atraktivního na střečkujícím, arogantním frackovi. Mě otrávil. Samotná scéna nedávala vůbec smysl, snad kromě prezentace Luciiny permanentní nasranosti. Její chování vůči Derekovi bylo hloupé a totálně mi pilo krev. Další věc, která postrádala logiku, ovšem pro dílo představovala typický jev, byla Luciina matka. Její manžel i děti patří k lovcům stínů, ovšem před maminkou to úzkostlivě tají. Přitom ale kamarádce v kavárně Lucie hrozivé tajemství vybreptá na první dobrou. Tak si říkám – fakt byla máma tak hloupá? Nebo její rodinní příslušníci zaslepení? Nebo si ze mě autorka dělá bžundu? Cé je správně. „Praštím tě rozjetým bagrem.“ Ano, tak vypadá běžný třeskutý vtípek knihy. Takže humor nic moc. Dialogy kostrbaté a nereálné. Dva přechodníky v každé větě také dost rušily čtenářskou pohodu. Charaktery postav schématické, afektované. Lucie je hysterka. Lojzíček je… No, to vlastně nikdo neví. Derek jakbysmet. Uf. Dostávám se k další lahůdce, a tou je děj. Na akční fantasy byl dosti rozvláčný. První díl s lovem upíra ještě odsýpal, nicméně druhý se potácel od ničeho k ničemu. Na tak zásadní ohrožení lidstva a těžkou konspiraci utajené nadnárodní korporace se vlastně nic nedělo. Žádný problém autorka neřešila do hloubky, vlastně je vůbec neukázala. Jen se o nich mluvilo. Závěrečná bitva představovala jedno velké zklamání. Dobrá, splétání pečetě bylo popsáno zajímavě. Nicméně prostřihy na zápas lovců s démony by zvýšily napětí. Ale protože scházely, tak se pro změnu opět téměř nic nedělo. A byl konec. Krátký rozsah patřil zjevně k nemnoha kladům díla. Zápory bohužel veškerý dobrý dojem pohltily.... celý text

Smrt číhá na jarmarku 2023, Anders de la Motte

Po dočtení se mi motá v hlavě: to bylo skvělý! Chci další díl! Ehm, ale vždyť Peter se vrací do Stockholmu. Ano, právě jsem prozradila konec detektivky. Na druhou stranu se jedná o tak pěknou knihu, že by se dala číst jako plnohodnotný román, i kdyby člověk znal pachatele. Vlastně myslím, že bych si to užila víc, všechny ty kličky, falešné stopy, bizarní náhody. Dobrá, v té chvále mám i jednu připomínku – jak zloduch zjistil, kde se nachází vzácný předmět? Vždyť Peterovi to došlo souvislostmi z různých podnětů, které ale pachatel nemohl znát. Nicméně odpouštím. Obálka je moc pěkná, výstižná, pohodová, letní. Příběh mě zaujal od první řádky, měla jsem potíže knihu odložit, takže čtivost za jedna. Po krátkém úvodu dojde k vraždě, navíc je zamordován ten nejprotivnější člověk široko daleko, to se mi taky líbí. Tentokrát Tove s Peterem spolupracuje poměrně ochotně z důvodu, který je důvěryhodně vysvětlen. Zároveň s vyšetřováním probíhají další peripetie Peterova života, k nimž řeknu jediné – jeho vkus na ženy je problematický. V polovině dojde k překvapivému obratu. Ačkoli jsem přečetla spousty detektivek, tahle byla zvláštní a neotřelá, navíc se obešla bez hektolitrů krve a brachiálního násilí. Ano, v jednom místě se mi zastavilo srdce hrůzou, o to vtipnější bylo vysvětlení situace. Perfektně vykreslené postavy, zábavný děj s nečekanými zvraty, inteligentní humor, přirozené, jiskrné dialogy. Malebné popisy mne vtáhly do letní krajiny jižního Švédska, octla jsem se v útulné chatce obležené vychytralými kočkami, na přeplněném jarmarku i v honosném zámku. Co víc si přát? Jedna drobná výtka k překladu. Je možné, že Švédové trousí v běžném rozhovoru věty pronesené čistou angličtinou, ale v českém textu mi to skřípalo. Ovšem celkově skvělá věc, doporučuji.... celý text

Cizinec 2006, Max Frei

Knihu jsem zakoupila před necelými dvaceti lety, několikrát ji přečetla, protože se mi líbila. I zajímalo mne, zda mé okouzlení nadále trvá. Překvapilo mne, jak moc se mi pořád líbí. Sice se jedná o několik víceméně samostatných povídek, což úplně nemusím. Vyšetřování bizarních magických detektivních případů probíhá naivním a velmi jednoduchým způsobem. V tomto ohledu lehounce vyčnívá snad jednom poslední historka Král Bandži, která je tak trochu komediálním hororem a objevení pachatele vyžaduje aspoň minimální vyšetřovací postupy. V čem tedy spočívá kouzlo? Je jím hlavní hrdina Max, bezprizorní ňouma, který se podivným způsobem octne ve světě, kde se najednou projeví plejáda jeho supermanských schopností. A který bez ohledu na svou adorovanou výjimečnost zůstává přiměřeně sebekritický a nad věcí. Jakože celé Malé Pátrací Vojsko představuje sbor originálních, byť lehce schématických postaviček, které nelze nemilovat. Pak je tu vlastní Jecho, město nad jiné barvité, okouzlující i kouzlené, svébytné a originální. Vystavěný svět je podivný, napůl lákavý a napůl odstrašující, protože samotní hrdinové představují tajnou policii, a to nepatří mezi kladné parametry. Jak už jsem zmiňovala, děj je nanicovatý a netáhne kupředu. Autorka prokazuje spoustu fantazie, ovšem vymýšlení zápletek a originálních point jí nejde. Na druhou stranu je celé Jecho tak bláznivé, že mi nepřišlo podivné například to, jak se v jeho ulicích hromadí mrtvoly podřezaných žen, zatímco skupina detektivů odkráčí v poklidu debužírovat ke Žroutu Bumbovi. Dalším nezměrným kladem knihy je opravdu neotřelý humor. Celé mi to přišlo zábavné, vtipné a docela často jsem se smála nahlas. V takovém případě snadno přehlížím chyby, které by mi jindy vadily. Mohu litovat jenom toho, že další díly Labyrintů Jecha nikdy nevyšly. V záplavě brakové překladové literatury tento počin totiž září jako klenot. Rozhodně doporučuji.... celý text

Temný cypřiš 2008, Agatha Christie

Mám ráda detektivní příběhy A. Christie, ačkoli nedokážu zdůvodnit proč. Třeba u tohoto případu jsem si na začátku prakticky rvala vlasy, a to sice nad pasáží, kde si Elinor a Roddy „vyprávějí“ o svém dětství a vztahu k tetičce. Ve skutečnosti by si nikdy nic takového nevykládali, jednalo se o školáckou chybu, jak s danými informacemi seznámit čtenáře. Přesto mě to chytilo a za jediný večer jsem knihu slupla jako malinu. Autorka posouvá děj téměř výhradně skrz dialogy, téměř nikde nenajdeme vlastní popis probíhajících událostí. Navzdory výše uvedenému kiksu má tento způsob jednu velkou výhodu, a sice osobní přístup vypravěče a částečný náhled do jeho myšlenek. To mělo samozřejmě největší význam u hlavní podezřelé, navíc z dobrého důvodu. Popisy se královna detektivek příliš nezdržuje, na druhou stranu stručná charakteristika jak postav, tak prostředí je tak úderná a výstižná, že jsem neměla pocit vzduchoprázdna, naopak jsem se octla na anglickém venkově uprostřed parného léta. Slavný detektiv se objevuje až v druhé půlce knihy, což je pro mě jako fanynku trochu na závadu. Do té doby mě poháněla jenom zvědavost, kdy a jak vlastně dojde k vraždě, o níž víme od prvních stránek. Ovšem ve chvíli, kdy k tomu dojde, se už události řítí nezadržitelně vpřed. Autorka toho dosáhne kratinkými kapitolami, úryvky dopisů či vzkazů, pak samozřejmě výslechy, které vede Poirot. Tentokrát naprosto netypicky je případ uzavřen přímo u soudu. Jako obvykle jsem v celém spletitém případu nenašla žádný logický zádrhel, což je pro mě naprosto zásadní požadavek. Duševní vyšinutí hlavní hrdinky bylo zobrazeno věrohodně a zároveň neokázale. Bavila jsem se. Naprostá spokojenost. P. S. Tentokrát je anotace nesmírně trefná a výstižná. Bravo.... celý text

Hra pro Apollóna 2024, Veronika Synková

Mám ráda gay romance. Důvodem je skutečnost, že většinou řeší problémy LGBT+ komunity a obehraná romantická klišé nedostanou dost prostoru na to, aby mě otrávila. Plus většinou se jedná o vtipné čtení. Tentokrát jsem bohužel sáhla hodně vedle. Od prvních řádků mi celé dílo lezlo pekelně na nervy a těžko vybrat horší složku. Asi nejslabší záležitostí byly schématické a ploché postavy. Hlavní hrdina Lukáš byl na pěst? Nikoli, rovnou na odstřel. Nejen že se mládenec choval jako totální spratek, toužil po jednom, spal s druhým a tak podobně, nenáviděl otce, ale zároveň s lehkostí využíval jeho majetku a vlivu (například jak se dostal na obtížnou právnickou fakultu se svým přístupem flákače a pijana?). Zároveň autorka nedokázala vykreslit pohnutky, které k chaotickému a nekonzistentnímu jednání vedly. U božského Daniela taktéž. Ano, andělský hoch skrývá drásavé tajemství, které ale vykecá velmi nespolehlivému týpkovi prakticky při prvním normálním rozhovoru. Navíc si pochybnou existenci ihned nastěhuje do bytu (a celou dobu přemýšlím, jak bezvládného muže domů vůbec přepravil). Stejným způsobem bych mohla pokračovat ještě dlouho. Nepravděpodobné situace jsou řešeny ještě méně reálnými způsoby, šťastnými náhodami se děj jenom hemží. Všechny figury jsou víceméně pasivními příjemci božských zásahů náhody. Například co dělal Daniel v nočním parku, v němž dojde ke znásilnění? Jak by se zachoval, kdyby se mnohem vypracovanější Vojtěch začal bránit? Humor, nadhled, esprit a kouzlo, nic z toho se na stránkách nevyskytovalo. Napětí, drama, problémy zase pro změnu působily uměle a nedůvěryhodně. Ani po jazykové či stylistické stránce se nejedná o žádný skvost. Jak například vypadá hlavní hrdina, či v jakém prostředí se děj odehrává, se čtenář nedozví. Dialogy nepůsobily přirozeně. Slovní zásoba nijak excelentní. Do čtvrtiny jsem se trápila, další čtvrtinu jsem prolistovala, ale čas je vzácný a tato kniha za pozornost nestojí.... celý text