1. Domů
2. Autoři
3. Lenka Hnátová
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 10
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 10 knih

Nové komentáře u knih Lenky Hnátové

Táhni z mé hlavy

„Vůbec nevím, co si mám o knize myslet, jestli to byl paskvil a nebo to brát s nadsázkou a některé kapitoly dělat, že jsem nečetla :-) čekala jsem možná více, některé slovní obraty tam vůbec nezapadaly.“... celý text
— ves.lucie

---

Strasti vánočních svátků

„Uf, ani vlastně nevím, kde začít. Jednou za čas si řeknu, že by bylo fajn, si přečíst knihu od české autorky. Je pravda, že o existenci téhle vím už nějakou dobu, když jsme na ni narazili a byli překvapeni nejen vysokým hodnocením, ale také originálním užitím zeleniny v nadávkách. Tak jen pro úvod - příběh se zaměřuje na Maxe, kterému je 17 let. Bohužel se ale zamiloval do o 20+ let staršího Berta, který je strýcem dívky jménem Gabi, se kterou všichni nutí Maxe chodit. Ano, je 21. století, ale i přes to se knihou táhne koncept dohodnutého sňatku. Ano, není jim ani 18 a jejich rodiny je nutí nejen k chození, ale také k zasnoubení. Normálka, že. Ale zpět k ději - rodiny Maxe a Gabi se každý rok scházejí na chatě, kde společně slaví prosincové svátky. Tento rok je to poprvé, co Bert přijíždí na celou dobu. Zároveň je to poprvé, co ho Max uvidí poté, co si s ním loni (tedy když mu bylo 16 let) v převleku dívky hodiny povídal. Doufám, že už také vidíte to, s čím mám problém. Nezletilý kluk se čtyřicátníkem, který Maxe asi navíc zná odmala? Opakování věty “Věk je jen číslo” Bertem tomu také nepomohlo. A teď trochu spoiler: Gabi Maxe dokonce znásilní. Čekáte, že to bude něco, co se v knize bude řešit, že Maxovi se dostane pomoci a Gabi to nějakým způsobem odnese? Ne, vlastně se nad tím mávne rukou, jako kdyby se nic nestalo a vše je odpuštěno. Jakmile se tohle v příběhu stalo, věděla jsem, že je to všechno už ztracené. Knize nepomáhá ani to, že žádná z postav není sympatická. Během čtení jsem si říkala, že ani nevím, koho nenávidím víc. Nepomáhalo tomu ani přílišné nadužívání slova kníkat. Max byl navíc po celou knihu naprosto hysterický, na všechny řval nebo na ně byl hnusný, nenechal si nic vysvětlit, nedokázal pořádně komunikovat. Nebylo to však kvůli tomu, co mu Gabi udělala, protože to by se pak alespoň dalo pochopit. Musím říct, že i přes to, že nevidím pozitivní aspekty, které bych vyzdvihla, nemohla jsem se od knihy odtrhnout, nicméně jsem si musela dávat pauzy (děkuji formulacím jako “vyteplené sluníčko se sklonem k daddy typům”, “hřebeček”, “někdo sexy pěkný”).“... celý text
— vulpecula

---

Strasti vánočních svátků

„Nerad jsem na knihy zlý, ale tentokrát to vážně nejde jinak. Měl-li bych být stručný, řeknu dvě slova: absolutní katastrofa. Mám-li říct víc, ale nestrávit tu zbytek dne, zaměřím se na dva nejpalčivější aspekty, tj. styl a sdělení. Ne snad, že by tu jednotlivá témata, tempo, motivy nebo cokoliv dalšího nebyly bědné, nicméně v zájmu času všech se omezím na ony dva mlýnské kameny úrazu, mezi nimiž je čtenářstvo bez milosti drceno. Styl je jednoduše mizerný. Ne, to, že se jedná o (YA) romanci neznamená, že bychom neměli mít na knihu nároky. Měli bychom. Musíme. Jinak se tohle tristní psaní stane normou. Čert vem překlepy, chybějící/přebývající čárky, amatérskou sazbu, to jsou ve finále podružnosti. Mnohem horší je žalostná práce se slovy, s jejich gradací, plynutím, s jejich rytmem. To vše tu zcela absentuje. Prostá slovní zásoba je tu „obohacena“ o bizarně hovorové výrazy (užívané i mimo přímou řeč, viz „hlavu v pejru“, „úžasné haluze“, a moje nejnenáviděnější „gebit“ či „tlemit“), které se prapodivně, bez vysledovatelných zákonitostí, střídají s toporně knižní mluvou, a to dost často v rámci jednoho odstavce. Výsledný dojem je obludně chimerický, přičemž si troufám říct, že nebyl zamýšlen coby specifická či experimentální forma. Všichni tu pořád jen ječí, gebí se, tlemí, kníkají (bez ohledu na emoci, stáří etc.) a kňučí. Max je k uzoufání nesympatická postava, stejně jako Bert, Laura, Gabi, všichni. Jejich jalové dialogy se střídají s hysterickými výbuchy emocí, jež neberou konce, až z nich kvůli zahlcení naprosto vyšumí veškerý potenciální náboj. Jak by mě mělo zasáhnout Maxovo rozrušení, když je v zásadě na hraně mánie od první do poslední stránky? A jeho „quirky“ způsob nadávání? Je tlačen tak vehementně i tam, kde nedává smysl, že se takřka okamžitě přejí a stane se jen slovním salátem v pozadí. Nu, ale styl bledne v porovnání s problematičností sdělení. Pozor, spoilery. Takže si to shrňme: Bert se do Maxe zamiluje, když ten je v převlečení za dívku. Maxovi tehdy bylo 16 let. Řekl bych, že s růžovou parukou a nějakou škraboškou pořád vypadal na 16 let, a nic v jeho chování nenasvědčuje, že by mohl být identifikován jinak než coby dítě. V tu dobu bylo Bertovi už 40+ let. Ehm. Bert své preference později vysvětluje stylem „nezáleží mi na věku“, či „věk je jen číslo“. Oh, vážně? Nevidíte, pane Alberte, průšvih ve svém jednání? Nevidíte, že takhle velký věkový, sociální a mentální rozdíl může vést jen a pouze k brutální mocenské nerovnováze? Nezletilý kluk, který ještě ani nedokončil školu, a muž s kariérou, snad i z bohaté rodiny. Vážně mohou mít rovnocenný vztah? To sotva. Max tu vždycky bude v podřízené a nanejvýš zranitelné pozici. Nechutný způsob, jakým se tady o tom vztahu mluví, i ze strany Maxe, který rovněž nevidí žádnou problematičnost, ve mně probouzel touhu sežrat tuhle knihu, což jsem neudělal jen proto, že byla v elektronickém formátu. „Mladý maso“? „Hřebeček“? „…být za borce, který sbalil mlaďocha?“ Děs, protože kniha dělá vše pro to, aby podobný vztah ospravedlnila a deproblematizovala. Super spoiler? Vlastně ne, protože tohle žádný vliv na příběh nemá, což je samo o sobě nepříčetné – Gabi Maxe znásilní. Tečka. Nic menšího to nebylo. Sakra, co jiného by to taky bylo, když to bylo proti jeho vůli, navzdory jeho opakovanému „ne“? Dobře, pění se mi krev, když následně Max na celou situaci zareaguje dvěma větami, a dál to neřeší. Možná ale zatím nedokáže traumatickému zážitku čelit? Bylo by to pochopitelné, a v žádném případě není vina na jeho straně. Ale co krucinál má znamenat jejich „usmíření“ ke konci knihy? Tady si dovolím citovat: „…to jsi ze mě musel bejt úplně nadšenej v tý vířivce, co?“ Pleskla se do čela a dál se tlemila. „Bylo to dost nepříjemný,“ špitl jsem. „Promiň.“ Kývla ke mně a posadila se. A o kousíček dále: „…Víš, jak mi bylo příšerně, když jsem za tebou šla do tý vířivky?“ Jako… vážně? VÁŽNĚ?! On je s tím v pohodě? Ona je s tím úplně v pohodě? Haló! Bylo to znásilnění! Slečna Gabi už má být na policejním výslechu, a ne tady mít empowering moment, který tu všichni obdivují! Celý způsob, jakým je zde tohle téma podáno, tuhle odpornost jen bagatelizuje. Už jen kvůli tomu si kniha nezasluhuje jiné označení než toxický škvár.“... celý text
— Unitarcha

---

---

Zakázaný chtíč

„Když jsem byla cca v první čtvrtině knihy, tak jsem si říkala, že ji odložím a už se k ní nevrátím... Moc se mi nelíbil styl psaní, hlavně tedy použité výrazy jako puboška, gebila/tlemila se a spoustu dalších, chvílemi jsem si říkala, jestli to nenapsala opravdu nějaká puberťačka :) Nakonec jsem to nějak překousla, protože zase díky tomu, byly dialogy uvěřitelné - prostě 17ti letá holka opravdu mluvila přiměřeně svému věku... Celkově postavy a Nika a Viky mi přišli uvěřitelné - oba byli dost nevyrovnaní, očividně poznamenaní z dětství... Co na můj vkus byla slátanina přitažená za vlasy, byla celá záležitost toho stalkingu a pak jeho vyústění. Myslím, že by úplně stačilo, kdyby se jim Soňa snažila jen všemožně škodit, nebo kdyby třeba Nika vydírala, protože přišla na jeho poměr se studentkou. Nemyslím si, že bylo nutné vytvářet tuto zápletku, protože Nik a Viky dokázali ve vztahu nadělat hodně potíží úplně sami :) Kdyby na konci knihy nebyl autorčin dodatek, že bude druhý díl a že toto rozhodně není jejich happy ending, tak bych dala ještě nižší hodnocení, protože mi přišlo dost nereálné, že by jejich příběh končil odpovědí ANO na žádost o ruku po tom, co jsme se přesvědčili, že spolu neumí komunikovat a vlastně si vzájemně vůbec nevěří. Byla jsem dost překvapená, z čeho se ti dva byli schopni obvinit - tady třešničkou na dortu bylo, když Viky odvezli do nemocnice s otravou a ona si myslela, že se ji pokusil otrávit Nik, protože se ji chtěl zbavit, aby s ní nemusel bydlet (přestože na společné bydlení tlačit hlavně Nik) a naopak Nik si myslel, že je Viky těhotná, zatajila mu to a pokoušela se nějakými prášky o potrat a omylem se otrávila. A vlastně ani jednoho na první dobrou nenapadlo, že by v tom měl prsty někdo třetí, ikdyž jim chodí už několik týdnů výhružné dopisy, někdo je sleduje, zvoní jim na dveře, propichuje gumy u auta atd... To už jsem si opravdu říkala, proč ti dva spolu jsou, když jsou si schopni o tom druhém myslet něco takového... Nejsem si úplně jistá, jestli se pustím do dalšího dílu, protože tady mi dost vadila ta emocionální horská dráha, když bylo jasné, že si vše dělali vlastně sami a stačilo by si s klidnou hlavou jen promluvit...“... celý text
— Rom@nomilka

---

Vynucených 7 dní

„Tahle knížka rozhodně nebyla moje první od autorky, takže jsem zhruba věděla, do čeho jdu. A taky že jo – znovu jsem dostala porci romantiky, humoru a jiskření, která mě totálně pohltila. Příběh jsem slupla jak malinu, a to je u mě co říct, protože nejsem žádnej rychločtecí terminátor. Je to skvělá oddechovka, ale nezůstává jen na povrchu – autorka si troufla i na složitější témata jako alkoholismus, LGBT vztahy nebo větší věkový rozdíl mezi partnery. Postavy: Marek – věčně nabručený chlap, který se radši pohřbí v práci, než aby musel něco řešit. Utápí se v cigárách, alkoholu a vztahy? Děkuje, nechce. I když to nepřizná, v hloubi duše ví, že další citový krach by ho semlel. Třicítku už má dávno za sebou (takže víc než v nejlepších letech, že jo ) a chce životem jen tak proplouvat. Riki – zlatíčko, které má konečně jasno v tom, co chce a nehodlá ustoupit ani o milimetr. Je jak klíště skočí a nepustí. A teď to fakt nemyslím jen obrazně Dlouhán s nádhernýma zelenýma očima, pusinkou k zulíbání a hlavou srovnanou víc, než bys čekala. Jasně, občas je to pořád puberťák, ale s velkým srdcem a ještě větší odvahou. Děj se odehrává v krátkém čase, a i když by to jinde působilo přehnaně, tady to prostě fungovalo. Riki se snažil být perfektní, ale moc mu to nešlo (upřímně? spíš vůbec ). Marek se mezitím snažil odolávat jeho milostným útokům a hrál si na nedobytnou pevnost. Neustálé dohady, hašteření a touha prosadit tu svou pravdu je nakonec sblížily víc, než by čekali. A já jim to žrala i s navijákem. Doporučuju všem, kdo mají rádi lgbt romantiku s vtipem, hloubkou a dvěma naprosto nesourodými postavami, které spolu… prostě ladí.“... celý text
— Knihy.a.sny