Moje milá smrti
Veronika Hájek Hurdová

Rok jsem sbírala odvahu. Rok jsem sbírala prožitky. Rok života po smrti mého milovaného manžela mi přinesl tolik krásných věcí, kolik jsem si nikdy nedokázala představit. Skrz svůj osobní příběh chci zprostředkovat, že smrt se dá vnímat i jinak než ztráta. Že vedle hlubokého zármutku lze zažívat i hluboké, dechberoucí štěstí. Chci vrátit smrt zpátky do našich životů, protože věřím, že díky ní může každý z nás žít mnohem naplněnější a naplňující život plný lásky, vědomé přítomnosti a pochopení sebe samých.... celý text
Přidat komentář


Děkuji autorce za knižní zveřejnění svých myšlenek z blogu. Zaujaly mě její úvahy o smrti, o lásce, o naplněnosti života. Pobavily mě rozvahy nad příslovími "ranní ptáče dál doskáče" nebo "zadarmo ani kuře nehrabe".
Je skvělé, že píšete. Moc se mi od vás líbily knihy Božidara a Bohumil.


O Krkavčí matce jsem před lety hodně četla (jinak to snad ani nešlo) a její příběh mě hodně zajímal, nečetla jsem ale její webové příspěvky ani žádnou knihu. Až teď. A asi jsem měla až příliš velká očekávání. Kniha Moje milá smrti má jistě dobrý cíl, ale působí na mě jak laciná seberozvojová příručka.
Je ale třeba dodat, že ačkoli s Veronikou Hurdovou v mnohém nesouhlasím, je to žena, která umí psát.


„Moje milá smrti“ je kniha, která mě zaujala nejen svým názvem, ale především hluboce osobní a silnou anotací. Už během prvních stránek mi bylo jasné, že jde o dílo, které nezapadne mezi průměrnou literaturu. A po dočtení musím upřímně říct, že v životě jsem narazila jen na pár knih, které mě zasáhly tak hluboko jako právě tato.
Osobní příběh autorky je složitý, nelehký, ale zároveň obrovsky inspirující. Nejedná se o knihu, která by nabízela univerzální „návod“ na to, jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka. Místo toho přináší autentický příběh, který dokazuje, že přestože je zármutek nevyhnutelnou součástí života, lze se s ním naučit žít. Ukazuje, že cesta smutku nikdy skutečně neskončí, ale i v jejím průběhu lze nacházet okamžiky klidu, naděje a možná i radosti.
Kniha je mimořádně emotivní, upřímná a nesmírně silná. Rozhodně to není četba pro slabé povahy. Myslím, že člověk, který sám nikdy nezakusil ztrátu, možná nepochopí všechny nuance, pocity a myšlenky, které z tohoto díla vyzařují. O to více však může oslovit ty, kteří se s podobnou situací potýkají, nebo ji v minulosti prožili.
Tento příběh vám připomene, jak křehký, ale zároveň krásný je lidský život. Doporučuji ho opravdu všemi deseti – nejen těm, kteří hledají pochopení pro vlastní bolest, ale i těm, kteří chtějí lépe porozumět ostatním. Nebojte se po této knize sáhnout, i když víte, že vás možná rozpláče. Přesně v těchto slzách se skrývá její pravá síla.


Spousta podnětných myšlenek. Většina věcí z knihy byla předtím publikována na blogu, ale rozhodně ne všechny. Věděla jsem, do čeho jdu, VH sleduji již od počátků Krkavčí matky a líbí se mi, jak má myšlenky uspořádané a zároveň svůj pohled nikomu necpe, jen řekne, že ona to má tak a tak.


Od knihy jsem očekávala něco jiného. Nicméně přečetla jsem ji a obdivuji autorku, jak skon svého manžela zvládla.

"Nikdo si nevybereme, co nás za dalšími dveřmi čeká. Co si ale můžeme vybrat už teď je způsob, jakým se k tomu postavíme."
Měla jsem za sebou dvě knihy V. Hurdové - první díl Agnes a Božidaru. Kamarádka mi půjčila tuhle, ale já jsem nějak pořád neměla sílu vůbec ji otevřít. Nevyhledávám motivační knihy, navíc to téma taky není nijak lákavé. Téměř po půl roce jsem se konečně odhodlala k četbě a jsem spokojená.
V.H. mě opět mile překvapila - sociální sítě ignoruju, blogy nečtu, takže vše bylo pro mě nové. A zajímavé, nutící k zamyšlení, ke srovnávání. Povedené jsou také fotografie, nejen dětské, ale třeba ta na s.242! A další příjemný poznatek: je to dobře napsané, tedy správně česky a bezchybně podané, to už se vidí málokdy. Proto knihu určitě doporučím, byť ne vše bych podepsala. Koneckonců, autorka nám své názory a poznatky nevnucuje (jen je poměrně často opakuje, jak poukazují mnozí). Je na každém z nás, co si z knihy odnese, případně co použije ve svém životě.
"Mám ráda slova. Ráda je píšu, ráda se na ně dívám. Asi je to dost divné. Možná to bude už i nějaká lékařsky popsaná úchylka; tímto apeluji na psychiatry, že by ji měli pojmenovat a vědecky popsat. Nabízím se jako první zkoumaný objekt."


Jedním slovem pecka.. je to můj názor, ale já byla Verči úvahami úplně pohlcena.. celkově ten přístup jaký zaujala po smrti manžela a jak se se vším vypořádala. Smekam a ráda se některými věcmi inspiruji.. mám se taky stále co učit.. hlavní je uvědomění a najít lásku v sobě a přesně i to štěstí v sobě a stále si ho nosit sebou


Velký obdiv, jak to vše autorka dokázala zvládnout i se třemi caparty. Knihu mi dala moje sestřenka a já jsem čekala něco v tom směru, jak přistupovat ke strachu ze smrti. Tohle bylo jiné, ale přesto jsem si knihu přečetla celou.


Veronika přišla o manžela a po roce jiného života sepsala své zážitky a pocity. Otevírá před námi svůj osobní příběh, kdy se smrt dá vnímat i jinak než ztráta.
Autorku jsem do dnešního dne neznala, ač už má na svém kontě pěknou řádku knížek a věnuje se svému blogu Krkavčí matka, pro mě toto setkání bylo nové. Díky tomu jsem ne úplně přesně věděla, co mě čeká. Veronika nám v knížce ukáže svůj život s Honzou i bez Honzy. Otevírá zde důležité a citlivé téma, kdy jde sama se svou kůží na trh. Otvírá nám své srdce, ukazuje své emoce.
Na první pohled by se mohlo zdát, že to bude smutné čtení. Ano, je to smutné čtení, ale zároveň je plné života a naděje. Je zde ukázána cesta, jakou se člověk třeba může vydat.
Autorčiny vzpomínky jsou tu proloženy články z blogu a facebooku, vše je doplněno fotografiemi.
Po dočtení knihy mám trochu rozporuplné pocity. Tím, že jsem sama někoho takhle blízkého neztratila, nedokáži vůbec říci, jak kniha působí právě na tuto skupinu lidí, které je hlavně určena, aby se lépe dokázali vyrovnat s odchodem blízkých. Moc ráda jsem si přečetla o autorčině přístupu ke smrti i k životu.
S některými myšlenkami naprosto souhlasím a jsou důležité i v běžném životě, kdy člověku nevstoupila do cesty smrt. S něčím tak úplně nesouhlasím, ale od toho máme přeci každý svůj názor a každému vyhovuje něco jiného.
Rozhodně zajímavá kniha. Věřím, že spoustě lidem dokázala pomoci.


Prožila jsem podobný příběh, s něčím jsem souhlasila, s něčím ne. Něco se mi chtělo číst, něco ne. A asi to tak má být, nemusíme kostnatě trvat na tom, že co je napsané, je vždy a a za všech dalších okolností jediná a trvalá pravda. Líbila se mi ta svoboda přístupu k životu i ke smrti.

Kompozice knihy mě neoslovila, stejně tak styl psaní a opakování (ač matka moudrosti).
Některé kapitoly znějí jako motivační abeceda, nu nechme českou remcací povahu stranou, většinou je to pravda a kdo na sobě nesnaží zapracovat, ten po podobné knize asi nesáhne.
A pak ten příběh smrti, o který nejspíš jde. Určitě obdivuhodný. Osobně však nevíce obdivuji autorčin postoj k zastaralým, rezavým pravidlům, k neohebným a zbytečným rituálům, k tomu, co na to "oni a tamti a sousedi" řeknou. Tím postojem myslím ignoraci a žití po svém. To má grády a proto jsem ráda, že jsem si knihu přečetla.
Nevím, zda úplně věřím tomu smíření se smrtí. Ale věřím, že autorka dokáže žít, a to sakra dobře a naplno.
Nějak nemám potřebu tuto knihu hodnotit na stupínku a hvězdičkovat jako ve škole.


Zajímavá kniha(skoro až příručka)pro ty kterým odešel někdo blízký.
Ale i pro ty kteří neberou smrt jako totální konec.


Na jednu stranu inspirativní, na druhou stranu se kniha dost opakuje. Nicméně neni co závidět...


Celkově se mi kniha líbila, i když jsem čekala něco trochu jiného. Určitě bych ji nepopsala jako smutnou, spíše jako inspirativní a plnou “mouder”, jak žít spokojený život. Přesah vidím v tom vyrovnávání se se smrtí. Jen jsem čekala, že se bude jednat o souvislé vyprávění. Malinko mi vadilo, že kniha sestává vlastně z článků již publikovaných na blogu, autorka se často opakuje a články nejsou ani chronologicky řazené. Navíc text mi přijde natahovaný zbytečnými mezerami mezi větami. Pokud jste blog nečetli, přečtení doporučuji.


Jako většina ostatních čtenářů i já vyzdvihuji otevření tématu smrti, které je z naší současné společenské diskuze stále ještě spíše vytěsňováno vlivem dřívějších "moderních" přístupů. Koncepce knihy mi vyhovovala a ani zmiňované opakování myšlenek mi nevadilo, připadalo mi, že byly vždy vysloveny v jiném kontextu, a proto mi i jejich opakování dávalo smysl. Autorčin styl psaní je velmi lehký a vtahující, čtenář má pocit přímého rozhovoru s autorkou, jako kdyby komunikoval přímo s ní.

Kniha se mi těžko hodnotí. Vadilo mi mnohonásobné opakování už řečeného, jako by autorka chtěla za každou cenu uplatnit všechny úspěšné články, FB příspěvky a úryvky rozhovorů. Místo plnohodnotné knihy vznikl pouze obsáhlý kompilát, kde jsou dokola omílány tytéž myšlenky... Možná, že kdybych neznala blog, byla bych tak ohromená popisovaným životním příběhem a nadšená prezentovanými myšlenkami, že by mi to nevadilo... těžko říct...


Četla jsem Veroniko s láskou, zaujetím, vědomě. Ke spoustě AHA jsem v životě také došla, ještě nikdy jsem je nemusela konfrontovat s odchodem někoho blízkého.


Kniha je moc krasna, takova cista. I přesto, ze se tam pasaze opakovaly, mi to prislo jako spravne, jelikoz pokazde to bylo napsano trosku jinak. Jsem moc rada za tuto knizku, za to tajuplne tema, ktere otevira. Veta - svet neni dobry ani spatny. Svet proste je...mi dala úplně jiny pohled na zivot jako takovy.. A mnoho dalsich prozreni se v knize ukryva.
Štítky knihy
smrt pohřební zvyky, rituály, obřady rozvoj osobnosti, osobní rozvoj motivační knihy vyrovnání se se smrtí smrt v rodiněAutorovy další knížky
2020 | ![]() |
2017 | ![]() |
2022 | ![]() |
2017 | ![]() |
2021 | ![]() |
Knihu som dlho odkladala, lebo som mala pocit, že ak si ju prečítam (vypočujem), budem ju hneď potrebovať. Potom prišiel deň, kedy ma niečo viedlo k tomu, konečne po nej siahnuť. Stalo sa. Nečakaný odchod mladého človeka z môjho okolia. Súzniem s myšlienkami autorky, lebo mám podobné skúsenosti. Hviezdičku strhávam za opakujúce sa pasáže, keďže kniha je zlepencom článkov z blogu.