saruse komentáře u knih

Bavilo mě to. Tedy pokud se to tak dá říct. Protože téma je děsivé. Ale nahlédnout do vnitřního světa takových postav bylo zajímavé a děj pěkně gradoval. O to víc mě tedy zklamal konec, který tak nějak vyšuměl do ztracena. A když jsem nad ním přemýšlela, tak mi nakonec došlo, že i celé knize "něco" chybí: takže co - bylo to dětstvím Suzette, bylo to výchovou, bylo to vrozenou poruchou, bylo to souhrou všeho...?? Asi nezbývá, než aby se čtenář sám přiklonil k některé z variant. Ale oddechla jsem si opravdu zhluboka, že tu malou nakonec odklidili, protože ta byla teda hustá. :-) Dcera na mě nevinně a tiše čekala za dveřmi koupelny - a já jsem po otevření dveří nadskočila metr vysoko, jak jsem se lekla, celá zblblá čtením o děsivé Hanně. :-) No sláva, že už to mám dočteno a překryjou to další čtenářské zážitky. :-)
Jo ale: na prvotinu je to dost dobré, to zas jo.

3 28.10.2021

Měla jsem tu knihu ráda ještě dřív, než vznikla. :-) Protože ještě dřív, než vyšel Ostrov, co chutná jako pomeranče, mě okouzlily písňové texty Káti Tiché i ona sama jako skromná, tichá, elegantní, zároveň velmi silná a energická a prožívající muziku i život jako takový naplno. Tato její básnická prvotina je ostatně sbírkou mikropříběhů právě o životě jako takovém, s jeho silnými i slabými chvilkami, s radostmi i obavami, s chvílemi barevnými i s chvílemi spíše v šedých tónech. Ne nadarmo si K. M. Tichá porozuměla s muzikantem Davidem Stypkou, také mistrným textařem, který s češtinou dokázal zázraky a vykouzlil vždy obrazy, které nedají spát a ve kterých při každém dalším poslechu člověk najde ještě něco dalšího, ještě něco nového, ještě něco víc za srdce chytajícího. To stejné se děje při čtení Kátiny sbírky, při poslechu jejích písniček. Čteme-li tyto její verše, jako kdybychom k nim slyšeli hudbu. Jsou to tedy básně i písně zároveň. A pohladí.

7 04.10.2021

Život nenalakovaný na růžovo. Myšlenky, které máme, ale prostě se k nim nepřiznáváme, abychom nebyli za slabochy a zbytečné prožívače. Autorka ty myšlenky umí skvěle vypreparovat, jsou najednou tak jasné. I když přitom "V naší rodině se o špatných věcech nemluví." A taky "Nejde tu o všechny ty nejhorší věci, které jsi kdy zažil. Jde tu o to, co všechny ty nejhorší věci udělaly z tebe." Skvělá sbírka k sebezpytování.

3 07.07.2021

Další z knih z kategorie "pět hvězdiček je málo". :-) Kya, holka z bažiny, měla moje sympatie a mou lásku od samého začátku. Jak ji všichni opustili... Jak miluje přírodu a jak ji ctí a poznává. Jak se nevzdává, i když útěk a schovávání jsou její časté způsoby "komunikace" s náhodnými lidmi. Když už si pustí někoho do života, je to silné. A když se v něm pak zklame - je to extra silné! Ale že by vraždila... To ne. Ty dvě dějové linky, které se tak zajímavě proplétaly (jedna, jak Kya roste a dospívá, druhá od chvíle, kdy se najde tělo mladého muže a začne se rozplétat možný příběh vedoucí k jeho smrti), úplně napínaly - chci vědět, jak to všechno bylo! Konec je takový překotný, posledních osm stran... A stránky poslední dvě z těch osmi konečně dají odpověď, a ne že by nešokovala, i když ne že by to člověka v průběhu čtení knihy nenapadlo... Prý má podle knihy vzniknout film. No už aby byl! Poznejte holku z bažiny zatím ze stránek úžasné knihy, myslím, že budete ze setkání z ní mít radost.

15 01.03.2021

Výborné jako autor sám. Zajímavé, že kolikrát napsal přesně o tom, o čem jsem před nedávnem přemýšlela (např. o tom, že je všude pořád tak nepochopitelně plno Hitlera). Marek Eben prostě vládne slovem mluveným i psaným a jeho texty jsou někdy jako pohlazení, někdy jako vybroušený diamantík humoru. Každý si najde to své. Já jsem si našla hlavně květák. :-)

19 14.02.2021

Vždycky, když si myslím, že v tématu holocaust mě už nic nemůže překvapit, přijde další kniha. Jako tato. Málem jsem ji nejprve odložila - rozpačitý rozjezd, navíc dost korektorem neodhalených chyb (no jo, jsem na to alergická :-) ). Ale jsem ráda, že jsem překonala určitou hranici. Za tou už bylo těžké knihu vůbec odložit!! Několik rovin vyprávění, metafora v příběhu upířích bratrů, zachycení zajímavých historických událostí (křišťálová noc) nikoliv tradičně očima postiženého, ale očima toho, který ubližoval... Jen se závěrem se stále vypořádávám. Neumím to nějak sama v sobě rozsoudit... Uvidíte sami, až přečtete. Knihu jednoznačně doporučuji!

7 07.02.2021

Originální myšlenky, jako vždy naléhavé výzvy ke všemu, co může přinést radostný život, výzvy k přemýšlení, ke vděčnosti, k poznávání světa okolo nás... Kniha pro mě byla trochu těžší ke čtení než Nevyžádané rady mládeži (ta mě oslovila silněji), ale jsem nakonec ráda, že i tuto jsem dočetla, protože v každé další kapitolce (či v každém dalším selfíčku :-) ) čekaly další a další zajímavé a podnětné myšlenky. Navíc je v knize autor velmi sebekritický a snaží se poukázat i na své chyby a pochybnosti. Možná to může působit neupřímně jako pozérství - jak psal někdo přede mnou - ale jak znám autora i z různých vystoupení, věřím, že to žádná póza či falešná pokora není. O to bližší texty jsou, když vím, že ten, kdo je psal, si nehraje na neomylného a dokonalého, ale dokáže se přihlásit i ke svým přešlapům.

6 25.01.2021

Zuzanin dech - přečteno jedním dechem. Zatím mě autorka Jakuba Katalpa míjela. To teď bude jiné, přečtu si i ostatní knihy, nominované na významná ocenění nebo oceněními ověnčené. Styl psaní je totiž dechberoucí - žádné velké popisné pitvání v pocitech, naprosté minimum přímé řeči, věty někdy tak krátké... stejně tak krátké i kapitoly. Přes tu zdánlivou všeobecnou úspornost všechno barvitě teče a plyne, každé postavě nahlédnete do srdce, každé situaci do nejmenšího záhybu... Opět kniha, u které pět hvězdiček je málo.

16 02.01.2021

Nedokážu pustit z ruky. Líbí se mi ta nesmlouvavá naléhavost, která je ale zároveň tak přirozená a laskavá, že snad musí každého (mladého) oslovit. Autor naprosto stejně i přednáší, člověk hltá každé slovo.

7 29.11.2020

Nepopsatelně drsný, otřesný a zároveň nadějeplný příběh silné dívky, oddané sestry, rodící se odvážné ženy. Její jméno se během příběhu vůbec nedozvíme... je titulována nejrůznějšími pojmenováními, nejčastěji ironickými a pohrdavými z úst svého otce. Ona ale nechce zůstat anonymní neviditelnou amébou, kořistí, nulou. A bojuje za sebe i za brášku. Fakt síla!

6 02.11.2020

"Nemám dar si moc vymýšlet, proto jsem nucen opisovat od života," to jsou slova samotného autora této debutové sbírky. Při čtení textů nelze nevidět, jak je všechno odžito, prožito, procítěno. Nejde jen o hru (a zároveň o pečlivou volbu) slov; jde o pohledy pod slupku lidí, věcí, nálad, situací, vztahů... Vybavil se mi literární pojem "poezie všedního dne". Vybavilo se mi mnoho s básněmi rezonujících situací a podnětů z mého života. A mám silný pocit, že kdo zatím prohlašuje, že poezie není nic pro něj, měl by si zkusit přečíst právě Diagnózu - a bude velmi mile překvapen.

4 16.09.2020

Nádhera. Až se stydím, že jsem to v rámci studií nečetla dřív. Ale asi jsem si tyto novely měla užít právě až teď, v pokročilém věku. :-)

7 31.08.2020

Povídky obvykle nevyhledávám. Občas se mi ale podaří "potkat" nějaké, které se mi nechce dát z ruky a četla bych je pořád dokola. A to jsou i tyto Žilovy povídky, které jsem si přečetla z doporučení kolegy. Nelituju, nádhera, neopakovatelná atmosféra, příjemná poetika textu, drama mezi řádky, život nenalakovaný na růžovo, pro přemýšlivé čtenáře, možná navíc (nejen) pro znalce a milovníky ostravského a beskydského koloritu. :-)

1 03.08.2020

To je takové pohlazení. Stejně jako "Můj medvěd Flóra" a další knihy paní Mrázkové. Jemné ilustrace, dětsky zvídavé a křehké texty, fantazie, něha, dobrosrdečnost... Maminky, nezapomínejte na tyto knížky, až přijde čas, kdy vaši drobečkové už čtení více vnímají. Dětské oči u příběhu D. Mrázkové září a děti se celkově zklidňují.

4 03.08.2020

No, Barbara Nesvadbová. Tolikrát jsem si říkala - už ani řádeček - a přesto jsem na každou její další knížku zvědavá. :-) A už jsem zvyklá na její zvláštní věty končící slovesem typu: "Jednoduché to vlastně tenkrát bylo." nebo "Velice zvláštní trojici tvoříme." Takže proč ne, tento niterný příběh ze života mě docela bavil. Ale nevím, proč je na obálce uveden jako román. Sama autorka o něm kdesi řekla, že jde o novelu. Držme se toho. Román to skutečně není.

7 19.07.2020

Po Šikmém kostele tato knížka ještě více dokresluje atmosféru hornického kraje a nebezpečí hornické profese. Tím, že jde o příběhy mých současnic, i vrstevnic, je každé vyprávění o to bližší. Každá z vypravěček musela v sobě najít obrovskou sílu neštěstí překonat a žít dál.

5 09.07.2020

Spíše než beletrie je to naučná literatura z psychologie - studie o tom, co nevhodné rodinné prostředí udělá s psychikou a návyky dítěte a naopak jak odborníci na svém místě mohou tomu dítěti alespoň částečně zprostředkovat normální život, normální vztahy, normální vzorce chování. Bylo mi Sheily moc líto, co musela prožít díky pokřiveným dospělákům kolem sebe. Obdivovala jsem Torey, jak malou Sheilu učila důvěřovat sobě a světu. A pořád jsem si říkala - co s tou malou doopravdy je po letech, kdy už s Torey nemůže být a kdy ji mohlo její nejbližší okolí opět stáhnout ke dnu... Snad tomu tak není. Příběh je opravdu náročný ke čtení, ale je důležitý. A určitě mám po jeho přečtení chuď do dalších autorčiných knih.

10 07.07.2020

Milé a zároveň hluboké čtení. Nevím, jak to lépe vyjádřit, jen rozhodně doporučuji k přečtení - pohlazení. :-)

5 12.06.2020

Nedočetla jsem... Do jedné třetiny jsem pořád čekala, ale to fakt nešlo. Mě vlastně ani nezajímaly ty postavy, ani jsem nebyla zvědavá, co se jim to vlastně děje a dělo, protože tak propleteně popsané a prokládané vnitřními monology a myšlenkovými pochody jsem to prostě nestíhala a ani nechtěla luštit a lovit mezi řádky. Toto patrně experimentování s časovými rovinami a psychickými stavy hlavní hrdinky se podle mě moc nepovedlo. Jinak se mi knihy R. Třeštíkové zatím vždy moc líbily!!

5 04.06.2020

Jedinečná kniha. Cítila jsem se být součástí příběhu, členem těch rodin. Maximálně autentické vyprávění, neocenitelná návštěva v historii jednoho časového úseku v hornickém regionu.

16 16.05.2020