Kniha se mi četla strašně dobře — přistihla jsem se, že se při čtení celou dobu jen usmívám. Byla to pro mě určitě originální zápletka, vztah otčíma a jeho nevlastní dcery jsem ještě nečetla, a přesto to nepůsobilo kýčovitě ani předvídatelně.
Zakázaný vztah mezi Mellory a Braydnem je přesně ten typ lásky, která bolí, pálí, ničí hlavu… a stejně jí nejde odolat. Je mezi nimi silná chemie, sexuální napětí, tajné pohledy, doteky schované před světem a touha, kterou nejde umlčet. A protože je to láska, která musí zůstat skrytá, o to víc bolí, pálí a láká.
Milostné trojúhelníky navíc vždy přináší spoustu emocí, bolesti, vnitřních bojů, slz a těch „tohle nemůže dopadnout dobře, ale já to stejně chci“ momentů.
Co mám na knihách této autorky úplně nejraději, jsou její zvraty. Nikdy je nedokážu dopředu odhadnout a vždy mi vrtá hlavou, jak to na nás zase uhraje. A pak přijde finální rozmazlení, které spisovatelka prostě umí.
V tomhle díle se neocitáme jen v pekle. My jsme součástí pekla.
Místě, kde lidský život nemá absolutně žádnou cenu.
Dva otroci.
Žena číslo 195 – zlomená, zničená, dlouhodobě zneužívaná, znásilňovaná, držená v umělém chtíči drogami.
Muž číslo 901 – nelítostný bojovník Pit Bull, stroj na zabíjení bez emocí… dokud za odměnu nedostane právě ji.
A v tomhle krvavém, špinavém, nelidském prostředí krvelačné arény vzniká něco, co je nebezpečné, nezdravé, pokřivené – ale zatraceně skutečné.
Pro záchranu Valentinovy sestry se spojí všichni bojovníci z předchozích dílů, aby jednou provždy pohřbili své démony. Aby utrpení spálil oheň. Aby láska, která se zrodila v pekle, měla vůbec šanci přežít.
Tenhle závěrečný díl je brutální masakr.
Plný krve, bolesti, smrti, sexuálního násilí, zneužívání, boje bez pravidel a bez hranic. Není tu nic krásného, nic jemného, nic romantického – a přesně to z něj dělá tak silnou knihu.
Co se mi ale líbilo nejvíc, je způsob, jakým se prolínají všichni hrdinové z předchozích dílů. Jejich setkání a vzájemná podpora dodává příběhu tu pomyslnou třešinku na dortu, která uzavírá sérii a dává přeživším i čtenářům nádech naděje mezi tolika zlem a utrpením.
Ravage je už třetí díl a upřímně? Pořád mě to baví. Pořád to má koule. Pořád to řeže, bolí, drásá… a já to žeru.
Příběh Zoji a Valentýna vzniká v extrémních podmínkách – on ji unáší a mučí, a oběť se postupně zamilovává do svého trýznitele. Ne v klidu, ne v bezpečí, ale v temnotě, bolesti a chaosu. Ona – znovuzrozená Zeanova sestra, poznamenaná ztrátou. On – další z řady unesených dětí, dlouhodobě zneužívaný, zdrogovaný a zlomený… zformovaný do monstra. A právě mezi nimi se rodí něco, co balancuje na hraně závislosti, bolesti a touhy. Je tu temnota, brutalita, zneužívání spojené se sexuálními tresty, psychické i fyzické mučení. Valentýn je děsivý i fascinující zároveň – Jekyll a Hyde v jednom těle. A Zoja mu nestojí po boku jako spasitelka, ale jako někdo, kdo sám nese jizvy a ví, jak chutná bolest.
Ano, je tu peprné sexuální mučení, zvrácenost a bolest. Není to hezké čtení, ale je to silné, emotivní a neuhýbá před realitou toho světa.
Tenhle díl mě jen utvrdil, že tuhle sérii miluju – a rovnou skáču po posledním dílu.
Po dočtení Razeho jsem upřímně nečekala tak famózní pokračování. Reap mě ale úplně rozsekal. Zean strávil dvacet let mučený, držený jako otrok a systematicky zdrogovaný tak, aby jeho brutalita a poslušnost byly stoprocentní. Když je díky Razemu osvobozen, nepřichází žádný hrdina – jen jeskynní muž, stroj na zabíjení bez vzpomínek, emocí a lidskosti.
A tady přichází Tallia, Razeho sestra. Jemná, trpělivá, ale neuvěřitelně silná žena, která se stane jeho kotvou. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych sledovala temnou mafiánskou verzi Tarzana – Tallia ho znovu učí mluvit, cítit, vzpomínat, milovat… a nakonec dopomoci k pomstě ale i odpuštění. Z prázdného nástroje smrti se díky ní znovu rodí muž.
Mezi tím vším je vášeň, která bere dech. Ten sex… ach ženy, to bylo neskutečně žhavé. Syrové, intenzivní, ale zároveň plné emocí a spojení dvou zlomených duší.
Verdikt: Temné, brutální a přitom překvapivě něžné pokračování, které ukazuje, že i z úplného dna se dá znovu stát člověkem.
Dočteno… a pořád se mi svírá srdce.Tohle není kniha, kterou zaklapneš a mávneš nad ní rukou. Tohle je čtení, které se ti dostane pod kůži a zůstane tam.
Příběh vypráví brutálně zavražděná a zneužitá žena (duch). A už jen tohle napoví, že nepůjde o lehké čtení. Autorka nic neobaluje, nic nezjemňuje. Je to syrové, bolestivé a místy až mrazivě realistické. Horory běžně nečtu, ale tady jsem měla chvílemi pocit, že jsem se ocitla přímo uprostřed noční můry.
Kniha je originální a nečekaně silná. Svět mrtvých je popsaný temně, promyšleně a velmi působivě. Bylo fascinující sledovat, že ani po smrti bolest, strach a vzpomínky nemizí – jen se mění. Smrt tu není úlevou, ale dalším pokračováním utrpení, hledání smíření a spravedlnosti.
Ano, je to kruté čtení. V knize se objevuje násilí, znásilnění, mučení, brutální vraždy a také nekrofilie. Sériový vrah zde není „zajímavý padouch“, ale naprosté monstrum, které ztratilo jakýkoli lidský rozměr. A právě to dělá příběh tak nepříjemně přesvědčivým.
NeMrtvá není kniha pro citlivé povahy ani pro čtenáře, kteří hledají únik nebo romantiku. Je to temný, drásající příběh, který bolí – ale má smysl. Pokud hledáš knihu, která tě rozbije, donutí tě cítit a ještě dlouho po dočtení tě nenechá v klidu… tady ji najdeš.
Freddie je pro mě jméno, u kterého se ani nepřemýšlí, jestli ho máš ráda. Prostě ho máš. Jeho písničky tě provází roky a jsou spojeny s nějakým kusem tvého života, něco s tebou dělají, i když zrovna nehrají. A přesně proto jsem po téhle knize sáhla – byla jsem zvědavá, jestli mi o něm řekne něco, co už dávno necítím jen z hudby.
Čte se to lehce, místy i hezky. Jsou pasáže, u kterých máš pocit, že jsi Freddiemu blíž, že nahlížíš do jeho soukromí, do vztahů, do věcí, které si normálně nechával pro sebe. Jenže ten pocit se často rozplyne. Hodně věcí na mě působilo spíš jako cizí vyprávění než jako skutečný vhled.
Ne že by ta kniha byla špatná. Jen mě prostě moc nechytla. Chyběla mi hloubka, emoce, víc hudby, víc toho, proč byl Freddie tím, kým byl. Zůstala ve mně spíš úcta k němu samotnému než silný dojem z knihy.
Jako fanoušek si to přečteš ráda. Jako čtenář, který čeká něco výjimečného, možná zavřeš knihu s pocitem „dobrý, ale nic víc“.
Donuť mě cvičit jsem četla se zvědavostí a s poměrně vysokým očekáváním. Od autorky, která sama aktivně recenzuje a dokáže být k jiným českým autorům dost kritická, jsem čekala příběh, který mě něčím zaujme, překvapí nebo aspoň vtáhne. To se bohužel nestalo. Děj se táhne a motiv cvičení, na kterém měl stát celý děj, se velmi rychle vyčerpá. Styl psaní je hodně jednoduchý, místy působí spíš jako popisky k fotkám než jako kniha. Humor často nefunguje a celé to na mě působilo tak nějak bez šťávy, bez emocí, které by mě opravdu zasáhly.
Vztah mezi Radkou a jejím trenérem Romanem mi vůbec nesedl. Vzplanutí je od začátku až příliš rychlé, bez jakéhokoli uvěřitelného vývoje. Chybí chemie, napětí i postupné sbližování a vztah na mě působí spíš jako něco, co tam prostě musí být, než že by vznikal přirozeně.
Autorka navíc otevírá hodně těžkých témat najednou, ale žádné z nich nejde skutečně do hloubky. Místo silných emocí tak přichází spíš únava.
Velké zklamání pro mě byla i erotická linka. Příběhy s „papričkami“ vyhledávám a čekala jsem víc vzrušení,pořádný žár a pikantnosti. Jenže erotika je slabá, nijak výrazná a snadno zapomenutelná, což vůbec neodpovídá tomu, co kniha svým označením slibuje.
Paradoxně nejlépe fungují vedlejší postavy a drobné momenty se zvířaty, které do příběhu vnášejí jemnosti a lidskosti. Neříkám, že je kniha vyloženě špatná, ale od někoho, kdo knihy hodnotí tak přísně, jsem čekala mnohem víc. Za mě spíš slabý průměr.
Vhazování puku je přesně ten typ romantiky, u které víš, do čeho jdeš – a chceš to.
Láska na ledu, hokejisti všude kolem a romanťárna jako prase
Knížka je neskutečně miloučká a úsměvná, čte se sama a několikrát jsem se přistihla, že se u dialogů culím jak blbec. Skvělá parta hokejistů dodává příběhu šťávu, humor i tu správnou dávku chaosu. A chemie mezi hlavními hrdiny? Úžasná. Jiskří to, hádky baví, pošťuchování je radost číst a dialogy jsou fakt povedené.
Není to žádná hluboká psychologická sonda – ale upřímně? Ani být nemá. Je to knížka, která pohladí, rozesměje a zahřeje. Ideální čtení, když máš chuť na něco lehkého, romantického a s hokejovou atmosférou.
Za mě jednoznačně ano. Pokud miluješ romantiku, humor a chlapy+ ženu na bruslích, tady se trefíš přímo do branky.
Tuhle knihu jsem vzala do ruky hlavně kvůli obálce – a upřímně? Byla to trefa do černého. Přesně vystihuje atmosféru příběhu a dokonale ladí s tím, co se uvnitř odehrává.
Zradená je skvělá romantika s jemným mafiánským nádechem. Nečekejte potoky krve a drsný svět bez emocí, ale spíš silný příběh o lásce, důvěře, zradě,pomstě a pocitech, které bolí i hřejí zároveň. Chemie mezi postavami fungovala od začátku a já jsem se do jejich vztahu ponořila mnohem víc, než jsem čekala.
Styl psaní je čtivý, emoce uvěřitelné a napětí se nenápadně, ale jistě stupňuje. Bavilo mě, jak autorka pracuje s nejistotou a s tím, že si nikdy nemůžete být stoprocentně jistí, komu věřit.
Jediná – ale opravdu jediná – vada téhle knihy je otevřený konec. Ten mě potrápil, protože když se do příběhu takhle ponoříte, chcete víc. Chcete odpovědi. Chcete pokračování. Na druhou stranu… možná je to právě důkaz, jak moc mě ten příběh chytil.
Pokud máte rádi romantiku, která má šťávu, emoce a lehce temnější nádech, Zradenou určitě doporučuju. Já jsem si ji užila od první stránky až po tu poslední – i když mě trochu bolela právě tím, že skončila.
Neznámy pro mě nebyl jen příběh, ale emoční nářez. Strach, obavy, bezmoc – tohle všechno jsem s Rose cítila skoro na každé stránce. Nebylo to lehké čtení, ale zatraceně silné.
Milenecký trojúhelník tu není romantická hra. Je to past. Jízda, ze které se těžko vystupuje a která mi nedovolila knihu odložit. Všichni si s Rose víceméně jen pohrávají, tahají ji jako figurku po šachovnici a manipulují s jejími city i myslí.
A Ros? Upřímně – kolikrát jsem měla chuť ji vytáhnout z knížky a pořádně s ní zatřást. Je naivní, důvěřivá a zranitelná… ale právě proto její utrpení bolí o to víc. Člověk ji nechce soudit, spíš ji chce ochránit.
Tohle je kniha, která se ti dostane pod kůži a zůstane tam.
Za mě plný počet hvězdiček, protože síla toho příběhu tě prostě nepustí.
Upřímně čekala jsem od Damiana pořádný mafiánsky BUM efekt– krev, únosy, nějaká ta vraždička– a místo toho se drama táhlo hlavně emocemi. Damian je popsán jako fascinující – krutý, chladný, manipulativní, s nebezpečným šarmem, který tě má přitahovat i děsít....no nevím.
Renata je mafiánská princezna, ale zároveň křehká a zranitelná. Ona je nástroj pomsty taková figurka na šachovnici. Jejich vztah je srdcem příběhu – dětská láska, která po deseti letech dostává druhou šanci, je zároveň sladká i napínavá. Sleduješ, jak se mezi nimi mísí touha, bolest, hněv a vzpomínky, a je fascinující vidět, jak Damian dokáže být ochranářský a manipulativní zároveň. Chemie mezi nimi funguje skvěle, jejich dialogy i chvíle ticha mají jiskru, která drží příběh pohromadě.
Napětí a akce sice chybí, čekala jsem víc krve a drsného mafiánského světa, ale jejich vztah tu bohatě nahrazuje to „co mě mělo probrat“.
Po dvou předchozích dílech jsem se na Olivera moc těšila. Vypadalo to na učebnicového playboye, devkaře a sebestředného zmetka, co žije ze skandálů a jede si jen svoje ego. Upřímně? Přesně takového jsem ho chtěla.
Jenže ono to nebylo tak jednoduché. Oliver není jen hajzl pro efekt. Je rozbitý, vzteklý a prolezlý minulostí, která ho formovala víc, než by bylo zdrávo. A Briar? Dětská láska, která patnáct let hnila v tichu, bolesti a nevyřčených křivdách. Tohle není vztah, co se opraví jedním rozhovorem a jednou postelovou scénou.
Je to temné, toxické, místy fakt nepříjemné. Postavy si ubližují, dělají špatná rozhodnutí a čtenář u toho občas skřípe zubama. Protože to bolelo přesně tak, jak to bolelo je.
Žádná romantická pohádka. Žádné růžové sliby. Jen syrová temná romance, která tě nerozněžní, ale rozkope. A pokud tohle hledáš, tady to dostaneš plnou dávku.
Do Mojej temnej túžby jsem šla s tím, že mě čeká další volné pokračování… a dostala jsem moderní Popelku úplně jinak. Žádný skleněný střevíček, ale obyčejná otrhaná teniska, žádné tři oříšky, zato příběh, který mě upřímně bavil.
Farrow skutečně žije popelkovský život – jen tvrdá práce, zlé sestry a macecha, která dostane přesně to, co si zaslouží. Proti ní stojí Zachary Sun, chladný, uzavřený muž s tvrdou skořápkou, kterého po otcově smrti svazuje těžká fobie. City jsou pro něj slabost… dokud mu Farrow nezačne pomalu a nenápadně rozebírat všechny obranné zdi.
Kniha má humor, emoce, lehký pohádkový nádech a taky hodně žhavou stránku – místy je to spíš solidní sexuální maraton než jen pár scén. Temnější romance s chemií a jiskřením, která se čte jedna radost.
Zakázané touhy jsou nerdí erotický román, který tě vtáhne do světa oblíbených seriálů, knih, kávy a přitažlivých slovních přestřelek. Audrey a Mark mají mezi sebou tolik jiskření, že by to stačilo zapálit celou knihovnu – a přitom je jejich vztah mnohem víc než jen chemie. Sleduješ, jak si postupně navzájem lámou bariéry, pomáhají si důvěřovat a probouzejí city toho druhého.
Celý příběh má příjemnou, zábavnou atmosféru, je čtivý, napínavý a plný chemie. Humor, ironie a spicy scény tu sedí přesně tam, kde mají, takže čtení je zároveň vtipné a sexy – přesně tak, jak má dobrý nerdí erotický román být. A i když je to už třetí volné pokračování série, každý díl má své kouzlo a autorka si drží laťku stejně vysoko.
(SPOILER) Oko za oko na mě ze začátku působilo jemně a nenápadně, ale pod povrchem od první stránky bublá bolest. Jakmile se začne odkrývat Bryanova minulost, smrt jeho sestry a roky, které mu vzalo vězení, příběh tě chytí a nepustí.
Jessica mu vstoupí do života ve chvíli, kdy už má v hlavě jen pomstu. A právě tenhle střet nenávisti s citem je na knize nejsilnější. Ke konci je to emoční nálož plná lásky, zrady, lží i odpuštění, kdy si uvědomíš, že některé rány se nedají zahojit ani odplatou.
Byla jsem napjatá až do posledních stránek, jak se s tím autorka popere – protože tady žádné „a žili spolu šťastně až navěky“ nepřijde zadarmo a musí si ho bolestivě vybojovat.
Tak jo Tvrdý rocker… tohle je typická Olivia Cunning. Eroťárna, rock, turné, sexy chlap v kožené bundě a hodně, fakt hodně sexu. Možná až víc, než jsem čekala.
Příběh Sedda a Jessicy má za sebou minulost, emoce, jiskření i bolest, jenže často mám pocit, že všechno řeší hlavně tělem místo pusy. A to mě občas trochu brzdilo.
Na druhou stranu – atmosféra kapely, zákulisí turné, koncerty a ten rockový svět mě bavily. Čte se to rychle, stránky mizí a jako oddechovka to funguje skvěle. Jen jsem čekala trochu víc hloubky mezi těmi žhavými scénami, které se místy začaly opakovat.
Není to špatná kniha, jen ne tak silná, aby mi úplně odpálila hlavu. Pokud máš chuť na erotický rockový román bez zbytečného přemýšlení, Tvrdý rocker ti sedne.
Už od začátku padáte do příběhu plného tajemství, bolesti a rodinných lží. Přesně můj styl.
Hadley je silná i zranitelná zároveň a hrozně rychle si ji oblíbíš. A ti kluci kolem ní? Jsou čtyři. A autorka jim sama říká „pičusové“ — naprosto trefně. Každý z nich je jiný, každý v sobě něco skrývá a ty si celou dobu lámeš hlavu, kterému z nich nakonec podlehne… A když už si myslíš, že máš jasno, na konci se objeví další hřebec, který tam rozjede úplně vlastní show.
Celé to má takový ten temnější nádech a napětí, které může trochu připomínat Padlé Vrany — takové to neustálé pod povrchem bublající drama, kdy jen čekáš, kdy to bouchne.
A ten závěr? Totální navnazení na pokračování. Já ho rozhodně potřebuju.
Kdybych měla popsat Memento mori jedním slovem, bylo by to: extrém.
Extrémní temnota, extrémní bolest, extrémní lidská zrůdnost. A autorky ti to řeknou ještě dřív, než se do knihy vůbec pustíš.
Varování nejsou schovaná někde v rohu. Jsou tučná, jasná, přímá. Doslova tě prosí: „Pokud tohle nezvládneš, NEČTI.“
Já osobně mám ráda temné, divné, krvavé příběhy. Nemám problém s brutalitou, psychopatií ani scénami, které běžné čtenáře vykolejí. Ale i tak musím říct – tohle je masakr pro silné povahy.
Jsou tu pasáže, u kterých jsem si musela dát pauzu. A přitom mám už fakt načteno hodně.
A proto mě tak neskutečně vytáčí, když někdo všechna ta upozornění přejde, knihu dočte a pak ji veřejně rozcupuje na kousky.
Promiň, ale to není fér.
To není kritika, to je neúcta – a hlavně ignorace všech varování, která mají čtenáře chránit.
Tahle kniha není napsaná proto, aby se líbila všem.
Není to pohodlné čtení.
Není to romantika, kde se zlo na konci zázračně napraví.
Je to temná studie lidské špíny, násilí, zneužívání, bolesti a přežívání.
Autorky měly odvahu vstoupit do míst, kam by většina lidí ani nenakoukla. A to si zaslouží respekt, i když je příběh pro někoho „moc“.
Kdo má rád temné a kontroverzní knihy – ten ví, do čeho jde.
Kdo to nedá – je to úplně v pořádku, ale měl přestat hned u Prologu, ne až o 300 stran později.
Za mě?
Memento mori je kniha, která bolí. Která dusí. Která tě nutí zastavit se a nadechnout.
Krutost v této knížce nabírá úplně jiných rozměrů.
Je to o mafiánské rodině kde se jeden ze synů (vyšinutý psychopat) rozhodl že pro něj vláda a moc znamenají tolik,že je schopen si svoji dominancí a vládu zajistit vraždou kamaráda,který má vládnout mafii a druhého chladnokrevně ovninit z toho činu.
Díky tomu Luku( Razeho) pošlou za trest na Aljašku do nelidského vězení Gulag ,kde musí bojovat o svůj holý život a vymyji mu mozku natolik ,že je z něho pouze stroj na zabíjení bez vzpomínek na dětství a ženu,kterou miluje.
Připravte se na příběh o velké tělesné síle ale i mysli. O lásce ktera nepřešla ani po 16letém odloučení. Ale i o pomstě a spravedlnosti která se neobejde bez krveprolití.
Příběh Razeho byl neskutečně silný na emoce. Dotkne se vás silné sexuální zneužívání Kisy, která se smířila se svým osudem a byla vehnána do náruče neskutečného monstra který ji ovládal.
Prostě neskutečná emoční a zvrhlá jízda kde spravedlnosti musí býti učiněno za dost.
Třetí díl série a musím říct – tady paní autorka fakt pekelně přitvrdila.
S Polyamorními příběhy se teď roztrh pytel, ale mně to vůbec nevadí. Každý má žít život, který mu vyhovuje, a nikdo nemá právo určovat, co je nebo není „normální“.
Tenhle příběh je žhavý, otevřený, syrový a pekelně čtivý.
A tahle trojice? Drake– nenapravitelný děvkař, kterému to celé převrátí svět. Isabel – tichá, ale neuvěřitelně silná žena. A její manžel Hunter – klidný, jistý a otevřený chlap, díky kterému to celé drží pohromadě.
Jejich dynamika, emoce i upřímnost mě úplně pohltily. Zhltla jsem to na jeden nádech.
