S1M0NE
komentáře u knih
Velmi silné čtení. Rozhovory jsou dobře vedené a výběr respondentů přispívá k obsahové pestrosti.
Dokonale mrazivé čtení, během otáčení stránek, máte ten zvláštní pocit v břiše, je vám špatně a říkáte si, to přeci nemůže být možné, bojíte se otáčet dál, protože tak nějak víte, že to bude už jen horší a horší a přesto musíte dál otáčet stránku po stránce, i když to z vás v podstatě dělá pozorovatele a spoluviníka (nebo aspoň máte ten pocit). První kniha, kterou jsem od Ketchuma četla a opravdu smekám. Příběh je to děsivý a nejhorší je, že je inspirovaný skutečností. Přitom námět je celkem jednoduchý: zlo páchané za přítomnosti autority (v tomto případě rodiče), to už přeci zkoumal starý dobrý Milgramův experiment. Přesto kniha způsobí, že se prostě budete cítit mizerně, ale nebudete chtít přestat číst.
Skvěle propracované sci-fi, někdy mi nad tím až zůstával rozum stát, co všechno Čapek při jeho psaní dokázal promyslet - viz třeba kapitola o rozmnožování Mloků. Navíc lze v knize objevit spoustu zajímavých odkazů k zamyšlení nad tím, kam lidstvo vlastně spěje.
Napínavé, promyšlené a originální české fantasy. Už se těším, až mi přijde další díl.
Knížku jsem dostala jako dárek. Není to můj žánr a pravděpodobně nejsem cílovka, což se mi při čtení jen potvrdilo, přišlo mi to celé takové zbytečně roztahané a o ničem. Celý příběh by se dal shrnout v podstatě na jedné stránce. Hlavní postava Barbory je nesympatická a babička podle mě působila spíš jako nějaká puberťačka, než šedesátiletá paní. Občas vtipné, bohužel jsem tam našla i nějaké faktické chyby a nesmysly. Navíc příběhová linka je plná klišé a závěr? Nějak mi nedával smysl. (SPOILER!) Barčin kluk s ní vlastně byl, protože chtěl prodat její byt (jak?!), tak na něj babička z nebe hodila věšák. Přijde mi to celé trošku lepené na koleni. Každopádně nápad fajn a obálka taky moc pěkná. Nenáročné čtenáře to asi uspokojí, mně to přišlo takové nemastné neslané.
Knížka o strachu, ale ve skutečnosti o dětství a dospělosti. Dokonalá Kingovka, asi nemám, co víc dodat.
Příběhy Sherlocka Holmese jsem do této doby znala jen z filmů nebo seriálu, jsem však moc ráda, že mi neunikla ani původní literární podoba. Naprosto jsem si zamilovala osobitý, archaický styl psaní sira Doyla. Když k tomu ještě připočtu tu tíživou atmosféru močálů a zámku a nadpřirozenou hrozbu visící ve vzduchu, která se táhne celou knihou, máme určitě co odčinění s velmi kvalitním čtením. Napjatá jsem byla až do konce.
O čem je Na cestě? Je to příběh svobody, neustálého pohybu, čirého šílenství, umění žít…a hlavně je to jedna velká divoká jízda!
I když (asi jako každý) znám ten příběh a i když vím, že to stejně špatně skončí...přesto mě to dojalo. Ne že bych byla kdoví jaký čtenář Shakespeara, toto je třetí hra, kterou jsem od něj četla, přesto ho musím obdivovat. To jak dokázal psát a že jeho hry se staly doslova nezapomenutelnými, musím smeknout.
Co dodat, prostě soubor těch nejhezčích a nejsmutnějších pohádek, co jsem kdy četla.
Knížka zachycuje silný osobní příběh, který asi nebylo pro autorku úplně nejjednodušší "hodit na papír". Myslím, že obsahově má kniha hodně co nabídnout. Co bohužel za obsahem pokulhává je forma. Upřímně jsem se toho trochu obávala, už když jsem si knížku objednávala, přeci jen je záměrně publikovaná "jen" pro fanoušky určitého YouTube kanálu, neprošla ani žádnou redakční kontrolou a byla publikovaná na vlastní náklady. Což samozřejmě vůbec nemusí být na škodu (ba naopak), ale v tomto případě by editorská práce knize velmi pomohla. Takto se bohužel zasekla někde mezi blogem a skutečnou knihou.
Celá kniha působí dojmem náhodných zápisků, které autorka zapisovala, jak ji zrovna napadly. Což opět nemusí být nutně špatné, ale v tomto případ je to matoucí a neuspořádané. Navíc to vede k (v komentářích již zmiňované) repetici - Terka se v popisování často točí v kruhu a opakuje sama sebe.
Knize by jistě pomohlo nějaké grafické členění na podkapitoly, aby se čtenář v tématech lépe orientoval. Delší filozofické pasáže a extrémně dlouhé citace z jiných knih, by v textu podle mě vůbec nemusely být. Odkaz na jinou knihu je samozřejmě úplně v pořádku, ale proč z ní citovat celé strany? Naopak bez toho balastu by vyniklo to hlavní, o co tu jde v první řadě, a to je Terčin životní příběh. Nechci knihu hanit, jelikož se mi líbil její příběh a smekám před Terkou, že se z toho všeho "vypsala". Zároveň mě ale mrzí, že si nedala víc práce s editováním, jelikož tahle knížka na mě působí, že plní svůj účel - uspokojí Terčiny fanoušky, ale v normálním literárním světě by neobstála.
Klobouk dolů před psaním autorky. Hana je dojemný a neskutečně potavý příběh generací jedné rodiny, které osud a historické události nepřáli. Doporučuji!
"Jednou o nás napíšu knížku," hladila jsem ho po důlku na bradě a pozorovala, jak zelená místy prostupuje hnědou barvu jeho duhovky. "No, když myslíš... ale stejně to nikdo nebude číst, všichni si budou myslet, že je to bohapustá sračka." (s. 266-267)
Myslím, že tenhle citát z knihy naprosto vystihuje můj čtenářský zážitek. S paní autorkou jsem se před nějakou dobou setkala osobně a působila na mě jako velmi inteligentní a uvážlivá osoba. Proto mě tato její kniha (i když uznávám, že se jedná o prvotinu) skutečně překvapila.
Po celou dobu čtení mi vrtalo hlavou jediné - jak moc je kniha autobiografická. Hlavní postava mi totiž vůbec nedávala smysl. Přitom má většinu společných aspektů s autorkou (včetně jejího původního jména). Prezentovala se jako duchovní guru, expert na meditace, zralá žena apod., přitom po celou dobu děje působila extrémně nevyrovnaně. Ještě se mi nestalo, že bych četla knihu, kde by mi byla hlavní postava tak moc nepříjemná.
Chápu, že se jedná o brakový žánr erotického románu, ale proč by i tento nemohl být napsán chytře? Kniha opravdu působí jako nějaký těžce vypocený text patnáctileté puberťačky, která se poprvé zamilovala a neví si s tím rady. V textu mě naprosto vytáčelo, jak hlavní postava dokáže na jedné jediné straně oscilovat mezi zamilovaností (na všechny ty "prdelky", "miláčky", "hlupáčky", "trdýlka" apod. už jsem časem prostě rezignovala), nenávistnou žárlivostí (projevovanou především vůči manželce jejího milence) a jakousi falešnou iluzí, že má vše pod kontrolou a vlastně ona je ta nadřazená. A tohle stále a stále dokola. Opravdu mě to nutilo k zamyšlení, jestli nějaké zralá žena takhle vůbec může uvažovat.
Jednu hvězdu dávám za hnací motor knihy, čímž byla věta, která mi při čtení stále naskakovala v hlavě: "horší už to být nemůže". Načež autorka vždy nasadila vyšší a vyšší laťku, což mě nutilo stále pokračovat a neustále se ujišťovat v tom, že to vlastně horší být může. Navíc na co používat odstavce, když je mohu nahradit desítkami emotikonů, no ne?
Masłowska je třída, Červená a bílá mě tehdy hodně zaujala, Zabila jsem naše kočky, drahá působí o něco vyspěleji; výstižná "zpráva" o bezedné hloubce nicotnosti a konzumu. Miluji odeonovské obálky, ale v tomto případě to je velký krok vedle - jako knihkupec bych podle vizuálu knihu řadila někam mezi Monyovou a Obermannovou, což pak chápu, že čtenář může být po přečtení hodně zklamaný.
Zajímavé a provokativní téma - příběh vraha a nekrofila Lestera Ballarda, založený na skutečných událostech z Tenessee. Ještě nikdy jsem nečetla knihu, kde by hlavní postava byla naprostý "záporňák", přesto myslím, že by se tento námět dal zpracovat lépe a navíc, že na to McCarthy má (viz Cesta, která je o 100% lepší). Dílo chvílemi skutečně šokuje, o což autorovi jistě šlo. Od některých stran se budete skutečně znechuceně odvracet, ale to je asi tak jediné, co si z knihy odnesete.
(SPOILER) Docela mě překvapilo množství negativních komentářů tady. Chápu ale, že jestli někdo čekal klasickou duchařinu, tak byl po přečtení pravděpodobně zklamán. Dům Na Kopci není o klasických strašidlech, jak je známe z desítek jiných knih, dokonce se jim i v jedné části vysmívá. Příběh o zazděné jeptišce, která v domě podle doktorovy ženy straší, je k smíchu postavám i čtenáři. Kniha jde ale hlouběji, není o strašidlech kolem nás, ale o těch uvnitř nás - samota, závist, pochybnosti, obavy z budoucnosti, výčitky a duchové našich blízkých, kteří už s námi nejsou, ale stále si je nosíme v sobě (matka Eleanor). Autorka bravurně popisuje tísnivou atmosféru, plíživý děs, který se proplítá s banálním tlacháním a humornými prupovídkami, které nás vrací zpět na zem. Běžné situce se mísí s těmi strašidelnými, jako by byly součástí každodennosti. Postupně zjišťujeme, že strašidelný dům v příběhu není původce hrůz, ale funguje jen jako katalyzátor a zároveň projektor vnitřního světa hlavní postavy. Eleanor se například diví, že ostatní slyší zvuky a hlasy, které jsou v její hlavě. Labilní a zoufalá mysl hlavní postavy pomalu a postupně jako by srůstá se strašidelným domem a nakonec se stávají jedním. Eleanor slyší vše v domě (i pohyb prachu na půdě) a dům ji naopak vítá s otevřenou náručí a nabízí jí to jediné, co ji všichni ostatní odmítají dát a zároveň to jediné, po čem touží - domov.
Po dočtení jsem si vzpomněla, že jsem v minulosti viděla film Zámek hrůzy na motivy knihy, ale ten ve mě nezanechal žádný hlubší dojem. Tady v komentářích zmiňovaný seriál jsem neviděla, ale už při čtení jsem měla pocit, že tahle kniha je těžko přenositelná na plátno, protože její hlavní přednost je bravurní hra s jazykem. Ilustrace ve vydání od Arga pro mě byly třešničkou na dortu s děsivou a tíživou polevou.
Knihu určitě doporučuji, ale musíte být na ni naladěni. Pokud čekáte jen klasickou béčkovou duchařskou lekačku, tak sáhněte po něčem jiném.
Obsahově zajímavé, ale dokumentární styl moc na literárním zážitku nepřidá. Myslím, že by se to dalo napsat i poutavěji, chvílemi to na mě působilo jako když čtu hodně dlouhý životopis na Wikipedii (včetně odkazů). Použití takového stylu byl pravděpodobně záměr, jen mi to při čtení úplně nesedlo. Každopádně poselství je jasné a podle mě se nevztahuje jen na Koreu, ale i třeba na Česko.
Turnerovy deníky jsou neo-nacistická propaganda, a co je opravdu zajímavé, Piercova kniha od jejího prvního vydání inspirovala kolem dvou set teroristických činů a zločinů z nenávisti spáchaných na lidech ne-árijského původu. Málem Piercovi přistál na kontě další nevinný život, a to ten můj, když jsem si při čtení tohoto nesmyslného škváru chtěla vyšťourat mozek z hlavy. Čistě po literární stránce je kniha naprostá katastrofa, žádné vystavění zápletky, absence dialogů, neustále protiřečení si, faktické chyby apod. Chápu, že kniha má asi čestné místo v knihovničce každého hrdého neo-nacisty, stejně tak jako má slepené stránky, od toho, jak si nácek leští klacek nad představou lepšího bílého světa. Ve skutečnosti je to ale jen kýbl rasistické nudy, která kvůli absenci literární kvality postrádá i jakoukoliv možnou preventivní funkci. Možná si knihu přečtěte v případě, že chcete vidět, jak to vypadá v hlavě průměrného nácka - je to prostě primitivní, rasistické, propagandistické a to nejhorší - k uzívání nudné.
Četlo se jedním dechem. Zajímavá sonda do života vesnického obyvatelstva v 70. letech. Ne všechny postavy mi přišly věryhodné a především ty ženské se moc nepodařily. (SPOILER) Hvězdu však ubírám za přehnaně pohádkový závěr (svrhnutí tyrana, osvobození vesnice, Emanuel učiněný polobůh atp.).